Akce Mamut Tour 2022

Akce Mamut Tour patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2022-05-28.

Nejdelší varianta má délku 204.00 km.

:: Propozice :: Profil a mapa :: Mapa - Garmin :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto :: Flyby :: ČT sport :: Standa Prokeš

Historie: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018 :: 2019 :: 2020 :: 2021

• Kolíkáč – Bratři v triku
  
  

  Svátek silniční cyklistiky, který znovu pro nás připravili kluci z Přerova, 22.ročník Mamut Tour. Jak obdivuhodné v dnešní době. Už dávno vím, že maratonské zážitky přebíjí u mě všechny jiné závody. Těším se moc, vždyť to bude můj 15 dlouhý Mamut a první v kategorii nad 50 let, ale bohužel tělo stávkuje. Od Znojma v hlavě stále strašák, že zase odejde koleno a já nebudu moci šlápnout. Týden před Mamutem je nabitý až k prasknutí. Časovka JCL nakonec až ve středu, do toho milované čtvrteční Doksy a pátek chodím a každé záchvěv bolesti kolem kolene mě sráží dolů a dolů. Tohle není bojovný stav do sobotní bitvy o podium. 204 kilometrů s převýšením 3 400 m. To prostě nemůžu dát. Do toho Luke s radostnými rodinnými problémy a domestik zůstává doma. Tohle je ale naprosto pochopitelné. A jsem vlastně i rád, že nebudu někoho zbytečně trápit, když stejně tu dlouhou nedám. Legenda Kapr jede, už mám rozepsanou zprávu, že to odpískávám, ale nakonec v hlavě plán, že mu pomohu někde z auta bidonem a aspoň trochu ucítím tu atmosféru milovaného maratónu...
  Na prezentaci potkat borce, co jezdí všechny ročníky v zaváděcím autě a dozvědět se, že po 4 kilometrech bude teprve ostrý start. Takže tam se pojede v klidu za autem 30 km/h., pak průjezd statkem, kolem hnoje, kde se zastaví, vycvakne a pak se to odmávne. U auta přemýšlet co na sebe, nakonec vyslyším včerejší rady Luka, bude teplo, vem jen kombošku, budeš přeci závodit. Jsme schováni za větrem, slunce svítí, tak netřeba váhat. Jen s tím závoděním, to nějak dnes nemám v hlavě, nevěřím svému tělu, že to vydrží… Je tu RiC a Staňa, Mlhoš, Ryba … tak to stále držíme při životě, ten šlapkovský maratónský sen… Rozjet se v lesíku, kde se rozklepu zimou a toužebně vyhlížím až vyjedeme z lesa na slunce. Ale tam se do nás opře pěkný studený vítr, no bude to zajímavé v té kombošce bez spodního trika.
  Před bránou je už docela dav, ale kousek od nás kluci z Elkovu i s Honzou Bártou, tak to asi nebude problém se dostat v průběhu trochu dopředu. Týmové pěsti si bouchly o sebe a jdeme na to! Lesík s kalužemi vody, docela prostoru kolem mě, no asi se tou proklamovanou třicítkou nejede. Tak se snažit narvat do závětří a před Prosenicí zastavit, štěrk, statek, hnůj a hele tamhle vpravo už se letí po silnici v lajně za autem! Tak sakra, vždyť se mělo zastavit! Zoufale hákuji co se dá, najednou přede mě skáče Ryba a jede mi parádní špic. Navíc fouká do zad, takže letíme vstříc kostkám. Ryba se stále otáčí, jestli visím, jó jsem tady, díky moc týmový kumpáne! Skáčeme z jedné grupy do druhé, ale je jasné, že čelní balík už bude nad naše síly!
  No pěkně to začalo, ale což, stejně mám v hlavě, že to v Bystřici točím do auta, kolem kolena se zase odehrávají divné věci. Zabudoval jsem se do grupy, kde je Michal Běhounek a Šárka Macháčková, ale bohužel tu nějak není Ryba Jedu naprosto odevzdaně, v hlavě prázdno, tak jsem si to maloval růžově, jak tu budu silný jako býk a teď jsem schlíplý, jak zmoklá slepice. Naprosto bez sebevědomí, nevěřící svému tělu. Bystřice, příprava pod Tesák, stále vzadu na ocase, až když se zvedne Roman Belák, tak zkusím přitlačit, co tomu nohy řeknou. No moc se na to netváří, bolest a utrpení, ale stále to jakž takž jde, dá se šlapat… Tak co dále? Přeci nepojedu Tesák dolů, potkávat v protisměru závoďáky s nechápavou otázkou, proč jsem ztratil směr!
  Vrchol Tesáku, solidní kosa do toho sjezdu. Do Trojáku se nechávám sjet svojí grupou zezadu. Roman odjel, ale věřím, že ho stejně sjedeme, tady se nemá cenu větrat na samotku. Před stojkou na Kašavu nás zezadu dojíždí velká skupina, čekám Rybu, ale není tu. V Lukově zavzpomínat na Luka a pod Hadovnu se nechat transportovat, ať to co nejméně bolí. Vzpomenout na minulý rok, kdy mi Luke s Kaprem taky utekli s hlavním balíkem hned na začátku a já je dojel až za Grapy. Tak zkusím v těch kopcích i dnes smazávat ztrátu na Kapra? Sice jsem odskočil trochu skupině, takže sjezd si dávám v klidu na samotku, ale pod Grapy mě zase část sjela. Hovím si na 36x32, nohy jsou v zátěži, bolavé úpony, šlachy, nebo co to zlobí je stále na hranici snesitelnosti, ale jak dlouho ještě? Přemýšlím, že jestli Kapra nesjedu do bufetu za Bystřicí, že to stočím na krátkou. Ale teď jsou tu Grapy howadské. Marně vyhlížím helmu na vrcholu, jako před rokem, marně vyhlížím našeho fotografa Žížu, jak před pár lety. Trpím a tupě šlapu.
  Padáme do Bystřice a přede mnou ve skupince zelený dres Kooperativy. Bleskne mi hlavou, jestli to není náhodu David Landa, se kterým jsme si domlouvali n dnešek spolupráci na Monínci. Po chvíli mu koukám na jmenovku na čísle a je to on! No ty bláho! Že by se rozhořel boj o podium, vždyť je z mojí kategorie!? Ptám se ho na Kapra, tak mi sděluje, že mu zmizel hned po startu s čelem. U mě se to pomalu začíná překlápět, že snad dám tu dlouhou. Nechce se mi ale tomu furt věřit, vždyť ještě nemáme ani 100 km za sebou a trápit se na Foncky, Lázy a pak proti větru přes 50 kilometrů do cíle?
  Davida se ptám, jestli má všechno, že bufet bych projel, jestli tam nebude Kapr. Pak si říkám safra, vždyť já ho tady vlastně lanařím, abychom sjeli Kapra, který je taky z naší kategorie. No to jsou zase stavy. Ale vše za nás řeší orange helma na bufetu! Hop, hop brácho jedeme dál! Už je to taková tradice, vlastně si nevzpomínám, kdy jsem odbočoval na dlouhou bez bráchy, když jel Mamuta. Sice v hlavě velký otazník, jak dlouho vydrží ještě rozbolavěné nohy, ale téhle společnosti se nedá prostě odmítnout! A tak na dlouhou odbočujeme v 6 lidech i s Romanem Belákem. Kapr přehlédne šipku na rozdělení a až můj výkřik ho vrátí na tu správnou trasu.
  David prosí o toaletu, já bych se taky přidal, ale zbytek grupy o tom nechce ani slyšet. Fouká nám zase do zad a do Rajnochovic to docela utíká. Roman nám odjel a my si konečně ulevili v krajnici. Kapr už mě uklidňuje, teď to je vše, jak má být, buď v klidu. Jasný, peru do sebe magnesium a modlím se, ať ty záchvěvy bolesti zůstanou v přijatelné míře jako doteď. Foncky ale trpím jako pes. Znovu v hlavě zkratky do Přerova. Ale teď už moc úniku není. David nám odskakuje, ale vůbec nemám v hlavě jet s ním, přeci tady nenechám Kapra, týmového parťáka, aby se trápil od Lázů na samotku.
  Bufet Troják, David je na dohled, dostává bidon za jízdy a jede dále. To my si zastavíme podle nejlepších tradic a využíváme plně všech služeb mamutích stolů all inclusive. Hlásím obsluze, že takhle jsme si to ve 4 h. ráno v Praze vysnili a ono se nám to splnilo. Tohle je prostě sen. Vím, že to zase dojedeme spolu za ramena a navzájem si pomůžeme. Letíme do Ratiboře, vítr v zádech a formujeme se do grupy o 4 lidech. Užívám si tu úžasnou maratonskou jízdu, bolest je někde v ústraní a já přemýšlím, kolikrát se tohle ještě může povést?
  Lázy, Kapr trpí, ale bojuje. Já koukám na tu svou rodnou hroudu, kde možná hospodařili moji dávní předkové. Kopce a kopce, krásné zelené louky, tohohle se nedá nabažit. Na tohle myslím, když si v prosinci řeknu Mamut. Vršek Lázů je opepřen dešťovou přeháňkou a teplotou padající pod 10 stupňů. Jo tohle jsem tady již zažil v roce 2012, ale to jsem měl aspoň vestu a dlouhá rukáv. Mokrý sjezd neriskujeme a klepeme se dolů. Naštěstí za chvíli je tu slunce a sucho, ale vítr proti, který nás bude provázet dalších závěrečných 60 kilometrů.
  Zkouším ještě skupinu rozpohybovat, David možná jede sám, zní tu tradiční točíme, točíme. Kapr mě posílá ať jedu sám, ale teď už se mě brachu nezbavíš, pěkně si Tě pohlídám, ať mi nevypadneš z háku. Na bufetu ještě zastavit, ať to máme se vším komfortem až do cíle. Užíváme si poslední kilometry letošní bitvy, nevěřícně koukám na svoje stehna a kolena, že to vydržely a úplně nezkolabovaly… Tělo je prostě sviňa!
  Letos pódium nebylo, ani v jednotlivcích, ani v týmech. Ani jsme nedali průměr 30. Ale je to úplně tak důležité? Když si vzpomenu na svůj páteční stav, tak jsem vlastně vyhrál jenom tím, že jsem dojel, že jsem to nevzdal. A navíc to zase klaplo se svým ikonickým parťákem! Asi už to málokdy dopadne jinak, jelikož jsme dostatečně profláklý. Když jedu sám, tak hned se mě každý ptá, Kolíkáči, kde máš Kapra? A to dlouhé kamarádské objetí u auta po dojezdu mi hnalo do očí slzy a hlavou letěly všechny ty společné nezapomenutelné jízdy!
  Díky brácho! Díky Šlapky, že stále žijeme maratonský sen! Tak díky všem, co tam byly, a i těm co držely palce!