Akce Mamut Tour 2020

Akce Mamut Tour patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2020-07-25.

:: Propozice :: Profil a mapa :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto :: Flyby :: Report Standa Prokeš

Historie: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018 :: 2019

• Dreamer – Hon na tymoveho Mamuta
  
  

  Letosni situace je jaka je, clovek mini, zivot meni. Zavody na kolech nejdriv nebyly, pak opatrne zacaly, ted se rozjely naplno a kdovi jak to bude za par tydnu. I to je duvod proc jsem letos krome jedne Lopatarny nic neobjel, trochu chybela motivace a jak to neni v hlave, nemuze to byt ani v nohach. Nakonec vsak tymovy duch zvitezil a ja vyrazil do Prerova na o dva mesice posunuty maraton Mamut Tour. Uplne bez ambici, co taky chtit, kdyz sice dlouhych svihu na Sumave mam vice nez dost, ale bez zavodnich intenzit? V tydnu jeste mensi zdravotni komplikace se zuby, ale nakonec mi to neda, chci byt u premiery Karla na hromadnych zavodech.
  
  V patek se Strejdou a VT do Prerova, paradni vecere v hospode s burgerem, ostatni opatrne davaji jen testoviny. Jsem porad nejak podezrele v klidu, jo to je ta vyhoda kdyz od sebe nic necekate. Rano uz se konecne predstartovni stres dostavi, ale porad lepsi nez jindy. Plan zni zkusit chvili uviset Standu Prokese nebo P. Popiolka a kdyz se to nepovede, velmi rad pojedu s Kolikacem, Lukem, Turistou od nas z teamu. Start se jede hned ostre od prvnich km, pro jistotu se ptam Kolikace, jestli je to jen muj dojem tim ze jsem nezavodil letos, ale potvrzuje mi ze i na nej se vcelku jede. Nastesti se to roztrhne jeste pod Tesakem, M. Kubicek si to docvakava, ale ja vim ze by to bylo plytvani sil, zvlast kdyz vsichni vyse jmenovani jsou v ten moment za mnou. Uzivam si tak jizdu v druhem baliku a pod Tesakem celo stejne sjedeme.
  
  Tesak se dole moc nejede, vidim ze P. Popiolek se vyvazi za domestiky az na celo baliku, tak tam nakonec skoro dojedu taky. Ale uz pry bylo x lidi odjetych ze stredni trasy. Az vrchol se zrychli, ale drzim se Pavla na dohled. Dle ocekavani se z kopce dolu taky vali, ani nezaregistruju fandiciho Hotgeorge s manzelkou, pry na me kriceli. Je tu Standa Prokes a kupa lidi ze stredni trasy. A nasleduje klasicky scenar. Domestici Pavla jedou srot po rovine i brdcich, kdo zavaha, ten v tomhle vlaku neni. Staci par metru na konci skupiny, sahnout si do kapsy pro neco a chvili polevit v pozornosti. Kolikac uz tu bohuzel neni, ale je tu porad skvele jedouci Turista s Rybou! Vse uspesne prezijeme az pod Hadovnu, kde jsme opet na chvostu hlavniho baliku. Tady uz si jedeme svoje, je tu jeste i jedna holka ze stredni, to fakt smekam. Vrsek Hadovny se musim mackat aby mi vlacek neujel. Sjezd rozbity, mokro, sterk po vcerejsich bourkach. Rovina pod Grapy se opet jede a uz tu jsou Grapy. Jede se mi dobre, preci jen vsechny ty Pancire, Statecky a dalsi stojky ze Sumavy se ted hodi. Ale vrchol Grapu mam na hrane, trochu odpadam, jde preze me i Standa Prokes. Pavel jede opravdu hodne dobre i do kopce, takze jsem rad ze se na horizontu docvaknu, protoze kdyz pak prezijeme dalsi sjezd po blative ceste plne vody, nasleduje mirnejsi usek do rozdeleni trati.
  
  Tady mijime Karla s defektem, je to pech, ale rikam si ze nas dojede se Standou Prokesem, ktery se v jednom brdku taky zapomnel a to blaznive tempo domestiku uz nedal, nebo ho prestalo bavit. Mne se tady nastesti jede porad dobre. Rozdeleni trati a na dlouhou nas uz najednou jede jen asi sest. Dojizdime Satkeho, ktery mel pry defekt. On nam sice jeste s jednim vzdy v kopci poodjede, protoze Pavel uz preci jen v kopci jede rozumneji, ale roviny a z kopce vzdy zase rychle Satkeho sjedeme. Tady uz zacina byt dost horko a dusno a kdyz vidim jak kluci z Trencina fasuji a liji do sebe jeden bidon za druhym a ja susim ty dva svoje bidony + ubyvajici piticko v zadni kapse dresu, poprosim Pavla jestli by mi taky nedali. Velky dik, ze mi to Pavel dovolil! Jelikoz se na obcerstvovackach vubec nestavelo, hned bych odpadl kdybych tam zastavil. Druhy Tesak, Satke+1 tak minutu dve pred nami. Pod Lazy po silenem tempu na rovine je zase dojizdime. Takze najizdime na Lazy, dokonce je nekde nahore asi Beda Prucha, protoze pak rika, ze videl policejni auto kus pod sebou. Satke+1 zase odjizdi, mne uz pomalu dochazi, ale nastesti i Pavel uz jede do kopce pomaleji. Vylameme nahoru Lazy, Ziza letos s fotakem chybi, nebo jsem si ho nevsiml.
  
  Rozbity sjezd a zbyva cca 50 km do cile. Posledni obcerstvovacka, opet zadne staveni, jeste tedy poprosim o posledni vodu do bidonu. Sily dochazeji, jak valime 40-45kmh, jen v brdcich si odpocinu. Pavlovi pak spadne retez, tak se chvili jede volne, domestik svaci housku, ja komentuji ze to bych ted do sebe uz nedostal, on komentuje ze pohoda turistika. Jsem znacne okoraly, na jidlo ani pomysleni, ted uz jen Bitters zvykacku, kterou si pak nalepim na predstavec a v cili si ji efektne rozpatlam od kratasu, pres rukavice az po sedlo. Posledni dva brdky, verim ze uz to v tomhle TGV expressu vydrzim do cile, ale neni mi prano. Odpadam, pak jeste odpada i Pavel tak se docvaknu, ale druhy vrchol brdku odpadam podruhe a express odjizdi. Mne je na zvraceni, dopiju zbytek vody, v kapse asi tri tycinky, ale bohuzel zadny gel, nic jineho bych ted do sebe nedostal. Do cile 10 km. Najednou po rovine nejedu 40km, ale stezi 30kmh. Nekonecne, ale vlastne jsem rad, protoze kdyz uz jedu prvni letosni zavod, tak at to mam se vsim vsudy, vcetne paradni krize na konci. Kdyz vidim do cile 9 km, jimaji me mrakoty. Radslavice kostky malem shodim na malou placku, 3km pred cilem v Prusinovicich se malem slozim ve zkratce mezi bytovkami. Ale i tak mam sily podekovat poradatelum na krizovatkach! Zoufale se otacim co 500m protoze za sebou tusim Standu, Karla, Kolikace a sakra kdyz uz jsem teda odpadl, chci si tu krizi uzit sam a v cili padnout do travy v bezvedomi. Ale porad nikdo, jeste se otocim na zacatku lesika a vim ze uz to dam. Je tu Prerov, odbocku do cile malem minu, cilem projedu krokem. Je to tam!
  
  V cili pak do toho bezvedomi opravdu malem padnu, par minut jen lezim, neschopen niceho. Az kdyz dojede Standa, trochu se zmatorim, pak vidim i Karla, Rybu a ostatni jak dojizdi v podobnem stavu. Sprcha, jidlo, prvni dojmy s kamarady z tymu. Ono to cloveku vsechno stejne ale dojde az s odstupem. I kdyz v pondeli prijde zase vsedni den a v praci tohle nikoho vzrusovat nebude. Ale tak to ma byt, kazdy zazitek ma nejvetsi hodnotu v ten moment! Mamut Tour se mi nakonec povedl tak, ze z minima jsem vytezil co to slo, navic jsme vyhrali v tymove soutezi. O to jsou dnesni zazitky silnejsi a v zime bude opet na co vzpominat!

  
  
  
• Luke – Mamut v prezidentském kupé
  
  

  Mamut byl marathon se vším všudy, začalo to vlastně už v pátek pozdějším odjezdem, bo trochu marathon v práci. Včasný odjezd z Prahy se díky tomu nezdařil, a tak nabírám naší současnou největší stár Kárla až ve 3 ve Vršovicích. Daří se probít přes kolabující Bohdalec, ale dálnice už je plná. Naštěstí to aspoň jede, i když většina cesty je v omezení a na dálniční rychlost se rozjedeme vždy jen na chvíli. Kolem se odehrává spousta bizarních divadel, takže máme aspoň podněty k tomu stočit náš starťákový rozhovor na chvíli někam jinam. Kdesi na Vysočině se dálnice v zúžení úplně zastaví a my též, vzrušení přináší až sanitka, která nás ještě všechny žene do jednoho pruhu, aby mohla projet. To ovšem nezajímá němce stojícího a telefonujícího před námi, jen si zavře okýnka, aby ho houkání nerušilo. Sanitka tedy stojí a za ní k našemu překvapení Turista, je dost času stáhnout okýnka, vyfotit se a probrat naší současnou situaci. Pak už se zase jede i když kolony pokračují překvapivě i za Brnem. Nakonec tak z volného odpoledne zbylo tak akorát času dojít si na registraci, ubytovat se a vyrazit na předzávodní tiskovku, kde se probrali všechny taktické varianty a pojídali těstoviny. Já si dal teda radši kuře z grilu a myslím, že jsem dobře udělal, ale v sobotu to jelo dobře i Dreamerovi na burger, takže tam asi nevaří zle...
  Pak už přesun na nocleh do ubytovny Stavařov. Díky nízkému očekávání pak bylo ubytko docela v pohodě. Místo rozjetí před závodem tak posloužilo aspoň vynesení kola a věcí do sedmého patra po schodech, kde jsem si bohužel sáhl na zábradlí a musel pak drhnout pietní špínu z doby Jana Blahoslava. Jinak ale ubytování splnilo svůj účet, takže ok a díky Strejdovi za zajištění a pohostinnost. Podařilo se mi i brzo usnout, takže se ráno budím ještě před budíkem. Nakonec se dostatek času asi všem hodí a bez nějakého stresu tak už před osmou kroužíme kolem místa startu. V 8 je týmové rozjetí a místní Bois de Boulogne je plný dalších týmu, které se tudy řítí o dost rychleji než mi. Uklidňuji se, že to je určitě tím, že nejedou dlouhou... ve čtvrt se jdeme postavit na start, kde už je pořádně plno. I tak ale po pár minutách zjišťuji, že jsme snad pořád v první třetině, takže dobré. Připravit, 3, 2, 1, start...
  A nic, trvá minutu, než se lidi před námi rozjedou a můžeme vyrazit. Od začátku se jede v dosti nataženém balíku, takže je všude dost místa. Nalepím se za zadní kolo Turisty, který pomalu ale jistě míří k čelu do hustěji obsazené části balíku. Hned jak proletíme Bouloňský lesík koukám, jak tráva podél silnice leží pod tlakem tohohle šíleného vlaku, který se tu řítí padesátkou. Přesně jak říkal Kolíkáč před startem. Pak přichází dost klasikářský terén, zatáčky a brdky. Nic co by 400W nespravilo, navíc to většinou stačí tak do půlky kopce, než se prostor zahustí tak, že je třeba přestat šlapat. Snažím se držet okolo zbytku týmu a jde mi spíš o to, abych nikde nezůstal sám, než aby mi neujelo čelo. Díky tomu jsem i tak solidně vepředu, takže je přesun pod Tesák vcelku pohodový i když párkrát se jede lajna za balíkem, ale vždy se to zase spojí a mě to nestojí nic navíc oproti ostatním. Jednou to praskne, ale dojíždí to tým Pavla Popiolka a je tak aspoň příležitost si ho prohlédnout. Kolíkáč nastavil jasnou strategii - držet se ho - která zatím funguje a v Bystřici už jsme zase v balíku. Protože balík nejede, tak Pavel velí na čelo. Já jen zaslechnu "ako vpred - ano" a už se kolem derou dopředu. Stihnu Rybovi, co jede vedle, ukázat Pavlův zadek a už se vezeme za jeho týmem dopředu. Taktika ideál, ale chtějí tu být všichni, takže balík začíná samospádem do stoupání docela zrychlovat a kolem se to začíná valit. Nechci jít za hranu a v plánu je držet se Kolíkáče, který je stále za mnou, tak nasazuji tempo, které mě drží na chvostu skupiny, kde je Ryba, Dreamer a Turista. I tahle vypečená skupinka se ale postupně začíná vzdalovat a já chvíli řeším, jestli se zmáčknout a zůstat tu, nebo si jet dál svoje tempo. Přeci jen do cíle daleko, když se otočím, tak vidím Kolíkáče a další lidi, takže sám nepojedu a skupinu nechávám jet.
  Nahoře se cítím v pohodě, možná by šlo i zkusit se tam vrátit ve sjezdu, ale Pavlův tým to prý hned rozjel (a nakonec pod Hadovnou dojeli balík). Já mám ale ze sjezdu stopku v podobě aut, co se mezi nás dostala, tak spíš brzdím, než jedu. Na trojáku si vezmu aspoň kelímek, přeci jen s pitím to asi bude zlý, a to už je tu Kolíkáč. Sjezd docela v pohodě, nálada na max, dyť takovou grupu jsem chtěl. Následuje Kašava, krátký kopeček, zase skoro na 300W. Projíždíme Lukov, ale nikdo nechce zastavit na fotku s cedulí, holt tohle je tuhý boj, žádný výlet. Pak ještě Lukoveček (opět bez fotky) a je tu Hadovna, točím si lehký převod, 250W stačí a v tuhle chvíli to není žádný problém. Myslím si, že to takhle dojedu až do konce, jenže svět není tak růžový...
  Další v pořadí jsou Grapy, ve skupině jsme 4 z A a asi 8 lidí z B. Pro ty je to poslední pořádný kopec, takže nemají na co čekat. Rozhodně ne na nás, takže zbýváme jen ve 4, nikdo se nechce moc vyšťavit, ono jen vyjet ten kopec je docela práce. Předjíždíme borce, nebo spíš chudáka, na festce (prý možná převody v náboji - no rozhodne nedostatečné), který se s kadencí kostelního zvonu podobnými pohyby probíjí vzhůru. Kolíkáč je dobrý psycholog, takže si nechává trochu odlep a nutí mě tím držet se těch dvou z áčka, abych je nahoře případně pozdržel, tihle by nám odjet neměli... Přichází další strmá pasáž a přesto, že se nesnažím jet kdo ví jak rychle, tepy už jsou někde nad 180, tohle se prostě na pohodu jet nedá. Skrze tlukot srdce a své těžké oddychování slyším jakési oslavné písně o Zoncolanu, ale když se otočím, Kolíkáč už vidět není. Jeden se ptá jestli "kolega odpadl", tak mu vysvětlím, že ani náhodou a že ještě budou koukat... Pod vrcholem ani netřeba nějak čekat a Kolíkáč je tu už by zas někoho sjížděl. Sjezd je mokrý, plný naplavenin, ale docela to dávám a dojíždíme i ty co nám poodjeli do kopce. Poctivě točíme ještě s pár lidma z krátký v pěkný skupince, Kolíkáč to organizuje a sní o uzené Rybě nebo propečeném Turistovi. To mě už se moc mluvit nechce, natož si něco plánovat. Začíná mi být docela vedro, na zastávku na bufetu to nevypadá, přitom už jsem načal druhý bidon... Když koukám na záznam, je jasný proč, první 3 hodiny NP 229W, to je tak zamířit k Aloisovi a ne minout druhý bufet a letět vstříc 110 zbývajícím kilometrům.
  Nezastavil skoro nikdo, na poslední chvíli jsem si všiml, že dávají bidony, ale to už bylo pozdě. Pak smutná chvilka pro Karla, který stojí ve škarpě a fouká zadní kolo. Za chvíli nás ale dojede - vlastně předjede - a zahraje nám vcelku podařené absurdní divadlo, když se půl skupiny na nás otočí, proč jako nehákujeme týmového kolegu. My jen kroutíme hlavou, že to nemá cenu a Karl pomalu mizí. Pár lidí se s tím nechce smířit, takže na chvíli zrychlujeme a celá skupina se veze za Karlem. My s Kolíkáčem si libujeme na chvostu a těšíme se co přijde. V prvním brdečku se samozřejmě nikdo neudrží a Karl jede pryč. Nechápající soupeři se diví a ptají, proč se tam větrá. My jim jen pobaveně sdělujeme, že se nevětrá, ale odjíždí... no stačilo pár hupů a magnetů a už jsme ho neviděli...
  Na dělení tratí pokračuje rovně jen naše 4ka z Hadovny. Mě se jede čím dál tím hůř. Vím, že bych měl pít a jíst, ale zároveň se žaludek už docela brání. Taky už je 29 stupňů a dusno, takže se obávám, že mě to vypne, jako už tolikrát. Přemýšlím, jak zahnat přicházející krizi. Tlačím do sebe další cukry a další jonťák, i když je mi z toho fakt zle. Díky tomu taky vynechávám pár špicí a ty co nevynechám zkracuji. Balancuji na hraně černého pasážéra skupinky a bojím se vysazení při druhém výjezdu na Tesák (Foncky). Naštěstí se jede už velice frendly tempo, max 230W. Domlouváme zastávku na bufetu a když mi naskočí díra, tak už to neřeším a dál si točím svoje, protože vidím, že se díra nezvětšuje. Nahoře jsem rychle zpět, projet v klidu sjezd a domotat se k bufetu.
  A opravdu tu podávají i řádně propečeného Turistu. Tak to je zápletka. Leju do sebe kolu, nechám si doplnit oba bidony a gurmánsky si vychutnávám ztvrdlý a vysušený rohlík se salámem. Kolíkáč ale pořád nemá dost, a tak prý si to sním cestou. Nezbývá tedy než opět vyrazit. Turista opravdu není ve své kůži, a tak dokonce všichni pravidelně střídáme. Hned dojedeme kolegu ze skupinky, co jsme jeli před bufetem (Rostislav Lesniak), ale další kolega (Tomáš Kratochvíl) nezastavil, zahákoval ještě někoho dalšího a už jsme je neviděli. Pod Lázy to docela jde, protože je to z kopce a pak se naplno ukazuje kolik sil zbylo, nebo spíš nezbylo. Psychicky mě opět zachraňuje Kolíkáč, který jediný vypadá, že na tom někdo může být hůř než já. Děláme si srandu, že nahoře chčijem, ale když vidíme, jak Míra zastavuje, rádi zastavíme s Kolíkáčem taky. Po sjezdu opět dojíždíme Rosťu, pak ještě jednoho, ale ten se s námi nebratří. Míra pomalu ožívá a jeho špice se prodlužují. Naopak já čím víc odpočívám v háku, tím víc se dostávám do útlumu. Konec už se strašně vleče, bolí mě záda, za krkem, žaludek už by chtěl zas něco slaného. Přes odpor ho pořád krmím jonťákem a navrch přidám cukr s kofejnem. Ten ale už dávno nenakopavá. Poslední bufet opět míjíme, já bych zastavil, ale ta šance, že mi to pomůže je malá proti tomu, že Míra jede pěkně a za ním to snad nějak přežiju. Asi nejdelší hodina na kole v životě, tepy nízko, watty nízko, nálada na nule...
  Konečně je tu poslední kopec kolem lomu, watty po dlouhé době lezou přes 200, a tak to docela bolí. Kolíkáč u toho ale stíhá ještě řešit krev z nosu a všemožné způsoby jak to utěsnit, takže asi pohoda tempo. Pak už se na špici usazuje Turista v tom nejlepší slova smyslu. Sklon i vítr pomáhají, a tak i na konci docela letíme. Ještě se osmělím na poslední špic, abych se s tím dnes symbolicky rozloučil a dopřál Mírovi chvilku odpočinku. Motanice v Prosenicích, která nebyla oficiální mapě, jen dokresluje zmatky, které jsem s oficiální gpx trasou měl. Většinu času vedla polem někde 50 metrů od silnice a tak se Garmin častěji ztrácel než nacházel, což na jistotě nepřidá. Díky tomu pořádně nefungovalo ani info o kopcích, o odpočtu km do cíle nemluvě... Zaplať pánbůh za tabulku od Strejdy. Dlouhá rovinka a lesíkem k cíli - v tu chvíli znám jediný pocit: "konečně". Jsem mrtvej, první hodinu pak asi vůbec nevnímám, ale máme z toho fotku z pódia pro nejlepší tým zásluhou Dreamera, Karla a Ryby.
  Litr Kofoly a řízek mě docela proberou, ale na cestu domů se necítím, a tak neodolám a jdu si užít i pozávodní tiskovku, která zase nemá chybu. Tolik příběhů, co se dnes odehrálo... nakonec i cesta na samotku autem po prázdné dálnici uteče a v 11 jsem doma, teprve v autě mi dochází, že to asi byl můj zatím nejlepší závod. Rozhodně byl ale nejtěžší. Každopádně díky všem spolulovcům za krásnou společnost v pátek a sobotu a speciálně osazenstvu prezidentského kupé, že jsme to spolu dobojovali až do konce.
  

  
  
  
• Kolíkáč – Mamut v týmovém opojení až na krev!
  
  

  Příprava na Mamuta se nakonec povedla, cítil jsem se dobře a maloval jsem si, jak si užiji letošní lov. Ale nakonec to byl protrápený maraton, v kopcích bolest a utrpení, scházela lehkost, jak kdybych měl stále přibrzděné zadní kolo. Tak doufám, že v hlavě časem zůstanou jen parádní vzpomínky na to, jak jsem se do cíle vezl za týmovými kamarády, kteří mě nenechali napospas mamutím klům!
  Páteční tiskovka, dělat chytráka na Karla, který jede svůj první hromaďák. Má to atmosféru, úplně čekám, kdy se objeví třeba Laco nebo Iceman nebo… jo těch šlapkovských tváří a mamutích zážitků mi v hlavě letělo mraky….
  Všechno si připravit, na nic nezapomenout, po kolikáté už? Je to stejné, ale pokaždé vlastně tak překvapující svým průběhem. Podaří se vysněná grupa s Lukem a Pavlem Popiolkem? Jak to letos dopadne?
  Ranní oranžový vláček se rozjíždí lesíkem u startu, nechat tu nervozitu někde v pozadí a soustředit se na první kilometry. A letos se docela letí, díky profi týmům, kteří udávají tempo pod první kopec. Takže v balíku to není tak natěsno a po chvíli již koukám na záda našim Karlům, kteří stáli v roštu blíže čela. Luke, Turista, Ryba jsou tu také, všichni předpisově oblečeni, tohle nabíjí do dalšího boje o pozice. A Pavel P. a jeho company (Cat Trenčín) již úřaduje, kopce volněji a po rovinách peklo. Kdo se zapomene je rychle vysazen z tohoto vlaku. Kilometry letí a zatím bez vážnějšího problému jsme v Bystřici pod Hostýnem. Za kostkami na náměstí jsme i díky Cat Trenčín stále součástí hlavního balíku. Trochu se oklepat a jde se na první síto. Pavel velí jedeme dopředu, což většina oranžistů zpozorovala a v lajně u levé škarpy, toho vláčku využívá. Já bohužel, nevím doteď proč, zůstávám tam, kde jsem .
  Připadám si jak ve frontě na vleku, kde se za dávných dob předbíhalo a já to tak neměl rád. Ale tady je to teď zcela legitimní, prostě si najet dopředu a nechat se prosít v kopci, to je stará cyklistická pravda, ale já nejsem schopen dnes v sobě najít tu odvahu. Je tu tradiční autobus, a sklon se utahuje, jedu pravou stranu balíku, jsem v háku za Standou Prokešem, tak snad ještě není nic ztraceno. Ale kopec bolí, necítím žádný nohy z nebes a zvolna Standu ztrácím a nejenom Standu. Valí se to přese mě a nemám tu žádný záchytný bod. Jak když se horolezec drápe na svůj vrchol a marně hledá nějakou skobu. Jedině Lukův orange zadek v dáli, je jak záchranný maják, ke kterému se musím doplazit. Bolí to, v hlavě prázdno, neskutečně blbý pocit. Konečně cesta zleva, z Foncky, tady mám po dalších málem 100 kilometrech proboha ještě závodit? Vždyť už teď nemůžu zvednout zadek!
  Konečně se to překlápí do sjezdu, registruji fandícího HotGeorge a hledám v dáli ve stínu lesa mizející orange zadek Luka. Jsme v koloně aut, tak pomalu přeskákat dopředu, kde se tvoří skupina a věřit, že její součástí bude za chvíli i Luke. A bufet Troják je toho svědkem, já beru banán, Luke kelímek ionťáku a do dalšího sjezdu už jdeme bok po boku. Tady to chce letět, pod lomcovák za Kašavou, hop, hop, hop! Jsme asi v 10 lidech, docela jedeme, ale cítím, že tady by se v hlavním balíku letělo o hodně rychleji. Za Kašavou ještě zahlédneme koncová světla hlavní skupiny, ale jsou již o notných pár výškových metrů výše. Tak to vylámat nahoru, zase trpím, mám problém to uviset, konečně zatáčka, která věstí, že se to bude lámat do sjezdu, zvednout zadek a zůstat v grupě. Lukov slaví Luke zvednutím ruky a pod Hadovnu se přetransportovat bez vydání většího množství sil a vypít flaštičku ze zadní kapsy a zbavit se jí u jednoho stojícho doprovodného auta. Nechci nahoru tahat ani deko navíc!
  Nájezd do Hadovny a já křičím móóc! Co to dnes safra je? Kolíkáči, vlez na špici a udávej tempo a netrp na ocase a nelep ďoury! Grupa compacto, na špici se kecá o tom, co nás ještě čeká, s Lukem se chceme přátelit s borci, co mají na startovním čísle A, značící dlouhou trasu, s nimi musím odbočit na dlouhou! HP 100 metrů, moje další vrchařské utrpení za mnou a spouštíme se do sjezdu. Pilotem se stává borec na kotoučích a jede hodně obezřetně, vzpomínám na minulé roky, jak jsem tady jel hranu, aby skupina neodjela. A pod Grapy se taky spíše výletuje, a mě to safra vůbec nevadí! Tady jsme ztráceli drahocenné minuty! A jak se to začne zvedat, zase mi to nechutná. Ještě stačím zahlásit „Vítejte v pekle!“ a je to tu, Grapy!
  Co já tam budu dělat v těch 20 %, v tom segmentu Grapy hovadske?! No co by, budu se tam motat, zahánět křečky a koukat, jak mi Luke odjíždí s celou grupou. Ani výkřik Monte Zoncolan mě neprobere, dnes prostě není kde brát! Marně hledám Žížu a jeho plácnutí, marně hledám povzbuzující mámu od Mlhoše, tohle peklo si musím vytrpět sám. A nahoře, kde býval vždy les, tak jsou jen čerstvě vykácené paseky a na úzké silničce bordel od lesáku a tekoucí voda od lijáku, který tady proběhl v pátek. A tady mám sjíždět Luka?
  Ale světe div se, výhup na hlavní silnici již bok po boku vedle týmového parťáka. Tenhle sjezd je docela přehledný, tak to mastit dolů, ať se to zase pospojuje. Ale povrch silnice tomu moc nepřeje, všude nánosy štěrku, tekoucí voda a škarpy obsazeny defektícími borci. Do toho docela tma, tak raději opatrně. Ale zvládli jsme to bez ztráty duše a pláště, na Luka houknout dej si malou v té točce v Bystřici pod Hostýnem a na Slavkov již organizovat kolotoč ve tvořící se grupě. Tak teď to docela frčí, krátké špice, jeden bidon ještě máme plný, tak netřeba stavět na bufetu.
  Blíží se rozdělení tratí a pro nás neradostný pohled na Karla, který stojí v krajnici a něco spravuje na přehazovačce. Ale zdá se, že již nasedá, a po chvíli je již součástí naší skupiny. Jen zamumlá díra, a jde na špici, já se ještě vyptávám Luka, jestli neví, co se stalo. Ale odjíždějící Karl je důkazem, že již je asi všechno v pořádku, a jen škoda ztracených pozic v dnešním lovu. Napadá mě i háknout Karla, ještě se domlouváme s Lukem, ale nakonec vyhodnocujeme, že by to byla pro nás asi poprava v tom stavu, ve kterém se teď nacházíme. A tak si jen užívat překvapených borců ve skupině, kteří nechápavě kroutí hlavou, proč Karl odjíždí a nejedeme s ním. Je to skvělé divadlo, jak se metr po metru vzdaluje, ještě ho na pár horizontech zahlédneme, než nám nadobro zmizí.
  Střední odbočuje doleva, dlouhá rovně, jsme ve 4 kusech a snažíme se pravidelně točit. Tohle je nezáživný úsek, letos ještě okořeněný protivětrem. Asfalt jako struhadlo, krouhá naše znavené nohy. Konečně ukazatele Rajnochovice naznačují, že další ostrý tesák k je před námi. Láduji se magnesiem a gelem, Foncky chci ve skupině, navíc, když jsme se domluvili, že bufet Troják budeme stavět. Ve stínu lesa jsou tu vzpomínky na ročník, když jsem tady ještě viděl světla zaváděcího vozu, dnes jen liduprázdno. Tady znovu úřadovali lesáci, s Lukem jedeme odevzdaně ve druhé řadě naší minigrupy. Chvíli mám i pochybnosti, jestli jsme dole správně odbočili, ale studánka potvrzuje správnost trasy. A mě se najednou jede lépe, čekám Žížu, a tak lezu na špici a konečně cítím záchvěv síly. Najíždíme na hlavní, kde jsme před pár hodinami jeli a já si tak přál, až tudy pojedeme znovu. K bufetu Troják se ale znovu motám, nejede to, hlava zabořená mezi řídítky. Dokonale mě ale probírá Lukeho výkřik, hele Turista! A fakt! Na bufetu červená helma a orange ohoz! Míra!
  Končím, balím to … to jsou jeho slova, kterým ale nemůžu věřit a hecuji ho, jedeš s námi už výlet, tak jak to máš rád. Rohlík se salámem vypražený na slunci, zapít pivkem, doplnit bidony a letím vstříc konci dnešního lovu. Míra mi jede těsný hák ve sjezdu, aby pak v mírně klesající pasáži do Ratiboře znovu hlásil, že je marnej. Tak s Lukem ho párkrát vystřídat a sjet si borce – Rostislav Lesniak, co s námi jel na Foncky. V mé Ratiboři, odkud pochází rod Sýkorů odbočit směr Kateřinice. A začít trpět. Míra a jeho watty na špici, za ním nalepený Luke, pak mezera, pak Rosťa a za ním plápolám já. Peru do sebe zadní kapsy a bidon, ale zdá se, že nic nepomáhá. Já vlastně tady to „turistí tempo“ tak nemám rád, to tak safra bolí!
  Lázy jsou tu a já si vůbec nevěřím, že to vyjedu. Řvu na kluky, ať jedou, ať nečekají. Ale Turista hlásí, nahoře močíme! Ani nevím, jak jsem to vymotal nahoru, užíval si ty krásné výhledy, byl překvapen kolik lesa zmizlo v horní pasáži, a o to více jsou znatelné ty rampy před HP. Míra s Rosťou nadohled a Luke na dohmat a za HP fakt zastavit a vymočit se. Bude to pálit? Nepálí, jo piju dost Týmová dohoda, že brdky pojedeme solidárně a roviny ostřeji, ať se do cíle přepravíme bez co nejmenších ztrát. Turista se děsí křečí, stejně jako já, Luke se jen culí a raduje, jak mu to dnes vyšlo a jede ve své vysněné grupě. Zase jsme si sjeli Rosťu a absorbujeme do sebe zbývající kilometry. Začínám to počítat, že by průměr 30 měl padnout a stále ještě věřím, že někoho můžeme sjet. Jelikož jsem úplně detailně nestudoval závěr na letošní plánované mapě, tak stále očekávám Hubert. Ale projeli jsme poslední bufet, a podle šipek se hřebenu vpravo s Hubertem jakoby vyhýbáme. No a když padáme do Lipníka, je jasné, že dnes se Hubert konat nebude.
  20 kilometrů do cíle, měl bych si to užívat, vždyť jedu v parádní grupě, dvě Šlapky se mnou, ty mě tady již nenechají! Ale hlava je nějaká bez emocí, navíc se značně oteplilo a můj index žízně již překročil únosnou mez. Tak jen tupě hákovat a snít o tom, jak v cíli konečně vycvaknu a obejmu se s týmovými kumpány. Ale to by nebyly maratony, když by se ještě nestalo něco nečekaného. Z nosu mi teče krev! A mám ji na představci, rukavička rudá a Míra si taky stěžuje, že je nějaký ohozený Potřebuji to něčím zastavit, jelikož se zakloněnou hlavu dozadu se blbě šlape a těch 15 kilometrů takto nedám!
  Sundávám rukavičku, zkouším z ní udělat tampón a narvat do nosní dírky. Tak to moc nefunguje. Ani obal od tyčinky ze staniolu není to pravé ořechové. Luke už před chvílí nabízel svůj kapesník, ale je prý už hodně použitý. Nevadí! Tampón se podařil, ještě zbytek kapesníku ovázat pod řemínky helmy a letět lajnu do cíle. Díky moc kluci, že jste to stoupání kolem lomu jeli friendly a nenechali jste mě tam! Díky moc Luku za spásonosný kapesník a poklona za výkon, je to paráda, kam jsi se dostal za 1,5 roku ježdění!
  Ale ještě jeden záchvěv komplikace tu je, když do nás najíždí protijedoucí borec v Superbu na kostkách v Radslavicích. Tohle je fakt pokus o vraždu! Uff, jedeme dál a cílová rovinka je tu. Oschlé rty zalepené kapesníkem, nejsem schopen to nějak emočně vykřičet do celého světa, že je to tam, další úspěšný maratonský cíl zdolán. Před lajnou se ještě málem smotat, jak si dáváme přednost, ale časoměřiči to pochopili správně, jsme jako jeden muž se stejným časem.
  Jubilejní 20.ročník Mamuta, od roku 2004 bez přestávky máme na dlouhé oranžové zastoupení, a letos nejpočetnější tým na trase o délce 208 km. Odměnou je zlato v týmech, které je jak o výkonech, tak taky o tom, tým přihlásit při prezentaci Poklona všem, letos to bylo náročné, jak naplaveninami a vodou na trase po páteční bouřce, tak i odpoledním tropickým počasím. Dreamer jediný dodržel plány, a to uviset Pavla Popiolka a jeho company co nejdéle a zaslouženě tak bere bramboru ve své kategorii. Karl jel o vítězství, ale bohužel trefil jámu na Mamuty a měl defekt zadku, ale i tak se nevzdal a postupně málem všechny sjel. Ryba i po pádu bojoval a šťastně dojel do cíle. Turista jel s Rybou až na Troják, kde to měl chuť zabalit, ale pak se stal výraznou lokomotivou pro Luka a Kolíkáče. Luke jel pro mě, skvěle jsme si to s ním užil a jeho půjčený kapesník si dávám do vitríny! A legenda Strejda, povětšinou na samotku, to dal famózně pod 9 hodin! Díky týme! Maratonský oranžový sen stále žije a měl další nezapomenutelné pokračování! Děkuji manželce, že to se mnou celé ty roky snáší, a že tento víkend vydržela znovu poslouchat ty nesmyslný řeči o cyklistice.
  Pondělní podvečer, děkovačka nohám, na hoďku kecačka s Lukem, opojně se vznášíme na obláčku jménem cyklistika, znovu a znovu si sdělujeme a upřesňujeme všechny fragmenty toho sobotního lovu. Tomuhle rozhovoru nikdo nemůže rozumět, tohle nám už nikdo nikdy nevezme, ulovili jsme si svého týmového Mamuta!