Akce Zlaťák 2025

Akce Zlaťák patří do kategorie Vyjížďka. Datum: 2025-08-07.

:: Mapa :: Garmin :: Diskuze :: Foto :: Flyby

Historie: 2006 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018 :: 2019 :: 2020 :: 2021 :: 2022 :: 2023 :: 2024

• Strejda – Jen krátce
  
  

  Jen krátce. Jen k stoupaní samotnému. Vyrážím z Jilemnic napřed, nezastavuji se u obchoďáku, voda by měla vystačit, jídlo taky mám. Začátek je mírný, a jede se mi dobře. Přichází objížďka, poslušně odbočují (pak se ukáže, že byl jediný, kdo se poslechl upozornění, že hlavní silnice je zavřená, ostatní to veselé projeli) a je tu šílený krpál. Vyjedu tak do půlky, pak začíná byt jasné, že to není jen takový malý hup, náskokem to nevyjedu, ale na setrvalý výkon v takovém sklonu sil mít nebudu. Tak slezu a zhruba půlku toho kopečku tlačím. Parametry kopečka: délka 600 m, převýšení 110. Po navracení na hlavní se setkáváme s Oťasem, a pod Dolní Mísečky jedeme spolu. Pak se ho neudržím. Ne, že by chtěl mne ujet, ale prostě na jeho komfortní tempo nestačím. Kopec je to nekonečný, tak abych si nějak zaměstnal, začínám měřit a vypočítávat průměr sklonu na každém kilometru. Zafixuji si u začátku dalšího kilometru nadmořskou výšku, a spočítám, o kolík se navýší, než přijde kilometr další. Mezí Mísečkami je to 8,1%. Od Horních Míseček dál je to 8,5%. Není to nějaká hrůza, tak sakra proč se to tak těžce jede? Asi to bude celkovou délkou stoupaní. Další kilometr už má jen 7,5%, trošku se vzpamatuji a dojedu Oťase. Ale tady se situace obrací, teď už mé komfortní tempo není pro Oťase přijatelné, a tak mu trošku poodjiždim. Ale sakra, kde jsou všechny? Čekal jsem, že kolem mne proletí už dávno. A konečně, je tu první vlaštovka, Sergej se kolem mne prosviští, jako kolem stojícího. A pak další a další. Nakonec je tu Žába, ale ten se nikam nežene, zpomalí na mojí rychlost a tak v klidné konverzací na vrchol dojedeme poslední kilometr spolu. Pořad si snažím vzpomenut, jestli se mi vždy tu jelo tak těžce, v paměti mám uloženo, že jsem si to vždy spíše užíval, než trpěl. Ale nejspíše to bude vlastnost lidské paměti, za rok si na to taky budu vzpomínat, jako na skvělý zážitek.

  
  
  
• Kolíkáč – Kloboučku hop!
  
  

  Posekanej a zkřečovanej ze sobotní prachatické bitvy, předpověď na úterý deštivá, a tak vcelku kvituji, že se Zlaťák odloží na čtvrtek. Úterní tradice před Ktonem stejně už nemá smysl, když ho zrušili. Jsem zase nějaký prázdný, bez motivace a bez sil, 300 už jsem zažil a ty stavy při návratu kolem Vyšehořovic mě vůbec nelákají … jo ty wado slušně stárnu. Takže letní večer s dcerami na Okřínku je jasná volba při návratu, ono to stejně bude pro mě přes 250 a bude to bolet. Ve středu se připíchne Žába a tak posouváme čas startu, ten Nymburk s ním dáme mnohem rychleji.
  Ranní teplota 10 stupňů mě obléká do návleků na nohy, dlouhých rukavic a nahoru více vrstev a leták ze stodoly. Kruhák žije, valíme na Lysou, kde Luke chytá defekt. Ochotné rybářské potřeby, o které jsme si opřeli kola připravují kompresor a Žába svými kladivy zručně sundává plášť. Nymburská parta mezitím startuje a tvoří si náskok. HonzaB ještě knotuje v Nymburku svého bezdušáka, a i přes Žábovu základní vytrvalost na špici a naše závodní tempo v háku se všichni scházíme až v Jilemnici u konzumu. Do té doby si Mnich pochrochtává, že 120 km za 4 hoďky ještě nikdy nedal. Já si vůbec nelebedím, jelikož vím, co bude následovat v podvečerních hodinách. Cpu do sebe cukry a vlastně si to vůbec neužívám, jak kdybych hákoval u soustruhu z povinnosti. A přitom se sešla zase ta legendární nezlomná oranžová parta, všichni v týmových ohozech no radost pohledět.
  Ikonické stoupání chci s bráchou, Luke s Aldou a Žábou odjíždí hned od kruháku do úniku, a nám rozjíždí přípravu Sergei svým brutálním tempem. No ty wado, co tam v tom kopci jako budu dělat? Ale cíl jet s bráchou musím plnit, tak jen tupě hákovat a nechat se Radimem dotahovat zpět. Rozdrbaný rekonstruovaný úsek silnice nás naštěstí dal trochu do latě a stačili jsme se vydýchat a sjeli jsme se zase dohromady. Konečně Kapr zvolňuje a necháváme odjet vrchařské ambice. Nad námi sluncem ozářený Zlaťák, tenhle pohled bere za srdce. Po pár točkách k nám propadne i Luke, a tak tvoříme veselé švitořící trio. Hned to jinak utíká, příhody a vzpomínky se sypou a my se brodíme mezi turisty a elektrokoly nahoru. Vrbatovka, 1400 mnm, společné foty s kumpány a jen se těšit na dlabanec v Jilemnici. Já jsem se snad letos ani nerozhlédl na tu krásu vůkol, a přitom bylo tak krásně!
  Letíme dolů, ten sjezd je úplně o ničem, jak mizí pomalu asfalt a je tu mraky lidí, tak jen s láskou vzpomenout na zavřené silničky v Alpách. Restaurace U stadionu bere jen hotovost, ale porce má opulentní. Oranžová zahrádka hlučí, vosy lítají, knedlíky s masem nám kloužou do krku, pěna se otírá ze rtů, jo tohle byl snad největší zážitek!
  A vzhůru znovu do sedel, neošoupanou trasou, která spojuje snad všechny časovky JCL, díky Luku, valíme směr vana. Pražská parta solidárně čeká, aby se i Nymburk svezl v omamné vůni skupiny, tohle je skvělá souhra. Pak se již rozdělit a já ještě věnuji největším hrdinům dneška pár špicí, abych se taky odpojil směr Kopidlno, kde jsem si ráno schoval do škarpy teplé přebytečné věci. Motám se ve značně vycucaném stavu směr Okřínek. Blbejch 20 kilometrů se vleče, bidony chrastí, zadní kapsy prázdné, jen okolní keře plné špendlíků doplňují energii. Jedu na samotku, v hlavě vymleto, ale o to pak více chutná přivítání s dcerami, které se o mě starají jak o vlastního . Buřty, pivo, grilovaný lilek a do půlnoci v pergole sedět jen v kraťasech a hrát kloboučku hop, jo, léto budiž pochváleno, byl to vlastně skvělý den!