Akce Sudety Tour 2008

Akce Sudety Tour patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2008-05-31.

Nejdelší varianta má délku 170.00 km.

Propozice :: Mapa :: Profil :: Diskuze :: Celkové výsledky 170km :: Celkové výsledky 90km :: Výsledky družstev 170km :: Výsledky družstev 90km

Historie: 2007

• Iceman – Sudety 2008
  
  

  Je 31.5.2008,10.00 a právě začíná můj 9 silniční závod na dlouhou distanci / 7 x maratón + 2 x dvanáctihodinovka/.Závod na 170 km - Specialized Sudety Tour 2008.
  
  Jsem nervózní a to dost.Ostatně jako vždy před závody.V pátek jako „přípravu“ jsem nastudoval loňský Jurův report a ten mě utvrdil v názoru,že rozhodně není kam spěchat.Závod je „ rozdělen“ do dvou kol.První, to výrazně lehčí z hlediska profilu,tvoří krátkou distanci Sudet,170 tku dotváří okruh druhý, s  výrazným pilovitým profilem.Celkem se dá napočítat 9 těžkých stoupání.Některá jsou krátká ,ale o to strmějsí  , sem tam se k tomu přidaj i kostky,některá zas ne a ne skončit.Když jsem vymýšlel jak pojmou tento report,myslím,že kopce budou tím správným motivem.
  
  1. na začátku není kopec ale rovina tak cca 30 km
  
  Celý balík jede pohromadě.Povrch silnice je pocukrován jemným štěrkem.Do toho v protisměru auta,autobusy,nadávám jak špaček,každou chvíli čekám defekt nebo pád.Balík je velmi nervózní.Vedlě mě Gavoš s Quitem.Jsme domluveni,že Sudety zkusíme spolu.Gavoš mi hlásí,že jede nad prahem,ale zvolnit se nedá.Tu rovinu musíme proletět v balíku.Já se cítím v pohodě,mohl bych jet výrazně rychleji,ale s ohledem na stav silnice a protože nechci své parťáky utavit a vědom si náročnosti Sudet v jeho závěru,spokojuji se s tím,kde jsme.
  
  2.Horský pas.
  
  Tak to je docela sranda.Chci psát o kopcích a už na první si nepamatuji.Snad jen,že v těchto místech,cca na 30 kilometrů po startu jsme měli avs výrazně nad 35km/h.Někde zde jsme vytrousili Quita.Doplatil,jak mi sám potvrdil,na náročnou dvojkombinaci s Doksy.Tou dobou jsme jeli ve čtyřech,možná v pěti,za zmínku stojí přítomnost sympatické dámy z Kooperativy.Matně ještě vzpomínám ,v následném sjezdu mi regulovčík opoměl ukázat odbočku a tak jsme si s Gavošem trochu zanadávali a museli cosi přišlápnou abychom se přicucli zpět.Na představci jsem měl přilepenou mapu a stále jsem zjišťoval co nás čeká a nemine.Blížila,či spíš my jsme se pomalu blížili k první ostré zkoušce vůle,síly a odolnosti totiž k Vysoké Srbské.Prý má místy až 22% a na kostkách.To jsem věděl od Jury.Zde v tuto chvíli,se hodí,zmínit cosi o Gavošových převodech.Gavoš totiž,při příjezdu do Teplic,zjistil u svého zadního kola Mavic povytrženou špici.Ale pokud je na místě servisní vůz Mavic a pokud Vám z něj navíc půjčí nový zapletený set,zdá se,že je vyhráno,ovšem,nesmíte až při závodě zjistit,že kazeta je 11-23 !
  
  3.Vysoká Srbská
  
  Přijedete pod ní,vidíte ji v celé její síle a kráse,kol diváků jak na Alpe d´Huez a vy si docela dáváte.Gavoš najíždí,rve se,já vedle něj točím kašpárka ale i ten docela bolí,ani nechci domýšlet jak Gavošovi musí hořet nohy.Davy bouří,pomáhají seč můžou ale nezatlačí .Ne nejde to,slézáme a tak na bufet,který je přímo nad touhle roztomilou prasárnou,přicházíme po svých.Nicméně nemám pocit,že bychom něco ztratili,naopak,oproti těm,co ji vysápali se tváříme poměrně spokojeně.Bufet velmi slušný,dobře zásobený,bod pro pořadatele.Upozorňuji Gavoše,že odjíždím z bufetu dříve,abych odsypal,trvá mi „to“ nekonečně dlouho,ani se mi nechce věřit,kolik jsem toho vezl sebou.Gavoše za chvíli sjíždím,vytváříme skupinku zas asi tak 4 člennou.Složení se ale dost mění,někdo ujede nám,někoho sjíždíme my.Já s Gavošem taháme,s námi pak ještě jeden sympaťák z OD Morava,který však,jak nás upozorňuje jede jen krátkou.Jsme někde na 60 kilometru a s Gavošem to začíná být špatné.Ke všemu ho začíná bolet žaludek a nastupují křeče.Snažím se ho nějak povzbuzovat,ale je to těžké,vidím,že evidentně trpí a to máme za sebou jen třetinu trati a to tu nejlehčí.Nahlas zvažuje možnost ukončit závod na 90 km.
  
  4.vyhlížíme občerstvovačku
  
  Dle propozic na představci je to do Teplic co by kamenem dohodil.Jen dva nevýrazné zuby a rovina.Stále držíme více než slušný průměr přes 33km/h,ani se mi tomu nechce věřit .Nicméně trochu jsem se přepočítal v tom,že zde odpočineme a něco sil našetříme.Bylo tomu spíše naopak.Důvody ? Sice ne silný,ale protivítr a pak ,rychlost,kterou nasadil OD Moravák .Myslel to dobře,sám nám to také řekl, “kluci já jedu krátkou,trochu Vám to rozjedu“,a rozjel.Sice v háku a střídali jen aby si naše mašina orazila ,ale i tak to bylo jak za Malinou z Říčan do Uhříněvsi .V závěru mi pak ještě daroval svůj nespotřebovaný gel se slovy,“vem si ho,já ho už dnes na rozdíl od Tebe nebudu potřebovat“ .K tomu nám začala docházet voda,což náladu také nezvedlo,naštěstí,dle propozic nás čeká občerstvovačka v Teplicích,tedy na 90 tém km.Přijíždíme do Teplic,trať se rozděluje,ty z krátké to mají do cíle už jen 3 km,ale pořád do kopce.Radost ,že tam nemusím rychle vyprchává ,když si můj již trochu uvařený mozek konečně uvědomuje,že ten cílový brdek ,mě ,a všechny co jedou dlouhou čeká taky.Jsem bez vody,utavenej,první krize.Vyhlížím občerstvovačku ale marně.Ptám se regulovčíka,kde je a jeho odpověď mě virtuálně uzemňuje:“ na Odolově,což je asi za 10 kilometrů“.Tak a teď babo raď.Jsme na 95 kilometru,občerstvovačka z 90 km nikde,Odolov není na 105 km,ale na 135....připadám si jak totální pitomec,nedovedu ten rébus vyřešit,najíždíme do mírného dlouhého magneťáku Krčmov.Vážne uvažuji,že slezu z kola,zastavím u nějakého stavení a budu žebrat o vodu.Toužebně si přeji aby trochu sprchlo.Gavoš jede přede mnou,já v krizi,nálada na bodu mrazu.Ve chvíli,kdy mi snad bylo nejhůře se konečně občerstvovačka zjevila.Na 100 km.Já vím,možná si řeknete,že to zbytečně dramatizuji,10 km,co to je,mě to však rozhodilo sandál a to pořádně .Nicméně ochota holek z občerstvovačky a nealkoholické pivo mě usmířili .Ztuhlé nohy a potřeba zas odsypat mě vedla k brzkému odjezdu,upozorňuji na to Gavoše , že si já jeho nebo on mě docvakne.Gavoš totiž zjevně pookřál.Poté,co pronesl vtip,kterým se se mnou loučil na 90 km jako že to balí jsem nebral příliš vážně.Zvlášť poté ,co jsem za ním jen tupě visel na Krčmov,neschopen mu ani zůstat v háku.Odsypal jsem,vrátil se na trať a jen protáčím nohy a vyhlížím Gavoše.Minuta,dvě,pět.Začínám být nervózní kde je.Dojíždí mě trojčlenná skupina z bufetu, valí to jak o život a já ….naskakuji do ní.
  
  Co teď říci.Ano, řeknete :“ opustil Gavoše,šlapku s kterou si naplánoval skupinu „.Popravdě jsem ale nevěděl,jesli už náhodou není před mnou.Během mé potřeby projelo více cyklistů.Říkal jsem si,že není možné,aby mě ta tu dobu již nesjel,zvlášť po tom,jak on výtečně a já hanebně jel Krčmov.Cítil jsem se bídně,pořád jsem probíral kde ten Gavoš je.Čekat a vracet jsem se ale nemohl,nakonec nejsem tady na borůvkách,jsem závodník na závodě.....
  
  5. ke Krkavčině
  
  Od Krčmova ke Krkavčímu úpatí to je 15 km.Nádherně jsem si oráchl v háku,cítil jsem se zas pln energie,po krizi ani památky.Navíc mi Krkavčina neuvěřitelně sedla.Jo,je to nádhera,když to takhle odsýpá.Grupa,která mě nabrala za občerstvovačkou na mou rozjetou mašinu nestačila .V následném sjezdu přišly i kostky,které se mě snažily přibrzdit,ale marně.Těžkej převod,spodní úchop,sjel jsem další tři ,nikdo nestačil a já přijížděl pln sil a optimismu pod bájemi ověnčený Odolov.Byl jsem v skutku rozverné náladě.
  Dokonce jsem zažertoval s místními obyvateli : „ prej tu je v okolí nějakej kopeček,jo ?“.
  
  6.Odolov
  
  Schody do nebe.Konrád v trávě.Další nealkoholická třetinka.Tyhle hesla říkají vše o místním Kochánově.A pochopitelně všudypřítomné vedro.Jeden bidon jsem vyčlenil na čistou vodu,kterou se polévám.Bez něj by to dál už nešlo.Fyzicky se však cítím dobře a navíc,do cíle není nijak daleko.Myšlenami jsem již na 2 posledních kopcích,na Závoře a na cílovém stoupání na Váhu.Doufám jen,že to nebudou takové stojky jak Odolov.
  
  7.+8. Jívka II a Radvanice
  
  Na mapě to nevypadá nic moc.V Kolodějích se tohle jezdí na velkou pilu a vpředu se u toho nuděj . Ale vedro k zalknutí a pomalu nastupující laktát z tohoto dvojkopcí udělal past na Icemana.Už se mu to nezdálo do cíle kousek.Už si nepovídal s místními,už nežertoval.Pokud bude jednou kupovat nové kolo,bude mít trojpřevodník
  
  9.serpentýny na Závoře
  
  Závora je kopec,který jediný znám.Jeli jsem jej cestou na závod.Autem pochopitelně a i z něj to vypadalo na nekonečné serpentýny.Takovej malej grossglockner,řekl bych.Ale v milosrdném stínu.Naštěstí.Poslední kilometr se zdá nekonečný.Při pohledu dolů se snažím spočítat,kolik „toček“ mám za sebou.Konečně nahoře.Na horizontu docvakávám závodníka na MTB,nechápu.Ptám se,zda mu je silniční maratón na silničce málo .Jsem nahoře a vím, že Sudety už jsou v kapse.Teď sjezd do Teplic nad Metují,oráchnu a pak už jen poslední kopec – Váha.V duchu ale nadávám pořadatelům .To si fakt nemohli ten poslední kopec odpustit ?
  
  Váha a prohraná tombola
  
  Tak co k Váze.Je to kopec,je těžký,je to na morál,zvlášt ,když člověk pořád upíná oči do dáli, aby co nejdříve uviděl vytoužený cíl.Projíždím cílem,žádnou velkou radost ale necítím.Sápu se po láhvi s vodou a s rozkoší se polévám.“No,ten tandem jsi nemusel nechat jít v posledních 100 metrech před sebe,taky jsi to mohl dát pod 6 hodin“,přemítám.Ale pak,studená voda začíná působit a já se vracím do reality a začínám se radovat.Jo dokázal jsem to.Sudety jsem dobyl.
  A ta tombola ? Pamatujte,pokud chcete něco vyhrát,musíte mít u sebe lístek .Bez něj ty tretry nedostanete,Iceman už ví
  

  
  
  
• Malina – Krátce ze Sudet
  
  

  Tak jsem dočetl Iceho skvělý report a nemohu v něm v některých momentech souhlasit.
  - Vedro, vedro, vedro. Totální ždíměčka od začátku od konce. Už ve startovním roštu jsme se potili jak dveře od chléva. To bude očistec bědovali jsme.
  - Psychiku deptající rozjezd velkého balíku v ouzkých silničkách a alejích, šterk, díry. Těšil jsem se proto na první kopec.
  - Honský pas. První selekce. Poté rozhovor s Pavlem Matouškem, který zde byl z maratonské sekce z KC Brno jediný. Objasnil co nás příští 140km čeká. Za což mu děkuji. Nevěřil jsem tomu, že už tu není Jura?!
  - S borcema jako Hruška, Orkouhlík, Kestler, Čer a dalšími to bude vrchařské peklo. K tomu snad 99 Vokolků?!\
  - Většinou za každým kopce jsem se spolubojovníky sjížděli lidi, co se rvali o prémie.
  - Vysoká Srbská- no nebyla to nádhera?! Bál jsem, že tam možná vyhniju ale nakonec jsem se cítil dobře. Čekal jsem jí delší. Bude to znít divně, ale vyšlapal jsem to na 39-23, tenhle převod mi prostě nějak sednul.
  - Rovinky na pohodu ze zezadu se docvaklo další spousta lidí a tak jsem Teplicema \"provýletovali\" opět ve velkém balíku.
  - Na bufetu nad Krčmovem, mě jeden borec krásně zaklesnul, když jsem v jízdě přebíral bidon. Lehnul jsem na levý bok, naštestí vůbec nic. Hned jsem naskočil, alespoň jsem pobavil holky na bufetu.
  - Dlouhý táhlý sjezd až někam před Krkavčinu. Vážně výlet, polevání vodou, kecání, myšlenky na Odolov...
  - Krkavčina byla překvapením závodu. Dlouhá a utahovací. Konec jsem trpěl, dost to podjelo. Nakonec se Stárkem a Klímou jsem to pár kilometrů před Odolovem sjeli.
  - Nečekal jsem žádný med. Ale tohle? Předchozí sjíždění mimo balík mě dost vysílilo. První 2 schody, jsem ještě dokázal hypnotizovat zadní plášt Košíka ale poslední zvednutí mě poslalo na onen svět. Takže čáru smrti značící konec stoupání jsem projel se stejnými zombíky jako já.
  - Na brdích nahoře nás dojel defektující Okrouhlík, tak jsem se ještě sebral a zkusil ho zahákovat. No zkušenosti jezdit za motorkama moc nemám. Jel jak brus. Když už jsem uviděl čelo. Tipuji 200metrů, tak Okrouhlík ještě víc zařadil a urval mě. Byl jsem v koncích. Věděl jsem, že bedna nadobro ujela. Tak jsem počkal zase na \"lidi\" co se se mnou trápili na Odolově.
  - Pod stoupáním na Závoru jsem sjeli Kuře bez křídel. Chudák celou dobu jedoucí, dá se říct na 1. místo v kategorii M19, vyhnil jak stará brambora " width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" /> Vyzval jsem ho ať s náma zkusí ale se zamračeným obličejem a křečemi nemohl.
  - No Závora byl krásný kopec ale ještě jsem byl podťatý z Odolova a fixováním na Okrouhlíkův šaltr tak, že jsem se spíše nechal vyvést skupinou.
  - Dojeli jsem v tempu pod cílový kopec. S hochama jsem se ještě pobavili, že si zazávodíme. Na značce 500m jsem zařadil velkou a ostatní už pak za mnou nebyli.
  - Pár metrů před kobercem jsem sjel ještě jednoho vytroušeného.
  - S celkovým umístěním velká spokojenost ale bedna unikla vážně o kousek. Jinak to celkem jelo. Problém byla ta Krkavčina, kde to ujelo, pak jsme to sjížděli a to stálo síly, které rozhodly...
  - Organizačně nejlepší závod maratónské série, alespoň z mého pohledu. Podávání 0,5l flašek vody z auta pořadatele a bidony na občerstovačkách, kde se pak nemusí vůbec stavět. Stačilo odhodit a vzít si nový. Good bye Šlapka´s bidons!!!
  - Gratulace všem co to v tropickém počasí absolvovali!!!

  
  
  
• D!ablo – Sudety Tour poprvé
  
  

  Klikni zde

  
  
  
• Marťas – Maratonská premiera
  
  

  První silniční maratón. Letos jediný, a to ještě jen pro kombinaci s bajkovými Sudety. Prý abych měla motivaci jet na podzim dlouhou trasu na MTB…
  
  V pátek večer mne střídavě jímala hrůza s beznadějí z totálně tuhých nohou - po pekelném týdnu který začal MTB etapákem v Polsku, pak po 3 dnech odpočinku tradiční (moje rovněž premiérové) Doksy (i když velmi výletně, tedy krom první části, kdy jsem dotahovala Andy do nějakého aspoň trošku kloudného balíku) dát po 1 dni pauzy rovnou dlouhé Sudety, no to nevím kdo si na mne vymyslel… Řekla jsem si o nic nejde, zkusíme, jak se tělo chová a příště se podle toho zařídím.
  
  Usínám hodinu po půlnoci, což k brzkému vstávání kvůli včasnému odjezdu a budíku na 4:30 ráno určitě není před závodem to pravé ořechové.
  
  Sobota ráno, Diablo mne nakládá kousek od domu, spořádaně se před naložením a pak i v autě futruji kaší z ovesných vloček a sušeného ovoce.
  Navigující Konrád nám předvede krásy okolí Teplicka, asi abychom předem věděli jak to bude vypadat, až tudy pojedeme na kolech.
  Parkování bez problémů, docházíme na registraci, kde už Strejda popíjí čajík a nabízí celozrnný rohlík s hovězím.
  Odolávám myšlence přehlásit se na krátkou, prostě to zkusím a uvidíme. Speciální příprava tedy žádná, jedem z plného tréninku, uvidíme, co to udělá.
  
  Převlékáme se, připevňujeme startovní čísla, mažeme pozadí (neb Vlk je prevít, toho chytit není radno), chaoticky sháníme WC a nakonec se spořádaně řadíme na start. Malina urval první lajnu na začátku druhého balíku, přeji moc štěstí a odsouvám se vzad ke dvěma tandemům. Kousek před sebou zahlédnu Quita a další oranžové dresy, Andy se jako tradičně určitě postavila hodně dopředu dle hesla „lepší procedit, než dojíždět“. Má holka pravdu, ale dnes si prostě netroufám, ještě pořád trochu cítím nohy z Polska.
  
  Je tu start, pestrobarevný dav se jemně vlní, ani nejsem nervózní, spíš jen zvědavá, jak se tohle vyvine.
  Přede mnou dáma jedoucí krátkou na karbonovém stroji, říkám si „ta to bude umět, s touhle výbavou – to jsem si dala, nechala jsem se za ní zavřít, jede jak s hnojem, mění rytmus, jak to jde řadím se do leva a nasazuji vyšší kadenci, nohy pěkně točit zlehka, ať je zbytečně netavím hned na začátku. Předjíždím celkem dost lidí, během pár kilometrů dojíždím první oranžové dresy, je to Laco a Strejda – chvilku kukám, než si všimnou, že jedu s nimi
  U krajnic jsou vidět chrti, co opravují nebo kontrolují kola, sem tam se na asfaltu válí upadnutý bidon (lidi, jak to děláte?), naštěstí lidičkové, kteří jedou kolem vzorně ukazují (taky se snažím) a tak projíždíme podobná místa bezpečně.
  
  Zformovala se skupinka Strejda, Laco, já, do háku jsme nalložili dalších cca 15-20 lidiček, spousta z nich s vyšším číslem indikujícím krátkou trať. Největší mašina je Strejda, střídá i Laco a já se nenechávám zahanbit, tahat 35km/h na rovince, to se mi líbí, vítr pěkně sviští, silnice celkem bez děr, to to odsejpá. Pak si uvědomím, že dělám pěkné blbosti, takhle se odcukrovat na začátku, to by se mi mohlo hodně nevyplatit, tak se jdu schovat mezi ostatní kukačky, kde je alespoň trošku zprdnu, že nechávají tahat jen pár lidí a nepomohou. Pár lidí se zapojí, hned se jede veseleji, ale je znát, že dost lidí nemá s balíkem nijak velké zkušenosti.
  Nabrali jsme i Ježka, Andy a Danu, cesta odsejpá, Laco občas zavtipkuje, já malinko trnu při pohledu na tepák, ale nevadí, někdy si to zkusit musím, ne?
  
  Je tu první stoupání na Horský pas, naše mašinka se malinko roztáhne, ale nahoře se zase celkem spořádaně zformuje, přece jen se takhle jede líp. Pak se terén mainko houpá, po ostré zatáčce doleva kousek za Meziměstím na pár metrech kostech dostávám defekt… Volám na spolujezdce, co jsou kole, ať dopředu nahlásí že mám defekt, ale jinak vše OK, ať chlapi jedou. Strejda s Lacem se ale za chvilku objevují, to už mám venku montpáky a duši, což mi berou z rukou, tak na mne zbývá jen povinnost nezatuhnout a něco dostat do žaludku.
  
  Dojíždí nás Adnys Ježkem, posíláme je napřed, že jestli chtějí, mohou počkat na občerstvovačce, což jsme také měli v plánu. Čekání ani není třeba, po opravě je během pár kilometrů sjíždíme, oranžový vláček si to pak šine přes větší či menší brdky, až přichází za mírnou pravou zatáčkou kostky do nebe.
  
  Když jsem poprvé slyšela o Vysoké Srbské, všichni mě stašili, že kostky a až 24% sklon… nakonec v reálu to nebylo tak hrozné, cik -cak to šlo, ale raději jsem cca 150m před horizontem slezla ze sedla, neb přece jen je tělo unavené a je potřeba šetřit sílu na trasu, bude ještě dlouhá.
  
  Doplňujeme bidony, ptáme se na velkou pumpu na duši (nemají, až na další občerstvovačce), dlabeme banán a rozinky… Za chvilku dojíždí Strejda, jen si bere banán do ruky a zavelí k odjezdu. Ještě předělávám Lachovi číslo, které nebylo přiělané zrovna nejlíp, viselo mu už je na jednom svíracím špendlíku a ještě na něm seděl…
  
  Cesta nám úžasně utíká, přes Hronov a Polici nad Metují, tam krátký dokopec, kde nám začíná odpadat Dana. Volám dopředu, malinko čekáme, Dana se docvakne. Když se ale zase malinko rozjede tempo, ztrácíme ji definitivně, ale do cíle je to ani ne deset kilometrů, to už zvládne, je to holka šikovná.
  
  V Teplicích se hlasitě loučíme a nedáváme pozor, kdo kam má zahnout – samozřejmě dojíždíme pod cílovou odbočku tak, že dlouhá traas drží levý zástup a většina těch, co jedou krátkou jede v pravo. Nastane malinko zmatečné přeskupení, Laco se nám zatoulá na vedlejší silnici, ale jen tak mimochodem. Houfujeme se a pádíme dál.
  No pádíme – došla voda, spíš než pádíme vyhlížím bufík, v mapě je malovaný v Teplicách po rozdělení tratí. Nedostatek vody už chvilku cítím, posledních 5 km se mi nejelo úplně nejlíp, dokonce ve mně klíčila myšlenka, proč bych neměla s holkama jet jen krátkou?
  
  Protože bych pak nevěděla, co si s tím tělem můžu všechno dovolit, aby ještě poslouchalo – jak prosté. Začíná mě bolet břicho, přece jen mám rozhašené zažívání z gelů a ionťáku na etapáku. Prosím kluky o zastávku na toaletě, což mi vyhovují, hned na konci Teplic v kempu, je to od silnice jen asi 10 metrů. No ještě že tak, až mi naskakovala husí kůže, jak mi nebylo dobře.
  Zastávka pomohla, Laco nabral vodu, a šineme si to dál do mírného kopce. Co mě těší je, že podle mapy pojedeme stejný pak už skopec, alespoň t pofrčí.
  Jsem trošku spráskaná a vyhlížím bufík, už tu měl dávno být! Teď už netrpělivě projíždím skrz celý Adršpach, abychom pak našli občerstvení až po odbočení silnice za Horním Adršpachem. To je asi 105.km, no to mě podrž… házím do sebe na ex 8 kelímků ionťáku, doplňuji oba bidony, hlad nemám, ale i tak do sebe láduju další 2 banány. Mají tu pumpu, dofoukneme přední opravované kolo, ať je zase pěkně natvrdo.
  Je to, jako by mne někdo polil živou vodou, úplně jsem pookřála.
  Odtud pokračujeme ve třech se Strejdou a Lacem, Strejda je neochvějná mašinka, Laco sporadicky střídá, já se dopředu nehrnu už vůbec (leda občas ve sjezdu, ale to ta gravitace)
  Cesta teď pěkně ubíhá, celkem to valáme, přes Vápenku, Stárkov, na Rokytník. Ani mi nepřišel tak hrozný, na kašpárka to celkem šlo
  
  Po z léta známé cestě jedeme na Rtyni v Podkrkonoší, kde začíná bájný Odolov. Netuším, že tu bude něco rtak dlouhého, tak mě to ani nemá čas trápit. Prostě zatáčka, vynoří se kus cesty, někdy placatý, jindy do kopce – prostě točit nohama, ono se to jednou překlopí.
  Nahoru jsme dojeli na kašpárka (tedy já), nahoře uvítali poslední občerstvovačku. Házím do sebe opět banán (v tom horku nic moc jiného nešlo), zkouším i enco gel, tím nic nezkazím. Svůj si šetřím na předposlední kopec - Závoru, aby byla síla na poslední výjezd do cíle.
  Za Odolovem tempo hodně spadlo, Laco sotva motá nohama, ale má mé plné pochopení, tak jedeme se Strejdou pomalinku, abychom mu nevzali roha. Teď už je cesta jen malinko zvlněná, ale když máte dost, máte prostě dost.
  Dojíždíme spolu ještě do Chvalče, ale po vjezdu do prvních serpentýn mě Strejda posílá dopředu, ať jedu – možná na mě vidí malinkou nervozitu o limit? Nevím, jak je to přesně daleko a moc by mne mrzelo, kdybych to propásla, to už tady bylo na etapáku. Hlásím, že za tímhle kopcem je Adršpach a pak už jen skopec a poslední výjezd na Váhu.
  
  Nasadila jsem si pohodové tempo a koukám, jak kluci mizí pode mnou. Na silnici pomalu odpočítávají kilometry a pak už jen metry, jsem nahoře. Na chvilku čekám v zatáčce s celkem slušným výhledem, láduju do sebe gel na poslední stoupání, aby měl aspoň trochu čas dostat se do krve a vyhlížím. Tuba schovaná, kluci nikde, rozhoduju se, že asi nemá cenu čekat – osud bych jim asi už stejně moc nepomohla, je to sevřené údolí kde moc nefouká. Nasedám a pouštím se z kopce dolů, přes Adršpach sólo časovka na Teplice. Držím jako obvykle vyšší kadenci, lepší než silové šlapání, na řídítkách hodně nízko, přeci jen to tu docela fučí, když se jede skoro čtyřicítkou.
  
  Je tu cedule Teplice, známá ubytovna, železniční koleje… známé obrázky se odvíjejí před očima a metry se krátí.
  Jsem u odbočky na Váhu, potkávám Ježka, který zdraví.
  Zatáčka vpravo a tna nevyřčenou otázku odpovídá nápis na asfaltu: 3km. Zvlášť ten první byl nějaký dlouhý, toučím jako obvykle kašpárka a prostě jedu. Začínají mne pekelně pálit plosky nohou hned za prsty, to je bolest, že se musím alespoň na chvilku projít – stačí 150m, hned je to lepší, nasedám a pak to dojíždím už v celkem slušném tempu, tedy bráno v potaz sklon. Rychlost mezi 10 a 15 km/h, jak kde.
  Proti jede Quit a mohutně povzbuzuje – prosím ne, ticho, tohle si chci dobojovat sama, akorát mě to rozhodí, ještě že nedojíždím ve skupině, asi je opravdu lepší dojíždět sólo.
  Na asfaltu posedních 200, 100 metrů, pak píp – čip, zdravotnice Hajpi mi podává vodu, kluci pomáhají odmontovat čip…
  Jsem spokojená, stihla jsem to v limitu, ani se necítím moc unaveně, ale uvidíme za pár hodin a zítra…
  Půjčuji si židli a čekám na Stredu s Lacem. Dojíždí cca 12 minut po mě, vypadají spokojeně, že to mají za sebou. Sjíždíme na Bičík na dlabenec a něco popít, chytáme i vyhlášení.
  Perlička dne byl Pedro, který u sebe měl Lachův lístek, který byl vytažený v tombole a ani o tom nevěděl… ještě že se o sebe Šlapky postarají, když je jedna zrovna kdesi v oblacích, druhá připomene… tombola byla pro Laca zachráněna, hůř dopadnul Iceman (bez lístku není výhry).
  Po vyhlášení začalo krápat a domů jsme se rozjížděli za začínajícího deště.
  
  Díky Šlapky, příště zas