Akce Beskyd Tour 2020

Akce Beskyd Tour patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2020-08-29.

Nejdelší varianta má délku 163.00 km.

:: Propozice :: Mapa a profil :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto :: Flyby :: Cyklolover :: Roadcycling

Historie: 2002 :: 2003 :: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018 :: 2019

• Dreamer – Narozeninovy Beskyd Tour
  
  

  Vyjimecne se to tak sejde, ze nejaky z maratonu vyjde na me narozeniny a po delsi dobe se tomu tak stalo pri letosnim maratonu Beskyd Tour. Ten se mel puvodne konat koncem cervna, ale byl prelozen prave na dnesni den. Nemel bych radeji nekde oslavovat v poklidu? Kdepak, sice opet do posledni chvile zkoumam predpoved pocasi, protoze zvlnena fronta hrozi destem, ale v patek rano vse vypada ze by mohlo vyjit a tak narozdil od maratonu v Krkonosich letos do Beskyd vyrazim. V Krkonosich jsme s kluky dali v utery nezapomenutelny Zlatak, coz byla dalsi neskutecna porce 333 km. Takze jsem mel tenhle tyden "splneno" a do Beskyd mohl vyrazit s cistou hlavou, pro tenhle tyden jsem mel splneno. Cesta zacala v patek vecer za hromu a blesku v bource ktera dorazila do Prahy prave v cas, kdy jsme odjizdeli. Na ubytovani jsem tak dorazil v jednu v noci, takze jsem jen co nejvic potichu vklouzl na pokoj a sel spat. Nastesti start byl az v 9:30, takze jsem se docela vyspal a od 7h uz jsem normalne fungoval a zacal se pripravovat. I tady v noci trochu sprchlo, ale proti te bource pri ceste sem to bylo nic a tak me to nechavalo v klidu.
  
  Ranni snidane, letos okorenena vybornymi frgaly z Palacova, takze moji predem pripravenou ovesnou kasi snim jen z poloviny a risknu to s par kousky techto vytecnych kolacu, ktere bych si jinak samozrejme pred zavodem asi nedal, ale dnesni specialni den je treba si trochu osladit! Vyborny zeleny caj od Strejdy, pozorovat nervozitu Pirata pred jeho prvnim letosnim zavodem a pak uz je cas na kratke rozjeti. Stojime na startu a v 9:30 zacina zavod! Narozdil od lonska se letos tolik nejede, byt J. Kulhavy je opet na startu. Zabuduji se nekam kolem padesateho mista v lesnim uzkem useku, zvladnu i sjezd a dokonce i vyjezd s celem na hlavni v kratkem brdku. Zezadu nas dolitne skupinka s P. Popiolkem a zahy jsou dokonce na celo celeho baliku! To docela koukam, ale jak prohlasil McHammer, vubec se udajne nejede. Jelikoz se chci Pavla drzet podobne jako pri Mamutu, chte nechte se tak take snazim drzet u spice celeho baliku dlouhe i kratke trati. Coz je chvilemi hlavne psychicky narocne, jak se jezdci prelevaji zezadu dopredu. Nastesti brzy prichazi Kelcovske Sedlo. Vidim, ze Pavel si trochu vystupuje, zaroven ale treba Standa Prokes odjizdi s celem. Jenze letos jede kratsi trat, takze toho si ted tolik hlidat nemusim. Zbytek lidi moc neznam, sjezd jedu hodne opatrne, ale ty odvodnovaci kanalky mi letos prisly relativne ok, kdyz clovek dava pozor. Nicmene po sjezdu je celo pryc a za mnou se utvoril druhy nebo mozna treti balik.
  
  Sjedeme mensi skupinku s Rybou a zahy slysim v najezdu kolem prehrady Sance ryk Kolikace, ktery je cely bez sebe ze me vidi. Je tam i Pavel a jeho druzina, stejna tak Luke a Kapr od nas. Ti se jeste docvaknou do me skupinky, zatimco Kolikac zustava s Pavlem, ktery se zatim nedotahl. Kolem prehrady je docela mokro a blativo, tak jedeme hodne opatrne. Na Smrcek najizdime ve vetsi skupine, Kapr s Lukem si vystupuji, ale zato Ryba jede krasne a Smrcek vyjizdime blizko cela skupiny spolecne. Stejne tak se drzime bezpecne v cca 20 clenne skupine pred najezdem na Pustevny. Tam se to ale opet trha a na Pustevnach nahore je nas kolem 8 lidi, pricemz z dlouhe trasy zustavam jen ja s Rybou, treti borec se asi na obed na obcerstvovacce. To ja jen vzal bidon od Jany od Kapra a hura do sjezdu. Po rozdeleni trati zustavame s Rybou, coz se mi moc nelibi, to bude bolet a stejne nas Pavel a spol. brzy sjedou. Vezmu tedy gel a kofein tabletu, ten uvod se mi uplne dobre nejel, ale ted se mi zda ze se rozjidim a mam cim dal bojovnejsi naladu i ve dvou nenechat se doskocit zadnou skupinou zezadu, i kdyby Pavlovi delal tempo mistr sveta v casovce. Poctive stridame, hecujeme se, ohlizime se a nikde nikdo. Zato na Solani vidime vepredu dvojicku. Sjezd ze Solane radeji take bezpecne, kratka rovina a uz mirime na Kasarna. Mezitim dojizdime dalsi dva lidi.
  
  Kasarna za to vezmu odspoda, protoze ted se citim, ze na to mam a vnitrne vim, ze co jsem posetril v uvodu, nyni jako kdyz najdes. Najednou se prede mnou objevuji jednotlivci i dvojicky. Ryba zacne ztracet. Dam tam nejlehci prevod a tocim jako nedavno v italskych Alpach. Predjizdim jednoho borce za druhym, na vrcholu Kasaren mam tak kolem sedmi zarezu. Reknu si o kousek melounu, po sjezdu a kratkem vjezdu do Slovenska docvaknu dalsi dva lidi a najednou je prede mnou jeste dalsi peticlenna skupinka, ktera z meho pohledu taky "nejede". Takze kolem nich proletim presne v moment, kdy jim nastoupi pod vrcholem Bumbalky jeden kluk z Polska. Mam co delat abych ho ve sjezdu dojel, ale dari se. Pak tocime ve dvou az do cile, kde mi sice nastoupi na rovince, ale po obratce skoro svesi nohy, tak ho malem jeste preskocim. Nakonec je z toho moc hezke ctvrte misto v kategorii a celkove 23., ale o poradi mi dnes opet neslo.
  
  Hhlavne jsem stastny ze jsem zvladl ve slusnem vykonu s vybornym finisem dalsi rocnik Beskydu, protoze tenhle maraton patri k tem nejtezsim u nas. Pocasi take vyslo, trochu pod mrakem, ale bez desti, ani horko ani zima. Tudiz jsem po delsi dobe opet do cile privezl i nevypitou lahvicku piti ze zadni kapsy. Za par minut dorazi Ryba, Pavel a spol. a pak uz nase trojice Kapr+Kolikac+Luke. Probirame dojmy s otatnimi, Kapr stoupa na vitezne podium v kategorii. Dneska se to opet povedlo, s kazdym dalsim maratonem jsem za tohle opravdu vdecny, protoze to neni samozrejmost. Na tento narozeninovy tyden okoreneny Zlatakem a pote Beskydem budu dlouho vzpominat!

  
  
  
• Luke – Víkend na oranžovo
  
  

  * Pátek *
  Vyrážíme s Pirátem autem po 10, řekli jsme si na pohodu, sraz až se v klidu zabalíme. Doprava docela hustá, ale jede se, pohoda a spousta času na pokec.
  Probrat taktiku ze všech stran, hlavně tu variantu, že pojedeme s Kaprem v pěti lidech, i když je jasný, že takhle to vyjde jen v jednom z mnoha paralelních vesmírů. Přednáším i svůj alternativní plán, kdybych někde zůstal sám, mám i vybrané místo k útoku, vyznačeno na představci, s možným sólem do cíle. Jo, kéž by tak na to bylo v závodě dost sil.
  První stresík přichází s dobou oběda, na první pumpě to nevypadá nic moc, tak jedem dál, na další nic nemají a další je pro jistotu zavřená a stejně tak blízká restaurace. Další na řadě je Motorest u Čendy, ale tam už jsem jednou b(L)yl... Zatím z toho máme srandu, že zatímco všichni do sebe rvou zásoby glykogenu na zítra, my před závodem radši hladovíme, ale vnitřně už jsem docela nervózní. V Palačově se chceme zastavit pro nejlepší frgály na světě a je tam i restaurace. U dveří ale cedule "dnes jen do 14", vcházíme dovnitř a kontrolujeme hodiny... 14:02, vevnitř ani noha. Naštěstí číšník v kuchyni slyší moje hysterické výkřiky a vychází nám říct, že opravdu už zavřeno, ale nakonec se smiluje a rychlý oběd nám zařídí. Ufff...
  Pak jen vystát frontu na frgály a jede se dál. Zbývá 50 km, ale trvá to přes hodinu. Ubytování v pohodě... židle, stůl a postel. Víc nám netřeba. Jdeme si pro číslo a pozdravit se s Kaprem a Profesorem. Pak plánujeme nějaké rozjetí, ale předtím ochutnáme jeden frgál. Pak místo odjezdu dáme ještě jeden a rozjetí zkrátíme na úvodní stoupání na Bílý Kříž a sjezd.
  Rozjetí teda pocitově strašný, úterní Zlaťák a volno ve středu a ve čtvrtek je znát. Pocitově to vůbec nejede, každej brdek bolí... I v hlavě začínají převažovat obavy místo natěšení (což často rezultuje v dobrý závod, ale tím se utěšovat nechci).
  Večer tiskovka v místním hotelu. Výběr mají jak na té první benzínce, co jsme slavně odmítli, žádné těstoviny. Vzhledem ke kvalitě (hlavně rychlosti) obsluhy rezignuji a dávám smažák s bramborem, na tom se snad nic nedá zkazit. Po těch frgálech jsem stejně docela nacpanej, a tak se usínat snadno nebude, to ale se starťákem nikdy, tak je to vlastně fuk.
  
  * Sobota *
  Nakonec se spí docela dobře, jen ráno mě budí projíždějící auta, jak kdyby bylo okno do ulice otevřené. Sice není, ale asi moc netěsní. Ráno je času dost, tak jsou přípravy v klidu, spousta srandiček a pošťuchování, takže na rozjetí jdeme docela v klidu. Teda asi kromě Piráta, který celé ráno nemluví, jen se usmívá a poklepává nohou kdykoliv se zastaví. Ale před prvním maratónem jsem taky moc nemluvil, a to jsem neměl v plánu hákovat Kapra s Kolíkáčem... K snídani byl zase frgál, ale radši jsem se mírnil a snědl jen půlku, což se vzápětí ukazuje jako rozumné množství. Znovu všem opakuju, ať si nemyslí, že pod Pustevny hodlám šlápnout někde navíc, poučení v minulých závodech bylo až až.
  Jdeme na start, Kapr do VIP první brázdy, domestici na konec. První cíl je tak jednoduchý, přejet rozumně první stoupání a ve druhém kopci na hranice už být u Kapra. Po startu se jede přiměřeně až po první trychtýř před stoupáním na Bílý Kříž. Jak to včera nejelo, tak to dnes není o nic lepší. Pořád se ale držím kolem Piráta a Kolíkáče, a tak si řikám, že to není úplně zlý, i když žádný posun vpřed se nekoná. 3x skoro zastavíme, ale jinak tempo úplně zběsilé není, přesto v prudké části tepy letí skoro ke 190, což naštěstí nesleduju, a tak jsem v klidu, vyhodnocuju to, že se moc nejelo a v následném sjezdu ještě trochu pošetřím a kopec na Konečnou budu moct dojet blíž k čelu za Kaprem. Sjezd by byl v klidu, kdyby z toho někteří nezačali nesmyslně vystupovat a dělat díry, takže párkrát musím zbytečně čekat až je budu moct předjet a pak docela přišlápnout. Díky tomu se v půlce otáčím a zjišťuju, že za mnou pusto prázdno. Vidět daleko není, tak to budou jen vteřinky, ale stejně i ty se budou hodit...
  Do Stoupání na Konečnou tak najíždím na chvostu čelní skupiny a trhá se to dál, takže je třeba hned docela přikládat, naštěstí poměrně brzo vykukuje Kaprova oranžová helma a to mě uklidňuje, že nejsem moc daleko. Při otočení ale nevidím ani Kolíkáče, ani Piráta, tak jsem dost nejistý, co s tím chtějí kluci dělat... Balík nám trochu odjíždí, ale věřím, že to za horizontem smázneme, tak nejančím, navíc jsem se zařekl, že nepojedu víc než je třeba. Jsem s Kaprem, tak mám splněno. Ze sjezdu letíme 80, jednu špic tam pošlu, aby se neřeklo, a za chvíli už se vezeme v závětří pořád ještě obrovského balíku. 150 lidí tu pořád musí být. Setrvačností dojedu někam do první třetiny a myslím si, že už pohoda. Za chvíli kolem projíždí motorizovaná jednotka Pavla Popiolka, tak si říkám, že Kolíkáč s Pirátem tu budou taky a za chvíli slyším zezadu známé "hej, hej, hej"... super.
  Z pohody nás vytrhne až zúžení na provizorní mostek, kde se balík musí srovnat do lajny. Kdyby člověk dával větší pozor, tak si před chvíli najel za Pavlem hezky na čelo a mohl to mít bez nervů, takhle se všichni gumujeme v lajně, 600W a stejně mě to neujíždí jen o chloupek... Od té chvíle je to v balíku dost nervózní a pro mě opravdu psychicky náročné. Na každém přejezdu špunt a že jich je. Skoro bych se i těšil na další kopec, kdyby to neznamenalo, že najednou musí být všichni vepředu a tlak v balíku se ještě zvyšuje. V tuhle chvíli někteří borci staví u škarpy na malou... to mi hlava nebere, nechápu a nedovedu si vůbec představit, že to někdo dojede zpět do balíku.
  Za odbočkou na Kelčov už to psychicky nedávám a cedím se zpět, na nějakou loktovačku o pozice fakt nemám. Kolíkáč křičí, že tady to prohrajeme a bezhlavě se vrhá vpřed za Kaprem. Ještě koukám, jestli tu někde není Pirát, abych případně nejel sám, ale nikde ho nevidím. Najednou ale snad v půlce balíku zavládlo uspokojení, že dojeli až sem a svěšují. Do stojky pod Kelčovským sedlem tak najíždím sice se ztrátou na Kapra s Kolíkáčem, ale za to s krásně volným průjezdem. Pocitově asi těžší jak Pražská, ale kratší, nahoře jsem po boku Kolíkáče. Čekám hrozný sjezd s kanálky, ale netřeba je ani nějak skákat, stačí přizvednout řidítka. Míjím pár borců, ale poslední kanálek byl nějakej drsnej až Bory zařvou bolestí. Rána to byla teda solidní, ale zdá se bez následků, tak uf a fičím dál. Vezu se ve skupince kousek za Kaprem. Ten si bere bidon a zařazuje se k nám. A to už je tu zas motorizovaná jednotka a přes Bílou tak frčíme bezbolestně dál k přehradě Šance. Tam dojíždíme velkou skupinu, kde je Ryba a Dreamer. Tak takhle daleko od startu jsem s Dreamerem ještě nejel, o čemž ho musím hned informovat
  Stojky jsou tu krátké a sjezdy kluzké. To o těch sjezdech naštěstí zjišťuji až z vyprávění po závodě, takže se v pohodě držím větší skupiny, když se to zase začne dělit a nebojácně tak ujíždíme Pavlově motorizované jednotce. Dokonce se mi daří se propracovat na čelo skupiny a na Smrček tak najíždím snad na druhém místě. Cedím se ale hned dozadu, konečně chvíli nemusím hákovat neskutečně jednoucího Kapra, protože už jsem měl pocit, že jestli to takhle půjde dál, tak dojedu sotva pod Pustevny. Sjezd ze Smrčku pěkně s Kaprem a dalšími dvěma, nikdo nechce na čelo, tak si to můžu jet hezky podle sebe a to mi vyhovuje. Na rovince pak začínáme střídat a za křižovatkou před golfem už vidíme Pavlův vláček, bohužel však bez Kolikáče. Domlouváme tedy, že se necháme odtáhnout pod Pustevny a tam to vezmeme na pohodu, aby nás mohl dojet. Další cíl tedy splněn, pod Pustevny bez zbytečného výdeje energie, zatím to je podle scénáře.
  Pustevny tedy jedeme volněji, přesto nás za celý kopec předjedou možná dva lidi. Pod vrcholem krásné výhledy, ale začíná být i trochu chladno. Nahoře doplňuji bidon, beru banán a už už sahám po krásném koblížku, když se přiřítí Kolíkáč s bojovým pokřikem. Nestihnu ani polknout banán a už se odjíždí. Sjezd je ale za odměnu, tak si ho užívám. Myslím, že 82 jsem ještě nejel. Dole pak lezu na špic a frčíme dál. Po třech km se ptám, jestli budeme taky střídat. No kluci si dělají srandu, že mám jet až do cíle, ale taky přiloží ruku k dílu. Za chvíli už stoupáme na Soláň. V tempu si vyhovíme, tak to vypadá na krásný zbytek závodu. Podruhé geluju, ale trochu zmatky s recyklací, protože to vypadalo, že to parkoviště s kontejnerem k recyklaci je průjezdné, ale nakonec se musím vrátit a chytám menší dírku. Ale už je tu vrchol a zase spořádaně valíme dál. Přípravu pod Kasárny nám fouká do zad, a tak docela letíme. Kapr si lebedí v háku a s Kolíkáčem se staráme o tempo. Tohle je velká oranžová party. Kolíkáčovi se plní sen z Mamuta a míjíme Jirku Šrajna, a ne, tentokrát se nevyjíždí. Kilometry na špici najednou jakoby se nepočítali do výdeje energie a jede to pořád dál a dál. Kasárna taky zvládneme, HonzaB říkal, že pak už to je pohoda, jsem plnej euforie. Nahoře ještě krátká zastávka i když já bych mohl jet dál. Ale za námi nás nikdo neohrožuje. Ve sjezdu ještě dojíždíme jednoho borce, který s námi pojede až do cíle. Projíždíme bývalou celnicí a míříme na Bumbálku. Na špic už nikoho nepouštím, nic mě nebolí, cítím se silný jako býk, přesně dle Strejdových predikcí a euforie dostupuje vrcholu. Další korálek (Patrik Swaczyna) před námi ještě dodá trochu motivace, ale nechci bláznit, toho si necháme až na cílový sjezd. Je to tady, vrchol, roztočit nohy po rovině a zalehnout do sjezdu. Odbočka na Bílou, kluci dolují zbytky sil a roztáčíme zběsilý kolotoč do cíle. Kolíkáč to hecuje, Kapr řve radostí a za chvíli už je borec náš. Ještě mu hned zkusit cuknout, ale moc dobře o nás věděl. Ten, co se vezl z Kasáren říká, že spurtovat nebude, ale s Patrikem to tak jednoduchý asi nebude. Poslední km se tak trochu schovám, první místo ve skupině přece musí být oranžové. Volím vnější stopu do otočky a pak naplno co zbylo. Pocitově to nebolí, ale moc už to taky nejede. Nakonec těsně, snad o 20 cm to dám. Spurt o celkové 50. místo
  
  * Afterparty *
  V cíli nás vítá ředitel závodu a za chvíli přijíždí po krásném výkonu Pirát. Pak i HonzaB. Všichni mají spoustu zážitků. Prostě maraton je jako román, kde se jednotlivé příběhy různě proplétají a jako celek dávají velké dílo o mnoha rozměrech. Následuje vyhlášení a zasloužené první místo pro Kapra. Nervózně sledujeme i vyhlášení týmů, protože Dreamer i Ryba zajeli skvěle, ale konkurence letos byla veliká a na nás zbylo 5.místo.
  Těstoviny tedy aspoň po závodě a velká odměna ve chvíli, kdy přivezou nesnědené koblihy z občerstvovačky. Tak po závodě to je ještě lepší než při. Cpeme se s Kolíkáčem a přijíždí i Strejda s RiCem. Tak ještě si poslechnout jejich dojmy a proložit to další koblihou. Pak do sprchy a na tiskovku tentokrát v režii Strejdy, který nosí jeden domácí sýr za druhým. K tomu sledujeme dojezd první etapy Tour. Po šestém kole ochutnávky už se do mě nic nevejde, a to je prý teprve polovina. Bohužel čas se krátí a já musím tuhle party opustit, když mě zítra čeká další bitva, tentokrát v blátě v Dobrovicích.
  Další povedený závod, další kopa zážitků. Krásná trasa, člověk se chvilku nenudí, k tomu bezvadná organizace. To stojí za tu štreku z Prahy. O tiskovkách a sdílení starťáku a euforie v cíli, o tom ani psát nebudu, to se musí zažít. A co se týče mého výkonu, tak v podstatě přesně dle plánu a nemůžu si ztěžovat. Ideální rozloučení s maratónskou sezónou.
  

  
  
  
• Kolíkáč – Bufet Pustevny!
  
  

  Parádní orange maratonský víkend za námi. Gratulace všem, co pokořili již 26.ročník Beskyda! V hlavě se mi to pomalu utřiďuje do těch správných přihrádek…
  Od Zlaťáku únava, a navíc po delší době zadní rýmečka. Co teď? Prásknout si Beskyda a věřit, že cyklistika bude znovu léčit, jako již kolikrát. Navíc maratónský víkend s týmovými kumpány, to je něco, čeho se stále nemohu nasytit. Nejdříve páteční cesta s našimi Běhnami, večerní tiskovka a půlka frgálu před spaním. Příjezdy a společnost nezlomných šlapkovských maratonských legend, ale i nasávání starťáku od těch, co Beskyda ještě nikdy nejeli. A je tu nervózní sobotní ráno, aby se na nic nezapomnělo.
  Kapr do první lajny, Dreamer u Standy Prokeše, já s Lukem, HonzouB, Pirátem a s Rybou někde uprostřed a v zadní části držáci Strejda a RiC. Navzájem si zamávat a zahrozit či si ťuknout pěstičkou pro štěstí, jdeme do války s beskydskými kopci, jedeme za Vinohradské Šlapky!
  Chvíli to trvá po startovním výstřelu, než se rozjedeme, ale v trychtýři na lesní asfaltku jsme se již posunuli na dostřel zaváděcímu autu. Ale stejně jsme vystaveni situacím, kdy je to brzda plyn, kdy někteří borci hoblují škarpy. Nohy se točí, vydýchávám ten postartovní stres a hákuji zadní kolo Ryby. Letos se asi tolik nejede, jelikož balík je stále rozložený po celé šířce silničky, žádná lajna se nekoná a již tu máme pokropený sjezd na hlavní silnici. Zařvu, jeďte v klidu, tady se nerozhoduje a zdá se, že to borci kolem odsouhlasili Tak háknout za oči fialový dres Pavla Popiolka, který taky jede s rozvahou. Letos se mi to zdá nějaké nekonečné, dokonce i předčasně shazuji na malou v domnění, že nás již čeká ostrá levá. Ale ještě ne, ještě znova velká a valit dolů.
  Stoupání po hlavní na hraniční přechod Klokočov strávím společně s Pirátem, kterému ukazuji fialový dres Pavla a 3 kumpány před ním. Pirát začátek zvládl skvěle a teď věřím, že na Slovensku to spojíme s Lukem a s Kaprem. Ale nesmí se ani chvilku zaváhat, hlavně horizonty a roviny jede Pavel šrot. Takže trochu ztrácím přehled o Pirátovi, a jen s hlavou zabořenou mezi řídítka, drtím lajnu, která nás docvakne podle všech předpokladů zpět do hlavního balíku.
  Před Turzovkou dílo dokonáno, zdravím Luka a Kapra, první postupný cíl je splněn. Ale nesmí přijít uspokojení, Kelčovské sedlo bude dělit do případných skupin. A najet do něj v předních liniích se rovná hotovému pokladu. Cesta Slovenskem se mi zdá letos taky nějaká nekonečná, těch železničních přejezdů tady snad v minulých letech tolik nebylo A za každým zvednout zadek a zůstat součástí hlavního pole. Daří se, Kapr se občerstvuje a cestuje po levé straně dopředu. Musím taky! Úplně vepředu skvěle zabudovaný Dreamer, kolem mě Ryba a Luke. Tlačenice pod sedlem může začít. Odbočujeme z hlavní silnice a na špici balíku vyskládaní domestici Pavla a za nimi hned on. Dokáží toto někdy orange? Vždyť to vypadá tak jednoduše!
  Sklon se pomalinku zvedá a k mému překvapení někteří borci parkují. Mě to málem ani nebolí, že by přicházely ty nadpozemské stavy, co se dají zažít jen párkrát za sezónu? A tak se otevírá prostor k pohybu vpřed a je tu dokonce i fialový dres Pavla P., který se pěkně prosel. Kapr to žehlí dopředu, já za ním, to dodává jistoty, že by se Kelčovské sedlo mělo povést a přes Bílou se již budeme hnát v rychlovaku. A už je tu pověstná rampa do nebe, o pár schodů výše dokonce vidím Dreamera a Rybu, na dohmat Kapr a za sebou věřím v Luka. Bolí to, vzpomínám na Zoncolan, na Špindlerovku, přece jsme tyhle stojky nejezdili jen tak k ničemu.
  Konečně se to překlopuje do sjezdu, Luke jde přes, a za chvíli i vláček Pavla, a já se zahákuji jako vagónek za něj. Kanálky s grácií skáču, až mě to málem baví, jedeme bezpečně, žádný problém jsem okolo sebe nezaznamenal. Snad ten největší stres je za námi, teď se jen unášet na opojné vlně. Kapr si udělal náskok a přebral si tak bidon od Jany a kluci z Trnavy od Pavla začínají úřadovat. Tohle jsme si přáli a ono se to povedlo. Mydlíme to k přehradě Šance v předpisové lajně, jen chvílemi vykouknout a pozorovat, jak se pomalinku přibližuje grupa s Dreamerem a Rybou. Tak tohle se fakt podařilo, oslavuji to bojovým pokřikem: „Káááárel Soušek!“
  Připadám si málem jak v cíli, dnes věřím, že z této grupy jen tak nevystoupím. Ale to by nebyl maraton a já, aby se euforické stavy neměnily do tragických scénářů a naopak. Silnička kolem přehrady ještě nestačila oschnout z noční bouřky, uprostřed mech, a tak sjezdy jezdím hodně opatrně. A to je první chyba dnešního dne, hákuji stále jistotu Pavla P. a nechávám si tak odjet Kapra s Lukem, kteří pokračují s Dreamerem a Rybou. Nějak věřím, že Trnava boys za to zase vezmou a v klidu si je dojedeme, ale nestane se tak. Sjezdy jedeme pomaleji a skupina s našima klukama mizí. Ještě při nájezdu na hlavní silnici od Šancí vidím, jak zrovna odbočují na Smrček, ale je to pro mě zbytečná ztráta. V tu chvíli jsem ale stále věřil, že dále jedu s Pavlem a zase si je dolítneme. Navíc, když pod Smrčkem si jde Pavel ulevit, a já si tak mohu udělat krásného bezpečáka. Kousek přede mnou velká jména Milan Novák a Pavel Kokeš, tak teď jen počkat na vláček, zaháknout se a pod Pustevny pokecat s Kaprem a Lukem.
  A vláček je tu, a já mám problém. Po chvilce v háku zjišťuji, že tohle tempo je pro mě podlaha, na kterou asi brzy upadnu. To snad není možný, už vidím v dáli helmu Kapra, ale nohy odmítají poslušnost a Pavel odskakuje! Do háje! Z vteřiny na vteřinu se mění nálada, je mi jasné, že kluci to udělali chytře, Pavel je chytne ve sjezdu ze Smrčku a pod Pustevny se povezou. Ale beze mě! Tragéda jednoho! Kdybych nepil pivo a tolik nežral, tak jsem neměl 5 kilo navrch a jel s Pavlem. Nadávám si v duchu, ale překvapivě úplně nerezignuji. Přece jsem sem nejel abych svěsil! Jedu za Šlapky, jedu již za legendární tým, který tady již 18 let nechává každý rok nesmazatelnou stopu! Musím si jet svoje tempo a v hlavě se rodí zbožné přání. Bufet Pustevny, tam Luke s Kaprem snad zastaví, tam si je musím sjet.
  A tak letím ze Smrčku za autem, kde je určitě Roman Broniš, který dělá podporu svým hochům z Trnavy potažmo Pavlovi. Dokonce mi uvolňuje cestu v dolní části, kde je ohromné parkoviště a zmatek. Jedu sám, ze Smrčku dolů mě nikdo nedojel, tuhle cestu kolem golfů úplně nemusím. Rozbitý asfalt, furt nahoru a dolů. Bojuji jako kůl v plotě. Ale něco nahoře mi říká, že na bufetu na Pustevnách se s Lukem a s Kaprem zase potkám. Konečně jsem někoho sjel, je odřený, prý se vysekal v zatáčce, kde se před pár lety vysypal Profesor, a ještě před více lety hrdinná Cancellara. Stojka na Maralák, jak to dokázala bolet, když býval cíl na Ráztoce. Za každou točkou vyhlížím orange zadky, třeba je Pavel orval už někde cestou .
  Ale kdepak, do Pusteven najíždím osamocen a drápu se nahoru. Jako záchytné body pomáhají i chodci, stejně jako před dvěma lety si říkám, a ještě tohohle a ještě toho … Ale zase je to nějaké nekonečné a orange zadky tu nejsou. Ale stále věřím a bojuji! Meta 2 km, cože? Ještě 2 kiláky? Ale co to? Zbožné přání se začíná vyplňovat, něco pomerančového tam nahoře se zablesklo. To dodává sil, hop ze sedla, narvat tam těžší převod a letět k vrcholu Pusteven. Kolikrát jsem vás již jel? Už při svém prvním ročníku v roce 2002 na 220 km v dešti, kdy zkřečované nohy odmítaly poslušnost, ale já si to utrpení užíval. Možná i tady se hluboko zakořenila ta láska k dlouhým maratonům.
  Konec rozjímání, blíží se zásadní zlom v dnešním velkofilmu. Bufet Pustevny! A Kapr a Luke tu vesele hodují! A vše skvěle dokumentuje Jana. S bojovým pokřikem beru banán, doplním bidon a žereme za jízdy pánové! A děkuji, že jste tady! A začíná něco, v co vždy tajně doufám, že zase na závodě zažiji, totiž, že týmová skupina to povznese o další level výše. Vrhám se do sjezdu s banánem v puse, ten vyžehlený asfalt tomu dodává punc světovosti. Luke leží na rámovce, za sebou cítím Kapra, takhle jsme si to přáli a takhle to kluci pro mě připravili.
  Nájezd na hlavní silnici a levá, valíme vstříc Soláni. Ještě doplnit trochu energie a soustředit se na hák za Lukem. Teď už bych to měl snad zvládnout, nesmí nás nikdo dojet a musíme věřit, že někoho sjedeme. Soláň je ztrestána, stejně tak i následný sjezd i s Dreamerovou zákrutou. Teď přichází rádoby odpočinková pasáž pod Kasárna. Ale ono se to stále zvedá, 1-2 % sklonu tu jsou, ale letos nám je nápomocen vítr. A tak roztáčíme týmový kolotoč, který je odměněn spolknutím Jirky Šraina, který pak v cíli hlásí, že nezregeneroval Everesting. My si to užíváme, Kapr hlásí, že to je sen, já ukazuji jedničky na všechny strany a Luke si lebedí v roli superdomestika.
  Kasárny se mi pocitově jedou skvěle, žádné trápení, zase sjíždíme osamělé jezdce. Vršek už je přípravou na nedělní Dobrovice, i když ty letos byly prý nakonec hodně bahnité. Tady jen šotolina a kamení a závěrečné rozeklané kostky. Bufet doplnit už jen poslední kousky, jelikož nás čeká už jen Bumbálka a hukot do cíle. Připojil se k nám David Šelong, vypadá dost bojovně a nestřídá Stále věřím, že ještě někoho můžeme sjet, a tak sjezd do Makova znovu roztáčíme epický kolotoč. Nohy jedou, hlava funguje, tady si to znovu hodně užívám.
  Stoupáme na Bumbálku, já přemýšlím, jak to vykutálíme s Davidem, a tak to zkouším i v jednom momentu trochu rozstřelit, ale bez úspěchu. Pak už jen zalezu do skupiny a většinu dotáhne Luke. Loučíme se se Slovenskem a přichází slastný sjezd do cíle. Za námi nikdo v dohledu, ale před námi ještě jeden borec, ten by stál za sezobnutí. Tak znovu do plných, tady točíme všichni i David se chvílemi připojuje. A máme ho! Až v cíli pak zjišťuji, že to byl Patrik Swaczyna. David hlásí, že spurtovat nebude, tak věřím, že to bude týmově za ramena, ale Patrik je proti tomu. Nakonec ho Luke skáče na pásce a já jen hledám rameno Kapra, abych se mohl opřít a přestat šlapat.
  To dlouho nepamatuji, abych to objel ve společnosti 3 orange. Skvělý to bylo, bejci moc jsem si to s Vámi užil! Nezlomný mladík Kapr bere zlato, v týmech jsme na pátém fleku. Následuje večerní Strejdova famózní sýrová párty a dojmy tečou proudem, to jsou chvíle! Ne, Beskydy znovu nezklamaly a tento ročník se zase bude dlouho vyprávět v zimních dvojičkách třeba do Ústí Díky, že to stále držíme, díky pořadatelům Beskyda, že to stále nevzdali!

  
  
  
• Strejda – Beskyd v době koronavíru
  
  

  Letošní sezona je dosti zvláštní. Od začátku jsme se jen mohli hádat, který závod se pojede a kdy. Při zimní přípravě jsem jako s vrcholem počítal s etapakem v Korutanech a podle toho jsem trénoval. Jenže… Všechno je jinak, a abych formu nevyladil ke konci května, hodně jsem povolil v tréninku, s tím, že pak zase zaberu v červnu a v srpnu budu létat. Jenže tady další jenže… Forma ne a ne přijít. Mamuta jsem jen tak tak zvládnul, na Posázaví oproti loňsku ztráta 15 minut. Prostě ani tělo ani hlava mi letos netáhnou. Asi jsem zpohodlněl. Nezbývá, něž Beskyda brát jako rýze společenskou akci. A podle toho se to snažím zařídit. Plán: nejet do Beskyd v autě na samotku. Snažit se nejet na samotku závod. Večer po závodě se pochlubit svými sýrařskými výrobky.
  A všechno jde jako po drátkách:
  Cesta do Beskyd a zpátky autem uběhla jako nic v příjemné klidné konverzaci s vt.
  Ozval se mi RiC, že by chtěl jet se mnou. Tak to je paráda, ve dvou ten zážitek vždycky se minimálně zdvojnásobí. Akorát nevím, kdo z nás letos bude tím rychlejším.
  Odpoledne v pátek si dáváme ve třech s vt a RiCem necelých 50 km po trase maratonu na rozjezd. Ochutnáváme Kelčovské sedlo, a nebezpečný sjezd. Ono se to hodí, trošku osvěžit vzpomínky na tento úsek.
  Před startem s RiCem se dohodneme na plánu: pod Kelčovské sedlo dojet ve skupině, pak už jet víceméně své tempo.
  Rozjezd. Hmm… letos mi ty intenzity opravdu nejdou, cedím se na úplný chvost, ale ani RIC se letos nějak nežene dopředu. Na Slovensku jsme v malé skupince cca 6 lidí, ale je to rozhodně lepší, než jen ve dvou. Jen jedna holka z toho jede dlouhou, ostatní mají červená čísla. Jmenuje se Miriam, snažím se jí přesvědčit, aby jela s námi, přece jen to její první maraton. Ale asi nejsme pro ni dost dobré, tak ujíždí.
  V kopečkách kolem přehrady je mi jasné, že RiC zatím na tom je o něco málo hůř, než já. Ale opravdu jen o malý kousek, což je naprosto ideální stav. Do kopce jedu své, nahoře na chvíli zpomalím, ale opravdu jen na malou chvilku. Tak by to šlo. Ve stoupání na Pustevny předjíždíme Miriam, na bufetu se scházíme všechny tři, znovu jí nabízím, ať jede s námi. Ale nějak váhá, chvíli čekáme, ale nemůže to trvat nekonečně dlouho, a tak se řítíme dolu. Dal už je to takové víceméně pořád stejné. Jedeme svižně, ale ne překotně, kopce mi jdou ztěžka, ale RiCovi o něco málo hůř. Křeče ale nemám, nemám taky ani výkonnost. Na druhou stranu on ten Beskyd je dle mne zdaleka nejhezčí závod sezony a taky je skoro škoda si neužít té trasy a kazit si zážitek přehnaným závoděním. V cíli nás vítá houf Šlapek, vt a taky pan ředitel Hrdina osobně. Říká, že bez Šlapek by to nebyl ten pravý Beskyd, a že se těší na reporty. A taky varuje, ať se rychle jdeme najíst, že letos to jídlo nějak dochází. Nemám z toho strach, mám totiž v lednici na ubytovně dobrou zásobu :).
  Závěr dne: besídka. Když už společenská událost, tak jsem to zařídil, jak jsem to sliboval: chléb, vino, 12 druhu sýru vlastní výroby a nějaké křížaly. Nakonec lidí se tam sešlo míň, než jsem čekal, a tak na 4 tvrdé sýry se vůbec nedostalo, vezu je domu nerozbalené. Ale moc mně potěšil Luke: i když ještě večer jel domu, tak besídky se zúčastnil.
  Tak Beskyd jako vždycky nezklamal, už se těším na další ročník.
  
  
  

  
  
  
• RiC – Oranžové Beskydy
  
  

  Letošní sezona nestála za moc, ale na Beskydu jsem si spravil chuť.