Akce Beskyd Tour 2007

Akce Beskyd Tour patří do kategorie Silniční Velosérie. Datum: 2007-07-21.

Nejdelší varianta má délku 185.00 km.

:: Propozice :: Diskuze :: Celkové výsledky

Historie: 2002 :: 2003 :: 2004 :: 2005 :: 2006

• Kocot – Úvahy, pocity a jeden splněný sen
  
  

  Myslím, že jazdiť za Vinohradské šlapky je česť.
  
  Jednoducho, všetko pekné, veselé, emotívne či zmysluplné, čo som zažil za uplynulých cca 20 mesiacov, sa týka Šlapiek.
  
  Každý má nejaké problémy alebo ťažkosti, každý sa trápi pre niečo, alebo niekoho ... Ale každá minúta, ktorú strávim so Šlapkami, ma vo vnútri uzdravuje.
  
  BeskydTour bol tentoraz extrémne náročný. V tom pekle, v ťažkých okamihoch, keď som zdochýňal a menil sa na zeleninu, keď som nevládal už ani nohami pretočiť, som si stále opakoval: "My sme Vinohradské Šlapky!"; stále dokola ...
  
  V cieli som spadol na zem. Chvílu som nevedel kde som a čo sa deje. Ležal som na zemi a díval sa na krásne modré nebe ... Bolo to tu ... Už po 36-krát som v cieli cyklomaratonu. Ten pocit je stále rovnaký. Rovnako nádherný, všeobjímajúci. V tej chvíli mám pocit, aspoň na malú chvílu, že že som niekto, že niečo skutočne dobré vo mne zvíťazilo.
  
  Možno niečo podobné zažila aj Míša, keď dojela do ciela. Takmer 12 hodín sa pražila v tom pekle, úplne sama v tých hrozných kopcoch! Nebol tam nikto, kto by jej poradil, kto by ju povzbudil ... A ona to nevzdala. Šla za splnením svojho sna a dobojovala to až do konca! Ó, aká neuveritelná bojovnosť a odvaha! Aké neskutočné odhodlanie a aká znamenitá morálka! Ráno to bol sen a večer holá skutočnosť. Aj my, ktorí si hovoríme "ostrielaní harcovníci", sme sa mohli v tej chvíli niečomu priučiť.
  
  Milá Michaelo: Děkuji ti za tuhle lekci!
  
  Pocítil som v srdci pocit skutočnej hrdosti. Priatelia, buďme hrdí na to, čo sme dokázali, a aj na to, čo dokázali tí, čo sú tu s nami. A buďme hrdí na to, kam patríme, lebo My sme Vinohradské Šlapky!

  
  
  
• Malina – Kopec sem, kopec tam...alias Beskyd Tour
  
  

  Po náročném a celkem úspěšném víkendu (Důva, Královice) přišel na pořad sezóny Beskyd Tour. Délka závodu je delší než oba předchozí dohromady a o celkovém převýšení nemá cenu ani diskutovat. Na start vyrážím s Markem a Kolíkáčem kolmo, rozehřátí na 12km je po ránu příjemné a jako rozjetí ideální. Na náměstí ve Frenštátu a i mimo něj se už to jen hemží cyklisty a vším s cyklistikou spojené. Ve startovní balíku děláme oranžový ostrůvek ve známém složení, jen Jura hlídá první lajnu. Amplión neposlouchám jsem trochu nervózní jako před každým závodem, přemýšlím o všem možném s těmi 185ti kilometry spojené, ať už to jsou obávaní stoupání nebo nedostatek sil v závěru...ještě si s každým potřesu rukou ať to šlapky šlape jak má, a vzhůru do svého druhého maratónu!
  Vjezd do prvních kilometrů najíždím hodně na chvostu startovního pole. Než se rozkoukám jede se najednou pěkně z ostra. Před sebou mám až nechutně dlouhého hada, které budu muset postupně zkracovat, aby v prvních menších stoupáních stíhal reagovat na nástupy přednich jezdců. Úkol číslo 1. tedy zní Dojezd čela. Přicházím na to, že to nepůjde až zas tak lehce, peloton je roztáhnutý po celé šířce vozovky a skulinek kudy se protáhnout dopředu je málo. Nejčastěji se mi to daří na levé straně, ovšem neméně častěji musím přibrzdit kvůli protijedoucímu nebo stojícímu autu. Všechna snaha marná, místa jsou zase ztracena a já jsem tam kde jsem byl. Jednu chvíli si říkám, že už to čelo jednoduše nesjedu. Dvakrát jsem svědkem pádu. Těch lidí je zde na úzké silnici natlačeno opravdu dost. V jedné vesnici ostrá levá balík se natahuje do hubenější lajny a tak si dávám tepovou generálku na kopce a rvu to hlava nehlava, až vedle Jury. Všichni co mě viděli si určitě říkali co jsem za vola, že jedu na únik nebo něco takového:) Štípu Juru do zadku, aby o mě věděl, prohodím pár slov a Pavlem Matouškem a směle se zakukávám do předních 20ti pozic. Na řadu přichází pár brdků, které vrcholí celkem nepříjemným zvedákem v Hukvaldech. Dalším těžším místem je Štramberk, těchto 500metrů slušně nakloněné silnice je konečnou pro mnoho lidí, co do té doby drželi tempo s těmi nejrychlejšími. Prudký sjezd a pak táhlá rovina až k Frenštátu, kde už se jedou vážně kuliska. Můj pocit sdílí Jura, který říká, že se nikdy nejel začátek tak rychle. Frenštát ani neregistruji. Vlastně ano a to kruhový objezd, jedna půlka balíku levou stranou a druhá pravou a po projetí se to zase slepí do jednoho hada...no nádhera přesně jako záběry na TdF! 2. Občerstvovačku před Pustevnami bez rozmyšlení (co s pitím) projíždím jako by tam nebyla, zkouknu tacho před kopci...avs 36,6 km/h, no není to nádhera?:) Takhle rychle jsem nejel ani Královice. Dobrá nálada mizí s hotelem Ráztoka, kde je počátek stoupání na Pustevny. Diváci okolo mi připomínají maminky mladých vojáků, co musí jít nuceně do války.
  Balík se natahuje, procenta přibývají a hlavní favoriti spolu s ostatními nepatrně odskakují. Chvíli mi trvá než se dostanu do tempa. Po kilometru se mi uklidňuje tepovka a už si libuji:) Pustevny jsou přesně tím kopcem, který mi přesně sedí- časté střídání stoupání, v zatáčkách se sklon navýší a na místech kde jde přímo vzhůru je konstantní. Trochu horší asfalt ale nic hrozného. Nabírám postupně pár lidí a se skvělým pocitem dojíždím jednoho elasťáka za druhým. Zlomem je dojetí Davida Klímy, který se mě chytá a spolu jedeme vstříc vrcholu v 1025m.n.m. Nabíráme ještě jednoho mladého Vokolka a borce na Colnagu se Zippákama a blížíme se ke kořisti v podobě balíku na čele. Máme je před sebou na 20metrů. Stoupání končí, zapnout dresy, přitáhnout tretry a ve sjezdu je sjedem! Velký omyl, balík před námi nám nepochopitelně ve sjezdu ujíždí. Řítíme se dolů 80kou ale skupina před námi nikde:( David rezignuje a já po chvílí taky, počkám na skupinu a trochu zklamaný se zavěšuji za asi 16členný balík, který se utvořil po sjezdu. Na hlavní trochu satisfakce-dojetí 2 odpadlíků a začínáme střídat. Netrvá to ale dlouho. Trať se dělí a téměř půlku jede ve směru šipky 120km. Nás ostatní čeká teprve to pravé peklo. V cestě nám překáží další zoubek- Soláň. Tady už není pochyb o tom, kdo je pánem kopců:) Rád bych jím byl já, ale David Klíma je hošík s ocelovýma nohama a uhlíkovou francouzskou raketou pod sebou. Stylem ?udrž se kdo můžeš? nás vyváží nahoru. Jediné místo, kde nechá někoho jet před sebou je zatáčka s dodávkou, kde mu manželka podává bidony. Než protneme vrchol Soláně, už je nás o 3méně. Pak se scénář jako na Pustevnách opakuje ihned sešup dolů. Borec KTM (Jan Hlavatík) nám ujíždí dole v Karlovicích je ale zpět a po hlavní to šineme zase v kolotoči. Na rovině, sice v dáli ale i přesto vidíme pár jezdců. Kolotoč se rozjíždí ještě rychleji a střídání a špice jsou blesková. Trochu si nejsem jistý, které stoupání příchází nyní. Mám to spletené Bumbálka nebo Kasárna? Chci se zeptat doprovodné motorky, která nám dolévá bidony (nepopsatelný luxus!)...ale odbočka doleva s nápisem: ?Kasárne 7km?, mi dává dostatečnou odpověď:) Skupinku dojíždíme hned na počátku Prasáren a šineme si to nahoru. Nemůžu se divit vlastním nohám. Pár lidí mi o tom vyprávělo, že je to ostrej kopeček, ale takový hnus jsem nečekal. Navíc tu pere slunce, které taky moc nepřidá. David Klíma nám nepatrně ale přeci odjíždí a já ve společnosti hlavně druhého Vokolka to rvu lesem nahoru. Mezi lapáním po dechu píšu Ježíškovi o kompaktní převodníky a horskou kazetu. Nejlepší koncert se spustí při usecích na kostkách. Motorka nám říká, že ještě 500metrů. Užuž vidím bufet, na pár minut jako všichni zastavuji a nechávám si dolít ionťák, beru 2banány a do ruky špičku melouna. Připomíná mi Kasarna z profilu, to bych ho nejradši zahodil, ale chuť vítězí a tak ho házím do pusy. Ještě trochu do kopce a říkám si, že máme to nejhorší za sebou. David je nadobro fuč, v super dlouhém sjezdu dojíždíme jednoho Slováka. Kvalitní asfalt to tady dovoluje naklopit a zatáčky nejsou na obtíž a tolik v nich rychlost a tak pokračujeme k hraničnímu přechodu zase v menší skupince. Tam se přidává Slovákův kámo a říká nám kolik ztrácíme a hlavně, což mě překvapuje, nám docela vydatně tahá špice (zejména na větru ve sjezdu k přehradě jeho dvoumetrové tělo bylo k nezaplacení). Ale nebudu předbíhat. Vynechat Bumbálku to bych byl sám proti sobě. Na špici kraluje Slovák a Colnago borec a tempařským způsobem nás táhnou nahoru. No táhnou!? Jednu chvíli mi naskukuje nebezpečná díra, kterou těžce zalepuji. Dalším momentem v těchto pasážích je odjetí KTM jezdce a tak zůstáváme jen ve čtyřech plus jeden nezávodník. Bumbálka mi moc nesedí, kopec je to moc mírný a ikdyž konec odtáhnu na špici já, je to spíš z nedočkavosti konce než z dobré jízdy. Kolem samé auto, už aby tenhle nezáživný úsek skončil. No jupí, vycucnout nějaké tekutiny, nakřečkovat do pusy müsli tyčku a hurá k přehradě. Z kopec nám to moc nejede, z pomatenosti se otáčím jestli nás někdo nedojíždí. Optávám se motorkáře jak je to za námi, prý máme být v klidu, že je to roztrhané a pokud se nebudeme vysloveně ploužit, tak to takhle dojedeme už do cíle. Mírný kopec dolů ale nechce nikdo tahat, nejčastěji to vychází zase na mne. Na odbočce na Jamník se od nás odpojuje pomocník. Na občerstvovačce už cítím únavu, Slovák nám říká, že nestaví ale pokud my ano, pojede pomalu. Spolu s Vokolkem pokračují....já stavím s Colnagem. Tradičně ionťák a meloun a zvu holku co mi ho podává večer do hospody:))) Koukají na mě jak z jara, ani se jim nedivím, moje prošité oči asi nejsou moc přitažlivé. Konec sekundového kekotování, nadupávám pedál a vzájemně s Colnagem si kýváme, že je dojedem...no pomalu jak říkal nejedou. Máme je tak 100metrů před sebou ale moc je nesjíždíme. Nějak jim naše neúčast nevadí, hezký! Kluci šikovný jak vidím střídají. Řvu za sebe, že na zádech je hovno platný a pokud nepotahá, tak je nesjedem! Dojíždíme je až před nejdelším sjezdem k potoku. Už ve čtyřech se všichni shodujeme na rozteklý asfalt a ne moc kvalitní cestu. Docházejí mi baterky, na rovině se cítím jako bych jel do kopce...a to ještě ani netuším co mě čeká. Pěkná rovina po koberci se mění jako aprílové počasí z úplně jasno na úplně na kaši. Levá, a je vymalováno. Zničehonic nás opouští Slovák, kvůli defektu. Kdo nejel nepozná...hlavou mi proletí slova Kolíkáče: ?Smrček zabiják!? Ani nevím jestli je sobota nebo leden. Začátek ještě jetelný. Colnago říká, že to má 2kilometry a pořád se to utahuje...Asi měl pravdu, v úseku kde praží slunce přímo proti mi je, jak se říká na bl..í. Nejlehčí převod se zdá jako nejtežší. Ježíšek nikde...tady už bych místo compaktu s kazetou potřeboval živočišné uhlí s výtahem. Když si to tak promítám, byla to komická část:) Vokolek asi 6x řekl: Co to je? Já zas poslal organizátory někam...a čepici tomu nasadil Slovák, který prostě po defektu zase přijel, jak jednoduché? No, nějakým způsobem jsme to vydrampali. Smrček mě teda absolutně vyvařil ve vlastní šťávě. Ve sjezdu už nemám síly ani na brždění. Na samém konci nás málem sestřeluje auto. Dle kilometrů na tachometru je do cíle takových 5-8km. Prošitý jsem jak čajové sítko. Trasu jsme včera projížděli autem, ale bohužel to co jsme v autě shledávali jako pohodový brdek je ve skutečnosti stojka jak blázen. Navíc po 175ti kilometrech. S Vokolkem si dvojici starších necháváme ujet, navzájem se nějak uklidňujeme, že už nás nikdo neujede a ti 2 jsou jiná kategorie. Hádáme se kdo víc je mrtvý a povídám mu, že to dojedeme k cílové rovince a tam si to rozdáme:) Celkem souhlasí a žádá po 30ti kilometrech na sucho o pití, bez problémů. Mám ještě jeden plný bidon, tak si to můžu dovolit. Děkuje, vrací láhev, nastupuje! Ne to není tisková chyba. Hovado mi nastupuje! Nemám sílu, nohy se mnou od Smrčku nemluví a mozek už taky podléhá pudu sebezáchovy. Takže ze skupiny jsem poslední:( Nápis na silnici CÍL 1,5km už jen matně odezírám. Mám zimnici. Převaluji se přes poslední hupík, tupě se kouknu pro jistotu za sebe. Vzduch je čistý, a tak si vychutnávám posledních 100metrů na Beskydu:) Posledních 5km v mé režii to opravdu nemělo se závoděním nic společného, ale zážitků a dojmů odvážím z Beskyd zase nepobratelně! Navíc v cílí zjištuji, že před námi moc lidí nebylo a 17. místo beru jako jeden ze svých velkých sportovních úspěchů!:) Stačilo uviset raketu Davida a koupal jsem se v extázi v Topten. Jenže uviset Davida Klímu, to si musím ještě nějakej kilometr počkat...

  
  
  
• Kolíkáč – Beskydský masakr
  
  

  Znovu krutý Beskyd Tour, po kolikáté již ? Zase se mi nepodařilo pokořit nádhernou, ale zabijáckou trasu podle mých předstartovních plánů. Znovu se ukázalo, že beskydská stoupání dokáží pořádně vyždímat z člověka veškeré síly a letos se k tomu přidalo ještě nechutné tropické vedro. Plný optimismu po Rampušákovi jsem si vysnil průměr 30km/hod., ale průběh závodu mi pěkně srazil hřebínek.
  Uviset čelo pod Pustevny, to byl jeden z předpokladů dobrého výsledku, a tak po výjezdu z Frenštátu se snažíme prodrat s Malinou do čelních pozic balíku. Je to značně problematické díky stojícím autům v protisměru, ale nakonec se nám to podaří, Malina se ještě natlačí úplně na čelo, mě stačí zadnější pozice, kde v klidu oddychuji, i když chvílemi musí člověk pořádně přišlápnout, aby sjel díru před sebou. Vedle mě maratónské dvojče Mirek, kámoš od Laca Peter Bystrian alias Pedro a jiní známí borci, takže se chlácholím, že jedu na té správné pozici :) Trať sice vede "mírným podbeskydím", ale brdky jsou tu už slušné a navíc ještě úzké klikaté silničky mezi poli a tak před prvním bufetem bohužel zjišťujeme, že čelo je nenávratně v trapu, ale naštěstí je tu množství skupinek i osamocených borců se kterými po chvíli tvoříme krásný balík. Povzbuzením je i Quit, který celý ve šlapkovském stojí u kraje silnice a mohutně povzbuzuje. Chvílemi se mi zdá, že se dost flákáme, ale při pohledu na tachometr, kde průměrka ukazuje něco kolem 36km/hod. se musím uklidňovat, takhle bych tady sám v životě nejel ... Bez problémů překonáváme nově vyasfaltovaný Štramberk a řítíme se zpátky do Frenštátu, snažím se hodně pít, ale slunce začíná nemilosrdně pražit a pot teče ze všech pórů.
  A už jsou tu Trojanovice se svým druhým bufetem, jsme tu v čase 1:55hod., což je průměr přes 35km/hod. ztráta na čelo prý 10 minut, zatím to vypadá velmi dobře. Bereme ionťák do bidonu, pár kelímků s čistou vodou si leju za krk a na hlavu a začínáme stoupat na Pustevny. Pedro těsně přede mnou, jsem ještě stále plný sil a tak se za něj zavěšuji, Mirek začíná ale ztrácet a tak rozum velí zpomal, vždyť to nejhorší nás teprve čeká. Poslušně čekám na Mirka, který sice hlásí ať jedu, že on musí pomaleji, ale já vím své, potřebuji někoho, který mě bude krotit. A tak Pustevny si protrpíme spolu, ani hustý les okolo nás nedokáže pochytit žhnoucí slunce a pekelná výheň pokračuje ... jedeme stále vcelku solidně, rychlost kolem 12 km/hod., což je na tento nekonečný chotár a na naši "formu" tak akorát. Pustevny ve mně vyvolávají vzpomínky na minulé ročníky, především na rok 2002, kdy jsem je jel na 210km v totálním kolapsu... minulý rok jsem je vyjel v háku za Jurou a letos tedy s Mirkem, nahoře množství povzbuzujících diváků, nemá to daleko k záběrům z TdF :) jen ta naše rychlost je trošilinku jiná ... zapnout dres, dotáhnout brzdy a už se řítíme dolů, jedeme pěkně na hraně, s Mirkem šlapeme jako blázni, asi jsme opravdu nechali mozek nahoře, ale co se dá dělat, cestou jsme posbírali korálky a dole už je spojujeme do náhrdelníku, sice většinou modrá čísla, která značí krátkou trasu, ale aspoň ten krátký oddych z kopce na rozdělení tratí nám odtáhnou ... před námi na dostřel ještě jedna grupa, ale jak to nazval Hruška "brutální protivítr" je proti, aby jsme je sjeli a i bohužel modrá čísla se moc k rozjíždění tempa nemají.
  Dělení tras, ze skupiny se oddělujeme pouze ve čtyřech, ale před námi odbočila nadějná skupina a tak plán je jasný. Průšvih je, že začínám cítit pocukávání v pravém stehně ... no to snad není možný, úplně na chlup stejně jako v roce 2005, kdy jsem se vytrápil až do cíle, bohužel je to tak, křeč naskakuje v plné síle a já se nemohu opřít do pedálu, posílám Mirka pryč, nemá cenu, aby čekal na takovou trosku ... jakous takous záchranou se stává borec přede mnou, který si bere ze svého doprovodného vozu láhev z vodou a já už už se chystám mu říci, jestli by mi trochu nedal, když mi to sám nabízí, no to je paráda, leju si ledovou vodu na nohu a na sebe, je to úplná pohádka :) Borec hlásí, že je úplně na šrot, že takovou počáteční kaši pod Pustevny nečekal, a já mu jeho slova potvrzuji, jsme na 100km a já jsem psychicky na dně, noha je zkřečovaná, to už nerozjedu. Nemám nějakou totální únavu, hlava slouží dobře, ale představa těch kopců před sebou, jak si je šmrdlám na lehké převody, aby se křeč neopakovala, je pro mě černou můrou.
  No nic, musím bojovat, Mirek je stále na dohled, předjel mě už dnes potřetí Honzis, poprvé to bylo někde před Hukvaldy, podruhé na Pustevny, kde se okolo nás přehnal jako vítr a potřetí a naposledy teď na Soláň. Závidím mu tu jeho vychrtlou postavu, do toho kopce opravdu nevláčí žádné přebytečné kilo, až na ten foťák v kapse, kterým nás málem v každé zatáčce fotí a vychutnává si naše utrpení ... Soláň jsem vykuckal nahoru a pomalu se spouštím dolů, bohužel mě opustily veškeré závodní ambice a cíl dneška zní: "Hlavně dojet ...". Ohlížím se a čekám na nějakou skupinku, ale je to marné čekání, údolí okolo Velkých Karlovic jedu na samotku, připadám si jak na Sahaře, slunce pere a ještě k tomu teplý vítr, který se točí všemi směry, těžce otáčím pedály, nemůžu najít rozumný převod, rychlost padla k 20-25km/hod. naprostá tragedie, vždyť před rokem nás tu Jura hnal málem 35 :( A za mnou stále nikdo, to snad není možný ... a blíží se další chuťovka trasy a to Kasárna.
  Letos si mě už vychutná i malý brdek a teď todle, takovej hnus fialovej :) No ještě, že je okolo ta nádherná příroda, kterou ale vnímám jen koutkem oka, jinak nepřítomně civím na asfalt, který se zvedá přede mnou snad až do nebes. Konečně mě někdo dojel, to jsi musel přijet až v tom kopci ? Tady Tě nezneužiji, stejně jedeš nějak rychle, tak si jeď ... takovým způsobem ještě pouštím jednoho borce a pak se už slavnostně s propálenými chodidly a zkřečovanou nohou drápu po závěrečných kostkách k bufetu, od kterého vidím mizející záda Mirka. Jsem prošitej jak brok, najednou ani nevím co si mám dát, leju na sebe zase litry vody, krásně osvěžuje, pak se trochu rozkoukávám a peru do sebe salám, rohlík, meloun, banán vše co mi přijde pod ruku. Vyhoupávám se do sedla, ale jsem ve stavu, že ani nemůžu zaklapnout do pedálu, no to je paráda, kvůli tomuhle fakt stojí za to dělat takovou kravinu jako je cyklistika ...
  Ale situace se po chvíli trochu vylepšila, hlavně osvěžená noha si dala říci a vidina Mirka přede mnou mě vhání do hlavy zase trochu závodních ambic. V Makově zkouším Turbosnack, prý je to velký životabudič, ale jo, ta rozpálená hlavní silnice s množstvím aut, kterou z duše nenávidím se mi najednou zdá trochu lidštější a navíc před sebou zahlédnu červeno-bílou čmouhu, která mi z té velké dálky trochu připomíná dres SOSáka. Kdo to může být ? A tak začínám točit, vstávat ze sedla a znovu sedat a znovu vstávat a tak pořád dokola a pomalinku se začínám přibližovat, je to jako magnet a opravdu, oko se nemýlilo, již rozeznávám na zadku nápis ČVUT a po chvíli již oslovuji Colemana, že ho zvu na Bumbálce na pivo :) Je v podobném stavu jako já, prý si opálil tak nešťastně nohu v sandálech, že teď v tretrách zažívá hotové "Křivoklátské peklo":) Ale aspoň je zábava a kecáním překrýváme bolesti a cesta rychleji utíká na vrchol, kde se Coleman ptá, jestli jsem to s tím pivem myslel vážně :), já odpovídám, no to ne, pojď dojedeme to a dáme pivko až v cíli ... a zkouším nás rozjet, ale po chvíli už zase jedu sám, ve sjezdu na Hlavatou vyklepávám křeče z nohou a dávám odpočinout bolavým chodidlům, ale vše marné, dnes si to vychutnám až do konce. Jo a končím s kolem ! Na Králi už mě nikdo neuvidí !
  Po odbočce doprava směrem Bílá se asi stal zázrak, vidím jako boží zjevení Mirka, který ve stínu autobusové zastávky rozchází taky křeče, no tak to je skvělé, hned se snaží nasednout a už jedeme pěkně ve dvojičce a sdělujeme si své romantické pocity a nálady :) Po chvíli zezadu přilítne obživlý Coleman a ještě jeden borec a najednou to roztáčíme, jak kdybychom právě teď sedli na kolo, neskutečná euforie, jak je to krásné v té cyklistice, kdy se nálada může změnit během okamžiku, možná kvůli této chvíli závodního poblouznění stálo za to jet letošního Beskyda. Na každém je vidět, že bojuje ze všech sil, špice jsou krátké, vycucávají z nás úplně všechno a není to zadarmo, před odbočkou na Jamník dojíždíme sice dalšího borce, kterého hákujeme, ale problémy s křečemi a chodidly nás limitují a tak před bufetem se nadějná skupina totálně rozpadá ... Bufet znovu vyplením :) hlavně čistá ledová voda je pro mě záchranou, krásně jsem se s ní osprchoval. S Mirkem společně vyrážíme okolo vodní nádrže Šance, jsem jako pokropen živou vodou a hecuji Míru, že to aspoň pod těch 7 hodin musíme dát, ale ten o tom nechce ani slyšet, prý už jede výlet a bude se kochat krajinou. Dojíždí nás další borec, kterého se snažíme uviset, silnice je teď úplně bez provozu, ale není úplně v nejlepším stavu, hlavně rozteklý asfalt mi dělá problémy. Dosrkávám zbytky Turbosnacku a gelů a pokouším se o sólo jízdu, vím, že Smrček pojedu krokem a tam mě kluci sjedou. A docela to jede, jsem až překvapen, zase mám v sobě bojovnou náladu, okolo přehrady je to překrásná krajina s výhledy a tak si užívám pravé cyklistiky. Konečně jsem na hlavní silnici směr Frýdlant, ohlížím se, za mnou nikde nikdo, rovinu dupu zase sám, škoda, a je tu Ostravice a ostrou levou nehezkou stojkou nastupujeme směr Smrček.
  A je tu zase konečná, řadím nejlehčí převody a stejně se ozývá křeč a stejný scénář z předešlých kopců, stále střídat sed a stoj. Dojíždí mě borec od nádrže, ale bez Mirka, kterého ale očekávám každou chvílí. Trápím se dál a po Smrčku je tu hupík k Maraláku, který už jen beznadějně kličkuji a toužebně okukuji zahrádku, na které máme na večer zamluvený stůl, ale teď ještě Bystré a U-turn a opravdu již poslední brdečky do cíle, zdá se, že se za těch 7 hodin nepřehoupnu a tak se ani nepokouším o spurt a jen odevzdaně protínám cíl.
  Tak Beskyd opět nezklamal, kdo ví, v mých očích bude aspoň do příštího roku zase jako nejtěžší z celé Velosérie a to hlavně kvůli počasí, které je většinou tropické a pro mě naprosto devastující. Dostal jsem pořádně za uši a o těch bláhových průměrných 30 km/hod. v Beskydech si můžu zase jen nechat zdát.
  Nedá mi to, abych nesmeknul před ostatníma Šlapkama, které v Beskydech zanechaly nesmazatelnou stopu. Ať už v podobě čelních časů Maliny a Jury, díky nimž jsme skončili na 4.místě v týmech, skvělého výkonu Honzy, parádního baviče a domestika Laca, domácího rodáka Rainyho a na krátké trase účasti Hrušky. Kapitolou sama pro sebe se stala Myšugáček, která mě dorazila svojí předzávodní odhodlaností dát "dlouhou" a pak když jsme jí jeli někdy kolem 19 hodiny naproti na vrchol Smrčku a ona se tam opravdu zjevila v západu slunce v oranžových barvách, tak jsem byl hrdý na to, jaké máme v týmu bojovnice !
  Tak za rok zase :) ... jo a na letošního Krále se taky těším.
  

  
  
  
• Cancellara – Můj první maratónek
  
  

  Je pátek ráno a odjíždím směr Beskydy. Cestou nabírám v Praze na Andělu Hrušku a přijíždíme do Beskyd z centra Prahy za 3,5 hoďky. Je něco málo po poledni a strašný pařák! Zabydleli jsem se na chalupě v Čeladné a po té bereme auto a jedeme nakoupit nějaké jídlo na víkend. Cestou jsme se stavili u hotelu Ráztoka, kde jsme se zaregistrovali a pak zpátky do Čeladné. Sluníčko pere stále víc a víc a tak jsme se rozhodli zajít ke splávku cca 3 min pěšmo od chaty a trošku se smočit. Voda byla příjemně ledově svěží. Takže příjemná relaxace před závodem. K večeru dorazil Kolíkáč s Malinou a vyrazili jsme společně do hospůdky na dobrou večeři, kde jsme se potkali s dalšími šlapkami Jurou, Honzou a Laco. Byl to večer plný vtipů a zajímavých historek, které vyprávěl dlouhé hodiny Laco. Sobota ráno - posnídali jsme a já se rozhodla jet do cíle autem. Nebylo to daleko, jen 10 km od chaty, ale přece jenom čekal mě můj první maratónek 185 km a tak pro jistotu, kdybych se plazila třeba do cíle po čtyřech. Ostatní jeli na kolech a já se s nimi potkala po té co jsem zaparkovala auto v cíli a pak už jen sjela z kopce na kole do startu. Minuty ubíhají a s devátou hodinou se rozjíždíme. Připojuji se ke skupince Honza, Rainy a Laco. Vyjíždíme, v prvním kopci jsem si špatně přehodila a spadnul mi řetěz, říkám si v duchu, no pěkně to začíná, naštěstí se zpátky hned nahodil a já se stále držím šlapek cca 30 km, pak přišlo dlouhé táhlé stoupání a tak se mi pomalu ztrácejí z dohledu. Musela jsem zvolnit, tepovka mi vyskočila přes 180 a já si říkala, nemůžu přepálit začátek a uštvat se v první části závodu, cesta bude dlouhá. V podvědomí jsem měla myšlenku, jestli po Poustevnách toho budu mít plné zuby, tak stáčím na krátkou trať. Ale můj cíl byl jednoznačný dojet dlouhou trať! Nic jiného jsem v hlavě neměla. Přijíždím k první občerstvovačce, snažím se neztrácet čas a láduju se rychle banánama a melounem, doplňuji bidony a asi po 10 km jsem dojela Káťu, která jela krátkou trať. Tak jsme jeli společně, pohodové tempíčko, které mi vyhovovalo. Přijíždíme ke druhé občerstvovačce, opět do sebe cpu další jídlo a vodu a přijíždíme pod Poustevny. Loučím se s Káťou a jedu si kopec svým tempem, protože si říkám, musím šetřit sílu ještě mě čekají 4 podobné kopce, tak nemá smysl blbnout, ale to kdybych věděla jaké, tak snad jednu společně s Káťou krátkou trasu. Blížím se na rozcestí krátká a dlouhá trať, jsem plná síly a automaticky zahýbám na dlouhou a říkám si v duchu to bude peklo.....ještě horší než asi to Křivoklátské! Jedu si to na pohodičku stoupám Soláň a v duchu si přemýšlím, jak daleko předemnou můžou být ty nejpomalejší a jestli za mnou vůbec někdo jede. Zhruba tak v Karlovicích dojíždím dva cyklisty středního věku, kteří stavěli u hospody. Má myšlenka byla chytnout se jich a udržet se s nimi alespoň chvíli, abych si odpočinula v háku. Ale nějak se nezdařilo, nevím, jestli do toho šlápli víc, ale prostě mi frnkli. Stoupám si na Kasárnu, šílený krpál, v hlavě si odpočítávám kopce, to už je třetí kopec, ještě dva a budu brzy v cíli. Předpokládala jsem cca kolem sedmý, že bych mohla dorazit do cíle, ale to jsem netušila, že dojedu až o půl devátý. Kasárna mi teda dala zabrat, zde jsem chytla to nejhorší vedro. Kdyby byla po blíž nějaká vodní nádrž, nebo řeka, tak do ní snad skočím. Už jsem byla tak zoufalá, že jsem vzala bidon s vodou a lila si ho na hlavu skrz díry v helmě. Přišlo mi to hrozně vtipný :o) Smála jsem se sama sobě, že jsem cvok, né vlastně magor a jestli tohle dojedu, tak to večer náležitě zapiju :o) Táhla jsem se jak hlemýžď, paprsky slunka mě stále víc připékali před každou zatáčkou vyhlížím vrchol kopce. V zatáčce potkávám nějakou dodávku, hulákají na mě jestli chci vodu, jen křičím mám! Pak už ani nerozumím co říkali dál. Byla jsem trošku mimo sebe, měla jsem toho plný zuby. A tak jsem si říkala, třetí občerstvovačka je za pár metrů, něco pojím a bude zas dobře. Ale žádná tam nebyla, až na čtvrté občerstvovačce jsem se dozvěděla, že ty lidi co na mě hulákali z auta to byli ti, co občerstvovačku už sklidili. Vodu mám, nějaké musli tyčinky taky tak jedu dál. V Makově v hospodě nabírám vodu a stoupám si to na Bumbálku, cestu neznám, jen se řídím dle šipek a náhle křižovatka a po šipce ani čáry. Jedu podle intuice, mozek už mám odvařenej. V břiše mi kručí. Stále po hlavní stoupám víš, dojíždím nějaké výletní cyklisty a tak se radši ptám jestli jedu správně na Bumbálku. Jo jedu! Pak zase po delší chvilce vidím šipky a tak jsem v klidu. Nezabloudila jsem. Stále si to šlapu svým tempíčkem, ale jde to nějak ztuha spousta hodin a pomalu přijíždím na čtvrtou občestvovačku. Spíš už jsem ani nepočítala, že by tam nějaká byla. Vyhladovělá popadám trs banánů a cpu se jak kdybych týden nejedla. Připadám si jak opice, která celý den přežívá na banánech. Zdravím se znovu z lidičkami z dodávky a v ten okamžik mi vysvětlují, že na mě volali z auta a je mi vše jasné. Měla jsem štěstí, přijet o 5 min později, tak louskám suchý z nosu, nebo nějaké hlemýždě z lesních cest. Všimla jsem si chlapíka, který si nechal sběrným vozem na poslední občerstvovačně naložit kolo a poznávám v něm jednoho z nich, kterého jsme dojela u restaurace v Karlovicích. Navrhovali mi, že mě svezou také, ale razantně jsem odmítla, že mám síly dost a že to dojedu, že je to už jen cca 35 km. Naopak navrhuji chlápkovi, ten co to vzdal a nechal si naložit kolo, aby se přidal, že ve dvou se pojede lépe a že je na trase už jen jeden kopec Smrček, ale odmítl, že už toho má dost a že cesta je ještě pěkně kopcovitá. Doplňuji bidony a pokračuju dál vlnitou krajinou. Stále mi není jasné, který je to ten kopec Smrček. Kochám se úžasnými výhledy na rozsáhlé jezero. Cesta vede lesní cestou, radši ani nepomýšlím, kdybych měla defekt, nebo problém s kolem, všude ticho a po civilizaci jako kdyby se zem slehla. Je kolem sedmé, volá mi Kolíkáč, kde jsem. Hlásím, že projíždím kolem jezera. Už jsem v mírném rozpoložení a jen vnímám, že mě čeká Smrček a já si naivně myslela, že už ho mám za sebou. Domluvili jsme se, že mi přijedou naproti. Stále jedu podél šipek a blížím se k prudkému stoupání a poznávám v něm nepoznaný Smrček. Rvu to co to dá. Na vrcholu mě čeká milé překvapení povzbuzující šlapky. Přivezli mi tatranku na cestu a úžasně mě povzbuzují. Jen přibržďuji a hned se mi jede dál mnohem líp. Pojednou autem za mnou. Mám své doprovodné vozilo, super :o) Po chvíli další stoupáníčko, už si říká, že ta příroda mě tady zkouší, ale já se nevzdám, poperu se s tím, na vrcholu mě opět povzbuzují šlapky. Tak to jsem vážně nečekala, další úžasné překvapení, předjeli mě jinou cestou. Po chvíli už mám doprovodné vozy dva, další šlapky se přidali, no to je báječný. Připadám si jak na Tour de France, dva doprovodné vozy, focení z auta a povzbuzování. Bylo to parádní. Už jen vlnkovitá krajina a blížím se do cíle. Doprovodné vozidla mě předjíždějí, jedno čeká na poslední křižovatce a ukazují, že můžu jet a přichází posledních 300 m do cíle. Jedu ze všech sil a už vidím cíl na dohled a tam další šlapky, kteří mi tleskají a vítají. Neuvěřitelně krásný pocit. Za to příjemné trápeníčko v těch kopcích to stálo. Všichni mi gratulují, organizátoři též, vracím jim čip a dostávám od nich spousta dobrot (meloun, banány, jablka). Dodatečně mi pošlou i diplom. Nakonec si odnášíme asi 7 melounů :o) Jsem úplně vyšťavená. Jsem ráda, že auto mám na dohled. Ostatní se chystají do hospůdky a Jura jede se mnou na chatu, protože si nejsem jistá, zda bych restauraci při zpáteční cestě našla. Rychlá sprcha a frčíme zpátky za ostatními. Za odměnu výtečná večeře, mňam olizovala jsem se až za ušima. A pak další překvapení ohňostroj, co víc jsem si po tak náročném dni mohla přát. Šlapky to vážně pěkně naplánovali, všichni jsme se smáli a vyprávěli. Na druhý den Jura naplánoval kompenzační vyjížďku na Lysou, to byla další výzva. A tak nešlo, nepřidat se! Vyrazili jsem Já, Honza, Jura a Mark. Docela mě vyděsili, když mi vyprávěli, že je to nejtěžší hora v Česku. Honza a Mark jeli napřed, já se loudala, tak na mě čekal Jura a jel se mnou mým hlemýždím tempem. Bylo to pěkné stoupáníčko, dost jsem se zapotila :o) Jura vůbec ne, naopak pronesl, že už mu byla ke konci stoupání zima a že je to jeho nejpomalejší výšlap na Lysou :o) Ale mě to velmi psychicky pomohlo. Bylo příjemné jet společně a né si kopce odřít sama jako na závodě. Vrchol Lysé jsem úspěšně zdolala. Byl to báječný pocit. Nádherné výhledy a opět po náročném výkonu dobré jídlo v hospůdce před sjezdem dolů. Naše vyjížďka byla cca 74 km. DÍKY VŠEM ŠLAPKÁM za povzbuzování a podporu. Byl to SKVĚLÝ VÍKEND :o)