Akce Praha-Doksy 2019

Akce Praha-Doksy patří do kategorie UAC. Datum: 2019-05-30.

Nejdelší varianta má délku 79.00 km.

:: Propozice :: Mapa a profil :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto :: Flyby :: Relive

Historie: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2018

• Dreamer – Doksy ve viru tradice
  
  

  Povzbuzeny vysledkem na Mamutu jsem nakonec neodolal tymovemu volani k rekordni ucasti na ctvrtecni klasice Praha Doksy. Dovolene mam ale tolik ze nevim co s ni, takze si beru pul dne volno a pred 14h stojim na kruhaku na Jizaku ve spolecnosti asi deseti slapek, abychom spolecne zamirili na okraj Prahy na misto startu. Nakonec nas ma jet 19 slapek, k rekordni ucasti 22 lidi tak chybi jen malo. Slunce sviti, nakonec je i tepleji nez jsem cekal, ale presto vezu navleky i vestu, protoze to vypada ze me nemine zpatecni cesta po zavode zpet do Prahy. Vtipny je Kolikac, ktery na diskusi laka ze je more casu a pojede se volne a pak nas vsechny honi (aby predal UAC cisla) az z toho Lena chytne defekt. Casu je nakonec dost, protoze u prezentace je fronta skoro az do Prahy. Topime se na slunci, stihneme i tymove foto a ze stoji za to!
  
  Start je posunuty o 10 minut, ale nakonec vyrazime. Je nas balik asi sto lidi, to je opravdu hodne, na to ze je pracovni den. Ale jak jsem psal, tenhle zavod ma tradici a pravy cyklista si to volno proste udela, aby i v tydnu prozil neco netradicniho. Prvnich mozna 15km jedeme za zavadecim autem, jedu radeji co nejvic vepredu, protoze silnice jsou v oprave a neni nouze o zuzeni ci stredove ostruvky. Zavory nam sice padnou, ale nastesti jen na chvili. Byt je to po prvnim brdku, kde uz se zacinalo pole trochu delit a kdovi co by se delo, kdyby nepadly. Takhle na cele tvrdi muziku J. Svoboda + Sparta, nicmene ani nase orange dresy se vubec neschovavaji a tak se na cele krome me obcas protoci i hlavne Turista, Bobek, Kapr, Kolikac nebo i Barbanek.
  
  Az prvni kopec na Repin pole trochu nadeli, do kopce najizdim trochu zezadu, protoze predchozi sjezd jsem jel opatrne. Mijim tak Kapra, ale do baliku se jeste i s Kolikacem docvakne. Bobek a Turista jsou tu. Sjedeme do Koko udoli a kluci hlasi ze Bobek tu neni, udajne defekt. Smula, pritom pred chvili tu jeste byl. Je tu i Barbanek, takova orange ucast v Kokorinskem udoli podle me nikdy nebyla, takze muzu smele rict, ze to je sen a tymovy koncert. V baliku se az tak moc nejede, sice to Svobodak jednou dvakrat zkusi, to same Cespa, ale je jasne, ze rozhodne Romanov. Tam najizdim takticky vyborne, na treti ctvrte pozici za Svobodakem a Cespou. Nicmene na tri nejlepsi vc. Liby Janouska nemam. Vse je umocneno jeste protijedoucim nahodnym cyklistou, ktery necekal balik pres celou siri silnice a dle zvuku, ktere slysim, svoji jizdu asi nezvladl a skoncil ve svodidlech. To se ale jen domnivam, jde preze me hodne lidi, do toho dojizdime prvni odpadliky z mladsi kategorie a mam najednou co delat, abych se chytil nejake skupinky. Vidim Turistu, Cespu, ale mam na ne pod horizontem mensi diru. Boli to fest, ale zmacknu se nahore a uspesne jsem tam, opet jak je moji tradici, posledni vlacek ve skupince, za mnou nikdo. Kratka lajna, sjezd a ostra doleva na kostky. Tady mi to uz taky nejednou ujelo, letos si davam pozor, jeste jedno zmacknuti na horizontu a ted uz by to mohlo polevit.
  
  To se presne deje, ve sjezdu si jedu svoje na konci baliku, ale jinak jsem tu s Turistou, Cespou, V. Muzikem, P. Kucharem a par dalsimi lidmi. Hlasi ze odjeli tri lidi, tj. my jedeme o pozici v TOP10. V. Muzik hecuje ke stridani, coz kvituje Cespa, tak mam radost i za nej. Takze jedeme, ale prvni trojku uz nesjedeme. Brdek strida brdek, kvalitni asfalt strida rozbity asfalt s dirami. Hlasim V. Muzikovi, ze je to tu jako na Sumave, co se okolnich kulis tyce. Blizi se cil, davam rady Turistovi do spurtu, sam takove ambice nemam. Par set metru pred cilem tak za to jeste vezmu a zkousim sam odjet, ale nic z toho. Spurt samotny tak dojizdim na konci, ale to mi vubec nevadi. V cili sundat cip, dat dohromady letku Spartanu, probrat s McHammerem jak se jelo v prvnim baliku, doplnit vodu v mistni hospode a vyrazit stric Praze, coz se povede rekordne rychle a v pul devate jsem tak doma a mohu vyrazit na planovanou akci, kam jsem byl pozvan. Letosni Doksy se tak nesly ve viru tradice, vsechno probehlo jako po masle od cesty na start, zavod samotny az po zpatecni cestu do Prahy s pomalu zapadajicim sluncem. At jsou i pristi Doksy minimalne takove!

  
  
  
• Hulis – Doksy
  
  

  Tak a je to tu zase. Po roce se nám opět blíží poslední čtvrtek v květnu a to znamená jediný – Praha – Doksy. Na závod se těšim už týden dopředu, ale…… Pořád mám v hlavě ten vstup do sezony. Všechny ty závody, kde jsem byl a kde jsem se o dost zhoršil. Poslední 3 tréninky před Doksama už se to o 100% zlepšilo, nohy už docela tahaly, takže jsem věřil, že to konečně zlomim a pojede to.
  
  Čtvrtek máme já i přítelkyně celý den dovolenou, takže žádný stresy a všechno na pohodu. Vyjíždíme okolo 11h a po cestě se stavujeme ještě na oběd. V Třeboradicích jsme něco okolo půl 3, kde už je hromada cyklistů. Takovou účast jsem na Doksech snad ještě nezažil. Vystát frontu na prezentaci, převlíknout, pozdravit šlapky co vidím a už se pomalu přemístit na místo startu. Až po dojetí mi Kapr s Kolíkáčem říkají, že týmové foto nakonec proběhlo, kde jsem bohužel chyběl. Tak snad příště.
  
  Už není moc času do startu a tak na nějaký rozjíždění prdím, řikám si, že po startu na to bude pod první kopec dost času. Hned jak nás vypustí si vyjíždím dopředu mezi první ať vidím před sebe na rozkopanou a děravou silnici. Prvních pár kiláčků se jede avg přes 42km/h než nás za Kostelcem zastaví blikající červená a padající šraňky. Za zaváděcím autem se ale jede volně. Jak se blížíme k Čečelicím, tak si spousta lidí vyjíždí dopředu. Je tu i Profesor, asi už ví, co ho čeká… Najíždíme do prvního brdku a já tepu víc než bych čekal. Minulý rok jsem si tu jel docela v klidu a to i na Řepíně. Krátkej sjezdík do Byšic – pravá a hned za zatáčkou se letí lajna. Ostrá levá a krátká stojka k hlavní kde mi vypínaj nohy, podřazuju a už mi zas lítaj hlavou myšlenky co to se mnou tenhle rok k*rva je. PROČ??? Při nájezdu na hlavní mám cca 100m díru. Ve třech to ještě dojíždíme. Je mi ale jasný, že pokud jsem v takovejch sr*čkách už tady, tak Řepín prostě nemůžu přežit. A taky že jo, v balíku jedu do prvních nástupů a pak se loučím. Jako již tradičně tuhle sezonu pocit zmaru a zklamání, že tam nejsem. Na horizontu jsme opět ve třech. Za Nebužely sbíráme jednoho sparťana a mě se konečně začíná jet dobře. Ve čtveřici pravidelně střídáme a jedeme slušný tempo, takže už i pomalu vypouštím z hlavy, že mi to zas ujelo a řikám si pro sebe: ,,tvl jsou to Doksy, užívej si to‘‘. Romanov jedeme rozumně, žádnou plíseň ale ani šrot, jede se mi hezky. Jeden člen naší miniskupinky ale nestíhá. Nahoře se ve trojici domlouváme, jestli počkáme nebo jedeme dál. Byl to slušný tempař na rovinky a mohl by nám pomoc, nakonec ale jedeme dál. Pořád pravidelně střídáme a v kopcích se cítím dobře, z naší trojky dle projevu asi nejsilnější. Posledních 10km, hezky to dneska uteklo. Zatím žádný taktizování před cílem, na koho výjde špice tak jede. Před Ždírcem ještě nabíráme jednoho Dextra. Poslední krátký sjezdík a na silnici značka 1km do cíle a to všichni zastavili. Nikdo nechce jet, tak jdu dopředu, ale nejedu nic extra, rozjížděj jim to nechci. Poslední pravotočivá zatáčka a už je vidět cíl. Čekám co bude a kdo to rozjede první. Nic se ale neděje a tak se ze špice zvedám a jdu na delší spurt. Nikdo mě nechytl a o pár metrů jim odskakuju. Tak aspoň maličká satisfakce. Zkouknu garmin, kterej mi ukazuje 2h 14m a nějaký drobný k tomu, což je asi o 4,5 minuty horší než minulý rok. Řikám si ale, že to není zas tak moc, na to že tam bylo čekání na vlak a to že jsme to jeli ve třech. Minulý rok jsem dojel s čelem až pod Romanov. Bohužel no, po 5ti odjetejch závodech pořád čekám na to, kdy bych si mohl říct, zajel si dobrej výsledek a bejt s tim spokojenej. Snad se tuhle sezonu dočkám.
  
  Každopádně jako již každoročně, Doksy jsou jeden z nej závodů sezony a nejinak tomu bylo i včera. Takže díky za to organizátorům, díky přítelkyni za fandění, focení a podporu v podobě odvozu z Doks. Všem gratulace k výsledkům a zas někdy někde!!
  
  
  
  

  
  
  
• Léňa – Soused groupe
  
  

  Doksy, co Vám budu vyprávět, to je závod, ve kterém jsem zažil snad úplně vše, pády, defekty, týmového duchu ve skupině, Malinu jako svého domestika, křeče, pohodu, legraci, nové známé, nové soupeře, bedna s Jirkou Ježkem, déšť, vedra, vítr snad ze všech stran, odpadnutí, dotažení se do skupiny, do kopce na klikato, pádovou rychlost, závodní adrenalin kdy v 50m/h točíme špici, soupeření se svými soky, výhry nad nimi, prohry… atd bylo by toho na stránku, proto jej mám zapsaný hluboko v oranžovém srdci. Nejdříve mě načal Iceman, skoro dva měsíce před závodem ať jedu, při pohledu do pracovního kalendáře jsem s hrůzou zjistil, že zrovna na tento termín máme v práci velkou poradu, takže jsem mu dal košem a chodil týden se smutkem v duši než jsem to vstřebal.
  Po týdením smutku jsem si řekl, a dost Lehnere!!! Začni něco dělat ať se s Icem svezeš, on byl ten, který Ti poprvé za Prahou podal pomocnou ruku respektive pumpičku, on tě seznámil s Kolíkem a dalšímy zlatými lidmi, on by ten co byl u tvého prvního maratonu, on tě vozil po celé ČR abys mohl polykat hektolitry endorfirnů, díky němu jsi zažil toho tolik, že máš co svým dětem a vnoučatům vyprávět, on ti do hlavy vtiskl zlaté věty, slova, které do smrti nezapomeneš, on ti zpříjemňoval zimní najíždění kilometrů svými hláškami, on je prostě velký nesmazatelný ON. Do toho na webu přišel Soused se svou nabídkou vytvoření skupiny. Soused u mě zůstane v mysli jako ten, který mě vošpurtoval při mém prvním PRSu ještě v okolí Kuchaře s Gavošem vytvořil duo, které mi tehdá pěkně zatápělo a snad poprvé i ukázali jak cyklistika na rovině dokáže bolet. Prostě jsem musel konat!
  Při schůzkách se svou šéfovou jsem postupně stáčel náš rozhovor k termínu naší porady abych zjistil její důležitost, případně témata až jsme se asi po čtyřech setkáních dostali k tomu, že jsem mohl vyřknout větu: „Do Postřižína za mě jede má vedoucí“ a nepřišla žádná námitka . Uff už je to blízko, ještě zařídit aby manželka měla volno aby pohlídala naší početnou rodinku což byl také adrenalin, protože je v nové práci a hned na začátku si diktovat volna… ale ano zvládla to, je to moje láska a volno dostala . Jo budu tam!
  Poprvé jsem jel na Doksy, kdy jsem neřešil ,kde budu muset uviset, kde ještě nechám velkou, kde se musím vézt, co budu snídat, kolik gelů si vezmu s sebou mým největší oříškem bylo, zda-li mě na start pustí na horském kole. Řešil jsem to na diskusy s Kolíkem na sítích, přímo s Vlkem z CKKV až Kolík přišel s myšlenkou ať to jedu na jeho zimáku. Ok zkusím to…..
  Cesta z Tábora ke Kolíkovi, trvala díky našim silničářům dvě hodiny, ale v klidu díky dostatečné časvové rezervě. Kolíkáč mě přivítal s otevřenou náručí a se zimákem v ruce. Zvedl mi sedlovku nad měrku max, půjčil mi své tretry č. 48 a mohl jsem vyrazit na zkušební projížďku. Musím říct, že co jsem na silničce neseděl cca 5 let, byl to nezvyk, ale hlídal jsem si hlavně výšku sedla a ta byla v pořádku. Nešlo mi zaklapnout tretry do pedálů, ale to jsem bral jako maličkost, kterou doladím za jízdy, neuměl jsem řadit, protože celý život jsem jezdil na Campagnolu, pořád jsem hledal páčku, která tam nebyla a systém malé a velké páky mi do hlavy nešel, ale což moc řadit nebudu, jedeme na pohodu přece  Toto vše překryla ta touha svézt se na silničce. Takže můj 22 let starý horáček mohl zůstat jako rezerva . Nechtěl jsem jej nechat v autě aby mi ho neukradli stejně jako mého starého zimáka, nepohrdl jsem tedy prostory Kolíkovi kolárny. Vše tedy doladěno už se jen sbalit a vyrazit.
  VYRÁŽÍME Z JÍŽA (konečně tu větu můžu taky sám říct sám, jen o ni čtu ve všech možných reportech) pěkně na čas na kruháku už stojí pár šlapek, které jsem ještě nikdy neviděl, dle stisku ruky je vidět, že Kolík má čuch na správné lidi se známých tváří mě těší prohodit pár slov s borcem z nejen maratonu Dreamrem. Vyrážíme přesně dle ředitelského času směr plynárna. Po šesti letech jedu ve skupince s cyklisty, bájo. Znám jen samotku v 4h ráno a odpo zpět není žádné vzrůšo… Stále se snažím zacvaknut levou tretru leč marně, kašlu na to snad si to sedne cestou. Uháníme pohodovým tempem přes Měcholupy, jen kvetu blahem až přestanu sledovat silnici a najednou vymetu díru, zejména zadní kolo si jí užilo, hned vím, že něco není v pořádku a při pohledu na zadní kolo je hned jasné, že tu ránu nedala duše, jsem na ráfku. Celá grupa devíti lidí staví, zejména Turista se zapojuje do opravy a díky jeho zázračné pumpě a Kolíkačově náhradní duši můžeme zase pokračovat ikdyž už jen ve čtyřech, Iceman srdcař zůstal. Turista nám zařídil prohlídku snad všech cyklistických stezek na cestě z jíža k plynárně, cestou jsem pochopil všechny poznámky v diskuzích a reportech ze zimního období na téma turistovo tempo… Na prezentaci, je fronta jako na Avengers při premiéře, takže času máme habakuk. Stihnu se pozdravit se všemi, které sem tolik let neviděl. Bobek nám zarostl, Kapřík stále stejný pohodář, Soused se nemění stejně jako Robin, Pantáta vysmátý, Kubajz se starťákem jo tady se zastavil čas… což je dobře.
  Na start se řadím do poslední lajny k naší grupě Iceman, Soused, Robin, Pantáta. Nikdy jsem z této pozice nestartoval a musím říct je to tady krásné, žádný tlak, spoustu prostoru okolo chápu, že si Strejda tyto pozice tak užívá. Startujeme za Policii ČR, jede se v klidu, není třeba moc brzdit, sleduju Souseda abych se neztratil jeho gravel bike je nepřehlednutelný. Pantáta mi vypráví o Mišutkovi jak tráví více času v Dolomitech než ve středních Čechách, prostě idylka, přesně takhle jsem si ti představoval… V Kostelci mi Soused vnuknul myšlenku, ukázat dres a zástěrky na čele balíku těm karbonovým skvostům, jak jsem tak trochu blázen říkám si proč ne, hlavně opatrně jedu s jednou zacvaknutou nohou tak žádné šílenství, beru to dopředu po levé krajnici v protisměru hold úkol zněl jasně, jeď dopředu. Dojel bych až úplně na špic, ale viděl jsem Kapříka jak si to šlape, zahnul jsem tedy k němu abych jej pozdravil a popřál mu hodně štěstí do závodu, pak už mě zavřeli, a nešlo jet dál, škoda. Ještě do v Čečelicích jsem si to točil vepředu i to jelo, ale ke konci kopce nohy mi začaly dávat signály, že je čas si vystoupit počkat na kluky, prostě s vrátit na zem. Není možné vyletět Čečeličách na velkou s 2tis km, kdy žádná vyjížďka nebyla delší než 30km… Aspoň jsem zavzpomínal jak jsem tady před lety letěl na velkou až za horizont a ani se moc nespotil, jj cyklistika je spravedlivá buďto to tam máš natočeno nebo ne. V Byšicích mě překvapila nová odbočka doprava, která nám přidala kopeček, na kterém jsme se pěkně sjeli s klukama Icem, Sousedem i Robinem, ještě jsme čekaly na Pantátu, stále se otáčeli ale Pantáta nikde, díky šraňkám, které byly po Čečeličáku jsme neměli přehled kde by Pantáta mohl být, vjeli jsme na hlavní kde je větší rozhled, ale ani v dálce jsme jej neviděli. Tak jsme se s ním rozloučili v myšlenkách. Na špic si vlezl Iceman a točil pěkné peklo, měl jsem co dělat abych uvisel za zadním kolem gravel biků Robina a Souseda, sbírali jsme odpadlíky jen jeden se před námi držel asi 50m, měl asi 120kg a jel jako tank, kterého Ice spolkl až pře Řepínem.
  Ve sjezdu před Řepínem nás nebo spíš Ice zbrzdily náklaďáci, takže spíše brzdíme než jedeme, škoda těšil jsem se na vítr ve vlasech… Kopec v Řepíně jsem začal na čele naší grupy, což Ice nudilo tak začal kmitat svými vyšvihanými nožkami a najednou přestala být pohoda. Ice se teda kochal, ale já trpěl všechny své pocity jsem měl potřebu sdělovat celé naší skupince, Soused po chvilce prohlásil, že už chápe, proč jezdím pořád sám… nevím co tím myslel…,Ice mé pocity nebral vážně, dokonce s ním nehnulo ani když jsem ho nazval Zlem s lidskou tváří, prostě trýznitel!! Jen tak si točil na pohodu, děkoval regulovčíkům a já hledal své plíce a radši mlčel aby mě ještě nevyobcovali ze skupiny. Po Řepínu jsme zase nabrali další borce a to především díky Iceho špicím, který to točil prostě úžasně, hned bylo vidět že těch 4tis km nenatočil jen tak, ale pěkně někde v posázaví. Visel jsem na chvostu naší skupinky, která před Nebužely čítala cca deset lidí. Díky sjedu do Kokořínského údolí jsem se trochu vzpamatoval, vypil celý jeden bidon, ale stále jsem byl takový načnutý. Vytáhnul jsem sojový suk, který mě už x krát zachránil na maratonech a doufal, že je jeho kouzlo začne rychle fungovat. Musím říct, že celé údolí jsem nemluvil, prostě to nešlo, jel jsem celou dobu v závětří na špici jsem snad ani nebyl, nejelo se žádné peklo, ale cítil jsem se fakt špatně což Robin nejspíš na mě viděl, tak se mě ptal jak mi je. Když je člověk prošitej tak to prostě neschová….
  Romanov se blížil, vůbec jsem nevěděl co na něm budu dělat, ještě, že Kolíkův zimák má tři převodníky a ten nejmenší je fakt prcek. V nájezdu na něj na nic nečekám shazuju na něj, bohužel jsem přehodil nějak blbě a řetěz mi spadnul, že už nešel nahodit za jízdy jako již dvakrát předtím, musel jsem tedy zastavit a nasazovat prcka. Všichni zatím v trapu, věděl jsem, že na mě počkají takže jsem byl v klidu. Po zařazení Kašpárka se mi nohy pěkně roztočily a jen díky tomuto důchodcovskému převodu skupinku nebo spíš už jen jednotlivce postupně sjíždím ve druhé polovině Romanova dojíždím i Ice, který když mě vidí tak si jen tak shodí, rozkmitá své nožky a je pryč. U prémie je atmosféra jako na Tour, díky moc. Na vrcholu nepřehazuju z malého převodníku, protože vím, že přijdou kostky a další spadnutí řetězu bych už nerozchodil. Sjezd do Mšena tedy jedu jen na setrvačnost, kostky začínám na kašpárka, bohužel mi ho kluci nedopřejou Soused svými skoky mě přeletí jako patník po něm i Robin, Iceho už ani nevidím tak hold musím shodit taky a točit což jedna noha je dobrá, ale druhá nezacvaknutá poskakuje jako voda na rozpálené pánvičce. Na horizontu se musím zmáčknout abych byl opět součástí naší Soused grupy.
  Už vím, že mě nečeká nic strašného a do toho začíná fungovat sojový suk, zacvakl jsem obě nohy a mě se jede dobře, prostě paráda. Všechny magnety co jedeme jedu na prostřední tác což způsobuje, že v nich naší skupince vždy poodjedu, obava ze spadnutého řetězu byla silnější než strach ze zakyselení nohou a když už jsem v pedálech nebudu riskovat vycvaknutí. Konečně jsem ve stavu kdy můžu vzpomínat na ročníky kdy jsem tady jel v háku za motorkou Malinou, točil se v kolotoči s Mářou, mohl jsem zaregistroval, že se opravily další kilometry tak rozbité silnice co tady byla až teď to bylo to co jsem si myslel, že mě čeká. Nohy samozřejmě byly už dávno out, ale o to nešlo, šlo o ty pocity a ty byly úžasné až mi bylo líto, že cíl se blíží. Jak jsem byl prošitej bylo jasné, že ve spurtu budu poslední, ale to jsem vůbec neřešil, ikdy asi 100m před cílem jsem si řekl, že zaříznout Iceho, by bylo super, zkusil jsem tedy vstát, ale nešlo to a svou lucernu naší skupiny jsem poctivě dovezl až za cílovou čáru.
  Na závěr se musím omluvit Sousedovi, kterého jsem neuvěřitelně podcenil před startem jsem si říkal, že když pojedu ve skupině s ním bude to pohoda a ta teda nebyla, a že vůbec. Je to borec a ta jeho síla v nohou je neuvěřitelná, smekám a jen se zlobím na sebe jak dokážu lidi podcenit. Teď vím, že jet Doksy za 2hodiny a pár minut nebo za skoro 3 hodiny bolí úplně stejně. Ice je borec to co dnes předváděl to byla symfonie při každém navýšení sklonu silnice úplně ožil, byl nejsilnější z naší grupy, Robin jel profesorsky, staral se abychom byly všichni pospolu, prostě po letech jsem si opět užil týmovou cyklistiku, děkuju Kolíkovi a jeho ženě za možnost svézt se na silničním kole, byla to pecka, kilometrů víc nenatočím takže do budoucna se budu snažit udržet v této rakeťácké Soused groupe a příští rok v Doksech zdar.
  
  p.s. Rezolutně odmítám Iceho výrok, že jsem se nudil!!!
  

  
  
  
• Luke – Doksy sem, Doksy tam ... Doksy!!!
  
  

  První polovina sezóny vrcholí závodem z největší, tradiční Praha - Doksy. Kruhák jižák zaplněn a 10 orange vyráží směr Třeboradice. Ústrojová kázeň za jedna, poprvé vidím v dresu i Turistu. Léňa bohužel defektí a tak se dělíme, půlka mění, druhá veze uac čísla na start. Tam jsme včas, ale stejně lidí k nehnutí.
  V době startu se teprve zapisujeme, pak ještě foto, start má být posunut, ale najednou už se všichni ženou k silnici. S Profesorem startujeme ve stylu Le Mans, škarpou předběhnout nervózní druhý balík, hodit kolo na silnici, zacvaknout a už se letí po hlavní. Rychlost neklesá pod 40, občas je třeba přišlápnout. No rozjetí rozhodně nebylo od věci, na mě to jsou bomby už od startu. Ale už cestou sem se mi jelo fajn, cítím, že forma by nemusela být zlá (v rámci možností)...
  
  Ještě před přejezdem před Všetaty se to trhá kousek přede mnou, ale jsem v klidu, bude přejezd... Za zatáčkou vidím z dálky přejezd. Šraňky nahoře a bliká bílá... sakra. Moc nad tím nepřemýšlím a jdu zkusit doskočit do balíku. To se daří za cenu návštěvy červené zóny, ale vlastně mě to povzbudí, doskočit do skupiny co letí přes 40. Bohužel jen co se zaháknu, tak jdou šraňky dolu a stavíme. Ach jo. Pak už se jde opravdu závodit, než se nadějeme jsou tu Čečelice, plán mám jet full gas a pak se uvidí. Jede se mi překvapivě dobře, míjím Profesora, který jede stylem Orlík (a dobře, to já se nechal nachytat). Za mnou dost lidí, pár metrů přede mnou ve formě jedoucí Pirát. To mě nabudí ještě víc a tak ho na horizontu zahákuju. Skupinka pěkná, tak 8 lidí, ale já spíš za hranou než na hraně. Bohužel zpomalení na oddech se nedočkám a tak jsem během pár křižovatek a brdků ze skupinky vyklepán. Nějakou dobu jedu sám, za mnou nikoho nevidím. Až na hlavní na dlouhé rovince Profesor a nějaký týpek. Tak počkám a jede se dál. Pořád to docela jde, tak točíme i když týpek moc netahá a já teda už taky nejsem nejčerstvější... to brzo :(. Řepín musím jet svoje tempo, takže je nechám jet. Profesor týpkovi cukne a ten vadne, takže ho svým tempem předjedu. Nahoře Prófa čeká a vypadá to, že bychom to mohli nějak dojet, ale přijíždí ještě 3 lidi a ty skupině přidají trošku jinčí dynamiku. Když jdu na špic přichází křeče do břicha (tak to jsem ještě neměl, netuším z čeho nebo proč) a tak se omlouvám a nějakou chvíli nestřídám. Ta situace mi dost nevyhovuje, ale chci to ještě zkusit. Po sjezdu do údolí se vzpamatuju a zase točím. Myslím si, že mám vyhráno, ale vydržím asi jen tři otočky a křeče v břiše jsou zpět, k tomu se hlásí ještě moje alergie. Zatím vždy počkala až po jízdě, ale dnes už to asi nemohla vydržet. Takže ach jo podruhé, je mi stydno a radši se pakuju ze skupiny. Před nájezdem na Romanov druhý balík, tak se kolem mě během první půlky přesypou. V půlce Barbánek u svodidel a kluk co nezvládl sjezd v protisměr za nimi. Akorát se řeší záchranka, tak ještě na mapách hledám, kde přesně jsme, aby je Luboš navedl, to se daří, kluk mluví, ale dobře nevypadá. Pro mě už je v podstatě po závodě, tohle prostě člověk vidět nechce. Navíc vítěz dne už je taky znám, Luboš je frajer, zastavil, zorganizoval, zařídil, prostě paráda! Dál už to je o ničem, z Romanova si nic nepamatuju, kostky ve Mšeně mě nějak kloužou a nejede to. Ze sjezdu se bojím a pořád přemýšlím, jak to asi dopadlo.
  Předjíždí mě další skupinky a mě neláká je háknout. Nebaví mě to. Sakra, takhle sem se na kole ještě necítil. A zrovna na Doksech?! V dalším údolíčku mě dojíždí skupina s Baskem, ten mě povzbudí, ale mě je to jedno. Chci jen dojet. Skupinka s Baskem, ale moc nejede a tak tam bez nějaké snahy jsem a dojedu s nimi až pod cílový brdek. Původně mě měla v cíli čekat žena, no to bych se rovnou sbalil a odjel. Takhle mě čekají ještě další etapy...
  
  Naštěstí, protože na terase v Doksech začíná druhá etapa a tam je to úplně jiná písnička. Vyhlášení a největší ovace pro Oťase a pro Kapra. Tady už se ale jede víc týmově, poctivě točíme a naše tempo už málokdo akceptuje. Se setměním už se jedou pořádný bomby a balíku s Orange bandou zůstavají jen organizátoři. Turista na špici s utopencem, Barbánek rozjíždí první bomby, Bobek se přidává. Profesor to točí, vlastně všichni poctivě točíme a jedeme bomby. Pantáta sjíždí svoji ztrátu z první etapy. Pár domestiků si vystoupilo a šetří na zítřek, ale zbytek si dojede pro prémii v podobě fotky u zamřížovaného baru. Pak ještě mediální chvilka před Oťasovou chajdou, dopití posledních jonťáků v celém areálu a můžeme spokojeně ulehnout k zaslouženému a sotva čtyřhodinovému odpočinku.
  
  Poslední etapa už se jede v duchu posledních etap Tour de France. O vítězi letošních Doks není pochyb, daleko před konkurencí vítězí Vinohradské šlapky.
  Pohodovým i když ne loudavým tempem se přesunujeme ku Praze plni zážitků ze včerejšího dne. Kdybych měl hodnotit jen ten závod, tak to byla hrůza a děs. Ale dohromady to bylo luxusních 24 hodin, z toho 4 jsem spal, přes 8 hodin seděl na kole (a z toho vlastně jen hodinu v krizi) a ten zbytek proklábosil s tou nejstřelenější bandou cyklistů v Čechách. Díky a těším se za rok.
  

  
  
  
• Profesor – Doksy o dvou poločasech
  
  

  1.poločas:
  Obědvám a koukám na své video z loňských Doks, hlavně na úsek Čečelice-Býšice, kde sem se pekně zrakvil a pak se trápil zbylých 60km na samotku do cíle. Balim věci do báglu a vyrážím, ujišťuji se ještě, že mám vše. V polovině cesty na kruhák mi dojde, že sem si zapomněl vzít kamerku...jedu už tak pozdě, tak se nevracím. Zdravíme se a vyrážíme vstříc teplárně. Po zaplacení se fotím, a už lletíme na start, kde není poznat kde končí 1. balík, podle barev čísel vidím, že momentálně jsme ve 2. balíku, který ucpal celou silnici. Klestím si cestu s Lukem škarpou a v tom se zaváděcí auto rozjíždí, kvapně nasedáme a v mžiku se letí přes 40kmh. Vlajeme na chvostu, ale jsme v háku. Přijde mi, že se jede stejně rychle jako loni.Před Všetatama nám 2min stopku vystaví projíždějící vlak. Do Čečelic už je to kousek - vemu za svou Kolíkáčovu radu, abych si před nimi najel více dopředu, abych se mohl prosívat. V přehledném úseku najíždím kousek za čelo balíku zleva, bohužel se mi nepovede lépe zabudovat a sem tak na větru...Až mě překvapuje jak to bere síly, takže pod Čečelice nepřijíždím zrovna fresh. Točka vlevo a frnk všichni letí a já předčasně shazuji na malou a mentálně to vzdávám. Vidím Piráta s Lukem jak hákují chvost balíku, ale ani na ně zdaleka nemám. Jedu tedy na co mám ne max šrot...ve sjezdu dojíždím jeden korálek a spolu jedeme Býšicemi, kde je další kopeček, říkám si jo, tady bych stejně vypadl. Na hlavní vídíme Luka, který jede sám a za chvíli ho sjedeme. Je evidentní, že přepálil Čečelice jako já loni. Jedeme ve trojici, tak se snažím trosku tahat. Cíl je vylepšit loňský bídný čas. Za Řepínem nás doletí jeden borec ve Sweep dresu a sjedeme jeden korálek. Pořád je tu Luke, má sice křeče v břiše, ale ject s druhou šlapkou v grupě se mi na závodě nepoštěstí často - má to hned jinou šťávu. Točíme do údolí a poctivě se střídame, jedu tady v grupě o dost rychleji jak loni sám solo. Odstřídám ze špice a najednou koukám Luke zmizel, otáčim se a nikde není vidět, málem při tom narazím kolegy z grupy. Říkám si, že asi chytl defekt. Do 50km se citím dobře, násobně lépe jak loni. Na Romanově se naše mala grupa rozpadá a nahoru vyjíždím druhý z grupy. To už , ale přes nás letí čelo 2. balíku. Na kostkách ve Mšeně přese mne letí další a s nimi Kolíkáč. Po kostkách už to, ale bolí. Snažim se hákovat Šindelára s dalším borcem, ale chtěj jet kolotoč, tak se jim 2x protočím a víc už nedám. Ach jo do cíle ještě 18km a bude to opět boj o přežití...Najednou mi to tu přijde nějaké kopcovaté - každý brdek bolí. Přijde mi, že všichni z 2.balíku letěj nějak strašně rychle a jakmile přijde brdek já se loučím. Začínáj mě strašně bolet trapézy, ale na cestu je třeba koukat sou tu velké díry. Utěšuji se tím, že aspoň bude o pár minutek lepší čas než loni. Nakonec o 2min asi (v podstatě 4 se šraňkama).
  
  2. poločas:
  S Pirátem a ostatníma klukama dáváme hned pivo v Tachově v hospodě. Pirát, ale záhy balí a mizí do Prahy (škoda, Doksy bez přespání jsou jen tak napůl). Přesouváme se na terasu, kde si dáváme řízek s bramborama a pivo. Po vyhlášení se jdeme vysprchovat a na terasu ukázat, kdo tady má nejlepší tým. Bobek nosí piva a brambůrky a Barbados skleničky se šampusem. Kecáme a děláme fotky a posíláme je hned do kanálu na WA. Najednou je tu 2.,3.,4.,5.,6. a ni už nevím kolik těch šampáň bylo. Ve 24h padla mříž na bar a my vyslechneme historii o založení závodu od p.VLKA - Bobajz dokonce část natočil pro další generace. Bylo to velmi poučné. Před spaním, ještě vyloupíme Oťasovi vyhraná píva - přece je nepoveze zítra do Prahy. Robert je opět hlučný a huláká na celou chatovou osadu. Spát jdeme asi v 1:30. Ráno s Barbadosem zaspíme, a vzbudí nás kluci už oblečený a nachystaný. Za 5min vyrážíme a na benzínce za Doksama si dáváme kávu a snídani. Jedeme docela na pohodu za což jsem rád po včerejšku, ale i tak těch 90km dáme asi za 3h20.
  
  Takže za mě závod 5/10 (zpočátku zklamání z brzkého vypadnutí, ale možná to tak po loňské zkušenosti bylo lepší). Terasa, přespání a návrat se šlapkama 10/10.

  
  
  
• Kolíkáč – DYCKY orange DOKSY!
  
  

  První červnový čtvrtek, konečně zase trochu chuť do života. Týden po startu 37.dějství tolik milovaných Doks a já se snažím konečně ze sebe vycucnout tu atmosféru, kterou mi letos přinesli. Muselo to být asi hodně silné, jelikož sobotní ráno mě přikovalo do postele a snad po více než 15 letech postrčilo teplotu těla nad 37 stupňů. Tak mě to dostalo, viróza, nekonečné 3 dny ve vodorovné poloze, kdy se nemůžete málem pohnout, jak všechno bolí. V hlavě jen nemilé myšlenky a kolo někde zastrčené v temných zákoutích mozku, vypnout se ze všech sociálních kanálů a přemýšlet, co dělat dál. Ten dvojboj Mamut – Doksy, prostě moje tělo nedalo. Tak snad ten milosrdný čas, zase zafouká ty nemilé věci pod vrstvu prachu a na povrchu zůstane jen ta oranžová „čtvrtko-páteční paráda“!
  Vždyť letos to bylo něco neskutečného, něco, co jsem už nevěřil, že dokážeme zažít. 20 závoďáků z jednoho týmu! Srdce plesalo nad tou krásou! Už kruhák na Jížu přepisoval dějiny, 10 Šlapek vyráželo vstříc startu. A většina s baťůžkem! A Teplárna to dokonala, nepamatuji se, že by se posouval někdy start Doks, letos ano!
  Mladí odletěli a staří nastoupili na start. Před Všetaty v klidu za zaváděcím Koníkem, pak už praporek a jde se na to. Posouvám se dopředu a úspěšně si gumuji držku vedle Jeffa na prvním brdku v Čečelicích. Ale ďolík v Byšice zase vše rovná do kupy, závory jsou dole. Chce se mi na malou, ale než stáhnu kalhoty, už letí nahoru, no nic, hold to povezu až do tachovského křoví. Soustředit se na změněný technický průjezd na hlavní, jede se v klidu bez nástupů, tak tam jsem. Špici řeže náš bijec Turista a tak se jede povětšinou lajna, ve které se o mě začíná starat můj dnešní opatrovník Barbánek. Tak co s námi udělá Řepín?
  Sjezd trochu vzadu, nalítnout do vesnice a zapnout kameru, to by měla být pro mě motivace. Ale jsou to i zadky Kapra, Barbánka a Dreamera. V jedné točce mě trochu zavře Tomáš Papež, tak teď jen proskákat mezi odpadajícími kusy. A nohy zdá se jedou, zadek Pepy Vejvody přede mnou to potvrzuje. Řepín se povedl, nahoře 5 Šlapek v čelní skupině! A letí se lajna, kde není radno vystrkovat nos. A Barbados se zase o mě skvěle stará, ani chvilku na větru, díky kamaráde!
  Padáme do údolí, jsem nějak uspokojen, bez bojovnosti, předstartovní cíle vzhledem k té konkurenci, která se slezla, nebyly totiž velké. Bohužel Bobek se cedí skupinou s defektem. A údolím se valí, chvílemi i lajna, žádný klid před ikonou se nekoná. Užívám si té oranžové společnosti, i když Mirek se nás trochu straní, je furt u špice. Anebo je to spíše naopak, my jsme srabácky zalezlý vzadu s vědomím, že rozhodnou stejně kostky ve Mšeně. Romanov už je cítit, prosmýknout se dnes poprvé a naposledy na špic, aby mě po chvíli vystřídal Barbánek a lízat tak Koníkův kufr. Tradiční cíl tedy splněn!
  Jo, kde jsou ty časy, kdy jsme si s Kaprem vlezli na špic a kopec byl jen pro nás. Teď se to přese mě nechutně valí a nejsem schopen s tím nic dělat. Lovím záchytné body, až zadek Jeffa mě vyprovokuje k vyššímu tempu. Najednou proti nám cyklista řítící se neskutečnou rychlostí dolů, jedoucí ve v krajnici ve štěrku a brousicí svodidla. Ty wado to nedopadne dobře! Jen slyšet dutý zvuk nárazu za mnou a výkřik zastav, zastav. Otáčím hlavu a vidím, jak z doprovodné dodávky vybíhá řidič. Až v cíli se dozvídám, že u něj zastavil náš Barbánek a stal se hlavním zachráncem, klobouk dolů bejku! Uff, ten zvuk mě provází celý kopec, bojuji s Dextrem, ve složení Jeff, Venca Cafourek, Milan Procházka, s nimi by to mohlo klapnout až do cíle. Naši Dreamer a Turista odjeli za šancí na pódium v čelní grupě, kde je kolem 10 lidí.
  Před prémií kotel diváků, cvaknout tam velkou a zvednout zadek. Točíme kolotoč stejně jak před rokem, jen Bobek tu letos schází. Nebýt defektu byl by tady anebo by očuchával duo orange vepředu? To už se nikdy nedozvíme… Teď o tom nepřemýšlej, soustřeď se na kostky! Najíždím tam ale tragicky zezadu grupy, a to se mi stává osudným, jelikož na Jeffa s Milanem jsem chytil pěknou ďouru. Furt nesmyslně hledám nějaký rozumný převod, míjíme Profesora, nechám za sebou Laca Šindeláře, ale Ti dva neměli odjet!
  Ale v tu chvíli ještě bojuji s Vencou Cafourkem a jedním černým borcem – Blažek, jelikož jsou na dostřel. Najelo si za ně modré doprovodné auto, tak to máme dobrý magnet. Gumujeme se v kolotoči, i když trochu skřípajícím. Před Lobečí už to vypadá na kousek, kdybychom do toho všichni tři dali maximum, tak jsme u nich. Ale síly chybí a vrchol mé frustrace přichází nahoře ve stoupání, kdy mě hryzne tradiční křeč do lýtka. Konec závodění! Vypadávám z háku, Venca Cafourek odjíždí a já se chci jen transportovat do cíle.
  Strečuji nohy a pomalu se zase rozjíždím, sjel jsem Blažka, který je ve stejném stavu jako já. Tak teď jen čekat, kdo nás sjede a jestli ho zahákujeme. Ale Venca je furt na dohled, jsem už zase v provozním módu, a tak se ještě trochu zmátořím a mám chuť si ho docvaknout. Jedu časovku, že bych už trénoval na Zavádělku?
  Před Žďárem Venca už je na kousek, ale je mi divné proč se stále otáčí, tak se též otočím a za námi větší skupina. Aha! Takže marná práce A skupina je to hodně vyvoněná, jelikož v ní jede náš Kapr! Pozdraví mě otázkou, proč na něj čekám a valíme do cíle. Není moc času se vyptat, zdali tady má soupeře z kategorie, odhaduji, že jeden by tady mohl být, tak to nějak vymyslet do spurtu. Ale že bych oplýval přebytkem energie, to už se stejně nedá říci. Takže pod cílovým křovím vlézt na špic, jet tempo ani ryba ani rak a koukat mezi nohy, jestli se tam nezjeví Kaprovo kolo. V zatáčce se to rozjede a jen pozorovat, jak Kapr zkušeně visí za zadními koly jezdců 50+ a spurtuje o bronz. Mě celá grupa přejela jak válec na D1, ale ono jsem si více nezasloužil. Dnes to neklaplo, s tím Jeffem a Milanem by to bylo o hodně veselejší, navíc, když se pak podle výsledků dozvím, že si sjeli čelní skupinu.
  S Kaprem do útrob historické staré budovy, kterou otevřeli dnes jen pro cyklisty. Bývalý hostinec U slunečních hodin, který tak symbolicky otevírá i orange doksovskou historii. Kolik cílových chvilek jsme tady na té návsi zažili a dnes si to mohutně připomínáme. Bylo by to na román, popsat všechny ty příběhy, které znovu přivedly na start těch 20 oranžistů a všechny i úspěšně přivítala tachovská náves. A přijel i zakládající člen Honza. Chvilky, které se nikdy nevymažou z pamětí, i díky tomu, že Profesor fotil
  Doksy 2019 zapsány zlatým oranžovým písmem do klubové historie! Byl to šlapkovský festival! Děkuji kamarádi!

  
  
  
• Barbánek – Mylné dvě informace aneb regenerace v bublinkové lázni
  
  

  
  Mylné dvě informace aneb regenerace v bublinkové lázni
  
  Je už to nějaký pátek co proběhlo soustředění trochu jinak s Icemanem v Uhřiněvsi Zatím co my se soustředíme pekelně,kamarádi jedí Kolodějskou kaši a ten kdo jí měl málo, ještě se přišel na nás podívat.Kolíkáč a Vokyn s přítelkyní, Turista si odskočil z domova na bajku a Balů asi přijel sockou!
  Zábava byla v plném proudu až došlo na téma Doksy vše to bylo,tak krásně publikované a hlavně po pivu,tak úžasné,že jsem si řekl o vstupenku na tento závod.Těšil jsem se hlavně na mejdánek v kempu a ranní cestu zpět. Turista ač závody nejezdí si vstupenku vzal také
  Ač jsem byl ovlivněn alkoholem, z tohodle nešlo už vycouvat
  
  Stále jsem běhal a na kolo neměl moc času,jen občas nějaká jízda z práce co snad nestojí ani za řeč. Letos to vypadá snad na rekordní účast Šlapek,vůbec si to nedovedu představit,jsem tu poměrně dlouho a přesto jsem toho zažil,tak málo! Stačí si přečíst starší reporty a člověk pochopí jak to tu lidi milují a kolik silných zážitků mají za sebou! Datum 30.května se blížil a já se rozhodl,že se zaregistruji do UAC,vlastně nevím proč,protože žádné závody nejezdím,ale co mít vlastní číslo není jistě od věci Zpětná vazba z registrace nepřišla, tak ještě píši email na UAC jestli mě tam mají nebo né! Odpověď žádná,tak to nechám plavat.
  
  Ve středu jsem se podíval konečně na silničku,ještě špinavá od baráku na wodstřel, úplně prázdné duše a v plné zimní výbavě ji sundavám ze zdi.Má to smysl všechny ty blatníky,zástěrky,brašny a reflexní pásky kvůli jednomu dni sundavat kladu si otázku,ale jo aspoň ji umyji Vše demontuji,čistím,mažu,foukám je připravená
  Večer mi píše Kolíkáč,že mě nevidí na UAC, tak mu říkám svůj příběh ohledně registrace. Robert vzal comp a za chvilku se děly věci, po pár minutách mám své číslo
  Jdu si připravit věci na ten den D,počasí má být luxusní takže krátký krátký. Beru batoh a na hromadu házím všechny ty potřebné věci,hlavně šp.cky ty musí být všude,takže plný batoh
  
  Čtvrteční ráno se vstává úplně jinak. To,že mám ještě na dopopledne školení mě vůbec netrápí a pěkně si připravuji do bidonu medouvou vodu,aspoň poznám na co lítá po ČR Turista a Bobek Kolega přijíždí s autem a vše potřebné hážu do kufru. A už to na sociální síti žije Dopoledne uteče jako voda,dám si ještě oběd a jdu se k autu v Podolí převléknout a vyrazit s batohem na zádech směr Třeboradice. Projíždím všechny ty nábřeží přeplněné turisty, auty. Dívám se na ty pražský dominanty cestou, nad kterými stojí Hradčany. Ten pohled se neokouká! Na Palmovce mi přijde,že mám nějak nízko sedlo a když jedu kolem cykloservisu zajdu dovnitř, abych si tam vypůjčil metr. Když vylezl pán,hned mi říká kam se sem cpete,čumím na něj jako blázen! Požádám ho o metr ,tolik ochoty jako měl on, se pohromadě jen tak nevidí zjíšťuji,že o 1,5cm je níže,docela jsem počítal s tím,že mi půjčí imbus, abych si to mohl upravit,bohužel jsem se přepočítal a tak znechuceně opouštím to nehostinné místo a venku musím přeskládat batoh abych imbus vyndal. Už jsem v Čakovicích a mám ještě čas,sedám do restaurace na zahrádku dávám si ještě kávu jeden pořádný vdolek
  A jsem u teplárny,tolik lidí co cyklistikou žijí jsem dlouho neviděl. Když se trochu rozkoukám jdu na prezentaci, kde to řídí hodně přísná bába,která každého jebe i mě zjebala,že tam vůbec registrovaný nejsem a jak to teda chci,nakonec se s ní domluvím zřejmě viděla čeho mám plný batoh a to ještě netušila,že spím v kempu Když jsem mluvil s Bobkem,ptám se ho jestli se ubytování platí u paní přísné,prý jo a tak tam jdu znovu,opět jsem zjebán proč jsem to neřekl hned
  Vidím Pantátu jdu s ním prohodit pár slov,rád ho vidím a hned se dozvídám,že půjčil mobil Kolíkáčovi a ten mu tam něco nainstaloval a úplně mu otočil svět,tolik zpráv za jeden den co dostal,nedostal pomalu za celý život
  Prohodím pár slov s Koníkem,Čespou a dalšimi. Je to pro mě úplně nový svět,vždyť silniční závod jsem skoro na měsíc přesně jel před třemi lety a to Sázavák. Začínám si uvědomovat vážnost situace a jdu si odskočit ještě do řepky
  Orange konvoj co přijíždí nejde přehlédnout,jdu se přivítat a užívám si tu atmosféru! Opět všechny rád vidím. Kolíkáč rozdává čísla a já na záda připínám 480. Společné hromadné foto mi připomíná focení ve škole na konci roku,to bylo žáků a některé jsem vůbec neznal
  Dát batoh ke Koníkovi do auta, do kapes,telefon, který jsem původně brát nechtěl,tyčku,jesenku,duši,bombičku. Ještě se bavím se Sousedem,který mi říká jak to probíhá,že začátek se jede 30 km za autem a potom se začíná závodit a Romanov,že je dlouhý, tak 3 km,tyto informace si ukládám do hlavy.
  První balík šel na start a my je následujeme. Jdu jako ovce v oranžovém stádu za Kolíkáčem,Kaprem,Dreamrem,Turistou,Bobkem a najednou čumím,že stojím v předních pozicích. Popřejeme si hodně štěstí!!!
  
  Koník rozjíždí svůj vůz a mega balík se dává do pohybu. Jsem nervozní jako prase a hodně moc se soustředím, abych neudělal nějakou chybu,ruce stale na brzdách a pořád v pozoru. Hukot gald je neskutečný,také jsem dlouho tento zvuk neslyšel. Nejede se úplně pomalu lidi kolem mě se střídají, ale stále jsem v předních pozicích ve společnosti Bobka,Kapra,Turisty,Kolíkáče,Dreamra. Je docela pěkné nevědět co mě čeká a kam jedu. Člověk poprvé v životě vidí, jak se přiřítí Léňa v sedmimílových botech na zimáku od Kolíkáče kde jsou zástěrky ve vodorovné poloze a nakoukne mezi top elitu V duchu si říkám,že já howado ty blatníky sundaval Koukám na km jak na naskakují a říkám si,že na 20 km se v klidu najím o to větší překvapení bylo,když na 15 km slyším zatroubení a je ostře odstartováno. Vzpomenu si na Souseda,kde je těch jeho 30 km
  Vůbec neznám nic a tak kde je potřeba,tak šlapu,kde je potřeba brzdit,tak brzdím, Čečelice se mi jedou dobře a pořád se tak nějak motám v balíku. Řepín už je přísnější na velkou placku, co mám vzadu vůbec nevím soustředím se jen na šlapání a chci se udržet kolem
  Kolíkáče což se mi daří a na vršku Řepína zatahujeme za sebou oponu. Kolík mě povzbuzuje to je parádní příval energie! Dojíždíme ke skupině a zase pěkně pohromadě,vůbec jsem si nevšiml,že už tam není Bobek škoda,že si vybral černého Petra! Kolíkáč mi říká,že teď ať pošetřím v kokořínským údolí pěkně na Romanov. Něco malého sním a pozoruji Kapra a ostatní jak si pěkně šlapou,je skvělé vidět to takhle v realitě! Ohlížím se za sebe a dostávám napomenutí ať koukám jen dopředu aby se nestalo nějaké neštěstí,beru si to k srdci. Ještě se pak lehce otřu o Jardu Redla ono v tom těsném prostoru se není čemu divit,omlouvám se mu,byl v pohodě.
  Jede se mi pocitově fakt moc hezky a to najednou vidím jak Kolíkáč to bere po levé straně a upaluje dopředu jdu mu do háku a za chvilku jsem před ním na špici,ostrá pravá a málem návštěva v kufru Koníkova vozu zareagoval ale rychle a ujel. To už se začíná silnice zvedat Romanov je tu. 3 km v tempu nedám a tak jedu ze začátku né úplně pomalu,ale pro sebe tak abych mohl později se zmáčknout více. Propadám se z první pozice,chci se udržet Kapra a Kolíkáče jsem za nimi a najednou vidím nejen já řítícího se cyklistu z koce dolů šílenou rychlostí,nezvládá levotočivou zatáčku,má jednu tretru vycvaknutou a vjíždí mimo silnici kde mu na kamenech a jehličí uklouzne zadní kolo. On padá na zem kolo hobluje železná svodidla a vydává hrozný zvuk. Cyklista prolétl pod svodidly což by bylo fajn,jenže bokem nazazil na nosník který drží svodidla a kolem něj se otočil. Bylo to jako když hadrový panák letí
  Neváhal jsem ani vteřinu otočil se a jel k němu. Zastavil tam kluk s dodávkou a ještě jeden cyklista,který byl na výletě. Kouknu jestli žije a trochu komunikuje a volám okamžitě záchranku! Člověk zjištuje jaké má nedostatky,když je v cizím prostředí a vlastně neví kde je aby určil svou polohu(aplikaci záchranku už v tel. mám) přijíždí Luke otevírá mapy a tak mohu dispečerce říci číslo silnice a místo kde jsme.
  Kluk z tranzita přináší deku z auta a polštářek,cyklistu otáčíme aby nebyl hlavou dolů a přikryje ho. Hrozně ho prý bolí žebra no ani se nedivím,člověk je rád,že žije a doufá,že není něco špatně uvnitř jeho těla!!! Byl hrozně špinavý plnou pusu toho bordelu z lesa a prý si nepamatuje čísla komu by se dalo zavolat. Paní ze záchranky mi pak ještě 2x volala jak to vypadá a jestli nemá poškozenou helmu a viditelné krvácení to vše bylo ok. Nejhorší snad bylo to místo nehody,trvalo snad 25min než sanitka přijela a s ní i policie. Ta udělala hned dechovou zkoušku. Policistka si zapsala mé jméno a mohl jsem vyrazit do Tachova. Rozloučil jsem se popřál cyklistovi ať je co nejdříve fit. Celou tu dobu jsem mohl pozorovat jak kolem nás projíždějí snad všechny skupinky a došlo mi,že jsem na trase už asi sám. Cyklista který byl tam s námi u té nehody mi řekl,že mě do cíle doprovodí,že je z Doks a vrací se už domů,původně si myslel,že chytl první balík a chtěl si jen tak potrénovat s nimi. A tak vyjíždíme,když jsem po chvilce zjistil,že jsme na vrcholu Romanova,tak jsem si řekl to nejsou 3 km ani nahodou,mohl jsem se tedy od začátku gumovat trochu více a nemusel jsem vidět tu událost kterou jsem viděl,ale na kdyby se nehraje !!!Po cestě se dozvídám,že zná Hulise a jezdí s ním Českolipský pohár. Cesta s ním utíkala svižně a za chvilku už jsem v posledním stoupání před cílem,dojedu si to v klidu,odevzdám čip a odjíždím směr náměstí. Ani jsem se nerozloučil a nepoděkoval,tak aspoň takto,díky Jardo Svobodo!
  Tím pro mě závod skončil!
  
  Před hospodou plno,jsem rád,že jsme tu všichni v pořádku. Těším se na pivo jdu dlouhou chodbou někam odkud jsou slyšet jen hlasy u baru se potkat s Icemanem který mě pozval pro mě snad na nejvíc hořké pivo jaké jsem pil,ale když jsem ho dopíjel bylo hodně sladké! Neudělal bych to jinak a byl jsem se sebou maximálně spokojen!
  Venku je krásný den,bereme batohy z kufru auta,ještě jednou díky Koníku a jedeme na vyhlášení.
  Na terase plno,zahodit kolo a jít pro kus žvance,kuchař viděl, že nemám čistý bryndák a tak si řekl,ten jel howno a dal mi takového zmrdečka ve strouhance,ale jak se říká,darované strouhance na maso nekoukej a tak odcházím a užiji si tu véču Sedíme namačkaný u jednoho stolu,sluníčko pálí, jíme tu dobrotu a užíváme si tu atmosféru. Pijeme pivo,tleskáme při vyhlašování a řveme jako krávy,když jde na podium Oťas a Kapr Když toto představení skončí jdeme se ubytovat a umýt. Společná chatka 169 s Profesorem zažije velké věci
  Vyházet věci z batohu, jít do sprch bez gelu,ručníku můžeš,protože víš,že se o tebe kamarádi postarají, díky
  Kolíkáč sprchy podepsal samolepkou a můžeme se jít trochu pobavit. Už nejdeme na terasu ale pěkně k baru. Společnost která zůstala na noc byla opravdu vybraná,není důležitá kvantita ale kvalita
  Bereme útokem vše,pivo,utopence,brambůrky,tatranky,šampaňské,kafe a z nádoby řízky od Oťase,jen Kolíkáč vyzobává citron a zřejmě nám chce ukázat směr zdravého stravování,ale když se Turista zakousne do utopence, jeho pevná vůle je v hajzlu a žere jak utržený ze řetězu
  Bože,jak já tyhle chvíle miluji,když vlastně nic nemusíš a jen se bavíš a neřešíš co bude dál no vlastně jednu věc řešíš,když padá mříž,alkohol se zamyká a tebe posílají spát,to jsou stavy co nechceš Vypadá to,že jsem alkoholik,ale rád dělám věci naplno. Bylo vidět,že v tom nejsem sám a touha ještě něco popít byla u většiny zkažených cyklistů a tak prohnat hrdlem výhru Oťase,který nám k tomu ukázal pyžamo a potom ještě Kapr hodil výhru do placu
  Debatní kroužek alkoholiků se rozpustil a info,že se vstává v 6 a v 6,30 se odjíždí jsem nebral na lehkou váhu. Nařizuji budíka a jdeme spát,jenže na chatce 169 se budou dít velké věci……..
  
  Ráno,chatka 169 zažila největší zaspání a budíček stylem za 3 minuty vyjíždíme koukáme na sebe s Profesorem co vlastně máme dělat házím věci do báglu nějaké na sebe,hudruji,že se nestihnu umýt na což mi Profa odpoví stejně se za chvilku spotíme tak to nemá cenu
  Bobek naše zaspání netoleroval a vyjel na samotku domů,my společně opouštíme kemp a Doksy a míříme k nejbližší pumpě,je krásné počasí. Na pumpě toho moc nebylo ale, taková bageta speciál a presso udělá den ještě hezčí
  Po vydatné snídani se už vydáváme na cestu k domovům do práce. Tempo opět pohodové,povídáme si občas si odjedu s Turistou,který mi ukazuje a vysvětluje kouzlo jeho špic je paráda to pospouchat. V jednom kopci mi říká,že jsem se udržel 3 min na 400w což je prý slušné.
  Při jednom sjezdu ztrácím víčko od bidonu ale nevracím se do toho kopce i když kamarádi říkají že počkají Cesta utíká rychle nejprve se odpojuje Pepíno, potom zamíříme do Sojovic kde se loučíme s Kaprem.
  Cestou ještě defektí Basko a pak mě kluci doprovází do Horních Počernic,kde přichází další loučení a odkud už sám s hlavou plnou zážitků a myšlenek jedu do Kbel.
  
  Mé první Doksy,
  
  ty mylné dvě informace už v hlavě nemám! Tam mi zůstala jen ta večerní bublinková regenerace,která všem jistě prospěla a plno smíchu a dobré zábavy!
  Jsem velice rád,že jsem mohl být u toho s vámi!!!