Akce Mamut Tour 2024

Akce Mamut Tour patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2024-05-25.

Nejdelší varianta má délku 170.00 km.

:: Propozice :: Profil a mapa :: Garmin :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto :: Flyby :: Report Standa Prokeš

Historie: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018 :: 2019 :: 2020 :: 2021 :: 2022 :: 2023

• Luke – Mamutí výlet
  
  

  Týden po Sudetech pořád nejsem zdravej, respektive se cítím celkem ok, ale jakákoliv intenzita končí pokusem o udušení, takže se připravuju na variantu výlet. Užíváme si s Žábou hotel a pohodu spaní na místě, ráno v klidu a 10 minut před startem shazuju řetěz, ramínko hazky divně zkroucené, ale lehkým ťuknutím se vrací zpět, tak snad se to vyřešilo? No co už, stejně s tím nic neudělám.
  Startuje jen dlouhá, takže se jede "v klidu", tj první brdek spraví 420W (loni to bylo 400W, takže asi v normě). Další brdek taky ok, jedu zkontrolovat Kolíkáče a zjišťuju, že zametá za balíkem, kde zůstala sotva půlka lidí. Takže se nejede. :) Do Bystřice tedy bez ztráty kytičky, ale mě to nějak bolelo dost. Asi nedostatek intenzit poslední dva týdny.
  První Tesák, silnice se začíná zvedat, už by to mohl někdo rozstřelit, ať víme na čem jsme. Nohy se nechtějí roztočit, tak tam dávám vzadu nejlehčí, abych jim pomohl a zase shazuju řetěz. Nějak to zvládnu, jen odcouvám do doprovodný kolony. To naštve, nechci se odpálit návratem zpět, tak jedu dál stejně jak balík, však ono se to nějak vyřeší. No nakonec se to vyřeší dalším spadnutím řetězu, to už musím zastavit a je po závodě. Vlastně možná dobře, možná jen hlava odmítala poslechnout, že to po nemoci prostě nejde. Chvíli jedu a laboruju, stavím a zkouším přesvědčit hazku, že je třeba fungovat, to se zase nějak daří, respektive si zvykám, že je třeba sledovat kde zrovna řetěz je a dle toho řadit. Nejlehčí tam jde, občas ale dělá zvuky, že to nechci jet v záběru, 25ka je optimum, teda na Grapy asi ne, ale to budu řešit až tam budu.
  Mezitím kolem projela první odpadlá grupa, včetně vt vlajícího na konci. Starostlivě se ptá co je, takže ho pak docvaknu a snažím se ho starostlivě vrátit zpět do grupy. Netváří se, že by o to extra stál (v cíli pak chápu, že jel radši s děvčaty a ne se mnou). Přes Troják a následný sjezd si tedy docvaknu vcelku v pohodě odpadlou grupu a nechávám se vézt krajinou. Tempo je příjemné, výletní, tedy závodními slovy by se řeklo, že se nejede, ale co. Loučím se s vidinou toho, že ještě uvidím někoho orange a připravuju se na dlouhé putování.
  Je příjemně vlhko, čti chcalo a dost to nahazuje, ale tempo umožňuje jet si suchou stopu. Hadovna pěkně mokrá, výletní nastavení velí nikam se necpat a počkat jak to dopadne. Vyjeto na konci skupiny na nějakých 260W, pak probrzdit sjezd. Nezávodí se, jedeme pod Grapy. Dole stojí Martin Kubišta a zdraví, řikám si co tu probůh dělá, opatrně parkuju na konci grupy a ladím převod. Daří se a lámu se nahoru. Výjimečně to není nejhorší čas (v roce 21 jsme tu čekali na Kolíkáče :) ), nechávám grupu jet, protože bych jim ve sjezdu ujel a pak musel trapně čekat.
  Nahoře zase zdraví Martin Kubišta ( ), hlásí že Žába je démon, ale to víme... Ještě před vrcholem odjíždí, já padám do sjezdu a míjím jednoho z grupy za druhým. V Bystřici dojedu čelo a na výjezdu se opět tvoří naše kotvící skupina, 50 m před ní Martin. Jen houknu na ostatní, že by bylo blbý ho nechat jet a po dvou hodinách zas roztáčím nohy. Padám do háku se slovy, že bych se svezl. Následuje 30 minutový přesun, kde nevystrčím nos z háku, jen občas prohodím, že to je teda žrádlo. Chvíli si pohrávám s myšlenkou ještě hecnout Tesák a možná bych přece jen někde dojel Kolíkáče s Kaprem, ale nemám vůbec tucha, jakou mám ztrátu a trochu strach, že to vyjde tak blbě, že budu muset minout občerstvovačku. Takže Tesák číslo dvě nasazuji zase výletní tempo a nahoře stavím. Že i to výletování není zadarmo si uvědomuju na občerstvovačce, kde nejsem schopnej vysvětlit, že chci jen pití a nějaký gely jsou mi nacpány do kapes, čemuž nejsem schopen zabránit. Vlastně to je milý, že i o mrtvoli je tu postaráno jak o vlastní.
  Mezitím projelo pár lidí, co jsem opustil v Bystřici a tvoříme grupu 4 lidí. Někdo prohlásí, loni jsem to jel odtud sám, to bylo peklo. A o 50m dál odpadá. Labužník.
  Na vyhlídce na Lázech si neodpustím zařvat něco o parádě a dáváme se do řeči. Fakt je to tu boží. Dva společníky nechávám trochu odjet, výletuji a ve sjezdu dojíždím. Zbývá 30 do cíle, sice nejedeme, ale točíme. Nevadí mi to, popravdě jsem nějakej rozbolavěnej, tak jsem rád, že mě někdo netahá po škarpách. Zbývají poslední dva brdky, hlava by chtěla trošku je poškádlit a zkusit odjed, ale přijde mi to nedůstojné. Sjíždíme modrou mrtvolku a zrovna v místě kde se sjezd mění v brdek se akorát nabízí přišlápnout, aby se mrtvolka nehákla. Do se daří, ale kolegové mi nějak vypadli z háku. Chvíli přemýšlím co dál, ale nechce se mi čekat i na někoho kdo s námi nejel, tak už nesvěšuju. Zbytek si tak musím dojet sám, což úplně neprospívá plánům na vyjetí, ale ono to je na konci v zásadě z kopce, tak jsem se ve finále ani moc nenadřel.
  Teda nenadřel, musím zkonstatovat, že pocitově jsem zmasakrovanej stejně, jak kdybych to celý odtahal Kolíkáčovi s Kaprem, takže je asi úplně jedno, jak to člověk jede. Jen jsem teda dost ušetřil na gelech a neměl tak prosolenej dres. Těším se na Krakonoše, snad budu ve stavu, abych si to už opravdu užil... teda ne, že bych si Mamuta neužil, že jo.

  
  
  
• Strejda – Mamut 2024
  
  

  Rok s rokem se sešel, tak jsem logicky o rok starší, a - což je méně logické - o dvě kila těžší. Od sezony nemám nějaká velká očekávání, nějak to prostě dopadne. Od Pekla severu nemohu čekat nějaké hodnocení své formy: tam je to výrazně ovlivněno počasím. První test – Kraslický Šíp. Ten dopadl celkem obstojně. Další zkouška jsou Sudety. Tam jsem překvapivě rychlejší, než loni o 15 minut, což není málo. Tak přemyslím, v co bych mohl doufat na Mamutu. Letos je to o 10 km kratší, ale přišli jsme jen o úplnou rovinku (mimochodem, snad jedinou na celé trase). Ta se profrčí na začátku pětačtyřicítkou, a v závěru aspoň třicítkou, takže není o čem litovat. Koukám na svůj loňský výsledek, a dávám si za cíl vejít do 7 hodin.
  Letos se krátká startuje o dost později, takže nesvezu se na začátku, ale to nevadí, jsem zvyklý jezdit sám, a už mne to i vyhovuje.
  Je tu můj starý spolubojovník RiC, tak snad si to rozjedeme spolu.
  Odstartováno, a okamžitě ztrácím kontakt s balíkem. Jen RiC zůstává se mnou a máme tu ještě dva a pak tři závodníky. Je mi jasné, že v háku se nesvezu, ale to nevadí, četl jsem si, že pokud někdo jede za tebou v těsném závěsu, ušetři ti to asi 5% výkonu. Pod Tesákem už jsme jen dva s RiCem. V půlce kopce RiC se loučí, že dál už musí jet podle sebe. A tak se dávám na osamělou pouť. Jen kontroluji čas oproti loňsku. Tesák poprvé – první kontrolní bod, tam mám ztrátu asi dvě minuty. Svadím to na dosti silný protivítr na tomhle úseku. Na bufetu skupinka, ale hned odjíždí. Nemrzí mne to, v tom sjezdu bych se stejně neuvisel, na mokré silnici v serpentinech vždy ztrácím. Mokro, prší, začíná mi byt zima, těším se na další kopec, že se zahřejí. Daří se zahřát až na Hadovně. Další kontrolní bod, tam už jsem počáteční ztrátu smazal. V lese mokro, bahýnko, za chvíli vypadám skoro jako bajker.
  Grapy. Jsou těžké, ale jede mi to. Ani jednou jsem nezaregistroval chuť slézt s kola a chvíli tlačit. Další kontrolní bod, zisk 3 minuty, to nevypadá špatně.
  Mám trošku obavy, z té tranzitní cesty pod druhý Tesák, zvlněný terén zrovna nemám moc v oblibě, jsem raději dlouhé kopce. Ale nakonec šlo to. Tesák podruhé. 4 minuty k dobru. Tady na bufetu dojíždím dvojici, Vždyť říkám, že delší kopce mám raději. Jeden z těch dojetých je můj starý známý Standa Polnar. Ale nečekám, jedu naproti poslední tvrdé zkoušce, Lázům. Nevím proč, ale v paměti mám uloženo, že je to dlouhý a prudký kopec. Teď s překvapením zjišťuji, že jsou to spíše schody. Vyškrabu se tam, 5 minut zisk.
  Dál už se nic s sebou nemohu udělat. Tady vždycky se spadne tíha zodpovědnosti, mám pocit, že to mám za sebou, a dál už se nemohu donutit k nějakému bojovnému výkonu. Navíc zase zvlněný terén, což předpokládá neustálou změnu intenzity, což jsem vždy byl líný natrénovat. V půlce toho zbytku mne předjíždí Standa s kolegou, ale netrápí mne to. Nikdy nezávodím s soupeří, spíše bojuji se sebou a s trasou.
  Na posledním bufetu stavit s nemusím, ale vždy se tu stavím, jen ze vděčnosti, že čekají tu na mne, přijde mi skoro neslušné je ignorovat.
  Cíl pod 7 hodin je splněný, zvláštní, že zatím, se mi to jezdí o trošku líp, než loni. Třeba po 80 začnu vyhrávat.
  Obrovská poklona pořadatelům. Speciálně za to, že s časomírou počkali i na RiCe, který měl průměr pod 20, ale stejně to zvládl.
  

  
  
  
• Kolíkáč – Hoši bylo to skvělý, zase jsem si to užil až do dna!
  
  

  V pátek prodávám startovné, zadní rýmečka, bolest hlavy, už bych ty starťáky mohl mít taky trochu jinak. Na všechny jsem nepříjemný a vlastně nevím, co mám dělat. Když pojedu, tak se určitě dorazím, lehnu a o Doksech si mohu jen zdát. Když nepojedu, tak celou sobotu doma to bude peklo. Píšu Kaprovi, jestli by byl ochoten případně jet jen s HonzouB do Přerova. Plánoval prý jet fabií bez dálniční známky na Jížo. Ale zkusil by zařídit i oktávku. Jen mu mám říci, jestli pojedu nebo ne, nejlépe hned, ať si může naložit příslušné auto Já to oddaluji na 4 hodinu ranní, uvidím, jak proběhne noc...
  Noc klidná, nakládám auto a nabírám HonzuB a Kapra, no v nejhorším to zabalím a budu podávat bidony Ranní cesta je skvělá, přepnout se ve vášnivé diskuzi jen do světa karbonu a cvrlikajících ořechů a náročných brdků na trase Mamuta. Za 2:40h. už vykládáme kola v Prosenici.
  Po 16 stojím na startu Mamuta, pod nafukovací bránou s číslem na zadku a chci to zažít! Do Bystřice pod Hostýnem v balíku, zážitek vidět 6 orange kolem sebe. HonzaB celou cestu z Prahy vykládal, jak nepřežije první brdek v Prosenici a teď zkušeně pluje v balíku. Tak první postupný cíl jsem si splnil, pod Tesákem s čelem a tělo se zatím moc nebrání. Sunu se dopředu, ať se mám kam propadat a hledám záchytné body, kterých bych se mohl udržet. Čekám Luka, ale přede mnou jen Žába a Čespa. Jsme v půlce stoupání a tempo se pro mě zle přiostřuje. Už to ruplo, přede mnou ďoura, ještě zahlédnu zadek Čespy, ale já končím. Obhlížím, kdo je kousek za mnou a nevypadá to vůbec špatně, je tu HonzaB a Pavel Popiolek, jo s nimi bych si to mohl užít! A po chvíli už je to sen! Zezadu se k nám dotáhl Kapr a je mi jasné, že už se od sebe dnes nehneme. A co Luke?
  Vydrápali jsme se k prvnímu bufetu, který není jako dříve na Trojáku, ale již na Tesáku. Mokrým sjezdem přes Držkovou na Kašavu. Užívám si skupiny, která se kolem nás vytvořila, přepínám se do maratónského tempa, na nikoho vepředu zálusk nemám a stejně si stále nevěřím, že můj, v tuto chvíli dobrý, zdravotní stav vydrží až do cíle. Kolem nás pendluje auto s Romanem Bronišem, jako podpora pro Pavla a velké a silné vzpomínky ožívají, co jsem díky němu zažili. Je tu i starý známý Tomáš Ress. Začalo pršet, najíždíme na Hadovnu, lezu na špic a jedu si svoje s výhledem na prázdný asfalt. Do sjezdu zaplout za Pavla P. a bezpečně se proletět přes bahnité úseky.
  Dole zkontrolovat stavy, paráda, Kapr s HonzouB jsou s námi. A další lahůdka je tu za chvíli, naládovat tam to nejlehčí, co je možné a dát si Grapy. Kapr se loučí, ale já chci s ním, vím za těch spousty let, že on se jen tak nevzdá, jemu úplně nedojde, stále bude o co jet a bude to mít náboj. Celá grupa odjíždí i s HonzouB a PavlemP, ale já si slibuji, že budu dělat Romana Broniše pro Kapra, a ještě si je sjedeme. Vrstevnice kolem Hostýna bahnité od lesáků a od přívalových dešťů z pátku, a i sjezd do Bystřice je pěkně mokrý. Konečně jsme se srovnali a za Bystřicí už hezky v háku bratrsky za sebou. A hele, HonzaB v dáli, otáčí se a čeká na nás. Tak to se cení, tohle je parádní vzpruha. Točíme se spolu před Kaprem a letíme k Foncky. Tam domluva, že nahoře nabereme bidony a Kapr bufet jen projede. Předjíždí nás Martin Kubišta neakceptovatelným tempem, já si přehrávám vzpomínky na rok 2016, jak jsem tady viděl majáček zaváděcího auta. Letos se vydrásat na bufet, rohlík se salámem, doplnit oba bidony, odlehčit si a hurá do sjezdu, kde jsou přede mnou s malým náskokem již týmoví kumpáni + Petr Žákovský.
  Letíme do Ratiboře, odkud mám předky, vzpomínám na svého tátu, už mi to letos bohužel neřeknu, že jsem tady byl… Lázy s výhledy, tohle už jsou tradiční kulisy Mamuta, Kapr bojuje s rampami, povzbuzuji ho a řvu něco o zlatém snu. HonzaB s Petrem trochu poodjeli, ale do cíle budeme točit pospolu. Kapr skvěle drží, a mě to neskutečně baví, zdravotní stav se vylepšil, každý horizont pořádně přitopit, ať ještě někoho sjedeme. Stále čuju před sebou PavlaP, přeci nepojede v nějaké velké spolupracující skupině, kdežto my ve třech s jednou týmovou krví máme velkou sílu. Kdoví jak by to dopadlo, kdyby to bylo ještě o pár kilometrů delší, takto jsme sjeli jenom Tomáše Resse. Petra pouštíme před sebe a hezky za ramena ve třech projíždíme cílem. Je to sen!
  Hoši bylo to skvělý, zase jsem si to užil až do dna! HonzaB jel pěkně tvrdé špice, a ještě to týmově skvěle vyhodnotil. Škoda Luka, měl technické problémy a dojel kousek po nás, stačilo pár minutek, aby nás uviděl třeba na Grapech… Kapr je držák a zaslouženě bere zlato v 60. Stejně tak Čespa potvrdil předpovědi, že by to v 50 mělo klapnout a bere stříbro. Žába v nabité konkurenci v TOP30 není vůbec špatné! Vt, Strejda s RiCem také šťastně v cíli a potvrzující, že oranžový maratónský sen stále žije! V týmech nakonec nevděčná brambora.
  Trať se mi moc líbila, kopce zůstaly a ubylo nezáživných brdků v podhůří Hostýnských vrchů. Díky všem orange, že to furt držíme, 9 borců na dlouhé to je prostě furt pecka!

  
  
  
• Žába – Tenhle způsob závodění zdá se mi poněkud nešťastným
  
  

  Loni jsem si maratony jeté na oranžové týmové pořadí zamiloval. Skvělý koncert týmové taktiky, sportovního výkonu a vzájemné pomoci. Chtěl jsem to zažívat znovu, proto jsem poctivě od listopadu trénoval, jezdil zbytečné objemy, masakrální intenzity, studoval taktiku, osedlal rychlejší materiál.
  
  Letos je mi odměnou strašné utrpení, cíle projeté na hranici vyčerpání, opuštěný bez oranžových kumpánů. Co sakra dělám blbě.
  
  Po Sudetech jsem 5 dnů hledal vůbec motivaci, proč jet znovu trpět jako zvíře. Ještě v úterý totálně na odpis úplně bez cyklonálady. Naštěstí mě ve středu ségra vytáhla na Kuřecí narozeninovou párty probudit nohy ... fialky s opicema mě donutili posunout PR na Zvoli o 41 sekund. To by šlo, bolavé vzpomínky blednou.
  
  Z práce mizím dřív, v Praze ani moc v koloně nestojíme. Zato u Brna můžeme nerušeně sledovat závěr etapy Gira. V Přerově na hotelu večeře, 3 kolečka v saunách a klidná noc.
  
  Ráno jedeme na start z hotelu, potkáváme další oranžové, předstartovní projetí a pokec okoření Lukovo padající řetěz. Stojíme pěkně vepředu, kolem se řadí přísná konkurence, než mě přepadne další vlna starťáku, valíme po rovince pod první stojku.
  
  Jsem trochu ztuhlý, ale moc se nejede. Čespa řádí na čele, balík se přelívá, kolem mě vídám HonzuB s Kaprem a užívám si to. Začátek prvního stoupání na Tesák je hodně pozvolné, balík se trochu natahuje a tak přejíždím dopředu. Myslím si na bezpečák, ale v táhlém kopci není potřeba. Balík se evidentně šetří na jiné libůstky. Rychlý sjezd z Tesáku na mokru, potřeboval bych něco sníst a nerozsekat se. Občas prší, občas cáká voda ze silnice. Docela se jede a Grapy se blíží.
  
  Na padesátém osmém kilometru se balík protahuje několika šikanami a začíná ostrý kopec. Že by Grapy? V hlavě mám stopku, nesmím se spálit a tak couvám a vystupuji z ostrého tempa. Vystoupí si docela dost jiných, to se hodí na rovinky. Jenže kopec záhy končí, není tu žádná loučka, to nebyly Grapy a já stáhl kalhoty daleko před brodem. Navíc mě ve sjezdu brzdí doprovodná auta, předjíždím je až na rovině pod kopcem a pár lidí dojedu až v dalším stoupání.
  
  V úvodní stojce je Kubišta s přetrženým řetězem, tady se asi jely velký bomby. Kopec pak pokračuje loučkou, chvíli stahuji další korálky, za chvíli mi zase ujíždí. Kopec nekončí a dál se vlní v lesíku, už toho mám fakt dost. V dlouhatánském mokrém sjezdu docvaknu jednoho spíš vrchaře. Osmdesát kilometrů do cíle, to bude ve dvou asi bolet. Ale nechci čekat na skupinu za námi, cíl je vepředu.
  
  Chvíli bojuji se sušenkou a moc mi to nejede. Když se konečně dojím a začnu pořádně jet, všímám si, že dvojice za námi se blíží rychleji, než dojíždím soupeře vepředu. No, asi kážu watty a jedu hovno. Nevzdávám se, ale za chvíli nás mají. Ejhle, to nejsou ti z Grap, to si Tomáš Gdula veze po opravě defektu někoho v háku. Nastoupím a pelášíme, občas střídám, ale nikdo další ve skupince se nepřidává. Pěkný kalup na rovince přechází do druhého výjezdu na Tesák. Tempo je nastavené na hodně tlustou šponu. Hypnotizuji Tomášovu kazetu, snažím se nemyslet jak moc to bolí a jedu. Předjíždíme soupeře, který na začátku stoupání nebyl vůbec vidět, ale dalšího o dvě zatáčky dál už v háku nedojedu. Vystupuji si, jako korálky jsme se rozkutáleli pod Tesákem a než se doploužím na vrchol, Tomáš je pryč. Ve třech projíždíme občerstvovací stanicí a pádíme vstříct dlouhým rovinám.
  
  Asi bych si měl před závodem přečíst propozice, nebo alespoň mít v Garminu zadané i občerstvovací stanice. Předpověď počasí se moc netrefila. Dělá se vedro, dusno, ale bouřka je o pár kopečků vedle. Vsázka na 2 bidony byla troufalá, nezastavit na Tesáku nezodpovědné. I když si v naší trojičce rovinářů neděláme kopce těžké, závod hodně bolí. Jedeme bez vody a zbývá ještě 50 minut. Na spolupráci je vidět, jak každý bojuje na limitu. Jako zázrak se na horizontu objevuje stánek s občerstvením. Chytám bidon, gel. A stejně zastavuji u nalitých půllitrů s ionťákem a melouny. Prostoj znamená zahození souboje o další 2 místa. Kdyby tu byly palačinky, klidně bych počkal na Strejdu.
  
  Poslední kilometry už chci mít maraton hlavně za sebou. Nemám žádné ambice do spurtu, nechci na poslední chvíli zmoknout a nebo se trápit v křečích. Proto trávím na špicích víc času. V posledním klesání trochu odjíždím, ale bez nástupu. Zpětně mě promarněná příležitost mrzí, v závodě mi to bylo jedno.
  
  Všechno mě bolí, pokecám se ségrou, sním jídlo a přijíždí Čespa. Vůbec mě nenapadne, že zajel na bednu. Já jsem se doplácal na 7. místo a jsem po obědě. Závod jetý s cizími a vlastně pomalu.