Akce Praha-Doksy 2008

Akce Praha-Doksy patří do kategorie CKKV Hobby Cup. Datum: 2008-05-29.

Nejdelší varianta má délku 80.00 km.

:: Propozice :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto KPO :: Foto CKKV

Historie: 2005 :: 2006 :: 2007

• Cancellara – První Doksy na plný plyn…
  
  

  Na startu se sešlo nejen spousta cyklistů, ale i cyklistek. Tak si říkám, super, aspoň budu mít možnost porovnat síly. Pár minut před startem dohlížím do první lajnu a vidím tam nějakého „exota“ co je jen v kraťasech s kšandama a kolem hrudníku má hrudní pás….no říkám si, asi se chce opálit, možná připálit…ale nakonec mu pořadatele udělili žlutý dres vedoucího jezdce a vyklubal se z něj Radek :o) Navodili příjemnou atmosféru a rozjelo se to naplno. Budík mi pravidelně ukazoval 40km/h, snažila jsem se držet ve předu, abych balík neztratila v nedohlednu. Při přejezdech na kolejích…takové díry ve velké rychlosti, no byly to pěkné šlupy, trpěla jsem i za kolo, pak vždy následoval krátký spurtík, protože se tvořili malé díry, tak abych neztratila balík. Držela jsem se balíku jak klíště, ale po 21 km mě stejně utrhli myslím, že v Řepíně, v tom prvním dlouhým táhlým kopci, do půlky jsem tepala kolem 195, nemohla už jsem ani dýchat, ještě jsem zvládla projet náměstím a pak se to opět zvedlo a já odpadla jak breberka. Balík se roztrhal a já si to chvilku jela se Šemínek, po chvíli nás dojel Soused a vytvořili jsme šlapkovské trio. Vůbec mě nešetřili, místama jsem vzdychala a snažila se zebe vymáčknout vše co se dá. Po cestě jsme potkali v kopci cyklistu s prasklým řetězem, tak jsme na pár vteřin zastavili a vytáhla jsem nýtovačku, aby si to mohl opravit a svištili jsme dál. Pak další cyklista s defektem bez pumpičky, tak mu Soused háže svojí pumpičku, ale pak si uvědomuje, že mu to s ní asi nepůjde, tak se k němu vrací Šemík a půjčuje mu svou. Tak si to se Sousedem chvilku jedem ve dvou a před Kokořínském údolí si nás sjíždí skupinka asi 7 chlapíků, tak se k nimi připojujeme a celé údolí si to užíváme s nimi. Já bych chvilkama i zrychlila, ale Soused říká, že nemá smysl blbnout, že za chvilku přijde Romanov. A je to tady, Romanov znám, ale tentokrát se mi zdál delší, než kdy jindy. Snažím se udržet za jedním chlapíkem cca do menší ½ kopce, docela máme náskok, rvu to co se dá, ale v půlce musím zvolnit, srdíčko už zas nestíhá. Říkám si pomalu mě zbytek dojede a na hoře zas pojedeme společně, ale bohužel všichni byli ještě rychlejší před vrcholem a tak jsme zas se Sousedem zbyli sami. Už mi dochází voda, piju totiž jak duha. Naštěstí Soused mě zas zachraňuje, má jí dostatek, tak nedojedu na suchu. Ještě mi nabízí sušenky, ráda bych si dala, ale žaludek mám tak stažený, že bych nic nepozřela. Nevím ani přesně kolik kilometrů do cíle cca 15km a Sousedovi se něco nezdá, tak znejistím, slyší, jak kdyby jeden z nás měl defekt a jsem to já. Asi jsem skočila do nějaké díry, však ty silnice byli pěkně rozbitý. Zastavujeme a v tu chvíli nás dojíždí Šemík. Kluci mi pomáhají s výměnou duše. Zastavuje u nás auto od Kernu a chlapík nám půjčuje velkou pumpičku a pomáhá nám nafouknout kolo. Zvládli jsme to celkem rychle, díky moc pánové. Protože sama bych tam byla asi dost dlouho, protože jsem byla už v takovém tranzu, že se mi klepali ruce a nebyla jsem schopna ani pořádně připevnit pumpičku ke kolu. Tak a naše trio pokračuje dál. Po chvíli dojíždíme osamoceného jezdce a jedeme ve čtyřech až do cíle. Jsem pěkně prošitá, ale kluci se mě snaží povzbuzovat. Tepy už mi ani nelezou na horu, ale stále dýchám zhluboka, jak kdybych jela na maximum. Šemík mě ještě hecuje těsně před cílem, že by se ten bodík co celkového hodnocení hodil a tak přespurtovávám jezdce, který jel s námi a z posledních sil projíždím cílem. Byl to skvělý zážitek. Díky moc Šemíku a Sousede, bylo mi ctí jet s vámi, hezky jste se o mě starali. Moc jsem si to s vámi užila. Bez vás bych takový výkon nepodala. Dala jsem do toho vše co jsem mohla a nevadí, že bedna nebyla, mám z toho skvělý pocit a to je pro mě nejdůležitý.

  
  
  
• Andy – Doksy na šrot
  
  

  Doksy jsem jela poprvé loni a hned mě dostaly. Nádherný závod! Na letošní ročník jsem se moc těšila. Měla jsem sice najeto 5x méně než loni (před Doksy cca 500 km), ale stejně jsem si to chtěla užít. Bylo jasný, že svůj čas 2:48 určitě nezlepším, cíl jsem si tedy určila zajet to pod tři hodiny.
  
  Od začátku týdne jsem ale začala dělat jednu kravinu za druhou. V pondělí mě popadla touha, jít letos poprvé běhat. Sice to bylo jen pět kiláků a pomalým tempem, ještě ve čtvrtek mě ale bolely nohy. Nezkontrolovala jsem sedlo, které mi přidělával Jirka a to bylo špičkou dolů, což jsem zjistila až na startu. A nezkontrolovala jsem na kole vlastně vůbec nic, což se mi pak pořádně vymstilo, protože bylo nějak rozhašené přéhazování.
  Ve čtvrtek jsem celý den nestíhala, ještě dopoledne jsem byla pracovně v Hradci, v jedenáct jsem do sebe v autě nasoukala bagetu a v půl druhé nervózně prezentovala svůj projekt vedení. Po druhé hodině jsem skákala do auta, jela pro Jirku a pak na start do Třeboratic. Už jsem se nestihla ani najíst, ani rozjet, všechno bylo na minutu.
  
  Někdy po půl čtvrté byla odstartována druhá skupina závodníků, čítající starší pány a dámy všeho věku. Nacpala jsem se někam do středu, abych se hned nepropadla na chvost, říkala jsem si, že musím balík udržet co nejdéle. Tohle přesvědčení mi vydřelo asi dvě minuty, pak mi totiž spadnul řetěz a byl konec. Abych nezpůsobila kalamitu, jako ten kluk na Mamutovi, nechala jsem kolo setrvačností jet a jen jsem udržovala směr, aby mě ostatní mohli v klidu předjet. Když byli všichni pryč, zajela jsem ke krajnici a řetěz nahodila.
  
  Když jsem skončila, neviděla jsem nikoho, kromě Marťas, která na mě počkala. Marťásku díky!!! Začalo stíhání balíku. Rozjely jsme to s Marťas docela rychle, nohy z běhání ale pekelně bolely (po pár kilákách se to naštěstí nějak rozjelo) a ješt jsem sklouzávala ze sedla. V duchu jsem klela jak špaček. Když byl balík na dohled i na dosah, zacpala nám cestu auta, která nešla kvůli hustěmu provozu objet ani v protisměru. Než jsme se vymotaly, byli v tahu úplně všichni. Chytla mě z toho deprese, skoro jsem svěsila nohy. Marťas naopak vystřelila, ujela mi a dojela nějaké dva chlápky. Možnost jet v balíku, byť malém, mne probrala a tak jsem zase zrychlila a po pár minutách svinské dřiny jsem je dojela. Balíková idylka dlouho nevydržela. Sice jsem sjeli ještě jednoho chlápka, ale kromě jenoho, vysokého šlachovitého staršího pána, neuměl nikdo střídat a tak jsme to s Marťas táhly hlavně my dvě. Ti dva nejen že nestřídali, ale ani nevydželi v háku a tak jsme je ztratili a jeli ve třech. Tempo jsme udržovali celkem svižné, já se rozjela a nejelo se mi úplně špatně, náladu mi zkazilo až další spadnutí řetězu na mladoboleslavské. Mí parťáci zpomalili a počkali na mě, takže jsme se zase pěkne zformovali a pokračovali dál. Myslela jsem, že už takhle pojedem až do cíle, ale Marťas po sjezdu z mladoboleslavské nečekaně odpadla. Čekali jsme na ní, ale když nás dojela, nahlásila, že už nezávodí, musí si hlídat tepy na Sudety. Snažila jsem se jí přemluvit, ale nedala se, prý ať jedeme sami. Nedalo nám to, jeli jsme raději všichni pomaleji, mě se trhat nechtělo. Společnš jsme zvládli i první kopce, v těch mi to vůbec nejelo. Po rovinách jsem táhla, v kopcích odpadala
  
  Po přejezdu přes koleje (ty přejezdy byly fakt dost šílené) jsme potkali holku s defektem, už prý pro ní ale jelo auto. Marťas se s ní zakecala a tak jsme znovu čekali. Jeli jsme s parťákem úplně pomalinku a najednou se před námi vynořil Hynault. Měl defekt, naštěstí ho zrovna opravil a připojil se k nám. Zároveň nás dojela i Marťas, hned bylo zase veseleji.
  Hynault do toho pěkně šlápnul, já se zavěsila za něj a šlapala o sto šest, říkala jsem si, že to je konečně člověk, jakého potřebuju, abych ten závod dojela alespoň trochu se ctí Maťas s parťákem jsme začali ztrácet, i když jsme zpomalili, nedojeli nás. Pochopila jsem, že už to fakt vypustila. A tak jsme jeli dál (tuším někde od Střem či Nebužel) jen ve dvou.
  
  Hynaultovi to jelo nádherně, za chvíli jsme si to svištěli kokořínským dolem. Jak jsem trochu polevila, vzdálil se mi a to jsem musela hodně máknout, abych ho dojela. Už se mi jelo výrazně hůř, než v té první třetině, tím stíháním a taháním jsem asi dost utavila. V jednu chvíli jsem odpadla víc a těžce jsem popadala dech, Hynault naštěstí zpomalil a já ho mohla pohodlně docvaknout. Před romanovem jsem ho varovala, že tenhle kopec bude moje smrt, ale uklidňoval mě, že pojedeme pomaloučku. A taky že jo, já jela fakt úplně zoufale, tempo asi 7 km/h a přitom tep 185, nohy byly úplně tvrdý, nechtěly se točit. To bylo trápení. Hynault, který měl sám síly za tři, se ode mne nehnul na krok, povzbuzoval mě a pomáhal. Společně jsem předjeli nějakého odpadlíka. Poslední metry před vrcholem jsem měla mžitky před očima a žaludek až v krku, být tam sama, skopila bych to i s kolem někam do příkopu. Takhle jsme to nějak zvládli a v následných rovinkách a sjezdících jsme se zase rozjeli. Zkusila jsem do sebe natlačit gel, voda už mi docházela a tak jsem potřebovala doplnit cukry, kterých se mi zoufale nedostávalo.
  Posledních 15 kiláků bylo čiré trápení. Jela jsem úplně v transu, nemohla jsem se pořádně nadechnout a tak jsem hekala jak Selešová. Každý sebemenší kopec pro mě byl jak Alp de Huez. Na tepák už jsem raději nekoukala, očima jsem fixovala je n to, jak naskakují kilometry a kolik jich chybí do 79. Aby cesta nebyla tak jednotvárná, shodila jsem potřetí řetěz. Slezení a opětovné nastoupení na kolo mi dělao větší problém, než osmdesátiletému důchodci o berlích.
  Hynault mi pořád obrovsky pomáhal, ani nevím, jak mám vyjádřit svůj vděk. Jízda se mnou pro něj musela být fakt hrozná.
  Konečně se objevil poslední sjezdík a rovina před cílem. Tam jsem se z posledních sil za povzbuzování Hynaulta rozjela, dokonce jsem zase někoho předjeli. V kopečku před cílem jsem zpomalila, chtěla jsem, aby šel Hynault přede mně, cítila bych se neskutečně trapně, kdybch bych měla být v cíli dřív než on. Hynault se jen usmíval a argumentoval, že mě přece musí pustit před sebe, že by to bylo trapné zase jemu, a tak jsme běhěm dohadování nakonec projeli cílem společně
  Já totálně na šrot, Hynault vypadal že by si to klidně dal ještě jednou
  Čas 2:57 splnil můj cíl a po všech peripetiích nakonec nebyl vůbec špatný. Bez Hynaulta bych ho ale určitě nedosáhla. Takže ještě jednou velký dík!
  

  
  
  
• Léňa – Hrábnutí na samé dno
  
  

  Na Doksy jsem se fakt těšil moc, moc dlouho. Ještě den před startem mi volali z práce, že máme mítink ať závod zruším. Mám sice práci na druhém místě svého žebříčku, ale důležitost mítinku a Doks je fakt někde jinde. Po nedělním Milešově jsem se cítil docela dobře a moc jsem chtěl zajet nějaký dobrý výsledek. Alánek bohužel nestartoval tak má hlavní motivace byla pryč. Po přečtení reportů z minulého ročníku od všech zůčastněných šlapek , jsem se nejvíce bál kopce v Čečelicích. Úplně mě jímala hrůza při pomyšlení, že mi tam všichni ujedou a zbytek pojedu ve špatném balíku nebo co hůř sám.
  Po ICQ se domlouváme s Malinou na srazu v Hostivaři, kam přijíždí také Kuře. Fajn pocit jet na legendární závod s takovými raketami. Už při opravdu pohodové jízdě zjišťuji, že něco není v pořádku, nohy se při záběru velmi rychle sekají. Říkám si, že to rozjedu , jsem docela v pohodě, na Vysočanské se k nám připojují Kolíkáč, Rošky, Šemík. Pokračujeme tedy v kvintetu, které na Proseku doplní Marťas, v Letňanech Gejza. U plynárny byly další šlapky ,se všemi se velmi rád zdravím, Radka vidím v jeho oblíbeném dresu (cizí stáje…) a ptám se už asi jako dvacatýosmý (ptali se snad všichni), kde má žlutý dres? Radek s trpělivostí a v klidu po dvacátéosmé odpovídá : „Ještě mi ho nedali“. Kuře mi ještě centruje na rychlovku zadní kolo, platíme startovné a hurá na start.
  Na startu si ještě s Kolíkáčem ukazujeme soupeře z jiných týmů, Kolík poukazuje na Marhiho a já na Jelínka oba z KPO. Stavíme se někam do desáté řady, srdce bijí, tepy rostou a strašně se těšíme! START!
  Začátek se jede mírně, v balíku ani nepociťuji nějakou námahu, hned na začátku všechny ztrácím a mírně se propadám někam do středu možná i do zadní části balíku. Pozorně sleduju zejména borce před sebou, který máme minimálně 100kg a už tady si dává což znamená, že sebou docela škube a opravdu mám strach, že někoho sundá. Objet ho nejde, jsem fakt jak na šťopkách. Asi na 15km vidím Gejzu jak si to šine podél balíku zprava na čelo, ihned mi bleskne hlavou jeho slova na diskuzy: Pojedu se svézt, tedy jestli mi zase nehrábne…. (promiň Gejzo, fakt mě to v tu chvíli tak připadlo a pobavilo mě to , ale dobře TY!). Také se z bezpečnostních důvodů posouvám někam mezi cyklisty dopředu. Cesta utíká jako na školním výletě, kdyby nebylo zúžení, špatná cesta a železniční přejezdy tak bych snad usnul. Za přejezdy se vždycky zrychlilo, bylo zapotřebí vstát a zaspurtovat a opět se vrátit do vyjížďky. Když jsme se blížili do Všetat tak hráblo pro změnu mě a už jsem si chtěl budovat dobrou pozici na Čečelice.Vyrazil jsem na špici balíku, cestou jsem ještě zaslechnul myslím Kuřete: Co to dělá? No budoval jsem si pozici, ale brzy.
  Před Čečelicemi jsem někde kolem 40 nebo 50 místa, průměr máme kolem 40km/h a čekám nástup. V čele vidím Kuřete, který se hned za esíčkem pokusil o nástup, který ale nikdo nenásledoval. Jelo se docela v pohodě a úsek kterého jsem se obával nejvíce dojíždím v poklidu s prvním balíkem. Po sjezdu a následném výjezdu po kostkách na hlavní už balík nasadil dost ostré tempo, poprvé mi tepy jdou hodně vysoko nad 180, které naštěstí po následném brdku po Boleslavské opadá a jen se kochám nástupy čela a vlněním balíku cyklistů zprava doleva. Začínám se cítit jako na PRSu, tzn. Kontroluji jestli nemá defekt zadního kola, protože fakt mi to nejede a i jízda v balíku mě stojí dost úsilí. Po odbočce na sjezd do Řepína se snažím najít si ve skupině takové místo abych měl výhled před sebe a sjezd absolvoval v pohodě.
  Ve sjezdu sice ztrácím pár pozic, ale nějak mi to nevadí, protože čekám na Řepín kde se připravuju na další laktátovou dávku. Začátek kopce se jede docela v pohodě, dokonce můžu sundat velkou a jen točit frekvenci ani v serpentinách se to moc netrhá, nevidím žádný nástup. Zato v následném prudkém úseku už vidím, že čelo zrychluje a stojí mě hodně úsilí balík uviset a po výjezdu z Řepína mám před sebou díru cca 5m a z sebou asi taky tak. Síly na sjetí skupiny před sebou nemám tak čekám na lidi zezadu, kteří když mě dojedou točí spíše údržbu a tím nám první balík definitivně odjíždí. Ještě nastupuji, společně s Cafourkem a někým z Kladna, ale ještě pře Nebuželama mi odjíždí Cafourek i Kladěňák a zůstávám sám. Za mnou díra jako hrom (nikoho nevidím), vytahuju tedy v poklidu gel, pořádně se poprvé na závodě napiju a čekám. Za Nebuželama už vidím nějaký balík, těším se, že se svezu.
  Ihned jak mě docvakují zůstávám na špici, vytahuju je na vršek před Střemy a v následném sjezdu až do Lhotky si prohlížím skupinu. Vidím Kolíkáče, Humlíka z HH, varťáka co s námi byl v Kolodějích, Jelínka z KPO s kterým se zdravím a vzpomínám si hned na Lišanskou šlapku, kde jsme spolu tahali skoro celý závod a spoustu dalších lidí, které neznám. Ze začátku údolí naše skupinka čítající asi deset lidí moc nespolupracovala, připadal jsem si jak na Lišanské šlapce, trochu jsme to pak z Kolíkem vyhecovali a už před Harasovem náš balík jel krásně. Krátké špice, rychlost stále někde mezi 37 až 42km/hod, paráda. Tady jsem jen myslel na slova, která jednou v Kolodějích pronesl David Klíma na adresu Kolíka, (nebo Icemana, nevím) že jet před kopcem 40km/h je šílenství, proto se stále častěji ptám Kolíka kdy bude Romanov (nechtěl jsem tahat skupinu před kopcem)? Tempo před Romanovem trochu upadá, všichni se šetříme.
  Za to vjezd na Romanov už není selanka, kopec znám tak jedu ze začátku jen tak aby mi nikdo neujížděl a jen slyším Kolíka vzadu pořád něco brumlat, pak za to vzal nebo spíše držel rychlost za začátku Jelínek a někdo z Corratecu,poprvé pociťuju jak mi to nechce jet, chtě nechtě dochází řada na kašpárka a jsem rád, že jedu něco mezi 17 a 19km/hod, ještě, že Romanov není nějak moc dlouhý a závěr se již dá jet na těžší převody tak předjíždím Jelínka a šinu si to k vrcholu, kde vidím povzbuzující šlapkovskou legendu Vyhupa (strašně moc mě mrzí, že jsem k šlapkám přišel tak pozdě a tuto ikonu jsem nemohl osobně poznat). Křičí na mě, nejeď sám počkej na ostatní, činím tak. Dojíždí mě Jelínek pak i Želina, společně docvakujeme vrchaře z Corratecu, Želina nás hecuje ať jedem co to dá i ve sjezdu tak se točíme. Ve Mšeně jdeme hodně na brzdy a stoupáme po kostkách. Tady si kolegové pochvalují, že ty kostky jsou dobrá příprava na Radotín II. Už se ani neohlížím jestli je někdy poblíž Kolík, protože Želina ve sjezdech a na rovinách má obrovskou sílu a dává nám pořádně zabrat, vždycky jsem rád za každý brdek kde zase spíše přejímám iniciativu já nebo Jelínek. Nakonec už ani moc Želinovi nestřídáme tak nám odjíždí v následném magnetu a sjezdu. Pokračujeme tedy ve třech , kde se o tempo staráme ještě rovnoměrným dílem.
  Už toho mám plné zuby, ale snažím se střídat , ikdyž mám tepy stále nad 180 dokonce vidím i 193. Ve sjezdu v lese ztrácíme vrchaře z Corratecu tak pokračujeme už jen ve dvou. Neprostudoval jsem si délku tratě tak opravdu nevím kolik nám ještě zbývá. Hlásím Jelínkovi, že jsme na 71km, uklidňuje mě, že to už jsme skoro v cíli a zároveň zrychluje. Z posledních sil ještě párkrát odstřídám, ale tak od 72km už jen tupě sleduju jeho zadní plášť, žlutý rám Author a modlím se za cíl. Teď jsem fakt jel pořádné sračky, hrábnutí na dno bylo slabé slovo, jel jsem snad jen na vůli, když jsem viděl na silnici, že nám chybí do cíle už jen 3300m padla na mě další krizovka a odjíždí mi také Jelínek. Jedu tedy sám, ještě se ohlížím jestli za mnou není třeba Kolíkáč, který má na předjetí před cílem zvláštní cit, naštěstí nevidím nikoho tak jedu na krev. Najednou 200m do cíle a CÍL!
  Čas někde nad 2h a 12min, 16. místo , pocit jsem měl fakt hodně špatný. Takhle jsem si ještě na žádném letošním závodě nehrábnul. Svému soupeři z KPO můžu jen poblahopřát tentokrát jsem na něho neměl ani v nejmenším. Následné setkání s ostatními byla krásná tečka za tímto super závodem.
  Teď minimálně týden nechci kolo ani vidět! Do Křivoklátského pekla nejedu žádné Koloděje ani nic jiného, maximálně si někam půjdu zahrát šachy!
  
  
  

  
  
  
• Šemík – Opět klasika
  
  

  Málem jsem letos nejel, pár dní před startem je všechno špatně. A když už teda nemůžu jet dal jsem si ještě po nedělním delším běhu ve středu další. Proč se taky šetřit když nejedu, žejo. Jenže ve středu odpoledne je všechno jinak. Už dopředu jsem se domluvil se Sousedem že zkusíme pomoct Míše, no a to bude teď pecka s těma utahanýma nohama. To bude sranda až mi lídr ujede v prvním kopci. . No a málem se to stalo, dokonce dvakrat.
  Takže náš balík odstartoval, my se Sousedem jak bylo dohodnuto v druhém balíku Cancellarou. A hurá do boje. Hned po pár metrech jsem ztratil přehled o Sousedovi, jede se docela na těsno, přejezdy, hlídám si jen našeho lídra. Cancellara jede perfektně, v první půlce balíku, v kontaktu se soupěřkama. Zatím vše podle plánu, koukal jsem že tradiční vítězové pěkně schovaní tak uklidňuju Canceláru že vpoho, že jen točit nohama, že závodit se začne až na 20-tém km v prvním kopci v Čečelicích. Říkám jí \"Hele až přijde kopec, vem za to, tam půjde o všechno, není extra dlouhej, jeď na max\". No a kopec přišel a Cancellara se opřela do pedálů, do pedálů se opřely i její soupeřky i domestik Šemík. Jojo a ten kdo nestíhal jsem byl já. To byl nářez, jen jsem koukal jak se mi všechny děvčata včetně našeho lídra vzdalujou. A je to tady, to jsem pomocník, to je ostuda. Dostihl jsem Cancellaru až v polovině kopce kdy ji začaly poodjíždět soupeřky. Tady se rozhodlo. Nahoře jsme zůstali ve dvou, soupeřky v asi 10-15ti členném balíku cca 150m před náma a vzdalovaly se. Veselejší to začalo být po pár kilometrech za Řepínem, dojel nás Soused. Ve třech to byla parada, Cancellara na rovinách prostě lítá, jsem byl nadšenej jak to odsejpá a začal jsem si říkat, že jestli třeba z té skupinky před náma odpadne, mohli bychom ještě nějakej skalp urvat. No a pak jsme potkali chlapíka s defektem, bez pumpičky, no ….. jako že si svého lídra a Souseda dojedu. No dojel jsem je právě když sundavali píchlé zadní kolo po asi 15ti kilometrech zoufalé jízdy. To jsem ale domestik co. Prý chytili v kokořínském údolí skupinku . Zadní kolo jsme opravili a od té doby jsem jen zíral. To co vydrží Cancellara to jsem dlouho neviděl. Říkal jsem si že když pojedu moc, že si řekne. Bylo znát a hlavně slyšet že toho má už plný brejle ale visela naprosto spolehlivě. Tempo k 35km/h do těch mírnějších stoupáních lehce pod 30km/h. Neskutečný co vydržela a v závěru stačilo naznačit že se ji možná bude hodit bodík za chlapíka co jel před náma a ještě zaspurtovala. Moc dobry to bylo, Cancellara až zlepší kopce jak nahoru tak dolu bude to hodně zajímavé. Psát o tom, že se Sousedem rád jezdim nemá smysl, prostě klasika, Doksy opět zážitek zážitek. Jo a díky pánové Malino a Kolíkáči že jste mě druhý den dotáhli do Prahy, sám bych to jel dvakrát tak dlouho, byl jsem úplně ale úplně vyřízenej.
  

  
  
  
• Kolíkáč – Nezapomenutelné Doksy
  
  

  Doksy, magické slovo, nevím proč, ale ten závod mi připomíná studentská léta, když jsme se sebrali na víkend a vyrazili do lůna přírody . Tady taky, člověk s batůžkem vyrazí ve čtvrtek z domova a vrací se v pátek kolem oběda plný nezapomenutelných dojmů. Každý rok si říkám, bylo to nepřekonatelné, ale pokaždé mě Doksy nadchnou něčím novým a nejinak tomu bylo i letos.
  V úterý v Kolodějích nalamujeme Frantu Vokála k účasti a z něj, ze starého závoďáka se dozvídáme, že už tam stál na bedně … a pak ve středu přichází nečekaná SMS od Vyhupa, přeje orange dravcům mnoho úspěchů…Šemík trochu laboruje s účastí, jak je u něj zvykem, ale nakonec si dopoledne ve čtvrtek balí věci na spaní. Tradičně nabalujeme cestou na start oranžové dušičky a u teplárny už to žije, zdá se, že loňská účast snad musí být zase překonána. Mám zálusk na Marhiho z KPO a zkusit uviset Léňu pod Romanov, splnit tyto cíle, ale znamená poprvé v životě se pokusit kukat v hlavním balíku i po Čečelicích a Byšicích.
  Úvod závodu zpestří Gejza, který jede na čelo pozdravit svoji fandící rodinu, a pak už jen pevně chytnout řídítka a modlit se, ať to někde nelehne. Zabezpečení policejními vozy je na skvělé úrovni, auta v protisměru se moc nevyskytují, a když už ano, tak stojí na krajnici, je to zážitek mastit to přes vesnice v takové mase lidí. Stále si hlídám Léňu, okolo mě i Bigmig, Mlhoš, Gejša a další. A Čečelice se neúprosně přibližují, doplňuji tekutiny a zapínám naplno mozek, teď to nesmím podcenit, raději shazuji na malou a budu točit a točit, minulý rok mi to tady zle ujelo. Ale letos to vypadá klidněji, nejedou se takové bomby a tak horizont letím stále v hlavním balíku, a teď sjezd zakončený rozmláceným přejezdem, bude to o štěstí, nesmí se brzdit, snažit se to překonat v co nejvyšší rychlosti a i následné kostky, hůůůů to je rachot, kolo drží pohromadě. Nájezd v Byšicích na hlavní je nepříjemný, hlavně u pravé strany silnice je nechutný hrb, a tak raději si to vykružuji po levé straně, je to sice delší, ale mírnější a člověk se tak nezahltí a může spurtovat k benzínce. Ano, tady se láme chleba, tady je potřeba jet totální kref. Peru to jako smyslů zbavený, neujíždí mi to, safryš, že by se to podařilo? A kdopak to vpravo svěšuje nohy, co svěšuje nohy, on úplně couvá . Modrý dres, modrá helma, jééé to je Marhi, nabíjí mě to další energií a přicucávám se na chvost hlavního balíku. Neskutečný, nezapomenutelný! Podařilo se!
  Pro naše rakeťáky je to výlet, jen si točej nohama, ale pro mě, to je obrovský mazec. Roztažený balík po mladoboleslavský od krajnice ke krajnici, policejní auto a motorka to čistí od aut, fouká z pravoboku, takže jsme někdy natlačeni úplně do krajnice, ale visím, visím a přede mnou Léňa a vedle mě Robert Turner z CKKV, kamarád od Pavla Trachty, se kterým si v euforii ještě podáváme ruku na seznámení. Špice balíku se vlní od kraje ke kraji, tak to jsem viděl zatím jen v televizi , jedeme ke 40km/hod., za mnou už zeje veliká díra. Teď jsme v tý kaši málem skončili, jeden si líznul a začal se opírat o ostatní, rameno na rameno, málem jsme už leželi, ale naštěstí jsme to ustáli.
  Odbočka na Řepín, kvalita silnice jde dolů, tak ještě to zkusím co nejdál, nemá cenu se šetřit, za námi se určitě zformovali a chtějí dojet pochcípané kusy, jak by řekl náš Strejda Vjíždíme do stínu lesa, rychlý sjezd a přes mostek vzhůru na vrchařskou prémii. První serpentiny ještě zdolávám spolu s ostatními, ale čím více se blížíme k žluté čáře, tím se to více začíná tříštit a po výjezdu z Řepína zůstávám asi v 7 členné grupě, balík pomalu a nedostižně odjíždí. Začínáme točit kolotoč, docela to stále frčí, a tak balík stále ještě vidíme a i nějaké další odpadlíky. Přejezd a nájezd zase na hlavnější silnici, regulovčík Pavel Trachta a Jarda Hanzl nám hlásí ztrátu a hecují dál. Před sjezdem do údolí se ten jeden z odpadlíků, které sjíždíme začíná přibližovat a zajímavě vybarvovat do oranžova. Jéééé, on je to Léňa. Před startem jsem mu říkal, že mu zkusím ještě pod Romanovem poklepat na rameno a ono se to snad podaří
  A je to tady, do údolí už najíždíme v početné grupě, točíme předpisový kolotoč a začínám cítit nějakou krizi. Pohoda a euforie se vytratila a jen tupě šlapu a šlapu, v závětří se občerstvuji a připravuji se psychicky na Romanov. Tak nějak, kdyby tady už byl cíl, byl bych spokojen. Dokonce zbývá i trocha času a hraju si s computerem a nevěřícně koukám na průměrnou rychlost, která atakuje hranici 39km/hod.. Do háje to je mazec, teď to jen nějak solidně ještě doplácat do cíle. Většina se ptá, kdy už to přijde, ten legendami opředený Romanov, který nenechá na sebe dlouho čekat … ještě v posledním záchvatu dole pod ním zařvu, ať jedeme jako lidi a ve skupince se svezeme až do cíle, ale pro většinu to neplatí, začínají ujíždět. Já se nějak prapodivně šetřím, představuji si, jak je ten Romanov dlouhý a smrtelný kopec a jedu na úplném chvostu naší skupinky. Po chvíli si zvykám na tempo a frekvenci, kterou musím kroutit do kopce a zjišťuji, že se mi začíná jet, čím dál tím lépe. Už v dáli vidím prémii a na ní Léňu, jak mizí ještě s dvěma borci, hážu tam těžší převody a ze sedla začínám zrychlovat, když tu najednou slyším hlasité povzbuzování, to snad není možný, jsme už tak prošitý, že mám vidiny? Nééé nemám, je to on, VYHUP!
  Tak takhle si představuji cyklistický ráj, zběsile řvu, ty voléééééé a teď si už zaboha nemůžu vzpomenout jestli jsme si plácli rukou a nebo ne, ale podle fotek asi jo . Bylo to hrozně emotivní, nezapomenutelný! Pekelně mě to nakopává, musíme sjet grupu před námi řvu na ostatní, do háje, z polní cesty se nám tam sune nějaký traktor, co teď? Snažím se ho předjet po pravé straně, naštěstí se mi to ještě podařilo, a tak na kostky najíždím osamoceně, stále vidím Léňu a spol. před sebou, musím, musím. Přehoupávám se přes horizont a bohužel je ztrácím z dohledu, následuje velmi rychlé esíčko, ještě dupu ze všech sil, ale marnost nad marnost, je vidět, že se skupinka nefláká, sám na ně nemám šanci. Svěšuji nohy, hltám z bidonu a čekám na své pronásledovatele, které jsme nechal na Romanově. Zpětně si říkám, že jsem udělal chybu, měl jsem to ještě zkusit, Léňa pak v cíli říkal, že se grupa dost rozpadla …
  Jedeme tedy ve čtyřech kouscích a tempo bohužel upadá, nemáme žádného tahouna, plácáme nohama a těšíme se na cíl. Škoda, že tu není Léňa, ten by nám to dokázal rozjet Ten závěr Doks si nějak nemůžu stále zapamatovat, krajina a profil se stále mění a když už si říkám, že to je cílový brdek, tak se to ještě dál protáhne. Ale výhledy jsou tu krásné, Bezděz, kopečky okolo a před námi na silnici vzorně sešikovaný Buffino team. Ale teď už to dobře rozpoznávám, na spurt se nějak necítím a tak zkusím v poslední zatáčce za to vzít a odskočit. Hůůů povedlo se to, jenom se mi jedna žlutá vosa zabodla do zadního pláště a jede se mnou, cíl se rychle přibližuje a Robert Turner nastupuje, není už sil mu vzdorovat, jen se zděšeně otáčím, zda-li se za námi neřítí zbytek. Naštěstí ne, jsme v cíli, Malina řve, mám chuť také řvát, povedlo se to!
  Tachovská hospůdka to je klasika mezi klasiky, tady si uvědomuji, že na tohle jsme se vlastně nejvíce těšil, pivo se nosí po korbelech, šťastné i méně šťastné Šlapky dojíždí do cíle a na všech je vidět, jo dnes jsem dal ty svoje Doksy. A ten můj výlet do studentských let nekončí, hurá do chatek, převléci se a zasednout na terasu, kde zábava utichá až po půlnoci mezi CKKV bardy.
  

  
  
  
• Gejza – Doksy jsou Doksy
  
  

  Na letošní Doksy jsem se fakt těšil a jako vždy byl to pro mě vrchol první poloviny sezóny. Do závodu jsem nastupoval s několika cíly a to:
  1 co nejdéle se svést v nějakém slušném balíku nebo skupině
  2 v téhle skupině jet s někým ze šlapek
  3 zkusit vrátit porážku Kolíkovi a Mlhošovi
  Po obědě, kdy jsem stlačil, asi kilo rýžové kaše jsem se šel natáhnout abych mohl v 14,2O čekat v Letňanech na orange vláček, který se kolem 14,3O hod přiřítil a pokračovali jsme směr Třeboratice. Na Prezentaci pozdravy se známými, ještě malé vyjetí a probrání minulých závodů a ročníků a pak už hurá na start.
  Jak šel závod :
  Start :
  Start se trošku protáhl, ale Kolem 15,3O docela slušně početný balík vyrazil směr Doksy. Já jsem se pohyboval někde vprostřed balíku, ale v Hovorčovicích na mě čekala rodina a jelikož jsem chtěl aby mě viděli tak jsem vyrazil před balík čelu jsem se to snažil říct a tak jsem do Hovorčovic vjel s malím náskokem všechny jsem pozdravil a za Hovorčovicemi jsem se vrátil do balíku, kde jsem ve společnosti Léni, Mlhoše, Kolíkáče, Bigmiga a ostatních šlapek v poklidném tempu dojeli až do Čečelic. Myslím, že se jelo vcelku poklidné tempo.
  Čečelice – Řepín
  První prověrka výkonnosti mě trošku přibrzdila a z Byšic už vyjíždím v roztrhaném vláčku a snažím se sjíždět jezdce přede mnou. Asi 1 km před odbočkou z hlavní silnice dotahuji asi 8 členou skupinu, kde je Marhy z KPO, Bigmig, můj kamarád Sparťan a další borci. Marhy se stále snaží rozjet rychlý kolotoč, ale nějak se stále nedaří, Nájezd na Řepín nás nerozděluje a tak prakticky za Řepínem pokračujeme stále spolu pravidelně točíme a doufáme, že ještě někoho sjedeme. Bohužel Kolíkáč už je někde daleko předemnou a tak jemu porážku nevrátím, ale Mlhoše jsem nechal někde za zády
  Řepín – Romanov
  Za Řepínem tedy pokračujeme stejným tempem a za vcelku pravidelného střídání v asi 2O členné skupině směr Romanov. Cestou nám pořadatel na křižovatce sděluje ztráta na čelo cca 5 min . Kokořínským údolím se jede pohoda, jen v jednom místě nám zkouší poodskočit Marhy což se mu daří, jelikož údajně jede čůrat, ale on nás sprostě zkouší. Před vjezdem na stoupání k Romanovu ho sjíždíme a na kopec zase pospolu. Marhy prohazuje, že zde mu stejně ujedeme, že mu to nejede a podobně
  Romanov- Mšeno
  Stoupání nás určitě roztrhá a tak se snažím abych byl stále v kontaktu s nějakou skupinou, Marhy nastupuje a trošku poodjíždí, snažím se taky nastoupit a co se děje zamnou moc nevnímám, stále se koukám jen dopředu, snažím se držet Marhyho, který mi trošku odjíždí, ale já odjíždím i ostatním a zde ztrácím Sparťana a Bigmiga. Na vrcholu stoupání ztrácím na Marhyho asi 100m. Na kopci Vyhup to jsou věci a hned hlásí sjeď je dál to fouká a měl bys starosti. Tak se do toho obouvám a ze Mšena vyjíždíme v 6 členné skupině, kde jsem já dva borci z KPO a další tři.
  Mšeno – Doksy
  V téhle skupince pokračujeme dále občas se hecnem, že musíme jet aby nás už nikdo nesjel, že by to byla škoda. Ve stoupání k Žďáru nás dojíždí asi 4 borci z 2 balíku a tak se snažíme za ně pověsit a chvilku se s nimi udržet. Teda jedou fakt kule takhle rychle jsem posledních 5 km na Doksech nikdy nejel. V závěrečním stoupání mi naše skupinka trošku odjíždí a tak si ani nezaspurtuji, tak snad příští rok.
  Konec
  Jsem spokojen a nadšen zatím nejlepší čas jaký jsem na Doksech ujel, neměl jsem žádnou krizi a dokonce jsem si občas i zazávodil, fakt bomba. Odevzdat číslo , dát pivečko a hurá zpět Praha ve společnosti Raškyho a Spartana nám cesta super utekla a za 2 hoďky jsme byli doma, teda v restauraci na pivku.
  
  
  Takže za rok zase v Doksech
  ))" width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" /> ))" width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" /> ))" width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" /> ))" width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" />