Akce Klikovy vrchy 2007

Akce Klikovy vrchy patří do kategorie UAC. Datum: 2007-09-23.

Nejdelší varianta má délku 75.60 km.

:: Propozice :: Mapa :: Profil :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Fotogalerie :: Foto Racergallery

Historie: 2003 :: 2004 :: 2005 :: 2006

• Cancellara – Vypušťění duše z těla i z kola...aneb jak jsem to přežila
  
  

  ....a tak to mám za sebou, Klikovy vrchy mě totálně vyšťavily. Začalo to příjemným rozjetí s Markem, kdy jsme jeli výletním tepmíčkem z Hostivice do Velké Dobré. Pak registrace a po jedenácté začínám startovat v druhém balíku. Pár kilometrů se držím statečně v celém balíku, ale přichází první menší stoupání a balík mi před očima mizí. Naštěstí neodpadám jen já, tvoříme poslední skupinku já a Mirka. Po chvilce nás dojíždí cyklista X a jedeme v malém balíku, střídáme se a jede se svižně. Do kopců mám co dělat, abych se udržela. Držím se zuby nehty, ale z Městečka přichází první větší a delší stoupání a já ztrácí Mirku i cyklistu X, jedu ze všech sil, ale marně. Stále je občas zahlédnu v dáli, ale nedaří se mi je dojet. Za mnou jede stále sanitka, jako za posledním členem závodu. Využívám toho a prosím řidiče o vodu, je horko a žízeň je veliká a bidóny skoro prázdné. Řidič mi ochotně dolil bidon a šlapu co to jen dá... dál a dál až do Zbečna sólo se sanitko-servisním vozem za mnou :o)
  Ve Zbečně dojíždím cyklistu Y a ze všech sil se ho držím až do Sýkořic. Cestou mi pán ze sanitky sám nabízí další vodu, neodmítám, protože už jsem zase skoro na suchu. Na vrcholku kopce vidím oranžový dres, už si říkám, že mám vidiny, ale ne, je to šlapkovský dres, tak přidávám do pedálů, předjíždím cyklistu Y a poznávám ve šlapkovským Ježka. Zahlídl mě též, zpomaluje, já ho dojíždím. Hlásí mi, že zabloudil a tak se zavěšuji z posledních sil za Ježka a doufám, že se udržím a dojedu do cíle s ním, mám už totiž toho plné zuby. Jsem úplně utavená, nemám sílu ani střídat, asi dvakrát se pokouším být vpředu, ale odpadávám a držím se Ježka na svojí maximálce tepů. Jedeme hodně svižně, už ani nevnímám krajinu, jsem ve stavu rozpoložení, už i na hlas ventiluji, že mám toho dost, nohy mě už ani nechtějí poslouchat. Předjíždíme cyklistu X, kterého jsem se snažila celou dobu dojet. Jedeme opět z ostra, ale vymetla jsem šílenou díru, byla to rána jak z děla, všechno v pohodě, až po pár metrech zjišťuji, že mám defekt...píchlé zadní kolo, volám to na Ježka. Ježek ochotně zastavuje se mnou, já jsem úplně v tranzu, takže o výměnu duše se postaral Ježek Dále nám pomáhají chlapíci ze sanitky, kteří též pumpují, jelikož já jsem bez sil. Velké DÍKY Ježkovi, ztratili jsme výměnou jen pět minut, sedáme na kolo a dojíždím z posledních sil. Jsem už úplně mimo, že projíždím cílem a myslím si, že cíl je tam kde start, tak s Ježkem ještě pár metrů do startovní rovinky spurtujeme a přijíždím úplně K.O.
  Radši nepomýšlím na cestu domů. Vzpamatovávám se, vyhlášení výsledků vnímám už jen jedním uchem. Jsem to ale ucho, takhle si šáhnout na dno. Ježek a Kuře mi ještě pomáhají dofouknout kolo, aby se mi jelo lépe domů. Kuře sehnal velkou pumpičku. Díky! Vlastně děkuji všem, se kterými jsem při závodě jela a kteří mi pomáhali, také díky pánům ze sanitko-servisního vozu, díky nim jsem měla stálý přísun tekutin. Jinak bych asi půlku závodu odjela na sucho. Mé data z hodinek: čas 2:55:32 (5 min výměna duše není započítáno), 75 km, prům. tep 167, max tep 186, převýšení 1085, prům. rychlost 25,6, max. rychlost 59,6.

  
  
  
• Kolíkáč – Jak jsem poprvé jel na krev
  
  

  Poprvé Klikáče startuji v prvním balíku a je to správný masakr, hned na začátku odskakuje asi tříčlenná skupinka, kde je i Kuře a my se jí snažíme sjet. Jedeme po hlavní silnici a rychlost nestačím ani sledovat, okolo mě Mirek a žlutá vosa Pavel Trachta, zdravím se s Petrem Bartošem z HICu, na dostřel stále Alánek, jo toho kdybych se tak dnes udržel Za Rynholcem na Nové Strašecí se pěkně silnice rozšiřuje na dva pruhy a kopec se pěkně utahuje, pokouším se narvat co nejvíce dopředu a jen slepě točím nohama, tak paráda, furt jsem ještě v čelním balíku, který mezi tím dojel skupinku uprchlíků a dokonce i předjíždím asi na 10 sekund Kuře . Tempo neupadá ani po rovině, je to správná kaše a když se odbočí do lesa, tak nastupuje Malina, blázen, chce z nás servat kůži už tady, rozbitý asfalt moc nepřidá, tepák raději zůstal doma, takže na mě neskáčou červený čísla, ale mžitky před očima .
  Ale vydržel jsem, společně s Hovorkou - CFC se na horizontu docvakáváme a letíme dál. Vypadá to, že Mirek a Pavel zůstali za mnou ve skupině, těsně přede mnou Alánek, vypadá to zatím dobře. Těsně před najetím na trasu Pekla, najednou kap, kap ..do háje, teče mi krev z nosu, tak to se mi ještě při žádným závodě nestalo mám premiéru, asi jedu poprvé na kref . Ale co teď ? V zadní kapse mám naštěstí papírové kapesníčky a tak jeden narvu do nosu a plápolám dál, teď kdyby přitlačili na pilu, tak jsme v háji. Naštěstí se jede rovina před sjezdem do Městečka, vůbec nevím, jestli se podaří krev zastavit, jedu sice volně v závětří, ale co se mnou udělá následující kaše do kopce na Bukovou, to netuším.
  Je tu Miki-zatáčka a přejezd, tady jsme vždycky honil za starých časů Kotě s Bigmigem, letos na chvostu čelního balíku, který se ale rozmělňuje na malé částečky, nějak mě schází bojovnost, přece jenom asi ta krev, kterou se sice podařilo zastavit, mi moc na pohodě nepřidává, sice mám stále na dohled Alánka, ale nedokážu se přisát a když nahoře vidím, že se zformovala skupinka a začínají mi ujíždět, tak bezmocně svěšuji a ohlížím se dozadu, kdo přijede.
  Vůbec není chutě k závodění, totálně osamocen, jedu krokem, a stále čekám nějaký záchytný bod řítící se za mnou. To snad není možný, stále nic. Pak si říkám, vždyť vlastně jede za mnou 2.balík, s nima bych se mohl svézt, ale nesmí mě dojet někde v kopci, to bych byl namydlený. A tak zase chytám motivaci a ujíždím překrásnou krajinou, sjezd do Roztok a stoupání na Leontýn, po chvílích se otáčím, a čekám mohutnou grupu za mnou, ale stále nikde nikdo. Sjíždím do Zbečna a sakryš, závory dole, no nedá se nic dělat, podlézám a mastím to nahoru Sýkořičákem. Nahoře mě dojíždí nějaký trénující silničář a kousek mi to odtáhne, ale v dáli za sebou ještě vidím jednu postavičku, vybarvenou do modra, že by moje dvojče Mirek?
  Před Bělčí doleva a není pochyb, Mirek na mě mává a za sebou táhne blikající doprovodné auto 2.balíku, no paráda, teď se možná svezeme. Rychle se ještě napít a najíst a už hupky za trio Kakač, Hájek, Vejvoda, kde už visí v háku i Mirek ... Tak to je zážitek, jedeme stále přes 40km/hod., i mírné vlnky letíme, s Mirkem se vůbec nepleteme této sehrané trojce do práce a s vypětím všech sil se vezeme v závětří. Ještě věříme, že bychom mohli sjet někoho z 1.balíku, před napojením na hlavní silnici, už dostávám náběhy na křeče, ale Mirek hecuje dál, tak ještě se kousnu a visim a visim. Je to mazec, poslední magneťáček, tady už Mirek bezmocně máchá rukou, že už je to teď stejně jedno, nikoho nedojedeme a za námi taky nikdo na dohled. Já se pokouším viset aspoň ještě očima, a tím pádem Mirkovi ujíždím o pár metrů, které nakonec rozhodli o tom, že jsem dojel před ním.
  Středočeský Králíček znovu nezklamal.