Akce Zlaťák 2020

Akce Zlaťák patří do kategorie Vyjížďka. Datum: 2020-08-25.

:: Flyby :: Diskuze :: Foto

Historie: 2006 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018 :: 2019

• Dreamer – Zlatak v rytmu boa
  
  

  Zlatak je posunuty o tri tydny, ale to je letos TDF take. Neda se svitit, budeme si muset rano prisvitit. Budicek ve 4:35 je pekelny, ale kazda zabava neco stoji. Rychle do sebe neco hodit, hlavne se ale poradne obleknout a v pul seste uz stojim s kamarady na kruhaci v Hajich. Je stale skoro tma, jen na vychode zacina svitat. Jasno, chladno. Vetrovka, dlouhe rukavice, cepice jako kdyz najdes takhle po ranu. Vyrazime smerem Zlate Navrsi v Krkonosich. Cesta svizne ubiha, slunce pomalu vychazi, joo dnes to bude opet velky den. Postupne jak rozmrzame, zvysuje se intenzita komunikace mezi dvojickami, padaji prvni vtipky. V Nymburce se pripojuje zbytek se Strejdou a Mlhosem, je tu i VT, dohromady je nas devet odvaznych.
  
  Vitr stale priznivy, prichazi prvni brdky a Krkonossky hreben je na dohled. Jede se mi docela dobre a jsem zvedavy jak mi to pojede na Zlatak, po soustredeni na Monte Zoncolanu si docela verim, na druhou stranu jsem o vikendu zas neco najezdil i zaroven zmokl, vcera byl behat, takova ta moje klasika. V Jilemnici tradicni pauza v obchode, Strejda jede napred, ja mam docela hlad, tak vyzebram od Kolikace pulku bajecneho sucheho rohliku, ktery si dam s pulkou gelu, vic pred kopcem nechci davat. Prichazi dlouhy kopec, dole zacina mirne, ale pomalu se utahujici stoupani. Nakonec tak nejak zbyde spice na me, takze prepnu Garmina z mapy na tepy a snazim se je pomalu, ale jiste zvysovat. To se dari, zvlast kdyz pak do toho Kolikac krasne dvakrat nastoupi a nase skupina je na dve poloviny. Jeste trochu prislapnu a v prvni prudke pasazi se to zacina delit, neni divu, kdyz mam pres 170 tepu, tak kdyz to boli me, musi i kluky. Zustava se mnou Pirat, Luke, o kousek dal zbytek. Jeste chvili drzim tempo a zahy pod parkovistem mijim Strejdu, udelal dobre, ze jel napred, mohl alespon sledovat ten nas "souboj". Od parkoviste nahoru nasleduje rozbitejsi asfaltka, kde neni nouze o turisty, ale ani o krasne vyhledy. Snazim se drzet tempo, ale zase mi trochu v kole neco zacina skripat, coz me lehce vyvadi z koncentrace, no ale stareho Canyona uz novym kouskum nenaucim. Kolem turistu vzdy podradim a jedu radeji ve stoje, pak to neskripe :) Tempo ale porad drzim slusne, cehoz je mi komentar jednoho turisty ktery pronesl neco jako "to je vrchar" kdyz jsem ho s hekanim kteremu jsem samozrejme neco pridal, mijel. Konecne je tu vrchol, letos jsem tu o 1.5min rychleji nez pred rokem, tak to potesi.
  
  Nahore se rychle obleknout, tradicne je tu zima, ale aspon slunce obcas zasviti. Spolecne foto, padame dolu. Jde na me hladak, takze mi z kopce prijde, ze mi kolo nejak divne plave, ze mam urcite defekt. Obed v Jilemnici je tak jako na zavolanou, bramborova kase s masem a jako bonus kafe. Jen tomu pivu jako si davaji kluci jsem se jeste nenaucil prijit na svihu na chut. Cesta zpet je jeste dlouha, ale nastesti nefouka tolik proti, jako jsme se bali. Teplota je take prizniva kolem 23st, takze se mi jede lepe nez pred rokem v horku. Mijime Trosky, prichazi Sobotka a posledni pauza v obchode. Doplnit vodu, dalsi suchy rohlik a mirime k Nymburku. Vetsinou jedeme docela lajnu, zaver skvele odtahne Mlhos, pak Kapr a nakonec VT, nez se kazdy z nich odpoji. Vyuzivam posledni momenty ke konverzaci, protoze na Zlataku se da mluvit s ostatnimi bud rano, jakmile clovek rozmrzne, nebo pak takhle ke konci, ale zase ne moc pozde, protoze s rostouci unavou je komunikace tezsi a zacina ztracet logiku. Ale i to je na tom kouzelne, pozorovat k tomu krasne oblacky na modre obloze, pomalu zapadajici slunce, nebo nastupujiciho Luka s Piratem nekde na tristem km, ktere jsou pro oba dnes premierou, nebo Otase ktery se neboji jit na spic. K tomu trhat svestky, mirabelky, co vic chtit? Ale ne vsechno se vydari, nekdy tady se mi pretrhne boa lanko v tretre, no ale to uz me nemuze rozhodit, zvlast kdyz mi Kolikac poradi, kde se da sehnat nove.
  
  Praha se blizi, kluci jdou v Uhrinevsi na tradicni jedno pivko, protoze cas mame vyborny a do zapadu slunce jeste neco zbyva. Ja pokracuji sam dal, dopsat si svuj pribeh. Sjedu na Modranskou, tam poprve kouknu na km a vidim ze mi chybi par do 333 km. Zaroven ale i do 3333m nastoupanych, takze se je pokusim nahonit v kopci z Dvorcu na Jeremenkovu, no nakonec se mi to o par metru nepovede, nemam to tady najete. Presne po 12h tak konci Zlatak roku 2020, kteremu ten posun o par tydnu vubec neuskodil a takhle na sklonku leta byl trochu jiny nez obvykle, ale porad kouzelny a plny zazitku!

  
  
  
• Luke – Prostě Zlaťák
  
  

  * Ranní ptáče do Jilemnice skáče *
  Jsou prostě dny, na které se člověk těší celý rok. Letos se kvůli zrušenému Krušnotonu Zlaťák přesunul před Beskyda, ale to ničemu nevadí. Dovolená sice byla na první termín, ale přesunu nic nebrání, a tak se můžu těšit dál. Den předem už starťák jak před závodem, ale žádné obavy, jen totální natěšení. Budík na 4:30, pro mě opravdová rarita. V 5:23 už stojím před barákem, bez pouličního osvětlení bych nic neviděl. Občanský soumrak začne v 5:30 a dle wikipedie se při něm dají dělat venku běžné věci bez potřeby osvětlení. Tak nějak sem to včera psal na diskuzi, že se bude dát jet... no tak snad za těch 7 minut.
  Opatrně vyrážím a během pár minut už je opravdu světla dost, takže nevadí, když opustím osvětlenou silnici. Tělo v euforické náladě, kapsy narvané a hlava lačná zážitků. Tak takhle jsem se asi ještě na kole nikdy necítil. Chci jet nejkratší cestou, protože není žádný provoz, ale tělo jede na automat, a tak klasika na Uhříněves, aniž bych si to uvědomil. V Netlukách přistupuji do oranžového expresu mířícího do Polabí. Dreamer se pomalu probouzí, Kolíkáč natěšen představou, co nás čeká, Pirát plný očekávání a Oťas nějak úplně v klidu, jak kdyby to měla být jakákoliv jiná vyjížďka. Ve Mstěticích přibíráme ještě vt a za Lysou Kapra. Po půl osmé jsme v Nymburku, dávám si housku jako druhou snídani, banán padl už v Mstěticích. Dnes to bude o jídle, tak nic nepodcenit. V Nymburce objížďka, ale mapy.cz to správně vedou kolem, tak si vlezu s mapou na špic. Pak čekám, jestli někdo přijde do dvojičky, ale všichni spokojeně ještě spí v háku, tak v klidu pokračuji. Jede to tak nějak samo a až v Libáni si uvědomuji, že uběhla další hodina. Za Libání na kopci zastavujeme na další přestávku, dávám druhou housku a pak se pakuju na ocas.
  Konečně příležitost se všemi postupně pokecat. V Jičíně dáváme sightseeing centrem města a míříme dál na Železnici a Klepandu. Kopce se jedou zatím hodně v klidu. Jedeme krásnou podkrkonošskou krajinou, slunce svítí a nic nám nechybí. Nějak jsem čekal, že se začne blbnout už na Klepaně, ale až před Roztoky u Jilemnice se zvedá Kapr, jdu po něm, ale hned nás zastavuje uzavírka. Objížďku mám naštěstí taky naklikanou, a tak pokračujeme zase klidným tempem do Jilemnice. Čas na občerstvení, já dávám banán a gel, do obchodu nemusím. To si nechám až po vrcholu dne.
  
  * Bitva o Zlaťák *
  Se 130 km v nohách se vydáváme směr Zlaté návrší. Hned za Jilemnicí skáče Tatře jedoucí kolem do háku Kapr, ale má dnes smůlu a Tatra zastavuje. No to mohl být zajímavý let do Vítkovic, nebo kam až... Špice se ujímají Kolíkáč a Dreamer a míříme pomalu ale jistě vzhůru. Teda ne, že by se nejelo, ale metry zatím naskakují pomalu. Za Vítkovicemi už je tempo docela vysoké, pořád čekám, jestli Kapr zkusí třetí nástup. Místo toho to zkusí Kolíkáč, ale Dreamer lehce přišlápne a je po úniku, ještě to hecuju, že Bejk by to v TV okomentoval, že snad si nemyslí, že jede nástup bude stačit. A tak za to bere Kolákáč znovu. Počkám, až ho Dreamer opět sjede a zkouším to taky. Nějakou dobu se větrám před skupinou, ale Dreamerovo tempo je neúprosné. Pět statečných zůstalo, Kapr si vystupuje na parkovišti Dolní Mísečky, já odtud chci jet taky radši svoje tempo. Kolíkáč s Pirátem se ještě drží, ale Kolíkáč vystupuje vzápětí a Pirát v první zatáčce jen máchne rukou a kašle na to taky. Držím si svoje tempo a před Horními Mísečky dojíždím Kolíkáče. Hecujeme to, že musíme dát Piráta. Uklidňuju ho, že mám zprávy z auta, že tímhle tempem musím být nahoře před ním. I když si dělám srandu, tak si věřím, že tohle tempo musí stačit a pokračuju dál. Nechávám Kolíkáče za sebou, Pirát se sice neblíží, ale už ani nemizí, tak dál držím tempo a čekám, jestli zpomalí. Začínají serpentiny, pořád je v dálce vidět i Dreamer, takže asi nejedeme úplně špatně. Pořád se neblížím, ale chci tomu dát šanci do poslední serpentiny, před dlouhou rovinkou. Doufám, že bych ji měl být schopný vyjet klidně celou ve stoje kolem těch 300W. Trochu jsem se sice přiblížil, ale pořád docela daleko, tak se za poslední serpentinou zvedám, pořád aspoň 280W. Přesto trvá víc jak půlku té dlouhé, než Piráta docvaknu. Chvíli jedu s ním, ale nevypadá, že by mi to chtěl nechat. Krásně pořád točí a mě už to pěkně bolí. Ale k vrcholu už jen něco přes kilometr, tak se zase zvedám. I Pirát má ale rezervy, a tak i když se neotáčím, cítím ho za zadním kolem. Začíná psychologická válka, kdo to zabalí dřív, jak někde v poslední etapě na Mt.Ventoux. Normálně bych to byl asi já, ale dnes ne, dneska se to prostě nehodí. Dávno už jsem za hranou, ale ještě pár wattů navíc přidám a metr dva náskoku se objevuje. Pirát ale rozhodně nic nebalí, takže to sakra bolí až nahoru, abych náskok navýšil a udržel na nějakých 20 metrů. Krásně vyhecovanej souboj až nahoru, s tím jsem vůbec nepočítal.
  Na vrcholku je jasno, ale před očima mám ještě trochu mlhu. Za chvíli ale spatřuji další tváře, povinné foto, ale zatahuje se, tak se balíme. Kdo má oblečení na víc, tak se obléká, já jen podložím dres igelitkou.
  
  * Na oběd do Jilemnice *
  To, co trvalo nahoru přes hodinu, to je dolu otázka třiceti minut. Turistů je trochu méně než loni, a tak se vcelku rychle dostáváme na silnici z Míseček a upalujeme dolů. Pod Vítkovicemi musím chvilku počkat, ale pak už jsem součástí letky, kterou poměrně svižně vede vt. To si nakonec vyžádá oběť v podobě odpojení nepozorného Piráta a musíme počkat podruhé. Pak ještě trochu pozlobit na špici a jsme zpět v Jilemnici. Trochu krkolomně hledáme hospodu U Stadionu z loňska, ale daří se. Těžko říct, jestli tu opravdu tak dobře vaří, nebo prostě oběd na 170 km by chutnal dobře vždycky, ale to nikoho netrápí. Ještě domlouváme změnu trasy a inovace, přestože tohle většinou dobře nedopadá. Ale já mám dnes dobrou náladu a Kapr dopíjí druhé pivo, takže je vše zvesela rozhodnuto.
  
  * Na Aloise *
  Z Jilemnice krásným údolím stejně jako loni. Rozjezd po obědě je docela těžký, tak chvíli trvá, než se nějak srovnám. U Lomnice nad Popelkou měníme trasu a vyrážíme směr Košov. Stoupák je to pěkný i z téhle strany, s Pirátem na špici kecáme, jet se nám nechce, ale přesto se zezadu ozývá móóóc. No na odpoledního šlofíka to opravdu moc není, vyhlašuju za cíl to prostě vyjet a nahoře se čeká. Kolem odbočky k trafačce vyprávíme legendu o rekordním Karlovi, vždyť tady končila ta slavná časovka na Košov. Po rozbitém sjezdu míříme na Libuň a Mladějov, kudy jsme se vraceli právě z Košova. Až před Mladějovem Kolíkáč zjišťuje, že to úplně po rovině ještě nebude Stoupání před Sobotkou ještě s Dreamerem zkoušíme, co v nohách zbylo, no úplně špatný to není. Zbytek v družném hovoru, všichni natěšení na zastávku v Sobotce. Bohužel na náměstí tu není žádná cukrárna, jen sámoška, příště to možná zkusíme v Dolním Bousově. Poctivě doplňujeme zásoby na zbytek dne, dolaďujeme trasu a cpeme se vším na co zrovna máme chuť. Z kalorického deficitu se už dneska dostat stejně nemůžem.
  Po chvíli už zase sedíme na kole směr Dolní Bousov, že už nejsme úplně fresh dokládají zmatky na křižovatce, kterou jsem jel poslední měsíc 3x a stejně najednou nevím. Sice úsměvné, ale vhodné upozornění, že je třeba myslet na to, že člověk už na tom není jako ráno. Přesto to pořád jede. Někomu pořád stejně, někomu možná trochu hůř a třeba Mlhošovi najednou úplně parádně. Jeho dvě špice nás posunou vždy o pořádný počet kilometrů dál. Občas ho i musíme brzdit, aby z toho nebyl průlet ve stylu Turisty. V Krchlebech se loučíme se Strejdou a Mlhošem, kteří míří do Nymburka. Pak nám ještě Kapr předvede, že má taky pořád dost sil. Zbytek se taky nechce nechat zahanbit, a tak rychlost skupiny zase nezřídka míří přes 40 km/h. V Lysé se odpojuje Kapr a v Mochově vt. Teprve teď rychlost padá k tempu, které jsem čekal už od Sobotky. Ani to nám nebrání se ještě v Kozovazech kočkovat s Pirátem. Dneska nám to prostě oběma sedlo.
  Od Kozovaz už pohoda pokec a když už si myslím, že dnešní den nemůže být lepší, přichází Oťas s nápadem na Aloise. Času je dost, takže na 309 km stavíme v Uhříněvsi na pivo. Ještě jednou probrat dnešní den, kdy klaplo všechno od počasí, přes skvělou společnost, absenci defektů a celý den skvělou náladu. Nikdo ani neprojevil známku slabosti a všichni jeli s velkým přehledem. Vidět ten oranžový vlak před sebou, to jsem vždy chtěl hledat foťák, ale pak jsem se jen snažil si to zapsat hluboko do vzpomínek a nezapomenout to zmínit tady v reportu. Prostě nádhera.
  
  * Závěr *
  Od Aloise odjíždíme a slunce stále nezapadá. Co s tím? Já nějak dneska počítal s tím, že uvidím na jedné vyjížďce východ i západ slunce. Doprovodím kluky na jížo a pořád nic. Taky mi trochu vrtá hlavou, jak kluci pořád mluvili o nějakém čísle 333... Tak to točím ještě na cyklostezku kolem parku, slunce konečně zapadá. Cestu od horizontu po horizont končí, to já dnes budu na cestě trochu dýl. Už to ale otáčím a taky to vypadá, že těch 333 km to bude. Žádný skvělý pocit se ale nedostavuje, je to jen číslo. Nic ve srovnání s dnešním dnem, který - jak vystihl Strejda - byl dnem intenzivního štěstí.