Akce Beskyd Tour 2006

Akce Beskyd Tour patří do kategorie Silniční Velosérie. Datum: 2006-07-15.

Nejdelší varianta má délku 185.00 km.

:: Propozice :: Diskuse :: Celkové výsledky

Historie: 2002 :: 2003 :: 2004 :: 2005

• Jura – Takový delší reportík
  
  

  Letošní BeskydTour se nesl v duchu až "komorní" účasti Šlapek. A bylo nás pět. Já jsem se do Frenštátu svezl s Pavlem Matouškem z XCR Svorada SiDi teamu, Igor s Honzou přijeli spolu, pronásledováni Kolíkáčem a nakonec Aleš, který se mezi námi však objevil až po závodě. Celkově se letošní Beskyd vyvedl a pro mě to byl víkend nabitý zážitky a endorfinem. Příznivé počasí, skvělá trať, skvělí lidé a dobré výsledky panovaly letošnímu ročníku. Jenom mě mrzí již výše zmiňovaná (ne)účast Šlapek. Ale pojďme se na vše podívat podrobněji.
  
  Vyrážíme 17:30 s Pavlem z Brna za nádherné bouřky a říkáme si, že to nám to pěkně začíná. Avšak jsme klidní - sledovali jsme předpověď počasí. Zítřek má být na horách kolem 20°C a beze srážek. Ještě jsme cestou potkali jednu bouřku a v 19:30 zastavujeme u hotelu Ráztoka, kde je prezentace letošního ročníku - změna oproti loňskému ročníku. Tento hotel je přímo u začátku stoupání na Pustevny a závodníci při závodě projíždějí přímo cílem, což je taky zajímavé . Při prezentaci chci vzít věci i ještě nepřítomným Šlapkám, ale kvůli dvojímu překročení hranic na Slovensko chtějí pořadatelé znát číslo občanského průkazu či pasu. No holt budou si to muset kluci absolvovat sami. Jedeme se ubytovat do penzionu U Lip, kde jsme bydleli i loni. Tam zjišťujeme, že zamluvený je jeden dvoulůžkový pokoj a že zbytek bude "pravděpodobně" v hotelu Rozkvět o 300m výše. I odebéřeme se do tohoto zařízení, kde se dozvídáme, že žádné postýlky u nich nedostaneme. Začínám tušit, že poklidné rozjetí před závodem v nádherném podvečeru nebude pravda. Putujeme zpět do penzionu U Lip a zároveň volám Kolíkáčovi, který vše objednával a Igorovi, který vše platil. Po chvilce rozhovoru s majitelem penzionu se rozhodujeme počkat na kluky a pak ubytování řešit. Majitel penzionu nám nabídl, že nám pokoj dvoulůžkový nafoukne na čtyřlůžkový. Když jsme mu oznámili, že je nás pět, zvedl ještě významně prst a dodal "pět?, to bych taky uměl!". A tak jsme konečně věděli, že na závod se všichni vyspíme. Sedli jsme do Kolíkáčova auta a odjeli do nedaleké hospůdky Na Maraláku, kterou jsme objevili loni a věděli jsme, že tam dobře vaří. Následoval nádherný večer plný vtipů a plánů na zítřejší závod. V 23 hodin jsme však už pomýšleli na spánek a v 0:30 se nám to již také podařilo. Budíček byl určen na 7:00. Start na 9:00. Jediným problém v našem ubytování se stal záchod, který holt byl jeden pro pět lidí a ještě k tomu šíleně pomalu natékal. Ale to bychom nebyli inženýři, kdybychom něco takového nevyřešili pomocí odpadkového koše Konečně máme všechno nachystané a jak říká Pavel: "zatímco jiní už leští, my ještě dotahujeme" - je 8:30 a my musíme na start. Cestou již potkáváme rozjíždějící se borce z OD Morava, KCK Zlín apod. V 9:00 vše vypukne a už jsme na trati! Spolu s Kolíkáčem a Mirkem Zbuzkem si hlídáme pozice v obrovském hlavním balíku a pálíme to přes 50 km/h po výpadovce z Frenštátu. Zezadu jenom slyším Kolíkáče, jak řve: "ty krááávo!!! Hned po startu takový bomby!!!". Já si hlídám tep a jdu jen lehce přes práh, abych neprokaučoval hned začátek. Pomalu se proplítám balíkem kupředu a myslím si, že Kolíkáč s Mirkem jsou v závěsu za mnou; není tomu však tak. Když mám čelo hlavního balíku na dohled, ale Kolíkáče z dohledu a pořád jedu podle tepáku dost velké bomby, rozhoduji se zpomalit a přejít z UAC tempa na marathonské tempo. Asi po 5 minutách mě dojíždí Kolíkáč a sděluje mi neradostnou novinu, že Mirek Zbuzek píchnul a opustil náš beskydský expres. Tak to je ztráta, pomyslím si. Postupně ztrácíme hlavní balík, ale nabalujeme spoustu dalších a formujeme snad stočlennou druhou vlnu. Před Frenštátem jedeme pěkně ve dvoustupech mírným stoupáním okolo 30 km/h s Kolíkáčem vedle sebe a konečně je čas si taky trochu pokecat. Když tu mi Kolíkáč říká: "mrkni za sebe, jede s náma Sosenka". A je tomu skutečně tak - prý píchnul. První obžerstvovačka pod Pustevnami je pro nás pouze na doplnění pití a hned frčíme dál. Mrknutím na mé VDO, musím konstatovat slušný průměr 33 km/h. Konečně hory, říkám si, když projíždíme cílem, zatáčíme doprava a na budíku mi naskakuje 8% a 15 km/h. Kolíkáč si stěžuje, že je to moc vysoké tempo a tak zvolňuji na 14 km/h a ptám se ho na tepy, abych ho zbytečně neutavil jen o malinko vyšším tempem. Nasazené tempo mi plně vyhovuje, nemusím se nijak příliš "mačkat" a i Kolíkáč je spokojený. Je to zároveň první místo, kde začínáme předjíždět. Pomalu, ale jistě sjíždíme ve stoupání pár lidí a na horskou prémii na Pustevnách vjíždíme s Kolíkáčem ruku v ruce. "Nech tady mozek a hurá dolů!!!", řve na mě Kolíkáč, ale už v první serpentině zaostává a dole mám takový náskok, že skupinka 5-ti lidí s Kolíkáčem mě dojela až skoro u nájezdu na hlavní silnici, přestože jsem nešlapal a čekal na ně. Aspoň jsem měl čas na občerstvení. Pak jsme roztočili tango. Průměrná rychlost klesla na 30,5 km/h - pořád slušně držíme plán. Pár borců zahnulo na krátkou, ale pořád jsme pokračovali asi v 7-mi lidech nahoru na Soláň. Jako obvykle, někteří začali nastupovat hned dole a nasazovali zbytečně vysoké tempo. Já jsem nasadil již vyzkoušené tempo z Pusteven a za mnou se usídlilo několik lidí včetně Kolíkáče. Cestou nahoru jsme opět dojížděli pár odpadlíků, z nichž se k nám někteří přidali. I tak se stalo, že dole pod Soláněm ve Velkých Karlovicích je nás asi 10-ti členný balík a po troše povzbuzení to začínáme na špici roztáčet. Po Soláni máme průměr 29,4 km/h, což se mi pořád líbí. Hoši jedou asi 30 km/h, ale zdá se mi, že do mírného kopečka s větrem do zad by se mohlo jet i víc a tak přidávám na 33-35km/h. S tím už mají někteří problémy, ale Kolíkáč se drží, víc mě nezajímá. Hned jsme u odbočky na Kasárně a kopec se malinko přizvedne - držím tempo a jedu stejné tepy, nikdo však už nechce střídat a balík řídne na 5 lidí. Jede se dost po větru a tak si jede každý vlastně skoro na sebe a balík mu moc nepomáhá. Rychlost 28-30 km/h držíme až pod ostrou zatáčku, kde se kopec poprvé a naposledy pořádně zvedne (a povolí až nahoře). Snažím se opět jet tak, aby to vyhovovalo Kolíkáčovi, ale nakonec se domlouváme, že na něj radši počkám na občerstvovačce, protože se mi chce močit. Dojíždím cestou nahoru asi 5-7 borců a nahoře konám potřebu. Zároveň zjišťuji, že jim došel ionťák a musím si vzít čistou vodu - to je tady už i Kolíkáč a pokračujeme dál. Ve sjezdu do sedla pod Kasárně trochu poodjíždím, ale Kolíkáč ztrátu stahuje a mírné klesání do Makova již rozjíždíme naplno. Jsme 4 borci a tak musíme spolupracovat všichni. V Makově ostrá levá a já sleduji průměrnou rychlost, která klesla na 27,7 km/h. To mě zklamalo a tak jsem nasadil dost ostré tempo (stejně jako na Pustevny o pár km dříve a začali jsme stoupat na Bumbálku. Hoši za náma včetně Kolíkáče toho však mají dost a tak trochu zvolňuji s vědomím, že balík bude ve sjezdu do Bílé potřeba. Přesto jedeme na Bubmálku docela svižně. Pořád kontroluji Kolíkáče a ten tam pořád je. A najednou jsme nahoře a on tam není! Cestou jsme sebrali ještě dva borce. Ten jeden se udržel, ale ten další odpadl s Kolíkáčem. Chvíli na něj čekáme, ale nejede. Tak nic, říkám si a dávám pokyn, že to roztočíme na špici. Borci ze začátku nechápou, proč by měli z kopce šlapat a rychle točit špici, ale po chvilce jsme se domluvili a docela to šlo. Dojíždíme další dva a tak na občerstvovačku v Hamrech dojíždíme již v šesti. Chvíli tam na Kolíkáče čekám a ten se nakonec objevuje, ale prý je mrtvý a mám jet sám. Tak se ptám, kdo jede dál a několik borců jako že jo, tak razíme asi ve 4 lidech. Za nádrží jedeme, co asfalt dovolí, nabalíme pár dalších lidí, ale nakonec se trháme ještě s jedním borcem a ujíždíme ostatním. A je tu poslední kopec - Smrček. Začínáme zvolna, oba už toho máme dost. Postupně se ale zase dostáváme do vrchařské nálady a vrch, který se příšerně zvedá, jedeme zase slušným tempem. Sjezd je tentokrát lépe označen než loni a tak nemáme problémů. Už nás čekají "jen" brdky na loukách před cílem. Je to ovšem ještě nekonečných 12km. Dojíždí nás jeden borec, který píchnul a společně ještě pár lidí dojíždíme. Na spurt se moc necítím, i když vidím, že ti okolo mě jsou na tom podobně. Na zemi se objevuje značka "cíl 1,5km". Po chvilce trochu přidám a udržuji vyšší tempo. Dva odpadli, dva se drží. Do cíle je asi 0,5km a tak se rozhoduji a ještě trochu přidám. Hurá! Odpadají i zbývající dva. Projedu mostek a levá do cílového kopečka - tam vidím před sebou ještě jednoho borce. Pomalu ho dojíždím a na závěrečné metry přeci jenom jdu do spurtu. Konečně!!! Je to tam!!! Čas 6:33:57. Průměr čistý 28,19 km/h. Nastoupáno 3300m. Chtěl jsem to zkusit pod 6:30 a ještě na Smrčku to vypadalo, že by to mohlo vyjít, ale ten konec je děsně dlouhý! Za chvíli po mě s odstupem asi 4 minut přijíždí Kolíkáč. Jsme totálně mrtví, ale šťastní. Jdeme se osprchovat a zkulturnit než přijedou Honza s Igorem. Na pokoji je zrovna Pavel, a tak se dozvídáme jeho výsledek: 5:43. Není co dodat - pouze stisk ruky. Po očistě se vracíme do cílového prostoru a asi za půl hodinky - těsně před 17h v čase 7:57 přijíždějí Igor s Honzou ruku v ruce jako rodní bratři - moc hezký závěr. Ještě čekáme na Aleše, který také trať zvládl a pokořil, i když nejpomaleji ze Šlapek.
  
  Následuje večer v hospůdce "Na Maraláku", kde je sice nádherná zábava, ale všichni jsou tak unavení, že jdeme brzo spát. Ráno nás probouzí Igor už před sedmou, čož se mi moc nelíbilo, ale co člověk nadělá v dvoulůžkovém pokoji . Kolíkáč a Igor s Honzou se po snídani sbalili a odfrčeli směrem ku Praze. To my s Pavlem jsme si v pohodičce sbalili, oblékli se do cyklistického, autem dojeli do Raškovic, vytáhli kola a pokořili ještě Lysou horu. To by bylo, abych tam nebyl, když jsem tady, prohlásil Pavel a já s ním vřele souhlasil. Výjezd byl nádherný - jenom se mi asi už nepodaří jet ho s průměrným tepem 135 resp. Pavlovi se 119. Tímto výšlapem jsme se důstojně rozloučili s Beskydama a celým letošním ročníkem BeskydTour a frčeli to do Brna.
  
  Moje statistika:
  Délka: 183 km
  Převýšení: 3300m
  Čas čistý: 6:29:27
  Čas celkový: 6:33:57
  Průměr čistý: 28,19 km/h
  Průměr celkový: 27,87 km/h
  

  
  
  
• Strejda – Beskyd 2006
  
  

  V poslednich tydnech jsem s tim zavodenim evidentne prehnal, a na Beskyda jsem vyjel s pevnym rozhodnutim co nejlepsim zpusobem dotahnout Honzu az do cile a uzit si nadherneho prostredi a spolecnosti. Trasa podle mne je skoro dokonala. Obzvlast to, ze pred kopcemi mame dost casu na rozjeti a zahrati. Pocasi nam vyslo naprosto idealni, po nekolika tydnech horka a dusna s privalovymi bourkami se pekne schladilo a ani nam nezakapalo. Na start se stavime ve vynikajici nalade, jako vzdy vzadu, skupina A: Honza, Ales a ja. Ale je tu i nas slovensky kamarad Lada Mandrak, prej taky pojede s nami. Chvilku pred startem k nam bezi zarici usmevajici Lu, ze nas tu rada vidi. Dojemne uvitani, a uz bezi zpatky na celo. Nu, zase prozili jsme neco hezkeho jeste pred startem :). Minutu po startu doplazime do brany a pomalu se rozjizdime. Na zacatku synchronizujeme s Honzou tepy, abych vedel, kolik mam jet, aby to nebylo ani malo ani moc. A dal uz to slapeme naprosto strojove, ani se nekoukame po ostatnich. Oni nam stejne skoro vsechni ujizdeji v zachvatu startovniho nadseni. Prijemne prekvapeni: Lada se zapojuje do stridani, a uz to tahneme ve dvou. Bohuzel ale ztracime Alese. A po hodince uz zaciname dojizdet a predjizdet. Tesne za Priborem dojizdime velky balik asi tak 30 lidi, zarazujeme se, a ja vyuzivam odpocinek ke svacine, a uvitani Bartosove Lenky. Honza taky vytahuje z kapsy tycinku, a pta se mne, zda bych to mohl roztrhat. Ale zadny problem, stejne jedou pomalu a nestridaji. Vyjizdime na spicku, zrychlujeme, a balik je na cucky. Honza oznamuje, ze to bylo sice hezky, ale on mluvil ne o baliku, ale o obalu tycinky. Tak ten trham taky, ohlizim se, koho jsme utrhli, a jo, par zavodniku tu je, a mezi nimi i Lenka. Ani se nesnazim nekoho zapojit do stridani, s Ladou nam to jde perfektne, a vnaset zbytecni zmatek do toho nemam zapotrebi. Prichazi prvni vazny kopecek, a nas peloton nam ujizdi, bohuzel i vcetne Lenky. Nase strategie (do kopce setrit sily po rovince setrit cas) jim nevyhovuje. Tak naschle. Porad jedu trosku pod sve moznosti, a cas vyuzivam ke kochani vyhledy a k premysleni. Myslenka prvni: Vetsina borcu, co sem prisli zavodit, muzou z toho byt tak akorat nasrani, protoze vyhraje stejne jenom jeden, a ostatni ten svuj cil nesplni. A to vse na rozdil od nas, co tu trasu tak hezke uzivaji :). Myslenka druha: Lu se cyklodiskuzi stezovala, ze na rozdil od chlapu i pokud zvitezi, stejne na te bedne nedostane pusu. Musim ji po zavode najit a nejak to napravit. Myslenka treti: Pokud to tak pujde, mame sanci zajet pod 8 hodin, coz se mne zda byt takovy hezky cil. Tou posledni se delim se spolubojivniky. Honza neni ochoten o tom diskutovat. Lada je nadseny, a rika ze tim by se mu splnil sen, zlepseni oproti lonsku o 40 minut. Na rovince nekdy u Makova vidim u silnici Lenku. Bezradne stoji u krajnici a vypada dost zdrcene. Kricim, at se rychle chyta nas. A fakt se ji to dari. U posledniho bufetu vsak dojizdime Dasu Likusovou, Lenka chape, ze ma sanci ji predjet, a rychlosti blesku mizi za horizontem. Na konci stoupani na Smrcek prohlasuji, ze to uz temer mame za sebou, a hlavne at dolu jedeme opatrne, byla by skoda tak pekne odjety marathon pokazit nejakou prihodou. Ma to dvojucinek: Honza a Lada dolu jedou temer krokem, to je prvni. Za druhe, Lada si fakt mysli, ze to je konec zavodu, ztraci vuli, a na jednom z poslednich brdku nam odpadava. Dojizdime z Honzou, podporuji ho jak to jde, vidime cil, bereme se za ruku, rvu jako tur, od cilove brany slysim ozvenu. Ale neni to ozvena, to je rev Kolikace. Ze sirokeho okoli se zbihaji lidi, podivat se, co se to deje. Mezi nimi i pan Kocian, a tak prichazime k paru hezkych fotek z dojezdu. Cas pod 8 hodin mame, co si jeste prat? Ale mam jeste neco za lubem. Pamatujete si? Nu jasne, jdu hledat Lu. Tady je! Vyrhala to! Blahoprani a pusa. Nu, ta byla! Proste med! Vyhlaseni, a hele, Honza na bedne! Ono by se zdalo ze to skoro neni ani bedna, druhy ze dvou. Klidek, klidek, drahe obecenstvo, oni ty ostatni proste nedojeli do zacatku vyhlaseni, a Honza je druhy z peti! Tak za rok

  
  
  
• Mirek – Zase defekt
  
  

  Beskyd Tour. Tenhle maraton jsem zatím nikdy nejel, ale Beskydy jsme před lety procestovali při dovolené a tak jsem věděl, že trasa je nádherná a když mi Kolíkáč v zimě poslal DVD se záznamem minulého ročníku a já se na něj při šlapání na trenažéru několikrát koukl, tak ve mně uzrálo rozhodnutí si tenhle maraton letos zajet. Původně jsme chtěli jet se Slávkem Hnízdilem, ale ten se letos kvůli rodinným povinnostem nemohl zúčastnit a tak si místo Beskyda dal alespoň cestu na kole do Špindlu (od nás 220km, slušná náhražka). Ubytování jsem sháněl na poslední chvíli, nejprve jsem zkoušel penzion , ve kterém si zajistili ubytování Šlapky, ale tam mi odpověděli, že je plno. Nekecali, protože obsazenost některých pokojů dosahovala až 250%. Zvolili jsme tedy kemp v Prostřední Bečvě, na start to bylo sice 20km, ale autem jsem tam byl za chvíli. Parkování bylo za 50kč, ale 100 metrů od cíle, takového komfortu se obvykle nedočkáme. Po přihlášení si ještě dávám druhou snídani a vydávám se ke startu na náměstí. Cestou potkávám u penzionu celý tým Vinohradských Šlapek, jak se připravuje. Skoro ani nestačím pozdravit a už držím v ruce od Kolíkáče podrobný itinerář, abych věděl kde v kolik hodin máme být, abychom stihli pokořit hranici šest a půl hodiny. To ještě netuším, jak brzy se tyto plány v mém případě zhroutí jako domeček z karet.
  Na startu se stavíme celkem dopředu a netrpělivě očekáváme začátek závodu. Po startu je to jako vždy celkem o hubu. Jede se po vedlejších, celkem úzkých silničkách, pořád se střídají krátké výjezdy a sjezdy. Máme štěstí, že není mokro, jinak by to určitě lehlo, hlavně když se ze zatáčky vyřítila Tatra. Kilometry naskakují a Kolíkáč, Jura a já se v klidu držíme v balíku. V jednom ze sjezdů v zatáčce vjíždím uprostřed cesty do štěrku, který tam den před tím naplavila bouřka a to se mi pravděpodobně stalo osudným. Za chvíli cítím, jak mi zadní kolo měkne a když je místo, tak zastavuji. Před tím se ještě stačím rozloučit s Kolíkáčem, Jura jede trochu vepředu, je mi jasné, že dnes je uvidím až v cíli. Ani mi to nějak zvlášť nevadí, Beskydy jsou nádherné a tak se těším na pěkný cykloturistický výlet. No nakonec to do výletu mělo dost daleko. Co se týče defektů na začátku závodu se již považuji za zkušeného borce. Krátký výčet mých "úspěchu" : 10km silniční Král 2005, 5km MTB Král 2006 a teď 16km. Je zajímavé srovnání s Králem Šumavy. Tam jsem píchnul na 10km, oprava mi trvala dlouhých 8 minut, ale okolo jel neustále nepřetržitý had cyklistů a ani za těch 8 minut jsme nebyl poslední. Tady na Beskydu profrčel balík okamžitě a za ním už jen pár jednotlivců a menších skupinek. Opraveno mám za tři minuty, protože u mě zastavilo jedno z doprovodných aut, jestli se nepletu, tak to byla fialová Fiesta a řidič se ochotně nabídl, jestli něco nepotřebuji a půjčil mi velkou pumpu. Ještě jednou díky.
  Dalších 30km se pokouším o jakousi stíhací jízdu, ale je mi jasné, že to nemá valnou šanci na úspěch. Sám proti velkému balíku nemám šanci a zde ztrácím nejvíce minut v celém závodu. Občas dojedu jednotlivce, nebo menší skupinky, ale spolupráce nepřichází v úvahu. Někde na rovinkách u Štranberku mám před sebou docela pěknou skupinku, s nimi bych se mohl svézt, trvá mi několik kilometrů, než je dojedu a taky mi to vzalo dost sil. Když je konečně dojíždím, přichází kopeček a já jim ujíždím. To mi vzalo chuť do nějakého dalšího dohánění skupinek přede mnou. Chvíli jedu před nimi, pak zvolňuji a až k prvnímu bufetu jedu s nimi. Před začátkem stoupání na Pustevny nám hlásí 23 minut ztrátu na čelo. Tak to mám na Kolíkáče s Jurou minimálně 15 minut.
  Pustevny: měřeno z Frenštátu je to 12km kopec s 610 metry převýšení, ale to pravé ořechové začíná až u hotelu. 5,7km, převýšení 430 metrů a průměrné stoupání 7,5%. Předjíždím spoustu cyklistů a nahoře jsem za chvíli. Trochu zvolňuji, abych se taky podíval kolem sebe a pak hned dolů dlouhým sjezdem. Dole v Prostřední Bečvě jen přejíždíme hlavní silnici a máme před sebou další kopec, Soláň. Ten má převýšení 350 metrů. Pořád se mi jede dobře a opět pár cyklistů předjíždím. Ve sjezdu do Velkých Karlovic jedu spíše opatrně, rozhlížím se a tak mě dole dojíždí tři lidi. Na rovince přes Velké Karlovice ale jedeme dost pomalu, škoda že tu nejedu s Jurou a Kolíkáčem, to by bylo jiné tempíčko.
  Blížíme se k dalšímu kopečku na Kasárna. Ten není extrémně dlouhý, 3km, za to průměrné stoupání 9,1% je víc než slušné. Do kopce mi to pořád jede, znovu předjíždím několik lidí, na závěr ještě úsek po kostkách a jsem na dalším bufetu. Opět žádné velké zdržování a pokračuji o samotě dál. Cesta za bufetem je šíleně rozbitá, zato výhledy jsou excelentní, taky kvůli tomu jsem přijel. Naštěstí se kvalita povrchu brzy zlepšuje a nádherným lesním sjezdem padáme do Makova.
  Potom po hlavní silnici stoupáme na Bumbálku. Znovu předjíždím dva lidi a nahoře dojíždím Tomáše Šilhána z Herman Lucky Bike. Jeli jsme spolu už z Pusteven dolů, kousek na Soláň a od Velkých Karlovic na Kasárna, kde jsme jeli vedle sebe a trochu i pokecali. Jdu dopředu, na rovince se snažím rozjet trochu vyšší tempo a doufám, že pojedeme spolu a budeme spolupracovat. Když se pak po chvíli otáčím, tak zjišťuji, že jsme opět sám. To jsou vyhlídky. V táhlém mírném 15km klesání přes Bílou k přehradě si to užívám na samotku a vůbec mě to nebaví. Tady skoro se slzami v očích vzpomínám na balík, který jsme utvořili na Rampušákovi. To být tady , tak jedeme 50. Sám jedu slabě přes 30. Za odbočkou k přehradě mě překvapuje bufet. Myslel jsem, že bude až za přehradou. Zastavuji a do minuty se přiřítí asi 10členná skupina lidí, které jsem předjel v kopci na Kasárna a dojel nahoře na bufetu. Tak to mě naštvalo. Dávám si předsevzetí, že teď už se povezu až do cíle s touhle skupinou a už nebudu závodit. To mi ale vydrží jen kolem přehrady. Tady se držím ve skupině, koukám kolem sebe a užívám si trochu turistiky.
  V posledním větším kopci na Smrček jdu opět dopředu, nahoře už jsem sám a sjíždím dolů. Na úzké silničce dojíždím pomalu jedoucí auto, ani není kudy ho předjet a dojíždí mě asi pět lidí. Po nájezdu na širší silnici jede auto ale pořád pomalu, tak ho předjíždíme a zjišťujeme, že ten blbec si píše SMSku. Někteří to okomentují výrazy, které zde nebudu uvádět a jedeme dál. Po dalším brdku zůstáváme vepředu jenom dva a kolega říká, že by potřeboval ujet, že má v patách dva soupeře z jeho věkové kategorie. Souhlasím s tím, že budeme střídat.. Nakonec to střídání vypadá tak, že já to táhnu po rovině a z kopce a do kopce jedeme vedle sebe. Ani mi to nevadí, cíl se blíží a sil je pořád relativně dost. V posledním brdku vidím ještě před sebou dva lidi, za chvilku je dojíždím a je vidět, že toho mají opravdu dost, protože je předjíždím docela velkou rychlostí. Pak už přichází mírné stoupání do cíle, za mnou daleko nikdo a já projíždím cílovou bránou. Čas 7:00:02. Taky jsem mohl trochu zabrat, aby to bylo pod 7 :).
  Ztráta na Juru a Kolíkáče je kolem 25 minut, neměl jsem nejmenší šanci je po defektu dostihnout. Tak snad nám to vyjde na Králi, už se těším. Jenom, aby nám to zase nepřekazila technika.

  
  
  
• Kolíkáč – Jeden z nejúspěšnějších ročníků
  
  

  Zdá se mi to skoro neuvěřitelné jak to utíká, ale letošní Beskyd byl pro mě s Honzou již 5.ročníkem, vzpomínali jsme na naše maratónské začátky, jak jsme si oťukávali svoje schopnosti, spávalo se vždy na chatě Mír, cíl byl u Orbity, sestava Šlapek byla vždy různorodá, jednou někdo přibyl, poté zase někdo odpadl, ale pro nás dva byla a je náročná trasa v horská přírodě Beskyd stále lákavá, a tak i letos jsme nemohli chybět. A musím předeslat, že to byl, co se týče počasí a výsledků, jeden z nejúspěšnějších ročníků.
  Vykrystalizovaly se dvě skupinky, já byl natěšen, že díky Jurovi a Mirkovi zopakujeme letošního Rampušáka a Igor se dokonale převtělil do role domestika pro Honzu, který měl velké naděje na bednu ve své kategorii. Měl jim i pomáhat Aleš, který ale zaváhal na začátku závodu a už je nedohnal.
  Po pátečních zmatcích s ubytováním, klasickou královskou večeří "Na Maraláku" nakonec uléháme do jednoho pokoje, kde spíme na čem se "dá" . Profesionalitu k nám vnáší Pavel z XCR, který se připravuje s touhou uviset čelo závodu, my s Jurou máme menší ambice, celkový čas kolem 6:30 by nás uspokojil... Předpověď počasí je přímo cyklistická, teplota kolem 22 stupňů, bez deště, co více si přát. Ráno se scházíme přímo před penzionem i s Mirkem a sjíždíme ke startu do Frenštátu.
  Je odstartováno, snažíme se jet na dostřel čela, což se nám vcelku daří, tepovka sice u 180, ale co se dá dělat, začátky rozhodují ... . Smůla na Mirka přichází na cca 20km, kdy zjišťuje, že zadní kolo uchází, loučím se s ním a peru to za Jurou, který není úplně ve své kůži, prý se špatně ráno "vyvenčil". Mě se jede oproti minulému roku dobře, takže dokážu v brdcích, kterých je tu požehnaně, zrychlit a dotahovat se na rychlejedoucí borce. Jura mě krotí, ať prý šetřím síly, je tu první bufet, zajíždím ke stolkům s očekáváním, že mi podají banán, ale obsluha stojí za stolky jako tvrdé Y, takže nadávám a jedu za Jurou, který mezitím odskočil do zformované grupy, okolo mě se naštěstí kupí také několik borců, a tak si to svištíme dál s menším odstupem. Daří se nám točit vcelku slušný kolotoč a tak při vjezdu do Příbora jsme už zase pohromadě, je to balík cca 40 lidí, který krásně jede, připadá mi to jako vyjížďka od mostu, pěkně dvojičky, kecá se a rychlost moc neklesá pod 35km/hod., před Štramberkem spolujezdec vpravo zahlásí: "Hele je to možný, támhle je Sosna", a taky že jo, před námi vysokánská postava v červeném dresu "Aqua Sapone", z důvodu objížďky vynecháváme kostky u Trúby a za Štramberkem nás dokonce Sosenka dotahuje do balíku, když nám tam naskočila menší mezírka. Fouká docela silný vítr, a tak si libuji uvnitř balíku a šetřím síly na těžší "horskou část" trasy.
  Na druhém bufetu s Jurou zastavujeme, doplňujeme bidony a valíme dál, jsme tu v čase 2:11 hod. a je nám hlášeno, že na čelo máme přibližně ztrátu 15min. Přichází Pustevny, můj "oblíbený" kopec, který mi nějak nepřirostl k srdci již v roce 1996, když jsem ho zdolával poprvé na MTB, a pak jsem se na něm vytrápil na předchozích ročnících Beskyda, ale to býval až na konci maratónu, minulý rok jsem přepálil začátek a křeče už jsem začínal cítit právě na tomto kopci, letos jsem zatím v pohodě, jedu kolem 13km/hod., ale Jura už se rozjel a začíná mi ujíždět, otáčí se na mě co se děje, já mu říkám jeď, jeď, už zase zdržuji, ale on mi chce pomoci, zpomaluje, a já se vzpomínkami na Krále 2005, kdy jsem se zakousl do zadního kola Miki a vytáhl se díky ní na Zhůří, sakryš, tak musím to i dnes zkusit ... a hele ono to jde, visím pohledem na Jurův černý plášť, přehazuji na lehčí převody a šlapu a šlapu, rychlost se zvýšila na 14-15km/hod. a začínáme sjíždět zdecimované borce, kteří se svými 23 zuby vzadu musí slušně trpět, no to je paráda, letíme jako vítr, aspoň mi to tak připadá, Jura sleduje i změny sklonu a jak se to trochu narovná, tak začíná zrychlovat, prostě jede předpisově a úspěšně táhne za sebou závaží jménem Kolíkáč . Tak takhle mě Pustevny v životě neutekly, už jsme nahoře, všude mraky fandících diváků, připadám si jak na "Galibieru" a je tu dlouhý a zasloužený sjezd, měl jsem obavy ze zimy, ale ten pocit, jak jsme Pustevny vyjeli přetloukl veškeré negativní vjemy a já si jen užívám vítr ve vlasech ... Juro DÍKY !
  Jsme dole na hlavní silnici, občerstvuji se a tvoří se grupa, tahám dokonce i špic, užívám si to, jaký to rozdíl oproti minulému roku, kdy jsem tady trpěl, je tu dělení tras, vypadá to nadějně na dlouhou jedeme asi v 8-10 lidech, s Jurou se snažíme, aby se do tahání špice zapojili všichni zúčastnění a díky tomu sjíždíme další závodníky, profil se začíná zase zvedat, a to je neklamné znamení, že Soláň je tu. Pravidelným a slušným tempem stoupáme vzhůru, Jura už je ve své kůži a tak "diriguje" jak se dá , před vrcholem vidíme před námi další skupinku, cílem je dojet ve sjezdu a pak mírně nakloněnou rovinku před Kasárnami jet zase pěkně po kupě, což se podařilo, průjezd Karolinkou a náš balík se změnil v rychlovlak, špice se točí ve velmi rychlých intervalech, což někteří borci neuvisí a zůstávají pozadu, mě je stále ok a pln optimismu najíždím do "prasáckého" stoupání na Kasárna. Jak se teď hodí ty lehké převody, točím si a točím a předjíždím "pochcípané kusy", Jura trochu odskočil, a tak jedu s jedním Slovákem a dokonce kecáme, jak na nějaké vyjížďce ... a jsou tu závěrečné kostky, které jsou signálem, že to nejhorší je za námi a že tu bude bufet, letos obsypán závodníky, ale bohužel již jen s čistou vodou bez iontů, beru banány a s Jurou rychle vyrážíme dále.
  Za jízdy cpeme do sebe banány a gely, jedeme zatím ve dvojici, ale po chvíli nás dojíždí dva borci a tak ve čtyřech se řítíme šíleným sjezdem do Makova, Jura asi nechal mozek nahoře, protože zatáčky klopí jak Valentino Rossi, div že nedře kolenem o asfalt, já jen myslím na to, kdy se proti nám vyřítí nějaké auto, ale naštěstí vše proběhlo bez problémů, dole na přímější části sjezdu si sjíždím naši miniskupinku a začínáme to zase točit, jako kdybychom snad "závodili" . Ostrá levá a jsme na hlavní silnici, před námi hraniční přechod, který bez zatavení projíždíme, začínáme zase mírně stoupat a sjíždět osamocené borce, kteří se na nás nabalují, já v předtuše Bumbálky už jsem vzdal veškeré snahy o střídání a tak se vezu v závětří, lokomotivou se stal Jura, který hecuje ostatní k vražednému tempu. Zjišťuji, že za chvíli asi nastane pro mě konečná, letos je pro mě kritickým bodem maratónů 140km, Mamut mě na něm dostal, a teď i Beskyd, už mi schází ta lehkost z předešlých stoupání, ta široká silnice z auty mi zase nesedí, slunce pere do zátylku, ze skupinky už odpadly nějaké kusy, já též začínám zaostávat, dvakrát mi naskočí asi 20-ti metrová díra, tak to ne, zkusím se ještě kousnout, jdu ze sedla a po chvíli jsem znovu v závětří, ty serpentiny pomalu končí a přichází zdánlivě "placatá" část stoupání, ale tempo přes 20km/hod. už nejsem sto uviset, mžitky před očima a krize je tu, už nemám ani sil zařvat na Juru zpomal, hlava přestala fungovat, stejně nás už jen čeká sjezd k poslednímu bufetu a odtamtud už se "závodí" . Svěšuji nohy a začínám do sebe ládovat zadní kapsy a glukosu z bidonu, ohlížím se a za mnou se naštěstí blíží nějaká dvojice, tak paráda, zkusím to s nimi, snad se rozjedu.
  Bumbálka je tu, zavěšuji se za dvojici a zkouším rozhýbat svoje zničené tělo, ještě že je tu ten sjezd, ale ani tady se nešetříme, stále se šlape a rychlost se blíží k 60km/hod., naštěstí se mi nohy zase trochu rozjely a tak plápolám co to jde. Odbočka na Bílou, dokonce v dáli vidíme skupinku asi i s Jurou, pravidelně střídáme, i když moje špic je tak max. 30 sekundová, přece jenom hlava ještě moc nebere, přilítáváme na poslední bufet, který je posunut oproti min. roku o trochu blíže, je tu ještě Jura, který mě seřve kde jsem, že tu prý na mě čeká už asi 2 minuty ... . Já sděluji hele jeď, já jsem v krizi, stejně bych už jenom zdržoval, už to nějak dojedu. Jura odjíždí, já do sebe lupnu rohlík se salámem a zase zpátky do sedla, asi jsem ten rohlík potřeboval, najednou je krize pryč, a mám zase chuť jet na plný plyn, hlava funguje. Hnusácký brdek za bufetem vytancuji ze sedla a nahoře uvidím před sebou skupinku s Jurou a dávám si za cíl je sjet. Cesta je tu mizerná, otřesy z rozbitého asfaltu probíhají celým tělem, neustále zatáčky, sjezdy a mírná stoupání, skupinka se stále zjevuje přede mnou, ale bohužel vzdálenost se moc nezmenšuje, po jednom delším sjezdu zjišťuji, že Jura už tam není, v cíli se pak dozvídám, že se urval ještě s jedním borcem do úniku, ale díky tomu sjíždění skupinky mi krásně utekla ta nepříjemná část tratě, klesám okolo přehrady na hlavní silnici a odbočuji směr Smrček.
  Bájemi opředené stoupání, držím se nějakého šedovlasého závodníka a slastně trpím, je to fakt nádhera, nebere to konce a ten sklon stále graduje. Konečně nahoře, krkolomný sjezd po rozbitém asfaltu, dole se ohlížím a v dáli za sebou vidím nějakou žlutomodrou vosu, po chvíli zpomalení se z něj vyklube Ivan Kavula z CKKV, tak s ním si to zkusím užít až do konce. I když už jsem to tady jel 4x, stále je tu pro mě nějaké překvapení v podobě nepěkného brdku či zatáčky. Konečně výhup okolo Maraláku a pak sjezd do Bystrého a závěrečný prďák k cíli. Spurt se nekoná, Ivan si to ohlídal a vytvořil si náskok na který nějak už nemám sil, a tak v poklidu projíždím cílem.
  Letos zase Šlapky neudělaly ostudu, všechny zdolaly dlouhou trasu, díky Honzovi a jeho tahounovi Igorovi se konala zasloužená bedna, já si to užil v parádní spolupráci s Jurou, kterému moc děkuji, škoda té mojí krize, možná by se povedlo těch vysněných 6:30hod. Mirek měl smůlu, snad si ji vybral za nás za všechny a na vrcholu maratónské sezóny - Králi Šumavy, se podaří skupina, která profrčí bez sebemenších problémů letošní plánovanou zabijáckou trasu. Už se moc těším !