Akce Mamut Tour 2008

Akce Mamut Tour patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2008-05-17.

Nejdelší varianta má délku 217.00 km.

Propozice :: Profil a mapa :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Fotogalerie

Historie: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007

• Léňa – Mamutí orange expres
  
  

  Před deseti lety jsem jezdil na maratóny pravidelně, nevynechal jsem žádného Krále od 96 do roku 2001, pak občas Beskyd, pokaždé traťe krátké do 180km a ještě s doprovodným vozidlem. Zkušenosti s dlouhým maratónem mám tedy na bodě 0. To, že jsem se rozhodl jet dlouhou trať za to může zimní najíždění objemových kilometrů v polabí, kde jsem byl častokrát přesvědčován o tom, že na krátkou ani nemá cenu jezdit, nevěřil jsem. Jako před každým závodem jsem nejdříve musel vyřešit dopravu, zde mi podal pomocnou ruku Rainy (díky moc). Do Přerova jsme z Prahy odjížděli v dešti, ve kterém bylo vidět tak na 50metrů. Složení posádky Rainy, Quit naznačovalo, že cesta bude příjemná a rychle uteče. Čím vice jsme se blížili k Přerovu tak počasí bylo stále přivětivější a předznamenávalo to, že trať bude suchá a nemuselo by pršet. Zkoušíme ještě Quita nalomit aby jel dlouhou trať, ale v tomto má bohužel naprosto jasno a nic na něj neplatí! Při příjezdu do Přerova na presentaci už nasávám atmosféru maratónu, kde potkáváme Kolíkáče s rodinkou. Na Struhařově se ubytováváme v bytě ve staronovém složení, které se nám osvědčilo už na moravském soustředění s Lacem, Pedrem, Honzou Adámkem a nově Gejzou. Mistr svého řemesla Laco, mi během mžiku ještě centruje zadní kolo (tak jak mi ho na koleni vycentroval jsem ho neměl ani když bylo nové), seřizuje přesmykač a razíme směr centrum na večeři. Už nevím kdo, ale někdo vybral čínskou restauraci kde jsme se sešli skoro všichni v plném počtu, myslím tím balík A a B. Ještě dolaďujeme poslední taktické pokyny a jen nasávám zkušenosti z předešlých ročníků již protřelích maratónců Icemana, Honzy A., Igora a dalších. Ještě se domluvit na ranním budíčku v 6hod, doladit co na sebe a hurá se vyspat na den D. Na start nastupuji dle rad Kolíkáče s třemi gely Enduro, energetickou tyčinkou, dvěma plnými velkými bidony, s myšlenkou neztratit duo Iceman , Kolíkáč. Najednou je 8hod ráno, stojím na startu vedle Maliny a Icemana, držím místo Kolíkáčovi, ale ten už bohužel nedorazil včas. Balík vyráží v pohodě, nikam se neženu hlídám si Iceho a vyhlížím Kolíkáče. Průjezd Přerovem a následný výjezd brdku trochu roztrhal balík, Ice jede fakt dobře jsme asi v druhém balíku, Kolíkáč stále nikde. Ice to pere co to dá, rozhoduji se mu tedy pomoct jedu před něj a dotahujeme skupinku před námi. V dalším brdku už slyším, že Ice jede hranu což mě asi na 12km dost překvapuje, ale říkám si takový maratónec ví co dělá tak moc nezvolňuji. Na dalším brdku již vystupujeme s našeho mini balíčku, při pohledu dozadu vidím za námi megabalík s oranžovými dresy, volám na Ice ať zvolní, že počkáme a svezeme se. Ten toto moc nereflektuje a snaží se jet stále dost svižně. Stále do něj hučím, počkáme, počkáme a nakonec se tak děje a dojíždí nás balík, který vede Pedro a jsou v něm Gejza, Kolíkáč, Mlhoš a dalších asi 30 borců. Tempo je takové výletní tak rychle střídám Pedra na špici a rozjíždím tempo někde nad 40, jediný kdo mě střídá tak to je Pedro. Moc mi to nevadí, protože jedu na hranici základní vytrvalosti, ale i tak vyjedu z balíku Kolíkáč a dostávám první kouř ať přestanu blbnout a koukám se schovat do balíku, což taky činím. Šineme se tedy pohodovou vyjížďkou ke Slavkovu ,kde se již opravdu zaměřuju na to abych Kolíkáče neztratil, pořizuju nějaké foto a těším se na kopec. Na Slavkovu nám odjíždí Gejza se skupinou a dojíždí nás Mlhoš a časem také Quit, který pěje slova chváli na Pavla Matouška z KC Brno, který ho dotáhnul za námi. Slavkov vyjíždíme tedy v našem balíku B ve složení Kolíkáč, Iceman, Mlhoš, Quit a má maličkost. Následný sjezd je sice na panelech (nebo co to bylo za hrby), ale dá se jet přes 50 tak pojem oranžový expres dostává ty správné rozměry. Točíme se všichni a připadám si jako na oddílové tréninku nebo časovce družstev. Sjeli jsme ještě dva borce, ale ti podlehli síle našeho expresu a odpadli někde v nějakém brdku. Kopce se snažím jet na údržbu, abych měl sílu do rovin a sjezdů a tím byl našemu týmu nejvíce nápomocný. Brdek střídá brdek, Kolíkáč nás stále zásobuje hláškami, vzpomínkami, tím co nás čeká atd, když už mluví hodně J tak za to beru a chvíli slyším zase jen šum větru, ubíhajícího asfaltu , kochám se nádherným počasím a krajinou. V otevřené krajině si mě Mlhoš srovnává podle větru, slyším jen: „Více vlevo ať se tam vejdeme“. Moc jsem se neotáčel, ale asi stavěli terezín. Odry jsme vyjeli krásně, tady nás překvapoval svou super výkonností Quit, do kterého jsme zase začali hučet ať s takovou formicí jede s námi dlouhou, nepovedlo se Quita zlomit. Před každým bufetem jsme si vždycky řekli jak dlouho tam budeme, toto jsme vždy dodržovali. Vždy jsme na bufet přijel se skoro prázdnými bidony a úplně vyžranej. Ice mi hlásí někdy v průběhu trati: Malina Ti vzkazuje, že máš jíst a pít!. Tak já jedl a pil J. Za celý závod jsem do sebe napral 4,5l ionťáku, cca 6 banánů, dva koláče, tři gely, tyčinku, dva rohlíky, 3x sojové řezy, nějaký meloun, tak 150g salámu, nějaké pomeranče. Na 120km se loučíme s Quitem a pokračujeme ve čtyřech. Tady už začíná mít problémy Ice, Mlhoše už beru, že hlášení o tom, že už jede sračku bere jako sport (hlásí nám to už od 70km). Mlhoš je stejně řízek, když viděl, že Ice toho má plné zuby tak mu říká: Ici, chceš pobavit? Nemám čip, jedu si dnes jen na výlet! J. Tato hláška nás pobavila a vlila Icemu sílu. V následném sjezdu a dalším brdku jsme již definitivně ztratili Ice. To, že jsme ho opustili byl důsledek velmi důkladné porady, kde jsme se jednohlasně shodli na tom, že to pro něj bude nejlepší. Do Tesáku tedy najíždíme ve třech. Tesák začínal velmi opatrně tak jedeme kolem 20km/h, po pár minutách mi Kolíkáč hlásí, že takhle se nedá jet, že nás čeká ještě pěkná stěna, zvolňujeme. Po chvíli dochází na kolíka slova a Tesák se ztopořil a ne a ne klesnout! Házím tedy kašpárka ani to nestačí tak jedu ve stoje. Pohledem dozadu vidí, už jen asi 100, za sebou Kolíka. Smiřuji se tedy s tím, že budeme pokračovat ve dvou. Bufet na Tesáku nám přišel vhod. Když jsme se už chystali s Kolíkem odjet vidíme Mlhoše jak si to šine k nám tak rádi na něho čekáme a pokračujeme opět ve třech. Následný sjezd Kolík znal velmi dobře, zatáčky švihal jako profík a km ubíhaly velmi rychle. Před každým brdkem, kopcem slyším od Mlhoše dotaz: A jak je to dlouhé? J. Pokračujeme přes Kašavu , velmi rychle (stále kolem 40) se blížíme k poslednímu velkému kopci , k Hadovně. Kolík stále vyhlíží Gejzu. Před Hadovnou nám Kolík vypráví ,jak jednou si tady Ice a Honza Adámek ustlali na louce a pozorovali oblohu nebo jak Honza Adámek šel Hadovnu pěšky no na srdci toho měl stále hodně…. Hadovna se jela dobře, jen následný sjezd na uzké silnici kde se procházeli turisti, byl docela nebezpečný. Kolík hlásí 40km do cíle a už jen brdky. Začínají mi již docela docházet síly a jsem rád, že mě Kolík střídá pravidelně na špici a dost se těším do cíle. Ještě dojíždíme jednoho maníka, nás dojíždí borec na favoritu s blatníky (naprosto nechápal jízdu ve skupině) tak se v tomto kvintetu vezeme od cca 195km. Tady na mě přichází první pocit, že bych nemusel s touto skupinkou dojet až do cíle, měl jsem toho fakt dost, naopak Mlhoš získal nové síly a brdky jezdí naprosto famózně. Z Pavlovic najíždíme na kostky ve stylu Paříž – Roubaix, kde Kolík má úplnou extázy radosti z této vložky. Po kostkách následuje technický úsek mezi zahrádky, kde získávám menší asi 50m náskok a vzpomínám si na pravidlo Alánka: Když nemůžeš ,přidej! Nevěděl jsem co mě ještě čeká, protože Laco mi na pokoji říkal, že Mamut má 228km a na tachometru jsem měl zatím 209, ale opřel jsem se do pedálů a ve stylu Cancellary jsem to hnal proti větru co to šlo (něco kolem 35), stále jsem se ohlížel jak to vypadá za mnou a když jsem viděl, že kluci týmově svěsili nohy a nesjížděli mě tak si řekl to musím dotáhnout. Po pár minutách vidím v dáli oranžový dres a černou přilbu, říkám si, že by Gejza? Ano byl to on! Zařazuji tedy těžší převod nevím kde, ale někde jsem posbíral zbytek sil, rychlost narostla na 40Km/h a jedu, jedu. Po minutí cedule Přerov, předjíždí také Gejzu a na silnici vidím označení posledního km. Do cíle už dojíždím poklidu a pořádně unavený, ale spokojený. V cíly si dávám makrelku, prožíváme zážitky z traťe s ostatnímy. Nejvíce mě mrzí pád Rainyho při kterém si nadvakrát zlomil klíční kost L. Rychle se uzdrav! Večerní zakončení společného dne v restauraci Kormorán, byla jen třešnička na dortu z toho krásného dne. Výsledný čas pro mě nějak moc důležitý nebyl, ale tak dlouho jsem na kole ještě nikdy neseděl. Děkuji všem členům orangeexpresu za super zážitky.

  
  
  
• Quit – Po*raný víkend ?!? NE!!!!!!
  
  

  Přemýšlým nad názvem i titulkem... Kéž bych tak mohl napsat krásný a vydařený víkend se Šlapkama... Nemůžu..! Všechno to vypadalo dobře, původně zlá a deštivá předpověď se v pátek v poledne ukázala jako mylná, aktuální srážkové modely dávaly velkou naději, že počasí vyjde. Příjemné setkání s naším oranžovým kolektivem v pátek večer, společné ubytování v roztomilé (ikdyž panelové) ubytovně...
  Sobotní ráno dává optimistické předpovědi za pravdu... Snídaně, odjezd na start... A je to tady, zase ta atmosféra, spousta kvalitních cyklistů se štosuje na startu... Jako by to ale mělo malý háček... Šlapky nestojí pohromadě, Léňa s Icem a Malinou jsou někde vepředu, \"Kolíkáč ještě odchází odlít zbytečné tekutiny\"... Mlhoš přijíždí na poslední chvíli, je na něm vidět, že je rozhozený předstartovním spěchem a hledáním prezentace, navíc 5 minut před startem zjišťuje, že nemá čip... A už se vyjíždí... Můj cíl je jet se skupinou B na rozdělení tras... Proto se sažím zuby nehty držet Mlhoše, je mi jasné, že se budem snažit dojet Léňu s Icem, tak jen čekám až se objeví Kolíkáč a pojede se kaše...Pár stovek metrů za startem se fakt jede rychle... Zaváděcí vůz evidentně neplní svou práci... Tahle rychlost ve městě v balíku \"hlava na hlavě\" nevěstí nic dobrého... Sjíždíme z kopečka pod železniční viadukt a v mírném stoupání hned za ním vidím nějakého blázna uprostřed cesty jedoucího asi 10km/h. První co mě napadá, je že si (debil) koleduje o srážku, než se ale stačím vzpamatovat, je už 10 metrů za mnou. Ještě pár šlapů a už to slyším: \"CHRRRRRRRRRRR\". Fakt hnustný zvuk a mě je jasné co se stalo... Lehce se otáčím a periferně vidím zastavující se balík a padající těla. První co mě napadá je, že za mnou je hodně lidí od nás... Snad tam nebyli, říkám si a v tom vidím vedle sebe Kolíkáče: \"Ty vole, je to v prdeli, byl tam někdo od nás... Možná Rainy\", vyhrkuje ze sebe a tak než stačím říct, \"to je fajn, žes v tom nebyl\" dochází mi, co mi říká... Ale nebyl si jistý, tak doufam, že se mýlí.... Oranžové dresy nemají jen Šlapky... Snažím se na to nemyslet a soustředit se na svůj cíl... Kolíkáč, Mlhoš, Gejza, Pedro... V tomle šlapkovkém složení se propracováváme balíkem kupředu a já cítím, jak mi pomalu dochází dech... V jednu chvíli se před Gejzou otevře díra, ten se ji rozhodne dojet, ale tak, že se ho nikdo z nás nemůže udržet. V tu chvíli si zažívám svých 5 minut slávy... Jdu před Kolíkáče, který osaměl na špici a dotáhuju ho k balíku před námi... Kolíkáč řve \"dííky\", to byla sladká doměna, Roberte, fakt, jo... Zvedám ruku na znamení, že se rádo stalo, mluvit nedokážu... Ještě chvíli věřím,že mám na to jet s nimi, ale brdky jsou nemilosrdné... Není mi dáno... Kluci odjíždějí... Takhle rychle ještě na startu opravdu jezdit neumím Spomaluju a čekám na další balík, který rychle dojíždí, v něm jsou trochu rozumnější blázni a tak jedu s nimi. Když už tam mám ustláno a dýchám zase jenom jako pes, zjevuje se defektový Pavel Matoušek a řve na mě... Je to jako by mě chytl za rukáv a vytrhl z balíku a už si to šinu za ním... A je to tu zase... Dýchám znovu jako lokomotiva, v duchu si říkám že jsem magor, ale něco mi říká, ať ještě chvíli vydržím... Přijíždíme pod Slavkov a já v kopci před náma vidím cyklisty z balíku předemnou.. Ale daleko... Zvolňuju, a pomalu se objevují borci z balíku, který jsem s Matouškem roztrhal... Tak to asi bylo zbytečné, říkám si o mém úprku za Pavlem a snažím se o udržení v aktuální skupině... Ale zhruba za 5 minut nevěřím svým očím... 4 oranžové zadky předemnou, to nemůže být nikdo jiný než naši... Jako by do mě střelil, opírám se do pedálů a utíkám mé skupině a voláám: \"Kucíí ahoooj..\"
  Od této chvíle zažívám nejhezčí závodní okamžiky v mém životě. Jet v oranžové pětce je pro mě velká čest. Léňa je jasný lídr, kdykoli se dostane na čelo, rychlost se zvýší a vítr víc fouká... Kolíkáč neustále rozptyluje, má hubu prořízlou, jak báby na návsi, ale je to skvěla vzpruha.... Iceman a Mlhoš skupinu skvěle doplňují a zvyšují můj výborný pocit z toho v jak kvalitním balíku se to pohybuji... Ani jsem se nenadál a je za náma 50km... Takhle dobře se mi v závodě snad nikdy v životě nejelo... Navíc nové tretry, které mi nečekaně a hodně originálně nadělila Terka (po tom co jsem si je vybral mi prodavač řekl, že je mám zadara od ní k narozkám), tak tyhle tretry sedí skvěle na nohách a perfektně přenášejí výkon do pedálů... Prostě idylka...
  Před druhým bufetem už ale sotva kroutím nohama a rychlé tempo je znát.. Těším se na rozdvojení, už sotva jedu, ale s klukama se držím až do něj... Cíl byl splněn... Teď už jen dojet... 20 km se táhne jako dlouhá nudle z talíře... Ale brzy jsem v Přerově. Mám toho plné kecky, projížím cíl, lehám si do trávy...a... A do prdele.... Vidím přicházet Rainyho, v civilu, ruka schovaná pod tričkem... Je mi to jasné... Kolíkáč se nemýlil... Vidět kamaráda, cyklistu, v téhle situaci je fakt věc, o které se těžko píše... Cítím zlost a velkou lítost zároveň. Navíc mi dochází, že tohle se může stát komukoli z nás... Rainer mi vše odvypráví, je na něm vidět velká bolest... Radost a euforie z výkonu jde stranou... Zbytek víkednu je tím prostě poznamenán. Pádem byl navíc postižen i Gavoš, Igor s horečkou nedokončil, ostatní kluci ze skupiny A po opravě kol po pádu jeli na konci úplně sami...
  Chtělo by se mi říct, že to byl krásný víkend se splněným cílem. Ale má veliké kaňky... Holt, není vždy posvícení... A tohle bohužel k cyklistice patří. Rainy, držím palce a posílám spoustu optimismu... Jsi dříč a zvládls horší věci... Tak se vyvaluj na kavalci a rychle srůstej..))" width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" /> Gavoši, Igore, i vám rychlé uzdravení a žádné problémy... A všem ostatním, co jiného než DÍKY...!! Protože nebýt vás, byl by to prostě jenom posraný víkend...

  
  
  
• Gejza – 217 km x 100 m
  
  

  Na letošního Mamuta jsem se těšil a hlavně jsem byl zvědav zda se mi podaří zajet lepší čas než před 2 roky. Do Přerova jsem vlakem dorazil v pátek odpoledne kolem 14 hodiny a tak jsem vzal kolo a jel na prezentaci a najet trošku Km před závodem, nakonec jsem na rozjetí dal 4O km vrátil se na prezentaci a zde potkal Laco a jel s nima na ubytovnu, ubytování, nákup v tesku a večer vynikající večeře v číně na náměstí, trošku piva a hurá spinkat.
  Budíček 06,00 snídaně, namazat traťovky ( rohlík a sýr) naplnit bidony a hurá na start. Počasí nevypadá špatně a už se těším na start. Hlášení pořadatelů, že první cca 3 Km se pojedou v poklidném tempu dává příslib času na zahřání, ale hned po startu se jede 35 km tak to moc klidně nevypadá
  JAK ŠEL ZÁVOD
  08,00 start, i přes slibovanou manifestační jízdu svižnější tempo a kousek za Přerovem se sjíždíme Já, Kolíkáč, Mlhoš a vydáváme se sjet Icemana, který je někde před náma, Jede se docela svižně a Icemana sjíždíme před stoupáním na Slavkov.
  09,00 První dnešní prověrka sil stoupání na Slavkov. Chytám se asi 7 členné skupiny a jedeme vzůru, bohužel ostatní šlapky zústavají pozadu, ale tempo naší skupiny mi vyhovuje a taj se skupinou zůstávám, s myšlenkou, že mě stejně Kolíkáč a spol v následném sjezdu dojedou. Nahoře na Slavkově pohoda a příjdemi, že to ani moc nebolelo a tak hurá na dlouhý sjezd směr Potštát, a Odry. Tady je to paráda a ve skupině, která čítá cca 3O jezdců se pravidelně střídá a jede se slušné tempo až do Oder
  10,00 stoupání za Odrami na Veselý kopec, další prověrka sil, stále vše docela v pohodě, stále se držím ve stejné skupině, ale sluníčko už začíná připalovat a voda v bidonech dochází. Už se těším na bufet na 1OO Km, kde doplníme tekutiny. Bohužel v prudkém sjezdu z Veselého kopce mi balík odjíždí a na cca 80 km jsem odsouzen k samostatné jízdě.
  11,00 sám si to prdím k 2 bufetu zde zastavuji a doplňuji bidony, troška rozinek a pokračuji dál, zde mě napadá myšlenka, že bych si závod zkrátil dal jen 135 km a to především proto, že mě po 17 hodině jede z Přerova vlak, který musím stihnout. Proti hovoří, že ještě není ani 12 a jsem skoro v půlce a ještě si říkám, že Kolíkáč zatím nikde a tak se mi ho třeba podaří porazit a tak je rozhodnuto nejsem měkota a jedu 215.
  12,00 Stále sám ty nepříjemné brdky od 2 bufetu k Tesáku nahoru dolů nahoru dolů a pořád dokola, chvilku jedeme ve třech, ale po chvilce se trháme a zase sám, v duchu si říkám být v 14 na tesáku byla by paráda, ale Rajnochovice projíždím něco kolem 13,00 a tak doufám, že na tesáku budu snad dříve
  13,00 stoupání na Tesák pořád sám Kolíkáč v nedohlednu a tak stále doufám, že mu vrátím potupné porážky z posledních závodů, Na vrcholu tesáku jsem kolem 13,3O hod což mi připadá jako dobrý čas a v duchu začínám uvažovat o pokoření času závodu pod 7:30 hod. Na vrcholu doplnit bidony, a mezi řečí zmiňuji nejhorší za náma. Jeden z kolegu na bufetu, ale prohazuje ještě Hadovka . Já si teda myslím, že ta bude v pohodě a upaluji z kopce dolů za vidinou času po 07,30 a porážky Kolíkáče s Mlhošem ( s hadovkou se příšerně mýlím)
  14,00 Z Tesáku směr Fryštát sjezd z kopce, trošku už začínají bolet nohy a záda, ale vidina posledních cca 60 km Po 14 hodině začínám stoupat na Hadovku a pořád věřím, že už ten zbytek tratě cca 4O km za hodinku a půl zvládnu, Utěšuji se, že se jedná o poslední náročné stoupání. Přichází první krize a sotva pletu nohama, výjezd na Hadovku mě stojí spoustu sil, ale nakonec jí úspěšně zdolávám, následuje sjezd, který už tak rychlí není odpočívám a jsem rád, že sotva pletu nohama, Na poslední bufetu rychlé doplnění bidonů, 3 kolečka salámu a hurá na posledních cca 25 km.
  15,00 Cíl se blíží a přichází další krize a to ve stoupání k Pavlovicím u Přerova, Od téhle chvíle už až do cíle jen trpím,přicházejí kostky za Radslavicemi, do cíle je to kousek, čas něco kolem 7 : 15 a zamnou zatím žádná šlapka, ale to ještě netuším co mě čeká. Poslední rovinka za Prosenicí, se v lese otáčím a vidím oranžový dres, těsně před Přerovem mě předjíždí Léňa. Ani se nepokouším se Léni zachytit. Snad to byl poslední jezdec co mě předjel, zase se hluboce mílím.Už jsem ve městě a tabule 1 km označuje skoro konec závodu, posledních 500 m neotáčím se a doufám, že už se do cíle nějak doploužím, 100 m před cílem slyším zaber a kolem mě se prožene Kolíkáč s Mlhošem, no to ne k nas…… myslel jsem, že je o dlouhé době porazím.Nakonec, ale spokojenost s časem, který byl o cca 3O min lepší než v roce 2006 V cíli rychlá rozlučka, rychle na ubytovnu a pak domů.
  17,00 na nádraží unavený čekám na vlak, Mamut byl super tak za rok zase na Mamuta
  
  PS Těšte se na Praha Doksy snad budu se snažit porážku vrátit
  

  
  
  
• RiC – Nikdy neříkej nikdy
  
  

  Nevím jak dlouho před Mamutem jsem lamentoval nad svojí cyklistickou sezonou a stýskal si, že Mamut je ztracen. Ještě začátkem května mě ani ve snu nenapadlo, že bych ho mohl jet. Nakonec bylo všechno jinak. Jako už tolikrát.
  Co změnilo můj názor na účast v prvním závodě série \"53x11 marathon cup 2008\"? Nebyl za tím nárůst tréninkových kilometru (ke dni startu jsem jich měl všehovšudy asi 350), ale Kolíkáč. A samozřejmě ICQ. Jednou takhle večer, co jsem přestal točit klikou lanovky, jsem plkal s výše jmenovaným. Přesvědčil mě, že už mám za sebou určitou cyklistickou historii a že bych to mohl objet. Samozřejmě mi to zalichotilo, a začal jsem se tou myšlenkou zaobírat. Rozum v té chvíli nastoupil na dovolenou. Naštěstí ne na dlouho. Jeden, dva dny jsem si s tím nápadem vážně pohrával, ale pak jsem ho zapudil. Rozum se vrátil z víkendu. Do toho přišel další hovor via ICQ. S Jurou. Ještě jsem držel pozici, jako že asi dlouhou, ale vnitřně jsem už byl rozhodnut nejet. Jura mi naočkoval myšlenku na krátkou, 135km. Krátké varianty marathónů jsem vždy odmítal, že to není to pravé dobrodružství. V mé situaci to ale bylo jediné rozumné řešení. Pokud bych do Přerova nejel vůbec, stejně bych vyrazil na trénink. A nejlepší trénink je závod, to je známá věc. Navíc, mojí účastí na krátké jsem si splnil jedno přání: po dlouhé zimě se setkat se Šlapkami a nasát trochu cyklistické atmosféry velké akce. Je to úžasná psychická vzpruha.
  Navíc jsem mohl zaskočit za Astrála, který náhle ochořel. On dostal startovné, já nemusel platit to zvýšené.
  Předehra…
  Budík zvoní v 3:50, abych stihl naplánovaný odjezd v 4:30. Do Přerova jsem dorazil těsně po šesté. Ještě jsem se zastavil na Šlapkovské ubytovně Stavařov. Měl jsem od Kolíkáče slíbeno, že mi přiveze novou vestu v týmových barvách. Asi jsem ho vytáhl z postele, nicméně za chvilinku je venku a já držím v rukách novou vestu. Počasí vypadá, že ji nebudu potřebovat. Takové drobné zklamání hned na začátku.
  Po chvilkovém hledání nového vjezdu na výstaviště jsem zaparkoval. Následují už rutiné záležitosti, zaregistrovat se (záměna s Astrálem bez problému) a připravit na závod. Po půl osmé jsem na náměstí a vyhlížím oranžové dresy. Stoupl jsem si ale nějak nešikovné, všichni jsou víc vzadu. No, nic, však po startu, cestou z Přerova pokecáme. Jediný s kým jsem si ale pokecal byl Hanato.
  …a závěr
  Je odstartováno. Navzdory předstartovním výzvám pořadatelů se jede za zaváděcím vozidlem hodně svižně. Asi ho řídí nějaký závodník :) Jedu kolem čtyřiceti a balík je v trapu. No, nebudu tady řešit rychlost \"safe car\". Vyjíždíme z Přerova a stále čekám, že se někde objeví jádro skupiny \"A\". Až po závodě jsem se dozvěděl, proč se tak nestalo. Příčinou byla havárka v podjezdu za účasti Rainyho a Gavoše.
  S Hanatem jedeme společně až pod Slavkov, kde mi nenávratně mizí. A nejen on. Bez nějaké krize a v rovnoměrném tempu vyjíždím nahoru, kde se utvoří odhadem sedmičlenná skupina. Ještě před sjezdem na státovku je potěšena moje ješitnost. Starší kolega pochválil moje rovnoměrné tempo a řekl, že je vidět, že jsem cyklista. Už jsem jak fotbalista, umím klamat tělem :) Škoda, že pýcha nenadnáší. Byl bych lehčí o dvacek kilo a hned by se mi jelo lépe.
  Nájezd na státní. Vzorně spolupracujeme. Rychlost se pohybuje kolem 45-50km/h. Chvíli na špici a pak do háku, kde se tep pohybuje kolem AP. V pohodě tak odpočívám. Hrneme to společně směr Potštát a Olšovec. Převálcujeme jednu, dvě skupiny, které míjíme jak Pendolíno noční osobáček. Poslední skupinu jsme dojeli kousek před Olšovcem, kde jsme nepochopitelně zpomalili. Snažím se skupinu opět rozjet, ale nikdo už nemá zájem. Každý se šetří na Partutovice. Asi vědí proč. První bufet, jsoucí na začátku stoupání, projíždím. Za jízdy si beru jen banán. Stejně jako na Slavkově, mi všichni odjedou. Chvíli se držím dvou jezdců, přibližně stejné kategorie. Věkové, výkonnostní určitě ne. V Partutovicích mi pomalu odjíždějí a já se začínám trápit. Sjezd do Oder by byl pohádka, ale jedu ho sám. Osamocený jezdec, kterého dojíždím nemá zájem o rychlejší jízdu. Přitom to bylo on, kdo mě předjel před vrcholem v Partutovicích, zastavil se u svého doprovodu, dojel a znovu mě předjel. Tak nevím. Každopádně jedu sám, tepy si hlídám kousek nad AP. Větrná rovinka před Odrama a Dobešov nejsou nic moc, musím se pošetřit. Za chvíli jsem ale dojet skupinkou, která mě do Oder dotáhne. Ve stoupání z Oder na Dobeš mi zase odjedou. Takto to jde až na druhý bufet (107.km), někoho se zachytím, na rovině dobrý, v kopci odpadám.
  Druhý bufet si užívám. Hlt piva, něco salámu s rohlíkem, meloun a zakončím opět hltem piva. Spokojeně odjíždím, s vědomím, že mě čeká poslední kopec. Kolem Helfštýna nahoru do Lhoty. Tady se dělí trasy A a B. S úlevou odbočuji na krátkou. Dám si závěrečný super lomcovák, Slehu. Nevím, jestli je to Slehou, nebo vědomím, že do cíle mi zbývá zhruba hodina jízdy, ale najednou se mi jede o sto procent lépe. Už se nešetřím a TF se usazuje nad ANP. Problém nastal ve vesnici, kde se najíždí na kostky (Radslavice?). Chytla mě druhá křeč. První byla hned za prémií na Slavkově do lýtka. Teď pro změnu do vnitřní strany levého stehna. To je pech. Zrovna jsem dojel jednoho samotáře, kterého chci urvat. Budu rád, když ho uvisím. Ovšem, zachránily to kostky. Jakmile jsme na ně najeli, dal jsem velkou a jel hlava, nehlava. Natřásání svaly promasírovalo a udělalo jim očividně dobře. Kolegovi samotářovi asi ne. Zůstal za mnou. Zalehl jsem za řidítka a jel co to dá až do Přerova. Závěrečný spurt už byl takovou krásnou tečkou za mým osamoceným trápením.
  
  Na závěr něco statistiky
  135 km
  Oficiální čas: 5:00:28
  Celkem dojelo: 113 závodníků
  v kategorii BM3: 25
  Umístění:
  89. absolutně
  23.v kategorii BM3
  
  

  
  
  
• Malina – Mamut08
  
  

  Dobře si vzpomínám, jak jsem loni pln nadšení psal report z Rampušáka. Tenkrát první maratón, první závod, jak se říká přes závit, první závod s kopci delšími než 4km, první spurt na dvoustém kilometru ...
  
  Vše je jednou poprvé. Čas pokročil, zimní příprava utekla, první závody jara proběhly, první letošní křeče z jarních „kaší“ odezněli a máme tu víkend 17.-18.5. a mamuti do Moravské brány přiběhli.
  Tradiční sled událostí, jak už před maratónskými štrekami bývá:
  Ubytování, pořádná večeře, vykecávání do ranních hodin, hektické ráno, sacharidová snídaně, čekání až přijde chuť na záchod . Však to všichni znáte, nemusím popisovat...
  
  Tady je pár mých postřehů a útržků z těch cca 6 a půl hodin co jsem kolem Odérských a Hostýnksých vrchů strávil v sedle kola:
  
  Tedy chronologicky. Snídaně šampónů, tradičně jogurt s müsli, k tomu nějaký energetický nápoj na probrání. Musím říct, že se mi spalo přibližně jako před zkouškami. Čistého času cca 5hodin, pro mě docela málo. Na náměstí se náš „happy team“ dostává tak nějak každý po vlastní ose. Na startovním čtverci si potřesu ruku s kamarády. Hochům jsem záviděl, jejich rady a porady ohledně toho, jak se pojede společný balík, se neposlouchali lehce. A jelikož mě z Kolodějí nemají rádi, tak jsem hold jel sám a do spolupráce se nepřidal . Starťák jako tradici jsem si nemohl nechat ujít. No ale už jsem zažil horší. Přesně v 8.00 to odbouchli a pedály jsem zaklapl hned vedle Léni a Ice a udělal první metr pohybu z trati bezmála 220km.
  
  Start
  Kvůli lidem se jelo městem za autem. Natlačil jsme se trochu více ke špici balíku a očekával až to nadobro oficiálně odpískají. Po odmávnutí se samozřejmě trochu zrychlilo ale nijak závratným tempem jsme začali projíždět první vesničky moravské a brdky zatím lehounké. Všiml jsem si motorkáře Libora Matějky a také jeho vlasatého synátora, co zezadu vypadá, jak synátorka. Ten ovšem šlape, objel jsem vedle něj prakticky celý Pičín, tak si ho pamatuji. Další momentka je na levé straně stojící Pavel Matoušek s prázdným zadním kolem. Smůla ho po pádu na Morávském poháru bohužel neopustila. Člověk by řekl:“ Je to sport“. Ale právě pro sportovce je to v tu chvíli neštěstí. Opět zavzpomínám na Krále, kde před Zdíkovem mi Tufa řekli: „Dál nejedeme“. A já bez náhrady jsem se šel na občerstvovačku nažrat a věděl, že mi závod ujel. Brrr!!!
  
  Slavkov
  Pocity: Dusno, pot, první vážnější selekce závodu, očekávání, jak mi to pojede.
  Rozjelo se to až v té těžší pasáži. Nabyl jsem dojmu, že úplně vepředu je Jura. A druhý dojem byl ten, že dnes to bude těžká fronta. Nohy jsem měl jak balóny. Ale říkám si, že tempo někde na rovinách to v nohách trochu rozjasní (Pokud se na ty roviny nahoru dostanu!). Stíhám Krupiho a po boku jede Davídek Klímů. Tak se utěšuji, že to není úplně volšové.
  Nahoře se sbírá grupa. Silnice teda šíléná, panely, zadní kolo lítá. Úplný čelo závodu dojíždíme ve stínu lesa. Ještě předtím jsem si neodpustil poznámku k jednomu hochovi co měl na dresu 53x11, schopnost a vlastnost dělat díry vážně nemusím. Dojedeme balík a ihned pohoda, tedy se výletuje. Jura nikde, škoda ho, ten dres KC Brno byl Michal Chadim...
  
  Partutovice
  Tento jsem zákeřný kopec jsem hrubě podcenil, začátek krása, konec katastrofa, nahoře nad vesnicí neznám své vlastní jméno... Připomnělo mi to Dlouhou Louku. Člověk si myslí, že je konec. A teprve, když přijede do vesnice, tak zjistí, že to co mezitím jel byla skoro rovina. Nahoře mám pocit, že mi bouchnou nohy. Bez morálu, bez ochoty něco podniknout. Nechávám se dojet skupinkou a až před Odrami to dojíždíme. V táhlém sjezdu párkrát protáhnu špici a snažím se skupinu naladit na rychlost alespoň 65, aby jsme to sjeli co nejdříve. Dojet to těsně před kopcem, to by bylo skupinové harakiri. Snad kdyby se jel Mamut jako rovinářský závod, tak ho snad vyhraji. Nepamatuji si, že bych někdy dokázal držet rychlosti kolem 55, tak dlouhou dobu...
  Pár kilometrů před Odrami to sjedeme a v balíku zase zjistíme, že se ZDE výletuje.
  
  Odry
  Konečně se rozjíždím. Serpentýnky mi nevadí. Jedu dost vzadu ale pořád to mám před sebou, neztrácím kontakt, dokážu zrychlit, pocit obstojný. Celkem si věřím a nohy už nejsou, jak holínky. Kdybych věděl jak to vypadá nahoře, tak jsem se nechal procedit balíkem. Takto jsem zůstal vzadu. Vítr fučí z boku, balík natažen. Po chvíli se udělaly terezíny a tak jsem tušil, že to opět ujede . Ve skupince přede mnou vidím Krupiho a na záda mi funí Michal Chadim z KC Brno. Nekonečný magnet končící na absolutním horizontu mi opět otáčí sebevědomí směrem dolů. Na vlnkách se odtrhávám od skupiny a jedu si pro Krupiho. Hoši to ale valí, střídají...tyhle vydané síly mi budou ke konci chybět a tak se opět nechávám docvaknout skupinou. Krupiho sjíždíme až podstatně dál....
  
  Země nikoho
  Čelo je na dohled, skupinka které se po sjezdu z Oder zformovala není malá a tak se zejména Krupi ( a jeho maminka v autě) ujali vedení a začalo se docela točit. Vlastně až zde jsem pochopil, že ten Mamut vlastně nebude žádný pouťák . Buď člověk plandá za těma hovádkama někde v procentech nebo naopak lítá po brdkách v Moravské bráně na velkou. A z nohou si vyrábí grilované párky. Vedro, prach od náklaďáků...zážitky zrovna ne k zapamatování ale jsem si vědom, že tenhle úsek jsem proklínal nejvíce. Louže alias past na mamuty, kterou zažilo jen cca prvních 50 poté už vyschla. Rázem skupina vypadá jako borci na cyklokrosu. Plán byl takový, že pokud koleno bude cítit více než minulý týden na závodech, tak to stočím na kratší variantu. Ano nohy teda stáli za velký kulový, ale koleno bylo spolehlivé. Prolétli jsme Lipník a pak 2kilometrovém stoupání jsme se rozdělili. Jak já si přál, aby jel Krupi dlouhou....Tak nazdar brachu!
  
  Marní stíhači
  Zůstali jsme 3. S Michalem Chadimem a jedním Vokolkem z Hlinska jsem pořád ten balík borců před námi viděli. Byl to cca kilometr. V jednom výhledu jsme je zahlédli. Je to sice kilometr ale zároveň vzdálenost až do cíle. To už se sjet nedá. Jedině jet absolutní podlahu a pak si pod Tesákem vykopat díru a lehnout od ní...Co nám zbývalo? Točíme tempo, pravidelně střídáme, Michal si stěžuje na zažívaní. Kolem ještě projede Matějka na motorce a řekne nám přibližnou ztrátu. Ale odpověděl jsem mu jen: „Hm, dík“ Nic víc vyplodit nešlo. I těch pár minutek, co by šli spočítat na prstech jedné ruky, bylo moc.
  
  Přejezd Hostýnských vrchů
  Moravští ogaři pracovali i v sobotu. Opravy na silnicích jemným štěrkem mi naháněli černé chmury na blížící se defekt. Upřímně říkám, že pokud bych v této chvíli píchl, tak jsem si s duší šel na hodinu hrát na louku a počkal na slavnou skupinu B. Opět jsme jim zazáviděl...
  Menší krize, chvíli jsem se schoval na třetí místo v naší grupě a před Tesákem přišli křeče.
  Úplně na čas, říkám si! Tesák jsem čekal horší, i s těmi mírnými křečemi se to dalo pěkně vyjet. K tomu v nejprudší části odpadnul Michala a s Vokolkem jsme věděli, že pokud se nestane něco extra, tak už to asi dojedeme společně sami.
  Kolega bufet projíždí, posílám ho ať jede, že si to docvaknu. Dva kelímky kofoly mě docela osvěží a nechávám si dolík ioňták. Opět jsem se utvrdil v názoru, že tělo je černá skříňka do, které není vidět. Po pár napití z iontové chemie křeče přestali. Vokolka dojedu až před Držkovou a čekám na stojku u Kašavy o které mluvil Iceman ze spaní .
  Za tímto překvapeníčkem dojedeme jednoho borce, kterého ti před námi vytrousili. A společně dojíždíme na poslední výšvih Hadovnu.
  Hadovna v pohodě, dal jsem si další chemický hnus Speed8. V balíku by se možná jeli bomby, takto opět spíše tempo. Zničehonic se za námi objeví hlas se slovy:“ To jste mi dali!“ Jirka Ježek po defektu znovu na scéně. „My ne!“ odpovídám. Frajer nám přijel udělat společnost.
  
  Ne, Jiří nás nerozvěsil ale roviny s ním na čele byli docela povzbuzující. Valili jsme to vítr nevítr kolem 50 a dle svého stavu jsem začal tušit, že se ještě dnes dostanu zpět do Přerova. Na posledním bufetu Jiří nestavěl. S Vokolkem jsme si vzali pár kuliček hroznového a meloun. A snažili se Ježoura ještě dorazit. Za to třetí začal hodovat a tak jsme nečekali...
  Brdky co tu před člověkem vyrostou dříve než je stačí přejet už nejsou, tak kouzelné jako zpočátku. Pily ale točíme dál. Však ono to asi ani nemá cenu shazovat.
  Až na kostkách jsem ho docvakli a přes nesmyslnou prodlužku skrze záhonky a hnoje. Jsme se vynořili před lesíkem, který je už pár kilometrů do cíle. Kluci spurtovat nechtěli, ani jsem se pořádně nedozvěděl proč??? Na koberci jsem chvíli před nimi.
  
  Pěkný závod. Je otázka, který z maratónů je těžší či lehčí. Každý má své kouzlo a zákeřnosti.
  Největší krizi závodu jsem měl bezesporu při cestě na večeři. Sotva tahám nohy, trochu se ozývá koleno, ale nyní, když píši report už není nic cítit a nemusím se tolik ohlížet...
  Tenhle týden mám těžkou regeneraci, do čtvrtka jen plavání, aby si koleno pořádně odpočinulo. Upřímně řečeno-nebaví mě to! Sebrali dítěti hračku, feťákovi stříkačku, psovi kost...nechápu co jsem v tom fotbale 10let viděl?! Také to vidíte stejně?
  Od čtvrtka kvalitně potrénuji a na Doksech a poté Sudetech se kvalitně opět zboříme ;-).
  
  Mějte se, zatím Malina.
  

  
  
  
• Iceman – Léňa for prezident
  
  

  Tak jsem odlovil svého třetího Mamuta.Myslím si,že jsem na něj už docela odborník.Hodně jsem na něm prožil,některé zážitky jsou tak extrémní,že si je budu pamatovat celý život.A doufám,že budou přibývat další – Mamut je maratón,na který se hodlám vracet,dokavad budu moci.
  
  Poprvé v životě se na startu tlačím dopředu.Důvod je jednoduchý.Z minula vím,jak se to v Přerově po startu mele.A taky nechci hned chytit díru,kterou bych musel sjíždět,pod Slavkov chci jet vpředu.Dobře vím,že se tímto způsobem dá pod první kopec dopravit snadno a rychle.Tedy stojím vedle Maliny a Léňi,kecáme probíráme taktiku a jsem docela nervózní,navíc pojedu svůj první maratón jen na pocit.Rozhodl jsem se letos na závody nevozit tepák.Zbytečně mě stresuje.Věřím,že to podle pocitu zvládnu lépe a budu se moct soustředit na užitečnější věci než na nějaká proklatě vysoká čísla.
  
  Se startovním výstřelem začíná práce.Propracovat se dopředu a pěkne se někde zašít.Splněno.Je tu i Léňa a Pedro,docela nám to sviští.Jsme 2 balík a Léňa s Pedrem jsou pořád na špici.Blázni jsou to .V brdcích je potřeba přišlápnout ale jinak se jede přijatelné tempo,žádná kref a já jen čekám,kdy se začne formovat skupina B.Ke Slavkovu zbývá už jen pár kilometrů,když odzadu konečně přiletí Kolíkáč,Mlhoš a Quit.Bohužel přivážejí i neveselou zprávu o Rainym a Gavošovi.Kolíkáč se okamžitě ujal své role ,mozku skupiny a jede seřvat Léňu aby to se špicí zas tak nepřeháněl .A má recht,pod Slavkovem Mamut teprve začíná…….
  
  Slavkov je hnusnej kopec.Dlouhej utahovák.A když myslíte že skončil,zjistíte,že jste vedle jak ta jedle.Hned na začátku stoupání Mlhoš ztratil brýle.Zastavuje,vrací se pro ně a naše skupina tedy čeká,volíme rozvážné tempo,aby Mlhoš mohl snadno docvaknout.Jedu vedle Quita.Na jarním soustředění o něm Krupi prohlásil,že má postavu jak Kozubek.Quit je pro mne největší hvězdou letošního Mamuta.Ještě před měsícem s námi při tréninku umíral a teď objel krátkou jako by se nechumelilo.Rozhodně měl na dlouhou.Kolíkáč je nejenom mozkem skupiny ale i jakýmsi tátou,opatrovníkem a garantem integrity skupiny.A navíc pořád kecá.Někdy,zvlášť v kopcích je to dost nechutný .Mlhoš od začátku o sobě lže .Jak je v prd… a jak mu to nejede,to slyšíme pořád.Asi je to nějaký jeho tajný rituál .Já však lhát nemusel,ale o tom až později.Ve sjezdu do Partutovic tak točíme v pěti jednu lajnu radost pohledět.Já se hlídám,na špici vždy strávím tak 10 vteřin,víc ne.Nejvíc práce odvádí Léňa.Já toho kluka mám fakt rád.Nesmírně hodnej,skromnej kluk navíc s obrovským rezervoárem sil,které navíc ochotně,bez známky rozmrzelosti dává v prospěch celé skupiny.Kolíkáčův slogan : „ Léňa for prezident“,který nás tak pobavil za Odrami, na něj sedí .Partutovice nejsou Slavkov.Nikdo z nás nemá žádný problém,ve sjezdu k Odrám jen připomínám Léňovi aby nezapomínal jíst a pít.To byl můj domácí úkol od Maliny.Malina s námi pochopitelně nejede ale pár slov o něm napsat chci.Dost jsem přemýšlel,jak ho nejlépe popsat,jak na mě působí a myslím,že mě napadla geniální rovnice.Malina = mladej Vyhup .Tím je asi řečeno vše.Takže Odry.Samotný nejsou nic hrozného,horší však je,že tu dost fouká a začíná těžkej úsek v kterém si neodpočinete.To až za Tesákem.Není tedy pro mě žádné překvapení,že si začínám docela dávat.V každém kopci jedu trochu pomaleji než ostatní.Někdy se ke mně vrací Kolíkáč a jak máma mě povzbuzuje.Poprvé hochům odhaluji jak to se mnou vypadá a vybízím je, ať jedou sami.Neb jsou to kamarádi odmítají,no zatím stíhám,byť za cenu,že na každém horizontu dřu jak mezek,abych docvakl a schoval se v skupině.Léňa teď skoro neslézá ze špice.Všíchni ho obdivujeme,Kolíkáče napadá onen geniální příměr o prezidentovi.A tahle historka je taky dobrá.Po druhé občerstvovačce se Léňa nějak zapomněl,zamyslel či co,no zkrátka rozjel to takovým způsobem že jsem jen zalapal po dechu a z posledních sil zvolal : „ cos to tam proboha naházel ! „ . O zoufalství v mém hlasu nebylo pochyb,neb ostatní se rozřehtali jak na povel .Takže ve svém vyprávění jsem došel na 140 km.Moje krize už vypukla naplno a kyselina mléčná v mém organismu pěkně řádí.Hoši konečně dali na mé naléhání a odjeli,abych je tou kyselinou nenakazil .
  
  Moje situace moc růžová nebyla.Prošitej jak brok,totálně bez síly.Po rovině jsem byl schopen jet tak 20 km/h.,víc ani náhodou.A Tesák se blížil.No,co bych Vám povídal.Ve stoupání na něj jsem si přísahal,sliboval svému poničenému tělu,že tohle je rozhodně můj poslední závod .Nějak mě to masochisticky uspokojovalo.V tu dobu jsem rozhodně nezávodil.Byl jsem rád že žiju,pral jsem se s myšlenkou že slezu a trochu si orazím.Sběrák mi přišel jako dobrý nápad.No,neslezl jsem,Tesák jsem vydrápal a občerstvovačka mě přeci jen postavila do latě,vylil jsem na sebe odměrku vody,do sebe nacpal rohlík se salámem a zalil kofolou.Konečne sjezd a první chvíle odpočinku snad po 60 kilometrech.Velmi zvolna jsem začal regenerovat.Zkontroloval jsem si čas a po zjištění,že čas 8 hodin je pořád reálný mi poněkud stouplo i sebevědomý a nekecám,najednou mi bylo veselo a já se začal těšit na stojku v Kašavě,jak se s ní poperu.V tu chvíli jsem byl zas zpátky a já začal závodit.Na mé poměry to docela jelo.Kašava ani Hadovna mě nijak nerozhodily.Trať si z předchozích ročníků dobře pamatuji,odfajfkovával jsem si úsek po úseku,a najednou tu byly kostky,zahrádkářská kolonie a cíl a s ním i cílové ovace od Šlapek pro mě .Tentokrát čas 8 hodin odolal o 61 sekund.Vycvakl jsem a šel poděkovat celé skupině B za podporu,které se mi od nich dostalo.
  
  Co závěrem.Nelze vše napsat,na mnohé si člověk nevzpomene,nevybaví si.Mnohé momenty letošního Mamuta se dovíte z jiných reportů.Dočtete se o věrném Jestřábovi,o Rainym,o Igorovi který byl nucen vzdát.Můj report je jen střípkem Šlapkovského příběhu Mamut 2008.Jsem rád,že jsem mohl být u toho.Sakra dobrý to bylo.
  
  

  
  
  
• Kolíkáč – Oranžový sen
  
  

  Jak začít? Je tři dny po Mamutovi a já stále jako bych šlapal a užíval si tu sobotu. Povedlo se něco, o čem jsem dlouhá léta snil. Ve skupině B se oranžový express, i přes bolestivou ztrátu, dovezl až do cíle.
  Maratón pro mě už začíná v pátek, rodina si udělá výlet do Přerova, takže nahustit auto až po střechu a vzhůru na Moravu. Před Brnem se zdravíme se Strejdou, Natašou a HonzouA, kteří jedou ve vedlejším pruhu a od Vyškova už si to svištíme po nové D1 na Kroměříž, pak však dálnice končí a po nechutných okreskách se za stálého řevu nejmladší dcery dostáváme k ubytovně Stavařov. Tam již Iceman zařídil luxusní byty a setkáváme se s oranžovými maratónci. Pak na prezentaci a procházka po Přerově, který mě překvapil svojí historií, krásnými dětskými hřišti a upraveným okolím u řeky Bečvy, na které se prohánějí lodě, kde pádluje asi 20 lidí za dirigování bubeníka. Pak se přesouváme do vyhlášeného pubu China, kde papáme samá zdravá cyklistická jídla, zapíjíme to 10° Zubrem. Večer poslední přípravy a pokec s Jurou na pokoji u Jestřába, Maliny a Icemana a po půlnoci jdeme do hajan.
  Ráno se už budím před 5 hodinou, nějak nemůžu dospat, pak se ale přemlouvám a ještě na hodinu schrupnu, po 6 hodině už mě nahání RiC dolů s vestou a pak již rýžová kaše na posteli s Icemanem a spol., nějaký ty bobulky, ladění kol a bidonů a jde se na to.
  Zase ta předstartovní atmosféra mě bere za srdce, na náměstí už orange klubko, ještě s Gavošem na malou a pak se řadíme na chvost balíku. Asi jsem nějak ten začátek podcenil, stejně jsem si říkal, s čelem nevydržíme, věřím skupině B, že už se zformujeme někde u sochy Mamuta a svým tempem pofrčíme. Je odstartováno, vedle mě Honzis, na dostřel Quit a Mlhoš a další Šlapky, jen Léňa s Icemanem a Malinou si chytře vlezli na špic. Dva kruháky proletíme jako vítr, předjíždím několik Šlapek, zdravíme se navzájem a přejeme si úspěšný závod. Blíží se podjezd, za kterým se už začíná stoupat k soše Mamuta, asfalt je tu v pěkných roletách, je nutno se držet pevně řídítek, když už jsem asi 50 metrů za podjezdem na horizontu, tak najednou slyším nehezký zvuk padajících těl a kol. Periferně se ohlédnu, je tam něco oranžového, snad to není nikdo od nás .
  Teď už se jen soustřeďuji na sjetí Icemana s Léňou, Quit už je poblíž, Gejza s Mlhošem po chvíli také, takže roztáčíme stíhací jízdu, v jednu chvíli mě dotahuje Quit do balíku (díky), který Gejza svými nástupy trhá, ale naštěstí se vše uklidňuje a u Veselíčka už je skupina B pohromadě, je tu i Pedro, takže zatím vše podle plánu. Na přejezdu přes dálnici trochu umravňuji Léňu, který v euforii tahá dlouhou dobu celý asi cca 40-ti členný balík, což by se nám nemuselo v závěru závodu vyplatit, tak si to hned bere k srdci a zalézá do závětří. Též vidíme u krajnice smutného PavlaM, který má defekt. A je tu první dělení tratí v Loučce, a taky první prosévací stoupání na Slavkov. Větší část balíku nám začíná ujíždět včetně Gejzy, Léňa točí nohama jako nic a tak mu znovu říkám, fakt klidně jeď, ale on solidárně zůstává s námi, Mlhoš a Quit tu nejsou, tak jedeme podle Icemana. Po chvíli doráží Mlhoš, který dole ztratil brýle, hned je veseleji a když za další chvíli proletí okolo nás PavelM s hláškou: „Vezu Vám Quita!“ tak euforie dostupuje vrcholu, jsme zase všichni a drápeme se na vrchol. Iceman ho zná dokonale, takže nás informuje, kolik nám ještě zbývá k tomu, abychom konečně roztočili holandský kvapík.
  Projíždíme HP a rychle do zákrytu a po panelech si to mastíme na Potštát, točíme rychlé špice, nikdo se nefláká a tak sjíždíme první odpadlíky, je to paráda, takhle jsme si to představovali. Za Potštátem ještě další sjezd romantickým údolím po již hezkém asfaltu a je tu první bufet, zastavovat nebudeme, jen Mr.Kvítek prý musí, potřebuje vyndat nějakou kapičku vody, kterou má v brýlích, my bereme banány a začínáme nabírat výškové metry směr Partutovice, po chvíli si nás Quit, s již vyleštěnými brýlemi, dojíždí. A zase sjezd do Oder, jedeme v 7 lidech a krásně to odsýpá. Stoupání na Dobešov už je pěkně vyhřáté od slunce, tak neváhám a rozepínám celý dres a ventiluji veškeré teplo ven, stále se děsím, že dnes se bez svých oblíbených křečí neobejdu. Léňa jede fantazii, v kopci jsme sice nejeli žádnou podlahu, ale o to více to roztáčíme díky němu na rovinách, takže jsme schopni sjíždět závodníky, co nám v kopci ujeli. Předpisové terezíny, těch 5 lidí z jednoho týmu naskládaných za sebou, to člověka naplňuje takovým blahem
  Jsme na cca 80km, vzpomínám na minulé ročníky, že teď většinou začalo trápení, trať se stále nenápadně houpe nahoru a dolů, je potřeba dobře pít a jíst, a navíc letos je to okořeněné probíhající výstavbou dálnice, takže silnice jsou pokryté bahnem a prachem, jeden úsek je i čerstvě pokropen, tudíž po chvíli vypadáme jak cyklokrosoví šílenci. No nadáváme jako křečci. Trochu nás to rozhodilo, tento úsek jedeme trochu neuspořádaně, ale naštěstí se blíží druhý bufet, na který se už všichni hrozně těšíme, jen Quit je nějaký pomalý a někde jsme ho vytrousili, ale po chvíli na bufetu už baští s námi. Salámy, sýry, rohlíky, rozinky, všechno peru do sebe pod tlakem, zalévám to kofolou a zdravíme se s přijíždějící Natašou v autě, je 11:30hod., jsme na 107km s průměrem přes 30 km/hod.
  A už je tu zase neúnavný Léňa a mačká nás jak pomeranče, rychle za něj a využít každého závětří, letíme stále přes 40km/hod., projíždíme dobře ohlídaný Lipník a následující rovinu před stoupáním okolo Helfštýna jedeme jak časovku družstev šílenou rychlostí, mám strach, že někoho musíme vytrousit, ale ne, jsme stále všichni, vůbec nechápu, naprosté splynutí duší, šlapeme jako jeden muž, neskutečný pocit. Ve stoupání zkoušíme ještě Quita zlomit na dlouhou, ale ten je rozhodnutý, loučíme se s ním ve Lhotě na dělení tras, řveme na sebe euforické výkřiky povzbuzení, Quite díky, byl nám s tebou moc dobře!
  Přichází ta nejsložitější část letošního Mamuta, v nezáživné krajině, nepříjemnými brdky a s myšlenkou na blížící se Tesák. Dvakrát jsme tady již Mamuta zabalil, vypadl ze skupiny a trápil se sám až do konce. Letos to se mnou vypadá lépe, je tu dream team, který mě nedovolí povolit, Léňa je jistota, že to snad dnes nebude tak bolet. Problémy má však Iceman, zkoušíme ho rozjíždět, ale bohužel každé naklonění směrem nahoru je pro něj hodně bolestné, dokáži se vcítit do jeho stavu a vím, že po nějakém čase se zase dostane do závodního tempa. Bohužel i sjezdy a roviny, které Léňa pravidelně roztáčí, Iceman odpadá, je mi ho hrozně líto a bojujeme s myšlenkou na jeho opuštění. Iceman stále naléhá, jeďte, jeďte, už to dojedu svým tempem, někde za Všechovicemi už nečekáme a řítíme se ve třech k Tesáku. Rajnochovice jsou pocukrovány jemným štěrkem na nových záplatách na silnici, hrozíme se defektu . A je to tu, odbočka doprava a pozvolný začátek Tesáku.
  Sjíždíme Vláďu Černohuba (CKKV), Léňa to pálí stále kolem 23km/hod., chytil jsem slinu a tak visim a visim. Mlhoše necháváme za sebou, hlásil, že spíše počká na Icemana a Tesák je stejně nutno vyjet asi každý podle svého. V prudších pasážích pouštím Léňu, přece jenom jeho tempo už nemohu akceptovat, ale stále jedu tak, abych ho aspoň viděl . Uff je to za námi, cítím se skvěle, rychle na bufet a stejný scénář jako na minulém bufetu, narvat do sebe co nejvíce normálních pokrmů. A najednou je tu Mlhoš, fíííí, tak to nezabalil, jedeme dále ve třech. Čeká nás dlouhý sjezd, kde začínám pravidelně střídat Léňu a naivně si začínám pomýšlet na celkový průměr kolem 30km/hod. Stojka u Kašavy mě ale umravňuje a velí, jeď s rozumem, bacha na křeče! Mlhoš se nezdá, stále nadává jakou jede kaši, ale při tom spolehlivě kuká za námi a jeho hvězdné chvíle teprve mají přijít. Sjeli jsme zase další dva, ale nemají šanci se zaháknout, Léňa je neúnavný.
  Hadovna, pouštím do světa pár historek, ale kluci už moc nereagují, stále se jen ptají, jak je to dlouhé. Přehazuji na největší pastorek, když tu řetěz vlítne mezi dráty, do háje, zastavit a naštěstí se nekousl, jde zvolna vytáhnout, to by bylo, to teď tady zabalit . Léňa s Mlhošem trochu zvolnili a dali mi tak šanci si vyjet Hadovnu po jejich boku. Co ten Gejza? Občas si řeknu, že by se mohl zjevit za příští zatáčkou, stále věřím, že bychom ho mohli sjet. A je tu sjezd, lítáme na úzké cestičce mezi turisty jak protržení, a po nájezdu na hlavní už zase roztáčíme kolotoč a znovu především Léňa určuje naše tempo. Dohadujeme se, zda-li poslední bufet projedeme, ale nakonec moudře zastavujeme a doplňujeme vše potřebné. Nabalili jsme dva, takže v pěti zdoláváme poslední taháčky před cílem. A tady chytám trochu krizi, zaostávám, na rozdíl od Mlhoše, který tvrdí Léňovu muziku . Ale nakonec se to povedlo, stále po kupě se klepeme na kostkách a po technické pasáži mezi zahrádkami najíždíme na předcílovou rovinku. Hůůů pěkně fouká, ale i přesto se Léňa odpoutává a míří osamoceně za svým prvním dlouhým maratónem. Zůstáváme ve čtyřech lidech, z toho jeden je naprosto nepoužitelný na jízdu ve skupině, síly má, ale techniku střídaní nějak nepobral. S Mlhošem se domlouváme, jak to vyřešíme v cíli , jestli už teď ujet, ale nakonec to necháváme až na cílovou rovinku. Blažený pocit se dostavuje, už jsme schováni v přerovském lese, cíl na dosah, kdo by teď tušil, že to pravá euforie má teprve přijít. Před námi další závodník, máme snad oranžovou mlhu před sebou? Že by to byl Gejza? Mlhoš řve: „Je to on!“ a v pravotočivé zatáčce v nájezdu na cílovou rovinku, házíme oba pily, vybavuje se mi Knežmost a na značce 200m válcujeme za mohutného řevu prosoleného Gejzu. Tak to je závěr! Takový spurt na 217km jsem tedy nečekal … zjišťuji, že jsem od Hadovny už nebyl schopen sledovat náš čas a průměr, až v cíli zjišťuji, že 30km/hod. se nepodařilo, ale plánovaných 28 jsme pokořili a navíc s takovým velkým finálem.
  Cílovou euforii zchlazuje Rainy a zprávy o Gavošovi a Igorovi, sakryš, to je smůla . Kluci, ať se dáte brzy do kupy!
  Letošní Mamut byl pro mě oranžový sen, nikdy jsem nejel dlouhý maratón s tolika svými , vcelku jsem ho zvládl bez výraznějšího zaváhání, moc krásným zážitkem bylo i vše okolo, měl jsem tu svoje holky, které si Přerov díky slunečnému počasí taky moc užily, a ten pokec s ostatními Šlapkami, ta atmosféra, to se prostě musí zažít! Moc už se těším zase někdy příště.

  
  
  
• Mlhoš – Team, team, team, team!
  
  

  Blíží se cíl, zbývá poslední kilometr. V nohách jich je už 214 a tak není divu, že se jim už moc šlapat nechce. Aspoň ne těm mým, které Kolikačovi před chvílí sdělily, že naše dva souputníky (rozumný veterán z OD Morava a bláznivý blatníkář s větším rezervoárem sil a menším citem pro jízdu v háku) se nebudeme snažit urvat hned, ale odložíme to na spurt a uvidíme . Plán je ale jedna věc, realita druhá. Zejména ve chvíli, kdy se před námi objeví něco oranžového. Něco oranžového, co se hýbe jinak než Léňa, který nás celou dobu tak nádherně táhnul a 5km před cílem suše nastoupil z prvního fleku a v pohodě odjel pro více než zasloužený 1. flek v naší mini skupince. Ale to oranžové, podle toho, jak se hýbe, vypadá na Gejzu! No to mě podrž. To není možný! Podle toho, jak jde ze sedla, se těch 200km, co jel před námi, nekochal se krajinou a nesnil o doutníčku, jak do nás stále hučel Kolíkáč ;-) Troufnul bych si tvrdit, že vypadá hůř než my. Ale čas na přemýšlení není. Zařvu na Kolíkače “To je Gejza, to mě teda po…” kde místo drž, jsou jiná tři písmena, jelikož jsem nepřemýšlel, že to jednou půjde do reportu . Je tam pila ani nevím jak, taky jdu ze sedla o ničem nepřemýšlím a rvu to, co to dá. Poslední zatáčka do cílové rovinky a máme ho na dosah! Paradoxně před budovou Policie ČR, od které se Gejza jako by se nemohl odlepit ;-) Sto metrů před cílem je jasno. Gejzův únik byl nadějný, ale týmový duch vítězí. Řveme na něj s Kolíkem, ale na odpor už nemá sílu. Na pásce citím Kolíka vedle sebe, je to paráda, musím se smát. No to byl závěr, na jaký se nezapomíná!
  
  Gejzo, neber si to osobně, třeba ti to mohlo vyjít. Ale myslím si, že kdybys zůstal jet s Léňou a Kolíkačem, tak jednak by jsi mne porazil, druhak by skupinka díky tvému příspěvku udělala lepší čas a věřím, že by jsi i ze závodu měl hezčí zážitky. Tým je prostě tým a pro ty, kdo stále ješte nejsou zcela přesvědčeni o jeho důležitosti, jsem našel video, ktere změní vás život ;-)
  http://youtube.com/watch?v=1sdVZqVKMBg&feature=related
  
  No, a aby to nevypadalo, že Mamut byl jen o tom jednom zážitku, tak telegraficky pár střípků… Začátek závodu pro mne nevypadal moc dobře. Byla to hrozná honička. Od přistání na Ruzyni v pátek v 7 večer, cesta do Olomouce, spánek sotva 5 hodin, hledání špatně oynačené prezentace a parkování v Přerově. Příjezd na start 5 minut před ním. Zjištění, že čip jsem nechal v autě a jedu jen na výlet. Aspoň jsem tím trochu pobavil po cestě Ice. Ve stoupání na Slavkov mi hned zkraje vypadly z kapsy brýle, někdo na mne řve a tak se o pár metrů vracím a navrch k téhle ztrátě se mi jede mizerně. Naštěstí na mne kluci čekají, za což fakt moc díky, že jsem za svou blbost nemusel zaplatit. 170km bych sám jet nechtěl. Naštěstí se mi postupně začalo jet trochu líp. A část do rozdělení tratí, to byla fantazie. Léňa táhl naši skupinku neskutečně. Nechápal jsem a furt se mi to honilo hlavou. “Léňa na hrad”, utrousil suše Kolík a bylo jasno. Mysleli na to očividně všichni. Kolíkačovy hlášky byly neskutečné. Stojí zato trénovat, abych s ním byl schopen jet. Quit jel úplně v pohodě a zářil spokojeností, že je s námi. Jenom Ice trochu bručel, že si stěžuju, že nemám svůj den Pardon Icemane, ale ber trochu ohled na mé příjmení Potom se Quit odpojil na krátkou, Ice nás nakonec přesvědčil, že mu bude líp, když si pojede své tempo. Načež se kousek zrychlilo a došlo tak na mne. Hned na začátku Tesáku bylo jasné, že tohle tempo s Léňou a Kolíkem nemůžu vydržet. Naštěstí jsem až do konce kopce viděl Kolíkáče před sebou. Pořádný kus to byl, ale viděl. A na bufetu pod vrcholem, hurá, taky a dokonce zase zblízka Nacpal jsem si nějaké jídlo do kapes a vyrazil opět s nimi. Nápomocen jsem jim moc nebyl, lépe řečeno vůbec, ale zašitej v háku jsem se trochu vzpamatoval a zmobilizoval na krátkou stojku a potom Hadovnu, kde si Kolikáč shazuje řetěz, aby mi dal trošku fóra Jsme na Hadovně a teď už věrim, že to s kluky nějak uvisím a v posledních brdcíh odevzdávám poslední zbytky sil a za blbnutí jsem odměněm křečemi, nastěsti jen menšími a jen na chvíli. Na a pak už se blíží cíl a zbyvá poslední kilometr…
  
  PS: Rainy brzy se uzdrav, a klobouk dolu před soudržností skupiny A. Nebýt toho pádu, nemělo to chybu…