Akce Beskyd Tour 2014

Akce Beskyd Tour patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2014-07-12.

Nejdelší varianta má délku 188.00 km.

:: Propozice :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto :: Foto Kapr :: Foto Žíža kompletní :: Video

Historie: 2002 :: 2003 :: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013

• Strejda – Beskyd. Jak jsem to videl ja.
  
  

  V poslednich letech se snazim sezonu peclive planovat a soustredit se na jeden – dva zavody. Není zadne tajemstvi, ze povahou nejsem zadny zavodnik. Ne, ze bych netouzil dosahnout nějakého dobreho vysledku. Ale vim, ze pokud nějakého dobreho vysledku dosahnu – vůbec mi to nedava kridla. Ba naopak, natolik mne to uspokojuje, ze nejak ztrácím motivaci na zbytek sezony. Taky proto se snazim za ten hlavni závod zvolit nejaky pozdejsi. Kral na to byl idealni. Jenze letos Kral vzal za sve. Spolehout se vyhradne na Krusnoton muze byt osidny (zradi počasí, prijde technicky problem, viroza, rodinne duvody) a pak vrchol sezony vůbec nemusi prijit. Prave proto chci Beskyda jet na vysledek.
  Letosni vysledky jsou zatím velmi slabe, a tak nemam tu zadnou autoritu, abych poskládal a reziroval skupinu A. Naopak, skupina kolem Ivci chrly energii, elanem, sebevědomím a sbira jeden uspech za druhym. Proto se budu snazit se přizpůsobit prave teto skupine a snad se to nejak povede. Celkem si verim, ze pokud se s nimi udržím prvnich dve hodiny – dal uz by nemel byt problem.
  Po ranu, abych nic nepodcenil, davam si na rozjeti kopecek k Raztoce a na namesti prijizdim cca 20 minut před startem. V tu ranu je mi jasne, ze jsem ten zavod prohral. Supina kolem Ivci stoji blizko cela, startovni pole je preplnene a nemam sanci se k nim procpat. Ještě jednou si to prohlizim, ale ne, opravdu to nejde. Lidi je spousta, tlaci se jeden na druheho, zadnou skvirku tu nevidim. Tak jdeme s RiCem na chvost.
  Po startu hlava – nehlava dupu do pedaly co se da a snazim se ty oranzove dresy docvaknout. Jenze byla to marna a zbytečná snaha. Když uz mam pantátův dres na dohled, jsem tak přepáleny, ze musim vyrazne zvolnit. Ale RiC je tady a tak ve dvou nam to pujde lip. Lidi je dost, formuje se docela pocetna skupina, strida se a jede se hodne svižně. RiC je blahem bez sebe: konecne jede ve velke skupine, ne nějakých 2 – 3 lidi. Na kazde rovince se nabaluji další koralky, v kazdem stoupani se to naopak rozpadne. Proste standardni prubeh. Po dvou hodinach mame prumer 30,5. Ani nevim, jak to mam hodnotit: jako zaklad pro dobry vysledek, nebo jako pitomost a az budeme k kopcich, tak nezbydou sily. Byt tu Laco, ten by urcite vystoupil z baliku a jel sve. Byt po mem, taky bych zavelel ku zvolneni. Jenze rezirovat – na to nemam, tak se musim přizpůsobit. Nakonec se to nejak rozdychalo, spice boli, ale v haku to celkem jde. Ovšem, pokud rovnou ze spici neprichazi Stramberk. Jenze pod Stramberk prijizdim na spici zrovna ja. Samozrejme se vůbec nechytam, a balik mne prcha. A tak jsem tenhle závod prohral podruhe. Stramberk jsme vyzdy v minulych letech jeli s velkym prehledem, hecovali jsme navzajem a vtipkovali. Letos jen trpim. Není to dobre znameni. Vim, ze hned za Stramberkem bude bufet a je tu mala nadej, ze balik se tam zastavi. Marna nadej. Na bufetu beru za jizdy banan a jedu dal. Snazim se nastavit rozumne tempo a snad to nejak objedu. Po par kilometrech mne dojizdi další skupinka, zarazuji se na chvost, chvili odpocivam, a pak se zapojuji do spoluprace. Uz je to veselejsi. Je tu i par borcu s černými cisly, takze nemusim mozna ani jet sam.
  Na zacatku stopani na Raztoku se skupina rozpadne. Ale vidim před sebou oranzovy dres RiCe, který na mne evidentne ceka. Tak to uz je jiny kafe, pak to ještě nemusi byt uplne ztraceny, ve dvou – to vam zdaleka není na samotku nebo mezi neznámými cizimi. Trosku kecame. Prej rad, ze jel chvili pomaleji, ze bude mit sily na Pustevny. Pod Raztokou ma auto, kam radi odkladame zbytecne navleky. Počasí je porad nejisty, tak vestu v kapse a zadni blatnik si prece jen radeji nechávám.
  Pustevny nam celkem jdou. Jedeme porad vedle sebe, vetsinou predjizdime. Ale ze bych dneska z toho mel nejaky pozitek – to ani nahodou. Jen tupe odpocitavam ty kilometry do vrcholu a cekam, az tohle utrpeni skonci. Pohravam s myslenkou zabalit to na vrcholu. Vtom vidime před sebou oranz Mikuv dres. Kde se tu beres? Nevypada dobře a prej to bali. Hmm… tak to teda ja neudělám. Na vrcholu foti Ziza a pani Kaprova. Nejsem schopny nic predvest, jen nejake mucednecke sklebeni. Na bufetu vidim Ivcu a Quita. Kde se tu sakra berou? Neresim to, jen dolit bidon, kopnout do sebe magnezium a šlehu a: „Rišo, padame, rychle!“ Ve sjezdu na sebe nabalujeme další dva borce, pak na rovince ještě jednoho a skupina nam vesele frci. V tu chvili si konecne ten závod zacinam uzivat. Spolubojovnici jsou lepsi v kopcich, takze ve stoupani nam vždy poodjedou, ale ve sjezdu zrejme pockaji, jinak nedovedu vysvětlit, ze je tak rychle sjizdime. Jeden z nich je na tom obvlast dobře a tak cele mirne stoupani před Kasarnem tahne on. A tahne tak, ze mame co delat, abychom uviseli. Dari se to, ale stoji to tolik sil, ze Kasárne nam stavaji hotovym peklem. Hned na zacatku chytam krec do praveho stehna. Slapu jen levou. Netrva dlouho, nez krec znehybni levou. To uz se probrala prava. Po kilometru stoupani se to nejak ustaly a mohu otacet převodníky. Spolikam dva anticrampy, ty se ale uviznou nekde u jicnu a zapit to v tom 10% stoupani je docela problem. Kopec je priserny, porad je to přes 10, a useku, kde by se dalo vydechnout tam jen par. Rychlost 7 az 8, kadence 50. Trpim az malem brecim bolesti. Takhle jsem si pozitek z cyklistiky nepredstavoval. RiC je na tom evidentne o něco lepe, jede porad par mertu prede mnou, ale neujizdi mne. Tesne na statni hranici konci asfalt a chvili jedeme po udusane hline. Uff… ještě ze neprsi… Na bufetu je Pantata a zrovna si dava polivku. Tvari se stastne: „Teď to bude tempo!“ Je tu taky Jirus mladsi, Lubos Kavalir a vetsina borcu, co nam poodjeli v tomhle silenem kopci. Spolykam dva další anticrampy, zapiju a hned pomalu jedu. On ten kopec totiž u bufetu nekonci a ja mam starch, ze nohy mi ztuhnou nadobro. Na vrcholku chvili cekame na RiCe a pak uz padame dolu. Snazim se porad aspon trosku tocit i ve sjezdu a doufam, ze anticramp zapůsobí. Prichazi Bumbalka. Nastesti to je kopec docela mirny, porad usrkávám jontak a vzpada to, ze nohy zacinaji zase fungovat. Tady krize prichazi na RiCe a Pantatu, ve stoupani mirne ztraceji, ale to jen dobře. Zvolnim docela rad. Za prusmykem je z nas zase skupina 5 nebo 6 hlav, a podel Bile Ostravice doslova letime. Zase si to chvili uzivam. Na bufetu u Jamniku RiC hlasi, ze to bali. V živote jsem neslysel vetsi blbosti. Ted? Když uz nam zbyva poslední velky a spousta drobnych kopcu? Ted, když uz mame v planu vyrazne zvolnit, abychom prezili? Nene, hezky jedeme všechny dále. Uz nikoho nepouštím na celo, a jedu presne takove tempo, které dle meho usudku by mohlo byt udržovací. Kupodivu pod Smrcek prijizdime celkem bez problemu a dokonce si myslim, ze mame i krapet nasetreno. Smrcek je priznivejsi kopec, nez Kasárne, taky je vetsinou nad 10%, ale je tam par useku volnejsich, kde se da vydechnout. Na vrcholku nas foti Ziza. Ten je ale obetavy!!! Sjezdu se bojim. Jednak je silnicka uzka a klikata, a pokud potkas auto nebo pesi turisti, tak mas na problem zaděláno. A duhak, jsem tak prosity, ze uz vůbec nemam jistotu koordinaci. Pantata s RiCem mi poodjizdeji, ale cekaji dole. A pak se uz zacina nase zaverecna pouť a utrpeni. Tady nemame na vybranou. Proste musime nejak to prezit a neudelat na tech úzkých klikatých silnickach zadnou chybu. Ulevu jsem pocitil, az jsme projeli poslední zatacku a uvideli cilovou branu. Ted uz se jen narovnat do lajny a slavnostne finisovat.
  Cas v cili 7:47:36. Je to o 14 minut vic, nez muj nejlepší cas na Beskydu. Ale tenkrat to bylo o 6 km kratsi, takze ono to asi bude podobny. Na druhou stranu byl to muj zatím asi „nejzavodnejsi“ marathon. Dalo by se ric, marathon bez predem domluvene skupiny A. Tak trosku se oklepat a jdeme doladovat formu se na Krusnoton.
  

  
  
  
• Jirus – Tak alespon jako loni třetí v týmech
  
  

  Pod Pustevny v pohodě s čelem. Stih jsem se i vychcat a pak si to dojet. Pustevny radši v klidu, Kapr poodjel, Kolíkáč za mnou. Nahoře dolívám bidony a čekám na Kolíkáče. Soláň při síle hecuju Kolíka, ale na Kasárna začíná fakt ztrácet a mě to najednou v hlavě cvaklo a zabalil jsem to. Počkal na něj a jel s ním ve dvojici. Bumbálku jsem tahal a měl toho proti větru plný zuby. Pak nás dojela grupa s Kleinerem a měl jsem chuť nechat si je ujet, ale jel jsem dál, dokud se nedostavili mé věrné křeče. Počkal jsem až odezní a zase si je dojel, ale pod smrčkem jsem to vzdal definitivně. Kolíkáč vyrazil do boje o bednu, ale nakonec se ukázalo, že šlo o páté místo, ale vyhrál ho. Tak alespon jako loni třetí v týmech.

  
  
  
• Mirek – Zadarmo Beskyd neni nikdy
  
  

  Beskyd Tour 186km- Po startu motanice po rozkopaném Frenštátu, čekal jsem, že už tam se to roztrhá a čelo odjede, ale ještě se to sjelo do velkého balíku. Já jako obvykle na chvostu, každou chvíli lepíme díru, furt brzda-plyn, no prostě klasika. Dost si dávám, jedu to jako kdyby byl na Pustevnách cíl, takové UAC tempo, nejvíc jsem se zmáčknul asi v Palkovicích, tam to na 186 tepech bolelo hodně a skoro jsem to nepřežil. Pak už se to trošku uklidnilo a tak dojíždím v balíku až do Štramberka. Dole někomu padá řetěz, rozjíždíme to z nuly, já po chodníku a nahoře už tam nejsem. Podle Stravy jsem to nejel úplně marně, ale na odpadnutí to stačilo. 52km a asi hodinka a půl s čelem, to obvykle nedávám. Řadím se tam do druhé skupinky za balíkem, chvíli ještě honíme skupinu před námi, ale když nám mizí z dohledu, tak konečně zvolňujeme a je čas před Frenštátem taky na jídlo. Pustevny už se mi nejedou nic moc, ze skupiny odpadáme s Michalem Vlasákem ze Sokola Veltěž (když už nejel Radim, tak ho alespoň někdo od nich zastoupil ) ještě před kruháčem v Trojanovicích a jedeme spíš takovou údržbu, nikam se neženeme. I tak ale dojíždím na Pustevny na 81.km s průměrným tepem od startu 167, prostě jako v UAC a je mi jasné, že za to přepálené tempo budu v následujících brutálních kopcích tvrdě platit. Dál jedem s Michalem, Soláň už není žádná sláva, nahoře nabereme ještě jednoho a ve třech se točíme pod Kasárna. Ještě před začátkem kopce chytám první krizi, v půlce kopce první křeč a musím na moment zastavit. Jak se tam pak dál motám v mrákotách, tak najíždím zadním kolem na kamínek, o kterém jsem věděl!!! , ale prostě jsem ho vzal bokem pláště a bylo hotovo. Zadní kolo prázdné, naštěstí plášt celkem v pořádku, tak se nechalo vyměnit a jet dál. Ztratil jsem tam 11 minut. No ale alespoň jsem si orazil a na Kasárna vyjíždím v pohodě bez křečí. Tam akorát beru pití a naskakuju do právě odjíždějící asi osmičlenné skupiny, ale žádná výhra to není. Nejede se, přes Bumbálku jsme se nějak překulili a sjezd do Bílé je tragedie, tempo výletní, nestřídá se a na posledním bufetu nás dokonce dojíždí druhá žena celkového pořadí ještě se dvěma. Až pak kolem přehrady se trošku jede, ve čtyřech odjíždíme zbytku. Smrček se mi jede i celkem dobře, ale zase asi dvakrát chytám křeč, musím vždycky na moment zastavit a zbytek nahoru už pak jedu opatrně. Po sjezdu posledních 10km v těch brdcích už to dojíždím bez ztráty pozice a naštěstí i bez křečí. V cíli jsem KO, zadarmo Beskyd nebyl nikdy a ani tentokrát. Čas 6:59, celkově 93./160., kat. 40-50 let 25./40. Ani bez defektu by výsledek o mnoho lepší nebyl, na tyhle kopce jsem moc těžkej a nikdy jsem tu nezářil, nakonec ale spokojenost s absolvovaným maratonem. Už jsem tady zažil i mnohem větší utrpení.

  
  
  
• Kolíkáč – Zázrak se nestal
  
  

  Tradiční zmatečný start, kdy se to mydlí i mimo startovní bránu přes náměstí slalomem mezi lampami, pak rozestavěná silnice s vyfrézovanými úseky, ale to se musí přečkat, přežít pod Pustevny, s co nejmenším výdajem sil, u Ráztoky to teprve vše začne. Zabudovat se dopředu, tam to tolik neblbne, u špice maskovaný Bobek, Kapr, Jirus, HonzaB a bílý Czenda, orange skupina B snažící se o obhajobu pódia z minulého roku je při sobě.
  Letos se mi to zdá nějaké klidnější, 3 borci z krátké odjeli hned po startu a tak čelo okupuje spíše dlouhá trať, která pravidelným tempem ukrajuje metr po metru jubilejního 20. ročníku Beskyda. A navíc se nejede Mniší, ten trychtýř, který mě minulé roky tak vysával. Czenda bohužel defektí, kecám hlavně s HonzouB, s Jurou probírám jeho italské velikány, ale je nutné se stále soustředit, v jednom úseku ředitel závodu mávající vlajkami jako o život, a ještě že tak, je tu naplavený štěrk na silnici. V Kopřivnici stále kolem 200 lidí v balíku, Jirus zvládá i močení na krajnici a následné docvaknutí, je tu i Míra Zbuzek a jeho vítězné gesto, když jede před Králem Šumavy . Štramberk nechci podcenit, a tak si najíždím na úplné čelo, abych se na vrcholu jemně prosel, jo to se povedlo!
  Bufet se projel, přes Veřovice magnetem a následným sjezdem do Frenu, kde již začíná boj o pozice do prvního dlouhého kopce, Pusteven. Odhodlání hákovat Kapra jako před rokem v hlavě je, tak u Ráztoky jsem těsně před ním a do první točky si najíždím podle představ. Ale tím to skončilo, první jáma na rozbité silnici mě rozhodí, než se srovnám a zvednu hlavu, má Kapr náskok 10 metrů, jedeme 3-4 lidi vedle sebe na této úzké cestě, o slově asfaltka už se chvílemi nedá hovořit a je to boj. Jirus se vydává za Kaprem a též mi na něj začíná naskakovat díra, ne, historie se nebude opakovat, zázrak se nestal, nejsem schopen zvednout zadek a doskočit si je, točím pro sebe málo-bolestné tempo a to na ně nestačí…
  Srolované návleky na rukou, vlající vesta mi vůbec nepřidává, ráno jsme počasí vůbec neodhadli, chtělo to jen krátký-krátký! Zoufale vzhlížím nahoru, do toho prokletého stoupání, tak jsem se na jaře těšil do kopců, a když jsou tady, jsem demoralizován, neschopen bojovat. Ani když mě předjíždí Indián, stačilo by hodit háček, ale to bys na to musel mít Kolíkáči! Kapr v nedohlednu, občas zahlédnu Jiruse, vysvobozením je zelený nápis 1km prémie, jo u Jany Kaprové jde vesta a návleky dolů! Vše se zadařilo, i výměna bidonu, díky, díky! A díky Žížovi, té krevní konzervě, z které nám díky jeho přítomnosti proudí do žil orange energie
  A na bufetu další milé překvapení, čekající Jirus a ve škarpě stojící smutný Indián s přetrženým lankem od brzdy Řítím se za Jirusem z Pusteven, jedu na hraně, vzpomínám na Dreamera, jak mu to Soláň ukázala před pár lety. Ale já nemůžu jinak, Jirus počkal, nesmím ho zdržovat, on mi stejně ujíždí, 53x11 to mydlím za ním, když se znovu ohlíží a svěšuje nohy, aby pomohl. Bejku z Brd, díky moc!
  Tvoříme grupu, pod Soláň v kolotoči a docela jsem překvapen, že nohy jedou, takhle dobře jsem se tady snad ještě nikdy necítil. Ale je to jen klam, jakmile Soláň začne cenit svoje procenta sklonu, začínám mít dost, tahle grupa je na mě moc rychlá, vůbec se mi nechce viset za nějakým zadkem a trpět a trpět. A tak naskočí díra, ale Jirus řve póóójď! Musím, kuwa, musím! Přiblížím se, ale znovu mě ubíjí procenta sklonu, ne, nepůjde to, Jirko zlatej nečekej, jeď s nimi!
  Ale Jirus, jako můj anděl strážný sestupuje ke mně, chytá mě za zadek a tlačí mě pár metrů! Pomohlo to, ne těch pár metrů, ale ten pocit, že mě v tom bahně kamarád nenechal, to mi vlévá síly do nohou, to je nezapomenutelný a nesdělitelný! Grupu mám na oční kontakt, nepochybuji, že si je Jirus ve sjezdu dolítne, ale co já? Navíc Dreamerova zákruta, jedu znovu na hraně, ale stejně to nestačí, hlavní část grupy je odjetá, pak je Jirus+1 a pak já s dalšími dvěma borci. Mezi námi tak 50 metrů, naštěstí fouká do zad a do toho doprovodná auta, gumujeme se, gumujeme a před Kasárnami jsme znovu pohromadě!
  Teď to chce se dát trochu do kupy, bidon, zadní kapsy, ale času moc není, kasárenské peklo je příliš blízko. A tak když se znovu opakuje začátek Soláně hned v první točce, jakoby se mi zastavily nohy, 39x28 a jen převaluji kliky z horní úvratě do dolní, v jednociferných číslech na tachometru. Parádní stav, cukající pravé stehno vše dovršuje, je konec! Skupina pomalinku mizí, ale Jirus je stále vidět, snad na mě ještě nečeká! Nekonečný příběh, Kasárna, jeden ze symbolů Beskyda, kvůli tomuhle sem jezdíme přes celou republiku. Do háje! Ale Jirus je na dohled, i slyším jeho povzbudivé výkřiky, a když pohlédnu vzhůru, vidím o patro výše, jak od bufetu odjíždí cosi oranžového, ano, to musel být Kapr. Ale když píši o patro výše, tak na Kasárnách je to min. 4 minutová ztráta. Kapr pak dál pokračoval pro beskydské zlato s těmi nejlepšími z grupy, s kterou jsme přijeli pod Kasárna. Takže stačilo málo Kolíkáči, že? Chachá!
  Bufet - dolít bidon, do pusy narvat šátečky, abych se pak v následujícím brdku málem udusil. Jirus znovu čeká, aby mě pak potáhl k Makovu. Jedu odevzdaně, jen se modlím, ať Jirus nezvyšuje tempo, nevylezu mu z háku celé stoupání na Bumbálku, jedeme výlet, čekáme na instalaci aktualizací a následný restart systému. Díky kámo, že jsi tam byl, bez Tebe by to byl hluboký ponor, takhle jsem ještě nějaké záblesky u hladiny viděl. Do sjezdu dokonce jdeme ve třech lidech, jednoho Jirus sjel, a navíc v krajnici stojící auto Roberta Kleinera nevěstí nic dobrého. A po odbočení směr Bílá je to tu, vypečená grupa i s Robertem nás předjíždí!
  3,2,1 start, boj nad 40 let pro mě dostává nový náboj, naopak Jirus hlásí, že končí. Je tu i borec nad 50 let (Pepa Ibehej), tak se moc do špicí nehrnu, přeci nebudu sjíždět Kapra Stejně jako před rokem ve stojce za posledním bufetem si Jirus vystupuje s křečí, mě to nechává klidným, vím, že si nás zase dojede. Soustřeďuji se jen na Roberta, zase to přišlo, mé závodnické srdíčko se rozhořelo, a musím to s ním nějak vykutálet. Pepa i Robert tvrdí tempo grupy, pár lidí odpadlo, já se jen otáčím, kdy přilítne obživlý Jirus. Mám trochu výčitky, že jsem ho v tom nechal, ale jsem prostě 100% přesvědčen, že ten blázen to zase zvládne. A taky že jo, zase snad na stejném místě jako před rokem je u nás, jen mu vysvětlím svoji situaci a plán do závěrečných kilometrů, a pod Smrčkem, kdy se na něj znovu sápe víla křečovka, mě vysílá do boje o pořadí v kategorii a v soutěži družstev. Díky kámo za vše!
  Smrček, část grupy odskočila, ale držím se zuby nehty Pepy a Roberta, který to občas proloží krátkým nástupem, no moc nevěřím, že bych měl nějaké šance v závěru. Žíža nezklamal, i Smrček a jeho obvyklá palebná pozice se zbraní v ruce se zapisuje hluboko do šlapkovských duší! Díky! Nechápu, ale letos mi připadal nějaký krátký, že by se aktualizace doinstalovaly a systém se restartoval? Bojuji, přeci jsem sem nejel na výlet! Robert s Pepou stále neúnavně tahají špice a na Maraláku Pepa odskakuje a dojíždí si čelo grupy, která nám ujela na Smrčku.
  Robert tvrdě drtí špic za nimi, po chvíli na mě houkne, ať to dojedu, když se furt flákám v háku. A tak na Bystrém okolo hasičských závodů docvakávám grupu a jdeme do velkého finále. Auu, tahle stojka pěkně bolí, navíc Robert jde zase do svého mini nástupu, zase mám díru na skupinu, a pomalu se loučím. Neee! Ještě to zkus! Bude za chvíli U-turn, tam je musíš dolítnout, tam se to natáhne! Jooo, vpravo hotel Banka a jsem zase s nimi, to je sviňa to tělo, na Bumbálce na odpis a teď na 180km má zase roupy! Vzpomínám na Zahradu, jak tu před rokem vsadil dlouhé špurta, hned jak se najelo na silnici k Ráztoce, moc si nevěřím, navíc mám výčitky, že jsem netahal a sápu se do spurtu …
  Ale když to ohneme doleva, velká tam je, zvedám zadek a klestím si cestu mezi ostatními. Pepa na mě řve, že tohle se nedělá, já vím, cítím se provinile, hold cyklistika není spravedlivá, kolikrát jsem to již zažil? Jede to, síly jsou, jen jeden z naší grupy zůstal nepokořen, a překvapivý 5. flek nad 40 je pro mě nej umístěním na mém 13. Beskydu v řadě a hlavně, že jsme obhájili bronz v týmech!
  

  
  
  
• RiC – Beskyde, Beskyde, kdo po tobě ide?
  
  

  report