Akce Klikovy vrchy 2024

Akce Klikovy vrchy patří do kategorie UAC. Datum: 2024-09-15.

:: Propozice :: Prohlídka trati :: Garmin :: Celkové výsledky :: Diskuze :: Foto :: Flyby

Historie: 2003 :: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018 :: 2019 :: 2020 :: 2021 :: 2022 :: 2023

• Žába – Pandořina skříňka
  
  

  Na jaře se nám povedlo otevřít Pandořinu skříňku a dějí se špatné věci. Před týdnem jsem se ptal Vládi, jeslti pojedeme Kitzbuhler i kdyby se změnila předpověď a zima s deštěm přišla o den dřív. Odpověď co jsem nechtěl slyšet byla něco jako: 'Jel jsem Peklo Severu, horší to nebude'.
  
  O týden později stojím mokrý a zmrzlý v předsíni. Právě jsem se vrátil z rozjetí před závodem a jediná myšlenka je na stoupající páru k bodovkám pod stropem. Zítra ani nebude sněžit, Klikáče nevynechám.
  
  Ráno jsem se trochu zapomněl u kafe a na přihlášení jdu na poslední chvíli. Překvapivě žádná fronta, Luke, Javi, Kolíkáč ladí oblečení, poslechnu rady a připínám číslo na záda. Sólo na start, tam skoro nikdo není. Jen pár případů pro Chocholouška a sběračů bodů do Šlapky Roku. Nejprve odjede 12 borců v prvním balíku. Pak 8 minut mrznutí na ledovém větru, než Kolíkáč s Čespou zašpuntují čelo. Postupné rozehřátí přijde vhod, díky.
  
  Fouká brutální vítr, jak vyjedeme z lesa, tak se klidím ze špice, ale na terezínu není kde se schovat. Za chvíli se začíná točit kolotoč, zapojuji se, protože nechci zůstat vzadu ve sjezdu do Městečka. Jako zázrakem na mě vyjede špic chvilku před sjezdem, tak trochu přidám a už se nenechám odstřídat. Sjezd pěkně bezpečně, všechny za sebou parádně brzdím, koleje přejíždím první.
  
  Zkouším jako loni založit ostré tempo pod svou taktovkou. Asi jsem se moc rozvášnil, ale jedu sám. Sakra, tady nechci odjet, ale nechci ani svěsit, protože podruhé nohy po úvodním kalupu neroztočím. Tak se nechávám dojet jednu-dvě minuty a plynule se parkuji do háku už v mírné části stoupání. Nahoře nikdo nenastupuje, snažíme se jet, ale asi ne dost. Nakládáme Javiho a zachvíli nás dojíždí Honza Pícha ještě s někým. Dlouhá houpavá pasáž za Městečkem po větru by byl super zážitek, kdyby nezačalo pršet. Není zima, ale nechci zkoušet jak moc to klouže.
  
  Na mokrém sjezdu do Skryjí poodjíždí Honza Malíř a už ho neuvidíme. To trochu vydráždilo tempo ve stoupání, ještě že je většina kopce pěkně háková. Přestává mi to chutnat a jsem úplně promočený.
  
  Za Broumy dojíždíme Luka, asi je mu také zima, protože mě vystřídá na špici a letí. Říkám mu, ať si to nechá až někde odpadnu. Sjezd do Roztok s námi Luke v ostrém dešti jet nechce. A vlastně ani já. Připadám si v téhle společnosti trochu nepatřičně.
  
  Klesá se plynule, celkem pomalu, jsem rád že se tu nezávodí. Proč taky, když co nevidět přijde schodiště z Roztok. To se jede brutálně, nohy pálí, tepy letí nahoru. Nechápu, ale pořád tam jsem. Další nástup a sice visím za vlásek, ale jsem tam a dotahuji se zpět. Poslední prudká pasáž a pak už jen hákový závěr. Rup. Tak nic, zázrak se nekoná. Tři si vystupujeme, začíná boj nesvěsit nohy úplně, nezmrznout. Dokud kopec stoupá, ztrácíme. Ovšem za horizontem čelo nejede a v závětří lesa nakládám poslední špalky a do Městečka zase v balíku.
  
  Hlavou mi probleskne, že si to už nenechám ujet. Kostky! Ze sedla kloužou, v sedle nemám tah. Vlastně vůbec nemám nohy. Zmrzlé prsty neřadí. Jsem v háji a zůstávám sám mezi auty.
  
  Zbývajících šest kilometrů se snažím dojet soupeře. Tempové stoupání, proti větru, Žábovo revír. Ale Žába tu už není. V cíli na 8. místě ani nemůžu soupeři potřást rukou. Letím po větru do auta strhat promočené hadry a domu. Jen místo bodovek se hřeji u čaje a píšu report.

  
  
  
• Luke – Cyklistika trochu jinak
  
  

  V sobotu to vypadá, že to stihnem bez deště, večer už je to horší, ráno proti předpovědi prší, ale má ještě přestat. To se i děje, s Kolíkáčem si fotíme modré nebe. Chtělo by to závod posunout o 50 km. Ale i tak, startujeme za sucha, jen je trochu zima, asi 8 stupňů, to s očekávaným deštěm nebude příjemné. Horší je, že jsem si v nabíječce zapomněl Garmina, tak pojedu "poslepu", na pocit, jak by řekli odpůrci čísel. Problém u mě je, že mi čísla většinou řeknou, že se málo snažím, takhle to budu mít pěkně na pohodu, nikdo nebude naříkat, že nejedu.
  Analýza větru proběhla dobře, jen projekce toho, jak se zachová náš "balík" 12ti lidí se nějak nepovedla. Respektive neproběhla, je nás fakt málo. Vyrážíme a na vrcholku zahřívacího brdku už je nás 10, bohužel chybí i Javi, doufal jsem, že pojedeme spolu. No nic. Za křižovatkou to někdo rozpojuje a trhá se to dál a to ještě nejsme na větru. Dospurtuju si do grupy, je nás 9. Bočák, otočit se na špici, zařadit se za devátého... aha, tak to nepůjde, nikdo takový tu není. Všichni nabalený, tak ne všechny poznávám. Brdek přes Nový dům a pak levá. Konečně na vítr, přestane to bolet, nebo spíš ne? Jen chvilka oddechu, dál se jede. Dopočítám se už jen 7mi lidí. Před posledním horizontem to zas cukne a už si nevěřím na sjezd po kostkách, tak už to neřeším a další nástup vynechávám. Stejně se ještě po sjezdu zapracuju do skupinky, dojel nás i Petr Janovský, takže 8 lidí, já si věřím na 8-mé místo... Přejezd a hned nástup. Všechni se zvedaj, kromě mě. Já už jsem vlastně na kaši jen tím přesunem pod kopec, navíc s kým bych tady chtěl jet? S první trojkou, kterou nehákuje ani Víťa +2, nebo s Janovským, kterýmu to vše odejlo a zůstává sám? No asi jindy... dneska zase sám, jedu a tak nějak se smiřuju s tím, že mě čeká dlouhá samotka. Nahoře mě ale dojíždí Pavel Zháňal a Petr Vermach. Začínáme točit, takhle to bude asi příjemnější. Ksichťák je hustej, moc nejedem, teda rychlostně, ne že bychom se nesnažili.
  Konečně se stáčíme aspoň na bočák a trochu do zad. Přišel čas roztočit karbony, na to se docela těším, ale ztrácíme Petra.
  Za odbočkou na Hřebečníky začíná pršet, ok, čekal jsem to pozdějc, ale co se dá dělat. Oblečenej snad jsem, dres a kalhoty shark fungují. Bez Garmina si nevěřím na sjezd, vlastně si nejsem jistej ani odbočkama, tak se nechám vést. Jsme bezpečně dole, prší víc, stoupáme. Pavel určije tempo, nepříjemný, ale akceptovatelný, watty netuším, ale spíš řeším, že prší nějak moc a ani mi není extra vedro. Za náma zahlídnu auto druhýho balíku, ale trvá celý kopec a kousek než nás dojede hlavní skupina. Z ní odjel Honza Malíř, tak jen Žábovi hlásím, že má minimálně minutu a takhle ho nesjedou. Další sjezd v potokách vody, voda je všude, tak nejsem schopnej identifikovat jestli tolik prší teď, nebo už pršelo, nebo to odněkud teče. Dres shark už nefunguje, mám mokrý i gule, což se fakt nestává, ale chlad jim prej svědčí, tak cajk. Mrzou mi ruce v nepromokavejch rukavicích, úplně mokrejch... sakra je fakt zima, naštěstí brdečky mě průběžně zahřívají, když si ze sjezdu nechávám minimálně 10m díru, kteoru pak lepím, ale moc se nejede. Pak nechají odjet Žábu, kterej chce asi jet, tak se mu tam naseru a trochu potáhnu. Aspoń to zbytek trochu vyhecovalo, ale doufal jsem, že jsou třeba tak mokrý, že by ho mohli nechat jet.
  Stoupáme k horizontu před sjezdem do Roztok, závodění mě už nebaví, je mi zima a bojím se sjezdu. V dálce pod námi vidím Millerovo doprovodný auto, tak si řikám, že pojedu sám a s ním bych se pak svezl do cíle, aspoň bude za mnou někdo kdo mě sebere, až se někde utopím. Žábovu grupu nechávám jet. Sjezd prý bude děsnej, tak je nechci ani vidět. Jedu dolu, silnice jako zrcadlo, občas potok vody přes. Jedu to na Vláďu, do zatáček se nemusím ani naklonit. Ale tuším že Milan za mnou asi moc rychlejc nepojede. Jedu fakt pomalu, tedy dlouho, těším se na kopec až se zahřeju. Za mostem na mě mávaj že doprava. No copak jsem nějakej veterán, já se tady sice loučím s mládím, ale veterán nejsem. Stoupám kolem nápisu na zdi "Miluji tě!". Jo woe, to sedí, tady a teď. Ruce moc nerozmrzají, ale jinak je mi fajn. Určitě moc nejedu, ale watty nevím. Pohoda. Už jen sjezd, brdek z Městečka a hurá do cíle, co do cíle, do auta. Vlastně myslím víc na zapnutý nezávislý topení, než na cíl. Na kolik jsem to nastavil? Už je čas? Nevím kolik je hodin. Sakra už to začlo topit? To by mě snad zahřálo, kdybych to aspoň věděl. No nic, zahřeje mě Milan a Honza Pícha, který určitě tempo do kopce. Skáču do háku, nechci jet z Městečka sám. Přejedeme placku ke sjezdu, lezu na špic, ať se jen neschovávám. Navíc do sjezdu asi chci jet z čela, tenhle si taky moc nepamatuju, ale vím, že tam není moc zatáček. Jedu zas na Vláďu, ale dokonce jsem si udělal bezpečák před kopcem, no tak to Vláďo nejsi tak špatnej sjezdař, jak si myslíš.
  Za kostkama už jsem zase v háku za duem Miller - Pícha. Jede se, krom rukou jsem se zas zahřál, docela i cesta utíká. Vidina teplého auta dělá svoje, ani mi nevadí totální sprcha v háku, hlavně ať je brzo konec. Ještě nějak doklepat konec, nejsou můj balík, tak se uklízím a nijak do toho nezasahuju. V cíli jen otočka, díky Kolbabovi a mizím pryč. Žába už startuje Fiata, já se taky hned schovám do auta. Všechno oblečení je nasáklý, v posledním kopci jsem měl tak 5 kilo navíc. Když už jsem skoro oblečen, přijíždí klepající se Kolíkáč, ukázka jak by to dopadlo bez neprofuku.
  Naštěstí se rychle převleče, já se začínám taky klepat, auto nás veze pryč jak dva pacoše, ale jedem domů, zdraví. Vlastně jsem rád, aspoň se něco děje, bude na co vzpomínat. Tak jako se ne vždycky daří, tak ne vždycky je teplo a sluníčko, prostě to dneska byla jen trochu jiná cyklistika a zas máme zkušenosti na příště. Jinak obrovskej respekt pořadatelům, na každý křižovatce jsem si připomínál a občas i stihl zakřičet, díky a velkej respekt, my se aspoň hejbali, ale stát tam v té sibérii. Letos byli Klikáče těžký, mrazivý, ale byli, pro mě určitě lepší než zrušení, nebo přesun na někdy kdy může být úplně stejně. Tak ještě jednou díky!

  
  
  
• Kolíkáč – Tak hnusně, že bys ani autem nejel!
  
  

  Netušil jsem, že už v září bude stoupat pára k bodovkám. Přetékající vana plná horké vody a k tomu ještě půllitr vařícího čaje s rumem od manželky. To bylo něco! Ještě, že jsem jel s Lukem v luxusním Bávu, které má vyhřívané úplně všechno. Prý všechny ty knoflíky ještě nikdy nezmáčkl. Dnes musel. Ani maximální teplota na displeji 28 °C nestačila. Díky za odvoz. V Berlángu bych to nedal.
  A přitom začátek hodně optimistický, bylo vidět i modré nebe a sucho. Kaprova poučka, je to závod, dolů krátký a hřejivka. Nechci tahat žádný návleky. Takže komboška a přes ním dlouhý tenký dres a dlouhé rukavice, jdeme závodit! Po startu s Čespou úvodní brdek v klidu, pak pravá a pustit tam mašiny. Žába se zahřívá na špici a já hobluji bezvětrnou levou škarpu. Před sjezdem do Městečka se letí s větrem v zádech a už se nedostanu bohužel moc dopředu. Takže je to natažené a na Bukovou za přejezdem už nemám šanci, i když segment jedu ve svém třetím nej čase. Milan Miller a Honza Pícha nejsou daleko, ale kolem mě spolupráce trochu vázne. Karel Kopr valí skvěle, Zdeněk Zof tomu moc nedává. Sjeli jsme Čespu a ještě to hecuji, doprovodné auto Milana je stále vidět. Ale nejde to, ztrácíme je z dohledu a za chvíli i Čespu.
  Začíná jemně mrholit...silnice začíná nahazovat ... začíná slušně chcát... chčije fest ... vítr jako howado. Sjezd do Skryjí už v potocích vody, začínám vnímat, že mi je trochu zima. Sjeli jsme Javiho, stoupáme směr Broumy a ztrácíme Javiho. Držím se za oči za Karlem a Zdeňkem, teplota padá k nule a voda seshora zesiluje. Myšlenky na první auto, do kterého vlezu, bohužel žádné kolem nás nejede. Je tak hnusně, že bys ani autem nejel. Karlova Ves, nemohu řadit, vytáhnout bidon z košíku nejde, nemám vůbec sílu a cit v prstech. Údolí hříchu je dnes údolí pekla. Větve, potoky vody, a zima a zima.
  Vzpomínám na Krušnotona 2010, ale to bylo o hodně tepleji. Reálně přemýšlím to v Roztokách stočit na veteránskou trasu, o ten kopec nahoru ani nejde, ale ten sjezd do Městečka prostě už nemůžu dát. Se Zdeňkem odjíždíme Karlovi, kolem Bukové ostrý ledový protivítr, přes brýle jsem přestal vidět, když je dám níže na nos, tak je mi kosa i na víčka od očí. Musím něco sníst, bidon nevytáhnu, tak zkouším zadní kapsu. Tak to je porod, když konečně mám něco v puse, tak nemůžu rozpohybovat čelisti, nějak zatuhly. Karel mě sjel a do Městečka z kopce valí za Zdeňkem, jak kdyby bylo sucho. Já tam nechal špalky a po kostkách nahoru se motám, nohy jsou totálně zmrzlé. Nějaké pořadí a závodění mě přestalo zajímat, ještě že jsem včera viděl Ramba, povzbuzuji se, Johne musíš! 4 kilometry do cíle, je to věčnost, ale dal jsem je.
  Víťa mě balí do bundy, Kolbaba dává horký čaj, mám neovladatelnou třesavku. Díky kluci z Kladna za vše, i za ty Klikáče, na tyhle určitě nikdo nezapomene! Jsem hrdý na těch 6 statečných Šlapek, které jely a nevzdaly to!