Akce Zlaťák 2026

Akce Zlaťák patří do kategorie Vyjížďka. Datum: 2026-08-11.

:: Mapa :: Garmin :: Diskuze :: Foto :: Flyby

Historie: 2006 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018 :: 2019 :: 2020 :: 2021 :: 2022 :: 2023 :: 2024 :: 2025

• Kanaďan – Vypínač nohou Šlapkovského čaroděje
  
  

  Můj plánovaný návrat mezi Šlapky při Kolem Posázaví byl bohužel zmařen zákeřným virem. Zlaťák tedy zbývá jediným opravdovým cyklistickým cílem mého pobytu v Čechách. Den před akcí koukám na trasu a číslo 300km mě poněkud znervozňuje. Budu vůbec letos schopen tuhle dálku zajet vzhledem k velice malému dosavadnímu najezdu letošní sezony? Navíc zřejmě pořád v rekonvalescenci z toho virového hnusu? A na zapůjčeném kole? Ráno se mi pořád honí hlavou nejistoty, ale mechanicky snídám, sedám na prezidentský vůz značky Focus a valím do Sibřiny vstříc skupině.
  Žába, Luke, Nemi a HonzaB, jak snadné je zapadnout do této luxusní společnosti. Letíme na Nymburk, všechno funguje jak má, žádná překvapení, cítím se zde jako ryba ve vodě a rád si chvíli potáhnu špic když mě tam Luke pustí.
  V Jilemnici doplnit zásoby tekutin a jídla a hurá k Zlatému hřebu dne. Tentokrát se jede rozvážněji a nikdo to nepálí už od kruháku. Dokonce se staví na čůrpauzu kde se Kolíkáč marně snaží domluvit týmovou podporu do finálového stoupání v podobě motorizovaného nákupního senior-vozíku. Bohužel pánovi se nechce vyměnit pár lahváčů za naše bidony a jet s nimi až nahoru. Cítím se celkem dobře a nějakou náhodou se dostávám na špic ikdyž se mi tam úplně nechce. Po pár minutách přistupuji na stejnou roli jako před dvěmi lety (tak já vám to tedy trochu roztáhnu než přijde to opravdové stoupání). Nasazuji stabilní tempo kolem 300W, které počítám bych měl udržet až nahoru. Závodit úplně nehodlám, už podle figury je mi jasné že Nemi a Jitka se kolem mě proženou hned jak se to začne opravdu zvedat a pak Luke a Žába a Kolíkáč podle toho jak moc se jim bude chtít. Jenže to jsem netušil že mi Kolíkáč zabudoval do zapůjčeného kola vypínač nohou, který musel přehodit někde v půlce kopce na OFF. Takto solidní bonk nepamatuji už několik let, vůbec nechápu co se děje, nejsem schopen tlačit rovnoměrně ani 200W! K Vrbatově boudě se vyškrábu ve stavu trosky, marně se snažím udržet jakési dekorum a tvářit se jako že se nic neděje, aspoň na těch pár fotek.
  Dolu frčím za Nemim a se sjezdem mě naštěstí trochu začíná to kolo zase bavit. V hopodě se mi podaří chňapnout poslední směs à la Kung-pao, které má s čínskou kuchyní společný možná jen dovežený česnek, a bezinkovou limonádu. Vrací se mi síla do nohou a já zjišťuji že mi Kolíkáč zřejmě přepnul vypínač na ON. Dokonce se jednou opět ocitnu na špicy. Na zastávce v Dolním Bousově si Luke dává dva nanuky po kterých zřejmě usoudí, že je potřeba dojet do Prahy dříve než se mu v břiše úplně roztečou. Jen tak tak sjíždím náhle otevřenou díru a čekám kdy se to zase trochu uklikdní snažíce se signalizovat že jsme ztratili dost vagonků, ale bez odezvy. Tedy, abych si nehrál na svatého, přiznávám, že když po nějaké chvíli uznám že je to prostě nesjetelné tak si taky na pár minut zatáhnu jednu rychlou špic. To se mi ovšem nevyplácí v posledních 20km, kdy si Kolíkáč asi zase hrál se svým dálkovým ovladačem mých nohou. Bylo to jednich z nejdelších 20km, a proboha proč ještě přes Hradešín? Byl to fantastický, famózní sen, díky všem, díky čaroději, že mě nechal jet. Těším se zase příště, snad v trochu lepší formě. Mezitím budu v zimě cucat vzpomínky ze šlapkovského dresu na velodromu v Bromont, kde už si někteří zvykli tu oranžovou exotiku vídat, většinou ve středu ráno...

  
  
  
• Luke – Den intenzivního štěstí
  
  

  Letošní nedostatek maratonů mi plně nahrazují výlety. A pak, že si člověk bez výkonnosti pořádně nezazávodí. Už ze startovky a srazů je jasné, že z jíža budu ve skupině nejslabší a je třeba k tomu přistoupit se vší vážností, no prostě jako k závodu.
  Vlastně přemýšlím jak se z toho vyvléct a moc se mi nechce, ale počasí má být luxusní a nějaké ty kilometry by se taky mohli hodit.
  Z jíža do Nymburka se jede velmi svižně a kromě moji špice se Žábou se nekecá a jede přísná lajna. V Nymburce nikdo nepřistoupí a tak se na charakteru vyjížďky nic nemění ani dál. Žába s Kanaďanem drtí solidní špice a zbytek se taky nechce nechat zahanbit. V Dymokurech ještě nastupuje Kolíkáč a Pepino (míněno do vlaku, na špici sem je nepotkal), ale nějak se nedaří přepnout rozjetej rychlík do osobáku, kde se kecá a staví na každým rohu.
  Několikrát se čeká, ale nakonec se stejně dělíme na dvě skupiny a každý si jede, co mu vyhovuje. Takže jako loni, akorát jsem si mohl letos vybrat. Teda ne že by se jelo nějaký peklo, ale na špici jsem se teda netlačil. Radim pak chtěl kopce volně a počkat na druhou grupu, ale jelikož tam byla taky naše závodní elita, kde bych úplně ohledy na mě nečekal, zůstávám raději v race modu a visím co to jde. Přece Jilemnice už se blíží.
  Tam nová nákupní stodola, kde mají cukry po paletách. Držím se zpět a rozumně podřizuji vše úkolu nezhebnout v kopci. Pak, už hromadně, vyrážíme na Zlaťák. VT jede krásnou špic, pak Kanaďan přitápí. Musím aspoň na parkoviště jako vždy... Tam už mám dávno tempo, který bych chtěl držet až nahoru a zrychlení Nemiho a spol nechávám být. Žába si chce povídat, ale já jedu svůj tvrdej dlouhej interval, tak mu nic říkat nechci, nakonec sem rád, že si z toho pod horním parkovištěm vystupuje... pak dlooouho míjím Grepa a Kanaďana, časem i Kolíkáče a nakonec i Jíťu s Nemim. Nemi hákuje a snaží hrát si na Jíťu, no to fakt chceš ve svým intervalu poslouchat. Snažím se trochu zrychlit, kdyby mě nechal jet, nebo pak z over threshold tempa vystřídat s tím, že by mohl držet tempo, odjet a nechat mě v klidu jet, co sem chtěl. Nic z toho nezabere, tak musím až nahoru poslouchat etudu totální vyčerpanosti, kolemjdoucí kroutí hlavou, jakej sem nelida a proč mu to dělám. Někdo si myslí, že jsme si něco šlehli před TDF a teď nemůžeme zastavit... Až konečně sto metrů do konce mě obloží a mám klid.
  Nahoře aspoň můžu poprvé letos někde vyfotit Žábu, jak někam dojíždí po mě, pak hurá do sjezdu a na oběd. Tam klasika, vlastně by mě zajímalo, jak to chutná normálně, ale takhle po Zlaťáku to je dycky super. Dávám jen kuře a rýži, prostě race mode pořád ready, zpět to bude po větru a určitě to nebude lehčí než sem... zvlášť když HonzaB hlásí, že si to máme hlídat, že se žádný ohledy brát nebudou. Ne že bych s tím počítal, že jo...
  Polovina účastníků už řeší nějaký exit strategie, tak přemítám, kdo vlastně pojede a kam, ale moc jasný to není. Sobecky a na jistotu tak radši lezu rovnou na špic a dojedu na špici až za Stružinec, včetně legendárního sjezdu "Panoramica di Rváčov Dráčov". Tím jsem elegantně vyřešil zbylé kopce a doufal, že už ten zbytek nějak uhákuju.
  Stavíme v Bouzově na zmrku a pití, ale z cukrárny není nic, tak nezbývá než se přepnout do módu hurá domů. Však chybí už jen kousíček, navíc bez kopců. Vítr se opírá do zad, tak to jede i docela samo, jen někde před Prodašicema někdo hlásí, že nejsme. Zvolní se, ale nikdo není vidět pěkně daleko. No co si budem, nikoho jsem nepřemlouval abychom zastavili, beztak to mám zakázaný řešit, tak co. Spokojil jsem se se zimní mantrou "Jíťa tu je" a dál si užíval průlet Polabím. Potěšen tím, že moje špice jsou stejný na 27. i 270. kilometru jsem si to vlastně užíval čím dál tím víc. Zbytek to teda taky vůbec neflákal a tak jsme se za odměnu dostali do Uhříněvsi tak brzo, že vábení otevřené branky na zahrádku pod kaštany prostě nešlo vynechat. Hezky jsme si pokecali a popravdě jo, už jsem nevěřil, že to ještě zažiju, takhle si po švihu ještě najít čas to pořádně zhodnotit a ne jen "tak dík že sem ti mohl natahovat držku a čau". A že jsme ten den opravdu prožili a neproflákali, aneb jak napsal před lety Strejda, byl to den intenzivního štěstí. Tak díky a těším se zas za rok.

  
  
  
• Kolíkáč – kategorie Vyjížďka
  
  

  Lesná mě dokonale posekala a moc mě nepřepnula do velkých intenzivních cyklistických choutek. Ale kalendář se musí dodržovat a oranžové políčko se jménem Zlaťák přeci nemohu vynechat. 300 z místa, aneb z kruháku, přes které by před pár lety nejel vlak, ale začínám hodně zvažovat. Nakonec se z toho vyvleču, s výmluvou na rodinné povinnosti na JCL základně na Okřínku. V pondělí ještě znovu ladím přední brzdu a lítám kolem kola s kapačkami. Jsou to nervy, vypípané výkřiky nadávek a jsou i chvíle, kdy to všechno vzdávám a vůbec nevěřím, že ráno vyjedu. Ale světe div se, před 8 hodinou to již brousím kolem Dymokur a očekávám oranjes vláček snad s příjemným pokecem, který mě zase přepne do světa bzučících cvrčků v ořeších a solidární jízdy ve dvojičkách.
  Ale spěšný vlak od Nymburka se přiřítí, Pepíno rozšafně sedící na zastávce málem nestíhá reagovat, takže přivítání se moc nekoná a jede se tvrdá robota. Fouká vítr proti nebo z boku, tak tohle asi Pepíno nedá… S HonzouB si vystupujeme a jedeme mu dělat štít, přidává se i vt a Keda. Nabíráme Grepa, míjíme trasy JCL, jo Luke to hezky natrasoval. Rychlá rota zmizela, až v Nové Pace nabíráme na semaforech Radima, který vypadl. V Jilemnici konečně setkání a pokec, doplnit cukry a jdeme na to.
  Do hlavy si nahrát, že Návrší chci s Jíťou, takže přípravu nechat na někoho jiného a šetřit se na top momenty. Mísečky bolí jako prase, už to mám párkrát chuť zabalit, ale furt držím čelní trio s Nemim a Jíťou. Na rozdrbaném asfaltu už chytám první dírky, Jíťa ještě nezačala hekat, do háje, tak to asi s nimi nedám. Navíc zezadu se přiřítí Luke, který odváží Nemiho a já mám na Jíťu najednou 50 metrů, které nejsem schopen smáznout. Zvednout se ze sedla, atakovat chvilku 3 a pak si zase sednout a motat se nahoru. Děs běs! Hold, co se dá dělat, od umaštěné klávesnice se zázraky nedějí! Jak je ta cyklistika spravedlivá, Jíťa se dostala neskutečně nahoru!
  Společné foto a mažeme na oběd. Ve sjezdu se mi něco stane s nohami, nějak divně se kroutí, ale naštěstí je to jen zajetá sedlovka. Hospoda u stadionu, karty neberou, tak zachránit pár krků hotovostí. Guru Jenda utahuje momentovou rukou sedlovku a já zase mohu spokojeně šlapat. Jen kdyby se nekousla GPS v budíku, naštěstí po chvíli to restart vyřeší. Pepíno volí trasu domů bez kopců, my si dáme pořádné stojky. Dráčov Rváčov je tak za odměnu. Keda překvapuje, jak to krásně dává. Bouzovské náměstí barvíme na oranžovo, nálada kvete. Vše hatí, ale první křižovatka, která nás znovu dělí. Ani jsem se nestačil rozloučit a rychlá rota zmizela v dáli. Radim s Kedou jedou k Nymburku, já na Poděbrady, ale vt a HonzaB by asi hodně a rádi využili síly skupiny až do Prahy, navíc na 230 km. Moc mi to hlava nebere, myslel jsem, že u Zlaťáku je napsána kategorie akce Vyjížďka a čekání na kamarády je samozřejmostí…