Akce Mamut Tour 2014

Akce Mamut Tour patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2014-05-10.

Nejdelší varianta má délku 212.00 km.

:: Propozice :: Profil a mapa :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Výsledky týmy :: Foto Kapr :: Foto orange Žíža :: Foto Žíža I :: Foto Žíža II
Roadcycling report :: Roadcycling foto :: Report Svoboďák :: Report Standa Prokeš ::

Historie: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013

• Kapr – Jak jsem se vyprášil na Mamutu
  
  

  Velká poklona Jirusovi.......Na 20-tém km hromadný pád v obrovské kaluži a nánosu bahna - nespadl jsem, ale musel jsem zastavit. Potom šílená stíhačka balíku se zabudovaným Jirusem, kam jsme se po několika km s Kolíkáčem a pár dalšími šťastlivci docvakli. Na Tesáku odjelo čelo, ještě jsem tam byl s Jirusem, ale bohužel bez Kolíkáče. Ve sjezdu mi odjeli, ale po dalším šrotu jsem si Jiruse dojel na Trojáku... Do Lukova neskutečná dřina, postupně jsme se jednotlivci a skupinky sjížděli, nebezpečně kličkovali mezi doprovodnými a protijedoucími auty a v Lukově jsme dojeli čelo. Trochu se to zklidnilo, ale mně bylo jasný, že na Hadovně končím - nohy v háji a hlava skoro taky. Po 500 m začínám děrovat, pouštím asi deset doprovodných aut, 100 m přede mnou Jirus, Indián a další. Kilometr jedeme stejnou rychlostí, ale pak mi začínají mizet. Legendární sjezd, o kterém jsem toho tolik slyšel, jedu hodně připosraně... Grapy si užívám na samotku, nikoho nevidím před sebou ani za sebou a jsem rád, že s mýma vyprášenýma nohama tady nemusím závodit. Spousta turistů a fandů, skvělá atmosféra, nádherný kopec, nic těžšího jsem nejel. Zdravím našeho Žížu, který fotí a fandí. Za Bystřicí končí moje samotka – dojíždí mě asi 13 borců i s mým bratrem. Konečně, konečně spolu, mám ohromnou radost a je mi jasný, že už to dojedeme spolu!!! V protivětru se dostáváme společnými silami na rozdělení tratí, dle startovních čísel víme, že budeme pokračovat ve třech, s Polákem. Je to samej kopeček, furt nahoru dolů, žádná rovina. Za chvíli nám Polák odjíždí. S Kolíkáčem přestáváme závodit a začínáme výletovat. Nohy mě už dávno neposlouchají, hlava nechce o závodu ani slyšet. Kolíkáčovi se nedaří mě rozmluvit - ani neví, jak jsem šťastnej, že je tu se mnou a kecá nám do toho marastu, kam jsme se dostali (dostal já). Druhý Tesák, konečně dlouhý kopec po těch nespočetných kopečkách. Cesta nahoru utekla rychle, Kolíkáč na mě musí občas počkat, zdravíme fotícího Žížu,. Po sjezdu se vyhoupneme na bufet Troják...poprvé na maratonu taková žranice na bufetu - chleba se škvarkama, banán, kola, pivo, ochotná obsluha mi doplněné bidony dala až do košíků. Kolíkáč komentuje, že nepamatuje, kdy takhle plenil bufet…ohromná vzpruha, následně sjezd a potom letíme po větru padesátkou pod Lázy. Kopec zabiják, v největších procentech protivítr, ještěže se můžu schovat za neúnavného a hláškujícího Kolíkáče. Před horizontem nás dolítli tři mladý střelci, Kolíkáč glosuje: „A máme o zábavu postaráno“. Po nebezpečném prudkém sjezdu přichází znovu zvlněná silnice nahoru dolů, s bráchou se jim na špici nepleteme. Před bufetem nás nechají s Kolíkem trochu potahat, na pár sekund stavíme a dva nám prchají, ale stále je máme na dohled vlastně až do cíle. Brácha chce závodit, ale mně se nechce. Rozmlácený Hubertus se pěkně zajídá, pořád koukám na tachometr kolik zbývá do cíle, km přibývají strašně pomalu. Kolíkáč na mě už poněkolikáté dnes musí čekat. Konečně se mu podaří mě přemluvit na časovku trojic, abychom sjeli dvojici, kterou stále vidíme. Při časovce na luxusním asfaltu trochu ožiju - docela jsme je stáhli, ale v táhlém stoupání ztrácíme Libora Domanského. Na horizontu dojíždíme Poláka, který nám po rozdělení tras odjel. Pár vln, poctivě točíme a jsme v Přerově. Poláka necháváme jet a v bratrském objetí projíždíme cílem.
  Kolíkáči dík, byl si obrovská opora…několikrát jsem si to prásknul, nohy z nebes zůstaly pohřbené v loňské sezoně, bolely a netahaly, hlava stávkovala…nádherné kopce a neskutečně těžký maraton…obdiv všem
  

  
  
  
• Olin – Mamut 2014
  
  

  Dokud to mám v hlavě, taky přidám pár řádků. Na začátku sezóny jsem trénoval hlavně tempo, kopce poskrovnu, snažil se něco shodit a doufal jsem, že kopce mi snad půjdou. No, uvidí se.
  
  Minulý rok jsem toho na závodech z vícero důvodů moc nenajezdil a a skončil v podstatě Rampušákem. Z Mamuta jsem měl opět trochu obavy vzhledem k tomu, že takto promotanou trasu tvrdošíjně odmítám pochopit, a nebýt neustálého hledání žlutých šipek na asfaltu, skončil bych jako již párkrát málem ve Valmezu Však jsem o tom hovořil v žertu s pořadateli, že slovo TOUR znamená OKOLO a nikoli takovýto „roztomilý zamuchlanec“ silnic a silniček
  
  Startujeme odpředu těsně za Kolíkovou skupinou, po startu se jede rozumně, sice pořád okolo 40 km/hod, ale vzhledem k odděleným startům nejkratšího závodu už to není taková bitka, jako vždy bývala. Lesem projíždím pochopitelně vpravo v kalužinách, ale dá se. Na kostky si najíždím opět blbě vpravo a díry mi 2x málem vyrážejí řidítka z rukou. Čelo závodu se dá držet až k onomu osudnému pádu do bahna na cca 20-tém km, padá to ode mě na všech stranách, já zázrakem situaci ustojím.
  
  Následně se nás tvoří skupina snad 30-40 lidí, většinou z B trasy. Teď po závodu se mi zdá již trochu úsměvné, když si vzpomenu, jak se kolem nás občas prohnali zabahnění a rozzuření jezdci, kteří se snažili opět dohnat čelo. Pěkná cyklokrosová vložka Náš „balík“ se trhá až na nájezdu na Tesák, kde poprvé zjišťuju, že mám v kopci problém. A to netuším, že bude ještě hůř.
  
  Bufet na Trojáku projíždíme a vytváří se nás skupina cca 8 lidí, kde poznávám Pepu Kronycha, Libora Honse, Jirku Janouška, Kamila Juříka. Hadovna zatím v pohodě, z kopce se jede docela svižně, roviny stačím. Vzpomínám, když jsem jel prvního Mamuta v roce 2009, tak jsem měl přesně opačný problém, skupině jsem na rovině nestačil, ale v kopci se mi jelo skvěle, ale to už je jiná písnička Dost se bojím Grapů, které jsem už pár let nejel, a tak na ně najíždím dostatečně vystresovaný a jedou se mi překvapivě dobře, převod 25x39 je už menší ptákovina, než když jsem to vždycky lámal na 23 zubů. Žíža fotí a dodává sílu.
  
  Z kopce se dáváme zase dohromady a v šesti lidech se zhruba po třech hodinách blížíme k bufetu v Prusinovicích. Jsem jako obvykle již zhruba 1 hod na suchu a je mi jasné, že dál mám na výběr buď křeče nebo jízdu na samotku, neboť mé spolubojovníky nějaký bufet vůbec nezajímá. Zastavuju tedy, stojím tak 30-40 s, ale hoši jsou v prachu. Snažím se je v následujích brdcích docvaknout, ale ve větru marný boj. Na samotku dojíždím na rozdělení tras, vím že v naší skupině z áčkařů ostal jenom Jirka Jiroušek, tak si říkám, že by na mě mohl snad počkat
  
  Brdky mě docela vyčerpávají, nohy začínají být pěkně „vyprásklé“, tak se začínám aspoň kochat opravdu nádhernou krajinou v jarních zelených, žlutavých, hnědavých odstínech. Prostě paráda. No logicky mě po pár kilometrech dojede skupina asi šesti lidí, ve které ke své radosti nacházím i Honzu Bílka. Pozn.: asi 30 m před touto spolupracující skupinou jel snaživec, který se do ní odmítal zařadit, chtěl jsem s ním prohodit pár slov, ale k ničemu se neměl a pomalu si tak odjížděl. No když ho to baví
  
  Naše skupina docela jede, tak se společně dostáváme pod druhý Tesák a tady přichází mé procitnutí. Kopce mi fakt nejedou, ztrácím na vrcholu tak 100-200 m, naštěstí se ve sjezdu sjíždíme. Horší je že se mi chce již nějakou tu hodinku pekelně čůrat, hoši se k zastavení nemají a já opět volím mezi tím nechat si je ujet a nebo to zkusit vyřešit za jízdy. Po Kolíkáčově školení, že správný závodník si s tímto poradí i za jízdy, hledám vhodný terén, kdy není potřeba moc šlapat a zařazuju se nakonec skupiny. Začínají první houpačky před Lazy a říkám si buď nebo nikdy, podaří se  Ztrácím na skupinu cca 200 m, ale s úlevou pokračuju a po chvíli se sjíždíme.
  
  Vzpomínám si, že na Tesáku opět fotil Žíža a dodal mi vzpruhu: „Teď už jen Lázy“. Tak si říkám, fajn, Lázy nějak uvisím a je to v kapse. Jo houby, krize nastupuje v plné parádě. Hoši se mi nekompromisně vzdalují a já opět tuhnu ve vidině dojezdu na samotku. Křeče sice žádné, ale nohy fakt totálně nejely, nevím, co jsem udělal blbě A tak opět přecházím do kochacího módu, občas čekám, že mě někdo dojede, vzpomínám na své dez-orientační Mamuty v minulých letech, i na ty kteří tady se mnou mohli být a už nemůžou. Zdravím Tě Pavle. Nekonečné kilometry, těším se na bufet.
  
  Bufet na 180 km dojíždím dost vyprásknutý, v klidu bufetuju, za mnou furt nikdo. Očekávám dojezd po rovinkách do Přerova, ale docela mě ještě překvapí kopec Pod Hubertem a na posledním „kopci“ na Hlinsko zastavuju, abych půjčil jednomu defektáři pumpičku. Záhy mě dojíždí trojička s Michalem Skopečkem, Pepou Kronychem a Ondrou Kavanem. Tak bude veseleji. Pokračujeme ve čtyřech, pěkně střídáme a konečně si to užíváme. Tepovka se mi vrací z mrtvolného stavu do normálu a cílem projíždíme svorně ve čtyřech.
  
  Michal Skopeček skvěle tahal, tak se ho snažím popostrčit na pásku do cíle, jedu asi metr za ním, ale asi jsem do čipové zóny stčil hlavu dřív, tak jsem Michala omylem porazil o dvě desetiny vteřiny, čímž se Ti Michale hluboce omlouvám
  
  Díky všem a těším se na příště.
  
  

  
  
  
• HonzaB – Šaty dělaj člověka
  
  

  Ještě jsem nikdy neobšťastnil VŠ komunitu žádnou vypečenou reportáží, nicméně po Mamutu 2014 si myslím, že nastal čas na změnu.
  Byla to moje premiéra na dlouhém trati, ale především to byl můj první závod oficiálně v oranžovém. A byla to změna jako prase...
  Nohy asi nebyly špatný, avšak hlava takovej příval bolesti nebyla schopná pobrat a na každém ze stovky kopců, jsem chtěl zahodit kolo do škarpy. Jediné, co mně donutilo vydržet až do cíle v exkluzivní společnosti vola, jenž jel s časovkářskými nástavci a borce, který se na kole kroutil víc než tanečník rumby, byla oranžová barva mého dresu... Kecám, nicméně jet v tomto dresu mi přinesl jeden z nejlepších zážitků, který jsem na závodech poznal.
  Úžasná Ivča dokázala i přes mou vybíravost dres zajistit už na první monument sezóny - Mamuta. Byl jsem odhodlán jet v oranžovém i kdyby padaly trakaře, ale hrdinství nebylo v den závodu potřeba, jelikož počasí vyšlo nádherně. Ráno před Stavařovem mně všichni pochválili nový ohoz a Iceman přidal lichotku, že v něm vypadám štíhle. To cestou na start potvrdil vlastně i Olin, když mi říkal, že si mně na chvilku spletl s Dreamerem. Nezaujal jsem však jen lokální borce, ale i hvězdy celého peletonu. Když jsem si cestou za poslední úlevou před startem klestil cestu přes závodníky před sebou, Svoboda uhýbal tak ochotně, že málem srazil svého týmového kolegu a Zahrada mně sám od sebe pozdravil, aniž by mně v podstatě znal. (Snad mu mohu říkat \"Zahrada\", když se teď zdravíme)
  V průběhu závodu jsem potkal řadu lidí z komunity a se všemi jsem mohl prohodit aspoň jedno slovo. To šlo i dříve, nicméně často se stalo, že mně někdo nepoznal, když jsem jel v jiném dresu. Příkladem za všechny budiž Ministr Valašského království pro cyklistiku a excelentní fotograf - Žíža. Nikdy jsme se zřejmě osobně nesetkali, ale povzbuzoval mně jako o život a informace o tom, že na duo K+K moje obskurní skupina ztrácí 4 minuty, mně na druhé občerstvovací zastávce na Trojáku vlila pořádnou dávku karbohydrátů do žil. Žíža nebyl z nezávodících sám, kteří mně podél trati podpořili. \"Šlapko makej!\" jsem zaslechl mnohokrát. Dokonce i od jedné hodně staré paní, jež vůbec nesledovala cyklistický provoz na silnici a hrabala ve špinavé tašce z Lidlu. Co tím myslela nevím, avšak to se mi na Hané stává často. Avšak věřil jsem, že stejně jako ostatní lidé kolem trati mně povzbuzovala.
  Jel jsem poprvé v oranžové dresu a hned jsem si připadal jako hvězda. Oslavovali a zdravili mně neznámí lidé a jiní zase povzbuzovali. A to zatraceně pomáhalo, když moje vlastní morálka byla během závodu bídná. Všem, kdo jsou vlastně Šlapky, ale jezdí v jiných dresech, snad budou mé panenské postřehy důvodem pořídit aspoň jeden oranžový hadřík a vyjádřit tak svou příslušnost oficiálně.
  Jezděte v oranžovém a pijte mrkvový džus!

  
  
  
• RiC – Návrat zelenáče
  
  

  Po tříleté absenci jsem zpátky v Přerově. Nejistý, jak se mi povede, co vše jsem zapomněl.
  Myslel jsem, že mě mé šediny ochrání před šílenstvím, které pravidelně po startu vypuká, ale mýlil jsem se. Jak jsem starej, tak jsem blbej. Gumuju se na chvostu balíku a lítám na gumycuku sem a tam. Naštěstí to trvá jen chvíli než mi totálně ztuhnou nohy. Pak se beznadějně cedím do zapomnění.
  Až na Foncky je to pro mě utrpení, ale během stoupání se srovnám, najdu svoje tempo a pomalu dojížídm do cíle.
  Mamut byl vždy těžký maraton, ani letos to nebylo jinak. Sice s obtížemi, ale jsem rád, že jsem se vrátil. O něco více mám na blogu.
  Už se těším na další perly z náhrdelníku zvaného Cyklomaratony...

  
  
  
• Jirus – Mamut
  
  

  Páteční příjezd, rychle odprezentovat, ubytovat a honem ke Hrochům na tiskovku. Účast hojná a plány na zítřek v plném běhu. Taky přidám svou trošku do mlýna, nezapomenu se zmínit o tom jak se na to necítím, zvrhnu do sebe dvě pivka a hurá do pelechu.
  
  Ráno je skoro jasno, vypadá to krásný den. Na radu ostatních svlíkám vestu a návleky na kolena a vyrážíme se rozjet. Potkáváme Švehlu a plánujeme, jak ho letos rozsekáme. Honem na start do první lajny, ale po příjezdu „eliťáků“ jsme stejně minimálně v páté. Po startu se jede v pohodě, možná je to tím, že byla oddělena nejkratší trasa. Kostky přřřeeežžžííívvvááámmm a jede se dál. Tu bahnitou louži jsem viděl včas. Najel jsem si tak, abych jí vzal tou vodou a ne blátem. Jenže těsně přede mnou to dvěma borcům uklouzlo a okamžitě začali lehat. Tak to beru doprava do trávy, kde musím zastavit. Rozjet se samozřejmě na nejtěžší převod do kopce z pangejtu nejde, tak to shazuju na místě a pak je to pěkná stíhačka do kopce. Nakonec jsem to společně s Indiánem docvak. Za chvíli vidím i Kapra s Kolíkáčem. Vše je jak má být.
  
  Dál se jede celkem slušně. Pod Tesákem vidím Kolíkáče, jak si stejně jako loni najíždí dopředu, po chvíli i Kapr, mě to moc nejde, jsem moc zapikovanej. No nic, až se to začne do kopce trhat, tak si je dojedu. To se mi taky povedlo, dokonce jdu před ně a nahoře za sebou vidím jen Kapra. Nevadí ve sjezdu se pochytáme a Trojáku jsme zase spolu. Ale ne, na Trojáku jsem sám, kus za mnou Kapr. Pak sjezd, je to mokrý, radši brzdim, bojim se pádu. Pak se jedou rovinky, houpe se to nahoru dolu, jedeme s Kaprem ve stejné skupině a blíží se Hadovna. Tam začíná Kapr vadnout, já mám taky co dělat abych neodpad, ale přitom mám pocit, že se jede pomalu, jenže přidat prostě nejde. Až nahoře přišlápnu, abych šel do sjezdu první, ale ty šílenci jedou dolu hlava nehlava a zase mě předjíždějí. Když se to dole uklidní, ohlížím se, ale po oranžové ani vidu. No alespoň si udržet na dohled Švehlu a bude to dobrý.
  
  Grapy se mi jedou snad poprvé docela dobře. Ne že by to bylo jako s dětma na výlet, ale dá se to. Tam se formuje skupina, se kterou jsem vydržel až pod Huberta. Je tu Zahrada, Švehla a další co neznám, ale vypadaj jako závodníci. Já jedinej nemám karbonový ráfky a oholený nohy (alespoň s tím druhým asi budu muset něco udělat). Pak nekonečný houpačky až na rozdělení tras. Zůstává nás asi deset. Jedeme po druhý na Tesák, je to v pohodě. Vidím Žížu, jak se chystá fotit, ale jedeme tak rychle, že nestíhá mačkat spoušť a jsme v trapu . Před Trojákem se ptám, jestli někdo staví. Ozve se za mnou jeden, že by rád, ostatní mlčí. Celou cestu mají kolem silnice lidi, nebo kolem nich krouží auta s občerstvením, tak asi stavět nebudou. Dělám si tedy ve stoupání před bufetem náskok, rychle si nechám dolít bidon, stíhám akorát tak narvat do kapsy dva gely a mám co dělat, abych si to zase docvak. Indián se po mě ohlíží, asi by i počkal, ale taky si to nechce nechat ujet. Jsem tam a valíme dál.
  
  Jsou tu Lázy. Zpočátku to jde, Dokonce za sebou necháváme Švehlu, ale na louce začínám ztrácet i já s Indiánem. Po projetí vesnicí v lese už mám díru přes padesát metrů, indián za mnou je taky minimálně o tolik, tak co teď. Počkat na něj a riskovat, že nás Švehla dojede, nebo to zkusit dojet. Zkouším to. Zmáčknu se, střídám ve stoje v sedě a pod vrcholen jsem téměř tam a ve sjezdu to dojíždím definitivně. Jenže mě to stálo moc. Zažínám cítit, jak mi poškubává ve stehnech. Dávám magneslife i anticramp, ale vím, že jak to jednou začalo, tak už to dobrý nebude.
  
  Pak se to zase houpe, do kopců odpadám, abych si to pak zase dojížděl, snažim se střídat, ale není to ono a tak si pod Hubertem radši vystupuju, abych si mohl jet svoje tempo, než se snažit udržet a utopit se v křečích a pak se do cíle trápit. Takže od cca 175.km na samotku. Jedu si svoje, snažim se držet si průměr nad 33km/h a nenechat se nikým už dojet. To se podařilo a ta skupina se Zahradou, co mi na Hubertu ujela mi dala na těch posledních 35km asi pět minut. To není tak zlý.
  
  Myslim, že se letos zadařilo, snad to tak vydrží a snad takhle pojedeme příště pohromadě celá B skupina.
  

  
  
  
• Kolíkáč – A vo vo vo tom to je!!
  
  

  V noci tlaky v břiše, moc toho nenaspím, to ten starťák začíná pěkně brzy, ráno okupuji nekonečné desítky minut záchod s hnědou vodičkou a cítím, že to dojídání china nudlí po dceři nebyl včera úplně dobrý nápad, zavzpomínat na Snílka na Beskydu 2013, endiaron do pusy, do kapsy smotat toaleťák a jde se na to. Stažené půlky mám teď již ze dvou důvodů, ale v oranžovém rozjetí se na to rychle zapomíná. Parádní počasí, jen odhodit dlouhý dres Janě Kaprové, pěstmi si bouchnout o sebe pro štěstí s Kaprem, Jirusem, HonzouB a Olinem, toť tradiční rituál, ať to dobře dopadne. A správně zahřátý a nažhavený to odpálit do předních pozic balíku. Podařilo se, oslintaný úsek v lese za námi a já si jedu špic vedle Čerta. Před kostkami prohodit pár slov s Mílou Švehlou, který jen glosuje, že Šlapky jsou tu zase v plné sestavě. Ano, začátek se povedl přesně, jak měl. Ale bohužel netrvá to dlouho a první zásadní problém je tu, bahnitá louže v ďolíku, do kterého nalítneme ve vysoké rychlosti. Vybírám si levou stranu, kde ovšem musím vycvaknout a hrábnout nohou v hluboké kaluži. Tretra promočena, kolo zaprasené jako dobytek a čelo balíku na horizontu. Ale ještě to není ztraceno, Kapr se taky z toho vymotal a jedeme stíhací jízdu. Jau to bolí, huba zalepená slinami, totální podlaha, ale čelo se naštěstí přibližuje. Už jsme spojeni s ocáskem balíku, trochu vydechnout, ostrá pravá a zase davaj, v terezínu hoblujeme škarpu a jen tak tak tam visím. Tak to je přesně ono, to jsem potřeboval, na 30. km jsem na kaši. Konečně loknout z bidonu, až se málem utopím, safra, musím se nějak srovnat před tím Tesákem.
  Zkušenosti z minulých let velí prodrat se dopředu, tradiční bus v protisměru to určitě zase rozstřihne. První velký kopec sezóny, na to jsem se tak těšil, to srovnání, jestli se podařilo posunout výdrž se soupeři zase o kousek dál. Uff jsem v Top10 a nejede se mi vůbec špatně, od startu stále na velkou, že bych ani na Tesák neshodil? Blbče, co to máš za nápady, když většina okolo tebe točí malou? Ale je to tak opojné, když couvá Indián, Míla, a Kapr s Jirusem za zády! Jak malej kluk, tvrdé vystřízlivění se blíží, minulý rok mi Tesák přišel jednoduchý a krátký, ale to se jelo v dešti rozvážnější tempo. Letos Top 15 odskočilo, začíná mě míjet Jirus a za ním ve vláčku Kapr. Žíža v krajnici povzbuzuje a fotí, DÍKY, s Kaprem si s ním plácneme a tady jako kdybych se zlomil, hlava nevysílá hákovací impulzy a Jirus s Kaprem mi odskočí tak na 5 metrů, malicherných 5 metrů... a zjišťuji, že na velkou to nedám, Tesák je letos nekonečný a stále se utahující kopec! Shazuji na malou, zase menší ztráta, ale ještě není nic ztraceno Indián a lišák Míla jsou tu, se svým pravidelným tempem. Konečně hážu úspěšný hák a vrchol Tesáku jsem s nimi. Ale přichází další rána, mokrý a potemnělý sjezd jedu jako sponzor výrobce brzdových špalků a grupa mi odjíždí. Navíc auta v obou směrech, borci, kteří to narvou středem mezi ně, ne na tohle fakt nemám . Konec, Háje - konečná vystupovat, hodně brzy skončila moje letošní mamutí mise …
  Troják bufet ještě zahlédnu záda skupiny, ale k docvaknutí bych musel ten magnet letět na motorce, sám jsem bez šance. Hlava to zabalila, nohy jsou na odpis, beru banán a jen tupě jedu k Hadovně. Ale není to pro mě vůbec zadarmo, grupa okolo mě jede šrot, já nejsem vůbec schopný na špici potáhnout a tak se jen zbaběle vezu vzadu, no vždyť je to stejně všechno střední trasa, na bufetu za Grapy čekám na HonzuB, sám tu dlouhou prostě nepojedu. Hrozný stavy, stojka u Kašavy mě málem vyhodí z této grupy, před Hadovnou stříkám gel, suk a docela se mi jede dobře, ale do sjezdu jdu zase na chvostu, nechci, aby mě někdo zezadu sestřelil. Grapy jsou tu, 28 zoubků si spokojeně přede, sluníčko, fotící a fandící Žíza, spousty diváků, no není to idylka?
  Není! Sjezd do Bystřice je znovu tragédie, navíc trefuji díru, rána jako z děla, naštěstí bez defektu, ale odlítl magnet, takže odteď na budíku jen hodiny. Ale v té psychické apokalypse se po ostré levé zjevuje něco oranžového před námi. Na grupu mám zásek asi 100 metrů, který pomalu sjíždím a nevěřícně fokusuji na ten oranžový bod. Probůh, to vypadá na Kapra! Po chvíli řvu na bráchu, ty woléééé, co tady děláš?! Jak je ta cyklistika krásná . Schováváme se a trpíme oba svorně ve skupině, která si to šněruje proti větru. Bufet projíždíme a rozdělení tras se nezadržitelně blíží, i když se mi to taky zdá letos nějaké nekonečné … Hurá doprava, vzpomínka na RiCe a velkou grupu, jak jsme v této zatáčce mále spadli v roce 2010, teď jsem tady jen s Kaprem a jedním Polákem. Chvíli střídáme, ale když nám regulovčíci hlásí ztrátu asi 10 minut na skupinu před námi, která má kolem 7-8 lidí, tak se s Kaprem dostáváme do výletovacího módu. Jedeme tak, aby nás to nebolelo, ani jeden z nás není schopen toho druhého trochu vyhecovat. Polák se na to nemůže dívat a zlehka nám odjíždí, do teď nechápu, proč se z nás jeden nezvedl a nejeli jsme s ním, zvláštní stav... Ono ten úsek do Rajnochovic není žádná paráda, furt nahoru a dolů, kecáme vedle sebe, to jsme snad na těch zimních výletech jeli aspoň v háku! Ale nějak není o co jet, Kapr má svoje zlato jisté, a já jsem to zbaběle vzdal již po Tesáku . Ale možná to jsou jen výmluvy, naše těla jsou pěkně zdevastovaná po těch sjížděcích šrotech. Vrchol všeho přichází na bufetu Troják, nejsme daleko si sundat rukavičky a žrát a žrát! Kapr si poroučí pivko, kofola teče plným proudem, rohlíčky se salámem, se škvarkama, koláčky, no děsná žranice…
  Po sjezdu z Trojáku auto Kolokrámu u krajnice, do toho sanitka a Police, nehezká to podívaná. Do Ratiboře, rodiště mého dědy, se usazuji na špici a zdá se, že i jedeme závod, krásná silnička z mírného kopce, navíc s větrem v zádech. Levá točka na Kateřinice nám ale znovu vypíná přívod energie a motáme se na Lázy. Děsnej to kopec, ale krásné výhledy jsou nám odměnou, věřím, že jsi se letos Jirusi taky tak kochal!? Před vrcholem nás dolítává trojka závodníků a to je asi smůla pro HonzuB, jelikož by si nás určitě jeho grupa sjela. Takhle přijímáme jejich rychlejší tempo, dokonce i na špici se ukážeme v tomto nezáživném úseku okolo Kelče. Bufet znovu stavíme, i když to byla asi blbost, jelikož dva nám nenápadně odjeli. To mě trochu naštvalo, hecuji Kapra, že je musíme sjet. Ale Hubert se nám staví do cesty, stále dvojičku vidíme, ale nedaří se o moc přiblížit. Až kolem Lipníka roztočíme kolotoč ve třech s Liborem Domanským, jsme na dostřel, ale další kopec je znovu překážkou k úplnému docvaknutí. Takže dvojička mizí, ale je tu Polák, kterého jsme sjeli, naopak Libora jsme tam nechali a toho nakonec sjel HonzaB. Polák poctivě střídá, mě tahají zadní stehenní svaly, moc těm špicím nedávám Ještě se ptám Kapra, jestli mu nebude vadit, když Polák bude před námi, Kapr okamžitě souhlasí s průjezdem za ramena, klidně i za Polákem Jo hold jsme ty závodnický srdíčka nechali dnes doma, těch 30 minut na Jiruse je děsivých…
  Jen co jsme vycvakli tretry, je tu rozdováděný HonzaB, ty brďo, to je škoda, s ním by se asi děly jiné věci. Ale v tom je maraton parádní záležitost, nic se tam nedá naplánovat, pokaždé je to jiné, přináší to skvělé příběhy. Ať je to report vítěze, nebo příjezd Icemana ve skvělém čase, bronzové Ivči a její družiny a nebo RiCe, ze kterého sálalo po dojezdu takové nadšení, že může zase být součástí této show! Vždyť od soboty nedělám nic jiného, než hltám reporty, znovu a znovu si projíždím v duchu trasu a prožívám to naplno. A vo vo vo tom to je!!

  
  
  
• Ivča – Podruhé Hostynské vrchy
  
  

  Loni jsem s ohledem na téměř nulové najeté zimní km Mamuta vynechala. Letos na rozdíl od loňska se zimní příprava malinko zlepšila a tak o Mamutovi přemýšlím. Km je najeto docela dost a díky Vitas Tour i par téměř 200-stovek. Kopce jsem měla příležitost okusit na soustředění, což nebyla zcela dle mých představ, ale tak snad těch 212 km nějak umotám. Postupně jsme se domluvili s Bobkem, že by byl tak hodný a jel na mě. Závod tím pro mě získává nový rozměr. Škoda jen, že mi nejedou nohy v těch kopcích. Malý test formy nastal již na PRSu, ale že by to bylo k oslavám to zase ne. 14 dní před Mamutem se mi začíná jezdit docela dobře. Poprvé ve své cyklistické „historii“ se odlepuji z posledního místa v časovce a dostávám „pouze“ 2 min zářez od Pavly Havlíkové v Hodkovicích. Dalším světlým okamžikem je letecký den v Sezimicích, kde jsem si ve svém balíku zazávodila a užila si cyklistiky. Změna oproti loňsku malinko je, tak teď jen ubrzdit neuvěřitelně rychlého domestika. Máme vyzkoušené trasy okolo 100 km, že zvládnu držet tempo docela slušné, ale 100 km není 210 a Řepín není Grapy. Mám z toho trochu strach. Vím, že jsem Janek, který se na začátku požene dopředu a pak pojedu starou Belu.
  Před Mamutem jsem obětovala výkon na Jarním králi vrchařů (ještě jednou se D!ablovi za to omlouvám) a používám tento závod jako rozjetí před MT. Nastává den MT. Taktika je daná. Na začátku se jede podle mě a teprve až se vykrystalizuje skupina půjde Bobek do čela (to abych ho neztratila hned na 1. km ). Vyrážíme dle této domluvy. Ze začátku se držím docela dobře. Kaprovi vidím na záda, ale to měl být asi varovný signál. Tady nemám co dělat. Přicházejí první brdky a že jich tam kolem Přerova je. Snad v každé vesnici se najde aspoň jeden brdek 10% ;-). Začíná mě dojíždění balíku už dost bolet a říkám si, zda to není zbytečné. Před blátivým příkopem velím k vystoupení z balíku. Aspoň jsme si bahýnkem projeli v klidu a pěkně pomalounku. Ale i nadále se jede na moje možnosti dost zhurta už od 30 km začínám odpočítávat, kdy přijde cíl a to je moc brzo. Před 1. Tesákem nás dojíždí Duo Eleven Rubena Testing Girls a jedou pěkně v klidu. Tesák jako prd a já jsem v … háji. Hmm tak nic. Třeba přijde krize na ně a já se ještě rozjedu. Po prvním bufetu stahujeme náskok a dojíždíme druhou v pořadí. Přicházejí Grapy a tam nám zase malinko Daniela ujíždí. Pokud můj obavami zatemnělý mozek si dokáže vybavovat zážitky, tak to nebylo zas tak divoké. Na rovinatých úsecích před rozdělením tras vidíme před sebou skupinku s womenleadrem včetně doprovázejícího Icemana . O pár metrů dál Daniela a potom o kousek dál my. Myslím, že by nebylo nic ztraceno, kdyby mi nebyly tamtamy na poplach, že už začínám mít totálně vymleto.. Neuvěřitelně se trápím, nikde neodpočívám, stále jedu druhý flek s bočákem, což je na nic. Zašít se mám strach, abych vůbec ještě Bobka někdy viděla. Proto „žádám“ (trochu ošklivě – ještě jednou omluva a stydím se za to, ale byla jsem tou dobou naprosto zoufalá) abychom se zašili oba. Na chvíli to Bobek vydržel, než ho naštval klesající průměr ale to mi stačilo k malému naskočení baterek Na druhém bufetu staví jen Bobek, který občerstvuje snad celou naší skupinu. Rozdělení tras a my jedeme vstříc dalším kopcům. Grapy mám za sebou určitě lépe než před 2 lety tak ještě přežít Lázy. Asi se vším zaobírám do hloubky, když v tom rána do řídítek a pád vůbec nevím jak se to přihodilo jen si říkám, že bych se už na tom asfaltu mohla zastavit. Mrzí mě, že kvůli mně sletěl i Yetti, který se celou dobu statečně drží s námi. Postavím se na nohy a se vším jde hýbat. Odřeniny, raději nestuduji. Bobek narovnal skřivená řídítka, prohlédl kolo a odjíždíme dál. Je jasné, že už nikoho stíhat nebudu. Trochu nemůžu vydýchat ukrývané emoce. Představa, jak se nechá vydržet 4 h jet s témito šrámy na kole je strašná. Tak strašná, že přemýšlím, že si sednu do příkopa a pokusím vše vydýchat. Zatlačuji slzy, aby to nikdo neviděl. Yetti nemluví, to znamená, že je také pěkně pomlácený. Pokouším se na nic nemyslet, vypadat jakž takž v pohodě a jet jak jen to nejlépe jde, abychom byli co nejdříve v cili. Oproti plánu na 2.Tesáku na bufetu stavíme. Musím mít čas si srovnat hlavu. Pomohl mi v tom Žíža, který tam náhodou byl a já se mu mohla aspoň trochu svěřit a tím ulehčit hlavě. Žížo díky . Potom už vnímám jen co možná nejpoctivěji strojové tempo do cíle. Kopce jedu blbě a po rovinách se snažím jet o kousek lépe. Cílový čas je o hodinu lepší než před 2 lety. Bobku DÍKY. Příště se pokusím polepšit a lépe řídit Tvoji neuvěřitelnou sílu.
  PS: Vypadá to, že letos bude mít 53x11 v dámském podání zase náboj. ERTG (Eleven Rubena Testing Girls) jsou již přihlášené na Rampouchovi. Asi mi nezbyde než místo Řepína trénovat Kaninu a Romanov
  Kamarádi, všichni, kteří jste se mnou jeli i ti co nejeli a jen fandili. Moc vám všem děkuji a pokusím se příště se vším poprat lépe.