Akce Beskyd Tour 2025

Akce Beskyd Tour patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2025-06-28.

Nejdelší varianta má délku 163.00 km.

:: Propozice :: Mapa a profil :: Garmin :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto :: Flyby :: Report mtbiker

Historie: 2002 :: 2003 :: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018 :: 2019 :: 2020 :: 2021 :: 2022 :: 2023 :: 2024

• Vláďa – Fakt to jeďte z čela
  
  

  Beskyd - nejvzdálenější český maraton, který tak krásně odděluje školní rok od léta. Za ty roky se trasa vlastně nezměnila takže jeden ví, co přesně čekat a přitom je to pokaždé trochu jiné. A tak se i letos vydáváme, pro změnu už v pátek ráno do Beskyd. V poledne dojíždíme do Bílé a hurá do Domovjanky na oběd a kafe.
  
  Při rozjetí Luke navrhuje, že bysme se mohli podívat, co je to vlastně ten Bílý Kříž a tak se nám na konci stoupání otevírá nádherné panorama na celé Beskydy. Pak už návrat do Bílé, kde si najíždím zítřejší sjezd v balíku.
  
  Se Šlapkovskou bandičkou za chvíli stoupáme na hranice, kde si dávám druhý interval na rozjetí a dole ještě další tři a pak už v klidu. Rozjetí zakončujeme rautovou večeří v hotelu.
  
  Při večerní týmové poradě nám Kapr radí, že to máme jet z čela. A tak ráno sraz v koridu z první lajny. Jen než se odstartuje se nějak vyrobí další tři řady před námi. A tak startujeme s Nšoči s uhlově zapleteným copem.
  
  V hlavě mám, že jediný správný pohyb v balíku je směr dopředu a kupodivu se mi daří udržet s lokty od sebe solidní pozici i v nájezdu do Bílého Kříže a tak první brdek dávám v mistrovské společnosti Kapra. Díky najetému sjezdu ze včerejška se držím spíš vlevo a s pomocí Kapra v celém sjezdu ztrácím asi tři pozice.
  
  Díky tomu na hlavní jsem vlastně v balíku a tak doskočit si blíž k čelu vlastně tentokrát vůbec nabolí. To nenechá v klidu Luka, který je za chvíli přede mnou. Stejně tak pomáhá najetý horizont a sjezd, takže dole jsem zase v balíku a nemusím si nic lepit.
  
  Nejvtipnější okamžik nastává, kdy se mi nechtěně povede najet na čelo balíku, který úspěšně parkuju na 240W. Když jsem začal pít, tak už jim přeci jen došla trpělivost a tak čelo začalo chvíli závodit. Asi dvakrát mě předjel profesor Uličný, tak asi držím slušnou pozici.
  
  Za odbočkou na Kelčák zůstávám na rozumném místě a do blitkobrdku najíždím kousek za Žábou. V nejprudší části se týpek nemůže rozhodnout jestli pojede rovně, nakřivo nebo vycvakne tak na třetí pokus hlásím, že ho hodlám předjet. Úplně se to nesetkalo s pochopením, tak se to snažím udělat rychle, díky čemuž jsem nahoře před Žábou.
  
  Sjezd tradičně nenávidím. Dole ale jsme v nějaké skupince. Snaha dojet skupinu před námi je jen částečná. Asi dost zbytečně se tady zase ždímu. Nakonec nás doletí ještě další skupina, tak se pakuju dozadu. Nicméně u přehrady čelo dělá všechno, jen nejede. No nakonec s čelem dojíždím až po Smrček. Žábu mám pořád někde před sebou.
  
  Dole na Smrčku se rozhoduju jet podle wattmetru a ne podle zbytku. Což vede nakonec k tomu, že mi to sice dole cuká, ale nahoře jsem víceméně tak 70m za Žábou, který mi tradičně odhopsá ve sjezdu. Trochu znejistím, když mě míjí dres Fanny Gastro, protože mít Uličného za sebou je podezřelé. V nějakých skupinkách dojíždíme pod Pustevny, tam ve dvou odjíždíme zbytku a solidním tempem s vylepšeným PR o minutu dojíždíme nahoru. Podle FLYBY jsem tam minutu za Žábou, kterému nakonec přivážím do cíle jeho odložený bidon.
  
  Transfer na hranice ve skupině, která jede snesitelné tempo na to co mě ještě čeká a na odbočce zůstáváme tři na maraton. V tu chvíli mi pípně zpráva od Luka, že jede sám asi kilometr za mnou, kdybych se nudil. Skupinu proti větru se mi úplně opouštět nechce a tak pokračuju dál.
  
  Na rovince pod Kasárna dostávám školení, že i když někdo na rovině nejede pořád může v kopci zvednout prdel a odjet a tak mě skupina opouští. Projíždím občerstvovačkou jen s kelímkem pití v ruce a pokračuju dál. Grupu nakonec vidím kus před sebou, ale nabíhající křeče mi zabrání v reálném pokusu je dojet. V hákové části mě nakonec dojíždí dvojice s nějakou náhradní Žábou, kterou úspěšně hákuju, přes horizont si trochu nastupuju a sjezd si jedu z čela na rámovce až kus za odbočku, kde začínáme točit. Tam ještě nabíráme jednoho borce, co nás hákne a jednoho co to díky nástupu nedá.
  
  Průjezd cílem v čase 5:09.19.
  
  Celkově to dneska bylo boží - ideální počasí, ani vedro, ani zima, vcelku sucho, vlastně jsem si vždycky říkal, jaké by to bylo jet z pozice, kde bych cca měl být, což jsem si dáky Kaprovi zkusil. Výsledkem je, že to tolik nebolí a vylepšený osobák asi o 8 minut na tratí o kilometr delší se stejným stoupáním. Tradiční tiskovka byla taky super.
  
  Beskyd je prostě nej, i když je cestovně největší peklo a tak snad zase za rok! Díky!

  
  
  
• Jezinka – Naprosté vytržení!
  
  

  Vzhledem k tomu, že jsem na jaře Vláďovi spálila trenažér, bylo potřeba předvést takto nabytou formu na trati. Protože střední 120km trasa byla vyhlášena za program pro doprovod, nezbývá mi než potvrdit, že jsem statečně vyrazila na dětskou 53km trasu. Slávu tak sice nezískám, ale právo napsat report rozhodně a co víc si přát! Srdečně tu tímto potvrzuji, že společnost na chvostu trati je vždycky úžasná a nezapomenutelná.
  
  S Balúem jsme si bohužel oba dva zhoršili nejen výsledné časy, ale i styl. Balů jel výrazně indiánsko-pulzně: buď moc nebo vůbec a já jsem si naproti tomu vypilovala oblíbený styl jet velmi, velmi pomalu ale furt pořád. Takže spolu nám to nešlo. Díky svému stylu jsem ale vyhrála společnost kouzelného dědy v dresu Král Šumavy 94, který se přesně k tomuto stylu a tempu dopracoval ovšem klasičtější metodou zúčastnit se úplně všech předchozích ročníků od založení závodu včetně. Dokonce i na Kelčák jsme šlapali pěšky zcela stejným tempem! Nahoře mi ale děda řekl, že v 83 letech už opravdu nesmí spadnout (v cíli ho čekala i kouzelná babička a ta by určitě nebyla ráda) a tak mě nechal o dvě minuty vyhrát.
  
  Balů svůj čas vysvětluje tím, že se stavil v hospodě pro vodu. Úplně ho chápu, já tam chtěla jít pro vodu taky, jenže mně to děda zatrhnul s tím, že náš čas bude těsně přes 3 hodiny a že je to bezva a shánět vodu pod Kelčákem je už zbytečný. V cíli jsem se ochladila malinovkou, pozdravila kouzelnou babičku a za chvíli už tam byl Žába a jako korálky za ním s malými odstupy Vláďa a všichni ostatní.
  
  HonzaB projevil přání navštívit místní originální celodřevěný kostel ve vikingském stylu. Církevní budova se ale urputně bránila. Během sobotního dne Otevřených chrámů si průvodkyně šla urychleně odskočit, kdykoliv se HB přiblížil. V neděli radši nepřišel kostelník a tak budova nebyla odemčená ani těsně před mší. Já si tam stojím mezi místními důchodkyněmi, tvářím se co možno zbožně, nenápadně a vůbec-ne-jako-pražák. Na scénu vstupuje HonzaB s VELMI halasným "čau Jezinko vole, voni maj jako furt ještě zavříno?" Když jsem se dosmála a potvrdila, že jsem byla na závodech velmi šťastná, tak Honza vztyčil prapor své víry prohlášením, že cyklozávod člověka tak nějak vytrhne ze všedních dní k něčemu jinému. Podle katolického žargonu nás ze všedních dní vytrhuje Duch svatý a neděle na mši. Po tomto vztyčení praporu cyklonáboženství ovšem církevní budova kapitulovala, přiřítil se farář v černých brýlích, loupnul po Honzovi očima a pustil nás všechny dovnitř. Honza si vyfotil lustr z jeleniho paroží a vyrazil zpět na Jížo. Místní otec se stále nerozhodl jestli mluví česky nebo slovensky. Dokonale a všestranně vytržená ze všednosti vyrazila jsem s Vláďou ve stopách HB taky na Jížo vyzvednout dítě od babičky. Těším se za zase rok!

  
  
  
• Nemi – Jsme profesionální vtipálci
  
  

  Nejtěžší český maraton ve mě budí respekt. Mám zde sám se sebou nevyřízené účty z prvního loňského pokusu, ze kterého se tradují veselé historky o tom, jak jsem do kopců tlačil kolo a jak jsem uprostřed Pusteven na pokyn Kolíkáče zastavil, odlehčoval a nechal si to odjet. Mám si radši vzít bikové tretry, aby se mi lépe chodilo? Na kolikátém kilometru mě tentokrát Kolíkáč obloží, což mě zlomí? Umřu spíše do kopce, nebo z kopce? Brios nebo Verano?
  Alespoň poslední otázku za mě vyřešili Kolíkáč s HonzouB. Je to přece závod, musíš si vzít kombošku do horka. HonzaB mi daruje alespoň noviny, ale ačkoli na startu mrholí a já drkotám zuby, Kolíkáč mi je nekompromisně rve ven z dresu. Je to přece závod! A skutečně, jen co se masa lidí dá do pohybu a watty zatím bezbolestně, ale přece naskakují, je zima ta tam.
  Jsme trochu více vpředu než loni a je to znát. Výjezd lesní cestou na Bílý kříž není takové drama, necuká to, na brzdy sahat nemusíme. A sjezd je oproti loňsku také mnohem lepší. Pořadatel zřejmě zajistil důkladné vyčištění asfaltu od mechu a štěrku, který loni tvořil takřka souvislý pás nejen uprostřed cesty. Moc díky! Nikdo se tolik nebojí, nikdo to neodpojuje, a tak jsou dole všichni. Jediná vada na kráse spočívá v tom, že i na Slovensko letíme v pelotonu roztaženém po celé silnici, zatímco proti jede autobus, který na rozdíl od osobních aut na krajnici uhýbat nehodlá.
  Jinak se jede tak klidně, že zapomínám na jedinou radu, kterou jsem loni dostal od zkušeného Kapra, a to najet na Hluchanku co nejvíce zepředu. Tam se silnice zase mění v úzkou lesní cestu se 14% stěnou. Kdo nemá zařazeno na kašpárka, končí. A kdo má tu smůlu, že jede za někým, kdo končí, končí taky. Loni jsem nedůstojně tlačil. Letos jedu. Přede mnou naštěstí také všichni jedou, ale není prostor se mezi nimi prosmýknout rychleji, k čemuž mě vybízejí moje nejlehčí převody 36×30. Čelo odjíždí. V nehezkém sjezdu přes odtokové žlaby se snažím vzniklou ztrátu dohnat. Dole před Bílou před sebou vidím početnější skupinu a neuvážlivě je pronásleduji. Snažím se posbírat roztroušené korálky a zorganizovat točící stíhačku. Ale je to moc narychlo, ne každý korálek chce spolupracovat. Jeden korálek přede mnou se zavěsil za rychlejší borce, za chvilku nás ale začal odpojovat, a když jsem na něj zakřičel „Jeď!“, tak dotčeně oponoval „Co na mě řveš?“, jako kdyby byl někde sám na výletě
  V klasikářské pasáži kolem vodní nádrže Šance mě dojíždí HonzaB s Kolíkáčem a formujeme pěknou skupinu, poté se navíc přidává Ryba. Díky našemu silnému oranžovému zastoupení udáváme tempo. V kopci na Smrček s dlouhým gravelovým úsekem jedeme s vidinou dalších a těžších kopců možná až moc opatrně, a tak mám čas rozdávat úsměvy do objektivu fotografce v projíždějícím autě. V týmové skupině se jede krásně, o zábavu se stará rádio Kolíkáč.
  Na začátku Pusteven obdivujeme krásnou slečnu, která s námi drží krok s batohem na zádech a taškou na řídítkách. Než ji ale někdo z nás stihne požádat o ruku, šťastně ženatý HonzaB velí k vyšším wattům. Ve druhé polovině kopce mě přepadají loňské pochybnosti, protože tady mi to odjelo a těžší část trasy byla pořád přede mnou. HonzaB mě přísně napomíná: „Buď profesionál!“ Na upgrade svého kontraktu s týmem ale pořád marně čekám
  Ve sjezdu z Pusteven pronásleduji borce s nápisem Makejbro, který designem svého dresu dělá nelegální reklamu domácímu výrobci tabákových výrobků. Dole nás ale brzdí autobus. Ani já se ho v nepřehledných zatáčkách neodvážím předjet. Znovu formujeme slušnou skupinu, ta však notně prořídne na místě dělení tras. Po široké hlavní silnici stoupáme společně s Kamilem Ackermannem. Ten si je naší početní převahy dobře vědom, a proto kopec na Kasárne jede docela zostra. Do první zatáčky se s ním držím, ale pak se jako přízrak vracejí loňské vzpomínky na tlačící krizi. Ryba zůstal někde dole a já vím, že nesmím zůstat ani metr za Kolíkáčem. Na občerstvovačce stavím na doplnění i vyprázdnění. HonzaB taky staví, ale odjíždí dříve, tak mám co dělat, abych naši skupinku zase dohnal, naštěstí je to ještě pořád nahoru.
  Poslední kopec je Bumbálka. Tempo opět pod taktovkou bezchybného dirigenta HonzyB. Přesně sto výškových metrů pod vrcholem nastupuje Filip Tomašov. Hákuji ho, ale nakonec nestačím. Ještě před horizontem se nechávám dostihnout. HonzaB zalehává na rámovku a rozráží vzduch tak rychle, že musím přišlapávat, abych nevypadnul z háku. Hlásím, že jsme sami, protože to jeden závodník před Kolíkáčem rozpojil. HonzaB se jednou ohlédne a pokrčí rameny, že čekat nemá smysl. Točíme a každým kilometrem pěkně ukrajujeme náskok Filipa Tomašova. Ten nás cítí za zády, a tak jede jako o život. Nakonec svůj únik uhájil o necelé dvě vteřiny.
  Spurt o 43. místo celkově sice nevyšel, ale přesto zářím štěstím. Vždyť jsem závodil až do konce. Díky HonzoviB za skvělé nastavení tempa. Díky Kolíkáčovi za to, že je mým lakmusovým papírkem indikujícím, jak dobře nebo špatně jedu. Díky Rybovi za práci pro skupinu. Díky Strejdovi za ubytování a pohoštění. Díky Kocotovi za ohleduplného spolunocležníka. A všem, že s vámi byla výborná legrace po celé tři dny, vždyť pro co jiného než pro legraci to děláme

  
  
  
• Luke – Kdo po tobě ide
  
  

  Beskyd, to je tradiční konec první části sezony a takové zúčtování. Především je to ale vždy super akce s hojnou týmovou účastí, takže by se člověk táhl přes celou republiku snad i se zlomenou nohou. To sice nemám, ale trochu mě zas bolí koleno, nicméně po Alpách mám tak nějak pocit, že bych asi něco měl zajet. To se jen utvrdí tím, že nějak nevím s kým jet, skupina B žádný plán nemá a nebo už nejsem její součástí, Žába si má zajet A závod a Vláďu nechci zbytečně brzdit.
  Slíbím aspoň Žábovi pomoct v nájezdu na Kelčák a tím mám motivaci držet se trochu vepředu. Plus samozřejmě pud sebezáchovy, ten funguje taky dobře. Na rozjetí je pekelná zima, ale jak se odstartuje o ničem nevím. Brios bez ničeho pod tím se nakonec ukazuje jako dobrá volba a počasí nikde problém není.
  Hned po startu se sunu na čelo, pár wattů navíc za to stojí. Na křižovatce ještě Kolíkáč pozdraví úplnou špic, tak se vyvezu, první prudký jdu před něj a pak se nějak bez snahy držet pozici nechám provláčet na Bílý Kříž. Potom sjezd, pozičně za jedna, když to za mnou prasklo a já si nechal dost odlepa, takže nikdo kolem. Ideál.
  Stoupání na konečnou se nejede a tak se celý balík nahustí do jednoho chumlu. Já v balíku rozhodně nebudu hledat singularitu a tak couvám vzad, každej ušetřenej watt se bude hodit. Nicméně lidi pořád dost, nejpozději od prvního horizontu je jasné, že to nepraskne a tak navštěvuji úplný chvost a nechávám si to ujet s cílem mít do sjezdu dost místa.
  Sjezd klapl dle přání, bez šlápnutí sem v balíku a k tomu zapsán v análu sjezdařského segmentu. Plus zjištění že Dogma je pěkně stabilní i v 88 na rámovce. Pak už se posouvám k Žábovi víc na čelo, abych byl blízko, kdyby bylo třeba. Dávám gel a začínám přemýšlet o wc zastávce. Bohužel nevidím nikoho s kým bych si zastavil a když už se nejede tak, že se rozhodnu zastavit klidně sám, tak přichází nástup a je vyřešeno. Párkrát Žábu posunu dopředu a jinak se nic neděje, naposledy po odbočce a pak mě to vcucne do prostřed a trvá mi se z toho vymotat. Když chci naposled posunout Žábu k čelu, zjišťuju že to nepotřebuje a tak jen zavřu levou stranu ať už se nikdo dopředu necpe. A to už jsme u kostela a za chvíli se jde na Kelčák.
  Nějak tak bez ambic to vyjedu dle hesla tady se nerozhoduje a nahoře jsem kousek za Nemim a před Kolíkáčem s HonzouB. Tak to vypadá na pěknou grupu. Sjezd se jede pomalu a mě to nijak nevadí. Dole se zašiju do grupy a čekám co bude. Nikdo po mě nic nechtěl, tak se jen vezu, stejně skupina začala sjíždět čelo a já rozhodne s čelem jet nechci, že jo. Špic ale neodfláknu, to ne, jen se pak zas uklidím hezky dozadu. To jsem asi nemusel, protože kolem přehrady jsem zametal za grupou a i když sem si dával pozor, dalo se to asi projet víc šetrně. I tak ale pod Smrčkem hlásím Kolíkáčovi, že je to super, že sem ještě nešlápl.
  Je tu i Ryba, čekám, že za to Nemi vezme a tak se sunu dopředu. Grupa se na Smrčku drolí, já držím v zásadě první třetinu. Je tu i Kamil Ackermann, tak čekám, že to namotivuje Kolíkáče a Nemi bude překvapovat, ale to se neděje. Naopak mě se jede fajn, tak jedu dál dopředu a zůstávám jen s Rybou. Na horizontu vyhodnocuju borce před, že ho asi sjezd neza a tak si ho radši obskočím a jdu do sjezdu. Velká chyba, že jsem nehoukl na Rybu ať jde za mnou. Bohužel tam zůstal a už sem ho neviděl, přitom bychom si asi dost pomohli. Tak snad příště.
  Dole chytám pár lidi a nakonec formujeme pěknou skupinu asi 12 kusů. Nejdřív mi to dva odpojí, tak je chvíli zkouším, jestli jako mysleli, že to zalepím, když jedu dlouhou a oni ne. Nakonec to zalepím, ale jedu sám. Pak se to v další stojce zase dělí a to už si hlídám. Ve čtyřech tedy dojíždíme pod Pustevny a já je nechávám jet a řeším gel a pití. Jen slyším jak na někoho řvou “máš 5 minut ztrátu, musíš rubat”. Nevím jak taková informace na 20 min kopci pomůže, naštěstí na mě nikdy neřve.
  Jedu si svoje, na dohled borce co rube. Jedeme v zásadě dost podobně, sem tam někoho předjedeme, mě nepředjíždí nikdo. Poslední třetina už bolí, míjím i rubajícího, ale trochu se děsím co mě čeká. Stavím pro pití, za mnou nic oranžového nevidím, tak se pouštím dolů. To by mi šlo, snažím se nějak připravit na dvě Bumbálky a Kasárna, další gel, sjedu dva, tak aspoň nejedu sám. Jak se to ale zvedne, tak mi tempo borce co jede dlouhou přestává vyhovovat a musím ho nechat jet, další kolega jede krátkou a odbočuje.
  Musím sám, píšu to Vláďovi, kdyby měl chuť, jedno čůrání by to spravilo, ale to se chce spíš mě. Zbytek týmu si bohužel group track vypnul, tak vím prd,. Můžu se jen ptát, “kdo po mě ide” a představovat si, jak za mnou kolegáčci točí a těší se na obloženou šlapku.
  kde jsou, nezbývá tedy než jet a “něco zajet” jak sem si usmyslel.
  Celou Bumbálku vidím před sebou skupinu, ale neblížím se, jen předjedu pár lidí co vypadli. Pak sjezd, kde zas ztrácím kolegu co jsme mohli prostřídat, ale nakonec pod Kasárna úplně sám nejedu. Mám docela dost a wc potřeba neustala, Vláďa nečeká, tak jdu čurat.
  Zastavím si pod kopcem, přece to nepotáhnu nahoru. Úplně rychlovka to teda nebyla, ale nakonec na pořadí to vliv nemá, kolegu dojedu nahoře a kluka do mě zatím předjel jsem taky ještě v kopci dohnal. Mám dost pití, tak ani nestavím a díky tomu, že jsem Kasárna prohlásil za poslední kopec, jsem to vyjel docela s elánem. Nahoře ještě zahlédnu HonzuB a Kolíkáče ,ale ne u sebe, tak zavrhuji nějaký čekání a jedu dál.
  Pak sjezd kde jsem jel spíš opatrně a na rovince pod Bumbalkou si dojel kolegu. Párkrát jsme se prostřídali, ale moc nejel, tempo upadlo, ale ne že bych si ztěžoval. Ale jak se to zvedlo, hned se rozloučil. Já ještě předjel dva lidi, jednoho si vytipoval jako parťáka na dojezd do cíle, ale ve sjezdu jsem ho vytratil. Jet tempo až do Bílý sám pak teda dost bolelo, ale co se dalo dělat, no.
  Nakonec 35. ze 120 lidí je na mě asi pěknej výsledek a nejrychlejším můj čas na Beskydu taky potěší, zvlášť když jsem se od Pusteven už moc nesvezl. Tradiční posezení v cíli pak bylo za odměnu, stejně jako tiskovka. Opět se potvrdilo, že Beskyd je nejhezčí maraton u nás, i když po krajině jsem letos moc nekoukal. To je ale asi ze sportovního hlediska dobře.

  
  
  
• Ryba – Zase jeden start, zase jeden cíl, další skvělá zkušenost!
  
  

  Tenhle závod je prostě neuvěřitelný, naprosto zbožňuju tohle místo – dřevěné domy, hory pokryté lesy… Ale letos, po dlouhé pauze v tréninku, je pro mě opravdu těžké se soustředit a pořád mám problémy s brzdami. Aspoň že se mi začíná vracet forma – to mě těší. Ubytovali jsme se s rodinou 30 km od startu. Z nějakého důvodu jsem si myslel, že mám ráno spoustu času – dlouho jsem se rozkoukával, projel se se psy po okolí, a pak jsem zadal adresu do navigace. Ta mi ukázala příjezd v 9:30... cože??? To je čas startu!
  
  Rychle se snažím naházet kolo do auta, sundám přední kolo a omylem zmáčknu páčku – destičky se sevřou. Po ruce mám jen šroubovák, a když se snažím roztáhnout pístky, zřejmě jsem jeden poškodil – unikla mi brzdová kapalina, ale zjistil jsem to až na prvním sjezdu, když se mi páčka propadla úplně nadoraz – to byl děs. Měl bych závod vzdát, ale okolo je můj tým, navzájem se povzbuzujeme, noha jede dobře a strašně chci dojet až do cíle.
  
  Rozhoduju se, že se budu snažit co nejrychleji stoupat do kopců, abych minimalizoval ztrátu ve sjezdech. Chvíli to fungovalo, ale na každém kopci i sjezdu jsem se strašně utrápil. V jednom výjezdu jsme odjeli s Lukem, ale bohužel jsem věděl, že mu ve sjezdu nepomůžu – navíc si z roku 2020 pamatuju, že Luka sjíždí jako Mohorič na Milán–San Remo a já takhle nejsem schopný jet ani na fungujícím kole.
  
  Nakonec mě dojíždí naše oranžová banda – Nemi, Kolíkáč a GonzaB – to mě povzbudilo, dodalo trochu morální síly. Říkal jsem si: „Dokud má ryba vodu, dýchá.“ No jo, ale co ta voda – právě té mi při tomhle režimu došla. Před předposledním kopcem mě sejmou šílené křeče do obou nohou, potřeboval bych aspoň kapku, ale jsem na suchu. Snažím se točit, Kolíkáč křičí: „Bojuj, rybo!“, ale ryba má suché žábry.
  
  Nakonec jsem to nějak přetrpěl s minimální ztrátou. Vidím Nemiho na občerstvovačce, ale chápu, že potřebuju nabrat vodu a chvíli, aby mě pustily nohy. Zbytek jedu sám. Zase jeden start, zase jeden cíl, další skvělá zkušenost. Jsem šťastný.
  
  P.S. Nemohu najít tlačítko, kterým se přidává reportáž ze závodu.

  
  
  
• Kolíkáč – 20x Beskyd
  
  

  Pondělní ráno a děkovat nohám při doprovodu e-manželky do práce. Nohy bolí, ale hlava v nadpozemském stavu. Dali jsme to. Další oranžový Beskyd za námi. Podkrovní apartmán s týmovou vlajkou, jako v oranžovém chrámu, Kocot, Ric a Strejda a vzpomínky více jak 20 let dozadu, furt to nevzdali, tohle naplňuje. HonzaB jede ty vole velký bomby a Nemi mezi nás neskutečně zapadl. Starťáky a očekávání, jak to všechno dopadne. Tohle se musí zažít, aby pak vypukla pozávodní euforie. Zlatý Kapr, to už ani jinak nejde. A naše elitní trojka Žába, Vláďa a Luke vybojuje bronz v týmech. Tohle se prostě povedlo! Vše ještě doplňuje Jezinka a Balu na krátké, kde s minimem kilometrů si taky napsali parádní příběhy.
  Nabitý závodní červen, není čas moc o ničem přemýšlet, jen v týdnu dobře regenerovat. Ledové koupele ve Vltavě a a dvě Mouchy jednou ranou s manželkou ve stánku jak někde v Thajsku. To je příprava! Zjišťuji, že vlastně vůbec nejezdím, jen se o víkendu vždy pořádně setnu. Zoncolan, Krakonoš, Etape končím v křečích na pokraji zhroucení, HonzaB mě letos pořádně vláčí. Proč mám vždy touhu viset za někým lepším?
  Takže do Beskyd jedu s pořádným respektem, navíc vzpomínky na minulý rok, když jsem se potácel už od Soláně taky moc nepřidávají. Týmový Nemiho autobus je svědkem nekonečných rozborů trasy a plánů, jak to všechno zase dopadne. Chci zase s HonzouB, trochu držet na uzdě závodní srdíčko na Smrček a Pustevny, aby se pak případně naplno rozhořelo na Kasárna a na Bumbálku. Zajištujeme si kvalitní palivo díky tradiční moravské pizze od Anežky a vzhledem k časové tísni, mi už není dovoleno se zastavit v nákupní stodole, takže v tašce mám jen 3 piva a Fernet. HonzaB má ledničku, takže mi slibuje, že se se mnou rozdělí.
  Roztočení nohou v oranžovém opojení, RiC mi dojatě sděluje, že tohle bylo pro něj nádherné svezení. Dlouhá týmová lajna, to opravdu dodává neskutečně sil do sobotní války! Takže fakt díky našim elitním jezdcům, že se dokázali přizpůsobit a všichni jsme si to užili. Ani jsem letos tu Hluchanku netrpěl, tak snad to bude stejné i při závodě.
  Ráno sice 3x na záchod, ale přílišnou nervozitu moc necítím, Jenda mi dává snídani, já mu dávám krém na nohy, prostě všechno děláme jako jeden muž, dnes musím s ním až do cíle! Teplota venku kolem 16 stupňů, Verano je jasná volba, jedeme závodit! Na rozjetí noviny a pod startovní branou je předat Jezince k vyhození.
  5,4,3,2,1 … start! Můj 20. ročník dlouhého Beskyda, srdce v krku, tolik vzpomínek, dnes si výročí jedu užít důstojně až do konce, hlavně bez křečí! Prosmýknout se kolem svodidel a na úzkou cyklostezku najet jako první. Tohle chceš, tady to nebude až tak cukat. Letos se Beskyd kryje s mistrákem, takže jsou tu jen amatéři a hobíci a moc se nejede . Trochu se propadám, stejně tak i ve sjezdu, v hlavě furt záklopka, nechci nikde vydat ani o % více sil, než je nutné. Na Klokočov v balíku a cinkne mi tam PR. Přepravit se bez šlápnutí pod Kelčák alias Hluchanku a hlídat si šlapkovské kumpány. Jo podařilo se, i když to asi chtělo se více natlačit do předních pozic. Vysápat tu stojku s hlavou zabořenou před řídítky, pozdravit nahoře Libora Hrdinu a po divokém sjezdu v Bílé zapadnout do grupy s HonzouB, Rybou, Nemim a Lukem. Tak tohle nemá chybu, ty wado, co více si přát!
  Vezu se na závodní vlně, s námi soupeř z kategorie Kamil Ackermann, ale hlavně naši orange boys. Co budu dělat, až tohle jednou skončí? Až nebudu schopen hákovat nějaký zadek v tom nej dresu na světě? Užívej woe!! Takže kolem přehrady bez problémů, i když občas euforicky do skupiny zahulákám móóc! HonzaB mi nadává, neprovokuj je! Smrček začíná gravel vložkou, díky strženému mostku z povodní. Slíbili jsme si, ať to nezačíná 3 a vcelku to dodržujeme. Luke odskakuje, Nemi trpí a hlásí, že to asi s námi nedá. Bidonuji, Pustevny se bude stavět, jak jsme se dohodli. Kolem nás ředitelské auto a veselá fotografka, pro kterou jsme vděčné objekty. Diváci povzbuzují, vrchol Smrčku má atmosféru, teď ho jen dobře sletět a nechat se odvézt pod Pustevny.
  Daří se, Nemi jako zaváží jednoho borce a tvoříme pak zase pěknou grupu včetně našeho orange kvarteta. Stále s velkým respektem, stále za někým v háku, stále nechci vydat ani watt navíc, vždyť ty rozhodující chvíle teprve přijdou! Kolem nás motorka, která umravňuje provoz, tak tenhle luxus jsem snad na Beskydu nezažil. Před U turn auto v protisměru, ale vše zdařile projíždíme a já se cpu konečně nějakou pevnou stravou, sirup z bidonu pomalu dochází .
  Pustevny, Kamil o serpentinu výše, huba mi optimisticky jede, jo, rádio je stále dobře naladěno, tak teď vydržet! Nejedeme úplnou vraždu, je to stále tempo tak akorát. Skupina stále vcelku pohromadě, i když jsme možná někoho již vytratili. Většinou dojíždíme nějaké turisty, ale i nějaké závodní číslo se najde, tempo určuje především HonzaB. Vyhlížím Luka, jestli se náhodou před námi někde nezjeví, ale zdá se, že konečně prolomil svoje několikaleté prokletí a Pustevny dává přede mnou. V bidonech mám u dna poslední zbytky, ale HonzaB velí, že jedeme dále, že je zima, že on má ještě jeden plný bidon a dá mi případně napít. No tak to je bomba!
  Prémiová brána, skvělá atmosféra, Ryba tam laboruje s bidonem, my se spouštíme dolů. Nějak mi ty sjezdy dnes nejdou, dost je probrzdím, ale dole se dáváme naštěstí do týmové lajny. Nohy nekřečují a furt tahají! Takhle to chci až do cíle! Solidní grupa se utvořila, a hlavně před námi na dohled skupina s Kamilem. Tohle je hadr na býka. Točíme! Já teda ne, jen špicí bez výčitek procházím, mám tu přeci týmové kumpány, kluci, tohle bylo fakt parádní představení, moc a moc díky!
  Jsme u Kamila, euforie, boj v 50 se rozhořel? No nevím, jsem značně okoralý, a to teprve přišla ta prudší část na první Bumbálku. Vůbec mi to nechutná a HonzaB solidně přikládá pod kotel. I chvílemi skupině odjíždí, jelikož to tempo nikdo neakceptuje. Střední odbočuje a já v hlavě vymleto, vůbec si nevěřím, že to nějak důstojně dojedu. Jaký obrat, když před pár minutami jsem se cítil tak dobře. Trpím a trpím, a visím a visím.
  Konečně to povolilo a valíme dolů směr Karlovice. Klikatý sjezd nám zpříjemňuje bus, který nás dobře brzdí. Ale mě to pomáhá, trochu si odfrknout a začít žebrat o pití. HonzaB mi skutečně dává bidon se slovy, už ho dojeď. Tak jo, zhluboka se nadechnout a polknout asi 2 kapky ionťáku. Ty wole, on mi tam nechal snad jen vlhké dno! To Nemi je jiný kabrňák a mohu se napít z plného bidonu. Díky bejci! Kasárna jsou tu, Nemi nalítává do toho pekla, za ním Kamil a já shazuji na malou.
  Doteď nevím, co se moc dělo, ale prostě už to moc nejelo. Navíc jsme se domluvili, že mi kluci na bufetu vezmou plný bidon a já se tak nějak ukolébal, že mi nemůžou odjet a nebyl jsem schopen je hákovat, natož Kamila, který odfrčel. Takže za oči se protrápit, vzpomenout na Malinu, jak tady psal Ježíškovi o trojpřevodník. Naštěstí mám zase 34x32, takže na převody se vymlouvat nemůžu. Chce to trochu jezdit no, i přes týden se trochu trápit, a ne jen o víkendových závodech.
  Šotka a kostky, vrchol Kasáren je vždy epický a nezapomenutelný. Bufet jen projíždím, kluci se už pakují, Nemi se ještě vypouští. Valíme do sjezdu zase při sobě, já s plným bidonem, děkuji! Jen Ryba tam zůstal. Ale jel skvěle pro tým! Díky! Poslední kopec, z Makova na Bumbálku. Křeče nejsou, můžu hákovat, HonzaB rozjíždí znovu vrchařský koncert. Trochu nás vystraší v krajnici připravený E-méďa od Pavla P., který je ale naštěstí s Kristianem H. za námi v nedohlednu. Tohle jsem si přál, bez křečí a s kumpány! Kudla, na tohle budu vzpomínat.
  Bumbálku jsme přejeli, na špici do sjezdu HonzaB, Nemi, a mezi mnou a jimi je ještě jeden borec, který ale udělá díru. No ty wado, ztráta pozornosti, už se vidím v cíli za ramena s klukama a teď taková lapálie. Lehám na rámovku, ale vůbec se nepřibližuji, šlapu, ale vůbec se nepřibližuji. Tak snad se otočí ne?
  Ne, mají před sebou ještě jednoho borce a chtějí ho dojet. Takže si to dokroutím sám … Ale to je jen malá kaňka a moje chyba, že jsem takhle vypadnul z háku. Jinak to byla skvělá oslava mého 20. ročníku Beskyda, 4 orange ve skupině, bez křečí a nohy vcelku jely, co více si přát. A navíc celý ten víkend byl parádní, páteční roztočení nohou, sobotní závod, večerní tiskovka a nedělní ranní děkovačka nohám v dojemném pokecu s Kocotem. Maratónský sen jedné party kamarádů stále žije!
  Prostě oranžový svátek! Beskyd se zase povedl se vším všudy! Díky přátelé! Hrdinové jsou všichni, co to nevzdali a přijeli a postarali se o parádní šlapkovskou podívanou, byli jsme vidět na všech trasách a ve všech výkonnostních úrovních. Já osobně děkuji HonzoviB, Nemimu, Rybovi... skvěle jste se o mně starali, neskutečně jsem si to užil s vámi ve skupině, 4 Orange to byl grandiózní dárek k mému jubilejnímu ročníku.
  

  
  
  
• RiC – Beskyd 2025 - storno
  
  

  28. 6. 2025 Bílá, Beskydy
  
  Neděle ráno. Sedám do auta a odjíždím směr Ostravice F-M OL MT. Vyjíždím z Bílé, kde jsem se o den dříve pokoušel o svůj maratonský návrat. Moc se mi nevydařil, vzdal jsem to a stočil to na krátkou.
  
  Začalo to pátek.
  Vyjímečně jsem do Bílé přijel první a v pohodě jsem stihl týmové rozjetí. Turzovka – Kelčovské sedlo. Jelo se dobře, divočáci nedivočili a já si blahem chrochtal v háku. Na Kelčovské sedlo jsem se v klidu prošel a dál v poklidu sjel do Bílé. Na sobotu jsem pohlížel optimisticky.
  
  .....
  
  Celý text