Akce Beskyd Tour 2018

Akce Beskyd Tour patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2018-06-30.

:: Propozice :: Mapa a profil :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto :: Flyby :: Report Standa Prokeš

Historie: 2002 :: 2003 :: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017

• Dreamer – Maratonske podium v Beskydech
  
  

  Cerven byl opravdu plny zavodniho kalendare a na ten uplne posledni den se konal jeden z nejtezsich maratonu u nas, Beskyd Tour. Od minuleho roku nova trasa a protoze jsem tehdy chybel, ceka me premiera. Do Beskyd az k hranici se Slovenskem tak cestuji plny ocekavani, jake to letos bude. Cesta po D1 sice probiha docela svizne, ale i tak tam s McHammerem dorazime po 19h vecer. Michal se jde rychle jeste rozjet, ja to stihl uz rano a tak se jdu jen zaregistrovat a na jedno pivko za Kaprem a spol. do nedalekeho hotelu. Tomu predchazi neprijemny moment, kdy mi ve startovni igelitce praskne Birell v plechovce, zrovna v momente kdy si tam hodim mobil. Ten to nastesti prezil, ale cip a zbytek tasky je komplet mokry, takze si jdu radeji vyzvednout novou tasku. Pak uz se jde na kute v prilehlem skolnim internate, podminky jsou to docela partyzanske, ale tu jednu noc to clovek prezije.
  
  Nakonec se spi docela dobre, ale rano hlasi HonzaB jaka je venku zima. Neberu to moc vazne, ale zahy vidim ze ma pravdu. Presto se v klidu nasnidam a az pri oblekani zjistuju ze toho moc na sebe nemam. Kdyz ale HonzaB hlasi, ze ostatni si berou navleky, vesty, cepice a kdyz vidim McHammera, ktery bere i navleky na nohy, beru si tu vestu nakonec taky a mrzi me ze jsem si nevzal hrejivku. Ale koho by to napadlo, kdyz vcera bylo takove teplo. Kratke rozjeti, nakonec vysvitne i slunce, snad to nejak pujde. Na startu je nas o dost mene nez v Krkonosich a tak i kdyz uvod trati vubec neznam, dostanu se po rozjeti nekam na 30-40. misto a tam se drzim, neb uvodni usek je po uzke asfaltce, kde se moc predjizdet neda. Uplne lehce se mi nejede, ale balik je velky, takze se tu da v klidu udrzet.
  
  Po uvodnim useku se najede na delsi rovinku, kde se nakonec docela jede, i kdyz je clovek schovany v baliku. To potvrzuje i McHammer, ktery muze porovnat s minulym rokem. Je treba tak neustale hlidat pozici. Kolem me znama jmena, ale i spousta neznamych lidi, tim ze jedeme na opacnem konci Ceska, navic spolecne se stredni trasou. Odbocka z hlavni, silnice se zuzuje, Kapr na me houkne ze bych mel jit dopredu, jestli to myslim s peknym umistenim vazne a uz je tu Kelcovske Sedlo. Nastesti se mi povedlo do prudke pasaze najet tesne predtim, nez se to za mnou zaspuntovalo, presto mi prvnich asi 20 lidi odjizdi. To mi ale nevadi, mam co delat, abych tuhle stojku ala Grapy (mozna jeste tezsi), vubec nejak vylamal. Nahore se poskladat, haknout skvele jedouciho P. Pospisila z Axonu a uz jedeme dolu. Sjezd je clenity po rozbite ceste, jsem rad ze to mam uspesne za sebou. Dole me dojedou dalsi lidi vc. S. Prokese, docvakneme skupinku s B. Pruchou, ktery se opet vratil do zavodu po kratke zdravotni indispozici. Nakonec nas dojede jeste dost lidi a je tak tricet.
  
  Po chvili dojedeme ctverici, kde je i McHammer. Pak jedeme premierove po hlavni kolem prehrady Sance, dokonce se stiham na par vterin pokochat krajinkou, vlastne je dobre ze v takove velke grupe nemusime jet v tom puvodnim useku. Po sjezdu dolu uvidime uplne celo obou tras, takze se tempo zvysi a chvilemi se jede pekna lajna. Par km pod Smrckem jsme opet jedna celni skupina, coz potesi. Jeste si delam legraci z K. Ackermanna, ze to je jako na mistraku v Plzni pred tydnem, kde Kamil jel. Jakmile ale najedeme na Smrcek, hned clovek vidi, kam patri. Nas velky balik se deli na dve poloviny, ja jsem samozrejme v te druhe. McHammer s celem mizi rychlosti blesku. Nas je ale porad kolem dvaceti a jsou tu vsichni, ktere znam vc. S. Prokese, B. Pruchy, kluku z Axonu, atd. Alternativni vyjezd na Smrcek je opet tezky a prudky, ale citim se tu docela dobre, takze me vyjezd az tolik neboli. Sjezd dolu a uz motame kilometry mezi zahradkami pod Pustevnami. Tady se mi naopak moc dobre nejede a tak do sebe davam gel a energy tabletu. S pitim to vypada dobre, zatim jsem nevypil ani jeden bidon, nejspis tak ani nebudu potrebovat ten treti od Jany od Kapra, ktera by mela stat nahore na Pustevnach.
  
  Pustevny, premierove si uzivam krasny asfalt, jede se mi dobre, vlastne cim dal lepe. Stiham v pulce kopce opet dat gel. Nahore beru od Jany alespon banan, hodi se, jidla jsem zas tolik nevzal, ale ty dva bidony mi urcite budou dnes stacit. Nahore je chladno, vesta se ta dnes stoprocentne hodi. Par lidi odpada a uz letime dolu z Pusteven. Na par mistech je sterk, takze hodne opatrne a radeji jedu na konci skupiny. Dole se opet sjedeme do asi deseti lidi, stale jsou tu oba skvele jedouci kluci z Axonu. Pred najezdem na Solan se chvili nejede a tak je prostor pro konverzaci, ale pak uz se opet prilozi pod kotel. Prvni cast Solane se mi jede blbe, ale kdyz se to zacne trhat, nejak se vnitrne nastvu a razem jsem nahore bezpecne s celem, zatimco vidim jak Kamil i Beda odpadaji. Presto Beda zaslouzi absolutorium, ja bych se asi na start ani nepostavil a on to objede skoro cele v takove intenzite! Kamil si nas ve sjezdu jeste docvakne, ale jelikoz uz na startu rikal, ze jede jako domestik pro P. Pospisila, mozna si vystoupi pozdeji. Sjezd ze Solane s avizovanymi semafory nakonec docela jde, ale par aut v protismeru potkame a musi se jet hodne opatrne. Ridici moc ohleduplni nejsou, no ale my jste taky uz vsichni prositi, takze to je tak pul na pul.
  
  Jsme dole, prejet rozkopanou odbocku a mirime na Kasarna, konec se blizi! Kasarna jede pekne odspodu na cele Standa Prokes a skupina se zacina trhat. Drzim se u cela a protoze napisy na silnici ukazuji kolik km zbyva na vrchol, necele dva km pod nim zjistuju ze jedu na cele a za ostatni za mnou lehce ztraceji. Obvykle me ty napisy na silnici vzdycky desily, ted mi to spis prijde lito, ze uz se blizi vrchol a bude po zabave. Nicmene postupne deleni nasi skupiny me povzbudi a protoze si jsem vedom, ze kdybychom v takove grupe dojeli do cile, jsem ve spurtu absolutne bez sance, tak jeste prislapnu, protoze v nohach neco je. Treba nas pak pojede mene. Chytne se me pouze o 21 let mladsi Marek Dolnicek z Tufo Prostejov, ktery by vlastne mohl byt muj syn, to je hrozne! Rozbite posledni stovky metru jedu za nim a kdyz tu najednou, u obcerstvovacky stoji Ziza a foti. Tak to je super povzbuzeni! Dojedu juniora a rikam ze to muzeme zkusit odjet ve dvou, ale moc sanci tomu nedavam, vzdyt za nami je asi deset lidi. Sjezd z Kasaren radeji jedu vetsinou za nim, az kdyz se sklon zmensi, zacneme poctive stridat. Najezd na hlavni, prejezd hranice zpet do Ceska a uz mirime na Bumbalku. Za nami stale nikoho nevidime, coz vlastne neni prekvapeni, protoze jedeme pekne tempo. V kopci mam chvilemi co delat, abych se Marka udrzel, ale nakonec jsme nahore docela rychle a za nami siroko daleko nikdo. Euforie stoupa, nohy jedou na plny vykon a nasleduje uz jen klesava pasaz do cile. Opet stridame, mam ze sebe radost, je to symfonie a to uz jsem si skoro jisty, ze i kdyz se nas snazi sjizdet esa typu S. Prokese a K. Ackermanna, tak to udrzime. Cil je tu, Marek si bere misto prede mnou a ja koncim na vybornem 11. miste, ale hlavne na 2. miste v kategorii, hned za profikem T. Buchackem z Elkovu. Minutu po nas dojizdi skupina kterou jsem roztrhal na Kasarnach, to usili se tak vyplatilo.
  
  Vyhlaseni je za pul hodiny, rychle dat sprchu, prevleknout se, ale nechat si slapkovsky dres a pak uz si dojit pro vysnene prvni maratonske podium! V cili je uz i Kolikac, ktery zajel opet svuj vysoky standard, smulu tak mel pouze Kapr, ale bere to usmevem, za to ma take muj velky respekt! Bednu bral i McHammer na stredni, o kategorii vys gratuluji S. Prokesovi, P. Pospisil hned za nim. Jsou to opravdu intenzivni pocity a je mi uplne jedno ze za tyden si to skoro nikdo nebude pamatovat a s dalsim zavodem bude clovek zacinat zase nanovo. Tak je to ale spravne, dulezite je aby to cloveka bavilo a neco mu to davalo. Cesta do Beskyd se tak bohate vyplatila. Jeste nez odjedeme, loucime se s recepcnim na internatu, kteremu chvalim jeho novou motorku, kterou si prave dnes poridil a ktery nakonec rika, ze zitra pojede na Sumavu. Nekdy je ten svet krasne propojeny, at jste v Beskydech, nebo kdekoliv jinde!

  
  
  
• Kolíkáč – Nejstarší, nejtradičnější, nejtěžší, nejmalebnější!
  
  

  Léto skončilo, hledat teplé návleky na ruce, vestu, dlouhé rukavice, teplota ztěžka přelézá 10 stupňů... ale nohy holý, vždyť jedeme závodit! Rozjet se s Kaprem a Pepínem, projet si úzké hrdlo lesní asfaltky hned po startu. A začít se drze cpát dopředu, připravit na to především hlavu, trať je chvílemi hodně úzká a každé zaváhání se bude trestat minutami navíc.
  S Kaprem si u pásky ťuknout pěstmi pro štěstí, bez tohoto rituálu si maratónské divadlo nedokážeme představit. Pokolikáté již? Trychtýř se zvládnul, jet pravou stranu, ať nás zase nepřekvapí nějaké protijedoucí auto. Letos bez aut, ale i pomaleji, se mydlí úvodní kopec. Jede se mi asi proto tak lehce, stále na dohled zaváděcího auta, bez sebemenšího problému si krásně rozehříváme svaly a do technického sjezdu najíždíme v mega balíku. Dlouhé rukavice mi nějak nepřidávají na jistotě a u každé točky si srabácky přibržďuji. Ale tento sjezd jsem ještě ustál se ctí a směr Slovensko tak jede orange trio Dremaer, Kapr, Kolíkáč stále v čelním balíku.
  Chtělo by se pošetřit před Kelčovským sedlem někde v závětří, ale mě se najednou nejede úplně komfortně, cestuji balíkem zepředu dozadu a zase naopak, tohle není dobré. Nepomáhá tomu i vítr, který fouká snad ze všech stran. Ale oteplilo se, až si říkám, že v Bílé odhodím návleky na ruce a vestu. Odbočka z hlavní přes přejezd a cedule Nižný Kelčov naznačuje mnohé. Jura Janoušek hlásí, že má splněno a že už jede výlet. Koukám na jeho nízké startovní číslo a říkám mu, že s tímto číslem musí přeci ještě závodit!
  Silnice rozdrbaná, narvaná od kraje ke kraji, tady už to bude horší se procpat do čelních pozic. Kapr ještě zařve na Dreamera, Karle dopředu, a já bych měl taky sakra reagovat! Kandidáti na vítězství si odlehčují v krajnici a už je to tady. Narazili jsme do stěny, jen dvě jízdní stopy jsou možné, a to už někomu těsně přede mnou padá řetěz. Hop do trávy a předjet ten špunt. Jo, měl jsem být více vepředu! Brada bouchá do představce a tělo absorbuje ty šílená procenta sklonu. A zdá se, že jsme to zvládli, stále jsme snad spojeni s čelem.
  Ale následný technický sjezd mi ukazuje holou pravdu, zase příliš mačkám brzdové páky, v dolní části to ještě možná šlo zachránit háknutím zapomenutého Tomáše Bucháčka, který nás předjíždí. Ale nestalo se tak. Stejně ale velká grupa okolo mě, a hlavně je tu i skvěle jedoucí brácha! Ten ale ještě v Bílé bere bidony, tak trochu zmatku, ale nakonec jsme asi v 25 lidech.
  Na dohled ještě dvojička, kterou snad sjedeme ne? Ale kdepak, tady není žádná lokomotiva, dosti neorganizovaně se střídá a šance na sjetí čelního balíku začínají být mizivé. Do háje! Tady to mohl být zadarmo, okolo přehrady, po krásné široké silnici a my jedeme jako z hnojem. Začínám to vztekle dirigovat, 10 sekund špice a dalšíííí! Kapr zahlásí, jestli tady nejsem náhodou nějaký pan vedoucí? Tak omluva všem za ten řev, byl jsem naštvaný, že to prostě odjelo …
  Jirka Šrain se ptá, jestli jedu na Kapra anebo na sebe, a já si v duchu říkám, uvidíme co Smrček, jestli to dáme s bráchou bok po boku… Čeladná se blíží a s ním i nová odbočka na ikonické stoupání. A z této strany je to tedy lahůdka! Najíždím mezi prvními s přáním, abych jel s těmi nejlepšími z naší grupy. Ze začátku se to daří, ale ty kruté rampy, kde cvakáte tak dlouho, až to pípne a vy víte, že už další ozubená záchrana není, to bylo devastující. Ztratil jsem přehled, soustředil se jen na sebe, abych se nějak dostal nahoru. Před sebou registruji Harnyho a Milana Krejčího od Jiruse, s nimi musím, ty mě nesmí odjet.
  Ale po sjezdu ze Smrčku, kde znovu ztrácím, je už před sebou nevidím! S legendou Milanem Novákem prohodíme pár slov, to je neskutečné, jak mu to v jeho letech jezdí! Mini skupinka se v těch brdcích před Ráztokou rozpadla a já najíždím na monumentální Pustevny sólo. Kolíkáči, ty a na samotku? No to je peklo! To snad není možný, těch zbývajících 80 km nemůžu dát přeci sám. Shlížím o serpentiny dolů, a jsem rozhodnut, že jakmile dole zahlédnu orange helmu ze Sojovic, že na Pustevnách nahoře počkám. Ale to se tak neděje, a čím stoupám déle, tím se mi začíná jet lépe a sjíždím záchytné body před sebou. Co na tom, že to jsou povětšinou turisté anebo borci ze střední trasy. Ale hecují mě, vždy si řeknu a ještě toho a pak toho… a rázem tu je 1 km na prémii. Dopít bidon, nahoře by měl stát náš obětavý doprovodný tým s novým palivem. A opravdu, Jana předává bidon a banán, díky moc! A když se přehoupnu přes prémii a od bufetu vidím odjíždět Harnyho a Milana Krejčího, tak se vše rázem mění!
  To snad není možný, tohle umí jen moje milované maratony, před chvíli v propadlišti dějin a během chvíle v nebeském závodním vláčku. Milan na mě mává rukou, ale ve sjezdu jsem zase tragik, za každou točkou chytám odlep a nejsem s nimi pevně spojen. Nakloněná rovina na rozdělení tratí se tak pro mě stává otázkou bytí či nebytí, gumuji si držku a pomalu se přibližuji. Ale kdyby jim Milan nezavelel, ať trochu zvolní, nikdy bych je nesjel, Milane moc a moc díky, máš to u mě!
  Jsme na hlavní směr Rožnov, ztěžka regeneruji a rvu do sebe banán z Pusteven. Kluci roztočili kolotoč a mě soucitně vynechávají, díky! Odbočka na Soláň, už jsem se dal trochu do kupy a zapojuji se do střídání. A přichází velké chvíle, tenhle vláček, kde motory je především Harny a Marek Janda už bude sbírat jen odpadlé kusy. Prvním sjetým je Patrik Swaczyna, který se hned zapojuje do střídání. V úpatí Soláně si však vystupuje, ale na vrcholu je zase zpět, no pěkný! Dalším sezobnutým bonbónkem je pro mě známá dvojička Indián a Eda Evinic. Indián ten howaďák, otec od čerstvé rodiny a on si to takhle práskne s čelem a hned nás hákuje! To Eda mě hlásil hned na začátku, že dobral antibio a to se na něm asi podepsalo a koukám, že má DNF.
  Soláň se mi dnes zdá tak krátká, to jsou zase stavy, nohy se bezbolestně točí a do sjezdu jdu na prvním fleku. Dobře! A překvapivě nikdo nejde přese mě! Rozkopané úseky jsme zvládli a valíme údolím směr Kasárna. Je nás kolem 6, poctivě točíme, a i vítr je nám nápomocen. Harny s Markem rozjíždí kašovitou přípravu před ikonickým kopcem, vzpomínám na Malinovu hlášku z roku 2007, kdy si tady psal Ježíškovi o kompakt s horskou kazetou. Já už shodil na malou v Karlovicích a celé údolí jsem točil a točil.
  A to se mi asi vyplácí, jelikož stále hákuji toto duo a za námi už není nikdo! Skupina rozprášena a teď je mi jasné, že buď a nebo! Musím s nimi, musím! Harny se ujímá tempa, za ním Marek a já se snažím nechytit velkou díru. Bolí to jako sviň, v hlavě všechny ty zimní šlapkovské wobjížděcí epiky, tak to tady přeci nesmím vzdát! Křeče někde v pozadí, teď není čas na výmluvy!
  A daří se! Pálení stehen překonáno, na rovnějších úsecích si doskakuji za zadní kola, sjíždíme dalšího borce na štěrkovém úseku. Vrchol Kasáren na dohled, ještě kostky a překvapivý Žíža, který vše skvěle dokumentuje a fandí svým oranžovým soukmenovcům. Plácnutí si s ním je další z maratónských rituálů, bez kterých by to už nebylo ono. Vezu se na opojné vrchařské vlně, ten průjezd přes Kasárny, to je nepopsatelný a nesdělitelný!
  Ale ještě není vyhráno, soustředit se na sjezd, ať mi takhle dvojička neujede a pak vzhůru na poslední stoupání dneška, Bumbálku. Vše splněno podle přání, Hárny s Markem stále jedou na plný plyn a já nehraji druhé housle. Hárny hlásí, že tyhle stavy, kdy ze sebe člověk mačká poslední zbytky sil, že to prostě stojí za to! Souhlas! 150 km a cítit, že opravdu závodíme, to je nenahraditelný! Ale nesmím zapomínat na přísun energie, tohle by nemuselo skončit dobře, sice to máme již za pár, ale ty mžitky před očima nahoře na Bumbálce, to není dobré! Leju do sebe poslední zbytky třaskavé směsi z bidonu a snažím se to zažehnat.
  Už jen sjezd do Bílé, překračujeme povolené rychlosti v obcích, koukám po dlouhé době na budík, to by mohlo klapnout minimálně o 10 minut lépe než před rokem, průměrem přes 31km/h. Cílová točka, moje holky fandí, a u bariéry fotící Kapr? Fakt Kapr?
  Opírám se ztěžka o řídítka, nohy už nemusí šlapat, děkuji Harnymu s Markem. A na dálku i Milanovi Krejčímu, bez jeho gesta po sjezdu z Pusteven, bych byl ještě na trati. Kapr hlásí přetržený řetěz a pak bomba zprávu, že Dreamer má stříbro! A v týmech by to byl asi nakonec bronz!
  Je to tak, Beskyd Tour, nejstarší, nejtradičnější, nejtěžší, nejmalebnější! Stál jsi zase za to, kodrcat se přes celou republiku, díky organizátoři, že na to máte stále vůli a sílu!