Akce Mamut Tour 2010

Akce Mamut Tour patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2010-05-15.

Nejdelší varianta má délku 210.00 km.

Propozice :: Profil a mapa :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Report JecminekMaselnik :: Fotogalerie:: Foto Schovanec :: Foto Hejnija

Historie: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009

• Strejda – mamut v novém kožichu
  
  

  Mamut v novém kožichu.
  Na Mamuta tradičně jezdí prostě málo lidi, spolehlivý parťak Laco má nějaké problémy a dlouhou jet nechce. Hned na začátku se rozjíždí pořádný startovní spurt, snažím se někoho držet, ale po půlhodině, strávené nad laktátovým prahem rezignují. Čekají na nás sakra dlouhé a občas i prudké kopce, a nemám ani nejmenší chuť tam umřít. Navíc mne dneska poprvé zrazuje kolo (padá řetěz). Beru to jako znak osudu, vystupuji, chvíli to rozdejchávam, čekám, až se mi tepy ustálí do přijatelných mezí a dál už to jedu jen podle sebe. Po chvíli to začínám neskutečně užívat. Tesák poprvé – v pohodě. Hadovna – hračička. Začínám předjíždět závodníky, každého se ptám, zda náhodou nejede dlouhou. Kdepak… Grapy – to už je těžší, ale dá se to zvládnout. Na druhém bufetu se spojují s chlapem a konečně nějakých 10 km nejedu sám. Přemyslím, zda taky to nevezmu rovnou do Přerova. Představa, že mi zbývá už jen 20 km po rovince, je hodně lákavá a už jsem rozhodnutý. Sezona je teprve na začátku, ještě si toho nazávodim. A tady mne kolo zrazuje podruhé. Přes veškerou snahu řidítka nechtějí odbočit doleva a táhnou mne na pravou stranu. Beru to jako znak osudu a jedu dlouhou. Hned mne dojíždí chlap na nádherném Duratecu se Zippami a časovkařským nadstavcem, prý stíhá mně už 10 kilometru a taky by nerad jel to sám. Nu supr. Akorát je mi tak trošku divné, že po té honičce se nechce za mne na chvíli schovat a odpočinout, pořad jede vedle a něco povídá. Pak po třech kilometrech společné jízdy se omlouvá, že to otočí zpátky. Tak co se dá dělat, přemlouvat nebudu. Jede se mi čím dál líp, trasy si skutečně užívám. A trasa je opravdu nádherná. Spousta lesních asfaltek bez aut, připadám si jako na Králi Šumavy. Na bufetu na Trojaku mně říkají, že poslední skupinka tu byla tak před 3 minutami. Tak to už je nesjedu, dál to půjde převážně z kopce a proti vetru, tam oproti skupině nemám šancí. Na 152 kilometru dojíždím Houšku. Letos mu to jezdi neskutečně. Normálně na marathónech ho předjíždím tak o 50 km dřív. Teď už o spolupráci není řeč, každý jedeme své tempo a do kopce mu rychle ujíždím. Začíná mně byt jasno, že svůj cíl – dat to pod 9 hodin – asi splním. Závěr je moc příjemný, jede se s kopce a po vetru. A hele, ono to není 210 ale jen 202 km, a v cíle jsem těsně po páté hodině, takže 8:33.
  Celý závod jsem si neskutečně užíval plnými doušky. Přemýšlím, že do budoucna zruším skupinu A a začnu to jezdit sám. Teda, kdyby se někdo chtěl přizpůsobit mému tempu – samozřejmě nepošlu ho pryč a spoluprací uvítám. Ale ta osamocená jízda mně moc dobře sedla, rozhodně se jí nemusím bát.
  

  
  
  
• RiC – Rob Roy a Mimozemšťan honí Mamuta
  
  

  Po roce čekám na odstartování další maratónské sezony. Každý cyklomaratonec ví, že se tak děje v květnu v Přerově. Letos to bylo 15. dne zmiňovaného měsíce. Byl jsem hrozně zvědavý, jak se mi bude dařit. Zimní příprava šla podle plánu, i když nevím, jestli ten plán byl dobrý. No, a teď přišel čas svoji přípravu zúročit.
  Začátek byl ve znamení totální kaše. Klasicky jsem nestihl nic sledovat, kromě zadních kol a zadnic jezdců přede mnou. V několika brdcích před prvním velkým kopcem se balík roztrhal. Já se stal součástí tak 10-15ti členné skupiny. Ve zvlněném terénu jsem ještě jakž tak stíhal, ale v prvním větším kopci, kterým byl Tesák, jsem začal očividně ztrácet. A tak se to opakovalo v každém kopci, do té chvíle, než jsem odpadl definitivně.
  Pod Tesák přijíždím se skupinou a pro mě zatím bez problémů. Ty přicházejí až v samotném kopci. Postupně se začínám propadat na chvost a posléze i za skupinu. To není dobré.
  pokračování...

  
  
  
• Kolíkáč – Cenný zářez na pažbě
  
  

  Otevírám svoji 8 maratónskou sezónu, přemýšlím, co mě na maratónech stále tak přitahuje, proč se za nimi vypravuji přes půl republiky? Mají pro mě stále velké kouzlo, jsou to závody, na které už myslím týden před startem a po absolvování zase další týden vzpomínám na jejich průběh.
  Nejinak tomu bylo i letos, v zimě jsem trošku běhal, zdravotní problémy se mi také vyhnuly a jarní kilometry se podařily najet, tak jsem si docela po dlouhé době věřil, že bych to mohl zvládnout bez většího trápení. Kontaktuji RiCe, který se zdá letos také nabírá formu bez komplikací a mohli by jsme si vyhovět a objet to spolu. Naplňuje mě, když se podaří naplánovaná spolupráce a předpokládaný čas, a tak furiantsky házím do pléna pro nás \"bájný\" průměr 30km/hod., tzn. pobyt na trati stlačit pod 7 hodin.
  V pátek se scházíme v tradičním China Pubu, toto k maratónům také patří, setkat se se Šlapkami, které většinou člověk vidí jen virtuálně přes internet, Laco, Pedro, Yetti, Strejda, Jestřáb, Olin se svým kamarádem Pavlem Sovákem, který najel za minulý rok 30 000km, Honzis, Fousáč no prostě vybraná společnost maratónců , hlavním tématem je sobotní počasí, předpověď není bůhví jaká
  Ráno nás překvapivě vítá osluněný, ale velmi chladný Přerov, a začíná dilema co na sebe. Nakonec volím dlouhé oblečení s vestou a s Honzisem vyrážíme na krátké rozjetí. U Výstaviště nasáváme atmosféru, na sluníčku je vcelku teplo, ale ve stínu přituhuje.Blíží se 8,30 a letos netradičně se houf lovců Mamuta shromažďuje u vjezdu do Výstaviště, které se za pár hodin promění v cíl. Vydáváme se vstříc úvodnímu dobrodružství letošní 53x11 série.
  Jedu na dostřel RiCe, okolo mě Olin a Mlhoš, před kostkami defektí Krupi prý s ulomenou klikou ... Kostky překodrcáme a za nimi se to začíná nepěkně natahovat, jede se v Terezínu a začínají úřadovat děrovači, takže pod prvním kopcem jsme už rozděleni do skupinek, ale RiC tu je, sice o pár metrů výše na první stojce, ale po chvíli se vytvoří asi 20-ti členná grupa a můžu s RiCem prohodit pár povzbudivých slov. Jede se pěkné tempo, pravidelně se točí špice, trošku umravňuji RiCe, který má sil na rozdávání, aby to až tak nepřeháněl a jedna špice v Bystřici pod Hostýnem se mu málem stane osudnou, na dělení tratí to pálí doprava na trasu 65km. Řvu na něj a ohýbám to doleva se skupinou ke stoupání k Tesáku.
  Otáčím se a vystupuji si, přece ho tady nenechám. Konečně se zjevuje za viaduktem a řve na mě „blázne, měl jsi jet, je to můj boj!“ Ale není, jedeme přece za společný tým! RiC se zakousává pohledem do mojí zadnice a začínáme stahovat ztrátu na skupinu, párkrát postřídáme a jsme zpátky ve hře, teď odfkrnout v závětří a vydržet s nimi Tesák. Před námi větší grupa, kterou začínáme sjíždět, a před hlavním kopcem ji máme. Jedeme jako v prádelně, velká vlhkost až se brýle zamlžují, mě se ale šlape báječně, před vrcholem Tesáku se dostávám na špici této grupy a udávám si tempo, které mi vyhovuje, skvělý pocit. Kontroluji osazenstvo, které trochu prořídlo, a zdá se, že i RiC tu není … sjíždíme k Trojáku, kde je první bufet, ten ale projíždíme a v Kašavě je tu i RiC, dokázal se vrátit a nepěknou stojku před Lukovem zase lámeme bok po boku. Vzpomínáme na minulé ročníky, kdy jsme v těchto místech většinou jeli už v totální devastaci, Šemík s Icemanem tady dokonce pozorovali modré nebe v pozici ležmo, letos si můžeme Hadovnu vychutnat se vším všudy. Mohutná grupa se trochu roztříštila, ale v klouzavém sjezdu je to jen dobře, každý se vybírá svoji stopu a opakuje se stejný scénář jako po Tesáku, RiC se znovu vrací do hry po stíhací jízdě a šplháme se na Grapy.
  Zákaz aut, úzká cestička připomínající Kochánov se pne stále výše a výše. Je to několik schodů, po kterých se člověk sápe snad až do nebe. Jsme roztrháni na cucky, po chvíli se to zase spojuje v jednolitější útvar a blíží se další bufet, snažím se všechny přesvědčit k zastavení a věřím, že by si nás RiC zase mohl docvaknout. Ale on tu je zpátky již před bufetem, no tak to je nářez. Bufetem na 89km někdo profrčel, ale většina opravdu zastaví, je tu široká nabídka pochutin, obsluha příjemná a rychlá … a tak po chvíli si sjedeme i ty co nezastavovali na bufetu a blíží se dělení tratí, skupina se znovu dělí, ale na dlouhou pokračuje překvapivě asi 10-15 lidí, někdo hlásí průměr kolem 32km/hod. sen o 7 hodinách začíná nabírat reálných podob.
  Přichází asi jediný nezáživný úsek letošního Mamuta, a navíc se zdá, že na většinu grupy padla slušná deka, včetně mě, vůbec se nejede, každý se do sebe snaží něco nacpat, vládne nervózní atmosféra, někdo se snaží rozjet špici aby se za ním udělala hned díra, děrovač je seřván ať jde nakonec, no krize vrcholí, už aby tu byl poctivý kopec, druhý Tesák. Ale je to nekonečné stále hore dole, asfalt pochybné kvality, díry se neukazují, v jednom nájezdu na hlavnější silnici, málem RiC padá v nánosu štěrku a já vymetu krajnici plnou bahna …
  Konečně Rajnochovice a začíná se jet, zase se vybavují vzpomínky na minulé ročníky, tady jsem jel v háku za Léňou v roce 2008, tady jsem poslal do háje Juru s Miki v roce 2006 Kecám s pozdějším vítězem nad 50 let Milanem Novákem a vzpomínáme na Astrála, jak spolu bojovali. RiC zůstává pozadu, s ním i Jirka Zárybnický a Pepa Komárek z Endurainingu, ten mi zase připomíná Vysočinu 2005, jak jsme jeli ještě s Mírou Zbuzkem. No nic, jsem bez větších problémů na Tesáku a jsem rozhodnut dál pokračovat s grupou, počítám, že RiC už bude mít velký zásek. Sjíždíme k Trojáku, kde je bufet na 141km, doplnit bidony, rohlík se salámem a když už zaklapávám kufr pohlédnu do dálky, je TAM! V přítmí lesa se zjevuje orange dres, RiC je tu, tak to ještě budu chvíli hodovat V obrácené úloze jsme to zažil už několikrát, když Vám týmový kolega odjíždí z bufetu, dnes to musím vrátit tomu nahoře, pokusím se vymačkat z RiCe všechny síly a dopravit nás do cíle pod 7 hodin.
  RiC mi málem nadává, že čekám, ale stříkají z nás obou nekontrolované endorfiny, ten pocit, jet z týmovým hráčem, ten je prostě všeobjímající. A navíc se blíží dlouhý sjezd přes Hošťálkovou do Ratiboře, přidal se k nám ještě Jirka Zárybnický a tak ve třech točíme. Ratiboř je rodiště mého dědy, tak si dovedete představit co člověk musí zažívat za emoce, jet přes vesnici, kde cítíte svoje kořeny v tomto rychlovlaku.
  A přichází asi nejkrásnější část letošního Mamuta, odbočujeme na Kateřinice a stále stoupáme, kluci se drží jako klíšťata, je vidět, že tam nechávají úplně všechno. Stojka na Lázy, úzká asfaltka zařízlá do pekelně šikmé stráně, kde se otevírají čarokrásné výhledy, květnová příroda to je radost pohledět, různé odstíny zelené barvy, vše dýchá životem ... Stále úzkými lesními asfaltkami, kde je hodně napadaného jehličí a naplaveného bahna se šineme nahoru. A je tu prudký sjezd, ještě nahoře zapnout vestu a už se můžeme spustit mezi domy úzkým tobogánem, brzdové špalky jen hvízdají, aby jsme se mohli dole porovnat a roztočit nožky do závěrečných kilometrů. Chytil jsem druhý dech a tahám co to dá, občas postřídat a pošetřit síly v háku. Jirka se dozvěděl o našem plánu jet pod 7 hodin a začíná trochu rezignovat, ale já mu naznačuji, že si to s námi užije až do konce. RiC do sebe nasypal obsah zadních kapes, bufet na 175km jen prolítneme a v posledním stoupání na trase si sjedeme odpadlíka z čela závodu Radka Hrachovce, kterého pobízíme ke spolupráci. Chvíli si odfrkl v závětří, aby pak začal taky tahat špice, skvělý pocit, jsme na 190km a jedeme stále kolem 40km/hod. Kostky naznačují, že cíl je na dosah, vytočíme se zahrádkářskou kolonií a na rovině před Přerovem v dáli skupina, mezi stříkajícím endrofiny jen tak ze srandy zahelekám, ty si sjedeme , ale RiC a Radek se toho chytli a roztáčejí peklo. Tak toto je grandiózní finále letošního Mamuta, roztočený kolotoč na maximální plyn, Jirka z něj vypadl, takže jen trio se točí až do Přerova. Skupinu jsme nesjeli, navrhuji RiCovi cílové obětí za ramena a ten souhlasí, je tu cílová brána, pro nás snový čas 6:44 a průměr přes 30km/hod., plán splněn na 100%!
  Skláním se před RiCem, za jeho neskutečnou bojovnost a vůli, se znovu a znovu vracet do skupiny, parádní trasa, skvělé počasí, týmová spolupráce .... Mamut 2010 mi navždy zůstane zapsán jako jedna velká paráda!
  

  
  
  
• Honzis – Spokojenost na všech frontách
  
  

  report

  
  
  
• Yetti – Moje první dvoustovka
  
  

  Mamut tour to je opravdový začátek české maratonské sezóny, ale letošní pro mě byl obzvlášť významný. Čekala mě první dvoustovka v mém životě. Nevěděl jsem, co mě čeká? Pořadatelé navíc ještě vymysleli novou trať, o které se v kuloárech vedly řeči, že je těžší než ta dřívější.
  Na šlapkovském webu začíná Mamut už začátkem dubna. Řeší se ubytko, rozdělení do skupin, taktika, dostáváme hlášení o stavu některých úseků tratě od severomoravských šlapek a další zajímavosti o tomto význačném Mamutíkovi.
  Přes nevoli Quita, že mám na víc, se zařazuji papírově do skupiny A. Chci si svoji první dvoustovku užít, nechci si ji znechutit.
  A tak mě v pátek večer v Brně vyzvedává prezident klubu Kolikáč a vyrážíme do Přerova, místa startu a cíle tohoto maratonu. Po registraci a ubytování s malým zpožděním dorážíme na šlapkovskou tiskovku, která se koná v restauraci U hrochů. Postupně se nás tam schází deset. Po večeři a veselé diskuzi hlavně o zítřku odcházíme na ubytovnu k nutnému odpočinku. Stále poprchává a to skoro celý den.
  Ráno se probouzím už před šestou a pohled z okna mě pozitivně nalaďuje, neboť neprší, ba dokonce je viděti kousíček modrého nebe. Problém, co na sebe, se vyřeší dosti rychle. Stačí otevřít okno a je to jasné. Skoro všichni berou delší variantu oblečení, jen Mlhoš se objevuje na startu v kraťasích.
  O půl deváté vyráží zhruba čtyři stovky cyklistů směrem k Prosenicím, za kterými nás čeká proslulá mamutí dlažba. Letos se po ní jede dvakrát, teď po startu a pak těsně před cílem. Kola po ní drkotají, ale nás to nezpomaluje. Tempo je na mě dosti chaotické, stále se nastupuje a tím se větší skupiny trhají na menší a ty malé se rozpadají úplně. Rozhlížím se po okolí a vidím jen Lace-Votřelce, který ještě ráno to chtěl vzdát. Předjíždí mě a snažím se dotáhnout do asi dvacetičlenného balíku. Přibližuje se, ale pomalu. Jdu před něho a snažím dotáhnout do skupiny, ve které jede Jestřáb s Foušáčem. To se mi daří, i když to stojí dost sil, ale Laca jsem ztratil. Asi jsem udělal nějakou taktickou chybu, která mě leží v hlavě až za Bystřici. Ve stoupání na Tesák se držím na konci balíku, ale mrzí mě naše rozpadlá nebo spíše neutvořená skupina, z které si každý jede za své. A tak asi patnáct set metrů před vrcholem dobrovolně vystupuji z balíku a po dvě stě metrech na chvíli zastavuji a pomáhám materiálově dvěma nešťastníkům s defekty.
  Konečně je to Tesák, sjezd a krátké stoupání na Troják, kde je první bufet. Doplňuji bidon, beru banán, nějakou tyčinku od Nutrendu a ohlížím se. Právě se zpoza kopce objevuje Alena a s malým odstupem za ní doráží Laco. Po sjezdu z Trojáku spolu tvoříme miniskupinku \"A\", na kterou se nabaluje pár dalších cyklistů. Nikomu se nechce moc na špici. Za Fryštákem odbočujeme na Lukoveček a za pravidelného tempa chvíli odpočívám za Lacem, který s jedním mladým teď tahá špici. Jede se mi v takové pohodě, že začínám vykecávat s Alenou. To se nelíbí Lacovi a dává to znát svým způsobem. A to už odbočujeme na Hadovnu, která je letos předehrou před nejbrutálnějším stoupáním vedoucím přes Grapy. V lese nad Hadovnou jde Laco ze sedla a odjíždí nám. Stoupání je plynulé a já se dostávám do pravidelného tempa a pomalu dojíždím Lace. Na vrcholu máme zastávku a už projíždí Alena s ostatními. Křičím na ni ať jede dál, že ji s kopce dojedeme. Nasedám jako poslední, ale ve sjezdu vše doháním. Na hlavní silnici už čekám na Lace a Alenu. V Rusavě se propleteme mezi domky k prudce stoupající uličce s hustými stromy. Poznávám to z loňského Drásala, ale to jsme jeli na horských kole s dostatkem převodů. Na silničce je to horší, prvních sto padesát metrů má sklon kolem dvanácti procent, tak řádím kašpárka a bojuji. Po výjezdu na louky se sklon zmírní na osm procent, aby mohl postupně gradovat napřed na nějakých čtrnáct a potom na šestnáct až dvacet procent. To jsem už nestačil sledovat na computeru, neboť všechno úsilí jsem soustředil na udržení kadence. Když stoupání na chviličku povolilo na sedm procent, využil jsem to ke krátkému odpočinku a regeneraci sil. V horní části si proti očekávání cítím velmi dobře a na Hostýně si uvědomuji, o kolik byla obava z tohoto kopce větší. V následujícím sjezdu k Bystřici p.H. je mi dost chladno, za to si ho dost užívám. Ve stoupání k Slavkovu značně zvolňuji, aby mě dojela Alena. Ve sjezdu do Slavkova už spolupracujeme a ve dvou dorážíme přes Brusné a Chomýž na druhý bufet v Hlinsku p. H. Doplňujeme pití, opět beru banán s energityčinkou a cpu do sebe kousek melounu a pomeranče. Alena zjišťuje, kdo jede dlouhou a dotyčnému navrhujeme spolupráci. Nevýrazně souhlasí. Když už nasedáme na naše šlapací oře, prolétá občerstvovačkou bez zastavení Laco. Vypadá to, jako by mu chytly saze, ale přesto se ho snažíme dojet. Daří se nám to do Prusinovic a pak ho občas na špici střídám. Za chvíli se naše skupinka rozrůstá napřed na pět pak na šest členů.Tříčlenná posila se nemá ke střídání a tak je k tomu vyzývám. Když vcelku pravidelně střídáme přijíždíme do Hradčan, kde se rozdělujeme na dvě poloviny. Laco se dvěma to stáčí doleva k cíli v Přerově a my vpravo na Šišmu, kde se napojujeme na počáteční trasu, aby jsme za Bezuchovem se z ní odpojili. Před námi se objevuje malá silueta cyklisty, že by nějaký odpadlík. A taky jó. V dalším kopečku ho dojíždíme. Je to Fousáč alias Honza Houška. Letos je ve velmi dobré formě, na závodech umírá později a v menších bolestech. Chlubí se, kde a jak odpadl a že nás neuvisí. Zatím se začleňuje do skupiny a po krátkém odpočinku i střídá na špici. U železniční stanice Rajnochovice nám ukazuje autobusovou zastávku, kde v minulosti na dvacet minut \"umřel\". Pokračujeme přes Podhradní Lhotu do Rajnochovic, odkud podruhé vyjíždíme na Tesák. Na začátku stoupání Alena jede v pohodě a já s Honzou Fousáčem vlajeme na konci skupinky. V třetině kopce Honza ze skupiny vypadává. Díky pravidelnému tempu se dostávám z krize a ze čtveřice dojíždím na Tesák jako první. Křičím zpátky: \"Alčo, počkám na občerstvovačce\" a to už si užívám následující sjezd. Po krátkém výšlapu jsem na třetím bufetu a opakuje se to, co na prvních dvou. Bidony, něco do kapsy a něco do sebe. Nyní ještě něco navíc. Sto kilometrů mi vržou nášlapy a už mi z toho začíná \"hrabat\". Sahám na sádlo se škvarky a mažu dosedací plochy. Vidí to jeden z pořadatelů a vytahuje VDčko a ještě mi to přestříknu. Do cíle mě už nerozčilovaly, už si ani nevrzly.
  Přijíždí Alena, asi nemůže do sebe dostat jídlo, tak jí dávám můj jediný gel. Díky tomu, že mi dost chutná, ho vůbec nepotřebuji. Ve sjezdu z Tesáku kousek Aleně odjíždím, Hošťálkovou už projíždíme opět spolu a do Ratiboře střídáme ve třech. Třetí na špici nejede dobře, hází vlny a v tempu dosti cuká. Asi se cítí na víc¨a tak ve stoupání na Lazy nám ujíždí. Nepříjemné stupňovité stoupání vyjíždíme spolu. V dlouhém sjezdu naposled Aleně odjíždím, abych si mohl odskočit na malou. V Loučce už jedeme spolu a tento obraz se v podstatě do cíle nemění. Na posledním bufetu nezastavujeme, jen na přání dostávám za jízdy suchý rohlík, který mi kompenzuje přeslazenost žaludku. Do cíle nám zbývá ještě asi třicet kilometrů a poslední kopeček za Paršovicemi v lese zvaném U Huberta. Přes Lhotu a Pavlovice sjíždímu do Radslavic, za kterými nás čeká proslulá dlažba. Za prokličkovanými Prosenicemi dojíždíme Václava Mlynáře, kterého v přerovském lese Žebračka předjíždíme. Ještě se nás snaží mezi domy Přerova dojet, ale v poslední zatáčce jeho útok odrážíme.
  Na poslední rovince si ještě symbolicky zaspurtujeme a protnutím cílové čáry pro nás dlouhá trasa letošního Mamut končí a Alena si přijíždí pro první místo v kategorii Dámy v nejlepším věku.
  Ve školní jídelně si dáváme kuřecí řízek a pivko. Po chvíli za námi přichází Strejda, který jel na samotku, a za ním Honza Fousáč, který se dotrápil až za Strejdou.
  Alena odjíždí ještě večer domů.
  Po zkulturnění svého zevnějšku jdu na šlapkovský brífink do restaurace \"U Hochů\". Tam kluci konstatují, že jsem si dnes toho závodu užíval.
  Je to pravda, první dvoustovky jsem si opravdu velice užil.
  Díky.

  
  
  
• Olin – Poněkud dezorientovaný MAMUT
  
  

  Slíbil jsem, že napíšu report ze svého prvního letošního uloveného Mamuta, krmě to byla sytá a rozhodně ne nezajímavá. O to zajímavější, že jsem ji jel poprvé v oranžovém dresu - doufám, že nedostanu padáka z klubu za skvělé umístění v závodě - i sběráky dojely přede mnou
  
  Během zimy jsem rozhodně nespal zimním spánkem, běhal, plaval jsem, a místo ježdění na kole nebo na trenažéru jsem běžkoval co to šlo i kolem Vysokého Mýta, protože zima byla na sníh docela štědrá. Na kolo jsem se docela těšil a využil tak nabídky přátel na jarní kemp na Malorce. V den, kdy jsme tam přiletěli, chumelilo nejenom v Mnichově, ale na samotném ostrově byl sníh ještě v kopcích. Místo kol jsme si měli vzít k moři běžky. Další dny nás sluníčko začalo štědře hřát a krásně jsme to rozjížděli. To bych nebyl já, abych si to něčím nezpestřil - asi pátý den pobytu jsem se kochal při sjezdu ze Soleru (nádherné serpentiny!!) a ulétlo mi přední kolo na mokrém asfaltu. Spadl jsem na pravé rameno, které mě ve zbytku pobytu fest bolelo. Až po návratu se po lékařských vyšetřeních potvrdila opětná zlomenina klíční kosti (měl jsem to zlomené již v roce 2003).
  Začátek dubna jsem měl tréninkový výpadek a když jsem začal koncem dubna zase jezdit, v návalu euforie jsem úspěšně vymetl jednu díru na silnici. Opět několikatýdenní výpadek. Ač se mi nic závažného kromě rozbitého předního kola a sedla nestalo, potloukl jsem si kolena, a jezdit nešlo. Ve středu před Mamutem jsem kolo zkusil a zdálo se, že to pojede. Ovšem nesmím jet moc rychle.
  
  Do Přerova jsem vyrazil s Pavlem Soukupem, známým místním cyklistou, kterému ač je pokročilého věku, to opravdu ďábelsky jezdí. Základní strategie - háknu ho a bude to v suchu. Sem se přepočítal.
  Šlapky na startu, zdravíme se, pronáším zbožné přání - \"Budem držet formaci?\" Kolíkáč, Ric a další - jó, jasně! No mě to začalo být jasné záhy. Sluníčko krásně probleskuje mezi mraky, ptáčči zpívají a do toho JEDEM. A to docela svižně. Zdá se mě, že čelo je stále v dohledu, kilometry ubíhají, trhá se to, visím očima na sestavě K-R, mám je stále v dohledu, ale po chvíli mi začíná být jasné, že dneska to na formaci nevypadá. Cedím se do dalších skupinek a nacházím sobě podobné cykloturisty. V úvodu stoupání na Tesák mírně ožívám, ke konci uvadám. Předjíždí mě Pavel Soukup a vesele mě zdraví. Bodejť by jo. Visím na něm a držím skupinku. Hadovnu jsem taky zaregistroval jako kopec, ovšem na tom, co jsem dodatečně zjistil, že se jmenuje Grapy, přišla konečná. Ozvala se mi bolavá místa na koleni. Koukám na Pavla jak tele na vrata, jak s klidem drtí v sedle svých 39/23 do toho stoupání. Vytváří se další skupinka cca 15 lidí, po rozdělení tras zůstáváme akorát dva s Romanem Čapkem, se kterým se znám z předchozího ročníku 53x11. Trasa ubíhá poměrně klidně, snažím se jet v úsporném režimu. Registruju Tesák II, ovšem na Bufetu na Trojáku se s Romanem ztrácíme, protože on má svou občerstvovací stanici. Snad se zase sjedem. Jedu sám. Romana už v dálce vidím, ale kolena nemůžou. Náhle se ke mě připojuje jeden místní cyklista - nezávodník - že prý jede na švih, jestli se se mnou může svést. OK.
  
  A pak přichází nejzajímavější část mého orientačního závodu. Pro závodníky zběhlé v závodění jistě není problém se orientovat dle různých soustav cedulí, šipek, přeškrtaných šipek ap. Shodou okolností se zabývám krom jiného i výrobou reklamních i orientačních cedulí, takže jako úplný začátečník v tomto si v této oblasti nepřipadám. Nicméně když s rychlokamarádem cyklistou přijíždíme nikým nepozorováni do oblasti tuším LAZY, nenápadná cedulka se šipkou říká rovně. Na silnici je také sestava nějakých přemalovaných šipek a křížků. Já bych jel taky rovně. On velí doprava. Že prý to tady zná a že musíme doprava. Ještě jednou se opatrně bráním, ne, jedem doprava. Tak jo. Z kopce to docela frčí, projíždíme celou řadu jistě zajímavých míst z hlediska zdejšího regionálního turistického ruchu. Ale když přichází poměrně značný dopravní ruch a dlouho nezaznamenávám žádnou šipku na silnici, začíná mi to být podezřelé. Velitel ovšem neomylně odbočuje na všech křižovatkách. Ptám se jestli jedem dobře, jo jasně. Když míjíme cedule Valašské Meziříčí, tak si říkám, kurnik a jsme v P...odolí. Velím DO PŘEROVA! I kamarád pochopil, že jsme v P. Musíme stejnou zpátky. Mě to dokonale dezorientovalo a zfrustrovalo, nevím, kde je sever, kde jih, cedule na Ostravu, na Frenštát, moje nálada na bodu mrazu. Kamarád se mi stále omlouvá, že prý si popletl Mamuta s nějakými jinými závody. Motáme se zpátky, nevím kudy, jen jsem zaregistroval opětný výjezd - Troják II a Tesák III. Potkáváme zbloudilý sběrák, který mi nabízí potupný odvoz. Ne, do Přerova trefím! Naštěstí kamarád má dobrou kondičku, tak se můžu vézt skoro pořád v háku. Když se opět po delší době dostáváme do oblasti křížení tras Mamuta, je docela legrace se ptát místních lidí na trasu, že prý cyklisti tady dneska jeli, ale tak před 3, 4, a více hodinama, ale že Přerov je jinam. Když jsme se nakonec vymotali do oblasti kolem Kelče, kamarád mě opouští, že mu jeho dnešních 85 km stačí - plánoval 60. Mě stávajících 200 zatím nestačí. Chci domů. Omlouvá se a mizí pryč. V dobrém se rozcházíme, já rezignovaně pokračuju ve směru na Hranice. Pomalu se začínám orientovat, dobrá nálada se vrací s vidinou cíle, do sluchátek se mi začínají ozývat telefonáty. Doufám, že Interpol ještě nevolali. Kupodivu to ke konci z Lipníka na Přerov docela frčí - jedu po hlavní několikaproudé silnici pro motorová vozidla, kde cyklista nemá co dělat, ale já machruju a vynucuju si respekt číslem na zádech. A funguje to. Řidiči se mi vyhýbají obloukem, nikdo netroubí, asi si myslí, že peloton bude někde za mnou. Doporučuju si brát číslo na trénink!!
  
  Vítr mě žene, hlaďák mě žene a samozřejmě Pavel, který se 2 hodiny nudí v cíli. Pásku přetínám v rekordním čase něco přes 9 hodin s 244 km. Malý trénink na Krále. A jen jsem stihnul projet cílem, po chvilce děsný rachot hroutící se techniky z cílové pásky - koukám, auto, tuším s koly BMC na střeše projelo cílovou bránou a strhlo celou čipovací konstrukci na sebe a na zem. Ještě, že jsem to stihnul, přijet o chvilku později, můj čas by dějiny nezaznamenaly.
  V cíli se dovídám, že mě Kolíkáč jel naproti hledat, ale mě by nenašel ani Interpol.
  I tak moc diky Kolíkáči! Mých prvních 200 km na Sudetech můžeš jet za mnou v háku!
  Díky tobě Pavle, že jsi na mě obětavě v cíli čekal a ani mi nevynadal!
  Mamute, příště tě doufám zdárně ulovím!!!