Akce Sudety Tour 2024

Akce Sudety Tour patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2024-05-18.

Nejdelší varianta má délku 171.00 km.

:: Propozice :: Mapa a profil :: Garmin dlouhá :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto :: Flyby :: Roadcycling

Historie: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2023

• Vláďa – V pěti :-)
  
  

  Před koncem neschopenky řeším, jestli vůbec jet Sudety. Pak ještě taky jestli krátkou nebo dlouhou. Nakonec klikám dlouhou s tím, že si odstartuju z konce balíku a pak se uvidí.
  
  Koridor trochu zmatek, na konci dlouhé lidi z krátké, ale nakonec se mi povede odstartovat v klidu a procedit se na konec. Těch 50m co mám na balík po průjezdu městem nějak v pohodě doskakuju a operuju s odlepem. Bohužel se ukazuje, že na konci balíku to není o moc lepší. No za chvíli vím na koho dávat pozor a frčíme na pohodu do Polska.
  
  V prvním blitkobrdku najíždím zezadu, spolehlivě letos dávám malou a cedím se směrem nahoru jak to znám. Za chvíli mám na dostřel Kapra, nakládám si ho na záda dovážím ho ke Kolíkačovi. Sjezd tak nějak v klidu, pomalu se cedím dozadu, nakonec brzdím ještě víc, je mi to fuk, s tím jsem počítal. Odbočka a před hranicema už jsem zpátky v grupě s čtyřma dalšíma orange kumpánama. V to jsem rozhodně ani nedoufal, tady bude foukat a aspoň se svezu.
  
  Návrat do Broumova, borec regulérní nástup, aby to roztrhal, proboha proč? Já jsem marnej, v každým sjezdu nechávám díru, kterou pak musím lepit, tohle bude hodně bolet. Uvidímě jak dlouho to vydržím, každopádně jsem ready si vystoupit. Zjišťuju, že po hodině jsem dost pozadu s jídlem, snažím se to dohnat.
  
  Přichází monumentální stěna ve Vysoké Srbské, hrne se přes nás čelo z krátké, nahoře Kapr skáče do háku Hulkovi a letí pryč. Kaprova ploutvička je jak červenej hadr i pro Kolíkáče s Lukem. Ok, tak to je konečná, protože ten sjezd se mi vloni nelíbil a letos to lepší nebude.
  
  Jedu v klidu, za zatáčkama musím párkrát vložit solidní špice, abych se udržel v grupě. Sirky hoří, nohy taky.
  
  V grupě Pavel Popielok, asi ho úplně nechci dovézt ke Kolíkačovi tak se snažím trochu zregenerovat.
  
  V Petrovicích buď a nebo - Kolíkáč a spol. musí být na kousek, minutu bych snad mohl v kopci najet. Za zatáčkou je zahlídnu před sebou. Držím tempo, průjezd bufetem, předemnou magneťák a grupa 3 orange se rozjíždí. Hvízdám a místo otočení se ještě přidají. Když už to pomalu vzdávám tak se ohládne Luke a čekají.
  
  Dost mi trvá, než se z toho oklepu, začíná mě dohánět málo pití a jídla, nohy začínají cukat. Ale co, i tak jsem si užil mnohem víc než jsem chtěl, hlásím Lukovi, že pokud někde odpadnu je to na křeče a nemají čekat. Luke pro změnu hlásí, že se dusí, jsme to teda letos dvojka
  
  Nakonec nás doskakuje jeden borec ze Svijan, docela poctivě točíme, valíme Adršpachem, nohy se rovnají. Kolíkáč v kopcích nezničitelnej, Kapr zase ztratil občanku, Luke se s tím nepáře i když se dusí. Na druhém bufetu bereme pití, trochu melounu a vyrážím napřed ve sjezdu do Jívky, aby na mě grupa nemusela čekat. Vychází to akorát.
  
  Postupně nás dojíždí pár dalších lidí včetně Jendy Bílka, kterej si taky solidně hrábnul.
  
  Chvaleč je utrpení, grupa cuká, předemnou Jenda Bílek, za mnou Kapr, Kapr odjížíd samo ve sjezdu, ale nakonec dole čeká. Začínáme se točit, před námi je Jenda Bílek + 1, ale za chvíli vidíme, že Kolíkáč a Luke brzdí grupu a čekají na nás, tak tam s Kaprem vkládáme pár špic a doskakujeme do skupiny. Tady zůstat sám by byl očistec.
  
  Nohy začínají stávkovat, chvílema to vypadá, že vypadnu z grupy na rovině. Peklo. Je úplně jedno, jestli nohama točím nebo netočím, křeče mám pořád. Hlava velí zůstat v grupě. Snažím se dojíst a dopít ten začátek. Znovu se rozjíždím a můžu se občas protočit přes špic.
  
  Poslední stoupání, hákový kopec, najíždím na špic, Kapr na zadním kole. Táhnu to až pod finální stoupání, hlásím, že teď už je to na ostatních, plácám se nahoru. Plácám se dolů, pod kopcem zase křeč. Doplácám se na náměstí.
  
  Den na jedničku. Čekal jsem, že si to dám na samotku v klidu. V klidu to bylo hlavně v těch sjezdech, zbytek neměl chybu, byl to orange koncert.
  
  Ideální timing, sedíme, kecáme, chč*je. Přestává akorát ve chvíli, kdy Kapr stoupá na bednu.
  
  Parťáci díky, že jste v těch sjezdech čekali, na samotku by to dost bolelo.
  

  
  
  
• Nemi – Utopené náklady se neutopily
  
  

  Předpověď počasí se měnila každým dnem a snad i každou hodinou. Nejradši bych zůstal doma, ale už jsem slíbil odvoz Kanaďanovi. Ačkoli má ekonomické vzdělání, nereaguje na moji lamentaci o utopených nákladech v podobě startovného, které už nezachráníme tím, že se utopíme v dešti na trase. Naštěstí!
  
  Cesta pátečním provozem byla dlouhá. Pozdě večer vyzvedáváme v tajemném Broumově čipy, které nám vyzvednul Luke s Žábou, hledáme něco k snědku a pokračujeme na nocleh do Janoviček. I přesto, že to na start máme jen 9 km, ráno takřka nestíháme a já se jen pár minut před startem prodírám čekajícími závodníky krátké trasy, abych se zařadil tam, kde se mezi nimi začínají vyskytovat i závodníci z dlouhé trasy. Naštěstí se na začátku jede zvolna a kompaktně a první kopec v Polsku je dost široký na to, že se můžu dostat tak dopředu, jak mi nohy stačí, což je do druhého balíku.
  
  Jede se svižně a za druhým průjezdem Broumovem doháníme první balík s Žábou, před kterým ještě bojuje pár únikářů. Kolem obce Hony přichází další kopec, zase zůstávám v druhém balíku a tentokrát brzy první balík zase sjíždíme. Definitivní dělení přichází na 52. kilometru v brutální stojce po kostkách Vysoká Srbská. Jsem ve třetím balíku, se kterým po čase sjíždíme druhý balík s Kanaďanem, ale první balík s Žábou už na nás nečeká. Náskoky mezi jednotlivými balíky jsou tak velké, že naše neplánované zastavení kvůli vlaku v Adršpašsko-teplických skalách nic neovlivní.
  
  Z obav, abych se opět neutrhnul na nějakém brdku, jedu vpředu, pak se prosívám dozadu a na rovině zase jdu dopředu. Bohužel nemám nastudovaný profil a na Garminu v tom mokru nic nevidím, tak se občas stane, že na mě vyjde špic, za což tvrdě zaplatím na 115. kilometru ve stojce do Odolova, kde zůstanu vzadu úplně sám.
  
  Zpomaluji na svoje tempo, ale za mnou nikde nikdo, naopak občas někoho zahlédnu v dálce před sebou. Vlak v Adršpašsko-teplických skalách mi tentokrát pomůže, protože dojedu skupinku tří odpadlíků. Se 140 kilometry v nohách a dalšími 30 před sebou se jim proti větru jet moc nechce, točíme se, ale na špici chvilku vydržíme jen dva. V posledním kopečku z Heřmánkovic, kde mezi dírami marně hledáme kousky asfaltu, nás jeden závodník opouští a naopak sjíždíme borce v růžovém. V Broumově míjíme ještě jednoho.
  
  Závěrečnou stojku po kostkách před cílem vyletím, ohlédnu se a vidím, že všichni zůstali dole kromě borce v růžovém, který mého zaváhání využívá, dostává se přede mě a zkušeně obsazuje tu nejrovnější stopu mezi kostkami. Je to ještě pár stovek metrů do mírného kopce, a ačkoli zase nabírám rychlost, na rozdíl od kolegy už na cílový spurt o 41. místo z celkových 116 (a současně o 8. místo v kategorii ze 21) nemám.
  
  Mohlo to být lepší, kdybych z Odolova nejel sám, ale mám dobrý pocit. Chvílemi svítilo sluníčko, chvílemi bylo mokro, chvílemi mírně pršelo, ale nepromokli jsme, protože liják dorazil až během vyhlašování, kde Kapr vyskočil přímo na nejvyšší stupínek a já mu ještě jednou děkuji za spínací špendlíky na startovní čísla. Bylo to pěkné a je na co vzpomínat!
  

  
  
  
• Luke – Oranžovej grupáč
  
  

  Těším se na první opravdovou zkoušku formy s odpočatýma nohama. V úterý zjišťuju, že sem si z Rokytnice možná přivezl krom nálože sweetspot intervalů ještě nějaký moribundus, nebo to chytl jinde. Ale co, jen drobně chycený průdušky, prej už stačí jen odkašlat hlen a je to za mnou... Tak fajn, stejně až do soboty bude klidovej režim.
  Nicméně nic se nezlepšuje, spíš naopak. V pátek místo rozjetí parní sauna a hurá na hotel do Broumova. Cesta jen ilustruje tragédii české infrastruktury, ale jsem tam včas na povedenou tiskovku, večerní práci a večerku dle plánu. Na večeři řešíme prokletí, že se snad už nikdy nikde nesejdou víc jak tři šlapky... kdybych jen věděl...
  Bohužel večer taky zjišťuju, že odkašlávání hlenu nabírá na obrátkách a neustupuje dle plánu. Zelená barva hlenu mi připomíná sen o čelní grupě s Žábou, ale jestli to je kompatibilní nevím. Nicméně se pořád necítím nějak zvlášť zle, takže se vyspím a bude to cajk. Bohužel přes konstantní kašel jsem se nevyspal a cajk to není. Vlastně mi přijde že mám teplotu, ale to taky může být starťák nebo nevyspalost, tak to moc neřeším. Vlastně by bylo asi lepší nejet, ale co jinýho by tak člověk mohl dělat v Broumově. Takže se připravit na start a počítat s tím, že když to nepůjde, prostě to po 20 km zabalím...
  Je docela chladno, navíc budou přeháňky, takže triko pod kombošku a návleky na ruce. Kolíkáč nekompromisně v krátkejch nevěří, že jsem tak nabalenej, HonzaB komentuje dlouhý nepromokavý rukavice. No budu za ně rád, ne, že ne...
  Striktně odmítám tlačení se do čela, když to není nezbytné, mám nějakou důstojnost a když jsem si to nevystál, tak si tam pak dojedu. To se děje záhy po startu, předjíždím Žábu, kterýho to probírá z letargie. Jede se pohoda a u čela to je pohoda. Jak se blíží odbočka a první brdek, víc lidí se cpe dopředu, je tu Kolíkáč, Kapr nám přeje hezkej závod. Pak se jdu zas procpat dopředu, nájezd zas kolem 10 pozice, jako loni. První prudká část se jede tak, že neodpadám, akorát to je pro mě tempo na 2 minuty a ne až nahoru. Po prvním prudkém se to kolem mě začíná hrnout, zvolnil jsem (teda furt jedu 430W), mrknu na to číslo, je jasný, že to je až nahoru nehratelný a dál zvolňuju. Teď už by to šlo, kdybych po zvolnění nedostal nával kašle a málem se neudusil. Pěkně jsem ty průdušky provětral. Takže pokus zůstat s Žábou mám za sebou, za mnou cítím oranžový dres tak se otáčím, doufám v Kolíkáče a slavnou bitvu o bednu v 50, ale místo toho jen zdravím Nemiho. Koukám kolem a je tu dost lidí z loňska, takže by to pořád byla ještě dobrá grupa (navíc pak čelo sjeli, takže mohla být sranda), ale v hlavě už je přepnuto na prezidentské kupé, tak je nechávám jet.
  Konečně je vidím, jsem trochu naštvanej, protože to vypadá, že jedou s Kaprem na kecačku a žádná bitva nebude, na druhou stranu mám perfektně spálený plíce, průdušky a vlastně i nohy, takže ani nevím jestli bych do bitvy chtěl. Přijíždí Kapr s Kolíkáčem, HonzaB i Vláďa, kterej to chce dnes odjet v klidu za balíkem. No ještě, že to neví ta druhá půlka startovního pole, co už je za ním. Na horizontu leze Kolíkáč na špic a prej jedem. OK, rozkaz, takže se i párkrát otočím, abych zjistil, že to teda vůbec nebude sranda. Stačí trochu změnit tempo, zakašlat si a hned mám problém s dechem. Navíc Kolíkáč chce jet, no jo, ale to měl bejt asi v jiný skupince, tady moc lidí co to chtěj pálit od startu není.
  Projedeme Broumov a konečně se trochu rovnáme do tempa. Vláďa si bere na starost kopce, přehopkat ty schody za Broumovem a pak jak loni si najíždím na čelo před sjezdem. Ve sjezdu pěkně chladno, tak jsem rád za oblečení. Občas se otočím na špici, ale nejede se mi moc dobře, tak se nikde nevětrám. Stejně je tu mraky lidí co nejedou a táhnout celou grupu o 30 lidech mi nedává smysl. Doplácáme se na Vysokou Srbskou, jedu absolutní minimum nutného, abych se neudusil a nevypadl z grupy. Předjede nás čelo krátké a na horizontu pak odpadlíci z krátké. To vyhecuje Kapra, Pavla Popiolka, že jedou s nima. Nechávám to být, ale rozdráždilo to i Kolíkáče a tomu jsem sakra slíbil support. Sjezd dávám hodně svižně a dojíždím Kolíkáče akorát tak, abych mu dolepil 10 metrů za Kapra s Pavlem. Jede se solidní peklo, protože když 4 borci typu Peter Gansel letí zpět do čela, tak to v háku úplně na družnej hovor není. Kapr sice pak prohlásil, že jsme se svezli zadarmo, ale Pavel si vystupuje se slovy, že to pro něj není. Občas tam v brdku blikne 500W, tak se ani nedivím. Nicméně v Hronově jsme v balíku krátký a vezeme se už opravdu zadarmo až do Velkých Petrovic.
  Projíždíme v poklidu kolem bufetu, kluci berou banán, já sem rád, že dýchám. Bolí mě dost v krku, tak ani není moc chuť na jídlo - jo tak tohle někdo taky zaplatí. Za horizontem rozjíždí Kolíkáč peklo na špici. Takhle chce jet ve 3 do cíle 100 km? Tak to bude asi beze mě. Otáčím se a tam samotnej Vláďa odjel grupě v Petrovicích, tak si můžu beztrestně zařvat moooc, brzdíme a za chvíli jsme ve 4 orange. Tak to je úlet.
  Frčíme dál, ještě si nás sjel borec z Kooperativi, za dalších X km ještě někdo, pak Kooperativě spadl řetěz a zas jen v 5ti. Pěkně točíme a velká grupa pořád ne a ne přijet. Dáváme Odolov, nahoře stavíme a na můj vkus se tu flákáme až moc dlouho. Přijíždí čelo grupy akorát, když odjíždíme z bufetu. Nakonec nás po pár kilometrech ještě 3 lidi doskočí, včetně HonzyB. Tak to už je oranžovej grupáč, je nás 9 z toho 5 šlapek, všichni odjetý z úvodní skupiny. A pak, že se víc jak ve 3 už nesejdem. Dávám tyčku (druhý jídlo, jedno želé jsem stihl ještě před Srbskou) dost na sílu. Měl bych dát ještě něco, ale nejde to, tak to holt do cíle bude muset stačit. Už jsem asi dost v háji, protože Kolíkáč pořád něco povídá o Pavlovi, ale ať koukám jak koukám, tak ho tu prostě nevidím. Řikám si, že jsem prostě prošitej a přestávám to řešit. Utěšuju se, že aspoň vím, co jedu za závod.
  Kolíkáč zas ožívá v kopci z Chvalče, takže se mu snažím být v ruce, i když se nahoře dost zoufale ptám co dál? Naštěstí čekáme na zbytek. Už mě ale fakt spíš všechno se..., nevím jestli jsem prošitej, nebo fakt nemocnej, nebo obojí? Vlastně bych docela rád odpadl, často mám i pocit, že budu muset zastavit, abych se pořádně vykašlal a prodejchal. Ale zase teď už to bude jen odvoz do cíle, tak lepší nejet sám. Točíme poctivě, až na Vláďu, kterej hlásí že určitě nechci, aby mě kvůli křečím odpojil. No vlastně chci, ale nerozmlouvám mu to. Pak ale vystřihne špic pod poslední kopeček do Janoviček.
  Snažím se domluvit hromadnej dojezd šlapek, ale Kolíkáč neslyší. Nahoře jsme ve 4, Robert chce jet. Já ne, tak se blbě ptám kam a proč. Chvíli trucuju na konci čtveřice, ale nakonec teda na Kolíkáče houknu a jedem, jednou jsem domestik, tak mám jet a ne přemýšlet. Párkrát se protočíme, kilák před cílem lezu na špic a rozjíždím to ostře tak, aby si mohl zaspurtovat. Jak se silnice zvedne na náměstí, valím tam už přes 7 w/kg, načež to Kolíkáč odpojí a zařve jeď. No to dík, takže z rozjezdu spurtu se stává spurt, kde teda už víc jak 10-11 wkg fakt nevytáhnu, ale i do kopce směšnejch 700W stačí na to udělat náskok a pak to nějak doplácat po kostkách do cíle. Vlastně jsem vyhrál docela velkou grupu, takže bych měl mít radost, ale spíš se chci někde složit a spát.
  Takže se jen rychle pozdravit se všema co jeli, poděkovat v hotelu, kde mě nechali se osprchovat a nechat se adaptivním tempomatem odvézt domů. Preventivně jsem si ještě změřil teplotu a 37,6 ve chvíli, kdy už je mi líp, asi něco znamená. Tak snad na Mamutu lépe, ale jen se potvrzuje, že něco nějak plánovat a peakovat na závody je tak trochu... spekulativní, no.

  
  
  
• Žába – 283 minut dlouhá šmouha
  
  

  Sudety Tour byla loni skvělá. Vybraná oranžová společnost, pěkná skupina jedoucí dobré tempo. Prostě krásné závodění, dokonce si celý balík dopřál čůrpauzu na šraňkách ... jak vystřižená scéna z TV.
  
  Pro letošek jsem první opravdový maraton zapsal jako "A" závod, na týmovém soustředění tvrdě potrénoval a pak skoro celý týden nebyl na kole a ladil formu. Dokonce i Garmin uznal, že že jsem připravený na závod.
  
  Předpovědní modely absolutně netuší jak bude druhý den, házím to tašky oblečení na všechny eventuality. Bereme s Martinou půl dne volna a jedeme. Hotel se začíná plnit cyklisty, Luke je na místě a hned po vybalení jdeme na tiskovku, kachnu a dezert. 3 Šlapky, to je snad prokletí 🧡
  
  Ráno chvíli bloudím po Broumově, rozmotávám nohy přes kostky cílové stojky a parkuji mezi prvními ve startovním koridoru. Zbytek týmu přijíždí za chvíli a stojí 10 metrů za mnou. Zdravíme se jen na dálku, závodní noty jsou od včera jasné, 3 minuty odpočítávání a jedeme. Start je luxusně v klidu, vepředu je pomalé VIP, týmy aspirující na dirigování závodu jedou z hloubi startovního pole.
  
  První kilometry jsem trochu kožený, vůbec se mi nechce jet. Naštěstí Luke hraje svou osnovu mistrovsky a vede mě balíkem vpřed. Polehku se probouzím a do první stojky letím z dobré pozice. Prohrávám s gravitací, sice jedu doraz, nevadnu a tempo určitě udržím na horizont, bohužel ne v háku za Jakovského pláštěm. Kanaďan vedle dává naději v docvaknutí balíku. Dokonce se za zadu dotáhne Radim, střídáme se a nabalujeme korálky. Čelo letí, ale stahujeme ho. V dobře spolupracující skupince to ani nebolí a než vyjedeme z Polska, odpočívám v balíku. Bohužel bez Kanaďana.

Za Broumovem odjíždí únik, balík kotví a dojíždí nás velká skupina. Někde tam je Nemi s Kanaďanem, ale na kus řeči nepřijeli. Ve stojkách bojuji s gravitací, rychlost čela je z jiného světa. Ale na gumě visíme čtyři a snadno balík dotahujeme. Na Vysoké Srbské se naše guma hodně šponuje, Nemi s Kanaďanem přešponovali a mizí vzadu.
  
  V Mirošově šponuji gumu naposledy a s obvyklými kumpány se vracímě zpět a v balíku letíme magnet přes Adršpach. Nejostřejší lajna, čelo se snaží dohnat únik, nikdo ani nedutá. Hákuji Kolerta a trpím. Skupina podivně zrychluje a zpomaluje, poškubávání mi vůbec nechutná. Ale z háku nevypadnu! Tuhle parádu si nemůžu nechat odjet. Na 80 km do cíle jsem místo gelu posvačil tyčinku a dokonce mě dnešní peklo začalo bavit, jsem tam i ve stoupáních. Prostě paráda.
  
  Žádný strom neroste do nebe a každá paráda musí skončit, aby si člověk mohl uvědomit jak velká paráda to byla. 

Ve stojce před Odolovem nás zastavil vlak, poposkakuji trochu dopředu a zbytečně si dělám pár metrů bezpečák ... tohle asi stačit nebude. Rozjíždíme se a ve stěně za kolejemi zastavuji. Nechávám poslední sirku v krabičce, to nechci dojíždět, protože se to bude ještě 2x opakovat. Guma praská i dalším 5 a už si to neděláme ošklivé. Dojíždíme odpadlého Martina Kubištu a serpentinky z Chvaleče jedeme regeneračně na kecačku. Následující šlapavá klesání už je skupina opět při síle a docela pěkně spolupracujeme.
  
  Mám toho dost, další tyčinka nepomáhá. Gravelovou vložku posledního stoupání kotvím ve stopě vedle Martina. Možná jsem to měl nechat jet a zkusit hákovat někoho rychlejšího. Takhle pokračujeme do cíle v 8. Před Broumovem dojíždíme jednoho odpadlíka. Kéž bych nebyl ve spurtu 9. z 9!
  
  Nejdřív zkouším odjet v Broumově, ale nedaří se. Krátký odpočinek a do stojky hákuji Kubištu. Jedu jeho stopu, mám správně přehozeno, motivace porazit Radima je obrovská, zapomínám na předchozích 170 km. Valím doraz, ale na kočičích hlavách stejně parkuji a jen z dálky sleduji bronzového Radima.
  
  V cíli jsem totálně popravený, v nohách nezbylo nic. Marně se snažím vzpomenout co se posledních 283 minut vlastně dělo. Vidím jen rozmazané dojmy rozpatlané a kapkami vody a uhlazené větrem v dlouhou šmouhu. Sudety Tour byla letos skvělá. Oranžový sirotek, čelo jedoucí šílené tempo. Dlouhá guma, bolavé sjíždění a slastné hákování. Spurt o bednu na konci 170 km maratonu. Prostě krásné závodění.

  
  
  
• Kolíkáč – Když se vyplní sny!
  
  

  Před rokem jsem si okusoval nehty doma u live reportu, mazal nohu kouzelnými mastmi a černě jsem přemýšlel, že už to asi nikdy nezažiju. Tělo mě zradilo a naznačilo, že to nejlepší mám už asi za sebou. Pěkně to zařídil i bájný Trenér Staříků, moje maratónské dvojče Kapr se totiž chystal na operaci kolene, a tak jsme se mohli aspoň navzájem utěšovat, že to třeba snad ještě někdy přijde.
  Rok se sešel s rokem a zase si mažu nohu, ale i tu druhou, jak vždy radil před závodem Standa Vohník. Jsem na parkovišti v Broumově, před startem 11. ročníku Sudety Tour! Kapr vedle mě připevňuje čip a mně se tomu furt nechce věřit. Navíc jsem měl v pátek ranní sen, jak jedu v absolutním háku za Lukem, hlavu zaraženou v jeho oranžovém zadku a v poklidu spím. Otevři oči woe! Vždyť musíš koukat na cestu a na tenhle opojný bláznivý cyklistický svět, ten 22 let trvající oranžový maratonský sen musíš ještě zažít naživo!
  10 přihlášených Šlapek na dlouhou, Javi dává krátkou, jak jsem rád, že zase u toho mohu být. A to vůbec netuším, co nás ještě čeká za team-parádu na trati. Krátký-krátký, je to závod, Luke ale překvapivě přijíždí v návlecích a v dlouhých rukavicích a návlecích na tretry, no ty wado? Ale já už v tašce stejně nic nemám, ono to nějak dopadne. Rozeklané kostky na náměstí vůbec nesvědčí mým 23 mm Contíkům, jdu nějak proti proudu, hold zapšklej stařík, který nechce novoty. Jako třeba nějaké group tracky a sledovaní se na trase, ke kterému je ale potřeba mobil, a já tu těžkou cihlu nechci vláčet přes ty brdky. Nejlepší závod je přeci ten, kdy nekouknete ani jednou na budík!
  Orange pěstičky, nejkrásnější dresy na světě všude kolem mě a start! Jak opojné! Broumovská dlažba tvrdě buší do řídítek, ale už je tu asfalt, zahodit ostych a rychle se prokousat dopředu. Podařilo se, je tu Žába, Luke, Kanaďan, Nemi a letí se do Polska. Kapr nám přeje mnoho úspěchů, já mu odpovídám, že stejně pojedeme zase spolu. Nastudované úvodní síto doprava přes mostek kolem kostelíčku je tu. Projel jsem si ho včera v poklidu myší na Google maps, ale realita je hodně jiná. Peklo na zemi, vystupuji si z háku od Kapra a zkusím tomu naložit, vždyť jsem si sliboval boj o pódium v 50. Hoří mi plíce, nohy nestíhají, okolo mě se to valí. Žábu s Lukem vůbec nevidím, Kanaďan je nechytatelný, a stejně tak Nemi, který letí k vrcholu jako raketa.
  Jedna rampa za námi, trochu se to srovnalo, ale je tu druhá. Pořádně se zasekne do nohou. Luke svěšuje a otáčí se. Nemi frčí za Kanaďanem a já nejsem schopen zvednout zadek. Nějak jsem se uchlácholil, Luke tu je, potáhne a doletíme si je. Ale všechno je jinak, zezadu přilítne Vláďa a tichým hláskem povídá: "Woe, vezu Ti Kapra!" No pěkný! A HonzaB je tu taky! Tak točíme, točíme, zkusme to ještě sjet a nabrat vytroušené korálky. Rozdrbaný sjezd tomu ale nenahrává, navíc většina se nějak vzpamatovává z toho úvodního šrotu. Pavel Popiolek nás zdraví, tak zdálo by se, že je to idylka. Ale není! Před námi totiž neskutečné prázdno… kam všichni zmizli? Asi vůbec nejedeme a motivace ke zrychlení žádná…
  Na čelo si vlezl nejsilnější a nejpočetnější tým v této grupě v pomerančové barvě a pár jednotlivců se přidalo, ale střídání nějak vázne. Je nás kolem 30, ale vepředu se točí 3-4 lidi, hold klasika, jak říká stará pravda, když se ti to nelíbí, měl jsi být o skupinu vepředu. Ale to bych musel mít trochu jinou výkonnost na úvodní síto. Tak si to začít užívat s orange kumpány, vždyť 5 šlapek v maratónské skupině jsem snad nezažil!
  Hecuji to k rychlému střídaní, ať to odsýpá, až mě Luke seřve, kam jako chci jet. Chudák furt utírá nudli a huhlá, nějak mi stále nedochází, že asi není úplně zdravotně vyladěn. Cedule Machov mi zapíná vzpomínky o pěkných pár let dozadu, to už bude ta kostková stěna ne? A je to tady, Luke hlásí, nahoře chčijem a jdeme na to. Monumentální kostky, najet si na čelo grupy, zařadit 36x32 a bušit a bušit. Kostky poslintané, když se zvednu ze sedla, tak to podkluzuje a do toho houkačky zaváděcích aut krátké trasy. No pěkný! Vybírám si pravou stopu pod stromy, kde to již neklouže, chci nechat prostor vlevo, kde asi prolítnou motorky z krátké. A je to tak, rachot karbonu a mimozemská rychlost. Překulil jsem se přes lajnu nahoře stoupání, začínám se otáčet, kde tedy zastavíme na to močení, když v tom se vlevo mihne orange helma. Kapr!
  Zaháknutý za odpadlíky z krátké trasy, kteří jedou palbu, aby si sjeli ještě čelo. Neváhám a překvapivě reaguji. Valíme vlhkým lesem full gas. V jedné točce trochu více na brzdy, naskočilo 5 metrů a zdá se, že jsem odpojen. Ale je tu zachránce Luke, který to za mě dolepuje. Díky! Po chvíli mě ještě přežehlí Pavel Popiolek a tlačí se vpřed. A za námi již nikdo! No pěkný. Letíme sjezdem do Hronova, zapomněl jsem na všechny zábrany a jedu jak bez mozku. V Hronově ocas 1. balíku krátké, ještě si 2x zgumovat držku v klikatých uličkách a pak se již napevno přisát. Jak opojné! S Kaprem a Lukem se smějeme jak puberťáci a řveme, je to sen! Pravé závodní poblouznění, z kterého si překvapivě po chvíli vystupuje Pavel P., zamává ručičkou a pakuje se dozadu. My se vezeme až pod další brdek, který je ostře doleva směr Velké Petrovice. Balík odlítl, ale my máme chuť jet dál. Kapr rozvášněný, nahoře bufet, jen chytnout banán a po úzké silničce pokračovat dále. Jede s námi borec z Kooperativy, tak ho zapojit do kolotoče, když v tom nějaké hvízdání. Přijede ke mně Luke, že si nás prý sjíždí Vláďa. Otáčím se a fakt, Vláďa! No ten si musel hrábnout!
  Zase je to veselejší, ještě tak HonzaB, kdyby si nás doskočil, byla by to už úplná pecka. Ale hlavně aby nepřitáhl celou grupu . V Maršově ještě kousne nehezká stojka a začínáme dumat co dál. Kooperativa ale zahlásí, že by jela, že si nás z grupy sjedou jen ti nejlepší. Jo má recht! Takže směr Adršpach ve vzorném kolotoči, já si hraju s budíkem a nevěřícně koukám, že do cíle to je ještě kilo! No to potěš. Cuká mi ve stehnech, začíná jemně mžít, teplota nic moc, a mně začínají omrzat ruce Prostě mi to nějak přestalo chutnat, navíc rozdrbaný asfalt směr Stárkov. Sjel si nás další borec Robert Haas, který měl defekt, a začíná udávat tempo na špici. Chce se mi močit, je mi kosa a přemýšlím, že když chytnu tady defekt, tak je se mnou konec. Dávám magnesium, hltám rozmíchaný gel z bidonu s vírou, že ten můj vyčvachtaný motor ještě úplně nezdechne.
  Stoupání na Krkavčinu mě vysvobozuje z temných myšlenek, zahřívám se a nechci Roberta nechat odjet. O kumpány nemám strach, Kapr jede famózně a nepočítám, že by tady odpadal, navíc Vláďa se pasoval do role jeho domestika. Padáme dolů do Rtyně, pod dalšího zabijáka na trase, stoupání na Odolov. Tam ještě menší zakufrovaní, ale včas jsme to obrátili na tu správnou trasu, na ty nechutný procenta sklonu. Domluva je jasná, Kapr svým tempem, Vláďa mu bere bidon na doplnění, já se nahoře vymočím a povalíme dále.
  Odolov, zase ty vzpomínky, nějak jsem zapomněl, že to jsou zase takové schody, ale letos mě nějak nebolel, s Vláďou se přetahujeme o špic a hezky to uteklo. Vrhám se na salám a rohlík, bidon doplněn, a ještě si odlehčit. Kapr je tu, spadl mu u bufetu řetěz, ale ochotná obsluha ho hned nahazuje zpět, jedeme na velké grande finále letošních Sudet!
  Hrbatý úsek směr Radvanice mi ale vůbec nechutná, na špici se usadil Vláďa, za ním hned Kapr a mě ubíjí každá záplata na asfaltu. Jak kdyby mě házela o metr dozadu a já to furt musel dolepovat. A vrcholem všeho je, když se zezadu ozve hlas, tak konečně vás máme! Přijeli ti nejlepší z grupy, kterou jsme opustili na Vysoké Srbské! Otáčím se s hrůzou, koho to všechno přivezli! Doufám, že ne Pavla P. z mé kategorie ! Pavel to není, ale je to HonzaB! No ty kráso, pěkný Jendo, oranžový koncert má další pokračovaní!
  Sjezd do Chvalče, kde Luke málem obrousí obrubník, trochu jsem se zase chytil a kód, že chci jet s nejlepšími z grupy, jsem nahrál znovu do palice. Ale začíná to slušně bolet, 2 borci co nás sjeli + Robert H. určují tempo a já plápolám za nimi. Luke se taky přidává, a tak si nás táhnou jako závaží k vrcholu. Tohle že je jezdivý kopec? Pěkný procenta tu jsou, ale neodpadáme, a to je dobře, přejeli jsme to s nimi a teď se nás dívají, co jako bude dál? No, co by bylo, počkáme na týmové kumpány, co jeli o serpentinu níže a řval jsem na ně, pojďtéééé! Anebo jestli chtějí jet, tak s Lukem jim vlezeme do háku a střídat nebudeme. Ale to nám šrotuje jen v hlavách, nahlas nic neříkáme, ale překvapivě se to děje přesně podle našeho scénáře. A je to dobře, jelikož následuje rovinatější část, a navíc proti větru!
  Nejdříve si nás dolítne HonzaB, pak ještě hodím návnadu pro Vláďu s Kaprem a jsme zase po kupě, snová show pokračuje! Přichází ty nejlepší chvíle, které se dají zažít jen na maratonech. Sice už to nejsou úplně ty pravé maratony přes 200, ale i těch 171 km bude dnes stačit. Točíme špice, hezky to odsýpá a blížíme se k závěrečnému brdku. Tak tady nějak zmiznul asfalt, Luke zase popichuje, dáme to v cíli za ramena? Možná jsem to měl odsouhlasit, na výsledku by to nic nezměnilo, ale v tu chvíli jsem furt ještě věřil, že bychom někoho mohli sjet. A tak lezu za Roberta H. + jednoho a motám se v těch štěrkových závějích. Když už to vypadá, že od nich odlítnu, tak trochu svěsí, nebo už je to taky tak bolí?
  Takže v nájezdu na asfalt jsem s nimi a stejně tak i Luke, který se ptá, jak to s nimi vymyslíme? No co, potáhneme jim to do cíle a tam je obložíme! Chachá! Potáhli jsme to, i tam Luke vložil trošku šťavnatější špic, ale stejně je to k ničemu. Luke najíždí do cílového magnetu na náměstí, jedu mu předpisově v háku a za mnou 2 borci. Ale co to, kudla, kde se tady vzaly ty rozlezlý kočičí hlavy? Úplně mě vyply, ještě zařvu bezmocně na Luka, dávej, dávej a vyhraj skupinu! Luke mizí, že ho nevidím, a ti dva borci za to též hezky vzali, ale ty jsem aspoň v dáli ještě viděl No nic, překlepu to do cíle, tohle je závěrečná sirka, abych se překulil přes tu bílou lajnu.
  Cílový oranžový hlouček řičí nadšením a sdělování si dojmů. To jsou jsou nezapomenutlné okamžiky! S Kaprem vřelé obětí a plácání si po zádech. Jo, klaplo to dokonale, 5 orange v jedné skupině to byl sen! V to jsem již nevěřil, že někdy zažiju. Děkuji kamarádi!
  PS
  Nakonec si neodpustím jednu citaci, zachycenou kdesi v éteru:
  Kapr: Kluci děkuju za včerejší neskutečný zážitek, užíval jsem si každý kilometr, každou minutu, díky že jste mě nenechali někde v kopci a ten orange expres po rovinách a mírných sjezdech byl naprosto dokonalý. Je to vaše zásluha, že druhý dědek dojel 40 minut za mnou...DĚKUJU
  Kolíkáč: Jsi nás velký vzor a motivace že na nějakým čísle v občance nezáleží...to peklo na Vysoký Srbský, co jsi rozjel, mě vrátilo o 10 let zpět!! A pak po Chvalči, když jsme se znovu sjeli a valili na plný plyn do cíle, to jsou chvíle, pro který stojí za to žít!