Akce Praha-Doksy 2011

Akce Praha-Doksy patří do kategorie CKKV Hobby Cup. Datum: 2011-05-26.

Nejdelší varianta má délku 79.00 km.

:: Propozice :: Mapa a profil :: Plakát :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto :: Report-VLK (CKKV) :: Foto (CKKV)

Historie: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010

• Léňa – Příští rok bude smutno
  
  

  Celou zimu jsem se spíše připravoval na Mamuta, který nevyšel jak bych čekal, proto další závody už beru jen jako zábavu a prostředek na pročištění hlavy. Celý týden po Mamutu jsem vůbec nejezdil, jen do práce, kam to mám 7km….
  Pohledem na nárusty najetých kilometrů ostatních šlapek jsem se donutil v pondělí na trénink na zimáku pěkně v kopcích p práci Jak už to u mě bývá, když jsem nevyškrtaný, dost jsem si dával a po 80km jsem byl na šrot. Druhý den se mi vyjimečně podařilo v práci skončit dříve a byla by chyba si nevytočit nohy v Kolodějích (dle komentáře Kolíkáče se dá v kolodějském balíku zašít a jen točit nohama což jsem potřeboval). O těchto Kolodějích bylo již napsáno dost, prostě o vytočení nohou se jednalo jen prvních 50km, pak zase pravá cyklistika, zakončená sólo časovkou. Suma sumárum jsem ve středu necítil nohy, nemohl jsem ani sejít schody a cesta do práce a zpět byla peklo. Snažil jsem se vše dohnat zdravou a vydatnou stravou plus nějaké doplňky na regeneraci, prostě jsem nechtěl jen díky své nedisciplinovanosti o Doksy přjít. Moc jsem se těšil, je to závod, který znám, nejedou se okruhy, umí být spravedlivý a mám jej rád.
  Cesta na start ve společnosti Icemana a Kolíkáče dala tušit, že nohy moc netáhnou, viděl jsem se už v Čečelicích jak se loučím s balíkem. Počasí nám přálo, bylo dobrých 30 stupňů, bylo jasné, že mé dva bidony budou málo, hold doprovodné vozy ještě nemáme.
  Na Doksech jako všude je důležité dobře odstartovat, startovní pole mělo přes sto hlav, proto se stavíme hned do prvních řad. Už od prvních metrů za to borci ze špice vzali a než jsem se stačil rozkoukat, měl jsem na tachometru 60km/h a narůstala mi díra! Takový start jsem ještě nikdy nezažil, čekal jsem až se to uklidní, bohužel nebo snad bohudík tempo spíše rostlo. Tento průvan má jisté výhody, tou hlavní je, že se vepředu nemotá tolik pacientů, kteří ohrožují ostatní. Opravdu jsem se cítil docela bezpečně, teda jen do doby než přede mnou jela skupinka nejspíš bikerů v bílých dresech, kteří prostě neuměli jet rovně a vrcholem bylo když jeden z nich dostal někde za Kostelcem na štěrku defekt, ale vůbec nedal nějaké znamení, jen přestal šlapat, jel jsem za ním a nemohl jsem jej vzít ani z jedné strany, když mu zahlásím, že jedu zprava, natlačil mě málem do příkopu, když jsem mu dal čočku ještě se cítil dotčeně, proč po něm řvu, když má defekt. Po pár stovkách metrů se mi podařilo přes tyto bílé přízraky dostat a zase se věnovat klidnému leteckému dnu v balíku vedle Petra Maška z Varty, rychlost oscilovala stále od 45 do 65km/h a necítil jsem se ohrožen pádem, super pocit.
  Při zpětném pohledu jsem viděl, že náš balík pěkně zeštíhlel, nohy byly zahřáté na provozní teplotu již s několika tempovými špičkami za sebou. Jak to tak bývá v tom nejlepším všem přerušují padlé závory před Všetatami! Stáli jsme tam asi dvacet minut. V klidu jsem se mohl pokochat průměrnou rychlostí 47,8km/h, nohy ztvrdly, bikeři a ostatní odpárání si nás dojeli a nejvíc mě vytočilo, když ten borec co píchnul a malém mě hodil do příkopu, si začal klestit cestu travou zase na čelo! No výborný zase je přede mnou někdo kdo je nebezpečný pro celý balík!
  Nebýt Policie, stojíme tam ještě teď, díky jejich výbornému rozhodnutí, pokračujeme v leteckém dnu a zase od prvních metrů, prostě žádné zahřátí, spurt, spurt a zase spurt. Před Čečelice přijíždím ani nevím jak, v kopci to ještě jde, ve sjezdu si spíše hlídám stopu a díky tomu mi za přejezdem naskakuje díra, nechci jet absolutní hranu už teď stejně by mi to někde odjelo, shazuju na lehčí, ale i tak nejdu pod 30km/h a na hlavním tahu už má regulérní zásek, který není možné sjet.
  Ještě se pár lidí o sjetí snaží, párkrát se s nimi protočím, ale nemá to smysl, když si ještě všimnu skupiny za námi, kde vidím Kolíkáče a Dreamra, nemá smysl se hnát někam, kde stejně dlouho nevydržím. Svěšuju a nechávám se pohltil skupinkou čítající asi patnáct lidí. Pěkně si to točíme až do Řepína, kde už definitivně nevidíme skupinu před námi. Zkouším to ještě v Řepíně rozhýbat, ale nikdo moc nechce, je jasné, že to je skupina s kterou dojedu. Je tady Kolíkáč, Dreamer nemám si na co stěžovat, nic mi nechybí.
  Před Nebuželema si sjíždíme ještě neúnavného Bobka a naše oranžové partnerství se rozrůstá na kvartet, Kolíkáč začíná být v eufórii. V serpentýnovém sjezdu do Lhotky je v zatáčkách štěrk raději nikam nespěchám a jedu na jistotu, tady se závod nerozhoduje, už je dávno rozhodnutý J.
  V nájezdu do Kokořínského údolí pokračuje naše neurovnané tempo, tahají snad jen tři lidi, dlouhé špice, tempo se motá od 40 do 44km/h, pořád - plyn, brzda. Dost mě to mrzí a začínám být dost nevrlý což dávám všem hlasitě najevo. Vystupuju si z našeho stáda a mám snahu o organizaci naší skupiny. Nejdříve musím dojet na špic a postupně skoro všem (Radek Hrachovec, Dreamer, Bobek a Ruda z KPO to znají těm není třeba nic opakovat) říkám jak mají střídat respektive točit se. Když takhle objíždím naší skupinu zjišťuju, že tady není Kolíkáč! Jedu za Dreamrem jestli neví co se stalo, hned mě napadlo, jestli neskončil někde v příkopě v tom sjezdu, naštěstí v tomto neštěstí mi Dreamer hlásí, že jen defektil. Je to škoda, bylo by krásné absolvovat naše poslední společné Doksy spolu až do cíle. Nevím jestli to způsobila má „buzerace“, ale postupně se naše skupina dvanácti lidí srovnává a pěkně to ubíhá, sice jsou tady stále jedinci, kteří jsou nepoučitelní, zbytečně tahají dlouho a tím padá rychlost nebo místo aby se propadli až na konec zařazují se hned za druhého člověka a tím vyvážejí borce poslušně jedoucí v lajně do příkopu, nejvíce mi utkvěli v hlavě borci z Cyklotrénink a Osvoditelů silnic, nejspíš by tam měl Coleman dát nějaké školení jízdy ve skupině J. Když už si začnu jízdy užívat, začíná mě hryzat svědomí, že jsem to asi trochu přepísknul. Vzpoměl jsem si na dva lidi. Nejdříve na Juru, který nás peskoval na moravě, a že to nebylo příjemné a pak na Diabla, který těmto „ aktivistům“ jasně říká, že tady prostě nemají co dělat, že mají jet vepředu, tady v tabáčku se tak prostě jezdí. Hold jsem měl více trénovat a ušetřil bych nejen sebe zbytečného stresu.
  Údolí proteklo velmi rychle, borci jeli fakt krásně a finále jsem byl rád, že díky nim jsem jel tudy určitě nejrychleji ze všech svých čtyř účastí. Na Romanov jsem se těšil, za prvé jsem věděl, že nejsem nejslabší článek, což je pocit, který moc často nemívám, za další tady byli ještě Bobek s Dreamrem a ve srovnání s kopci z Mamuta to je vlastně jen brdek. Už v nájezdu do kopce je jasné, že se pojede v klidu, jedu na druhé pozici tempo, a bohatě to stačí na udržení v čele naší skupiny. Samozřejmě přijde řada i na kašpárka, prostě žádný kalup, poprvé na vrcholu nezažívám pocit mlhy v očích a nutnost dojet si ty co mi na Romanově frnkli, ale hezky si na vrcholu můžu vytočit nohy, nikam se nehnat. Dreamra mám u sebe, ještě ho stihnu upozornit na nebezpečný sjezd do Mšena, kde je na kostkách v zatáčce štěrk, je to host ze Šumavy, musím si jej tady hýčkat. Jedeme opatrně, zatáčku projíždíme krokem, brdek na kostkách v Mšeně jen přehoupneme a letíme dál, při zpětném pohledu vidím, že jsme vytratili zlobivé korálky z Kokořínského údolí, ale také bohužel Bobka.
  Nohy mi docela jedou tak v dalším brdku neshazuju, stihneme se provalit kolem vycuclého Radka Procházky a rázem jsme vepředu jen ve třech. Jel bych dál, ale když jsem za sebou viděl, že naše pronásledovatele vede Dreamer, přešla mě chuť někam ujíždět a rád jsem si na zbytek naší skupiny počkal. Z naší trojky zůstal v úniku jen jeden borec, kterému to skvěle jezdilo zejména v kopcích a prostě chtěl jet sto metrů před námi. Hold cyklistika má mnoho podob.
  Už nás nečekal, žádný větší kopec, jen samé stojky, brdečky a především špatný povrch kokořínských silnic, už jsme bez záškodníků, takže skupina funguje bravůrně, Dreamrovi špice to byla vždy óda na cyklistiku. Až mi bylo líto, že nám to za chvíli skončí, zlaté maratóny, tam si člověk prožije i totální krizi.
  Poslední kilometry už přemýšlím jak do spurtu, cítím se výborně a konečně bych rád spurt nespackal tak jako každý rok. Nikdo nezkouší odjet, můžu si v klidu vybrat za koho se zaháknu a nechám se vyvést, ještě mě napadá, že bych se domluvil s Dreamrem jak je na tom, že bychom něco vyzkoušeli, ale nakonec se k tomu nedostanu, jen si hlídám špici, kdyby se něco chystalo. Minulý rok jsem se utavil těžkým převodem, tak jsem začal řešit co tam zařadím, díky tempu, které bylo stále kolem 40km/h bylo jasné, že shazovat se nebude, což mi bylo právě minulý rok osudné.
  V poslední zatáčce nastoupili hned dva borci, nečekal jsem, že tak najednou zrychlí, za to Ruda Kadlec se jich ještě krásně chytil a toho jsem si nechtěl nechat odjet, točil jsem frekvenci snad 120 otáček, rychlost něco kolem 43km/h, ale stále jsem nechtěl přehodit na těžší, byla tam obava ze zahlcení a to byla chyba. Rudu se mi podařilo ještě přelézt, ale třetí flek naší skupiny byl prostě prokaučovanej, prostě jsem měl nastoupit jako první a jet, síly na to byly. Škoda.
  Celkově jsem rád, že jsem dojel bez defektu a pádu, k tomu ve svém nejlepším čase něco přes dvě hodiny a šest minut, užil jsem si to, příští rok už bez Kolíka, to mi bude smutno.
  

  
  
  
• Kolíkáč – Sbírka zvadlejch duší
  
  

  Doksy za námi a je vlastně po sezóně, za chvíli Král Šumavy a zase budeme ladit zástěrky na zimáky .
  Víkend bez kola mě pomohl, úterní Koloděje mě utvrdily v tom, že bych si mohl poslední svoje Doksy v I. balíku mladíků užít do sytosti a v koutku duše hlodal malý červíček, že by se třeba mohlo povést překulit se přes Řepín a kukat pod Romanov blízko čela. Náladu a natěšení postupně zvedala i potvrzovaná účast, vidět zase s číslem na zádech Anděla, Souseda, Šemíka či Fajglsona to prostě posouvá Doksy o level výše nad jiné závody. Nakonec jsme nepřekonali svůj rekord z roku 2008, ale i tak, 20 kousků bylo nepřehlédnutelných.
  Lezeme do první lajny a po menších komplikacích se vydáváme za policejní houkačkou. A je to kalup! Vítr v zádech pomáhá, policajti to čistí, jak kdyby za sebou vezli kluky z Gira, pak v pátek při cestě zpět si vlastně člověk uvědomí, že to je stále i mírně z kopce. Důležité je, ale že balík nikde nemusí brzdit, netvoří se špunty, jede se disciplinovaně v pravém pruhu, tak to má prostě vypadat. Hlídám si Léňu a Dreamera, úplně u špice operuje od nás Myšák s Bobkem, zdá se, že už se to pěkně roztrhalo. A před Všetaty bum ho! Stažené závory a kolona aut stojících před přejezdem. Tak to je dobrý, slézáme z kol, slunce do nás pere a z nás krásně leje. Každý usrkává z bidonů v předtuše, že dnes ještě bude potřeba hodně tekutin, někdo močí, někdo se jde za VLKem ještě registrovat a platit startovné . Nevím proč, ale dnes jsem si výjimečně vzal i foťák, jak kdybych tušil, že ho dnes využiji do sytosti. I. balík je zase pohromadě, mávám na oranž kochací skupinu a všichni se skvěle bavíme. A policejní houkačka už přiváží i II.balík a šraňky furt dole, projely už dva vlaky, ale stále není průjezd volný.
  Po 20 minutách si nakonec stoupne policajt na koleje, rozpaží ruce a diriguje si nás přes přejezd, tak to je mazec! A zase do plných, žádné rozjížděcí tempo, vždyť Čečelice na obzoru a Byšické síto je tu. Kostky už jedu pěkně na kref, tudíž na výjezd na boleslavskou a na následný magnet moc ušetřených watů není a čelo se začíná vzdalovat. No do pytle, to se tedy nepovedlo, ani aktivní Léňa nemá sil na doskočení, je tu i Dreamer a tak se formujeme do grupy, která začíná pěkně točit a stále mě to slušně bolí, každé menší zaváhaní se trestá. Posbíráme ještě pár odpadlíků a řítíme se k Řepínu po novém povrchu, najíždím si dopředu a úvodní serpentinou se vytočím na špic a udávám si pro sebe snesitelné tempo. Ale jak známo Řepín hned tak nekončí a tak se pomalu propadám, ale nahoře jsem tam, je to dobré. Chvíli trvá než se srovnáme, stále stejný problém, dlouhé špice jednotlivců, kdy tempo upadá, místo rychlého střídaní a točení se v kolotoči. A hele před námi další dvojice, kterou spolkneme, a ne že by to sousto nechutnalo, je tam i náš Bobek . Takže 4 orange vybarvení borci asi v 15-ti členné grupě, no nevyvíjí se to vůbec špatně.
  Začínám se dostávat do varu, těším se už do údolí až si cucnu gelu a pak na Romanov, kde se chystám nechat úplně vše, ještě chci tradičně Bobka zprdnout, co to měl za choutky, že nám chtěl takhle ujet , když tu ve sjezdu za obcí Střemy na 40.km závodu, na krásném hladkém asfaltu rána jako z děla a moje přední kolo jde k zemi se zlověstným sykotem. No do p*****, no do p***, ne to se nedá publikovat, jak jsme nadával, Dreamer ještě zařve: \"Kolíkáči, to je škodáááá\" a já dobrzďuji u krajnice a začíná boj s výměnou duše. Mezi tím valí dolů skupinky i jednotlivci, občas slyším výkřik: \"No sakra Kolíkáči!\", jo, jo, ten nejhorší pocit bezmocnosti, stát v příkopu a všechny své soupeře pouštět takhle před sebe...
  Vozím 2 duše a minipumpu, kterou to nafouknu tak na dojetí, tak stále vyhlížím nějaké doprovodné auto a hele Varta Fabia jede, mávám, zastavuje, no super mají velkou pumpu, peru tam 120 psů, když tu zase ten zlověstný sykot, no do p*****, no do p***, ne to se nedá publikovat, jak jsme nadával , já tu duši v tom stresu asi skřípl , holt mechanik. Pouštím auto a děkuji a když vytahuji druhou duši nevěřícně čumím na zadní kolo, které je taky splasklé, no do p*****, no do p***, ne to se nedá publikovat, jak jsme nadával ... ale teď už jsem měl snad i slzy v očích, jak já se těšil na letošní Doksy, poslední v I.balíku, v takový hezký skupině a takhle to dopadlo. Mám chuť to zabalit a jet do Prahy, žádný pivko v Tachově, žádná terasa. Koukám na tu sbírku zvadlejch duší v trávě a přemýšlím proč? To ten blbej foťák, proč jsem si ho vlastně bral? No asi aby jsi fotil ne? A tak měním plán, zkusím odchytnout Induraina v doprovodném autě, naložíme kolo a budeme fotit a fandit. A taky to byl zážitek, vidět v údolí osamělé bojovníky i skupinky, zafandit si na Romanově Šemdovi a Sousedovi nebo vidět souboj Icemana a Šemíka v cíli. A v Tachově Sluneční hodiny taky dáme, s Bigmigem opravíme defekty, zatleskáme obětavému Strejdovi, který dotáhl hrdinku Anděla a přesuneme se na terasu, kde se znovu a znovu probírají všechny nezapomenutelné momenty 29.ročníku letošních Doks.
  Tak za rok, v dědcích, už se zase cítím v nohách tu čečelickou vracečku a nebo přejezd ve Všetatech a brdek na hlavní, kde určo bude foukat proti a Řepín, kde to po úvodním esíčku ještě nekončí, a pak uklidňující sjezd do údolí, tam hlavně za přejezdem hned doprava a Romanov už se nezadržitelně blíží, cucnout gelu a jde se na to, bude to zase bolet, ale stojí to za to, možná se Vám nahoře zjeví cyklistické nebe, mšenské kostky vám to vyženou ze svalů a teď jen vydržet až do cíle, tady se nesmí skupina opustit, to nekonečné čekání až přijde rozbitý sešup dolů a pak levá, ještě vydržet, do toho magnetu do cílového křoví je ještě daleko, teprve až se zahne mírně doprava už se můžou vymáčknout veškeré zbytky sil a prolítnout cílovou čárou s rukou zatnutou v pěst a skutálet se na náves, kde už je slyšet řinčení skla od Slunečních hodin. Čas se zastavil, když šlapu, tak žiju, jo Doksy jsou tady!! Naleštěte svoje koně a užijte si ty \"svoje Doksy\"!!

  
  
  
• Myšák – Podařená premiéra
  
  

  Rychle se dívám na net co přináší počasí a vypadá to perfektně.Jen večer od západu to má přijít,no snad to stihnu zpátky za sucha.Vyrážím směr Třeboratice ,kde už je slušná sešlost,včetně všudy přítomných šlapek,kterých stále přibývá.
  Na startu trochu zmatky,ale po malinkém zdržení a zatroubení z doprovodného vozidla se startuje.Daří se mi nacvaknout,takže bez problémů chytám vskutku ostré tempo atakující 40,50,55km/h,dál jsem nesledoval a jen hlídal vlnaře přede mnou a i sám sebe abych v této rychlosti o někoho neškrtl.Stále se držím v čele kolem desátého fleku a užívám si ten neskutečný fofr.Nejede se stálé tempo,takže chvíli spurt,zklidnění a zase spurt.Myslím,že to byl záměr od těch borců v čele,aby početný balík trochu proseli.
  Užíval bych si dál,kdyby se nám do cesty nepostavily šraňky před Všetaty.Škoda,pole co bylo už řádně proseto se zase krásně sjelo a vše mohlo začít znovu.Po obrovité pauze snad 2o minut opět vyrážíme (velké díky policii) a hned opět spurt.Nástup chytám a cpu se do prvních pozic.Čečelický kopec je v dohledu a tak si buduji dobrou pozici.A je to tady.Ostrá levá a já nechávám velkou a kupodivu se mi jede dobře.Kopec malinko ke konci utáhne a já se cedím o pár pozic do zadu,ale vše sjíždím v následném sjezdu.Bohužel neznalost trati znamenala, že v následném výjezdu na hlavní svěšuji nohy asi 50 metrů od nájezdu,co se objevil hned za následnou zatáčkou.Sám sobě si řádně zanadávám a jen se dívám jak se pole po hlavní vzdaluje.V tom Kubajs s malou skupinkou a pozbuzuje ať se zavěsím.Daří se a já si užívám jízdu ve skupině,která se cestou přes Řepín rozrostla asi na 10-12 kousků.Jak smutný to pohled,když to valíme, myslím s kopce na Střemy a vidím nas….. Kolíkáče v pangejtu spravující defekt.No zkrátka má kluk pech.
  Celá skupina, řekl bych vcelku dobře pracovala a tak celý Kokořínský údolí letíme stále kolem 40Km/h.Ještě před Romanovem máme pro mě neskutečný průměr 39,9Km/h.Nájezd do kopce se mi jede dobře,ale asi po dalších sto metrech odkud se vzala,kde vzala ta všem velice dobře známá křečová víla.Polibek od ní byl vskutku ďábelský.Hážu tam to nejlehčí a točím jen jednou nohou až nahoru.Celá skupina je pryč a o to větší radost je,když ve sjezdu dojíždím Kubajse.Taky ho líbala víla a tak ve dvou,posléze ve třech to valíme dál.Cestou se opět rozrůstáme asi na šest kousků a někde v dalším z nespočet stoupání,přesně nevím kde potkáváme Bobka,jak si protahuje nohy.Ta křečová potvora si dnes opravdu užívá.Vidím,že Bobek nenasedá,asi to byl horší polibek než uštědřila mě a tak nečekáme a valíme dál po stále se zhoršující silnici,místy by se klidně hodilo celopéro,až k Tachovu ve stále stejném složení.V cílové zatáčce před kopcem na nic nečekám a celou skupinu z leva objíždím.Jedem s Kubajsem vedle sebe v první lajně.Chci ho dát,hážu těžší převod a vstávám ze sedla,ale polibek od víly mě sráží zpět do sedla a jsem zase nucen točit lehký převod co to dá.Těsně před cílem se přede mne hrne dost nevybíravě borec,co křičí,ať mu udělám místo . Nechci riskovat pád a tak uhýbám a svěšuji nohy.Dojíždím tedy jako druhý ze skupiny s výsledným časem 2:13:23.S časem jsem spokojen.
  Rychle sundávám číslo a vyrážím směr Praha,abych to stihl za světla.Jedu stejnou trasou zpět a mám možnost povzbuzovat šlapky co se ještě trápí na trati.Potkávám i Kolíkáče a Mišutku sedící v protijedoucích autech.Když se nedaří tak se zkrátka nedaří.Cesta zpět začala docela rychle ubíhat,když mě dojela skupinka také se vracejících borců.Rychlost stále přes 35Km/h.Dozvídám se kdo že to je,co stále jede špic a jel ji až do Prahy.Sám Jan Hruška co si přijel za závodit s amatéry.Teď už chápu to ďábelské tempo hned od začátku závodu.Jednou stranou je to pocta závodit s takovým velikánem české cyklistiky,ale na druhou stranu mi to nejde moc pod fousy.Když se typu amatérských závodů jako je CKKV Hobby Cup či UAC a dalších budou zúčastňovat takovýto borci(Bývalý profíci nebo ti rádoby amatéři),tak si myslím,že to s amatérismem už nemá nic společnýho.Co to znamená do budoucna.Podle mě to odradí opravdové amatéry a hobíky a všechny tyto závody a ligy budou ztrácet počet startujících.Nechal jsem se trochu unést tématem co nemá se závodem do Doks nic společnýho,ale věřím že spousta amatérům mluvím s duše
  

  
  
  
• Radim – Jak je důležité mít rád železnici
  
  

  Letošní legendární Praha-Doksy jsou již minulostí, a co že bylo ve 29. ročníku zajímavého k vidění? Rozhodně toho nebylo málo.
  
  Tradičně v 15:20 start a hned to začalo. Takovou kaši od začátku jsem ještě nezažil, vpředu se asi rozhodli, že nás odpářou co nejdřív a podle toho do toho také šli, prostě kdo nebyl vpředu, tak ho to bolelo opravdu hodně. Zpočátku jsem si myslel, že to byl jen takový nejapný žert na úvod, jenže ono Hovorčovice, Měšice, Mratín a tempo po rovinách stále okolo 50 km/h! Držel jsem se na chvostu hlavního balíku, jak to šlo, za mnou už to houfně odpadalo, ale pořád jsem tam byl, když na výjezdu z Mratína za ostrou pravou koukám – prázdné zadní kolo! Zvedám tedy ruku a vyjíždím si z balíku k levé krajnici, kde zastavuji. Mezitím okolo v krátké době projedou všichni mí soupeři, stačím ještě zamávat klukům z oddílu, kteří jeli ve skupince hezky pospolu, a během chvilky jsem tak jasně poslední. No nic naplat, opravím to, říkám si a třeba se ještě svezu s druhým „dědkovským“ balíkem. Bohužel mám s sebou jenom karbonovou mini (spíš mikro) pumpu, která sice krásně vypadá, ale moc nepumpuje, resp. pumpuje, ale hóóóódně malým objemem. Po přesně 242 zdvizích (schválně jsem si to počítal) jsem už úplně grogy a v kole stěží 4 atmosféry, nicméně 10 minut pomalu uplynulo, takže rychle balím nádobíčko a jsem odhodlaný to i na takto podhuštěném plášti s druhým balíkem zkusit. Když už se téměř chystám nastoupit, jede okolo Piha v doprovodném autě, s úsměvem si mě fotí a ptá se, jestli náhodou něco nepotřebuju. „Pumpu, velkou pumpu!“, odpovídám hned a po krátkém zašátrání za zadní sedačkou Piha pronáší pro mne spásnou větu: „Něco by tady bylo!“. Během chvilky mám v plášti správných 8 atm, a to právě včas, neboť druhý balík se od zatáčky za Mratínem právě blíží.
  
  Sedám tedy na kolo a zvolna se rozjíždím, abych mě skupina nedojela nepřipraveného. Ještě před doprovodným autem s Jarmilou Zárybnickou za volantem mne předjíždí jezdec se startovním číslem 165, což mi přijde divné, že se někdo pohybuje ještě před autem. Přejezd v Kostelci absolvuji ještě samostatně a vzápětí už jsou tu první lehce odskočení jezdci z druhého balíku (Igor Kubín s ještě jedním). Jaké je moje překvapení, když hned v další lehce poodjeté pětičce jezdců na mne z první pozice někdo volá: „Pojeď vole, jsem v úniku, koukej!!!“, a v tom okolo prohučí Mišák v našem dresu! Hákuji tedy tu jejich skupinku, ale ještě v Kostelci jsme dojeti a u mostu přes Labe dojíždíme i číslo 165 a Kubína a spol., takže čelo balíku je zase kompletní. Oproti nám se tady na čele jede mnohem klidnější tempo, sice solidní, tak okolo 45 km/h, ale dá se to vydržet. Chvíli se zaobírám myšlenkou, že zase není tak marné, až člověku bude 40, že se zase hezky povozím, protože s těmi galejemi v mojí mladší skupině se tohle přece jen nedá srovnat, ale v tom se blížíme k dalšímu přejezdu před Všetaty, je tu nějaká nezvykle dlouhá kolona aut a zastavujeme asi 50m před první návěstní deskou „Závory 240m“, tedy asi 300m od přejezdu. Kolona se vůbec nehýbe, hodně aut se otáčí a vrací zpět, takže je jasné, že se děje něco víc, než jen že se čeká, až projede vlak. Stojíme tu už hezkou chvíli, kecá se, občerstvuje se a mne po chvíli napadne se zeptat, jestli někde o kus dál vpředu (až k závorám není vidět, stojíme mírně v zatáčce a jsou tu stromy) nestojí i lidé z mého balíku. A prý že ano, že tam hned za závorami stojí celý balík, tak se ještě dovoluji pořadatelů, jestli mohu přejet bez hrozby diskvalifikace za předjetí doprovodného vozidla a za chvíli jsem zpět mezi svými. Jo tomu říkám umění docvaknout si po defektu sám balík! ))" width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" />
  
  Sotva dojedu, dává se celá skupina do pohybu. Odvážný policista si stoupl do kolejiště, ostřížím sobě vlastním zrakem pozoruje trať, neblíží-li se odněkud lokomotiva a upažením dává znamení, že můžeme jet. Vida, jinde nám PČR (Praha-západ) ruší jeden závod za druhým, ale mělnická složka jde evidentně nad rámec svých povinností a snaží se vyjít maximálně vstříc, tak děkujeme moc! Za závorami se jede zase totální podlaha, blíží se první rozřazovací kopec v Čečelicích a každý chce být co nejvíc vpředu. V daném tempu se nejsem schopen propracovat někam více dopředu, takže už v zatáčce na začátku kopce je mi jasné, že budu odpojen. Moc mi to ale nevadí, takové bláznivé tempo (teprve v cíli jsem se dozvěděl, že tam byl Jan Hruška a další bývalí nebo možná i současní profíci) bych stejně nevydržel, takže teď jde jen o to zachytit se v nějaké rozumné skupině. To se mi naštěstí daří, protože na státní u benzinky se dotahuji do grupy, kde je Kubajz, Gejza a Myšák z Vinohradských šlapek a další, tempo už se jede na mě rozumné, takže se mohu směle zapojit i do střídání a začíná mě to tak nějak víc bavit. Kokořínským údolím jedeme celkem svižně, stále okolo 40 km/h, což je asi můj dosavadní nejrychlejší průlet. Taky ještě pod Romanovem ukazuje průměrná rychlost téměř 40 km/h! Je nás tu asi tak 12 až 15 a cestou ještě nabíráme pár dalších odpadlíků, mezi nimi Cafourka od SOSáků, ale ten nám zase na Romanově s dalšími třemi jezdci odjíždí. Já zůstávám za první čtveřičkou o kus zpět, ale kousek za mnou je pár dalších jezdců, na Mšenem za kostkami se formujeme do nové pětičky (zbytek skupiny na Romanově zaostal) a říkám si, že není nereálné sjet ty před námi. Bohužel ale se nejede nějaké tempo, spíš mi přijde, že se tak trochu nesmyslně závodí do cíle už od Mšena a zkouší se, co kdo v místních brdcích vydrží. Takže se rakvíme do kopce a parkujeme po rovině, z kopce většinou nechce jet už vůbec nikdo a je to prostě takové neurovnané.
  
  Ve sjezdu pod Nosálovem na neskutečně rozmlácené silnici dojíždíme Radka Procházku (CK Královice), Milana Brandejse (VARTA, Sokol KD) a ještě jednoho, a pomalu, ale jistě, se zase přece jen začínáme přibližovat k jezdcům před námi, kteří se dost potrhali a v podobě jednotlivců nebo dvojiček skýtají relativně dosažitelný cíl pro dojetí. Tempo naší skupiny je ale rozkolísané čím dál více, místo konstantního tempa opět ten styl „jedu co to dá a třeba někoho orvu“, už mě to nebaví, navíc nám ještě trochu poodjel Radek. Proto se jako loni v posledním horizontu rozhoduji pro krátký nástup a najednou jsme jen tři (M. Knytl, Polarshop a J. Hula, Vinohradské šlapky). Poslední rozbitý sjezd v lese jedu bez brzd, ostatní mí spolubojovníci zjevně ne, takže na výjezdu z lesa mám tak 50 m náskok na ně a asi 100 m ztrátu na Radka a nejbližší segmenty z Cafourkovy skupiny. Je to dilema, ale cítím, že sám na dojetí nemám, tak trochu čekám, ale dojíždí mne už pouze jeden z té dvojičky (Knytl), zkoušíme to tedy ve dvou ještě trochu roztočit a přiblížíme se na takových 20 m, ale v posledním horizontu nějak ztrácím sílu, takže kolega aspoň jednoho jezdce ze skupiny před námi (I. Petržílek, SOS) ještě dává a já už nikoli. Ale i tak to byl dnes celkem dobrý výkon, čas 2:10:36h je myslím můj nejlepší (průměr přes 36 km/h) a pár mých obvyklých soupeřů jsem dnes nechal za zády (pár samozřejmě dojelo i přede mnou, ale tak už to bývá). Na závěr ještě stručná rekapitulace závodu a zejména výkonů jezdců v našich dresech:
  
  1. Jan Hruška (93), CykloPORG, 1:55:58 (myslím, že to je rekordní čas závodu)
  2. Martin Krupička (28), Pinarello Sportful, 1:57:04
  3. Petr Zahrádka (52), Altraining Lawi team, 1:57:04
  17. Přemysl Kuchař (42), Sokol Veltěž, 2:04:58
  39. Radim Skála (50), Sokol Veltěž, 2:10:36:20
  84. Pavel Miňovský (48), Sokol Veltěž, 2:38:31
  86. Zbyněk Dus (51), Sokol Veltěž, 2:40:32
  87. Ivo Hlaváček (41), Sokol Veltěž, 2:40:32
  
  Kompletn reportáž k vidění též zde:
  http://www.sokolveltez.cz/index.php?section=cyklistika&page=aktuality&id=296