Akce Beskyd Tour 2009

Akce Beskyd Tour patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2009-07-18.

Nejdelší varianta má délku 170.00 km.

:: Propozice :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Report a foto Honzis :: Foto PeBe

Historie: 2002 :: 2003 :: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008

• Kolíkáč – Díky, kapitáne Mirku!
  
  

  Už pátek před závodem jsem cyklisticky naladěn, nervózně pobíhám po bytě a balím věci na svůj 8. silniční Beskyd Tour. Zdálo by se, že mě již nemůže nic překvapit, ale o to jsem nervóznější, to asi tím věkem. Letos mi příprava v červenci vyšla poněkud lépe než před rokem, pár \"kolodějů\" jsem najel a i nějaký závod k tomu přidal. Ale respekt z horských stoupání, jako jsou Pustevny, Soláň, Kasárna, Bumbálka a Smrček je ve mně hluboce zakořeněn z předešlých ročníků, to jsou kopce, které v okolí Prahy nenajdeme. V hlavě spřádám plán, pokusit se pohybovat okolo Mirka (CK Záluží), ten bude zárukou případného úspěchu.
  Před obědem nabírám PeBeho a valíme to do Sojovic pro Kapra, nakládáme vše potřebné a v družné zábavě jedeme přes Pardubice, Vysoké Mýto, Moravskou Třebovou, Olomouc a pak již po klasické trase do Frenštátu. Cestou je šílené vedro a tak \"vrchní klimatizér\" Pebe stále stahuje okénko a reguluje tak teplotu ve \"vozidle\". Kapr si lebedí, tropické teploty prý přímo miluje . Navíc ještě PeBe má neustálý hlad, žízeň a chuť a tak vypleňujeme pár čerpacích stanic. V hotelu Ráztoka prezentujeme cca 10 lidí a sjíždíme do bezva internátu s ochotnou paní vedoucí. RiCi, díky za rezervaci. Už je tu slovenský bratr Laco s kamarádem a i celé CK Záluží v nových oddílových tričkách. A hádejte jaké barvy? No oranžové, samozřejmě Sjíždějí se další Šlapky a tak večerní tiskovka, která probíhá v pizzerii v centru, se nese v povznesené náladě s velkolepými plány na sobotní masakr. Velkým otazníkem je počasí, o kterém se nemohou dohodnout ani meteorologové...
  Ráno je jasno, opravdu úplné jasno spojené s větrem, jak ze Sahary a teplota kolem 9hod. už se pomalu blíží ke 30°C. Počasí, které většinou Beskyd provází a které sestřeluje zkřečované borce už po pár kilometrech. Pátrám ve své historii a málokterý ročník jsem prožil bez políbení křečové víly. Naléváme se tekutinami, zobeme všemožné antikřečové pilulky a hrdinně se stavíme do první lajny na poloprázdné náměstí. Čas ke startu rychle běží díky oranžovému hloučku a v 9:25 se vydáváme vstříc dobrodružství. Po prvních šlápnutích začíná pomalu odeznívat asi již dvoudenní starťák a já se pekelně soustřeďuji, abych se někde nevysypal, protože balík je hodně nervózní a někteří jedou hlava nehlava. Sleduji modrý dres Mirka, dres už mám rozepnutý co nejvíce jde, vedro je až k zalknutí ... První magnety, úzká silnička zakončená retardérem, a první vážnější kopec před Hukvaldy, který drobí startovní pole. Tady někde za sebou ztrácím PeBeho a Quita a naopak mi ujíždí Mirek s RiCem, ale je tu Jarda Hanzl, na něj se dotahuji a začínáme tvořit mnohačetný dav, do kterého se postupně vcucne RiC, který má ale bohužel v Příboru problém s řetězem. Za Štramberkem sjíždíme další skupinku, ve které je i Mirek, snažím se točit hodně lehké převody, strašák ve formě křečí mám hluboce zakódovaný ve své mysli, na špici se vůbec nehrnu, šetřím drahocenné síly uvnitř rozpálené masy lidských těl . Vcelku nezničen přijíždím k prvnímu bufetu v Trojanovicích a i s Mirkem zastavujeme na doplnění vyschlých bidonů, abychom se poté vydali společně na Pustevny... je to dobré, první postupný cíl splněn
  Okolo nás i Tomáš Bartoš (HIC), který většinou udává vrchařské tempo, Mirek trochu odskočil a tak se snažím viset alespoň očima, aby mi moc neodjeli. Je tu stále dost závodníku, pořadí se různě mění, podle toho, jak kdo chytá menší krize, Tomáš už začíná cítit přicházející křeče, vedro s přibývajícími výškovými metry bohužel neustupuje a tak z nás tečou potoky potu. Kilometr do vrchařské prémie, první dlouhé trápení máme pomalu za sebou, Mirek už je pomalu v nedohlednu, ale přede mnou shluk barevných zadků, snad se ve sjezdu zformujeme. A je tu fandící Petronie, dává mi flašku s vodou, chrstám si ji na hlavu a za krk, to je paráda, krásné osvěžení, díky moc! Projíždím prémií, okolo diváci i vnímám pokřik \"Vinohrady jedem!\" a už se řítíme dlouhým sjezdem. Silnice je tu nic moc, a jedna shrnutá roleta na asfaltu mě pěkně rozhodila, jen tak tak se dostávám zase do správného směru, uff, ještě že tak. A vypadá to nadějně, grupa asi o 15 lidech a před námi v dálce relaxující Mirek, ááá to zkusíme Soláň asi spolu Ale ještě je tu hlavní silnice na rozdělení tratí, kterou proletíme správně usazeni v rozjetém vlaku.
  Odbočka na Hutisko-Solanec, začíná druhé nekonečné stoupání, tentokrát na Soláň. Nějak se nemůžu rozjet, ve skupině (cca 10 kousků) visím na ocase jak Jo-Jo, chvílemi naskočí díra, kterou naštěstí vždy sjedu. Tomáš Bartoš se znovu ujímá taktovky a roztáčí vrchařskou ruletu, Mirek mu bez problémů sekunduje, i když už si taky stěžuje na přicházející křeče, já nejsem schopen udržet pravidelné tempo, a tak pomalu odpadám. Naštěstí ale v dáli před sebou zahlédnu Jardu Hanzla a ještě kousek před ním Ivana Kavulu (oba CKKV), k nim už se dotáhl Mirek s Tomášem, chtělo by to ještě zabojovat a jet následné údolí z Karlovic pod Kasárna s nimi ve skupině. Jardu mám, hlásí, že je už nepoužitelnej ... v dáli okolo Mirka už je solidní skupina, která míří k vrcholu. Teď nebo nikdy, řadím těžší převod a začínám zrychlovat. Jde to! Ono to jde, vzdálenost se začíná zmenšovat, zdá se, že Mirek to dobře kotví a ještě mě stačí povzbuzovat mávající rukou. Díky kámo! Projíždí přes vrchol Soláně a já akorát přijíždím do skupiny, hůůů, tak to bylo na poslední chvíli. Sešup dolů, doplnit vyschlá hrdla a proti větru si to šineme k jedné z největší čuňáren Beskyd Tour. Stále se cítím vcelku dobře, hlavně vědomí, že tu je Mirek, Tomáš, Ivan, prostě \"páni cyklisti\", se kterými už jsme něco odjeli a zažili, mě žene dál.
  Kasárna, jak již pravil klasik Malina, píšu Ježíškovi o trojpřevodník , kopec o kterém už bylo hodně napsáno, a který stále zůstává neskutečným zabijákem. Prostě 13% sklon, který nepovoluje, nejsem schopen jet rychleji než kolem 10km/hod., chvílemi rychlost padá i k 8-9km/hod. A navíc rozžhavené slunce nad hlavou jen dokresluje letošní apokalypsu . Připadám si jak horník, který fárá v černé sluji a jen zbožně vyhlížím kostky a bufet. Před tím tu ale máme intermezzo v podobě fotícího zdevastovaného Honzise, pár zastavení Tomáše a Ivana, aby nechali odeznít křeč a po snad nekonečném otáčení pedálů přichází rozeklané kostky, uff, letos to snad už ani nevyjedu, pravé chodidlo již šeredně pálí ... už ani nevím, jak jsem se dostal k tomu stolu s ionťákem a vaně plné ledové vody, ale přesně vím, že to byly úžasné pocity, které jsem dlouho nezažil Cpu do sebe ještě rohlík a salám a na odjezd si dám šáteček do chřtánu s vědomím, že ho za chvíli zapiju. Ale cesta je pěkně rozšvihaná a znovu stoupá, je potřeba se držet oběma rukama řídítek, a tak koláček mi leze z pusy, sliny totiž nějak došly a já nemůžu polknout. Proti nám nějací povzbuzující turisté, asi měli pěkný pohled na magora s plnou tlamou, jak si blemtá řídítka
  Šustíme to do Makova, jedeme ve třech, nájezd na hlavní je skvěle ohlídán a tempa se ujímá Mirek, já zjišťuji, že přichází další krize, posílám je pryč, ale Mirek se mě snaží znovu dostat do závodu a po chvíli se mu to začíná dařit, hypnotizuji jeho zadní kolo, čumím na zadní stavbu, znám ji dokonale a vybavuje se mi Vysočina 2005, tam jsem poprvé navázal bližší kontakt s kapitánem CK Záluží. Teď se proměnil v motorku, odpárali jsme borce co jel s námi a sjíždíme jednoho před sebou. Bumbálka docela utekla, čekal jsem to horší, to Mirkovo lano hodně pomohlo. Díky! Sjezd do Bílé, letos spíše jen točíme nohama, žádné zběsilé tempo, každý je už asi myšlenkami na Smrčku, na té poslední hrůze, co nás čeká. Ještě nás rozhodí pár vyfrézovaných úseků, ale to se již zakusujeme do šťavnatého melounu, který nám podávají neméně šťavnaté slečny Jé jak by se tady debužírovalo Ještě si nalít do treter chladivou vodu a pokračujeme dál, zrovna ve chvíli, kdy na bufet doráží Tomáš s Ivanem. Hned za bufetem následuje nepěkná stojka, Míra už zase přikládá pod kotel a já ve snaze chytit jeho rytmus chytám první polibek, ajajaj, hned řadím do lehka, jdu ze sedla a vyklepávám citelný náznak křeče. Tak Míro čau, to nepsané pravidlo, že od posledního bufetu se závodí, to stále platí Křeč zažehnána, dojíždí mě borec se sytičema, zkouším ho hákovat, ale už je vidět, že toho mám oba plný kecky, Mirka už není vidět. Silnice se chvílemi proměnila v asfaltové blátíčko, je potřeba jet na jistotu, a tak je čas i pozorovat přírodu okolo sebe, je tu krásně, ty výhledy na přehradu.
  Za sebou začínám slyšet ryk kol, chrastění řetězů, to vypadá že Tomáš s Ivanem jsou tu, ale kdepak, černo-bílý dres Slezanu na špici a za ním v háku Barbora Bohatá, pozdější vítězka žen. A za nimi asi 3-4 borci, tak hup za ně a rázem se jede o 5-10km/hod. rychleji, no hezký! A heleme se koho to máme v dáli, Mirek, brýle už má zastrčené v helmě, kochá se , už nás uslyšel, s hrůzou se otáčí, a už na něj pokřikuji, hop, začínáme zase závodit. A tak mu nezbývá nic jiného než nasadit brýle a kulit to s námi. Přijíždíme pod Smrček raketou rychlostí, zkouším ještě zareagovat na nasazené tempo, ale každým okamžikem mi to začíná pomalu ujíždět. Chybí síla, na nejlehčí převod jsem rád, že otočím klikama ... a hele Ivan s Tomášem už jsou za mnou, a jedou zase svůj \"indiánský styl\", tzn. chvíli na kole a chvíli postát vedle kola než odezní křeč. Tak to mi vyhovuje, to bych mohl s Vámi vydržet až nahoru, ještě se okolo nás proplíží \"wattman Honzis\" se svými tragickými hláškami a začínáme klesat. Kluci jedou hodně na jistotu, nechce se mi je předjíždět na té úzké a rozbité cestě a tak přibržďuji za nimi. A asi věděli proč , najednou před námi shluk lidí a uprostřed silnice leží bezvládně borec v bílém dresu a od hlavy mu vytéká pramínek krve. Paní už telefonuje pro záchranku, my se opatrně vyhýbáme a projíždíme dál. Až v cíli se dozvídám, že spadnul těsně před Mirkem, který pak zůstal u něj, já jsem ho v té hrůze ani nezaregistroval. Naštěstí to snad dopadlo dobře a kluka po chvíli zvedli a čekali na sanitku, která ho pak odvezla ... Mám chuť to zapíchnout, nohy jakoby zdřevěněli, obdobně na tom je i Tomáš a Ivan. Letošního Beskyda už opravdu jen dojíždíme v černých myšlenkách, každou zatáčkou jedeme hodně opatrně a pořadí v cíli si určíme již před cílovou rovinkou.
  I přes tuto černou kaňku z konce závodu, mám pocitově dobrý dojem, trasu jsem projel podle plánu, totální křeče jsem nedostal, velký díky patří Mirkovi, který se o mě dobře postaral Velkým zážitkem pak byl dojezd ostatních Šlapek, některé to chytly se závěrečnou průtrží a citelným ochlazením, ale nakonec se všichni dostali šťastně do cíle. Nedá se nic dělat, Beskyd je pro mě nejtěžší maratón u nás, vysoká procenta sklonu v kopcích a tradičně vysoké hodnoty na teplotní stupnici mě připraví každý rok skvělý zážitek Za rok snad zase nebudu chybět v té naší oranžové výpravě.

  
  
  
• Strejda – Beskyd s pohledu skupiny A
  
  

  Tak skupna A se nam mirne zredikovala, poněvadž Yetti se nakonec rozhodl pro rychlejsi jizdu, a Rainymu pracovni povinosti vůbec nedovolil odstartovat. A tak jsme tri, Honza, Mirinda a ja. Jste před startem zdravim rodinu Bartosovych a omlouvam s Lence, ze dneska ji nepomuzu, ze jedu pomlejsi skupinu.
  Od startu jedeme vicemene v klidu, zadna prehnana honicka. Ani se nesnazim chytit nejake skupiny, jen hlidam, abych udrzel pohromade sve ovecky. Mirinda je rychlejsi v kopcich, Honza zase ve sjezdech a tak se vždy snazim dotahnout toho pomalejšího. Mirinda jen pochvaluje tempo, jaka je to pohodicka se tak nehonit hned od zacatku. Nicmene před prvnim bufetem doleha na ni krize (zrejme z horka), ztraci vuli k zavodeni a rozhoduje, ze pojede jen kratkou. V tu chvili nechávám ji uz be podpory a soustřeďuji se jen na Honzu. Honza dneska jede opravdu paradne, rozhodne se s nim nenudim. Jedina vetsi chyba byla asi ta, ze za Pustevnami nam dosla voda a nejakou chvili jsme jeli na sucho, nebo minimalne museli jsme vodu setrit. Sice ještě před stoupanim na Solan jsme se stavili v nejake hospode a vodu doplnili, ale dehydratace byla znat, a tak na Solan se jelo hodne pomalu. Ale pak Honza uz chytyl druhy dech a porad se jen zlepsoval.
  Na Kasarnach na bufetu, koho to vidi me rychle oko? Není to Laco? Je nejaky zniceny. Prej chtel si uzit damske spolecnosti a na to holt doplatil. Ale jede s nami. Bumbalku zvlada, rychly sjezd k poslednímu bufetu taky, ale pak uz je to horsi. Ještě dvakrát ho dotahuji, ale pak uz se nic neda delat, musime ho tam nechat se trapit o samote. Nechtel jet skupinu A os zacatku, tak holt nenesu za neho zadnou zodpovědnost :).
  U prehrady se vyrazne ochladilo, a při stoupani na Smrcek uz zacalo tvrde lejt. Dal uz slo jen o jedinou věc, snazit se co nejmin zmrznout. Ale i tak do cile dojidzime dost podchlazeni, a tak hned mazu na hotel, do horke sprchy a rychle se najist.
  Na konci se citim dost vycerpany, a ani nechapu prilis proc. Prece nejeli jsme rychle. Ale zrejme to počasí bylo hodne narocne. Ale taky celou cestu jsem se ani jednou neschoval za neci zada, a to je taky znat.
  Nejzajimavejsi udaj z Polaru: prumerna teplota 26, maximalni 37, minimální 15. Není co dodat…
  Honzo, pokud se za rok zase rozhodnes jet Beskyda, pocitej se mnou.
  
  

  
  
  
• PeBe – Rub a líc
  
  

  Všechno to vlastně začíná v úterý na předstartovním tréninku v restauraci Kulový blesk. Nejenže nás po 22hodině zahnali dolu, rovnou nám to tam vytopili, asi abychom si zvykali na sluneční lázně které přišly o víkendu
  V pátek mě v 11hod. vyzvedává Kolíkáč před domem, už je nechutné vedro, nakládám kolo a věci do bělouše a vyrážíme. Pohledem kontroluju přístrojovou desku a začíná mi docházet ža ani cesta nebude zadarmo chybí nám klimatizace!! Začínám panikařit, mačkám stahování okénka, uff, to tu je a funguje ) Je hrozné vedro, sluníčko peče, já se peču a jedeme směr Sojovice pro Kapra. Karlík asi už chytá starťák, nahání nás už mobilem, no rychleji to prostě nejede. V Sojovicích jsem už vypečený, nakládáme Kapra s kolem a přenosnou chladničkou, těším se na nějaké ochlazení....marně. Takže jedeme, jedeme dlouho, jedeme strašně dlouho, prověřuji funkčnost a výdrž tlačítka stahování okénka, zatím to zvládá líp než pan majitel, lehce mu ze mě tečou nervy a nechce mi zastavit ani na jídlo ani na pití, dokonce se mě snaží opařit svojí kolou, chybělo ještě pár stupínků a podařilo se Dokonce si ze mě dělá šprýmy v podobě falešného zajetí k pumpě, kde po zhodnocení že to za to nestojí a že \"nezastavujeme, máme zpoždění\" zase jedeme dál. Už se mi lepí jazyk na patro, sedadlo ke zpoceným zádům a zbytky vlasů na čelo. Do toho všeho si zezadu Kapřík švitoří jak je krásně teplo, že se mu to líbí a že to snad vydrží na zítra. Aby mu nebylo fajn, je po obědě, v ledničce chlazené pití, ten se má. Naštěstí i náčelníkův žaludek má své limity a tak stavíme na pumpě, opravdu zastavujeme, i motor je vypnut, tak hurá ven, točená zmrzlina nejede, prý \"za 20minut\". Jdu se zchladit dovnitř, kupuju pití a bagetu, velitel dokonce dvě, asi mě natahoval co sám vydržel. Zmrzlina už funguje, akorát na mojí jednu porci, potom se z rozteklé stává přemrzlou a ucpává se. No hlavně že na mě vyzbyla. Lehce osvěženi vyrážíme dobýt Frenštát, což se nám po necelých 7 hodinách od baráku daří, prezentujeme sebe a další, maj tam taky pěknou saunu, modlím se k tolik ohlašovanému ochlazení, v tomhle to nepřežiju. Ubytování je super, vedle nás komplet Záluží a slovenští bratři, večerní tisková konference bude stát za to. Přijíždí i Quit s Mirkou, která už dnes nevypadá nějak nadšeně. V pizzerii mají taky pěkné kapří ovzduší, víc času se v rukou objevují různé tácky a letáčky na ovívání než pití a příbory, hnus velebnosti. Doráží Yetti, musel dojet na kole, auto mu zastávkovalo tuším v Trojanovicích, no aspoň to měl z kopce. Jdeme spát kolem 10, ale s Kolíkáčem nemůžeme usnout a tak za klidného Kaprova oddychování ještě povídáme. Potom někdo vypnul svět, asi na 6 hodin...
  Ráno se budim, celkem i vyspalý, venku modro, sakra, nikde ani mráček. Bude to hnus. Do startu máme spoustu času, nacpu do sebe co můžu, bude se to hodit. Nakonec to nějak uteklo, oblíknout, číslo na záda, čip na nohu a jedem na start. Ještě se trochu projet, vyzkoušet kolo, všechno funguje, fajn. Hurá za oblouk, povídání, zdravení známých tváří a lehká nezvozitka se vznáčí nad helmama. Objevuju u Honzise waťák, to bude zase čísel No a už se ozývá \"start\" a jedeme. U mě klasický start, vždycky si říkám jak se budu krotit, jak pojedu od začátku v klidu abych to nepřepálil, ale někde hluboko v mozku se to přepne a já klasickým UAC stylem visim čelo co to jde. Celkově je začátek hodně nervózní, hodně aut zastavených po stranách, špalky a gumy smrdí balíkem, občas se až stojí. Někteří jedinci s absencí mozku předjíždí po chodníku, kdybych na to měl dost času tak si i zakroutim nechápavě hlavou. Nakonec se ale balík natahuje, z předpovídané roviny do Pusteven se vylupují nepěkné brdky a kopečky, dávám si asi zbytečně moc, hodně moc. U strany vidím Astrala s prázdným kolem, smůla, nevypadá nadšeně. Přijíždíme pod Hukvaldy(to jsem se dozvěděl až později) a tam mi to definitivně ujíždí, pod stojkou stojí pár jedinců se spadlým řetězem a špinavýma rukama. Jedu v balíku asi 20lidí, je se mnou i Quit a RiC, oba brblají cosi o neudělání se dobře, Pavel v oblasti žaludku, Richard v oblasti řetězu, no celkem jim stíhám, tak se kuklim na konci. Přijíždíme do Štramberka, takovou mrchu kopec jsem tu ještě nečekal, mám co dělat to vůbec vyjet. Balík mi odjíždí a dotahuje mě slečna na kterou z okna auta za ní jedoucího někdo pokřikuje jak krásně šlape a jak jí to jede. A ono jí to fakt jede, za chvilku je u mě a jedem spolu. Před Frenštátem nás dojíždí další skupina cca 15lidí a jedeme spolu až na bufet v Trojanovicích, nezastavil nás ani projíždějící vlak, bylo tak akorát že projel a mi mohli hned jet dál. Na bufetu zastavuju, bidony zejí prázdnotou, je takové vedro že i já který obvykle ještě vodu vozím do cíle, mám sucho. Beru vodu a ionty, banán a jedu dál. Není mi moc dobře, teplota a sluníčko mi dávají zabrat, Pustevny jedu stylem u Ráztoky kašpara a držet až nahoru. Celkem se to daří, tepy se zklidňují kolem 155 a teoreticky by se dalo říct že odpočívám. Prakticky dřu jako kůň, potůček potu za mnou je jasná stopa. Začínám uvažovat o zalomení na krátkou a asi aby mě moje milované kolínko v tom rozhodování udělalo jasno, začalo bolet. Pod vrchařskou prémií je Petra s mámou, podávají slíbené bidony a i ostatním šlapkám nabízí čistou vodu, kdyby jí sehnaly víc tak se snad rozdají Postupně dojíždí Hanato, Míša, Laco, Yetti, Strejda, Honza... Yetti předvede efektní striptease a nechává se mazat divnou mastí z netopýřího sádla a kohoutích ostruh, bolí ho záda a prý nic jiného nezabírá Ještě si nacpe nezbytné koláčky pod nohavice a vyráží dál. Za chvíli dojíždí již zmíněný Strejda, ptám se po Mirce, prý jede kousek za ním. Uff, už jsem se bál, že to někde otočila a já tu stojím (nakonec to vychází na cca 50minut) zbytečně. No hurá už je tu. Nevypadá moc svěže, prý se jí motá hlava a má toho dost, takže naše shoda na dokončení krátké trati je bez dohadů a sjíždíme z Pusteven do Prostřední Bečvy. Sjezd je krásný, ochlazuje žhavou kůži, odpočívám a sbírám síly na rovinku do Rožnova. A je to tu, valíme hodně svižně, pod 40km/h jdeme jenom občas, Mirka drží, paráda. V Rožnově jsme celkem rychle, i někoho předjíždíme, snažim se předjíždět co možná nejvyšší rychlostí, vagónky neberem V Rožnově pravá a na Pinďulu. Trochu to tu znám, takže začínám spíše volně, i tak na slečnu doléhá krizička a stavíme ve stínu u pangejtu, gelíček, jonťák a za chvíli už pokračujeme. Samozřejmě nás všichni které jsme předjeli po rovince zase předjeli, ale Mirka se zdá lepší, tak jedem.Sice jedeme pomalu, ale jedeme přece jenom rychleji než okolní a tak zase dobýváme ztracené pozice a jsme nahoře celkem rychle. Ve sjezdu příjemně fouká, gel asi zabírá a tak se i ozývá nějaké to slovo, před námi se objevuje dvojice muž+žena. On bez čísla a tlačí jí za sedlo do kopce. Nakonec je asi kilometr před Ráztokou a cílem předjíždíme a i jim cukáme, je tu cíl, hurá, slečna první a hotovo. Mám toho celkem dost, hlavně kvůli počasí. Je tu už Hanato s Petrou, necháváme jim kola pod dozorem, jdeme na špagety, pití a čekáme na ostatní šlapky. První je tu Kapr, 6. v ktegorii na dlouhé. Dokonce se usmívá, jaký je pěkný počasí, zatímco okolo se válí trosky Za chvíli dojíždí další šlapky, obsazujeme lavičky se stolkem a povídáme. Postupně přichází i černý mrak s větrem silným, tak se rychle rozhodujeme že pojedeme na ubytovnu, schovat se před deštěm. Stíháme to tak akorát, suchou gumou. Z počínajícím deštěm přijíždí Quit, prý si tu krátkou rozmyslel a jel dlouhou, je to borec a šílenec v jedné osobě, velký obdiv. Jsme vysprchovaní, voňaví a padá rozhodnutí podpořit zbytek šlapek na dlouhé trati a tak se skládáme do aut a jedeme do cíle. Tam už je téměř všechno uklizené, jenom na verandě hotelu se tísní pár lidí s notebookem a čekají na poslední závodníky. Yetti je už v cíli, právě jí, po chvíli dojíždí Strejda s Honzou a nakonec se dočkáme i zničeného Laca. Nakládáme se do aut a jedeme na ubytovnu. Tam se postupně všichni dávají dokupy a jedem na večeři. Je tu vidět únava, většina je ráda že žije, až na Kapra, ten se culí od ucha k uchu, dneska mu to asi jako jedinému sedlo a vypadá spokojeně
  Ráno se budíme za zvuku neutuchajícího deště, Kapr je už myšlenkama na MR SACu ve Frýdku Místku. Dnes se jede hromadný závod, včera byla časovka, kde Kuře doplnil brambory ze včerejšího Beskyda, takže celkem 4 brambory za víkend.
  Moc se nám nikomu nechce, modlíme se aby nepršelo, leč marně. Včera průměrných 32°C a sluníčko se proměnilo v páru od pusy a vytrvalý déšť. Nakonec se Kapřík odhodlává a odplouvá na start. Má před sebou 90km, 3 okruhy po 30km. Při každém průjezdu je v čelním balíku, vypadá celkem v pohodě, tak to snad dojede ve zdraví. Mezitím startují a i finišují další kategorie, samí vodníci a vodnice. Lucka Kočí 3. A je tu finiš čtyřicátníků, Vitas 3. Taky neobhájil jako Lucka, Kapřík ve skupině na cca 10.místě, zmatky s blbě umístěnou smyčkou na čipy, kdy závodníci kteří chtějí k autu musí znova přes smyčku, no legrace
  Kapr pluje do sprchy, slupne párky a za lehkého povzbutování starujícího Kuřete jedeme směr Praha. Tentokrát už za normální teploty a deště zůstává okénko povětšinou zavřené, pan řidič vrní blahem a v 5 jsme v Sojovicích. Loučíme se s kaprem a celkem bez problémů se procpeme jižní spojkou ke mě.
  Dojaté loučení s prezidentem a hurá, home sweet home.
  Celkově to byl super víkend, opět se mi potvrdilo že Šlapky nejsou jenom o té cyklistice, ale že je to parta fajn lidí, když je třeba tak se podpoříme a pomůžem si. To se mi líbí nejvíc, že nejsme další \"kyselé prdele na UACu\" (©Fáfi) ))" width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" />

  
  
  
• RiC – ...a pozdravuj mezi živými.
  
  

  reportáž z Beskyda 2009

  
  
  
• Yetti – Ve výhni Beskyda
  
  

  Po Drásalovi, kde mi odešly ruce a začala se ozývat záda, jsem ani po týdnu nezregeneroval. Nechápal jsem to. Loni, kdy jsem dojel daleko víc na šrot, jsem byl v pohodě za pět dnů.
  Teprve tři dny před Beskydem ze mě začala spadávat únava.
  V pátek jsem nabalil kolo a věci do auta a vyrazil ku Frenštátu. Přes počáteční brněnský dopravní kolaps a zabetonovanou dálnici za Olomoucí cesta ubíhala vcelku dobře. Po nákupu ve frenštátském Kauflandu směřuji na Ráztoku se zaprezentovat. V Trojanovicích na kruháči se motor mého automobilu nečekaně zastavuje. Couvám samospádem z kopečka na nejbližší odstavnou plochu a provádí první ohledání. Verdikt je jasný. Zde s tím nic neudělám!!! A tak volám známému a domlouvám na neděli odtah. Pak se převlékám do cyklistického a vyrážím vzhůru k hotelu Ráztoka, kde si vyzvedávám číslo a čip. Odtud sjíždí zpět k autu pro tašku a pokračuji na ubytovnu do Frenštátu. Bez nálady se ubytovávám. Je tam jen Astrál. Za chvíli volá Mirinda, že jsou v pizzerce.
  Cestou potkávám ospalého Laca, který mě naviguje ke stolu obleženého oranžovým týmem. Dávám dvě pivka a po desáté odcházíme na ubytovnu. Zde ještě na internetu zjišťuji předpověď na zítřek. Nic slavného, odpoledne má přijít déšť s ochlazením.
  Ráno je krásné, slunečné, obloha bez mráčku a teplota nadprůměrná. Ideální by to bylo někde k vodě, ne však na rozpálené beskydské silnice. Přichází Petronie s maminkou a bere nám věci nahoru na Pustevny. Jedná se hlavně o bidony s pitím.
  Před devátou vyrážíme na náměstí. Zde potkávám známého z Modré míle, Luďka ze Zlína. Jedu se ještě projet. Když se vrátím, náměstí se už dost zaplňuje. Stavím se do oranžového společenství.
  V devět dvacetpět je odstartováno. Zhruba pět set cyklistů vyráží chodník nechodník k pekelnému šílenství. Jak později prohlásil Quit, nebylo šílenství postavit se na start, ale rozhodnutí dojet dlouhou trať!!! Na tento závod jsem byl uvolněn z funkce domestika a tak taktika byla jasná. Zajet, jak to půjde. První kilometry se mi jelo dobře. U Hukvald jsem se chytil skupiny, kde jel RIC.
  Té jsem se držel až do Štramberku. V tomto prudším stoupání mě začalo tahat stehno pravé nohy. Na horizontu ve Štramberku zastavuji poprvé, sesedám a protahuji se. Pomáhá to a tak pokračuji na samotku přes Ženklavu do Veřovic. Nejede mi to, jako bych měl pravou hyžď a stehno ze dřeva.
  Za Veřovicemi mě dojíždí skupinka čtyř, které se chytám a s ní dorážím na první občerstvovačku. Přemýšlím, zda naplnit jen jeden. Naplňuji oba úplně vyschlé bidony a dávám si meloun a pomeranč a zase meloun a pomeranč. Na cestu si beru koláč, který u hotelu Ráztoka je celý ve mně. Na pokraji lesa potkávám Zdenka a Víta z Rudy, které jsem poznal před rokem na jednom cyklovýletu Vysočinou. Odjíždějí mi a mě se s přibývajícími procenty stoupání šlape hůř a hůř. Nohy jako bych měl dubový. Zde se začíná projevovat příčina. Záda. Žádná bolest, žádné vystřelování, jen strašná tuhost až strnulost v oblasti hrudní a bederní páteře. Děsně to svazuje nohy. Šlapu strašně pomalu, kadence dosahuje jen hodnot kolem čtyřiceti. V tom za sobou slyším: „Hele Šlapka, ahoj!“ Ona Cancelara si to šlape se svojí kamarádkou a zároveň i rivalkou. Nedávám znát své problémy. Chvíli zrychluji, vytahuji z kapsičky malý přístroj a fotím je.
  Potom opět zvolňuji a pomalu se trápím k Pustevnám. Po chvíli mě předjíždí Šimon z Nivnice, se kterým jsem zápolil na Modré míli. V tomto dlouhém stoupání postupně vyprazdňuji celý bidon. Konečně jsem na Pustevnách. Kousek pod vrcholovou prémií vidím stát Petronii s maminkou a Pebeho čekajícího na Mirindu. Nechávám si natřít záda Medistikem. Oblékám se, beru si plný bidon a jeden slíbený koláček okamžitě jím a druhý zasouvám pod nohavičku. Nasedám na kolo, abych vystoupal poslední metry k horizontu a už se spouštím v prudkém sjezdu do údolí Bečvy. V horní partii kopce předjíždím dvě auta a na computeru leze rychlost přes třiasedmdesát. Projíždím Prostřední Bečvou a čeká na mě rozhodnutí co dál. Jet krátkou či dlouhou. Medistik zabral, záda ve sjezdu trošku povolila a tak se rozhoduji pro dlouhou. Za asistence policie odbočuji z hlavní silnice směrem na Soláň. V obci Solanec se sjíždím se známými z Rudy. Vytahuji foťák a pořizuji pár momentek. Společně projíždíme podél Solaneckého potoka. Záda dost povolila a já se dostávám do tempa. Na začátku stoupání jim odjíždím a sám se přehupuji přes Čarták a Soláň do Velkých Karlovic. Na hlavní silnici najíždím zase za skvělé souhry pořadatelů s policií. Po třiapůl kilometrech se objevuje před křižovatkou cedule s nápisem „Kasárna 7km“ a já odbočuji do údolíčka končícího po čtyřech kilometrech náročným stoupáním.
  První kilometr tohoto kopce se mi jede vcelku dobře. S přibývajícími nastoupanými metry se znovu začínají ozývat záda a kadence se začíná prudce snižovat. Snažím se jít za sedla, ale moc to nepomáhá. Ve dvou třetinách tohoto pekla otočím pedály jen třicetpět krát za minutu. Asi pětset metrů před občerstvovačkou jsem na tom dost zle. Záda mě přinutily zastavit a zesednout z kola. Na jehličí provádím sérii protahovacích cviků. Zastavuje u mne dodávka s dotazem, zda mi něco není a jestli nechci odvést nahoru. Po odnítnutí nabídky, že je to nesportovní, odjíždějí.
  Cítím lehké uvolnění a tak nasedám. Za chvíli se mě předjíždějící cyklista ptá, jestli jsem nehavaroval, že mám ruce od jehličí. Ujišťuji ho, že ne, že jsem se na jehličí jen protahoval. Po nepříjemných kostkách dorážím opět s vyschlými bidony na druhou občerstvovačku, kde sedí pánové z dodávky a smějí se. Než mi pořadatel naplní oba bidony, protahuji se vsedě na trávě. Ještě do sebe nacpát vodnatý meloun a několik čtvrtek pomeranče a pod nohavičku dát dva suché rohlíky, kterými chci uklidnit žaludek rozbouřený jonťákem, energetickou tyčinkou a gelem. Přijíždí Alena, se kterou jsme na Mamutovi přijeli společně do cíle. Po kratičké rozpravě vyrážím k horizontu, za kterým je krásný sjezd do slovenského Makova. Tam slovenská polícia nám umožňuje bezproblémový nájezd na hlavní silnici vedoucí z Bytče do Valašského Meziříčí. Za bývalou celnicí ve stoupání na Bambálku mi odjíždí Honza Vecka, kterého jsem dojel před Makovem. Cvičení trochu pomohlo a tak se mi stoupá lépe. Je stále hrozné vedro a ve sjezdu z Bumbálky do obce Bílá dopíjím poslední loky jonťáku a jsem opětovně na suchu. Na začátku Přehrady Šance je tu vytoužená třetí občerstvovačka. A zase stejný rituál, bidony, meloun, pomeranč a rohlík. Z občerstvovačky odjíždí Honza Vecka, a já si podvlékám termotriko. Ne, že by se ochladilo, ale za Pustevnama je strašně černo. Vyrážím za Honzou, kterého ve stoupání pod Jamník předjíždím. Dál už jen na samotku po nekonečné silnici na pravém břehu Přehrady Šance. Když už mám hráz v dohledu, čeká mě ještě objet přehradní rameno v Masarykově údolí. Sjezdem kolem hráze se dostávám na hlavní silnici vedoucí k Frýdlantu. V protivětru dojíždím do Ostravice, kde odbočuji k náročnému stoupání na kopec Smrček, přezdívaný Smrtček. Je náročný, ale pro mne bylo mnohem nepříjemnější stoupání na Kasárna. Projet kolem hájenky a odtud sjíždím v dosti nebezpečném sešupu do Čeladné. Letos zde spadl Kamil Opletal a s otřesem mozku skončil v nemocnici.
  Z Čeladné do Trojanovic trať vede chatovými oblastmi se třemi krátkými, ale desetiprocentními stoupání. Zde začíná pomaloučku pršet. Za zahradního deštíku dojíždím do cíle. Odevzdávám čip a jdu do bufetu, kde si dávám vývar, pivko a těstoviny od pořadatele. Oblékám si bundu a na boty natahuji návleky, neboť venku je boží dopuštění. Leje jak z konve. V tom dojíždí Laco, je úplně hotový. Kamarádi ho nakládají do auta a odvážejí na ubytovnu do Frenštátu. Mě čeká ještě sedm kilometrů vodním světem. Protože je to z kopce, po chvíli začínám drkotat zubami. Ty přestanou cvakat až na ubytovně. Teplá sprcha a suché oblečení dělá své. V pohodě a tak trochu jak kačer odcházím s přáteli do pizzerie. Přestože jsem na závodě vypil přes sedm litrů jonťáku, první pivo piji rychle, na dvakrát.