Akce Mamut Tour 2012

Akce Mamut Tour patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2012-05-12.

Nejdelší varianta má délku 217.00 km.

:: Propozice :: Profil a mapa :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Výsledky týmy :: Foto

Historie: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010 :: 2011

• Ivča – Zatím největší trápení v mém sportovním životě
  
  

  Po euforii z Krále Šumavy 2011 jsem se na Mamuta docela těšila. Délkově a nastoupáním podobný závod (jsem si původně myslela), najeto podobně jako loni, tak snad vše dobře dopadne. Vyhlídky počasí nic moc. Že by se znova opakoval loňský KŠ. Už od středy tuším, že Strejda nepojede, což se v pátek potvrzuje. Začala jsem váhat, zda jet s nějakou skupinou nebo to prostě risknout a udržet se v nějakém balíku co nejdéle a potom se uvidí.
  Sobota den startu. Ráno jsme se dopravili do Přerova. Počasí krásné, ale všichni tuší, že je jen otázka času, kdy se to změní. Na startu mluví o tom, že je možné trasu zkrátit, ale při své startovní nervozitě jsem tuto možnost nezaslechla. (Teď nevím, zda to bylo dobře nebo špatně). Kolem mě stojí samí známí Fenix, Fousáč, Josef, pan Minutka st., Mlhoš a Lenka. Fenix mě upozorňuje na konkurentku z kategorie. Popřejeme si pěkný závod a vyrážíme vstříc prozatím pouze trati a později vrtochům počasí. Už večer jsem se rozhodla riskovat a udržet se v nějakém balíku co nejdéle. Podařilo se mi to kousek pod Tesák (cca 25 km) potom už jedeme ve skupince asi 6 lidí, která se stejně ve stoupání na Tesák rozpadla. Ve stoupání už trochu lituji té zběsilé jízdy po startu, ale do cíle je daleko, ale je jasné, že kopce budou v mém podání velká bída. Asi v polovině stoupání mě předjel Aqua a nabídl mi spolupráci. Společně jsme dojeli až na rozbočení tras 120 a 218 km, což bylo myslím na 100. km. Aquovi za velkou pomoc děkuji, protože jsem ušetřila moc sil a hlavně měla zprávy o kopcích, které nás čekaly. Ve stoupání na Grapu mě předjela konkurentka Petra se svým doprovodem, ale díky spolupráci s Aquou jsme do občerstvovačky náskok dojeli a díky krátké pauze ji předjeli. Na občerstvovačce se k nám přidala Lenka s panem Mišutkou starším, které jsme tam také dojeli. Z občerstvovaly vyjíždíme v 5-ti a brzo pocítíme, že vítr, který se zvedl se změnou počasí, bude před výjezdem na 2.Tesák pěkně bolet. Na rozdělení tras střední a dlouhé jsem Aquovi trochu záviděla, že už je skoro v cíli. No nic my jedeme dál. Zatím to bylo rozjeté na 8h30 s cca půl hodinovou rezervou. Ta zvlněná krajina před 2. Tesákem byla opravdu výživná. Foukalo neskutečně, pršelo a byla obrovská zima (mně osobně ještě větší než na KŠ) a jelo se stále nahoru a dolu stále do kola skoro 30 km. Ten tachometr se vůbec netočil a já měla 100chutí ho schovat. Dost jsem se trápila. Lenka se stala velkým tahoun 4-členné skupiny ve složení Lenka, pan Mišutka st., já a jeden závodník, který jen visel. Pěkně mě tím štval. Trápili jsme se všichni a on se jen vezl. Společně jsme to domotali pod Tesák a tam jel každý svoje. Lence celou dobu stoupaly nohy nejlépe, tak se nám brzo ztratila. Já s panem Mišutkou st. jsme utvořili Zoufalý tandem a snažili jsme se dotrápit do cíle spolu. Já v delší stoupáních ztrácela a kolo bych nejraději neviděla, po rovinách se to snažila dohánět. Jeli jsme sami a široko daleko nikoho neviděli. Tušila jsem, že když dojedu, budu asi první. Ten pocit, že bych mohla zajistit Šlapkám podium mě hnalo dál. Místy jsem byla opravdu zoufalá. Strejdovi jsem slíbila, že budu bojovat i za něho a Kolikáč mi ráno říkal, že mi věří, že podium bude. Nemohla jsem všechny tyhle lidičky zklamat a tak jsem neustále zaháněla myšlenku sběrného autobusu. Nohy mně vůbec nechtěly do těch kopců šlapat a kopce tam byly snad úplně všude Aby toho nebylo málo, začal nám scházet čas do limitu. Dle průměru, který jsme jeli okolo 150.km, bylo jasné, že 18-tou hodinu nestihneme, a tak jsme po rovinách se snažili jet, co to šlo. Na štěstí točení nohou bez síly fungovalo dobře, a tak jsme jeli jako o život z posledních možných sil. Na poslední občerstvovačce jsme požádali, zda by časomíra na nás nemohla počkat a pán byl tak hodný, že zavolal do cíle. Říkal, že máme před sebou poslední nepříjemné stoupání a jinak 41 km. Byl to boj s časem, ale pásku jsme přetínali v 17:45. Toto první místo bylo opravdu vydřené a to pro vás všechny. Za sebe bych to asi zabalila.
  Ještě jednou velké díky Aquovi, panu Mišutkovi staršímu a Lence , byli jste skvělí a vůbec smekám před všemi, kteří se Mamuta účastnili a dojeli jakoukoliv trasu.
  

  
  
  
• Mišutka – Vítej pravá cyklistiko!!!
  
  

  Konečně jsem se dočkal. Pravá silniční cyklistika konečně otevřela své brány a tak po měsíci a půl parodii na cyklistiku jako jsou časovky do vrchu, dvojic nebo klasické, jsem si mohl poprvé vyzkoušet jak odolnou mám nejen svou fyzickou ale hlavně psychickou stránku.
  
  Do Přerova vyrážím i s otcem v pátek po obědě. Cesta je skoro pořád po dálnici a s menším kolonou před Brnem se krátce po třetí hodině hlásím na ubytovně Stavařov. Na tiskovou konferenci přijdu na čas, ale nemile mě překvapuje, že restaurace je čínská a to je kuchyně, která mi teda vůbec nejede. No nakonec si objednám nějakou budhistickou zeleninu, která je plná horkého oleje. Zlatý smažák!!!
  
  Noc před závodem nespím, protože máme okno před čtyřproudovou silnici a v takovém rachotu neusnu.
  
  Ráno, snídám koblihy, koláče a miňonky. Jsem dost nervozní, stejně jako loni nemám natrénováno. Poslední dva měsíce většinou jen po rovině do práce a zpět. V kopcích na křivoklátsku jsem nebyl už hodně dlouho. Navíc se mi nějak nechce vykonat primární a sekundurní potřebu. Nakonec jsem to zvládnul i terciálně a tak můžu již v klidnějším rozpoložení vyrazit na start.
  
  Tentokrát si nestoupám do první lajny, jsem někde uprostřed. Počasí je zatím dobré slunečno a docela teplo. Počasí se má vylepšit kolem poledne, kdy má dorazit déšť a má se též ochladit. Nespekuluji jedu krátký - krátky bez návleků a pláštěnku také nechávám na pokoji. Holt jsem již zocelen nezapomenutelným Králem, nebo Tatramy.
  
  Odstartováno, masa magorů se dává do pochybu, kterou brzdí nový most pro pěší, kde se jede po dlažbě a za ním pár metrů po nějaké šotolině. Zde se mi na zadní vidlici posune snímač kadence a levou klikou o něj škrtám. Není čas to řešit balík se opět rozjíždí. Bohužel po cca 5 km slyším nějaké cinknutí, nejdříve se děsím,že jsem urval drát v zadním kole, ale poté se podívám na tacháč a vidím, že nefunguje kadence. Snímač je fuč. Vulgárně si ulevím a letím do prvního brdku. Vidím Kolíka, Gejzu i Léňu. V další brdku vidím v levé škarpě Kolíkáče, že něco dělá se středem. Obětavec Olin k němu běží. Dedukuji, že má problém s zařením, určitě nemá defekt. Po chvilce tlaková vlna z levé krajnice a Kolíkáč letí vpřed. Už se to začíná dělit a já vidím, že díra na na grupu před námi není moc velká a tak se snažím kousnout do Kolíkova zadního kola. Následuje sjezd a ostrá pravá. Tohle není moje oblíbená disciplína a tak na rovině si nechutně dávám a skoro sestřelím jednoho motáka, co už teď nemůže. Ufff dockvaknul jsem je. Srdce mi buší ale jsem tam. Kolíkáč běduje, že mu spadl řetěz, je mi ho líto má výbornou formu a teď jede s takovým zoufalcem jako jsem já:DD. V grupě je dost těch co jedou střední a tak se jede svižně a pod Tesákem průměr 35 km. Špic nahoru taháme s Kolíkáčem. Sjezdy vůbec neumím a tak jedu s přitaženou ruční brzdou ale grupu si docvaknu. Následuje zvlněný úsek opepřený jední krátkým 12% brdkem. Odbočka na úzkou silnici a už se stoupá na Hadovnu. Zde to Kolíkáč svým nástupem trhá na což doplácí Gejza, kterého ztrácíme. Trošku se v tomto kopci šetřím, protože vím, že za chvíli přijde bonbonek tohoto závodu. A je to tu stoupání na Grapy, šílenost, rvu 39x25 ale de facto stojím na místě. Dost jedinců mě předjíždí, ale neujíždí. V dálce slyším švýcarský zvon, což mě nabijí energii , že to nejhorší se blíží k svému konci. Konečně se to zlomí do přijatelného sklonu. Teď se ještě docvaknout a bude to OK. Povedlo se a tak letíme směrem k rozdělení tras. Začíná drobně pršet a postupně prší více a více. Ještě před dělením tras sbíráme cenné korálky. Nejdříve Kolíkáčovu segru Lenku, kterou vítám v našem balíčku. Jsem rád ze dvou důvodů. Za prvé máme ozdobu v balíčku:DD a druhý důvod si nechám na později. Další korálek má jmeno Kajman, toho přemlouvám ať jede dlouhou, že se přece nebude celé odpoledne flákat:DD. No těšil se asi na řízek s bramborem a tak odbočil na špatnou stranu - vlevo. Po dělení tras nás zůstalo asi 8 kousku. Následujících cca 20 km se jede už v intenzivnějším dešti a hlavně dost fouká. Asi po deseti kilometrech proti nám Malina s Léňou. S kolíkáčem se domníváme, že to zabalili z důvodu, že Léňa má být v 20:00 v práci. Ještě před Tesákem Foncky sbíráme další dva korálky a jedním z nich je pán Sovák. No jedu vskutku ve vyvoněné skupině. Konečně fouká trochu do zad a tak spodní čast kopce jedu na velkou a valíme 26 km. V polovině kopce mi zacuká v levém stehně a tak vyletím jak blesk a snažím se křeč na těžší převod rozpumpovat. Daří se a zbytek grupy tentokrát dojíždí mně. Na bufetu stavíme na 20 sekund a jede se dolů. No někdo jede, někdo letí. Druhý důvod proč být s Lenkou Sýkorovou ve skupině je to jak sjíždí kopce. V tomhle je famozní. Prostě Valentino Rossi z kopce dolů. Kolenem téměř škrtá o asflat. Když se konečně zformujeme pod kopcem, tak zjištuji, že chybí Kolíkáč. No po chvilce se přiřítí a tak si dělám srandu, že si na bufetu sundal rukavičky, jako kdysi Diablo:DD. Přeletíme Lazy a ještě jeden delší brdek a je tu cca posledních 30 km do cíle. Prší drobně nebo vůbec. Jedeme slušné tempo, dost často jsem na špici. Cca 10 km před cílem Kolíkáč navrhuje nějaké překvapení, no moc sil na to nemám. Protočíme se s Kolíkáčem na špici a letíme směr Přerov. Na posledních 3.5 kilometrech jdu na špic a až do odbočky na cílovou rovinku tahám 40 km. Nikdo mě nechtěl už vystřídat a tak jsem předpokládal, že v cílové rovince mě z háku přespurtuji. No hned po najetí do cílové rovinky nasazuji zbytek sil a nakonec mě předjíždí na cílové pásce Kolíkáč o šířku pláště.
  
  Gratuluji Sýkorce k vítězství v kategorii, ona mi odpoví, že jsem blázen, když tahám 3.5 km 40 km/h a ještě takhle zaspurtuji:DD. Sháním se po otci, ale dozvídám se, že nakonec jede přeci jen dlouhou. Jedu si dát teplou vanu a vracím se pěšky do prostoru cíle. Kolem 17:45 dorazil i s Ivčou, která vyhrála svoji kategorii.
  
  Nádherný den končí a já děkuji všem, kteří na něm mají podíl.

  
  
  
• Léňa – Ztracený den v Přerově
  
  

  Mamut to je pojem, ale i tak jsem byl už do konce března rozhodnutý, že do Přerova nejedu. Jenže pak se mi jelo krásně na ŠUACu, do toho pár příjemných vzpomínek z minulých let, přímluvy Kolíka, Maliny a ve středu, tři dny před závodem jsem věděl, že v Přerově budu.
  Na start se řadíme tradičně na startovní čáru, prakticky to znamená, že před námi stojí cca 80 lidí. Vyhlížím rakeťáka Tomáše, rád bych jej po dlouhé době pozdravil, ale neúšpěšně, je někde schovaný. Jako vždy na startu maratonu, mám v hlavě obavy abych se někde nesmotal, do toho nám pořadatelé první kilometry okořenili cyklokrosovou vložkou přes cyklistickou stezku, která dost natrhala balík, pro mě to znamenalo hned na začátku pořádně přišlápnout. Periferně vidím kolem sebe Malinu, kde jsou ostatní netuším. Tempo je dost hektické, naštěstí to není takové to obvyklé brzda, plyn, ale spíš jen plyn a plyn. Docela mi to vyhovuje, úvodní brdky znám z minulého roku, vím, že velkou nesmím shodit, takže se držím bez větších problémů. Na osmnáctém kilometru se mi vytváří první díra, která vzniká jako obvykle ve sjezdu, poprvé musím jet na krev, díky Petrovi Swaczynovi, jsme ale rychle zpět, poprvé se otočím za sebe, kde vidím tak dvacet lidí nic víc… Kde je Kolíkáč, Honzis? Jediný koho mám stále při sobě je lehce jedoucí Jirus, funí jen do kopců, čemuž se není co divit, když vidím ty jeho stehniska s tou přírodní moirou, zvíře to je.
  Jede se stále na plynu tak po čtyřiceti minutách na trati, poprvé v dálce vidím Tesák, čekám že se trochu zpomalí, ale ono se zrychluje, ve vesnici před Tesákem se balík natahuje na dlouhého hada a jedeme přes 40km/h! Sakra to bude špatné. Zpomalí se až když se začne stoupat, jedeme přes 30km/h, ale jde to. Pozdravím Malinu, který si stěžuje na zdaní kolo, prohodím pár slov se Zahradou, který se ani moc nepotí, představuje mi dlouhána z Lawi, kterého jsem ještě neviděl a o to Mistr světa Bouška, zastyděl jsem se a točil v klídku dál. Dokonce jsem si myslel, že bych Tesák mohl poprvé dojet s čelem. Jak si tak povídám s lidmi kolem sebe, najednou vidím autobus jak se vyřítí ze serpentýny, přímo do masy lidí přede mnou, jen vidím jak se celá karosérie autobusu nahne a stojí na fleku, cyklisti se mu jako zázrakem vyhýbají na poslední chvíli, nastává chvilkový zmatek, ale nikomu se nic nestalo, ufff, zastavilo se mi srdce. Musel jsem skoro zastavit, což mi bohužel vlivo kyselinu mléčnou do nohou a dost těžce jsem se vracel do tempa, které jsem díky vytvořené díře musel dost zvýšit. Sklon už dost bolí, mám před sebou ještě 180km, tak si shazuju a typicky křižácky si vystupuju a jedu na úrovni tempa, poprvé registruju draka Honzise. Na vrcholu se tvoří pěkná grupa, kde poznávám Havrana z Webra, Jiruse a Honzise jinak samá neznáme a hlavně samá trať B. Vůbec nemám chuť jako minulý rok sjíždět čelo ve slalomu mezi auty, musím ale i tak točit dost fest, protože pěkně letíme přes 60km/h. S Kolíkem se už tak nějak vnitřně loučím a doufám, že se ještě potkáme až přijde má pravidelná krizovka.
  Naše stíhací tempo narušují jen závodníci místní rallye, kteří občas proti nám vyrazí do protisměru až musíme úplně zastavit, do balíku se vracíme v Kašavě. Hned jdu pozdravit Malinu. Nedá mi to a ještě si vyšlápnu na čelo závodu, jo můžu říct, že začátek Hadovny jsem jel na špici J. Ještě se rozloučit se Zahradou, shodit, vystoupit si a jet své. Jak se tak Hadovna natahuje, propadám se až ke svým lidem, které si už nechci nechat odjet. Sjezd se jede na pohodu a v údolí už jsme zase pěkná ikdyž už menší grupa, kde nechybí Honzis s Jirusem.
  Přichází Grapy, pro mě rozhodující část dnešního závodu. Že to nedopadlo, zato si můžu jen sám. Všichni rozumní se na tento kopec připravil převodově, jen já díky svému rozhodnutí na poslední chvíli jet a naprostému podcenění situace, jsem měl v zadu jen 23 pastorku a vepředu 36. Hned od začátku převod tahám, musím se šťavit ve stoje, vůbec nemůžu točit, ihned mi všichni odjíždí sice jedou tak o 1 až 2km/h rychleji, ale prostě jedou rychleji. Rvu to každý metr, jsem úplně poslední a vůbec to nevypadá, že by se to nějak zlomilo, v nájezdu do lesíka jsem úplně kyselej a na vrchol to je ještě daleko, úsek na vyjetí nepřichází, trpím tedy dál, už nemůžu ani otočit pedálem tak jedu zprava, do leva, tragédie, zatavil jsem se až běda. Dojíždí mi další tři lidi, které nejsem se svou rychlostí 8km/h schopen hákovat. Celý sjezd jen točím nohama na prázdno abych je rozhýbal, Honzis s Jirusem jsou v nedohlednu, jedu sám. Míjím nápis na silnici 300m bufet, který ale nikde nevidím…..Nedá se nic dělat, vytahuju gel, tyčinku a jen volně točím nohama. Na 85km mě dojíždí asi desetičlenná grupa, které se chytám, začíná pršet a dost se ochladilo. Postupně zjišťuju, že z trasy A jsem tady sám, propadám depresi, že po pár kilometrech pojedu zase sám, Fouká zatraceně z boku, je mi zima, nohy jsou lepší, hlad už není, ale za chvíli v tom pojedu sám! Docela se jede tak doufám, že bychom mohli dojet Jiruse s Honzisem, ale bohužel. Na bufetu před rozdělením tratí, beru banán, pití, sundávám už dost zaflákané brýle a jedu vstříc dalším více než 100km s Tesákem a Lázemi.
  Při rozdělení tratí nastává očekávaný okamžik, všichni do leva, jen malá, oranžová šlapka do prava. Do brdku z vesnice se šplhám, pěkně zlomenej, až do Tesáku vím, že to jsou vlny s větrem, v dešti, chce se mi zastavit a počkat na Kolíkáčovu grupu. Po dvou kilometrech v dáli vidím postavičku, hurá, že bych nebyl sám? Shodím si a dojíždím borce, myslím, že se jmenoval Libor Domanský, dle svých slov je taky pěkně prošitej, to bychom mohli vytvořit krásné prošité duo. Fajn nejsem sám. Jak si tak užívám něčí společnosti vidím u krajnice oranžový dres, hned mi je jasné, že to je Malina. Libora opouštím a jdu k našemu rakeťákovi. Je pěkně vytočenej, po dvou defektech a chce to zabalit. S myšlenkou na úplně zabalení se nechci smířit spíš jsem pro variantu jet dětskou. Velkou páku má taky fakt, že aspoň nemusím jet pod tlakem, že nejpozději ve 16hod musím být v cíli abych stihl být na osmou v práci.
  Nasedáme na kola a vracíme se na rozdvojení tratí, po pár kilometrech v protisměru zdravíme Kolíkáčovu grupu, kde ještě poznávám Mišutku. Ještě před rozdvojkou jsme špatně odbočili, tak se trochu zajíždíme, prostě si děláme takové kolečko v okolí Přerova. Na krátkou se napojujeme asi po deseti minutách. Hned po napojení na trať dětské varianty Mamuta, před sebou vidíme nějakou grupu, Malina jde na špic a jedem. To je tak jediné co si z posledních 30km pamatuju. Malina za to vzal, já jen hypnotizuju jeho zadní plášť a řídím se jeho ukazováním, kde mám jet. Sjíždíme asi tři grupy, přes které se jen převalíme, plus nějaké jednotlivce, poznávám jen Kajmana. Chvílema musím na Malinu křičet ať zvolní, občas mě i vyslyší, ale spíš to komentuje slovy: Měl jsi jet ještě čtyři hodiny, tak makej! Něco v tom duchu, tak makám, mlčím. Když fakt nemůžu a myslím si, že už moc nejedeme, podívam se na tachometr a tam 41km/h! Ani nechci vědět kolik jsme to furt jeli….
  Do Přerova už najíždím jen na morál, Malina mi na posledních 500m dal 30sec. Jsem v cíli, ale vůbec mě nic netěší, jsem jen naštvanej, skleslej, mokrej, zmrzlej a marnej. Tentokrát nemůžu prostě skončit pozitivně, byl to den na prd, neměl jsem tady co dělat, příště se budu řídit rozumem.
  

  
  
  
• Lenka – První letošní maraton
  
  

  Mamut
  
  První maraton v sezoně je vždy pro mě na zkoušku, tak na start nenastupuji s žádným velkým cílem, ostatně umístění je dopředu jasné, pokud dojedu - jsme tři = budu třetí a Lenka s Hankou už budou dvě hodiny v cíli…..
  
  Že nejede Strejda, to mě tedy doopravdy překvapilo, kvůli počasí,… no nic, je to každého věc. Po loňském Králi jsme s Tomášem koupili pláštenku, tak na start beru krátké a krátké s kombinací teplé návleky na ruce a na kolena a pláštenku v kapse.
  Na startu kolem Ivča, Fénix, Fousáč…., po cyklokrosovém začátku jedu chvíli ve skupině právě s nimi, ale někde za Pavlovicemi? se to dál drolí. Až pod Tesák jedu v nějaké rychlé skupině s Vencou Zimmlem, jedu skoro na max., tak už se těším na kopec, že si odcouvám a trochu vydechnu. Do Kašavy jedu sama, ale pak mi zase jeden rychlý cyklista pomůže se dotáhnout pod Hadovnou na p. Mišutku staršího a pod Grapy jedeme společně. Už začíná krápat, ale zatím to jde, ve sjezdu mi ale už začíná být trochu zima, tak za Bystřicí pod Hostýnem , když vidím ty dešťové mraky, neváhám a oblékám pláštenku asi 10 sekund předtím než začne pořádně pršet. Nechutně fouká, trochu mě děsí představa, že pojedu sama ten hrozný úsek pod Tesák 2. Tak jsem hrozně ráda, že akorát když už už chci odjet z druhé občertvovačky mě zdraví Ivča , chvíli počkám a pokračujeme dál v 5 a po rozdělení ve čtyřech. Ten čtvrtý nestřídající mě taky hrozně štve, ale točíme se aspoň ve třech. Jedeme pomalu, ale proti tomu větru a drobnému dešti, to jinak nejde, je to hrozně depresivní, jak kilometry nenaskakují.
  Tesák z Rajnochovic se mi většinou jezdí dobře, sice tentokrát už to ke konci taky trochu vázlo, ale nahoře nikoho ze skupiny nevidím, chvíli čekám na občerstvovačce, ale pak pokračuju sama, abych úplně neztuhla. Zima mi naštěstí moc není, návleky i pláštenka jsou fajn, ruce sice trochu ztuhlé mám, ale řadit a do kapes můžu, tak jedu dál jak to jde, docela jsem se konečně rozjela . Na Lazech mi Žíža říká, že mám kousek před sebou cyklistu, dojedu ho po pár kilometrech ve sjezdu a pak až do cíle jedeme společně. S tím jsem už ani nepočítala, myslela jsem, že to bude na samotku, ale tohle mi dost pomohlo, ve sjezdech a po rovince to valíme docela rychle. Taky už fouká spíš z boku nebo zezadu a prší jen drobně. To objíždění Přerova, je ale na morálku, Lazníky přidali navíc :(. Kousek za nimi ještě dojíždíme zmrzlého Martina = švagra a do cíle dojedeme ve třech.
  V cíli už samozřejmě nikdo není, ale časomíra ještě ano, a nakonec dostanu i tu medaily a můžem jet domů
  Nakonec to tak hrozné nebylo.
  První maraton už je za námi a už se těším na Rampušáka.
  
  Lenka
  

  
  
  
• Honzis – Ve znamení drkotajících zubů
  
  

  Budík 3:50, kouknout na radar – těžké rozhodnutí – Trek a závodit nebo Schwinn a hákovat? Vyhrává varianta dvě, stejně jsem marnej. 7:15hod, Přerov, vedro, polojasno, že já nevzal tu Madonu … Puding, přežral jsem se. Naředit moučkovej cukr v bidonech, pozdravit šlapky a stoupnout si někam do středu balíku. Ostrý start bude až za městem, nehrotím to, asi chyba. Úvod je svižný, zámkovka, flekovačka, sprint, jsem slušně vyšitej už po 5km. Pařím se jak blbec ve vestě, hřejivka na nohou tvoří krásné potoky potu, do toho jsem pořád nejmíň na 100tým fleku až za babama. První hup Pavlovice, jdu před Vabrouška, dobrý, ale dávám si a cca 3kg nadváhy Schwinna + balóny 28mm nejsou zrovna náčiním pro práci na čele. Tepy 160+, vedro jak v prádelně, jsem nedochrápanej, občas spurt, někde na 12km Kolíkáč před magnetem shazuje řetěz až pod malou a jenom slyším do pr*. To si nezasloužil. Já taky myslím, že si nezasloužím být pořád na gumě a blít si na řidítka za čelem. Léňa točí španěla, ale v krizový okamžik tam vždy je. Že já vůl si nenechám top 50 odjet, takhle jsem vyprášenej už v Bystřici. Zas odpadám, asi po desátý … Tesák se najíždí ostře, pak chvíle oddychu, takže tam přes doprovodný auta doskáčem. Dolítá i Vabroušek a v kopci jede svoje watty, až nám s Jirusem a Léňou odjede. To je trošku ostuda, ale nemám sílu, jedu 39/21 a leje ze mě na 170tepech. Vestu už mám v kapse a ještě si povoluju zip u dresu. Troják na velkou, pak svist pod Kašavu, kde pohltíme Vabrouška, který leží na hrazdě a tahá pěkný špice. Díky tempu skoro dolítneme elitu, 10% rampu jedu nejlíp z grupy, ale stejně mi chybí na horizontu 30m, abych se svezl s úplným čelem. To nakonec docvakneme pod Hadovnou, ale to už jsem na šrot. Začíná foukat, ochlazuje se a vypadá to na čekaný déšť. Hadovnu docela trpím, ale jsem pořád s Jirusem a Léňou. Rusava, Grapy bolí, hodně. 39/24 srabácky střídá kašpar – 27z pastorek. Mám vymleto, není čas na hrdinství. Vítr se zvedá, obloha černá a za chvíli prší. Zatím lehce, ale i to stačí, abych byl ve sjezdu do Bystřice marnej. Dal mě i Jirus. Já jen stihl sníst endurošneka, páč cítím, že energie ubývá. Piju cukrovej ionťák, déšť nabírá na síle, stejně jako vítr. Vopruz, lámu velkou, dojedu Jiruse a dva ze střední, takže točíme ve 4 až k rozdělení tratí. Pěkný terezínky, jsem zmrzlej, ale není kdy navlíct vestu. Bufet musím projet, zbylo mi 0,3l pití, co budu dělat dalších 50km nevím … Liják už deptá, tepy spadly o 20-30, začínám se klepat. Po rozdělení jsme zbyli s Jirusem dva, za námi nikdo, před námi nikdo, až defektící Maliňák. Má ten kluk ale smůlu! Jedeme dost zoufale, ale já v lijáku a vichru v neustálých brdkách fakt neumím. Jirus je lepší dolů, já nahoru a to občas lámu velkou a jedu 16km/h. No woser. Jenže jeď hák když nevidíš přes brejle. Depka se prohlubuje, zoufale si prohlížím oblohu,která je černá všemi světovými směry. Konečně Rajnochovice, už jedu spíš hlavou než fyzickými silami, klepu se celej a těším se na Tesák. Jenže max 148tepů, víc to nejde a já se nezahřeju ani za 6km kopec! Nastupuji si, konec 39/21,24, odjíždím Jirusovi, ale ten mě sjede v padáku pod Troják. Svorně pak dojedeme na bufet, kde asi vypadám tak blbě, že mi nabízí gel. Dík. Dám si kofolu, rohlík se salámem, tyčku, jsem ale furt v pr*. Dolů mi Jirus odjíždí, do první točky se málem nevejdu, nekontrolovatelně mi drkotají zuby, tepy už nejdou vůbec ani na špici. Dojede nás nějakej týpek, ale jede citelně rychleji, takže ho stejně necháme ujet. Ratiboř, nemůžu nic, hlava říká stop. Mám zavolat tátovi a zabalit z relativně slušné pozice? Jsem totál K.O., ve stoupání zastavuju u klece s plasty. Vyhrabu igelitku, strčím si ji mezi dres a vestu v zoufalé situaci. Močím přímo ve vsi a všecko je mi ukradený. Do cíle 50, no ty woe, k tomu Lázy, přejedu je vůbec? Nějak řadím a pohybuji se vpřed, skoro nevím jak. Jiruse nevidím, hold už ho nesjedu. Všímám si šipek z Drásala, 39/24, rychlost 10km/h, pořád se klepu. Horizont, nohy bez síly, teď jen sjet dolů, tam už bude líp. Plížím se, náš „tahač“ má defekt, Jirus není vidět, ale jsem dole. To už musím dát! Vstávám, drtím velkou, ale jedu pomalu, tepy skoro v kompenzaci. Poslední bufet, zas gel, kofola, doplnit bidon a jet trestat hlavu i tělo 40km. Fouká spíš do zad, aspoň tak, stejně skoro parkuju. Paršovice jedu 15, prostředkem silnice, déšť ustal, teplota furt 13C, v tretrách ledový bazén. Pavlovice, už se vidím v cíli, jenže následuje „výmrd“, jak někdo hezky napsal do knihy návštěv webu miko-cycles. 193km, sotva točím nohama, vytáhnu Kávěnky. Skoro je nemůžu rozkousat, drobky padají všude, smrkám do dresu, chci jen být v cíli! Lázníky, poslední hup, 52/24, rychlost 15km/h, víc to nejde. Vítr si se mnou pohrává, v Buku musím dojit, nedá se nic dělat. Hurá, rovinka k Přerovu, sotva 33km/h, čas bude přes 7hodin, ale to je mi u pr*. Konec, jsem zničenej, i když jsem malinko rozmrzl. Wapkou beru kolo i nohy, pak do sebe naházet jídlo a zajet si na Stavařov na zaslouženou sprchu. Musím se dát do kupy, zítra v 10hod běžím na Radhošť – 6,5km / 734m, takže s radostí ještě nášup U Hrocha. Jo a P.S. v rámu bylo slušný jezero ...

  
  
  
• Olin – Že by ulovený mamut?
  
  

  Na start letošního Mamuta jsem se nijak zvlášť netěšil, protože mé zážitky z posledních několika pokusů o jeho ulovení jsou poměrně různorodé. V roce 2009 jsem ho jako naprostý cyklozelenáč k svému vlastnímu překvapení dojel spíš jako turistiku – a hlavně poznal pár dobrých lidiček – např. Quita. V roce následujícím nikoliv vlastní vinou jsem si ho spletl s orientačním závodem bezmála v délce Krále Šumavy a v roce minulém jsem si ho pro změnu zkrátil na 2,5 km, kde na konci úvodní rovinky lesa za Přerovem jsem neustál stojku jezdce přede mnou a skončil jsem v saltech v příkopě. Takže mé ambice na toho letošního zůstaly v rovině zodpovědného živitele rodiny, nikoliv v rovině závodníka.
  
  Počasí jsem sledoval již týden před závodem a tušil jsem, že právě ono bude zase největším soupeřem. Takže ráno složitě na sobě kombinuji různé vrstvy moiry, dresů a návleků, ale když vyjdu ven před ubytovnu, kde se to již hemží ostatními Orange, připadám si jako lední medvěd Všichni nalehko, nakrátko. Po zkušenostech z památného Krušnotonu-aquatonu a z dojezdu loňského Krále si ale říkám, že radši se budu chvíli vařit, než bych pak několik hodin mrznul. Tajně si v duchu přeju, aby ten blázinec přišel co nejdřív
  
  Na startu se nikam necpu, všemu nechávám klidný průběh, zůstávám tak sám bez kontaktu s ostatními, základem je nesmotat to ještě v Přerově. Rozjezd bezva, zacvaknutí napoprvé, soustředím se na jezdce kolem, kruháky, šotolinu, brždění, rozjíždění, tempo docela zrychluje, ale přesto mi to přijde docela snesitelné. Všechny ty dotahovačky docela stíhám, ale začíná mi být docela teplo a po pár minutách přímo pekelné. Nemám tachometr (Garmina mám již 2 měsíce na reklamaci), tak jediné, co jsem si vzal byl tepák stará dobrá Sigma, abych měl aspon přehled o čase a tepovce. Jenže tep mi ne a ne slézt pod 180. Nadávám si, že jsem ho měl radši zalepit, potvoru prolhanou
  
  Někde za Přerovem vidím Kolíkáče na levé straně, zastavuji, ale jedná se jen o spadlý řetěz, Kolík následně raketovým tempem dojíždí svoji skupinu. Trhá se to, a ta naše skupina zrovna nejede, vidím Kolíkáčovu skupinu se vzdalovat a v mírném sjezdu vystřeluji z naší skupiny v marném pokusu je dojet, je mi jasné, že se jedná o poslední šanci dostat se do kontaktu. Ale snaha marná, zůstávám viset na větru tak 100m za nimi. Pod Tesák „jedeme jak lemry“ jak správně podotkla Hanka Doležalová, ke zrychlení se skupina moc nemá, tak toho využívám při stoupání na Špičák, kde Žíža fotí a házím si to propagačně na čelo skupiny Jako obvykle má spotřeba paliva činí min 1 litr na hodinu, což se mi nevyplácí na prvním bufetu, jako jeden z mála zastavuji a naše cca 25ti členná skupiná mizí v dálce a už ji nesjedu.
  Takže zvolňuji a sjíždí se nás cca 5-6 lidí, je tady Mlhoš, Milan Brandejs, Tomáš Bartoš, pár dalších. Milan je postavy decentně řečeno korpulentnější, z kopce sviští jako o život a já za ním taky v tom vzduchovém pytli Bodejť by ne, když má snad o 20 – 25 kilo víc než já – Milane, pokud to náhodou čteš, tak promiň, že to prozrazuju, ale klobouk dolů, jak ti to jelo V té chvíli netuším, že s ním pojedu většinu závodu.
  
  Hadovna se mi jede dobře, na hochy nahoře počkám, v dálce již tuším Grapy. Matně si je pamatuji z let minulých, kdy jsem na nich trpěl jak zvíře, tak uvidím letos. Jedu ale sám, nikde nikdo, občas pár milých diváků a statečný Žíža fotí. Jedu to zas na svých oblíbených 39/23, takže jsem rád, když otočím klikou. Já pako furt šetřím a tu pětadvácu si neane pořídit V následných houpačkách se zase s Milanem a Tomášem sjíždíme. Déšť a prudké větrné poryvy již poměrně přesně odpovídají předpovědi, začínám si lebedit (pokud mě to občas málem nezamete do příkopu), a teplota a tepovka se mi již vrací do normálu. Pod nájezdem na druhý Tesák hochy opouštím, tedy mě spíš vyhazují, ať jim neprzním tempo do kopce Však oni mě zase potom sjedou. Tesák jenom letím, je mi skvěle, pak chvíli pokecám s notně zkřehlou obsluhou na bufetu – to už mi na Krušnotonu 2010 překvapivě dodávalo sílu, když jsem viděl, že je na tom někdo hůř než já – oni tam chudáci v dešti větru stojí, my aspoň šlapeme.
  
  Lazy už nevyletím, ale jenom vyjedu, sjíždím další vlnky, ale jak jedu již snad 50 km sám, začínám přecházet na turistický režim. Chvílema se, pokud je přes mlhu něco vidět i kochám, nutím se do zpěvu, což mám ověřené i z Krušnotonu, kde mi to na dlouhé samotě pomáhalo. Nikde nikdo, mlha za mnou, přede mnou. Zase se mi ozvaly ledviny čico to je, neboť musím každých 15 min stavět a čůrat. Jedu podle šipek, kde to jsem nevim, ale najednou se přede mnou vynořuje bufet – takže asi 180tý km. Nacpu si už prázdné kapsy, a obsluha mi hlásí že vidí někoho v dálce za mnou. Vyrážím a po pár kilometrech najednou rána do zad: No nazdar!! už nemůžeš, viď? Rozzářený Milan, že mě zas dojel. Ale můžu, jen mi nějak povadla závodní morálka Nakonec jsem rád, ve dvou se to lépe táhne.
  
  V následných vlnkách Milan drží bezvadné tempo, já ho povětšinou hákuju, před Přerovem přebírám aktivitu a Milanovi popisuju každý kilometr, kde jsme, protože tam již řadu míst poznávám právě z předchozích ročníků, kdy jsem se dál nedosta Odpočítáváme každý kilometr do cíle a ve svorném spurtu dojíždíme společně a přetínáme pásku. Jak jsem se snažil Milana přistrčit levou rukou na pásku za to jak mě tahal, tak jsem nějak se přistrčil sám, a omylem o galusku vyhrá
  V cíli potkáváme totálně vibrující Hanku Doležalovou, která dojela pár minut před náma, takže ji půjčuju svoji šlapkovskou bundu na zahřátí ve které přebírá stříbrnou medaili – doufám, že se v ní objeví na příštím startu Mamuta
  Díky všem a těším se na další lov!!
  
  
  
  

  
  
  
• Kolíkáč – Doba ledová
  
  

  Předstartovní rituály letos na Mamutovi provádím s Jirusem, dohodli jsme se na dopravě, nakonec skončil i na Stavařově vedle mě v posteli Ráno při pohledu na sluncem zalitý Přerov mi nasadil brouka do hlavy, ať si vezmu vestu a návleky, ta slibovaná fronta, prý určitě přijde. Ani jsem netušil, že mi možná zachránil holý život, protože jsem zažil asi největší zimu na kole...
  Start je trochu složitý, přes nový cyklo most, pak chvíli štěrkem, vymotat se z Přerova, ale jsem tam, zdá se, že hlava funguje a posouvá mě do pozic, kde chci být. Malina na čele, Léňa tak v 10. řadě, já kousek za ním, okolo Swaczyna, Kuda alias Indián, \"brácha\" Milan Sýkora, jo to by mělo jít. Zaváděcí auto čistí silnici, jede se mi dobře, i když menší nervozita je, jen neudělat chybu a dopravit se v klidu pod Tesák. Přichází ale pro mě bohužel osudný okamžik, který překlopí celého letošního Mamuta do propadliště dějin. Šišma a její \"výmrd\", kde to asi šlo v klidu utočit na španěla, ale to bych nebyl já, abych si neulevil na malou a to tak dokonale, že řetěz se odpinkl až ke středové trubce a krásně zvoní v drátech. Pro mě je to umíráček, točím na prázdno a stěhuji se ke krajnici, vycvakávám a zažívám ty nejhnusnější pocity v hromadném závodě, kde to okolo vás frčí jak na běžícím pásu a jen slyšíte výkřiky: \"Jsi v pohodě?\" \"Jo jsem, v naprosté pohodě!!!!\" Navíc ještě obětavec Olin zastavuje a chce pomoci ... díky! Než řetěz nahodím, než nacvkanu, než se rozjedu do toho hnusného \"výmrdu\", no uplyne drahně času, vztek se mnou lomcuje, kleju jako dlaždič a snažím se vrátit zpět, ale na horizontu koukám, že to bude marnost nad marnost, je to slušně natažené, navíc minimálně 100 metrové díry mezi jednotlivými skupinkami, tam se člověk smaží a k čemu to bude? Dojedu pod Tesák v naprostém rozkladu a pod druhým Tesákem, taky můžu lehat do trávy v křečích… přehodnocuji situaci, koukám, že tu je Mišutka a Gejza, vítězí týmový duch a točím to s nimi. Asi to opravdu nemělo cenu, před Bystřicí již před námi nikdo v dohledu, sice to zkouší jeden borec se vyvážet za autem, ale to mi za to nestojí…
  Takže první Tesák, tak si to zkusíme užít, Žíža v orange dresu fotí a fandí, díky, skvělý zážitek! Překulit se přes Troják a první bufet, vzít banán a svištět ke stojce za Kašavou, zvláštní jízda, po dlouhé době jedu v grupě, kde cítím, že mám na každé zrychlení, kopce nejedu na krev se strachem, že mě odpářou. Kecáme s Gejzou a Mišutkou a připravujeme se na Hadovnu. Ve Fryštáku si ještě jednou cvičně shodím řetěz, asi ten doraz by chtěl poladit… Hadovna, prokousám se na špici grupy a snažím jet rychlejší tempo, Mišutka skvěle visí, Gejza již nedokáže reagovat, já chci do sjezdu najíždět z první pozice, ty vzpomínky na nehodu z minulého roku, jsou ještě hodně živé. Vím, že nejsem žádný sjezdař, ale někteří střelci, co ve stoupání nabrali ztrátu, se teď snaží bezhlavě útočit v nebezpečném sjezdu a ohrožovat ostatní, no to mi hlava nebere, stejně je pak úsek, kde se zase všichni sjedeme...
  Grapy, řetěz se zakousne do 27 zoubků a už se jich na delší dobu jen tak nepustí, znovu určuji tempo, jede se mi dobře, ani mi to letos nepřijde tak hrozivé, navíc, když tu je oranžový doping v podobě fotografa Žíži... Tradiční kravský zvonec, ještě naposled se rozhlédnout po té čarokrásné přírodě, černé mraky na obzoru a zvedající se vítr totiž neomylně hlásí, fronta je tu. Mišutka nezaváhal a je tu, sjíždíme do Bystřice, blíží se druhý bufet, a s ním i první ledové kapky, zastavovat se nebude, nenecháme si takovou grupu ujet, navíc, když tu je docela dost čísel označených, že jedou dlouhou. A hele sjeli jsme si nějakou partičku, Kajman, \"sestra\" Lenka, Jirka Jiroušek, pěkně je to tu vybarvené, opravili tu silnici, ale to málokdo vnímá, jelikož vítr a déšť se spustil naplno, během chvíle jsme promočeni na kost a blíží se rozdělení tratí. A super, doprava odbočuje asi 7 kusů, to je naprostý zázrak, to jediné člověku dodává psychických sil, aby to neotočil na krátkou. Tempo je v kopru, ty brdky i za normálního počasí člověka rozhodí, natož dnes. Začíná mi tuhnout krk, neschopnost něco vyndat ze zadních kapes, naprostá nechuť pít tu ledovou tříšť z bidonu, mrazivý vítr a voda mi navozují pocit, že jsem holé nohy dal do kryosauny, že já vůl si holil ty chlupy, aspoň něco mě mohlo hřát. Přes zamlžené brýle najednou proti nám rozeznávám dvě orange postavičky, no do háje, Malina s Léňou se vrací a jen bezradně mávají rukou .
  Před Rajnochovicemi překvapivě dojíždíme naším hlemýždím tempem dvojičku a hele jeden z nich je Pavel Sovák. A hned je veseleji, Pavel jen tak hubu nezavře , takže to hezky utíká. Začíná se do mě dávat naprosto nekontrolovatelný třes, ruce na řídítkách vibrují, a tak se na Tesák těším jako nikdy. Navíc když hned od zdola jede Mišutka pěkně na hrubo, pak se mi svěřil, že chtěl rozehnat křeč, no způsobilo to ve skupině dobré zděšení Ale aspoň se v té apokalypse něco děje, Pavel si jede svoje vrchařské tempo a pomalu se nám vzdaluje k Mišutkovi, no nic, taky se zkusím zahřát a doskakuji si Pavla, jede se mi zase bez větších problémů, asi by to chtělo jet rychleji, aby termoregulace začala fungovat, je mi furt pěkná zima. Docvakli jsme si Mišutku, a pokračujeme dál ve stejném tempu, skupina kousek za námi, no musím na záchod, na Trojáku si pěkně zastavím, ulevím si, sundám si i rukavičky a kouknu taky, co nám dobrého nabízejí na bufetu . Vrchol Tesáku se zapisuje do nádherných vzpomínek, znovu je tu obětavec Žíža, který fandí a fotí, musel to být od něj velký výkon tam stát v těch 9 stupních v pláštěnce a čekat na ty zoufalce až přijedou. Ještě jednou díky bejku!
  Troják absolvuji podle plánu, úleva u krajnice a pak výborný salám, rohlík a hele oni to nějak všichni vzali hopem a zůstali jsme tu jen ve dvou . Ve sjezdu ale trochu postřídáme a v Ratiboři se znovu sprchujeme hezky ve skupině. Znovu se klepu, snažím se narvat do sebe nějaký gel, nesmím to podcenit, jinak tady někde vykysnu. Lázy by měly zahřát, ale moc to nejde, ledový vítr duje, návleky na rukou se proměnili v mrazivé obklady, vestička snad něco zachraňuje, jo kamaráde, toto asi pro kolena není to pravé ořechové, počkej za pár let, až na to budeš vzpomínat u ortopeda Ale ta hrůza nekončí, vrchol Lázů a před námi mlha jak v Krkonošských pohádkách, nebezpečný sjezd přes Podolí a k tomu moje vibrace, které dostoupily vrcholu, celá grupa odjíždí, jsou to dobří kaskadéři . Jak trefně napsal Zahradník, v \"mrazivé křeči\" se zkouším rozpohybovat, v hlavě mám jako obraz ráje plnou vanu vařící vody na Stavařově, nějaký cílový průměr je mi naprosto ukradený. I když to bych kecal , s hrůzou zjišťuji, že letos to nedáme ani pod 7 hodin . Docvakl jsem si skupinu a odevzdaně hákuji, jo kdyby nám tak někdo řekl, že pár minut před námi je Jirus a Honzis, to bychom asi ještě zkusili točit, takhle si špici většinou na delší dobu vezme na starost známý z Krušnotona Josef Kronich nebo neúnavný Mišutka. Stoupání Nad Hubertem je za námi, přestalo pršet, silnice osychají, ale teplota stále nejde nahoru, stále mám klepavku, i když už je o trochu lépe než na Lázech či Tesáku... Letos ještě konec trochu pozměněn, čeká nás ještě jeden výhup, škoda, tady ty roviny šly určitě hezky točit, ale nikdo moc neměl asi především morálních sil po tom mrazivém pekle, které jsme prožili. Závodnické srdíčko se probouzí, ještě s Mišutkou chceme něco vymyslet, jak odjet, ale vše si pohlídají, závěrečná rovina před Přerovem je v plné režii dravce ze Žehrovic, který nekompromisně tahá, ani se mi nechce ošpurtovat \"ségru Sýkorku\", která má u mě neskonalý obdiv, jela bez návleků, bez vesty, no nechápu… Ale když Mišutka z prvního fleku zkusí nastoupit a za ním se vydává Josef, zkusím taky ještě zvednout zadek a ani nevím jak, vjíždíme s Mišutkou pod cílovou bránou společně. Díky Petře za společnost, jel jsi parádně, ale poklonu si zaslouží letos všichni, kdo ulovili toho svého Mamuta z doby ledové!