Akce Beskyd Tour 2017

Akce Beskyd Tour patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2017-07-15.

Nejdelší varianta má délku 163.00 km.

:: Propozice :: Mapa a profil :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto :: Reporty

Historie: 2002 :: 2003 :: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016

• RiC – Je to v hlavě
  
  

  Možná zbytečné obavy na startu upgrade Beskydu. Spokojenost s výkonem, ne s výsledkem Napsal jsem o tom report, ale je trochu delší, tak sorry

  
  
  
• Strejda – Beskyd s Lenkou a Misutkou
  
  

  Nevim, cim to je, ale k Beskydu se mi vždycky zlepsuje forma. Ne, ze bych jel nejak zavratne rychle, ale tou dobou uz mi ta jizda zacina vylozene bavit, proste rovnováha mezi drinou a požitkem se posouva na tu druhou stranu. Uz tyden před zavodem všechny sleduji predpoved počasí, slibuji nam dest a zimu. Ještě v kvetnu na Mamuta by mne to rozhodilo, ale ted jsem si jisty, ze mi nic pozitek z Beskyda nepokazi, ani hnusny počasí. Ale je fakt, za ta predpoved asi odrazila od ucasti většinu lidi z chvostu vysledkove listiny, takze musim pocitat s tim, ze dojizdet budu pokud ne uplne poslední, tak skoro poslední. Ale ona predpoved během tydne se upresnuje, a jak uz je to v letosnim lete zvykem, meni se smerem spise k mensi pravdepodobnosti deste. Nakonec v patek vecer nam dest slibuji az po 16 hodine, to uz se tim nemusim vůbec vzrušovat, akorát se muzu skodolibe posmívat Icenamovi, Dreamerovi a ostatním, které takzvane schluzdili a nechali si tenhle nadherny závod ujit.
  Ono to počasí nakonec vyslo luxusni, tesne pod 20 stupnu a skoro bez vetru.
  Rano si jedu omrknout sjezd z Kelcovskeho sedla. Je hodne prudky, plny sterku a jsou tam i odvodnovaci kanaly, to si při zavode musim dat bacha.
  A jdeme na start. V prvním kopecku se to tridi podle vykonnosti, ale nahore a hlavne pak ve sjezdu se nam formuje docela pocetna skupinka. Jede se rozumně, cesta je sice uzka, ale podle mne bezpecna a cista, zda se mi skoro k nevire, kolik je podel ni cyklistu, co opravuji defekty.
  Od zacatku stoupni na Konecnou uz si jen hlidam Lenku, u vrcholu se nam grupa rozdeli, a my zustavame v te mensi, jen 4 lidi. Coz je mrzute, pac vim, ze ceka na nas 20 km vicemene rovinky, a vetsi balik by se hodil. A tak nasazuji svůj jediny rychlostni interval v tomhle zavode a po minute a pul jsme v tom vetsim baliku. Rozhodne se to vyplatilo, az pod Vysny Kelcov jedeme pekne schovany. Tady uz skupina definitivně rozpadne, dal občas potkáváme nekoho z ni, ale spise sporadicky. Premyslim, zda tu stenu mam zkusit vyjet kolmo, ohlizim se, Lenka tlaci, tak to nejma cenu se huntovat, a taky slezu. Sjezd ze sedla je opravdu dost nebezpecny, a sjizdime to opatrne. Dal uz se jede po tradicni Beskydske trase, a tak trosku s obavami ocekavam každý další kopec. Zbytecne. Jede se mi porad dobře, do kopcu nasazuji komfortni tempo a pak nahore občas cekam na Lenku. Pokud kopec není prudky, tak to tam vyjizdime spolu. Kolem prehrady jedeme spolecne s parem holka-kluk ze stredni trasy, snazim se je presvedcit, at nejsou srabi a jedou s nami dlouhou. Marne. Mezi Smrckem a Pustevnami nekde mezi zhradkami a golfovym polem slysim vzady docela sposty vykrik (ukazalo se, ze holka vlitla do diry a prorazila obe kola). Smula, ale jedem dal. Tu Lenka mi ukazuje na zavodnika před nami a pta se, není to Misutka? Ze mel takovy podobny dres. Misutka? Co by tu delal, ten uz ma byt skoro v cili… Ale ukazalo se, ze Lenka se tu projevila, jako prava zena, která se vždy vsima jak je kdo obleceny. Dojizdime, a on je to fakt Misutka. A tady se stala naprosto neuveritelna věc, největší prekvapeni celého zavodu, a mozna i sezony: Misutka se stezuje, ze dvakrát píchnul a ujela mu dobra skupina. Chapete to?! Ještě jednou: Misutka se stezuje, ze mu ujela dobra skupina! Tomu teda rikam konverse, Misutka zmenil názor na cyklistiku! Konvertoval od individualni k tymove! Tak ho presvedcuji, at jede s nami a slibuji mu, ze v pripade dalšího defektu mu dam i svoji dusi, nebo lepeni. A opravdu jel celou cestu s nami, stridal, tahnoul, a pokud netahnoul, tak jel pekne za mnou, ale ne vedle. Neuveritlny… Hlava moje je na tom o něco lip, nez nohy, a celou trasu neskutecne uzivam. Akorat ta mracna se nad nami nejak podezrele stahuji. Ochlazuje se, a na vrcholu Bumbalky, presne podle predpovedi, zacina kapat a pak to prechazi v regulerni lijak. Ale co, to uz mame do cile jen 11 km z kopce. Obcas se ohlizim, kontroluji, zda Misutka a Lenka jedou, a slapeme dal. V cili se však zdesim: Lenka není. Chvilku ji vyhlizim, Misutka predpoklada, zda nahodou nelehla, když nas predjizdil kamijon. Okamzite se rozjizdime zpatky. Uz na ceste si v duchu rikam, ze Lenka, takova zkusena zavodnice, je vysoce nepravdepodobne, ze by se ji něco stalo ošklivého na tak jednoduchem useku. A po 3 kilometrech ji konecne vidíme. Zablokovalo se ji zadni kolo, musela zavolat Tomasovi, dovezl ji sve kolo a na nem dojizdi. Tak to je ten nejmensi problém, okamzite se mi ulevilo.
  Při vecerni tiskovce se stava další neuveritelna věc: když si objednáváme tradičního pomarathonskeho ferneta, samozrejme nepocitam s Misutkou, pac dobře vim, ze nepije. A hele, on si to chce taky! Pro jistotu se ho ptam, zda uz dneska neucini ten poslední krok a nepozada predsedu o navrat do Slapek. Prej ne, zatím ne :).
  

  
  
  
• Profesor – První cyklomaratón
  
  

  Po závodě v Lesný mě Strejda přemluví, abych zkusil původně neplánovaný Beskyd. V týdnu před závodem se 2x rozjedu s Kolíkáčem, Icemanem a HonzouB po 100 km a hlásím se na dlouhou trasu. Počasí na sobotu v předpovědích vypadá deštivé, ale co se dá dělat, odjel bych to i za deště, takže v pátek nasedám k Strejdovi do káry a pádíme směr Bílá. Ubytujeme se a razíme na týmovou poradu do restaurace, kde dávám 2 Beskydské bandity a večeři – jsem uplně přecpán.
  
  Ráno na pokoji řešíme, jak se obléct, protože to vypadá, že by mohlo sprchnout. Pro jistotu beru vestu do kapsy a návleky na ruce na sebe – je asi 15 stupňů. Chvíli se rozjíždím a pak se jdu zařadit, docela dozadu – pořád si nejsem jistý, jak to jet, zda jako závod nebo kvalitní trénink. Po startu se jede na 1. kopec, kde předjíždím většinu lidí okolo mě a dostávám se kupředu. Po sjezdu na Slovensko jsme utvořili 4člennou skupinku, ve které je i Mišutka. Točíme se a projíždíme rovinku na Slovensku na jejímž konci nás k našemu překvapení dojíždí asi 20členný balík i s RiCem – a to jsme nejeli pomalu. Koukám na Garmina 1 h a ujeto 35 km, řikám si ty jo slušný průměr na maratón zatím…Pak přichází nechutná stojka – Kelčovské sedlo – navíc nekvalitní cesta, je dlouhá 300 m a sklon kolem 20%, někteří kolem to nedávají a sesedají z kola. Poté nepříjemný sjezd plný štěrku jedu dost pomalu (35-40 km/h), neboť přede mnou jede taky pomalu a nechci zbytečně riskovat. Průjezd Bílou a máme 60 km za sebou – cítím se čerstvý. Skupina se zmenšuje, ale pořád je nás cca 10, je tu i Tomáš Bartoš s kterým jsem objel Lesnou a vím, že je výkonnově zhruba srovnatelně na tom, a navíc El presidente mi na poradě řekl, že toho se mám držet. Jedeme brdky kolem přehrady Šance vše v pohodě, pak z hlavní odbočujeme na silničku úzkou mezi domky na louce, chtám ve stoupání díru, kterou se na rovince a ve sjzedu pro můj balík snažím sjet. Řítím se do levotočivé zatáčky a brzdím co to jde, vidím štěrk na silnici a přestože brzdím asi 5s nedaří se mi snížit rychlsot na to, abych vybral za táčku, takže nakonec musím pořádně zmáčknout brzdy což rezultuje v pad opět na levou stranu. Naštěstí kluci za mnou projeli v pohodě, já se zvedám zjišťuji, že vše v pohodě, řetěz se nahodí šlápnutí a během minuty sjíždím svou skupinku. Zjišťuji rozsah zranění, z loktu prosakuje přes roztrhaný návlek krev – jinak mě ta bolest trochu i nakola zdá se mi 😊 Poté přichátí první dlouhý kopec na Pustevny. Není až tak prudký navíc krásná nová silnice, jede se mi dobře v háku za T. Bartošem. Nahoře si dávám svůj první bufet – ionťák a půlku banánu za jízdy. Následuje krásny rychlý sjezd dolů, kdy sjíždím skupinku přede mnou. Poté následuje rozcestí střední / dlouhá trať a mi s Tomášem zjišťujem, že sme najednou sami…na rovicne v dáli vidím skupinku před nám, tak to rozjedu a za chvíli je máme. Jedeme stoupání na Soláň cca 4 km, jede se mi dobře v pohodě držím tempo skupiny. Na rovinách se moc nejede, takže pošetřím síly. Přichází kopec Kasárne – 4km utrpení zpočátku se sklonem i 12%, zde už jsem celkem unaven a skupina se rozpadá, sem rád že jedu a vyhlížím konec a bufet, nahoře v obci totál rozbitá silnice. Na bufetu si dávám kalíšek s vodou a meruňkový koláč, který hltám a za volné jízdy nahoru. Poté sjezd, kde mě stíhá nějaký závodník, který mě dojede až dole před výjezdem na Bumbálku. Hákuju ho (je to kategorie 50+ zjevně) a společně vyjíždíme tento poslední kopec. Jede dobré tempo a navíc fouká lehce proti, tekže ani nemám na to mu prostřídat v kopce. Až když se to narovná krátce prostřídám, aby se neřeklo. Jsme nahoře a já vím, že už je to jen cca 10km dolů do cíle a garmin ukazuje 5h 45min – cíl pod 6h by byl krásný počin. Občas se prostřídáme a už je tu cíl, nakonec to podle ofic. časomíry o minutku nevyšlo, ale nevadí. Pod dojezdu se vydýchám a vyhledám ošetřovatele, aby mi vydesinfikovali odřeniny.
  
  Večer v restauraci zhodnotím s ostatními šlapkami závod a své výkony a já to zapiji 4 bandity a panákem citruse. Závod hodnotím jako vydařenou akci až na ten pád…ale chybama se člověk učí nejlépe. Ráno vyjíždíme se Strejdou už v 6:30 a po cestě začínám přemýšlet, že bych mohl jet za 13 dní další dlouhý závod – Krakonoše.
  

  
  
  
• Kolíkáč – Opojná maratonská show
  
  

  Taška narvaná veškerými anti vodními proprietami, všechny radary a předpovědí hlásí na sobotu do Beskyd déšť. V hlavě vím, že stejně pojedu, tradice a letošní upgrade trasy hodně láká. Chci to zase se vším všudy, páteční tiskovka znovu dokazuje, že tvrdé ultras orange jádro je věčné, legendy v podobě Kapra, RiCe, Strejdy... Do toho všeho se namočil i maratónský nováček Profesor, který hltá každou informaci, a i místního pěnivého Banditu. Manželé Bartošovi jsou též pravidelnými a nezničitelnými maratónci. Já vím, někdo bude namítat, že slovo maratón se pro závod o délce 163 km nehodí používat, ale v dnešní době můžeme být rádi za každý silniční závod a ono těch 3000 metrů převýšení dodá za pár kilometrů po rovině . Večer s RiCem projet začátek závodu, aby se mi pak celou noc v hlavě honilo, co všechno se může na začátku stát, když člověk zaváhá na té úzké lesní asfaltce.
  Ranní starťák u mě propuká na plné obrátky, chvílemi si říkám, proč to dělám a pak jako bych se v tom zase úplně rochnil a nutně to potřeboval ke svému životu. Navíc předpovědi počasí se obrátily na úplně druhou stranu a ono snad ani nekápne! Start až v 9:30h., takže mraky času roztočit nohy a obhlédnout místo na předávku bidonů, zjistit, že je teplo a zvolit tedy variantu krátký-krátký! Kdo by to byl čekal v týdnu ...
  V první lajně pokecat s pozdějším vítězem mé kategorie Bédou Průchou, podržet fleka pro svého cyklistického bráchu Kapra a pak se již plně soustředit na první metry. Prásk, už to frčí, chvilku v háčku za olympijským vítězem Kulhecem a pak se prosmýknout kolem svodidel a nabombit to na první figuru. Juvááá Vinohradská Šlapka otevírá 23.ročník legendárního Beskyda! Srdce v krku, břicho v ohni, ztěžka vydýchávám nervózní začátek před trychtýřem lesní cesty. Ale podařilo se, bez nějakého karambolu to mydlíme pozvolným sklonem furt nahoru.
  Motorka Roman Broniš couvá za svým leaderem Pavlem Popiolkem. V balíku to ani nepřijde, ale jedeme dvojnásobnou rychlostí než při včerejším roztočení nohou. Ale pohodička končí, proti nám dvě auta, která udělají další zúžení. Kapr chytře na pravé straně bez ztráty kytičky pokračuje dále, bohužel moje levá strana na brzdy a narvat se doprava. A teď mi začíná to pravé peklo. To, co jsme věštili včera na tiskovce je tady, balík se natáhl do lajny a každý se snaží dostat zpět po tom trychtýři. Začínám toho mít docela plný ruce a nohy, pouštím svoji pozici, McHamer mě ještě povzbudí, ale již není z čeho brát. Hezky jsem si to práskl! Ocas hlavní skupiny se kroutí silničkou stále nahoru a pomalu se vzdaluje. A já vím, že to prostě už nedám, jako když vám na Zvoli odjíždí vrchařská elita 3 kopců.... Ale z toho ocásku vypadává jeden oranžový bod. Kapr!
  Je to sen! Do úzkého klikatého sjezdu, ve kterém jsme předpokládali, že pojedeme rameno na rameno v mnohačlenné skupině, se teď v poklidu dolů spouští oranžové nerozlučné duo. A vnitřně začínám cítit, že to, co jsme si s Kaprem přáli, se stane skutečností. Opojná maratonská show prostě bude pokračovat! Okolo silnice stojící defektící borci a zezadu přijíždí skupina s Indiánem. A úplně dole ve sjezdu při nájezdu na hlavní je tu i slovenská strela! Tak to prostě nemá chybu! V parádní skupině směřujeme směrem Slovensko na Klokočov. Stoupání je v plné režii Pavla s Romanem, většina ví, že nemá cenu se nikam hnát. Snad jedině Indián popouští uzdu své fantazie a odskočí nám. Ale sjezd do Turzovky se již hezky srovnat za Romana a užívat si raketové rychlosti. Tak co Kapře a Kolíkáči, jak dlouho vydržíte s tímto duem? První kopce naznačily, že by to mohlo jít!
  Vysoká nad Kysucou ale nabízí pro mě nepěkný pohled. Před námi čelní balík. Kdykoliv jinde bych měl radost, ale zrovna před dalším stoupáním do Kelčovského sedla s 22 % sklonem začínám tušit, že to nebude až taková výhoda. Najet do té stojky v 10 lidech anebo v 50 je pěkný rozdíl. Ale možná to černě analyzuji až teď, s odstupem času, kde jsme udělali asi jedinou chybu. V tu chvíli spíše převládala euforie a uspokojení. Pozdravit se zase s McHamerem a ztratit trochu na ostražitosti. Silnička začíná mírně stoupat, kvalita nevalná, samá díra a štěrk. Tady to chtělo se natlačit do přední linie, ale ani já, ani Kapr jsme to nějak neměli v hlavě. Naopak Pavel s Romanem ano a okupují čelo. A to je pro nás chyba, najednou před námi hrozivá stěna, kde po dvojičkách najíždíme na uzoučkou asfaltku. Tady už bez šance na zrychlení, spíše boj o každé přetočení klik, zadní kolo podkluzuje a ztěžka hltáme ty procenta sklonu přes 20%. A sjezd je taky tragédie, tady už nic nesjedeme, odvodňovací žlaby, zatáčky se štěrkem, a navíc i doprovodné auto, které se cpe přes nás. Tak to jsme podělali, k přehradě jsme se mohli hnát v nějaké mega grupě a teď jedeme jen ve 4 lidech. Pavel s Romanem nenávratně pryč, a i Indián to zvládl lépe. Ale za to zaplatí, hlásím Kaprovi Předávka bidonů se taky nepovedla úplně na jedničku, jsme tady totiž asi o 10-15 minut dříve, než jsme plánovali s našimi drahými polovičkami. Ty si musely hrábnout při běžeckém sprintu Díky!
  Nedá se nic dělat, teď už to bude jen na nás, žádnou lokomotivu již nechytneme. Za Bílou smutný pohled na Indiána, který mává s defektem zadní galdy Před přehradou, v Jirusově křečovací stojce jsme si dolítli další čtyřku, ale jak se sklon přitvrdil, hned odpadáme. A tak zase jen ve 4 kusech, po nevalném asfaltu kolem přehrady Šance. S Kaprem se snažíme jet na špici, nechceme žádné komplikace, ať pěkně vidíme na cestu. Navíc tu známe každou zatáčku, pod Smrčkem na odbočce z hlavní pěkně na malou placku a vyškrábat se na epický brdek. Vzpomínáme na Žížu, na Mirka Zbuzka, vlastně na všechny, se kterými jsem měl čest jet v minulých ročnících tento před-cílový rozřazovák. Letos je nějak moc brzy a nevypadá až tak strašidelně
  A do sjezdu na špic, Kapr si spokojeně vrní za mnou a těšíme se na pohoupání kolem golfu a Maraláku. Před U-turn v té největší stojce se Kapr zamyslí a orve ty juniory za námi Vpravo hotel Banka a je tu nájezd k Ráztoce. A tam? Super nový povrch, ze kterého se snad ještě kouří po průjezdu válcem. Kapr nasazuje pro sebe přijatelné tempo a stoupáme mýtickým kopcem. Počasí nám přeje, tady jsem čekal potoky vody a ono je úplně ideálně. Rozepnutý dres, ještě že návleky a vesty zůstaly na pokojích. Dělám si menší náskok, hrnu se k bufetu, Kapr má všechno. Rohlík, salám, sýr a už se vrháme do luxusního sjezdu. To nemá chybu, v hlavě záběry z Tour, lehnout na rámovku a užívat si rychlosti. Ale nejedeme úplnou hranu, pěkně na jistotu, ať se nic nepokazí.
  Dole vlevo střední, doprava dlouhá vstříc dalším bájným stoupáním. Pod Solání si nás dojede mladá dvojička, která s námi nakonec vydrží až do konce. Soláň určujeme tempo tak, aby se Kapr komfortně vyvezl až nahoru. Jede skvěle, žádný výletní řeči A znovu parádní dlouhý sjezd, znovu lezu na špic, ať jedeme bez komplikací. Kapr povětšinu vrní svým cvrčkem, což je pro mě znamení, že moc rychle nejedu Ale naše mini-skupina se udržela, nikdo přes nás nešel a od Karolinky k úpatí Kasáren organizujeme kolotoč. Aspoň 30km/h. hlásím, Roman s Pavlem tady určitě letěli ke 40km/h. Kluci se rozpohybovali a i sjíždíme jednoho borce, který se hned zapojuje do střídání. A za odbočkou z hlavní u krajnice si odlehčující Jirka Šrain. Nějak mám v hlavě, že to moje kategorie, tak to dostává nové grády. Rozbitější asfalt a stále se utahující sklon, to je příprava na megahit dnešního dne - Kasárna.
  Kapr hned dole hlásí, že z nich má psychický blok, mě se jede navýsost dobře a snad poprvé si Kasárna užívám. Žádné křeče, nohy se točí zlehka, Kapra nabádám ať si dá turbonakopávák, co má v kapse. Jirka Šrain si nás dojel a jde přes nás, to se mi nechce moc líbit. A tak v serpentinách před bufetem s Kaprem výměna bidonů a hurá za Jirkou. Doskočil jsem si ho a pokračuji dále ke švédským stolům. Tam rychle doplnit bidony, dva banány do kapsy a už je tady turbonakoplý Kapr a pokračujeme dále. Tak to se povedlo, Kaprovi dát plný bidon a banán a letíme do Makova.
  Grupa se nám rozrostla o Jirku, sjezd zase v naší režii, hezky bezpečně, ať nejsou problémy. A poslední kopec je tu. Bumbálka. Už ta spodní slovenská část tahá v této fázi závodu za nohy, magnesiem zaháním křečky, karbošem hlaďák a jdu zase na špic. Nohy z nebes, jedu pro Kapra, který skvěle očuchává moje zadní kolo. Bratrské souznění! Nikdo nejde přes nás, oranžový mini vláček táhne grupu nahoru. Skvělý pocit. Začínáme věřit, že si jedeme pro stříbrného cílového kapříka!
  Sjezd do Bílé je za odměnu, ještě se párkrát protočíme a po exkluzivním asfaltu doletíme do cílového prostoru. Tam ostrá pravá, chytnout se za ramena a protnout cílovou lajnu v týmovém opojení. Tak to klaplo, všechno se to vyplatilo tomu obětovat, ty nervy s počasím, ta cesta přes půl republiky, ta bezesná noc, ten ranní starťák a pak? .... Kapře, ty cílové slzy na rameni si budu navždy pamatovat! Díky!