Akce Praha-Doksy 2010

Akce Praha-Doksy patří do kategorie CKKV Hobby Cup. Datum: 2010-05-27.

Nejdelší varianta má délku 77.00 km.

:: Propozice :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto Pavel Chyský :: Report Petr Zahrádka :: Report Radim Skála

Historie: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009

• Léňa – Týmwork
  
  

  Doksy to je závod o kterém jsem slyšel ještě v dobách, kdy jsem ještě hrál fotbal a to, že se budu někdy věnovat cyklistice jsem nečetl ani v Andersonovkách, proto účast na tomto závodě beru jako povinnost, možná bych jej také přirovnal k povinnostem typu, zasaď strom, postav dům a zploď syna. První tři povinnosti již mám v kolonce splněno, nezbývá tedy nic jiného než každý rok plnit také povinnost účastnit se této klasiky amatérské cyklistiky.
  Po výprasku v Klučenicích, který by si nepřáli ani sedláci u Chlumce jsem potřeboval nějakou vzpruhu do dalšího ježdění. Nic nenasvědčovalo tomu, že se tak stane. Tréninkové kilometry – nula, hodin v práci – až moc, spánku – co to je?, ale nic, stane se oranžový zázrak a půjde to!
  Do Třeboradic dorážím s Kubajzem za podpory deště a větru. Počasí se mnou ani nehne, jedu ikdyby trakaře padaly! Cíl mám jediný, pořádně potrénovat a dojet. Nejvíce si přeju dojet někde kolem Quita a Kubajze, ale moc tomu nevěřím. Na ufony typu Kolíkáč nebo Bobek ani nemyslím. Na start si beru své civilní brýle, přeci jen očekávám jízdu v dešti a s těmi cyklistickými v dešti vidím asi jako Andrea Bocelli.
  Start se odehrává v poklidu prvních pár km se stále propadám, protože všichni se někam cpou a nemám zájem padat. Nejvíce mě rozčilujou bikeři, kteří jezdí opravdu tragicky a jen čekám až se některý z nich složí a vezme mě s sebou. Díky těmto šikulům v Měšicích přichází první pád, naštěstí stíhám zabrzdit, ale bylo to o fous. Čelo samozřejmě nečeká, začíná první lepení již na šestém kilometru, makáme s Quitem, Roškym a Rudou z KPO. Stálo mě to dost cukrů a zvýšilo to mou nenávist k bikerům na silničních závodech (jsou tedy i vyjímky třeba Rošky….).
  Regenerace probíhá úspěšně, jen jsem jako na šťopkách druhé lepení nebo pád by mě už nebavil. Brdek v Byšicích se jede v poklidu, vylétl jsem jej na velkou bez zadýchání, sjezd zase s pár kaskadéry a za přejezdem začal závod! Balík se okamžitě natáhl do lajny, nebylo se kam schovat, takže pěkně za svoje jsem makal hodně přes 40km/hod, samá technická zatáčka, prostě nic pro mě. Borec, který jel přede mnou začal děrovat, musel jsem jít před něj a lepit, ale přes všechnu mou snahu se mi to nepodařilo. Naštěstí za mnou jela menší skupinka, kde byl hodně aktivní opět Ruda a Eda Pinkava. Díky jim jsem se docvaknul do větší grupy, kde byl také Kolíkáč. Výjezd na Hostín se jel již více v poklidu, protože závoďáci už byly v trapu. Postupně jsme si dojeli pro Bobka a Roškyho, který samozřejmě dostal od předsedy pokárání za to, že mu chtěl ujet J.
  Na vršku nás je snad dvacet kousků. Nechci o něco přijít, držím se mezi prvními pěti, šesti, což znamená, že si vlastně s nikým ze šlapek nepopovídám….. Jede se mi opravdu dobře, špice nehrotím a jsem rád, že se občas dostanu více dozadu abych mohl s Kolíkáčem nebo s Bobkem prohodit pár slov. V Jenichově fouká jako na větrné hůrce, Eda se to snaží rozhýbat, nenechávám ho v tom samotného, ale všichni ostatní nás ano. Tak se opět sjedeme. Do Střem se o tempo stará Bobek s Kolíkáčem, příjemná změna. Kokořínské údolí jedeme stále kolem 35km/h, užívám si pocitu, že s Kolíčem dojedu až pod Romanov. Počasí je stále lepší a lepší. S klukama si moc nepovídáme ani je moc nevnímám, jen si hlídám pozici kolem čtvrtého, pátého místa, nerad bych na Romanově něco dojížděl. Kolíkáč vystrčil svůj nos ze skupinky jakmile ucítil Romanov, bylo mi jasné, že tady se ukáže jestli pojedu sám. Hned od prvních metrů mi to je jasné. Valí se přezemě jeden borec za druhým a na vrcholu zůstávám sám ani skupinku nevidím. V kopci ještě vidím defektujícího Malinu a jen tak na vteřinku mi probleskla myšlenka, že by bylo super, kdyby mě Malina dojel a pomohl mi dostat se zpět do skupiny. Tyto myšlenky rychle přebyli křečci v levé noze, musel jsem přehodit na kašpara a vyhnat je do věčných lovišť. Dojel mě aspoň další odpadlík, s kterým jsem pokračoval do Mšena. Na kostkách jsem už byl opět sám, kolegu jsem někde vytratil.
  Kostky nenavidím, ale mé rubéčko je miluje, a proto mi tady pomohlo, vyplavilo veškerou kyselinu pryč a najednou se mi nohy roztočili, na vrcholu kostek jsem již viděl Kolíkáčovu grupu a cítil jsem v nohách, že by to šlo! Při zpětném ohlédnutí jsem si všiml oranžového dresu, zaostřím a on to Malina! Jsem už naprosto v klidu a jsem si jistý, že mě tento rakeťák nenechá napospas kokořínským zbojníkům. Je u mě v cukuletu, do řeči mu moc není, jen se chytám a držím. Volí pro mě snesitelné tempo, ještě si mě hlídá aby mě nezničil, krásný to pocit. Alberto Contador táhne Vencu z Horních Měcholup! Sjíždíme jednoho borce za druhým až máme Kolíkáčovu grupu na dohled. Tady se v jednom brdku Malina trochu zapomněl a začíná mi ujíždět, křičím, volám, mačkám se až na 205 tepů, ale nemůžu se docvaknout, tady zasáhla další vyšší moc, borec co jel za námi mi dává pár svých wattů a opět hypnotizuji vysoké, karbonové ráfky! Sjezd je už zívačka a konečně můžu zařvat, JO, JSEM TADY KOLÍKÁČI!!! Skupina už nezávodí, můžu se tedy odkyselovat a vychutnávat společnost Roškyho, Kolíkáče, Maliny a Bobka. Každým šlápnutím děkuji za tuto příležitost svézt se v této skupince. Ve jednom sjezdu, ani nevím kde, byl jsem myšlenkama v nebi nám (rozuměj šlapkám – teda bez Bobka) celá grupa poodjíždí. Malina díky měkkému zadnímu plášti jede ve sjezdu spíše opatrně, Rošky s Kolíkáčem sní asi taky tak nezbývá než na to šlápnout. Začíná nakonec Rošky, ale účastníme se toho stíhání všichni a poslední docvak zařizuje motorka Malina, to je týmwork! Bobkovi děkujeme, že skupinu brzdil -J.
  Malina se v našem turistickém stádečku nudil tak šel na špic a mě skončilo snění. Brdeček do Ždáru ze mě vymačkává poslední zbytky a jen taktak uvisím, ještě, že Malina ze špice odstřídal, opět jsem mohl odpočívat. Na kluka jsem se vůbec nezlobil, protože nebýt jeho (nebo spíše jeho defektu), tak se tady plácám na samotku a místo kochání bych spíš pokračoval v turistice.
  Začínáme se blížit do finále, to znamená, že se nikomu moc nechce jet, brodíme se tedy tankodromem, který je bohužel osudný pro Roškyho, který chytá defekt, po chvíli vidíme vedle silnice také lepícího Technika, prostě smutný to pohled, tady s Tylem prostě nesouhlasím. Asi 2km před cílem se mě Malina ptá zda-li nechci odjet, ale mám toho plné brejle, musím tuto velkorysou nabídku odmítnout a šetřím se na konec. Pozici mám i tak výtečnou, hned za Malinou. Blíží se tedy spurt celého našeho balíku, 200m před cílem nastupuje Malina, za ním Bobek, dávám težší a vyrážím také, když už mám nějakou rychlost, Malinovi vypadává noha z pedálu a musím skoro zastavit, v nohách mám okamžitě kyseliny, že bych jí mohl prodávat a už to nejde roztočit, celý balík jde přezemě a dojíždím tak typicky orlíkovsky, druhý odzadu.
  Výsledek je pro mě naprosto úžasný, v cíli jsem si připadal jako když jsme v neděli vyhráli MS v hokeji. Počasí nakonec nádherné, cyklistiku jsem si užil maximálně a uvisel jsem Kolíkáče. Cesta kolmo do Třeboratic ve skupině se Zahradou, Tremlem, Malinou, Radkem Procházkou a ostatními utekla jako voda. Byl nádherný den, děkuji za skvělý teamwork!!!
  
  

  
  
  
• Ježek – report z neutrálního servisního vozidla
  
  

  Vleklé zranění pravého kolene, mne pro tento ročník kultovního závodu Praha-Doksy uvrhlo do pozice nehrajícího kapitána, resp. do role řidiče doprovodného vozidla a reportážního fotografa.
  
  Na základě předpovědi počasí mne neúčast v závodě příliš nemrzela. Před startem dokonale prověřila odhodlání závodníků několikerá dešťová přeháňka. Počasí hodně podobné tomu jako minulý rok. Ti co si troufli přijet na start po vlastní ose vypadali hodně špinaví a mokří. Vidět třeba Kaprův krásný Spešl pokrytý humusem ze silnice, je srdcervoucí. Ale stejně jako déšť rychle přišel, tak stejně rychle odešel, jen lezavá zima zůstala...
  
  Ale to už se všechno chystá ke startu prvního balíku. V první řadě nelze přehlédnout nejlepšího cyklistického paraolympionika ČR, Jirku Ježka, čerstvého vítěze silničního marathonu Mamut. Kousek za ním naše největší želízko v ohni, Malina!
  
  Po odstartování prvního balíku se již řadí na start druhý balík. Bohužel doprovodná vozidla totálně zablokovala místní komunikaci a znemožnila tak hladký průběh startovní procedury. I když druhý balík na první pohled vypadá jako skupinka vyzrálých pánů, tak se nenechte zmást. Když tihle \"starší\" přiloží pod kotel, nejeden mlaďoch valí bulvy! Jména jako Prager, Vitáček, Vaňkát, Hájek vzbuzují oprávněný respekt.
  
  Stejně jako za prvním balíkem, i za druhým balíkem se krajinou vine vláček doprovodných vozidel. Já si trochu nadbíhám a do Kokořínského údolí dojížďím právě ve chvíli, kdy do něj vjížďí skupina s Kolíkáčem, Bobkem, Léňou a dalšími. Když skupinku předjížďím, snažím se alespoň trochu kluky povzbudit.
  
  Dojížďím první skupinu, kde je Malina, celkem asi 15 lidí. Najížďíme do stoupání na Romanov. Rychlost skoro vůbec neklesá, jako kdyby kluci ani do žádného kopce nejeli, no mazec! Nikdo ze skupiny neodpadá.
  
  Začínají serpentiny a v jedné zastavuje Malina, defekt zadního kola Taková smůla! Zastavuji a pomáhám mu s výměnou. Malina dává průchod své frustraci a nadává... Mezitím nás míjí skipina s Kolíkáčem a z hloučku jen zaslechnu marný povzdech směrem k Malinovi: \"Jirko, Jirko....\". Ještě nahodit řetěz, roztlačit a jede se dál. Na vrcholu kopce předjížďím Léňu, který si na Romanově pořádně \"vyťal\". Volám na něj, že má za sebou Malinu,
  který je po defektu, ať spolupracují. Na Romanově se totiž Kolíkáčova skupinka roztrhla a vzadu zůstal právě Léňa a Malina. Spolupracují a dotahují se na zbytek skupinky. Za Malinou a Léňou se do skupinky přicuclo i pár \"příživníků\". Skupinka pak dále pokračovala přes stoupání k zámku Lobeč a Nosálov.
  
  V lesním úseku za Nosálovem to už vypadalo, že se početná skupina Šlapek zformuje a ukáže letargyckému zbytku skupiny záda. Ale už se možná nikomu nechtělo pouštět do \"větších akcí\". Skupinka jela roztažená po celé šířce silnice a spíš po sobě všichni koukali Ve Ždáru jsem skupinu opustil a jel fotit do Tachova dojezd prvních.
  
  Bohužel jsem dorazil chviličku po tom, co projeli cílem Chvíli po nich sprintuje do cíle i Kolíkáčova skupinka. Pak už následuje tradiční sdělování dojmů před hospodou v Tachově a přejezd do kempu na vyhlášení. V kempu na terase voňavý řízek s bramborem a pivečko. To všechno pod již zcela jasnou oblohou a za svitu zapadajícího slunce.
  
  Ač Šlapky tento rok nezískaly žádné pódiové umístění, myslím si, že si všichni bez výhrad zaslouží pochvalu za bojovný a hlavně týmový výkon!!!

  
  
  
• Kolíkáč – Závěr z říše snů aneb Doksy 2010
  
  

  Příprava na Doksy letos spočívala hlavně v tom, že jsme stále sledovali předpovědní meteorologické modely a tipovali, jestli bude pršet nebo nebude. Já byl odhodlán vyrazit i za deště, protože minulý rok jsem kvůli nemoci nejel a tak ani nic jiného nezbývalo Vyleštil jsem kolo, těsně před vyjetím, mě ještě zdržela práce a tak jsem nestíhal sraz s klukama na Chodovci a razil s mírnou časovou sekerou sám. Na Želivského se strhl ceďák, který mě dokonale prolil, kolo zasvinil, já v depresích zalezl do zastávky a koukal na ty provazy vody, úplně stejně jako při cestě na časovku v Bášti, do háje, letos je nám tedy počasí opravdu nakloněno. V Letňanech ještě dojedu Quita a Iceho, kteří jedou krokem, aby se nezacákali, ale je to úplně zbytečné, stejně jsme jako vodníci. U teplárny už vládne čilý ruch, Kajman s Fandou tam nervózně přešlapují a váhají, jestli pojedou nebo ne, tak je razantně přemlouváme k registraci. Bobkova fábka se plní k prasknutí, pomerančový hlouček zase srší vtipem a řevem, každý ze sebe uvolňuje starťák. Obětavý řidič Ježek nás fotí a řadíme se do startovních boxů. V hlavě se přepínám do módu ostrého závodu, hned od začátku být u špice, každé sebemenší zaváhání se bude trestat. Kdyby se podařilo přeletět přes úvodní brdky do kokořínského údolí s čelem, byl by cíl letošních Doks splněn. Ale to by nesměli stát na startu hobbíci typu Jakuba Svobody, Petra Zahrádky, Jirky Ježka a jim podobní, včetně našeho rakeťáka Maliňáka, ale stále doufám, že by třeba mohli mít trochu soucitu .
  Zdoláváme úvodní kilometry této legendární klasiky, na čele naši Kubajz s Gejzou, Malina dobře zakukán a pak jede trio Technik, Kolíkáč, Bobek, pěkně vedle sebe to hrneme dopředu a kecáme, úžasný zážitek, tempo kolem 45km/hod. a jede se jako nic. Blíží se Čečelice, najíždím si dopředu, aby mě balík vykopl nahoru a vcelku se podařilo, zaváděcí vozidlo policie a CKKV stále na dohled. Na přejezdu trochu na brzdy a hned za ním ostře doleva, áááá tak teď to začíná pěkně bolet, pole se natáhlo jak žížala, a v protivětru jedu totální šrot, děrovači děrují a na hlavní před odbočkou na Liblice se jede levá škarpa, pekelný terezín, možnost závětří hodně problematická, stále ale je tu možnost to spojit s čelem, ale okolo mě už hodně svěšených noh, ještě Ruda Kadlec hecuje na sjetí, ale přichází stoupání na Hostín, marně hledám molekuly kyslíku a potřebné watty, konečná, Technik, Malina, Bobek, Rošky jsou fuč, otáčím se, za mnou početná grupa, nechávám se sjet ... tak to je neslavný konec mých až moc optimistických ambic .
  Teď zmobilizovat síly, abych vydržel v této grupě, a hele na horizontu se válí na asfaltu 3 smotané postavy, z toho jsou 2 orange, blížíme se blíže a jedna z nich je Bobek, no do háje, už ale nasedá na kolo a přicucává se k nám. A hele před námi další uschlé třešničky, jedna z nich je Rošky a to je hned veseleji. No, a když se ze zadu ozve euforický Léňa je jasné, že to bude ještě veselejší Je nás asi kolem 25 kousků, mezi nimi Eda Pinkava, Venca Cafourek, David Marek, Ruda Kadlec, Honza Šístek... Jede se neuspořádaně, občas náznak nějakého střídání či kolotoče, ale přinutit takový dav k nějaké smysluplné spolupráci se moc nedaří, před údolím zkusíme s Bobkem zabrnkat na nervy a zkoušíme jakoby odjet, ale oběma je nám jasné, že to je hodně propagační . Bobek furt hudruje, že má odřený duál, prst a naražené koleno, no moc mu nezávidím, Léňa si to neskutečně užívá, pusa od ucha k uchu a sliny jen odletují Rošky jede úsporně, nepouští se do žádných větších akcí, stejně tak jako valná většina skupiny. Údolím jedeme na výlet, málokdy se přiblížíme ke 40km/hod., a to je nás prosím stále kolem 25 lidí, tady jsme mohli frčet úplně jinak. Blíží se Romanov a v hlavě si načítám další kód programu Doksy2010, kopec musíš jet blízko špice, abys mohl zareagovat na případný únik, v minulých letech Ti vždy pár lidí ujelo, prostě tento kopec rozhoduje, musíš tady nechat všechno!
  A podařilo se, dokonce na mě vyšla dole pod kopcem špice a do Romanova najíždím jako první, po chvíli začne určovat tempo Eda, jdu mu do háku a zkusíme vydržet. A najednou se nám naskytne smutný pohled, u krajnice defektící Malina a u něj naštěstí Ježek, který mu už pomáhá. Romanov dokazuje svoji pověst, procenta sklonu dokonale prověřují vrchařské schopnosti, Eda už pomalu odcouval, teď tu je nejsilnější Venca Cafourek, ale stále se mi daří být okolo 3.-4. místa, skvělý pocit, dáváme si jako mezci . Konečně sklon ustupuje a přichází poslední magnet k vrchařské prémii, jsou tu diváci s trubkami, atmosféra málem jak na Giru , teď už to vyjedeme, není se na co šetřit a tak ze sedel a spurtujeme na horizont. Moc se neohlížím, ale zdá se mi, že jsme se trochu proseli a nechali tam pár soupeřů. Kostky v Mšeně ochutnám mezi prvními a chrastíme si to nahoru, za kostkami mám vždy takový zvláštní pocit, jako bych vjížděl někam do bezstarostného dětství, odpoután od dospěláckých starostí. A nejinak je tomu i letos, ale asi i moje okolí se zasnilo a zvolnilo se, protože před Lobčí jsme znovu ve 20 lidech a z týmových kolegů zpod Romanova nikdo nechybí a je tu i Malina. Tak to je mazec, Léňa se dostal do stavu naprosté extáze, stále vykřikuje letošní oblíbené heslo \"na to se napijeme\" a radostně si ťukáme bidony, no nezapomenutelné pocity! Malina se nabízí k nějakému týmovému odjetí, ale moje vystřílené nohy už na to moc nemají náladu , a stejně moc nevěřím v úspěch, skupina přežila Romanov a jen tak odjet by nás asi nenechala.
  Začíná neskutečná taktická bitva, nikomu se moc tahat nechce, každý už vyhlíží konec a šetří se na spurt. Po zkušenostech z minulých let, kdy jsem vždy totálně vyhořel si v hlavě nahrávám poslední kód, a to začít až po poslední zatáčce před cílem a zkusit to na malou placku pořádně roztočit . Konec na Doksech je nekonečný, ale člověk musí být trpělivý a obezřetný a mít i trochu štěstí, protože povrch silnice je tankodrom, to štěstí bohužel neměl Technik, který neradostně stojí v příkopu s defektem, celý balík parkuje, jede se hodně výletně a před Tachovem se málem zastavuje , no taktická bitva jak má být… Mě to vyhovuje, vyklepal jsme trochu únavu ze svalů, blíží se poslední zatáčka, fouká zleva, tak se nacpu do pravé závětrné krajnice, shodím na malou a čekám, co se bude dít. První už to nevydrželi a začínají se zvedat zadky, začínám točit a točit a točit. Vydržím to?
  Hůůů to je pocit, blíží se zelená brána keřem obrostlého cíle a já mám před sebou už jen vpravo Bobka a vlevo Edu, ze všech ostatních jsme udělali jen přihlížející diváky, Bobek už taky couvá, a já točím a točím, musím vypadat šíleně legračně, jak na tom skáču, jak na koze, to není ukázka žádné spurtérské síly, ale Eda se přibližuje, cílová čára též, vypadá to dobřéééé, mám o trochu větší rychlost a těsně Edu skočím, no tak to je pro mě závěr z říše snůůůů!! Zaťatá pěst a hormony štěstí stříkají v gejzírech okolo mě! Eda gratuluje, vracím se do cílového prostoru a probíráme zážitky a povzbuzujeme přijíždějící Šlapky.
  Tachovský Hostinec u Slunečních hodin hostí vybranou společnost bláznů na lehkých stojích, kteří zdolali 28.ročník Praha-Doksy. I oranžový hlouček není nic své pověsti dlužen, to jsou chvíle, které z Doks dělají něco více než jen obyčejný závod. A pak vzhůru do kempu, příjemně prokecaný večer, bez větších iontových orgií, abychom si trojboj dobojovali až do cíle v pátek dopoledne. Ano, i ta cesta nazpátek ve společnosti Bigmiga a Fandy, byla nezapomenutelná, tak jako pro mě celé Doksy 2010.
  

  
  
  
• Gejza – můj vrchol sezóny nezklamal
  
  

  Je tu ten den, kdy se jede můj nej. závod a to jsou DOKSY, při pohledu na oblohu kolem 14 hodiny se mi vybavují hrůzné momenty z loňského roku, kdy jsme celý závod odjeli b dešti a v zimě a zas jsem si říkal hold budeme v cíli za vodníky. Naštěstí je o něco teplej jak vloni a teploměr ukazuje něco málo pod 20 stupínku. Volím krátké kalhoty i dres abych neměl tolik mokrých věcí na sobě. Cestou na start trošku sprchne, ale po prezentaci déšť ustává a místy je i modrá obloha, ale směrem k cíli je nebe zlověstně ocelové. Na startu prohodím pár slov s ostatníma a už se přibližuje čas startu.
  START je trošku opožděn a peloton v klidném tempu vyráží směr Hovorčovice. V Hovorčovicích je můj největší fanda syn tak se snažím dostat na špici aby mě viděl, to se mi daří a do Hovorčovice vjíždím jako první a zamnou celý balík, Na konci Hovorčovic s chci do balíku zařadit, ale nějak nikdo nechce jet dopředu a tak stále jedu v čele a tak pokračuji na čele balíku dál, v čele projíždím Měšice,Mratin a mezi prvními vjíždím i do Kostelce nad Labem zde se již střídá, ale stále jedu v popředí, Z našich ke zde i Kubajz, nějaký borec ve spartanském dresu, a náš úspěšný paraolimpik Jirka Ježek. V duchu si říkám, že je to parády jet v blízkosti tak významné cyklistické osobnosti, Cesta ubíhá v slušném tempu dál do Všetat, kde již na úplné špici nejsem a morálně se připravuji na první kopec, kde tuším první problém. A jsou tu Čečelice, jako každý rok mě zde balík odjíždí a já začínám stíhací jízdu do nějaké skupinky odpadlíků, v které bych se svezl v poklidu do cíle., V stoupání na Hostín se mi to daří a společně s Kubajzem dojíždíme skupinku cca 15 lidí, kde je z našich Qvit a Bigmig. Ve sjezdu do Kokořínského údolí a následně v něm se z naší skupinky stává cca 20 člený balík, kde se snažíme spolupracovat a točit krátké špice a postupně nabalujeme další jezdce až bych řekl, že před stoupáním na Romanov je nás tak 30. sice se mi zdá, že ne všichni střídají jak by měli, ale tempo je stále slušné.
  ROMANOV, to jsem zvědav co ten kopec s naší skupinkou udělá a hlavně kdy zní odpadnu já. Kupodivu Romanov vyjíždíme v dost slušném tempu, dle bigmiga za cca 7 min a já se stále držím v naší skupině, z které odpadají nějací borci a bohužel i Kubajz. Na vrcholu jsem nadšen jak jsme to rychle zvládli a spouštím se směr Mšeno, Zde je další moje neoblíbené místo a to stoupání po kostkách, ale letos jej zvládám též bez větších problémů . Z Mšena je to klasika nahoru,dolů a pořád se mi v hlavě hon, kdy mě ta skupina orve. Někde před Žďárem mě berou křeče do pravého lýtka,ale naštěstí je překonávám, a stále se držím v naší skupině.
  A jsou tu poslední km letošních Doks asi tak 2 až 3 km před cílem potkáváme dva naše Rošky a ještě někoho s defektem, tak se modlím aby technika vydržela. V závěrečné části se začíná zrychlovat a naše skupina se trhá na dvě části, ujíždí nám asi 8 borci z nich jeden poté co vymetl díru v silnici konči v poli. Jí zůstávám v druhé skupině, kde je i Qvit a Bigmig. Asi t 1 km před cílem zato zkouším vzít a kupodivu se z naší skupiny trhám a 500m před cílem mám menší náskok, ještě krátké ohlédnutí a vím, že mě nesjedou.
  CÍL čas někde klem 2:18 je parádní, myslím, že toto jsou oje nejrychlejší a asi i nejlépe odjeté Doksy v čemž se doma utvrzuji. V cíli už jsou ti lepší z nás a probírají závod. Já děkuji Qvitovi, bigmigovi i za nám dojíždějícímu Kubajzovi za bomba závod a rychle mířím k místní osvěžovně 2 rychlá pivka hups na kolo a směr Mladá Boleslav na chatu, zde mi komp ukazuje krásných 130 km.
  Letošní Doksy byli prostě úžasné, naštěstí nepršelo, i sluníčko svítilo, výborný čas a super svezení, už dnes se těším na příští ročník.
  A málem bych zapomněl na velkou událost, poprvé m nesjel druhý balík, asi jeli na POHODU. Takže ještě jednou dík všem a hlavně KDO ŠLAPE TEN ŽIJE
  

  
  
  
• Robin – Jak to blbě začalo, tak to dobře skončilo :)
  
  

  Tolik milované, tolik proklínané Doksy. Pokaždý se těšim, pokaždý jsem nervózní. Letošní počasí ale převažovalo jazýčky vah na stranu nervozity až k nechuti se zúčastnit. Na psychice mi nedodalo ani to, že jsem měl slíbeného testovacího celokarboňáka, ale ve středu mi bylo oznámeno, že je na nějaký promoakci kdovíkde a jinýho nemaj.
  Nic nic, dle radarů by to dnes neměly být loňské lázně, takže ráno sedám na meridku a fičim do práce. V dešti, nejkratší cestou přes Zlíchov a jak se kříží silnice s kolejema sem sebou fláknul. Najel jsem si málo (nebo blbě?) na koleje a už jsem letěl. K mý smůle jsem spad loktem na nějakej střep, takže posléze pohotovost a šití..
  To mě přece nezlomí! Ruka se mi sice blbě ohybá, ale to kole nepotřebuju. Řadit můžu, jen na stojáka to trochu bolí. Takže po o sedám k Sousedovi do vozu a ještě s Indurainem míříme do Třeboratic.
  Těsně před startem přestává pršet, teplotka příjemná a sem tam vykoukne sluníčko jako kdyby říkalo: po tom všem si tu? tak si to užij! :)
  A já poslech! Až do Všetat letím s čelem, kolem Šlapek jak nas.. - krása :) První ostřejší brdek a nám méně zdatným není přáno uviset. Nevadí, formuje se cca pětičlená skupinka, která spolupracuje a v kopci před Nebuželema na sebo dokonce čekáme. Krása. Udolím letíme, co nohy stačí, ale Kapr s Vitasem nám předvádějí, jak se závodí :) Po chvilce nás docvakne i čelo veteránů a žen, s kterými doletíme až pod Romanov a cestou polkneme ty dva uprchlíky. Uctivě ustupuji ke straně a schazuji na malou, nahoře pak zjišťuju, že náš kvintet byl rozprášen. Chytám se jednoho korálku a (slovy Kolíkáče) navlékáme postupně další, až do počtu pět. Zdravíme se s úsměvem, protože je to náš původní kvintet, jen s jedním suplujícím. Jedeme k cíli společně, dokonce jeden druhýho do kopce tlačí, když mu spadne řetěz, tomu říkám pomoc v nouzi. Teprve ve Ždírci to rozervem definitivně - někoho braly křeče, v někom bouchly saze - takže do cíle dojíždím třetí z těch pěti. Když beru v potaz neustálej bočák nebo protivítr a ten šitej lokýtek (Ibalgin to jistil), tak výslednej čas je (pro mě) naprsto úžasný
  Spolubojovníkům děkuji ještě jednou, CKKV děkuji za závod, Šlapkám za účast. Dik, dik, dik a za rok pa :)

  
  
  
• Radim – Dneska to jelo aneb povedený závěr závodu
  
  

  Poslední květnový čtvrtek se tradičně konal legendární závod všech silničních cyklistů-hobíků Praha-Doksy, letos to byl již 28. ročník. Na startu se nás ze Sokola sešlo pět - Přemek, Mišák, Dusík, Ivoš a já. Počasí nakonec ani nevypadalo tak hrozně, jak slibovali v předpovědi, a tak start se uskutečnil sice na omoklé silnici, ale za celkem příjemného tepla. Odstartovali jsme zhruba z první třetiny startovního pole, sice hned po startu dva jezdci před námi spadli, ale jinak byl start letos celkem v poklidu, držel jsem se z počátku za Přemkem, který však za první vesnicí zrychlil a poskočil o několik řad dopředu, což se vzápětí ukázalo jako velice prozíravý krok. Hned ve druhé vesnici v Měšicích při odbočování na hlavní došlo totiž těsně za Přemkem k hromadnému pádu asi pěti lidí, kteří zcela zablokovali celý jízdní pruh a já musel úplně zastavit, zatímco čelo odskočilo asi o 200m. Se zaťatými zuby jsem se ještě do Mratína dokázal dotáhnout zpátky, ale vyhráno zdaleka nebylo, protože v záloze čekal Kostelec. Vozovku již tady sice za poslední roky docela opravili, ale několik kráterů přece jen zbylo. A jeden z nich jsem zrovna já v rychlosti 45 km/h trefil. Rána to byla pořádná, vylítla mi jedna láhev (naštěstí jsem měl ještě jednu) a berany se mi pootočily asi o 20° směrem dolů tak, že spodní úchop byl téměř na úrovni úchopu horního! Ráfek a plášť naštěstí vydržely, takže rychle dál, řidítka holt budou muset počkat až do cíle. Ještě jsem stačil zahlédnout, jak kousek přede mnou Přemek trefuje jiný kráter a také on přichází o láhev…
  
  Z hlavní skupiny odpadám v prvním větším kopci v Čečelicích, ale jinak mi to v kopci docela jede a předjíždím hezkých pár lidí. Nakonec zůstáváme ve čtyřech a celkem v poklidu pokračujeme směrem na Mělnickou Vrutici, kde nás na železničním přejezdu na vzdálenost asi 100m poněkud překvapí přijíždějící motoráček. Bělmo očí strojvůdce jsme pravda neviděli, na druhou stranu jeho vztyčená pěst byla vidět už docela dobře. V Kokořínském údolí pravidelně střídáme, přesto nás zezadu dojede větší skupina dalších asi patnácti lidí. Protože kopce se mi dnes jedou docela dobře, zkouším to v největším stoupání na Romanově trochu roztrhat a ačkoli zdaleka nejedu takovou kaši jako jindy, mám na vrcholu na skupinu náskok asi 200m. Bohužel ale se mnou nikdo nejede, takže se alespoň v klidu za jízdy občerstvuji a na kostkách ve Mšeně se nechávám skupinou opět dojet, protože je jasné, že sám nemám šanci náskok držet. Navíc zjišťuji, že na Romanově bohužel téměř nikdo neodpadl a skupina je stále asi dvacetičlenná. Kdybychom takto přijeli do cíle, nemám při svých spurterských kvalitách moc šanci a minimálně polovina lidí by šla přese mě. Proto se snažím v kopcích trochu tlačit na pilu, ale jede se mnou v podstatě jen startovní číslo 128. Ostatní zůstávají zpět, ale na rovinách si nás vždy hravě dotáhnou. Ve stoupání do Žďáru, kde se odbočuje z hlavní silnice do finálního přiblížení k cíli, za to vezmu trochu víc, ale ztrácíme jen jednoho nebo dva jednotlivce a stále je nás okolo dvaceti. Se 128 se proto rychle domlouváme, že to ještě zkusíme trochu potrhat. Držíme takticky čtvrtou pátou pozici a v posledním horizontu před cílem jdu do toho po hlavě, 128 těsně za mnou. Chvíli mám černobílo před očima, ale stálo to za to, zbylo nás vpředu jen pět a ostatní mají ztrátu zhruba 50 m. Do cíle zbývají necelé dva kilometry, z toho polovina je sjezd, tady je to v pohodě, ale na zbývající rovině k cíli mám obavy, aby nás zezadu přece jen ještě nedojeli, tak trochu netakticky tahám čelo skupiny hlavně já. To se mi pak v samotném závěru logicky trochu vymstí, sil do spurtu do mírného kopce už nezbývá tolik a dva jdou přede mě, ale jeden z nich je číslo 128, tak tomu to přeji, protože ten celou dobu ve skupině makal opravdu příkladně. Dojíždím tedy ve skupině jako třetí, ale hlavně, že ten větší zbytek skupiny nás už zezadu nedojel. Nakonec je z toho celkem dobrý čas 2:17:41h, pořadí ukáží až oficiální výsledky ... (ZDE MOŽNO DOPLNIT VÝSLEDKY SOKOLŮ, AŽ BUDOU NA WEBU). Hlavní ale je, že jsme se v cíli všichni ve zdraví sešli plni nových zážitků z Doksů a už teď se těšíme na ty příští.
  
  Díky organizátorům z klubu CKKV za krásný závod!
  
  Radim