Akce Mamut Tour 2025

Akce Mamut Tour patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2025-05-24.

:: Propozice :: Profil a mapa :: Garmin :: GPX :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto :: Flyby

Historie: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018 :: 2019 :: 2020 :: 2021 :: 2022 :: 2023 :: 2024

• Nemi – Fantastické reminiscence
  
  

  Budím se hodinu před budíčkem v 4:10 hod., přesto na místo srazu s Žábou dorážím o pár minut později. Nabíráme Luka a letíme vstříc prvnímu letošnímu maratonu. Na startu se tísní stovky lidí, a tak se ani nestihneme pozdravit se všemi týmovými kolegy, kterých se i v tak dalekých končinách sešlo požehnaně. Na sluníčku je hezky, ale proudící vzduch je studený, a když se zatáhne, je docela zima. Vhod proto přijde zahřívací brdek v Pavlovicích. Jak jsem později pochopil, tento maraton má jen dva pořádné kopce. Ten rozřazovací kolem Slavkova začíná po 15 kilometrech a má na délku 10 kilometrů. Po něm následuje ještě delší sjezd. Tam musím být, napadne asi každého závodníka. Nasazuji tempo, ale to ve stěnách úplně nefunguje a s vidinou ještě dlouhé trasy si nechávám odjet 40hlavý balík A. Nahoře se zformuje 25hlavý balík B, kde jsem spolu s Žábou, kterého opět potrápil spadlý řetěz. Ve sjezdu příšerně mrznu. Mám pocit, že se vůbec nejede. Vepředu točí pouze pár lidí. Do nějakého tempa se dostanu jen do brdků a při několika málo návštěvách špice, jinak regeneruji v Z1 a Z2. Uvažuji, že jsem se možná mohl zkusit kolem Slavkova ještě více zmáčknout a jet s někým, kdo chce závodit. Nemám proč se potit, a tak se mi už hodně začíná chtít čůrat. Jeden borec to řeší za jízdy, což bohužel neumím. Čekám do dalšího stoupání, kterému říkají Tesák. Jako bych slyšel Kolíkáče na Pustevnách. Na 95. kilometru zastavuji na nekonečné dvě (!) minuty. Snažím se balík dojet, ale nahoře nikoho nezahlédnu. Ani za mnou nikdo není. Nasazuji stíhací tempo a s nadějí se dívám za každou zatáčku. Jako kdyby nebylo jasné, že ve skutečnosti nejde o to dojet balík přede mnou, ale nenechat se sjet balíkem za mnou. Postupně míjím tři odpadlíky, kteří jsou tak KO, že se ani na chvilku nezkoušejí držet se mnou. A tak zbylých 60 kilometrů do cíle jedu úplně sám. Vzpomínám na svůj únik na Krušnotonu. Ale ještě jedna loňská vzpomínka mě chytla za srdce. Ikonický kopec zvaný Grapy. Při pohledu na pasoucí se krávy kolem úzké silničky s více než 10% sklonem jsem si připadal jako na Passo Manghen. A tady jsem si navíc mohl užít plácání rukama s několika skupinkami výletníků, kteří fandili, jako kdybych byl první na Giru. Prostě fantazie. I když to nevyšlo, jak bych si představoval, přesto mám z dneška úžasný pocit. Vždyť dosud jsem kromě Sudet všechny maratony na konci už jen dojížděl, ale tady jsem měl chuť jet pořád. A jako třešnička na dortu přišla zpráva, že kromě Kaprova stříbra v kategorii jsme i v týmech obsadili druhé místo.

  
  
  
• RiC – Mamut - kolikáté?
  
  

  Loňského Mamuta jsem si protrpěl. Málo kilometrů, málo tréninků, hodně tuku a kilogramů kolem pasu (a nejen tam). Co s tím? To jsem řešil po zbytek roku 2024.
  
  Řešení se objevilo na podzim 2024 v podobě nového Gianta TCR. Ne že bych byl rychlejší nebo lehčí, ale dostal jsem chuť zase jezdit. Na podzim jsem toho moc nezachránil, ale zlepšila se nálada. Přidal jsem pár km v zimě a na jaře vyplnil přihlášku do Prosenic na Mamuta 2025.
  
  Tolik kilometrů jako v dřívějších dobách jsem nenajel, ale bylo to rozhodně více než 2000 km, které jsem měl vloni. A hlavně, najel jsem pár delších švihů v kopcích. Jak jsem zjistil dodatečně, ne dost.
  Pokračování...

  
  
  
• Ryba – Spousta bolesti. To je cyklistika. To je život.
  
  

  Snadné je psát report ze závodu, když se všechno povedlo. Ale vůbec se nechce, když se všechno podělá — když touha neodpovídá možnostem, když selhávají nejen nohy, ale i vybavení.
  
  Ráno. Vzbudil jsem se v 5. Čtyři hodiny spánku — katastrofa. Šel jsem venčit psy. Manželka už s nimi nesmí — tahají a je těhotná. Venku je zima, ale jasno — to je dobrá zpráva. Snídaně. Varia a Táňa vstaly. Naložil jsem všechno do auta, v 7:30 jsme vyrazili na start.
  
  Registrace, potřesení rukou. Všechno probíhá dobře. Vyjíždím na rozjetí — a nemám brzdy. Cože!? Nové destičky, brzdy odvzdušněné — pravá páčka se propadá, přední brzda vydává šílený skřípot, ale nebrzdí. Rychle se snažím odvzdušnit zadní brzdu, mám nářadí — podařilo se, ale někde to tahá vzduch, brzda zabírá až na třetí zmáčknutí. Ale to mě nevyděsí — několik let jsem jezdil ve starém Moskvichi z roku 1981, kde brzdy začaly fungovat až na desáté šlápnutí. Ale co s přední brzdou? Vyměnil jsem destičky, otřel kotouč — ale hned na prvním sjezdu mi došlo, že z přední brzdy mám jenom zvuk. Nakonec jsem to nějak ustál. Každý sjezd byl stres, ale ke konci mě to dokonce začalo bavit: neuvěřitelný mentální trénink, 100% koncentrace.
  
  Do startu 10 minut, nerozjetý, nervózní. Vidím, že prezident stojí v první lajně — stoupnu si vedle něj. Je to čest, stát v první řadě na startu v oranžovém dresu. Na Garminu vybírám trasu a… do prdele, nejde načíst. Můj noční můra: žádná mapa, žádné info o stoupáních, žádné brzdy. Totální průser.
  
  Start. Jedeme svižně. Je skvělé startovat z první lajny — nemusím nikoho dojíždět. První kopec. Netuším, kde končí. Nohy necítím… Zdá se, že je to v pohodě, a najednou Kolikač zařve: „Mooooc!“ A jako by to byla kletba — vypne mě. Kličkuju přes cestu, zůstávám sám, nejlehčí převod, 130 wattů a nemůžu točit. A v hlavě: Nemáš trasu. Konec závodu. Ostuda.
  
  Hledám motivaci točit dál — nic. Sním gel. Na displeji 200 wattů — dobrý. Slyším dech — nejsem sám. Míjí mě závodnice. Divné. Jede moc rychle na to, aby byla v takovém záseku se mnou. Asi defekt. To je motivace: ona potřebuje dohnat soupeřky, já dojet závod. A když ještě pomůžu — bude to super. Skáču jí na zadní kolo, dávám signál, že nejsem závaží — dej mi dvě minutky a budu makat. Začíná opravdový závod.
  
  Makáme spolu, střídám, co to jde. Ale dostihne nás skupina šesti lidí. Myslím si, že je to posila, že se sehrajeme — ale oni dojedou a přestanou tahat. Vidím, že se to mojí parťačce nelíbí — jde na špic, rozjíždí to, vystřídá… a zase ticho. V každém brdku útočí, odskočí, ale pak ji dojedou. Na jednom kopečku zkusím nohy — pustilo to úplně. Je čas útočit — jsme přece v závodě.
  
  Brdek. Všechno se opakuje. Holka útočí, mezera, já schválně jedu pomalu, ať si odjede. U vrcholu vystřídám, odskočím a dojedu ji. Odjíždíme spolu. Tvrdá práce, ale daří se. Po dvaceti minutách proti větru — a já nejsem zrovna jezdec proti větru. Vidíme, že nás dojíždějí — ne protože by přidali, ale protože moje střídání už stojí za houby.
  
  Pak přijede týmové auto — její tým jí poslal pomocníka. Chápu: to je šance. Přidávám. Silný borec jde tahat, já se snažím neplést a trochu se zregenerovat. Brzy dojíždíme skupinu asi sedmi lidí. Jsem vzadu, síly ubývají a jsme teprve v polovině. Ale zaspal jsem — v té skupině jede soupeřka mojí kapitánky.
  
  Začíná trhání, jsem poslední. Vidím, že jsem v záseku — a s nimi i ta soupeřka a její pomocník. Sakra, tuhle hru jsem začal, bylo by blbé to teď vzdát. Mám sílu to dojet, ale nechci jim pomoct… Můj vlak ujíždí. Blbý tah… nebo mám šanci?
  
  Vystřelím, cítím chlapa za sebou, holka ztrácí. Jdu do toho. Ještě jeden nástup. Dojíždím. Povolím — a hned brutální křeč do levého stehna. Musím točit! Lehký převod, 100 kadence, dva gely a modlitba. Ztrácím kolo, ale točíme do kopce. Velké stoupání. Opřu se do toho — jde to. Tančit na kole umím. Nahoře dostanu ionťák. Pulsuje to, ale pomalu pouští.
  
  Hotovo. Všichni dojíždějí. Všichni jsou unavení. Klid. Cíl. Manželka, dcera a nejmenší pes mě vítají.
  
  Spousta hloupostí. Spousta emocí. Skvělí lidé. Spousta bolesti. To je cyklistika. To je život.

  
  
  
• Kolíkáč – V sobotu si to pojď užít!
  
  

  Jo chci to! ... v sobotu si to pojď užít ... a já si to užil! Ve středu si roztočit a v závěru pořádně prolít a zamrazit nohy na Orlík. Zimou se klepat ještě ve čtvrtek a v sobotu ráno cítit bolest stehen. 2,5 hoďky v autě rozhánět starťák s Kaprem a HonzouB. Přemýšlet o letošní trase, kam až dojedeme s čelem. Radary musíme prý důstojně, aby i ten závěr proběhl důstojně, ale hlavně co? No Co? Jedeme si to užít!
  S Rybou a HonzouB vlézt do první brázdy a vyťapkat tak první brdek Pavlovice bez ztráty kytičky. Balík valí směr první kopec, kolem mě týmoví hráči Nemi, Žába, Luke, Ryba a HonzaB. Silnice narvaná od krajnice ke krajnici, tráva leží, tohle se nedá jinde zažít. Radary si najet dopředu a držet 3 na displeji. Ale je to zoufale málo, nechytatelně odjíždí snad 60 borečků, včetně Žáby a Nemiho. S HonzouB a Lukem jsme chytli společnou slinu, Ryba chytá díru. Před námi na dostřel Kamil Ackermann, ten by nemusel odjet. Ale odjíždí... Nahoře formujeme grupu a daří se. Točíme!! Letíme snad 30 minut furt z kopce a nabíráme lidi, je nás kolem 20 kusů. Je mi šílená zima, krátký krátký, zalezlé slunce a silnice v údolí kolem řeky není moc dobrá varianta. Na odbočce z hlavní se nám tam motá pomalé auto a Luke musí jet chvíli nazpět, s HonzouB to kotvíme, aby se po sjezdu vrátil.
  Cestou pod Foncky sjíždíme Kamila a jeho grupu, skvělý zážitek jet v tolika lidech. Foncky loket na loket, trpím, ale nahoře jsem s nimi. V plánu byl bufet, ale nikdo nestaví, jen Jenda, který si to hned rozmyslí a na Troják už je zase s námi. Takže jen chytnout bidon a letíme do Držkové. Tady slušné staveniště a mumraj, přebrodíme se prachem stavby a najíždíme, na pro mě neznámou, silničku. HonzaB řve defekt, a chce ode mě duši a bombu, která vězí v mé podsedlové brašničce důkladně přitažené stahovací páskou, to budu muset zastavit. Luke je ale lépe připraven a za jízdy ho zachraňuje svojí brašničkou, kterou jen zručně odepne.
  Horizont štípne, pak sjezd, nakopnout se magnesiem a krystalem z bidonu a hit dne je tu! Grapy na seniorský převod 34x32 to je fakt lábuž, furt v sedle, jen občas protáhnout nohy. Bohužel ale ztrácím rychlost a skupinu. Luke ale mává ručičkou z vrcholu té hrůzy a dodává mi neskutečné orange síly, že v tom nejsem sám. Konečně se to srovnalo a letím zpět do grupy. Sjezd do Bystřice a stále asi v 15 kusech. Tohle je maratonský sen! Chytám slinu a podle budíku v posledním brdku útočím. Luke kotví a získávám si náskok. Ale zkusil jsem jen vábničku, jestli se někdo nechytí, dát ještě 17 km na samotku do cíle na to již nemám. Jak mě dojedou nastupuje Luke, a naopak já kotvím. Tak tohle funguje lépe. Kamil nepříčetně řve, ať mě tam nepouští k té špici, když nejedu. 150 kilometr a cítím, že fest závodíme. V tohle jsem už nevěřil. Tohle je poslední a závěrečná vrcholná epizoda dnešního lovu mamuta. A má to grády!
  Bohužel Luke je nakonec dojetý asi 2 kilometry před cílem, velká škoda. Kostky Radslavice v klidu, pak to ještě zkusit, ale je to marné. Do závěrečné loktovačky se již nepouštíme, no málem to lehlo... ale stejně Luku díky! Letos se to moc a moc líbilo, bylo to jezdivé, svezl jsem se ve velké skupině a s týmovými kumpány a to je vždy skvělé a nabíjející!
  

  
  
  
• Luke – Krátkej Mamut
  
  

  Tak nám zabili Mamuta, vlastně se to stalo už loni, kdy neměl 200+. Letos trasu ještě zkrátili a hlavně zjednodušili. Ale ono to je stejně o tom, jaký si tu udělají závodníci, že? Jenže moribundus přišel a ne a ne odejít a najednou je tu Mamut a já v podstatě bez intenzit. Nečekám od sebe nic, vlastně se mi nechce jet, ale nechci podpořit úpadek českých maratonů ještě svojí neúčastí. Navíc oranž bude dost, tak to bude fajn akce, třeba i pokecáme.
  Jen cesta s Žábou a Nemim jeho korábem (bez automatu :) ) by byla na dlouhej report. Defekt na Dogmě a moje neschopnost dořešit DT bezduše mě odsuzuje k jízdě na dvojce, ale rozumíme si. Na startu tak nějak v klidu a největší strach mám nesmotat se, až budem přeskakovat mrtvou kočičku na km 1. Naštěstí jí někdo uklidil.
  Nestartuju moc zezadu, přijde mi, ale hned mi to ujíždí a lepím si to do balíku za svý. První varování a tak se radši sunu dopředu, kde bych se mohl intenzitám aspoň trochu vyhnout. První brdek se rozjíždí zlehka, ale minutka na 6,7 w/kg se do glykogenových zásob docela podívala. Ale tohle vylejvání glykogenu po kýblech jsme aspoň zkoušeli na soustředění, škoda že už je to dva měsíce... Pak rovinka, držet se v popředí a na sjezd si najet skoro dopředu. A skoro bylo málo, vůbec se mi ta rychlost a lidi kolem nelíbí. Navíc se to natáhne a 12,5 w/kg špička pěkně zalepí vznikající díru. Dál už mám naštěstí klid a až pod kopec držím pozici a stíhám dát i plánovaný gel. Super.
  Pak jsem věděl, že odpadnu a ani jsem se nebránil. Přijel Kolíkáč s HonzouB a asi by chtěli abych jel s nima. Přijel i Ryba, ale pak zjistil, že mu asi ještě tak 1-2 tréninky chybí a zmizel. Ne moc, mě se vůbec nechtělo jet, tak jsem zkoušel, že bychom jako zvolnili a počkali na Rybu, ale prej ne. No nakonec byl za náma jen kousek, takže asi příště pojede s náma. A já nebudu mít na koho chtít čekat.
  Před vesnicí už mám docela díru, přitom se dá zalepit, ale chci to? Kolíkáč s HonzouB se občas otočí, ale nevypadá to, že by chtěli čekat, přitom grupa drží jejich rychlost. Trochu panikařím, že bych to jel sám jak loni, tak zvedám zadek a jedu s nima. Nahoře si trochu dáchnu a na hlavní bychom teda asi mohli začít točit. Je vidět i větší grupa, kam by se mohlo dát dojet, ale to by chtělo umět jezdit kolotoč, mno.
  V Potštátu předjíždíme auto, HonzaB na špici mále míjí odbočku. Zbytek se tam nějak skládá, ale borec vedle mě se lekne trochu štěrku a úplně to srovná. Já si můžu vybrat, mezi srážkou s borcem, autem v protisměru, nebo to úplně stočit na druhou stranu. To mě teda stojí skupinu, musím zastavit, otočit se a ty cenný watty co jsem ušetřil v kopci rozházet po okolí, abych dojel zpět do skupiny.
  Ne že by se pro mě týmové komando vrátilo, ale aspoň slezli ze špice. Pak se vydýchávám a lámu nad grupou hůl s tím, že se stejně nejede a nepojede. Dva brdky, kde se jede, jinak plíseň a klid, občas 500W zbytečně. Pak přichází kopec z Týna nad Bečvou, kde se posunem s Kolíkáčem trochu dopředu a jede se to konečně tak nějak maratonským tempem. Pak docela v klidu pod Tesák/Foncky a dokonce před tím Kolíkáč zastaví celej balík na čůrání. Je nás možná ke 30, takže fakt docela bizár. Příprava pod Tesák asi poprvé v balíku, jede se to mnohem příjemnějc než za svý. Začíná mě nějak píchat v boku a tak nějak vůbec se nemám fajn, ale na kdo by tady odpadal. Teda ono ani není místo kolem jak si vystoupit. Za potokem se to trochu zvedne, tak využiju skulinek abych se dostal trochu víc dopředu, kdyby se začalo jet, ale nezačne se a zas to v maratonským tempu vyhopkáme až nahoru.
  Následuje zmatek na bufetu, ale já stejně stavět neplánoval. Troják a užít si krátký serpentiny, kde projedu na čelo a dokonce trochu pláchnu. No tak aspoň něco ještě umím. Držím se u čela až do Držkový, kde řešíme kdo je jak v háji a kdo potřebuje půjčit bombičky. Bohužel se teda loučíme s HonzouB a navíc jako pojistku bez brašničky si mám hlídat Kolíkáče. Přitom před chvílí hlásil, že ho máme na Grapech nechat. Tak nevím.
  Kopeček na pohodu a pak sjezd pod Grapy. Jak kdyby pár lidí toho mělo dost a mělo problém i na rovině, ale není moc čas, najíst a hurá nahoru. 2 lidi odjíždí, já si překvapivě klestím cestu vzhůru místo zametání na konci. Ono aby ne, takhle se to má jezdit a čekám na to 5 let. Prostě poslední kopce mají rozhodovat o výsledku, ne přežití. Držím na dohled ty 2 odjetý, ale nad loukou zvolňují a díra se extra nevytvořila. Vše je nadostřel, tak se spíš cedím dozadu, kdyby bylo potřeba pomoct Kolíkáčovi ze sjezdu, ale ten nakonec přiletí už kousek za horizontem a nic nepotřebuje. Naopak já mám pocit, že jsem asi mohl jet tu první část trochu konzervativněji, posledních pár stojek před nájezdem na hlavní už mi moc nechutnalo, no.
  Sjezd tedy v klidu, zapracovat se do grupy v Bystřici a jde se závodit. Gruba trochu prožídla, ale pořád je nás dost. Někdo zkouší odjet, já to překvapivě snadno zalepím. Po další špici přišlápnu do protisvahu a ve 3 odjíždíme, plus teda domlouváme, že to zkusíme později. Přemýšlím, jestli mám takhle blbnout, nebo šetřit na nedělní závod, ale rozhoduje Kolíkáč, který ho to taky začalo bavit a odjíždí sám.
  No chvíli se tam větrá, já hlídám čelo, trochu prudím, ale nechává se vcelku sjet. Jen když vidím, jak se všichni ztratili ze špice, tak mi to nedá a hned odjíždím. Bohužel sám, ale řikám si, že aspoň zas závodíme. Za mnou se to srovnalo, Kolíkáč úřaduje u špice, paráda. Jen teda mě nesjíždí, spíš odjíždím. A garmin ukazuje 18 km do cíle. Tvl tak to asi nechci ne? 16 a pořád mě nesjeli. 18 a ani nejsou vidět. Valím furt threshold, ze zatáček nástupy, brdky přitlačit, asi mě jako bolej nohy. Myslím si, že jsem blíž, ale nějaký magnet co jsem tu nečekal mě pěkně točí. Přitom místy už balík nevidím. Ale klesavá pasáž s protivětrem je přivádí zpět. Sjezd z Pavlovic mám ještě pár desítek metrů, ale je jasný, že mě smáznou. Před kostkama už poznávám, jak se nejede. Až tak, že za to zase zkouším vzít, zas nikdo se mnou, tak nic. Nohy na dranc, závod zítra asi můžu v klidu vynechat, stejně jako spurt o zatáčku do cíle. Užil jsem si to i bez toho, díky.
  No a teď to hodnoť. 90 km mě to moc nebavilo, konec byl parádní. A byl parádní v zásadě proto, že to bylo kratší, bylo víc lidí a bylo to lehký, tak grupy držely pohromadě. Takže super, protože to bylo takový jaký to nemám rád. No paradox, ale stejně starej Mamut byl lepší. Jako všechno starý a když jsem byl mladší, prostě za nás... a jo, bude mi 40. Tak pardon za ty řeči a pozdní report. A zas někdy.

  
  
  
• Žába – zbytečná poctivá příprava
  
  

  Nová trasa úplně mění pravidla hry. O pořadí se rozhoduje v prvním kopci na 20. km. Kdo tam nebude na Radarech, tak tam nebude. Lámu si hlavu co s tím, prohlížím profil stoupání a zapisuji kolik sekund pojedu každou část stoupání a kolik wattů si můžu dovolit jet. Šílený čísla, ale měl bych se poblít až za kopcem.
  
  Start, rozehřátí na rovince, krátký kopeček na vyzkoušení nohou, všechno ok, jede se podle plánu. Dlouhá příprava před rozhodujícím kopcem se jede překvapivě prd. Super, ušetřený kyblík glykogenu se bude náramně hodit ve druhé prudké části.
  
  Pardon, kyblík glykogenu se hodí hned v úvodu kopce, jede se o 50 W víc než si můžu dovolit. Ale přeci si nevystoupím takhle brzo.
  
  Prudká část se jede o 50 W víc než si můžu dovolit. Teď opravdu nepřekračuji plán a začínám se cedit dozadu. Pořád dobrý, pořád jsem v závodě. Kopec povoluje a hurá do druhé stojky. Hodil by se ten ušetřený kyblík glykogenu... Ztrácím pár metrů a můj plán začíná mít trhliny. V lehkém klesání jsem měl šetřit v háku na chvostu balíku. Místo toho mám 10 metrů díru a plíce v ohni.
  
  Místo balíku musí stačit jen jeden borec, naštěstí založil neskutečně a dotahuje balík. Boží. Vlastně ne, vytuhnul a já to nechci vidět. Připustím si to až po pár sekundách, objíždím ho, házím velkou a hypnotizuji korálky na konci balíku pár metrů před sebou.
  
  Zase to stoupá, na budíku to začíná 5 a já házím řetěz dolu. Úplně dolu. Stojím. Objíždí mě vytuhlý borec, dlouho nic, objíždí mě velká skupinka s Nemim. Štrůdl? Luke nikde, řetěz je zpět. Nohy se překvapivě zas rozjely a tak stahuji Nemiho skupinku a vytvoříme velký balík.
  
  Sice to není to co jsem měl naplánované, ale i ve druhé skupině se jede závod. A docela zábavný závod. Nevisím polomrtvý za oči na konci balíku, ale většinu závodu určuji tempo. Ani chvilku se nejede víc, než bych chtěl. Občas zkusíme odjet, občas to prostě zastavíme a kecáme na špici. Ujet balíku plnému žab se mi nedaří a tak klídek až pod Grapy.
  
  Tam přišlo zklamání. Odjíždí jen 3 ze skupinky a jeden je vlastně jen pár metrů předemnou. Čekal jsem spoustu rozsypaných korálků, místo toho za mnou jede nekonečná lajna. Neodpadl nikdo a to je super. Od 120. km si nastupujeme si na každém brdku a závodíme až na cílovou čáru. Nakonec je z toho krásný maraton.