Akce Praha-Doksy 2007

Akce Praha-Doksy patří do kategorie CKKV Hobby Cup. Datum: 2007-05-31.

Nejdelší varianta má délku 79.00 km.

:: Propozice :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Plakát :: Obrázková pozvánka :: Fotogalerie CKKV

Historie: 2005 :: 2006

• Andy – Super závod Praha – Doksy
  
  

  O tomto závodu jsem slyšela samé superlativy, je to prý naprostá kultovka v amatérských závodech a navíc letos 25. ročník. Dokonce i v Pelotonu o něm vyšel článek: http://www.peloton.cz/amaterske-ligy/zavod-z-prahy-do--doks-slavi-ctvrt-stoleti.html Jezdí se prý vždy poslední květnový čtvrtek, což znamená drobnou komplikaci, vzhledem k tomu, že je to pracovní den. Ale v práci jsem si to zařídila, takovýhle závod si přeci nemůžu nechat ujít, navíc, když se chystal "Orange Express", přihlášeno bylo 18 Šlapek! Na start jsem jela z práce společně s Petrem. Ten nechtěl jet závodně s prvním balíkem, kam by věkově patřil, nýbrž na pohodu s balíkem druhým. Takže prý pojedeme spolu. Moc jsem tomu nevěřila, protože vím jak má závodního ducha, a myslela jsem, že se nechá strhnout a já že mu pak určitě nebudu stačit. Před třetí hodinou jsme dorazili do Třeboradic, parkoviště už bylo skoro plné. Bylo jasné, že účast bude hojná (nakonec to bylo skoro 200 lidí). Také Šlapek už bylo na místě spousta, takže jsme pak dělali skupinové fotky. Na prezentaci jsem zaplatila 100 Kč za startovné a dostala číslo 191. Pak jsme se byli trochu rozjet a poté už se připravovali na start. Bylo krásně, svítilo sluničko, takže jsme jeli nalehko, ale protože jsme věděli, že se budeme vracet až večer, přibalili jsme do kapes i návleky s vestu. (Hodně lidí po závodě v Doksech přespává, my ale museli v pátek do práce, takže jsme to se zpáteční cestou vymysleli tak, že jsem den předtím nechala auto v Mladé Boleslavi s tím, že tam po závodě dojedeme.) První dvě kategorie - tedy Mazáci a Vlčáci startovali v 15:20, ostatní kategorie včetně té mojí (Ženy) v 15:30. Trasa závodu měřila 79 km a vedla z Třeboradic přes Hovorčovice - Měšice - Mratín - Kostelec n/Lab.- Všetaty - Čečelice - Byšice - Řepín - Nebužely - Střemy - Kokořín Důl- Ráj - Romanov - Mšeno - Lobeč - Nosálov - Žďár - Ždírec - Tachov. Poté, co odstartovala první početná skupina, zařadili jsme se na start i my s Petrem. Stáli jsme vedle kol a povídali, když tu se najednou ozvalo v rychlosti tři-dva-jedna-start! Nikdo to moc nečekal, respektive jsme mysleli že budeme upozorněni, že se start blíží, takže všichni naskakovali na kola a ozývalo se mohutné cvakání. Petr se nacvaknul a vyrazil hned, mě se to moc nezdařilo, takže mi hned ujel. Všichni varazili na velkou placku a vystřelili pěkně rychle, měla jsem co dělat, abych tempu stačila a skupinu dojela. Ale podařilo se mi protlačit se až za Petra. Trasa vedla pořád po rovině, nebo mírně z kopce, jelo se hodně rychle. Já měla průměrku na prvních 20 km 34,1 km/h, čelo jelo určitě k padesátce. Co mi dělalo prolémy bylo to, že se občas balík hodně přibrzdil až zastavil a vzápětí se zase rozjel tím strašným tempem. Tyhle rychlé rozjezdy na těžký převod mě dost unavovali a tak se stalo, že mi za chvíli balík ujel Snažila jsem se pak dlouho dojet jednu menší skupinu jezdců z CKKV, ale jak jsem jela sama a v některých místech docela foukalo, nedařilo se mi je dojet. Byla jsem z toho moc smutná, samotné se mi jet nechtělo, už jsem začala přemýšlet o tom, že vzhledem k Sudetům si to dojedu jen v klídku na pohodu. Ale v tu chvíli mě předjel starší pán s číslem myslím 155, na kole Willier. Byl štíhlý a svalnatý, cyklista každým coulem. Jelo mu to pěkně. Zahákla jsem se za něj a jeli jsme spolu. Byl moc fajn, skoro pořád tahal on, jen když si občas potřeboval odpočinout, schoval se za mě. Po rovinách jsem ho uvisela v pohodě, v kopcích mi vždy trochu ujel a to jsem pak musela hodně máknout, abych ho zase dojela (obzvlášť na kopci v Řepíně jsem měla dost problémy). Ale jelo se nám spolu moc dobře a když mi navrhnul, že to spolu dotáhneme až do cíle, samozřejmě jsem souhlasila. Podařilo se nám sjet pár lidí. Jediné, co mi vadilo bylo to, že některé úseky byly hodně frekventované a také tam bylo na můj vkus až moc železničních přejezdů, kde bylo potřeba hodně brzdit. Kilometry nám ale přesto utíkaly, ani nevím jak a už jsme za sebou měli půlku trati (tedy 40 km). A pak přišlo překvapení, za jednou zatáčkou jsem uviděla Petra, čekal na mě! Prý jel pořád v prvním balíku, ale už to i na něj bylo moc rychlé a protože se přece rozhodl jet na pohodu a se mnou, pustil je a čekal. Byl tam asi deset minut, tak byl docela ztuhlej, ale rozjel se bez problémů a hned se zařadil do čela Hned to ubíhalo ještě veseleji, navíc jsme projížděli v krásném kokořínském údolí. Navíc jsme dojeli nějaký pár, který se najednou připojil odněkud zleva (asi si byli odskočit) a pak ještě někoho dalšího, už z nás byl docela pěkný balík! Poctivě jsme střídali a šlo to super, i když už jsem cítila jak mi tuhnou nohy. Projevovalo se to hlavně v kopcích, kde jsem dost zpomalovala. Pod Romanov jsme dojeli společně, ten ale vyjela 155 nejrychleji a ujela nám. Už jsme ho nedohnali Já ho vyjela naopak poslední, pak jsme to ale s Petrem rozpálili a ostatní asi nějak vytuhli, zůstali někde viset. Zkusili jsme zpomalit, jestli nás nedojedou, společně by se jelo líp, ale nikde nikdo. Od té chvíle jsme tedy jeli sami. Do cíle zbývalo nějakých dvacet kilometrů. Většinou tahal Petr, po cestě jsme i trochu povídali, bylo to fajn. Ke konci začal Petr trochu odpadat, mě naopak vidina cíle dodala sil, tak jsem to rezjela a Petr visel za mnou. Předjeli jsme nějakého osamělého cyklistu a poté překvapivě i Vlka! Do cíle zbýval asi kilometr. Před námi se vynořil závěrečný kopeček. Makali jsme ze všech sil, ale přesto se najednou zezadu ozval zvuk signalizující, že nás někdo dojíždí. Byl to Vlk na biku. A křičel že něco o tom že svoji kůži nedá lacino. Oba jsme šli ze sedel a začali spurtovat, takhle rychle jsem do kopce jěště nejela. Ale Vlka už jsem nedojela a Petr mě předjel také, ach jo Byla jsem hodně ráda když jsem protnula cílovou rovinku, nohy mi ke konci tuhly úplně strašně. Hned jsme pak zašli na pivo, před hospodou jsem se zdravila s ostatníma Šlapkama, všichni sršeli dobrou náladou. Poté jsme sjeli ještě do Doks na jídlo a vyhlášení výsledků. Myslela jsem že jede pět nebo šest žen, alespoň jsem to slyšela na startu.Tak jsem se tipovala na pátou pozici a o to víc mě překvapilo, když mě vyhlásili na bednu! Drhé místo. Byly jsme celkem jenom tři, ale stejně je to super. Medaile je krásná. Petr už byl hodně nervozní, bylo půl osmé a my to měli ještě třicet kilometr do Mladé Boleslavi k autu. Tak jsme hned po vyhlášení Žen vystřelili, ani jsem neviděla jak šel na bednu další kolega ze Šlapek. Původně jsem myslela, že do Boleslavi dáme regenerační, tedy vyklusávací jízdu, nakonec jsme měli průměrku třicet Ale stihli jsme to za světla. Byl to krásný den!

  
  
  
• Mlhoš – Moje 1. Doksy
  
  

  Doksy mne podle vypraveni ucastniku minulych let strasne nadchly. No a tak jsem si rek', ze jako dalsi obnovena premiera po 18. letech, co jsem naposled jel v baliku si nemuzu vybrat lip. Ani delka ani profil nevypadaly zabijacky. Navic Zatopek bydli ve Starych Splavech a tak jsem vytahl i jeho. Nanestesti mne pred pulkou kvetna chytla angina a s antibiotikama jsem fakt nejezdil ;-) No ale nakonec se mi par kilaku jeste po nemoci najet podarilo a citil jsem se kupodivu docela dobre.
  
  Tak prisel den D, podporeny natesenymi prispevky na slapkovskem webu. U teplarny jsem si potras rukou s dalsimi Slapkami, ktere jsem potkal poprve, stoupli jsme si na start a od Semika se dozvedel, ze letos vlacek pod Romanov nebude, ze vsichni jedou od zacatku kref. Az po prvni brdek v Cecelicich to byl let. Doma jsem nasledne z logu zjistil prumer za prvnich cca 20 km 40,2 km/h. Snazil jsem se drzet v haku za Semikem a Kolikacem, ale hned Cecelice mi ukazaly, ze bych se mel radeji uklidnit. Prum. tep 177 za ten kopec je fakt na me moc a sice jsem pri najezdu na Boleslavskou videl Kolika jen kousek pred se sebou, ale uz jsem nebyl schopen otocit nohama. Ani pres povzbuzovani Bigmiga (diky) jsem nebyl schopen se zavesit mini skupinek, co sly na Boleslavske prese mne. No jo, klasika, kterou znam s MTB, ma oblibena disciplina prepalit zacatek... Prede mnou skoro 60 km, v tu chvili jsem to videl, ale opravdu velmi zle... Nastesti jsem se chyt skupinky, ve ktere jel Semik a Soused, ktery mne nakonec hecoval az do konce - diky ;-) a trochu si orazil. Na Repin se uz jelo trochu profesorsteji, kdyz tu z nihoceho nic prilitl zezadu Gejza. No, nakonec Kokorinskym udolim jela skupinka s 5 slapkami, kde pribyl Gavos netusim... Pak prisel Romanov, postrach Doks. Gejza odletel dopredu hned zkraje, jel jsem se Sousedem, ale ke konci mi tak 100m? poodjel. Nechtel jsem po Cecelicich jit az na hranu, zvlast kdyz jeste prijde par dalsich kopcu. Nakonec to docela zafungovalo, pac se mi Souseda podarilo dojet hned na kostkach ve Msenu. A utvorila se tak zhruba 6 clena skupinka. No a pak prisel jeden z nejvetsich zazitku. Tak cca 10km pred koncem okolo nas prolitla dvojice, druhy ve slapkovskem. Podivam se po Sousedovi, jo, to byl Vyhup... Neuveritelny, pripadal jsem si jak na vylete, kde jsme se primotali k zavodu. No nic, blizil se cil, vsichni se uz tak nejak setrili. Teda krome Souseda, ten byl skoro porad na spici a slapal jak o zivot. Za coz byl po zasluze odmenem ve spurtu, kde sli vsichni vcetne mne pres nej ;-) Ale vubec mu to nevadilo. No a to je vse, teda skoro. Pocit po dojezdu super, vysledek pro mne velmi lichotivy zhruba v pulce kategorie, avs 33,3 km/h... No na to, ze nekourim ani ne mesic, jsem fakt spokojen ;-)
  
  A na uplny konec posezeni a pokec. Bily kamen byl drsnejsi, protoze kdyz jsem se Zatopkem prijeli po osprsneni se u nej doma, uz nebylo skoro nic k jidlu. Nakonec se podarilo urvat posledni smazak a polivku. No a pokec se slapkama byl prijemny, okoreneny Icemenovym rozdrcenym pullitrem v ruce, kdyz si ho spletl s bidonem. ;-) Nakonec jsem se nechal Gavosem nalakat na dlouheho Rampusaka, prej pojedem pomalu, ha ha... No kazdopadne uz jsem se tam napsal... V dobre nalade, jeste by se dobre sedelo, nas s Kuretem v 10h Zatopek vzal autem do Prahy. Fakt prijemne straveny den, bylo to super!!! Diky vsem.

  
  
  
• Malina – 1.Doksy
  
  

  Tak velký Den D jako Doksy je za námi. Svátek amatérské cyklistiky. Bylo to úžasný, sice příjde krize v tom závodě na který jsem se od prvního setkání s Pražskou cyklistikou těšil. To nic ale nemění na tom že to byla parádní podívaná, závod... Při příjezdu na start mě skoro omračuje dav cyklistů, a hlavně dav oranžových! Fakt paráda, ať se člověk na tom parkovišti u teplárny otočil kamkoliv měl vždycky na obzoru VŠ, tomu se říká tým a reklama:)
  Při startu je problém s organizací doprovodných aut, tudíž čekáme trochu déle v startovních pozicích. Trochu očumuju ostatní, je to tady okolo samý borec! Hlavně z přítomnosti D. Jeřábka z Děčína jsem skoro zoufalý, Chyba, trio z Královic, trio Vokolek Import, pak dres nějakýho sparťana, jednotlivec z K+S Minařík, no pecka. To bude zase peklo! Rozjezd po hlavní je prvních 10 minut hodně nervózní, něž se všichni zajedou trochu to trvá. Je tu strašně moc lidu, balík má snad 100 exemplářů. Jeden pruh skoro nestačí, pár bláznů to pouští dopředu směrem přes protisměr. Prakticky každé auto musí zastavit, před námi jede policejní doprovod a před zatáčkami houká. Jede se už pěkně 50km/h, trochu po větru ale i přesto že jedu poměrně vpředu jedu stále kompenzaci...Už aby přišel kopec na mírnou selekci a rozdělení do skupinek. Vedle sebe vyhlížím Kuřeho, menšími posunky si ujasňujeme situaci, a snažíme se na špici trochu přitlačit na pilu. V tom přijede mašinka jménem Gejza:) a na špici udává své výborné časovkářské tempo. Trať ubíhá neskutečně rychle ani se nestačím divit že už je 25km za námi, jedu na špici s Kuřetem a sjíždíme k Čečelicím, kde dostávám takovéto mrazení v zádech, že se bude závodit:)
  V Čečelicích to rozjíždím do nejvyšších otáček a snažím se balík provětrat. 100metrů před koncem se přese mne převalí Kralovičtí koukám na ně jak tele na nové vrata, Jeřábek, Chyba, Sparťan, a další a další. Je mi to jasný, na začátku jsem to moc přehnal! Na hlavní směr Boleslav, to drtím opět jak magor na Ukrajině. Jen abych dohnal první skupinu, občas se někdo přidává a tak netahám jen já. První skupinu dojíždíme v odbočce na Řepín. Je nás tu typuji tak cca 30. Ovšem z VŠ jsem tu sám:( Naštěstí se vedle mne vynořuje černý dres Specialized (opět Kuře) a směje se že jsme to pos*ali, ale nejhorší zažehnáno. Mě tak do smíchu není. Skoro tomu klukovi závidím že nezná trasu.
  Řepín. Začátek stoupání jedu se skupinou, ale je mi jasné že dnešní vrchařské prémie jsou na jiných. U kostela mi to ujíždí podruhé. Ovšem nejsem sám, hoši vepředu už za to berou už takovým způsobem, že se s tím nedá nic dělat. Snažím se vyhecovat lidi za mnou aby to zkusili dojet, ovšem spolupracovat nikdo zřejmě nechce. Tedy vzniká mezera přede mnou i za mnou. Po dlouhé době hromadný závod na, který se těším a najednou časovka jednotlivců. Už se mi chce zvolnit a čekat na lidi za mnou. Za mnou se ovšem ozývá dýchající Tomáš Kotýnek (Vokolek Import), že jedem! Jedem! Mastíme to způsobem jakým jsem jel naposledy B8 s Cafourkem. Mírně zvlněný terén, rychlost někde u 50, tepovka na 188. Skupina má před námi náskok asi 200metrů ale je poznat, že se nepatrně přibližujeme. V tom přijíždí modré vysoké auto s reklamou Look. Je mi to jasné Kotty jde ihned za něj a schovává se v zákrytu auta. Mě nezbývá nic jiného než se přidat také. Chvíli jedu vážně na hraně a užuž mi skáče od Tomáše díra. Ale pak křižovatka na které auto zpomaluje a já je dojíždím. V ten samý okamžik Tomáš ukazuje řidiči ať jede. Skupina je už od nás kousek. Dojíždíme jí těsně za jedním z železničních přejezdů. Jedno doprovodné auto mě skoro posílá do příkopu. Je to ale moje vina, za cenu dojetí skupiny ho přejíždím zleva. Řidič mi ovšem rozumí a uhýbá mi, asi taky někdy jezdil stejnou kaši jako já nyní:) Kokořínské údolí jedu v grupě, která regeneruje před Romanovem. Bledá závist. Já bych musel jet až na Mělník, abych zregeneroval. Ještě předtím si ale s Tomášem podáváme ruce a připomínáme si společný trénink v Kolodějích se slovy že to asi bylo k něčemu dobrý. Já jen suše konstatuju, že asi jo. Je mi fakt na nic, takovýhle maso, jsem čekal někde za Romanovem ale ne na celkem poklidné rovince Řepín-údolí, kde jsem plánoval klid před bouří. Máčkám do sebe tubu gelu. Tahá mě bránice. Tohle znám z běhu na 400m. Na kole se mi tohle stává poprvé, asi jsem jel vážně max. co jsme mohl. Údolí se jede celkem v klidu. Všichni pijou, regenerují, jeden borec mi dokonce říká, že je to na usnutí. Hm jasně n usnutí!Woe jeden. Já necejtím nic než bránici. Snažím se jet co nejvíc ze sedla, abych to nějak protáhl, ale moc to nepomáhá. Zničehonic se ozývá pisklavý hlásek se slovy "Já myslel že nám ujedete!" Cože Kuře??? Jo je to on a spolu s ním dalších 5-8borců. Kteří si dávali stejně jako já s Kottym. Trochu mě to uklidňuje a ujišťuje, že mám po ruce parťáka.
  Romanov. Najíždíme tam celkem svižně, což nemám rád. 37-40km/h . Začíná se to zvedat a pár lidí co tam vjížděli první odpadají jako kdyby vcházeli do pekel horoucích. Je to vážně peklo. O Okrouhlického kvalitách se nehodlám bavit. Jede jak utrženej. A celkem beznároku na dojetí nám odjíždějí. Spolu s ním cca 10borců. Já s Kuřetem si děláme svojí 2.skupinu. Takhle jsem se ještě netrápil. Plány vyjet ho na sílu na velkou placku se hatí, když na silnice pod pláštěm, těžce odezírám číslici 1000m. Tzn. konec Romanova. V tom narážím předním kolem do zadního pláště borce přede mnou. Sorry. Posílá mě tam kam se lidi jako já posílají. Těžko mu vysvětlovat, že jsem úplně na s...y:( No děs. Kostky jsme jeli snad 20km/h. Prosím konec!!! Uff, formujeme se do skupiny, a těším se jako nikdy. Na jakýkoliv sjezd a menší pauzu, kdy nebudu aspoň 5sekund točit nohama. Dej si pauzu dej si Kitkat. Pauza, žádná šlapeme pořád, dolů,nahoru, dolu, nahoru. Ovšem v těch mini sjezdech je aspoň trochu času na svěcený Enervit v bidonu. Nyní je úsek celkem odpočinkový, za námi nikdo, před námi bohužel také nikdo. Tak se tempo nepatrně zmírňuje a podlahu jezdíme jen do brdů. Těch tu není ale nejméně.
  V jedné vesnici, cca na 68km.Jsem na špici naší skupiny a celkem se mi stoupák jede dobře. Silnice se ale ještě o pár % zvedá. Sázím tedy 39z. a u hřbitova mi padá řetěz. Ale hned ho tam pomocí levá páky házím zpět na malý převodník. Ovšem Kuře mi začne nastupovat. Asi už mám úpal a halucinace a černý dres si pletu za jiný. Ne je to on! Tak má halucinace on a myslí si, že to spadlo někomu jinému. No každopádně ho v tuto chvíli nenávidím a nejradši bych po něm hodil pumpičku. Naštěstí skupina neujíždí o tolik, že by se nedala dojet. Kuře mi říká, že o tom nevěděl. Hlavu mám vymytou, nikdy jsem nebyl za 70km takhle prošitej. Sjezd po neskutečně rozsekané silnici. Zde mi probleskne hlavou, sjíždění sedel po kobercích v Jeseníkách s Jurou, ovšem tepová frekvence a pocity tomu neodpovídají. Ždírec, blíží se to.
  Konec i můj konec. Dnešek jsem vážně pro*ral, cyklistika je z velké části o hlavě a umění rozvrhnut síly, předvídavosti. Musím se hodně učit mami, hodně učit, Zní v jedné reklamě. Přehodnocuji plán na svoje umístění ve prospěch Kuřeho. Rozjíždím brd směr k odbočce na Tachov. Kuře se vyváží a najednou získává zhruba 10metrů náskok. Vzájemným posunkem ho posílám k cílové čáře. Jeeeeeď!!!Řvu na něj. Jak jsem pak zjistil nevěděl, kde je cíl. Dospurtoval to 3. ze skupiny, já skupinu jistil zezadu:( Po dlouhém vydýchávání v cíli, přijíždí další Šlapky, některé šťastné, některé mírně zklamané. K těm patřím i částečně já. Vůbec mi to nejelo. Zvlášť ty kopce jsem vysloveně protrpěl. Nevím čím to. Každopádně, po chvíli, se do krve vyplaví endorfíny, je mi hej. Dvě rychlé piva na terase udělali taky své a domů společně s Diablem, LaZorou a Vyhupem odjíždím plný zážitků a super náladou ze svých prvních závodních Doks.

  
  
  
• Robin – Zlepšení o půl hodiny
  
  

  Na tenhle závod si vzít dovolenou fakt stálo za to :) Krajinka jak z pohádky, počásko bylo ideální a startovní pole čítající přes sto kusů - jeden lepší než druhej. Prostě paráda. Po odmávání samozřejmě mazec a jak se prudce brzdilo a zase dospurtovávalo, to bylo docela vo hubu. Po cca 15 km jsem se po jednom takovym brždění dostal do kontaktu s maníkem s KPO, naštěstí sme to oba ustáli. Ve Všetatech balík zrychlil (nebo já zpomalil ?) a už jsem si jel svoje. Pak jsem dojel kluka s číslem 38, kukal za nim a odpočíval. Táhnul skvěle a když jsem ho střídal, koukal, jako kdyby na to nebyl zvyklej. Ve dvou se lépe táhne - řekli jsme si - a tak jsme u Nebužel dojeli asi pětičlennou skupinku, ve který byl i Jestřáb. Tahal špici jak divej a nadával, že ho nikdo nechce střídat :)
  V údolí pod Kokořínem už se ale všichni umoudřili, začali střídat a tak se letělo s větrem o závod. V půli stoupání na Romanov mě předjíždělo čelo druhý grupky a v ní Radek s Vyhupem. Jakoby snad ani nestoupali k Romanovu :) Naše skupinka se v kopci roztrhala a mě 38ka ujela. Byl přede mnou nějakých sto metrů, ale nějak mi nešlo ho sjet. Až když mě předjížděla dvojice "staříků", za který jsem se zahák, se mi to povedlo. "Staříci" mizeli v dál, ale já zas visel za 38kou. Díky chlape, ty ani nevíš, jak si mi pomoh. Cca sedum kiláků před cílem jsem se občerstvoval tak nešikovně, že jsem za 38kou nabral díru asi 30 m a už jsem neměl sílu to dotáhnout... Ani když mně předjížděl Diablo a halekal něco o zaháknutí jsem nereagoval. Prostě to nešlo. Nicméně s výsledným časem okolo dvou a půl hodinky jsem nadmíru spokojen. Aby ne, oproti loňsku je to zlepšení o půl hodiny :) Povedenej den díky všem Šlapkám a obzvlášť Indurainovi, který dělal doprovodného řidiče a odvezl nás se Sousedem zpět do Prahy. Díky.

  
  
  
• Kolíkáč – Kultovní Doksy
  
  

  Kultovní Doksy jsou za námi, letos jubilejní 25. ročník, atmosféra před závodem byla správně vyhecovaná, i jinak poklidná diskuze na webu, dosáhla dopoledne před závodem neobvyklé emotivní smršti. Po vzájemné dohodě se Šemíkem a Sousedem je tu i změněná taktika oproti minulým ročníkům, jedeme každý na sebe, prostě kref od začátku a třeba se nějak dohromady poskládáme.
  Podivné napětí vyvolávala již tradiční cesta na start, kdy projíždíme Prahou a potkáváme osamocené cyklisty s baťůžkem, mířící na to jediné správné místo do Třeboradic. Šemík, Malina, Iceman a já nabalujeme na Vysočanské Kuře a HonzuA a nahoře na Proseku už nás vyhlíží Gavoš a poklidně šlapeme na start. Parkoviště před teplárnou je narvané k prasknutí a fronta na prezentaci věstí, že letos padne rekord v počtu účastníků. Šlapky nezklamaly a z původně plánovaných 20-ti kusů nakonec dorazilo 18 nažhavených oranžových duší.
  Moje osobní cíle do závodu byly jasné, uviset Bigmiga, který byl ve fázi regenerace po sobotní 24hodinovce a svého soupeře a kamaráda z CKKV Pavla Trachtu. Mé slabé květnové kilometry, které se zastavily kolem čísla 500 ve mě však vzbuzovaly velké obavy, jak to nakonec dopadne.
  Blíží se start, rovnáme se před magickou žlutou čáru a po menších zmatcích je odstartováno. Přibližně 100 hlavý balík se vydává na cestu, začátek je hodně nervózní, úzká silnice, provoz aut a několik nesmyslně nedočkavých spurtérů a o nebezpečné okamžiky není nouze. Držíme se po kupě, okolo mě hodně Šlapek a i Pavel Trachta, který mi sděluje, že mě chce uviset za každou cenu, to ještě netuší, že se naše role obrátí a boj o holý život ve skupině budu svádět já. Stále čekám, kdy za to špice vezme a začne nám mizet, ale rovinatý profil nás stále seskupuje, šancí na rozdělení jsou pověstné šraňky, kde padající závoru už už cítím za krkem, ale jak jsem se pak dozvěděl, všichni to stačili prolítnout. Ve Všetatech slyším za sebou hluk padajícího cyklisty, ale není radno se otáčet, jede se stále guma na gumu a po vjezdu ze Všetat mi Jestřáb sděluje, že to viděl v přímém přenosu, jak někdo trefil vrata.
  A je tu rozhodující okamžik závodu, první síto, které dá vědět, jak kdo na tom je a v jakém grupetu se usídlí. Čečelice se svojí ostrou levou a následným brdkem, který opravdu prosívá dokonale. Všichni za to berou co to dá, což je pro mě konečná, tady ty časovky do vrchu na max nemusím, vůbec to nejede, silou vůle se přehoupávám přes horizont a začínám sjíždět odpadlé kusy, naštěstí z kopce mi to jede o poznání rychleji a příjemněji. Rozmlácený železniční přejezd před Byšicemi přelítávám, žádné brzdy a jen se modlím, ať to kolo přežije, kruté kostky a ostrá pravá na hlavní silnici, kde už se formuje skupinka, je tu i Bigmig a kousek před námi vidím i Pavla Trachtu, kterého po chvíli sjíždíme, no on spíše na nás čeká ... Je skoro neuvěřitelné o kolik nám čelní balík odskočil, už ho málem nevidíme a i za námi je vcelku liduprázdno, nějak nechápu, kam se těch 100 lidí podělo. Začínáme točit pěkný špice, překvapuje mě Bigmig, který se vůbec nešetří a zůstává vepředu hodně dlouho, až na něj řvu: "střídej!" holt Ti ULTRA jedou furt za svý ...
  Je nás kolem 10-12 lidí, je tu i starý známý Tomáš Bartoš z HICu, odbočujeme doleva z hlavní silnice směr Řepín, je jasné, že před námi už málokoho máme šanci dojet, tak se jen s hrůzou otáčím, kdo nás sjede. Ty roviny nějak flákáme, aspoň se mi to zdá, ale Řepín mě zase umravňuje, sice jsem si ho krásně natrénoval o Velikonocích, takže do něj díky předešlému sjezdu pěkně vlítnu a vynese mě před naší skupinu, ale stoupání je dlouhé a v závěru zase se už na ocase trápím a trápím ... A zase rovina a zase příjemné flákání, tady ztrácíme drahocenné vteřinky, většina jede hrozně dlouhé špice a tempo upadá, mě přestal fungovat tachometr, takže rychlost jen odhaduji, což mi na pohodě taky nepřidá, vjíždíme do údolí, občerstvujeme se a snažíme se nabrat jakés takés tempo, ale je vidět, že většina se šetří na vyhlášený kopec Doksů.
  Romanov, Sousedem přejmenovaný na Monte Zonkolan, bohužel ho ale nejedu jako Simoni, ani ho nejedu v té pohodě jako na Velikonoční jízdě, schází lehkost, Bigmig točí svoji obvyklou kadenci a začíná nám společně s dalšími třemi borci postupně mizet. Já visím za Pavlem Trachtou a vedle mě supí Tomáš Bartoš, musím je udržet, nedá se nic dělat ...Blíží se spásný horizont, zkouším přehodit na těžší převod a jít ze sedla, podařilo se, táhnu za sebou zbytek naší skupiny a řvu na ně: "Ty před sebou musíme dojet!" Ve Mšeně v prudké levé to střihnu co to jde, kostky, dnes klepou jako nikdy, pereme to jako smyslů zbavený, Bigmigovo kvarteto je na dohled, ale ještě nemáme vyhráno, v zatáčkách před Skramouší zase nejsou vidět, jedeme kaši, neskutečnou stíhací jízdu, která je odměněna a před Lobčí už se ptám BM, jestli nemá Shlehu :). Jsem docela vyřízený, začínám cítit přicházející křeče a tak se láduji zadními kapsami a dopíjím bidony.
  Teď už to bude jen o přežití, cítím, že dnes jedu ve skupince, kde jsem jeden z nejslabších, Pavel, Tomáš a hlavně BM si tu dělají, co se jim zamane, pro mě každé zrychlení je utrpení. Naštěstí už nás nečeká žádný výraznější brdek, v údolí za Nosálovem po rozbitém asfaltu se ještě pokouším rozhýbat tempo na špici, ale od Žďáru už za to berou jiní, hlavně Bigmig, já se jen držím v závětří. Stále mám na mysli tu Velikonoční jízdu, jak jsme to v závěru s Malinou a Romanem Chládkem pěkně rozjížděli, a tak když přijde vlastně poslední sjezd před cílem, který je pekelně rozmlácený, pokouším se znovu za to vzít, za sebou cítím Pavla Trachtu a bláhově si myslím, že jim ujedeme, ale jen slyším: "Otoč se a koukni koho si to všechno vezeme" ... a taky že jo, celá skupina nalepená za námi a je tu cílový brdek, mačkáme ze sebe poslední zbytky sil, po levé straně rádoby nastupuji, dokonce to i chvíli vypadá, že bych mohl všechny přelítnout, ale najednou je ta cílová lajna strašně daleko, vstávám znovu ze sedla, kolo chytám za oblouky, ale hned jsem přikován zpátky ohromnou křečí do obou stehen, auu to snad ne, no prostě moje klasika, když o něco jde :( ... naprosto celá skupina mě přelítne a já se odevzdaně ploužím cílem ... tak Bigmigu a Pavle gratuluji!
  Na malebné návsi v Tachově už čeká osvědčená lahůdka z čela závodu "Kuře na Malinách", a za okamžik už dojíždí další a další vyfluslé Šlapky, na všech je vidět, že tam nechaly všechno, co v nich bylo a jsou plni dojmů ... rychle na pivo do hospody, kde jakoby se zastavil čas, vrchní nestačí narážet sudy, hospodská zahrádka a náves je zaplněna cyklisty ... krásný to pohled.
  Tímto ale závod Praha-Doksy nekončí, přichází možná ještě náročnější druhá polovina a to terasa Bílý kámen. Letos jsme v mnohem větší šlapkovské sestavě než před rokem a tak zvesela tleskáme podiím, kde máme Andy, Vyhupa a Radka a pak se již plně oddáváme démonu jménem alkohol. Pivo teče proudem a letos je ještě zpestřeno rumem CKKV neboli 60-Vlk a tak zábava neutichá do pozdních nočních hodin ...
  Ach to bolestivé ráno, torzo Šlapek ve složení Iceman, Šemík, Vlk a Kolíkáč si zpravuje žaludky gulášem, zelňačkou a pivem ve vyhlášeném bufetu v Doksech a pak se vydávají na strastiplnou cestu údolím domů. Vlk má problém s kolenem, ale je to bojovník a krásně v závětří visí až do Prahy ...