Akce Sudety Tour 2010

Akce Sudety Tour patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2010-06-12.

Nejdelší varianta má délku 158.00 km.

Propozice :: Mapa a profil :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Report Stoupa :: Report Radim (Sokol Veltez) :: Fotokocian.eu :: Zdenekfoto :: Foto roadcycling.cz
Video :: Foto.bitnar.cz :: Foto borna

Historie: 2007 :: 2008 :: 2009

• Dreamer – Sudety na 2l vody
  
  

  Rano jsme prijeli pomerne pozde, takze na startu jsme stali nekde v pulce, tj. kolem 250-300 mista hadam. Po startu jsem to prejizdel kudy to slo, jednou jsem vyuzil i hak motorky roadcycling.cz (zdravim Oldhonzu!), jenze kdyz jsem se konecne po nejakych 20km propracoval nekam do rekneme top50,tak nasledoval prudky sjezd, zatacka o 90st vlevo pres sterk a hned prudka stojka. Takze nez jsem to na 50x12 vylamal tak me zas 20-30 lidi predjelo.
  
  Pak prisla ta Vysoka Srbska, tam jsem jeste porad videl prvni balik, akorat ze ten uz byl skoro nahore, my dole. Kopecek nechutny, ale dalo se vyjet. Pak bylo jeste par kopcu, ktery neznam, takze to pak vypadalo tak, ze jsem vyndal tycinku a jal se svacit a kolega vedle rika ze by to nedelal a vida, po 200m dalsi 15pct stojka :) Divna kombinace prudky sjezd + ostra 90pct zacatka do stojky (to na Sumave nemame) byla jeste tusim v tom Marsove.
  
  Pak prisel Odolov no a tam mi spadl retez pri shazovani na malou. Zajizdim k leve krajnici a brzdim no a borec za mnou s nadavkama konci u krajnice a posleze lehce pada z kola a nadava mi do \"curaku\" :) jsou tam dva borci z Kolokramu a rikaji \"klid to se stane\" .. Takze v Odolove mi skupina trochu odjizdi a stoji hodne sil cast skupiny sjet. Pak jsme dojeli zpet do startu a dva borci z Kolokramu to zabalili, par lidi zahnulo na kratkou trasu, takze z 10clenne skupiny jsme byli jen 4. Jeli jsme takhle hodne dlouho, az se pak vzadu objeivla dalsi vetsi skupina 10-15 lidi.
  
  S tou jsem vydrzel na Odolov podruhe, kde mi sice retez uz nespadl, ale at uz horkem, dehydrataci nebo podvyzivou mi proste doslo (podminky meli vsichni stejne na startu) takze ze skupiny odpadam. PAk jedu zase sam az do kopce na Adrspach, dojizdim jednoho borce, ale zezadu se rychle blizi dalsi skupina, ve ktere je Kolikac ze Slapek! Spis jen silou vule se ve skupine drzim a do cile dojizim s Kolikacem ruku v ruce! :)
  
  Vedro bylo priserny, odjel jsem to na nejaky 2l vody, coz asi bylo malo. Popravde, po bedne na Suacu jsem cekal lepsi umisteni, takze je vlastne dobre ze to dopadlo jak to dopadlo, jedine tak se clovek posune priste dal. Krajinka je tam pekna, silnice az na tech par vyjimek byly taky hodne slusny.
  
  P.S. Skoda ze nebyl lowec, dneska by me asi dal :)

  
  
  
• Malina – Sudety 2010
  
  

  Nevyspalý kvůli pátečnímu excesu ČD, ale jinak nažhavený. Že to nebude selanka je jasný už před Srbskou, kde se jede kalup v lajně a nemám moc šanci se dostat dopředu. Na Srbské stěně většina lidí dost parkuje a já se dostávám na čelo. Pak klídek přes Hronov - dost lidí nás docvakává včetně Kapříka. Na Bezděkov tempo, za kopcem možná až zbytečně dlouho lovím hák místo, abych zvednul prdel a nastoupil si. Pak nová část - stojka na Nové Petrovice, balík se rozpadá - levá do polí - terezín - ostrý sjezd - pravá - ostrý výjezd. Stíhám řadit, je to dobré, stojku vůči ostatním výlétávám celkem obstojně. Peloton je totálně na cucky. Jsem ve druhé skupině. Postupně se sjíždíme na cca 15lidí. Přes Solovice na hrubou, vrchol Krkavčiny taky poctivě na 53 zubů. Pod Odolovem nás dojždí 2 Formani. Na Odolově další selekce. Jedu kaši a situace je nepřehledná, takže prostě jen šlapu do těch 18% stojek ono se to nějak vyvrbí, nahoře přebírám bidon a po chvíli jsem v 6tici s Klímošem, 3x z M40 a jedním CykloMaxem. Závorské serpentiny jedu já, dávám si, ale tohle tempaření mě tak netrhá žíly, jako změny tempa na Odolovských schodech. Pak pravidelné střídání přes Teplice až pod 2.Odolov, ikdyž to není už tak svěží jako v 1.kole. Zůstáváme v 5tici, CykloMax jel krátkou. Odolov už je docela za trest, ale jedu před skupinou a nohy se celkem točí. Problém mám s jídlem - nejsem schopný do tlamy v tom vedru cokoliv nacpat. Banán a sojový suk, ale připadám si, jak nakrmená husa. Že bych na tom mohl být hůře je mi jasný, když vidím Ehrenbergra z Kolokrámu, jak se tam motá v mrákotách na Odolově. Vůbec tenhle kamarádčoft vzbuzuje úctu. V 1.kole někdo z nich přebírál bidon 60m přes vrchol kopce, asi drahý pití. Prostě závodnícii každým coulem. Celou Závoru myslím výhradně na to, až budu nahoře. To se kupodivu i s určitou sportovní kulturou daří. David s Nosáčem špačkují před každým brdkem, ale visí. Pak už kolotoč do Teplic. Pod kopcem nám David vesele popřál \"pracovní úspěchy\". V půlce cílového kopce mě odjíždí Nosáč a Prokeš. Moc už na to nemám, hlava protestuje a ujíždí mi. Tesně před cílem vidím před sebou motající skupinu. Nosáčovi to asi někdo prásknul, neb si jeho nástup po tom všem jinak nedokážu vysvětlit...Vědět to, tak bych se na ty 3km asi taky ještě zvednul, ikdyž kdo ví, zda bych se za pár metrů zase neposadil??? Takže příště střílet po všem co se hne, ne se chlácholit současným stavem a taky nevěřit pokerovým hráčům... V cíli 20 abs., s čímž jsem spokojen, ikdyž rezervy na amatérskou špičku tam jsou.

  
  
  
• Strejda – Z pohledu skupiny A
  
  

  Den před závodem, v pátek se mi začíná bolet v krku. Blbe znamení, předloni jsem ze stejného důvodu musel odstoupit na Mamutu. Cely den se snažím pit nějaké ovocné čaje a navečer se to trošku uklidňuje. V sobotu ráno se cítím skoro dobře.
  Cestou do Teplic se mi daří přesvědčit Fousáče, aby to jel s námi skupinu A. Oproti původnímu plánu se nám skupina naprosto změnila. Nepřijeli Fafi a Cancellara, zase hned na startu se k nám nahlásili Alena Mikšovská a Fonze. A tak spolu s Lacem, Fousáčem a mnou tou už dělalo slušnou skupinu. Plán zůstává: snažit se dojet pohromadě pod cílový kopec. Se začátkem jsem maximálně spokojený. Jede se to jako hodinky, tempo není přepálené, na špici se střídáme většinou ve třech, Fousáč, Laco a já. Fonze má letos málo najeto a tak pochopitelně jede hodně opatrně. Nabaluje se na nás docela velký balík, a občas i ostatní docela vydatně tahají. Prvních 50 kilometru naprosto bez problémů. Nálada je celkem pohodová, Laco a Fonze si dávají do lingvistické prácí, důsledně překládají do němčiny oblíbené Lacovy nadávky a Fonze se snaží zapamatovat jemné odstíny v názvosloví špatných a ještě horších kopců. Pak poprvé ztrácíme Alenu. Chvíli zpomalujeme a je zpátky. Za chvíli se to opakuje a tak několikrát. Za Odolovem, kolem 80 kilometru začíná mít problémy Fousáč. Čekám na něj, zkouším ho dotáhnout do skupiny, až mně začíná prosít, ať jedeme. Je mu zle, musí výrazně zvolnit, a pokud by se snažil jet s námi, jen by to udělal horší. Tak jedeme dál. Za chvíli taky asi definitivně ztrácíme Alenu. Po rozdělení tratí je nás celkem dost, tři šlapky a aspoň čtyři další borci. V tom rovinatém úseku najednou Fonze něco zoufale křičí a zastavuje se u krajnicí. S Lacem chvili čekáme, pak vracíme se pro něj, ale za chvíli už je tu, jen spadnoul řetěz. Po delší rovince přicházejí zase stojky a tady začínám mít problémy já. Chytají mne křeče na levé noze. Do kopce musím šlapat jen pravou, ale ta levá ani na volnoběh nemůže. Tak jí ještě pomáhám rukou. Tu najednou zase se k nám vrací Alena. Je strašně spokojená. Je to neuvěřitelná žena, za to kolikrát jsme ji pohřbili, a kolikrát se zase vstala z popela, by si zasloužila přezdívku Fenix. Z dovolením dál už jí budu tak říkat.
  Vzhledem ke křečím mám hrůzu z Odolova, jsem skoro smířený s tím, že budu tlačit. Ale nakonec se daří to vyjet na kole. Na bufetu čekáme, až se sejdeme všechny. Poslední přijíždí Laco a nevypadá dobře. Ten jeho stav už dobře znám, bude to tuhý boj o přežití. Alenu a Fonze posílám dopředu, ať si to v klidu vychutnají a pomalu se hýbeme vstříc Adršpachu. Laco jíž nenadává, nežertuje, když se snaží něco říci, tak mu vychází spíše plač, než řeč. A tak komunikací omezují na jednoduché pokyny: Napij se, napij se, saze se napij. Poslouchá mně jako vlastní mámu. Předloni to bylo podobné, ale horší. Tenkrát on dokázal do kopce jet rychlosti tak asi 4 km/hod. To jsem měl problémy se udržet na kole . Dneska plače, ale aspoň osmičkou jede. Všechno se jednou končí, a tak padáme k Adršpachu, rovinka a cílový kopec. Tady už dle plánu Laco nechávám a jedu nahoru sám. Nejdřív jen pomocí pravé nohy, pak se zapojuje i leva. 200 m před cílem ještě předjedu nějakého zoufalce. Cíl je splněný.
  Po 20 minutách doráží Fousáč. Měl žaludečné křeče, bojoval o život, závodil se sběrákem, dojel úplně poslední, ale nevzdal to. Myslím, že je to skutečný hlavní hrdina letošních Sudet.
  Ostatně musím pochválit všechny členy skupiny A. Fonze se ukázal jako zralý závodník se studenou hlavou, Laco - neskutečný bojovník se šlapkovským srdcem. O Fousáčovi a Fenixu už jsem psal. Doufám, že za rok zase to pojedeme spolu.
  

  
  
  
• Kolíkáč – Drtivé Sudety
  
  

  Letošní Sudety pro mě začínají ve středu, kdy začínám sypat v pravidelných intervalech magnesium a sleduji ty pekelné sobotní předpovědi teplot. Rtuť kolem 30°C je pro mě naprosto zničující, v jasných barvách vidím, jak někde ve stínu autobusových zastávek poskakuji okolo kola v antikřečujícím tanečku ...
  Sobota, v čase 5:25 se s hrůzou budím, rádiobudík mě neprobudil vzhledem ke ztlumené hlasitosti a já mám být v 5:45 v Nehvizdech pro naše vodní živočichy Kapra s Kajmanem. Bez snídaně sedám do auta a značně orosen se klukům omlouvám, už v 6 hodin je vedro na padnoutí a my vyrážíme směr Hradec. Konzumujeme povidlové buchtičky, zapíjíme ionťákem a za Náchodem kufrujeme málem do Polska díky uzavírce silnice. V 8:30 už se ale vesele vybavujeme na parkovišti a setřásáme starťák, jak jen to jde. Slunce do nás zapichuje rozžhavené bodliny, peru do sebe další dávky magnesia a pod nohavice kalhot zastrkuji tablety anticrampu. Jedeme se trochu rozjet s Kajmanem a Dreamerem, ale když přijíždíme do prostoru startu na 9:30 s hrůzou zjišťujeme, že je zde už hlava na hlavě . No do háje, to první lajna nebude, navíc ještě 50 eliťáků před bránu a je jasné, že pokus uviset vepředu stojícího Kapra bude nadlidský výkon. Nějak nemám žaludek na to, se teď sebrat a všechny předběhnout a drze se vecpat do předních linií, ale bohužel na většině maratónů to rozhoduje, 400 hlav a úzké silničky, navíc v protisměru auta, to je prostě konečná.
  A taky to tak dopadá, opouštíme startovní koberec, jeden borec trefuje sloup lampy, snažím se probojovat dopředu, Dreamer to pere hlava nehlava, já nějak nemám odvahu se proplétat davem , navíc to vedle mě zase jde k zemi, no do pytle, takhle jsme si to vůbec nepředstavoval... Kostky a viadukt, tady je to marnost nad marnost, jen se ostražitě koukám kolem sebe, ruce na brzdách a přežít to... Konečně asfalt a první kopec na Lachov, začínám svoji první soukromou časovku, v levém pangejtu se gumuji nahoru. Potkávám Icemana, Báru, po chvíli i dezorientovaného Johnyho, který hledá svého leadera, jen něco vždy zamumlám, vztek mnou lomcuje. Nahoře se už formuje skupina, lajna se ještě jakž takž táhne až k čelnímu balíku, podaří se tam dostat? Je tu Ivan Kavula z CKKV, má snahu jet a někde v okolí Police nad Metují se utvořil špunt díky protistojícímu autu a jsem u Mirka Zbuzka, který se vezl na ocase čela. Tak aspoň to, ale Dreamer už není vidět, šikovně se protáhl do předních pozic, o Kaprovi a Malinovi netřeba mluvit. Stále většinou po úzkých silničkách a znovu je tu špunt díky autu, ale to takový, že dokonce musíme zastavit, vycvaknout a dát nohu na zem
  Blíží se Vysoká Srbská (22.km), s Mirkem si přitakáváme, že jsme totálně na šrot, že takhle to prostě dlouho vydržet nemůžeme. A už je tu kostková stěna, monstrózní pohled nahoru, stojka obsypaná cyklisty a fandícími diváky, polykáme procenta sklonu, kolo rajtuje na rozeklaných kočičích hlavách jako splašené, tak takhle si nějak představuji cyklistické inferno, ale buďme rádi, že to je tak brzo, tohle být na 150km, tak většina jde pěšky. Padáme do Hronova, mým magnetem se stává Eda Pinkava, který má okolo sebe početnou grupu, teď bude následovat vcelku rovina, chce to jet s nimi. Skvěle ohlídaný Hronov a balík se valí údolím na Bezděkov. Konečně se trochu vydýchat, napít, cucnout poprvé gelu, Mirek tu je taky, tak o zábavu není nouze.
  Bezděkov je ale na kopci, ale je to jetelný kopec hezky v tempu, žádny extrémní sklon a tak pokračujeme v nezměněné sestavě znovu přes Polici a údolím okolo muzea Merkur. Pohodička ale končí, z krásné hlavní silnice se najednou odbočuje do další stojky, kde marně hledáme nejlehčí převody. Hůůů, lámeme kliky, nahoře ve vesnici Velké Petrovice (44.km) je nějaká hasičská akce, ale hlavní atrakcí jsou naše zdrchané ksichty a tak atmosféra jak na alpských průsmycích je tu. Ještě si zařvu blahem a vyhecuji trochu diváky, kteří se dostanou ještě více do varu, parádní pocit. A zase úzká JZDácká asfaltka, kde člověk musí být velmi ostražitý a nebezpečí čekat každou chvilku. A je to tu, po rozbitém sjezdu najednou hup doleva a před námi další stěna, samozřejmě nikdo neměl optimálně zařazeno a o dramatické chvíle není nouze. Já nějak vypadl ze soustředěnosti, na horizontu se mi udělá díra a balík mi začíná mizet, je to táhlý sjezd a já zase mrhám se silami při sjíždění. Ale je tam Mirek a Eda, ty přece nesmím nechat odjet. Uff, jsem zpět, ale zase kus drahocenných sil je v háji, jen kvůli mé blbosti. Česká Metuje a začínáme stoupat na první pitný bufet, předpisová obsluha, pet lahve podávají přímo do ruky, leju si vodu za krk a do krku a klesáme do Stárkova. Počasí je zatím k nám vstřícné, je sice vedro, ale je pod mrakem a tak sluneční paprsky nás zatím tolik nelechtají.
  Krkavčina (60.km), další z kopců, který tolik nebolí, díky příznivému sklonu se mi jede optimálně, padáme do Červeného Kostelce, překodrcáme se do Rtyně v Podkrkonoší a odbočujeme k Odolovu (72.km). Stále s Mirkem, jako premiantovi na Sudetech mu říkám pojď, najedeme si dopředu skupiny, ať nám to nahoře na bufetu neujede. Hup přes železniční přejezd, jeden z členů skupiny hlásí tak to nebude takový kopec, když tu jede vlak, ale za chvíli už se to před námi topoří, v jemném štěrku kola podkluzují, v sedle se moc jet nedá... Naštěstí jsou to takové schody, když už člověk málem padá z kola, tak se silnička narovná, aby po chvíli se zase utáhla a prověřila vrchařské schopnosti. Okolo zase diváci, to dodává hodně sil, snažím se udržet pozici, nepropadat se dozadu, konečně nahoře, na bufetu nikdo nestaví, jen za jízdy čapnout bidon, já svůj prázdný odhazuji, ale nějak už jsem nestihl vzít plný, grupa jede, no nedá se nic dělat, zkusíme to obkroužit na jeden bidon, však se dnes sem ještě vrátíme .
  Stále v mnohačetné grupě, vezeme si mezi sebou i nejlepší ženu na dlouhé trati, bohužel Mirka jsme vytrousili , je tu i Michal Chadim, a tak se vyptávám na Juru. Radvanice, Chvaleč, překuckali jsme nezáživnou část tratě a čeká nás pěkné serpentinové stoupání na Závoru (86.km). Jede se mi parádně, Michal udává tempo a já se snažím gumovat se za ním. Skupina je na cucky, přehoupáváme se přes horizont, v krajnici stojí podavačka bidonů a drží i půlku banánu, no jo 90km za námi a já nepozřel nic normálního mimo gelu, přibrzďuji a beru banán, s Michalem odjíždí asi 3 borci, nevěřím, že to má šanci na úspěch, za námi jede jádro skupiny, v následující klesající části do Teplic věřím, že si je sjedeme. Ó jak jsem se mýlil, možná jsem mohl dojet s Michalem , takto mi nadělil v cíli 7 minut. Ale nepředbíhejme, čeká nás ještě pekelných 60 km, slunce konečně vylezlo z pod mraků a začalo nemilosrdně pálit, blahořečím dresu, který se dá celý rozepnout a vlaje za mnou .
  Pozvolna klesáme přes Adršpach do Teplic, tempo se ustálilo přes 45km/hod., moc se na špici neukazuji, spíše vzadu žebrám od borců, co jedou jen krátkou trasu, ionťák a něco k zakousnutí. Úplně trpím, když vyprazdňují bidony na zem, aby byly do cílového kopce co nejlehčí, taková drahocenná tekutina . Dělení tras, ještě překecáváme, ať jedou všichni dlouhou, ale nedají se přesvědčit, no né že bych jim nezáviděl, mám toho docela plné kecky a Odolov se znovu blíží!
  Nohy svěšeny, tempo upadlo, napadá mě Quitův příměr: \"Přeprava trosek do krematoria\". Blíží se ale pitný bufet, ten trochu pozvedne morálku, ale zase nic k jídlu tu není, hrozím se, že to nemůžu vydržet jen na gely, prostě na Odolově musím zastavit a něco zblajznout. No jo, ale k němu vede ještě cesta znovu přes Krkavčinu (115.km), obdivuji vedoucí ženu Pavlínu Šulcovou, jak si to dává stále s námi, neskutečný. Nájezd na Odolov, jak se tady jelo lehce před 50km, teď už je to brána do horoucích pekel. Asfalt se pomalu roztéká, sluníčko nás do zlatova griluje, jedeme v chumlu, mám pocit jak v narvané tramvaji, říkám: \"Přestaňte dýchat, vždyť je tady šílený vedro od Vás!\". Ale stále mám jakýs takýs morál se držet v popředí, chci být na bufetu mezi prvními, abych se stačil zase zaháknout, protože je mi jasné, že většina nezastaví. Zahazuji bidon, na stole již naplněný šlapkovský bidon od Kapra, který mi tu nechal, ale mě se ty nové bidony nevejdou do držáku, a tak beru za vděk jiným. Banán a dokonce je tu i obložená houstička, tak to nepohrdnu, odjíždím z bufetu, v jedné ruce houska, v druhé banán a dlouhý sjezd přede mnou, ve kterém se mi už ztrácí moje grupa. Co teď? Přece se nezabiju, ještě přibrzďuji a tlačím do sebe housku i banán pod tlakem, skvělé divadlo musím hrát pro přihlížející, takového křečka asi dlouho neviděli. Mám volnou ruku a hurá dolů, cestou ještě dotlačím poslední zbytky jídla, dole levotočivá zatáčka, sakryš skupina je fuč. Néé, ještě to musím zkusit, mačkám ze sebe poslední síly a snažím se na těžší převod hoblovat kratičké magnety. Přichází přehlednější úsek a jsem odměněn, grupa je v dáli přede mnou. To dodává sil, pomalu ale jistě si je sjíždím a v Radvanicích už si zase užívám skupinové jízdy. Uff bylo to o fous, ale vyplatilo se, trochu si oráchnu a před Chvalčí najednou před námi osamocená postavička, že by? No že by to byl Dreamer? A v nájezdu do serpentin na Závoru už mu bok po boku říkám: \"Žiješ?\"
  Tak teď vydržet, už nebudu blbnout a Závoru pěkně v grupě, aby se pak přes Adršpach roztočil kvapík, kterým jsme sjeli Oriho z Moravské Třebové, vyptávám se na RiCe, co jeho zranění. Je to tady, ten euforický pocit, že to máme za sebou, špice se nešetřím a nechávám tam poslední zbytky sil, aj teď se začíná probouzet křeč v pravém stehně, no tak to ne, leju si na rozžhavené stehno bidon, pěkně to chladí. Teplice a cílový kopec na Bišík, docela si věřím, že bych nemusel hrát druhé housle, ale první zatáčka mě přizemňuje, budu hrát ty nejposlednější, mrcha křeč se znovu probrala a vehementně zaútočila. Aúúú, chce se mi slézt z kola, parkuji, celá grupa mimo Dreamera odjela, ten hlásí, že už to dojede se mnou a v cíli se prý chytneme za ramena Tak jo, protrpíme kopec a milosrdný cíl je tu, v objetí si užíváme konce letošních drtivých Sudet.
  

  
  
  
• Mirek – Sudety Tour- katastrofa
  
  

  Sudety Tour- katastrofa. Vedro mě jako tradičně zničilo. Lilo ze mě už na startu. Po startu 1,5h maximální šrot, furt kopce a nebo jsem zase pořád něco sjížděl, po 40ti km průměr 34,5km/h, to je v tomhle terénu velice slušný. Postupně se dala dohromady skupina snad čtyřiceti lidí včetně Kolíkáče a v tý jsem nějak visel až na 70.km na Odolov. Tam jsem trochu ztratil, pak při sjíždění skupinky málem nezvládl zatáčku a skoro vyletěl ze silnice a vzápětí mi spadl řetěz a bylo po sjíždění. Ale stejně bych tam zpátky asi nedojel i bez těch nepříjemností, už jsem měl dost. Pak až na 100.km do Teplic nad Metují to ještě šlo, potom dál jsem šel ale rychle do kytek. Jako vždy ve vedru pálení a bolest chodidel, která jde až do lýtek, trpěl jsem, s tím nešlo závodit. Vystřídal jsem postupně asi čtyři skupinky, které mě postupně dojížděly a v kopci vždycky odpáraly. Posledních 50km už byl jenom boj o přežití a dokončení, to už byla parodie na cyklistiku. Už se těším na Beskyda, jestli bude tradičně vedro, tak to bude zase stejný zážitek jako dneska

  
  
  
• D!ablo – Sudety tour - Ve znamení tří?
  
  

  Sudety ve znamení TŘÍ?

  
  
  
• Radim – Sudety poprvé
  
  

  V pátek 11.6.2010 jsme s Přemkem a jeho kolegou z práce Martinem vyrazili do Teplic nad Metují, kde se v sobotu 12.6.2010 jel další podnik ze série silničních maratonů – SUDETY TOUR. Na výběr bylo ze dvou tras: 100 km s převýšením 2 100 m nebo 155 km s převýšením 3 100 m. Mišákovo heslo „Král je jenom jeden“ jsem aplikoval i na Sudety a automaticky se přihlásil na dlouhou. Pro Martina to byl první větší závod začínající cyklistické závodnické kariéry, takže ten se přihlásil na krátkou. Přemek trochu laboroval a nakonec pod dojmem nedávno prodělané virózy pravil, že si chce trochu zazávodit, takže pojede také krátkou, protože na dlouhé by mu při snaze udržet se nejlepších nejspíš seklo. V pátek jsme se pohodlně odprezentovali a ubytovali nahoře nad městem na zámku Bischofstein, kde byl zároveň i dojezd a zázemí po závodě (vyhlášení, občerstvení). Ve skutečnosti se spíše jednalo o ubytovnu, název „zámek“ byl co se vnitřního vybavení týče pouze svědkem dob dávno minulých, ale zase na druhou stranu za 250,- Kč/noc se jednalo o přespání poměrně luxusní. Poté jsme se odebrali na večeři s tím, že jenom rychle něco sníme a půjdeme ještě na kolo, minimálně si aspoň zkusit vyjet cílový kopec z Teplic na Bišík. Ale jak už to někdy bývá, večeře se o několik piv protáhla, a tak cílový kopec zůstal pro tento večer pouze předmětem vášnivých debat nad oroseným půllitrem. Mně osobně to zase tak moc nevadilo, protože s kopcem jsem se měl čest seznámit už dříve a věděl jsem dobře, do čeho jdu. Přemek s Martinem se museli spokojit s univerzálním seznámením z auta, když jsme navečer tímto kopcem přijížděli k místu ubytování, což jim po třetím pivu už také stačilo. A všichni společně jsme se v úvahách těšili na závod v krásném kopcovitém terénu Jiráskova kraje.
  
  V sobotu jsme se okolo sedmé (někdo i dřív) probudili do krásného slunného dne (i když po ránu bylo pravda ještě trochu zataženo), a protože start na náměstí v Teplicích byl až v deset, měli jsme na všechno dost času a to až tak, že jsme nakonec málem vyjeli pozdě. Ale dobře to dopadlo a něco po půl desáté jsme byli dole na náměstí, pozdravili se starým dobrým známým Petrem Zahrádkou (loni zde skončil v konkurenci profesionálních jezdců na třetím místě, ale letos říkal, že je po nemoci a své šance příliš vysoko nevidí) a zbylo i trochu času na rozjetí po hlavní směrem ke vstupu do Teplických skal, kde jsem ještě narychlo zakoupil točenou malinovku pro lepší zavodnění, na které jsem ráno trochu zapomněl (v tropickém dni, který nás dnes čekal, to bylo obzvlášť důležité). A pak už hurá zpátky na náměstí ke kulturně-obchodnímu centru Metuje z 80. let zařadit se do startovního pole. Startují obě trasy dohromady, což představuje balík zhruba 500 jezdců, možná o něco méně, ale na pohled je to slušný dav. Nám se daří probít se zhruba do jeho poloviny, možná rozmezí druhé a třetí třetiny, lépe to nejde, tak ale musí to stačit.
  
  Startuje se na pěší zóně, která je z pohledu cyklisty zajímavá zejména pouličními lampami na obou stranách, které při troše „štěstí“ mohou skýtat poměrně účinný prostředek pro rozbití huby hned na startu. Tak ale ze začátku to docela jde a práskne to až asi u pátého sloupu, nešťastník onen zřejmě se zhlédl v počínání Miloše Zemana a namísto stromů na Vysočině nyní objímá lampu v Teplicích nad Metují na pěší zóně. Tak to byl jeden pro začátek. Po výjezdu na hlavní se opatrné tempo mírně zvyšuje a ejhle, kousek přede mnou to práskne znovu a ze země se sbírají hned aspoň tři jezdci, až musím úplně zastavit. Tím pádem čelo balíku odskakuje a na kostkách za městem se rozdíl ještě prohlubuje, protože vzadu musíme několikrát prudce brzdit a zase se rozjíždět. Do prvního kopce v Lachově tak přijíždím už definitivně odpojen od čela, ale i tak se zkouším při levém okraji vozovky probít dopředu, jak jen to jde. Ale zase tak moc nejde, protože ani ostatní nejedou jako na výletě, ale jako na závodě. Postupně předjedu několik známých tváří, jako např. Honzu Gavendu (st. č. 74) z Vinohradských šlapek, se kterým jsme před týdnem spurtovali o umístění ve skupině na Karlovy Vary – Unhošť, a najednou se ocitám přímo za zády Vency Cafourka (81) z SOS, kterého mám za dobrého vrchaře a o něco lepšího jezdce, než jsem já, takže dále už tempo nehrotím a řadím se za něj, řekl bych že právě v pravý čas, protože ještě chvilku pokračovat v nasazeném skoro spurtu a bylo by po mně.
  
  Na horizontu se tempo trochu zkonsoliduje, řadím se do vláčku jezdců a sjíždíme sedmdesátkou směrem k obci Pěchov, kde se odbočuje ostře doleva a za hned za odbočkou je docela kopec. Hodně jezdců s tím nějak nepočítalo, a tak se teď z jezdeckého pole ozývá hromadný chřestot řetězů a namáhaných přehazovaček. Většinou tohle pozoruji u bikerů, ale jak je vidět, i dost silničářů s tím má problém. Já mám samozřejmě přehozeno do lehka už před zatáčkou, ale je mi to poměrně houby platné, kvůli trhačům řetězů před sebou musím takřka zastavit a čelo skupiny s Cafourkem a ostatními mi odskakuje. A tak si následně dávám časovku jednotlivců s cílem dojet skupinu zpět, cestou minu dva odpadlíky, ale ti už mají dost a ani nezaloví, naopak mě zezadu stahuje jeden jiný jezdec, po chvíli jde dokonce do čela a já mu musím v duchu poděkovat, protože za jeho zády se celkem pohodlně dovezu zpět do skupiny, ve které je ze známých tváří např. Quit (193) a Diablo (122) z Vinohradských šlapek, jejich kolegyně z oddílu Radka Vančurová (695), Vojen Očenášek (35) z SOS a také Lenka Sýkorová (107) z Volvo Auto Hase, se kterou jsem jel loni velkou část Krále. Tahle skupina jede docela slušně, pokračujeme přes Hlavňov, Polici nad Metují a Machov až k jakési stěně na kostkách šplhající se odhadem 14% stoupáním kamsi k nebesům, resp. jenom ke kostelu. Hlavou mi probleskne zmínka Petra Zahrádky z rána o nějakém ukrutném kopci ve vesnici na dvě slova, ale název už si nepamatuji, proto volám na jednoho z okolo stojících diváků, jak že se to tady vlastně jmenuje? Vysoká Srbská, odpovídá, a já si v duchu dodávám - dvě slova, tak to souhlasí ... a poslušně řadím 39-25. Kopec je to pekelný, takový až skoro necyklistický, obdoba Šimanova na Králi, ale navíc po kostkách. Naštěstí to není dlouhé a docela hodně jezdců tady předjíždím, silově na tom nejsem až tak zle a před vrcholem předjíždím dokonce i lídra naší skupiny Vencu Cafourka. Za mnou se formuje nová skupina, mírně obměněná než ta pod kopcem, někdo chybí a někdo se naopak přidal, resp. propadl k nám zepředu, ale hlavní jádro zhruba zůstalo.
  
  Sjíždíme do Hronova, kde jsem byl na škole v přírodě ve čtvrté třídě, ale překvapivě to tady i docela poznávám. Odbočujeme směr Police nad Metují a jezdec přede mnou nechává za odbočkou docela velkou díru, kterou zároveň evidentně nemá snahu ani sjet, a tak si dávám další krátkou časovku a za zády do skupiny dotahuji i Janu Kyptovou (619), pozdější vítězku krátké trasy, tak třeba mi taky v duchu poděkovala. Následuje totiž relativně nevídaná několika kilometrová odpočinková pasáž údolím proti toku řeky Metuje, a to až k odbočce na Bezděkov nad Metují, kde nás čeká další krátké, ale poměrně výživné stoupání. Ve skupině je několik jezdců, kterým to jede o poznání lehčeji, než mně, tak se spokojuji s tím, že se vyvezu někam do popředí skupiny a jen si hlídám, aby mi někdo nějak výrazně neodjel. Nahoře se ale trochu čeká, takže dostávají šanci i ti, co v kopci nějakou mírnou ztrátu nabrali. Sjíždíme do dnes už prakticky potřetí Police nad Metují (pokaždé ale z jiného směru), kde jezdec na čele naší skupiny špatně odbočí na jednom z kruháků, ale omyl je záhy odhalen a napraven, takže nic víc než pouhá změna pořadí ve skupině z toho pro nikoho neplyne. Pokračujeme mírným klesáním tentokrát po proudu Metuje do Petrovic, což využívám k rozbalení a pozření müsli tyčinky. Za zaznamenání stojí i epizodka, kdy ke mě přijíždí jezdec v podobně barevně laděném dresu, jako máme my, a ptá se, jestli jsem to já, ten exekutor, jehož reklamu máme na dresech. Odpovídám mu, že ne, že to jeden z kolegů, co jezdí jen na biku a on říká, že prý škoda, že on je advokát a že jsme si mohli pěkně pokecat. Ale moc by z toho pokecu asi stejně nebylo, protože záhy odbočujeme z údolí a následuje další odhadem 12% kopec do Velkých Petrovic, kde opět přichází na řadu 39-25. Ve Velkých Petrovicích na návsi je veselo, hraje tu hudba, mají tu zvukovou aparaturu a moderátora, který komentuje dění na trati, podél trati stojí skutečný špalír diváků a my si tak chvíli opravdu připadáme jako někde na Tour de France! Za vesnicí se pokračuje na táhlý horizont, kde čelo s Cafourkem docel jede a já mám na větru co dělat, abych neodpadl. Vzápětí se úzkou klikatou silničkou klesá do obce Maršov jen proto, aby se dalším krvákem stoupalo na druhou stranu údolí směrem ke Žďáru nad Metují.
  
  Následuje sjezd do České Metuje a stoupání směrem k první pitné stanici Solovický Dvůr (52. km), výjezd přes Stárkov na Krkavčinu a sjezd na druhou stranu Jestřebích hor do Červeného Kostelce s přejezdem sedla do Rtyně v Podkrkonoší. Ačkoli se jedná o poměrně náročný úsek trati, složení skupiny se tady příliš nemění a tak k detailnějšímu popisu se sem vrátím ve druhém kole. Ve Rtyni odbočujeme vpravo zpět přímo proti hřebeni Jestřebích hor a čeká nás asi nejnepříjemnější stoupání dne na Odolov. Je to něco podobného jako Keply na Králi, jen místo čtyř stojek je tady jen jedna, začíná to hned za přejezdem kolejí železniční trati, je to hodně na slunci a bolí to i na 39-25. Naštěstí v nejhorším úseku jsou nějací diváci-cyklisté a hezky fandí, což pomáhá se přes tento kritický úsek přenést jakž takž s noblesou. Stoupání na slunci však pokračuje dále, i když už o něco mírněji, ale před obcí Odolov se zase zvedne, a tady už cítím, že to lámu takříkajíc trochu přes závit. Nahoře je další občerstvovačka, tentokrát i s trochou jídla a rozdávají se i plné Enervit 0,5 l bidony. Jsem připraven si vzít jen bidon a jet dál, abych si udržel místo ve skupině, ale když vidím, že i Cafourek zastavuje, na poslední chvíli měním své rozhodnutí a už s čerstvým bidonem v ruce zastavuji také, žel až několik metrů za posledním stolkem, takže se musím podél krajnice trochu vracet. Beru si něco málo rozinek a sušených meruněk, do ruky půlku banánu, a protože vidím, že Venca už se pomalu rozjíždí, otáčím se s úmyslem vyrazit co nejrychleji za ním. Jenže jsem zapomněl na úsloví pospíchej pomalu a pořádně se nerozhlédl, takže zhruba v polovině otáčecího manévru zaregistruji, jak se na mě řítí nějaký jezdec, který se rozhodl pro letmý průjezd stanicí. S bidonem v jedné ruce a banánem ve druhé jsou mé manévrovací schopnosti velmi omezené, a tak musí nutně dojít ke srážce. Seběhne se to celkem rychle, po výkřiku přijíždějícího jezdce na uvítanou v podobě „Ty vole!“ ucítím záhy výrazný dotyk řidítek na mém pozadí a pak už se okolo mě valí soupeřovo kolo i soupeř sám, ovšem to už ne až tak v úplně úzkém kontaktu se svým strojem. Dopad na pravé koleno a pravý bok na hrubý asfalt není nejpříjemnější, navíc ruka mi končí částečně zamotaná ve výpletu soupeřova předního kola a kdo zná dráty od kol MAVIC KSYRIUM, tak jistě potvrdí, že nejsou zrovna nejoblejší, ale naopak jsou to pěkný svině řezavý. Jezdec dopadá asi o dva metry dále, a to do travnaté škarpy, takže na jednu stranu není asi tak odřený jako já, na druhou stranu z této skutečnosti zjevně nemá žádnou velkou radost a ze škarpy ke mně nahoru letí jedna peprná nadávka za druhou. Mezi tím se k němu sbíhá pomoc někoho z občerstvovačky a pomáhá mu vstát, což se ne tak úplně daří, protože zaznamenávám informaci, že ho vzala kurva křeč do nohy a nemůže se pořádně postavit a že se na to může vy(s).... Já se rychle sbírám ze země (v ruce stále ještě teď už rozmáčklý banán) a radši rychle místo incidentu opouštím, na jednu stranu to byla jasně moje nepozornost, na druhou stranu letět mezi chumel občerstvujících se jezdců rychlostí odhadem 25 km/h taky určitě není úplně ideální.
  
  V následujícím sjezdu tak jednak dojídám to, co zbylo z banánu, přendávám plný 0,5 l bidon do držáku a svůj prázdný 0,7 l naopak dozadu do kapsy u dresu a zběžně obhlížím škody na těle i na kole. Tělo vypadá docela dobře, trochu odřené koleno s potůčky stékající krve a pod kraťasy cítím podlitiny z nárazu soupeřova stroje, na druhou stranu kalhoty vypadají, že přestály bez úhony. Kolo mi přijde, že řadí trochu jinak (přece jen dopadlo na stranu s přehazovačkou), ale všechny převody, které nyní potřebuji, tam skákají celkem obstojně bez velkého přemlouvání. Pod kopcem na horizontu před sebou spatřím skupinu jezdců, tak se vydávám na sólo zteč a za chvilku je mám, ale jsou to jen odpadlíci z Cafourkovy skupiny, která mi kvůli pádu odjela a je stále kdesi přede mnou. Pak ji ale dost daleko vpředu zahlédnu a jsem odhodlán si ji dojet. První přiblížení ve stoupání z Radvanic proběhne celkem rychle, dokonce pár odpadlíků předjíždím (překvapivě i číslo 113 - Eda Pinkava z PINARELLO SPORTFUL TEAM), ale pak se to nějak přibližovat přestává. Naštěstí se ke spolupráci jeden jezdec přece jen přidává, takže před Chvalečí jsme již v blízkém dohledu a od přímého kontaktu nás dělí v podstatě jen doprovodný žlutý vůz MAVIC jedoucí hned za skupinou. Nakonec je však i tato poslední překážka zdolána a jsem zase zpátky! Bohužel právě ve chvíli, kdy se začíná stoupat do těžkého kopce na Závoru (sedlo nad Adršpachem - ano Pepo, to jsou ty vracečky v lese, které jsme dávali s Jarkem v roce 2006 na biku). Po předchozí stíhačce toho mám dost a nejsem schopen akceptovat tempo vedoucích jezdců v čele s Cafourkem, kteří tady do toho pořádně šlápli, takže od nich opět a teď už definitivně odpadám, ale daří se mi aspoň držet v další prostřední části skupiny. Bolí to tu sice hodně, nicméně na horizontu jsem v popředí skupiny asi 15 lidí, což skýtá takřka jistotu dobrého svezení na následujících odpočinkových kilometrech okolo skal zpět do Teplic.
  
  Jízda ve skupině probíhá docela dobře, jednou mi sice jezdec přede mnou podhodí bez varování kolo hodně dozadu a už to vidím špatně, ale nakonec se ještě těsně na krajnici zachráním a jinak jízda probíhá poklidně. V Teplicích projíždíme náměstím, odkud jsme ráno startovali, na konci města se odpojují ti, co jedou krátkou (odpojují se překvapivě i dva jezdci, co mají čísla na dlouhou), nás zbývá asi šest a pokračujeme ne jako ráno nahoru přes Lachov, ale pěkně dolů údolím, což využívám ke druhému a zároveň poslednímu občerstvení dne – sojovému suku. Po celkem příjemné odpočinkové pasáži, která vlastně trvala plných 20 km, přijíždíme znovu do České Metuje a čeká na nás opět tvrdá rachota v podobě čtyř pěti posledních kopců z předešlého kola. Začínáme tím k občerstvovačce na Solovický Dvůr, je ukrutné vedro, když si přejedu rukou po tváři, tak stírám vypocenou sůl. Jezdci v černých kraťasech na nich mají vyskákané pěkné solné mapy, o to víc překvapuje jeden ze starších jezdců, který se právě odhodlal k lehkému úniku (asi plánuje, že si nahoře na stanici na chvilku zastaví) a který jede v dresu s dlouhými rukávy a ještě k tomu v zapnuté vestě! Z pohledu na něj mne polévá ještě větší horko. Na Solovickém Dvoře se tak jako v prvním kole nerozdávají bidony, ale pouze lahve s vodou s normálními uzávěry, které se pro použití na kole moc nehodí. Pojímám proto odvážný plán, prázdný Enervit bidon u obsluhy za jízdy odhazuji, beru si láhev s minerálkou, stále za jízdy (teď už bez držení řidítek) beru z dresu svůj prázdný 0,7 l bidon, odšroubovávám uzávěr na minerálce a přelévám obsah do bidonu. Prázdnou láhev na konci stanice odhazuji, svůj plný bidon zašroubovávám a zasunuji do košíku a mám pitné zásoby komplet obměněné. Ostatní, co jsem tak vypozoroval, odhazovali opět své bidony, případně si strkali láhev s minerálkou do dresu, což určitě není zdaleka tolik optimální, a tak mám radost, že se mi to tak hezky povedlo.
  
  S narůstajícími kilometry únava naštěstí moc nepostupuje, z předchozích sólo stíhaček jsem se už v rámci možností zregeneroval a teď mi to v kopcích docel jede, takže se dá říct, že se jedou často pod mojí taktovkou (abych byl objektivní, tak se vepředu se mnou často objevují i čísla 30, 166, 160 a 120). Ostatní se musí horko těžko přizpůsobovat a kdo chce jet se mnou, musí se snažit. Kdo se nesnaží, je po něm nahoře ve skupině prázdné místo. Ale zase až takový rozdíl mezi námi přece jen není, takže nahoře se většina přece jen nějak dotáhne zpět, ale ne úplně všichni a ti co ano, tak musí vydat minimálně stejně energie jako já, ale bolí je to rozhodně více. A o tom ta závodní cyklistika přece je, ne? Projíždíme dnes už podruhé Červeným Kostelcem, u přejezdu nám jeden z diváků na kole říká, že jsme měli štěstí, protože skupina asi o 5 min před námi tady chytila vlak a musela na chvíli dokonce zastavit. Na horizontu nad městem jedu opět na čele a vláček jezdců za mnou je už docela natažený a jako bych cítil ty nenávistné pohledy některých soupeřů, kterými mě zezadu jistě probodávají, nicméně ve Rtyni po sjezdu jsme zase všichni pohromadě. Je tu stará známá odbočka a začíná to podruhé prudce stoupat na Odolov. Řadím 39-23 a řetěz několikrát vzadu nepříjemně přeskočí přes zuby, tak ještě, než se cesta úplně zvedne, zkouším zkusmo 39-25 a zezadu se ozve zlověstný cvrkot vodítka přehazovačky o rotující výplet kola, na chvíli mi zatrne a vzápětí hned odřazuji až na 39-21. Vypadá to, že přehazovačka nebo minimálně její patka dostala při pádu svůj díl a na lehkých převodech prostě nebude fungovat, což pod kopcem typu Odolov rozhodně nepotěší. K závorám to ještě vylámu na 39-21, ale pomalu se propadám dozadu a nepomůže ani dobrá rada diváka, prý: „Dej si vzadu lehčí!“. V duchu si říkám, že bych chtěl bejt taky tak chytrej, ale nahlas neříkám radši nic, protože teď se bude hodit každá síla navíc a i mluvení vyčerpává. Za přejezdem zariskuji a řadím 39-23, řetěz sice zpočátku v tahu dvakrát třikrát přeskočí, ale pak naštěstí už drží a dá se jet, i když optimální to není a na pětadvacítku mohu zapomenout úplně, ach jo. Je to zkrátka boj o každou horní úvrať, ale je to boj nakonec úspěšný a hned na vrcholu největšího krváku se s těžším převodem dostávám pomalu rychle zpět k jezdcům, kteří mi původně trochu odjeli. Tak to by byla jedna úspěšně zvládnutá krizovka. Až na Odolov to sice ještě trochu (dost) zabolí, ale víc než 39-21 už není potřeba a jsem tudíž relativně v pohodě. Na občerstvovací stanici nahoře opět na chvilku zastavuji, nechávám si dolít jeden bidon čistou vodou a hned tentokrát už bez jídla pokračuji dále. Přesto se naše skupina trochu rozpadla, nicméně její hlavní jádro je kousek přede a dojíždím jej hned v další vesnici s trochu zvláštním názvem Jívka II. Od této chvíle už věřím, že to bude dobré, protože zbývají jeden menší a dva větší kopce, které už všechny znám. Na výjezdu z Radvanic se držím trochu v závětří, takže mohu zpozorovat, jak jeden z jezdců na čele (radši nebudu uvádět číslo) odhazuje po požití nějaké energetické bomby tubu rovnou do louky u silnice. Už jsem dnes viděl několik podobných počínání (naposledy před Teplicemi někdo z naší skupiny odhodil tubu rovnou do Metuje) a teď se to ve mně nahromadilo, takže se do tohohle provinilce hned pouštím, že je to od něj pěkná prasárna, že ta tuba tady bude někde na louce ležet už napořád a že to snad není tolik práce, strčit ji po použití zpátky do kapsy dresu. Přidává se ke mně ještě jeden ze skupiny, ale odpovědí je nám pouze provinilcovo zaryté mlčení. Tak snad si z toho něco vezme alespoň pro příště. Abych se nějak uklidnil, tak jdu na špici a trochu naštvaně táhnu celý balík (s krátkou výpomocí jednoho jezdce) až do Chvaleče, tak to jsem ho tedy pěkně potrestal, že?
  
  Přijíždíme tedy do Chvaleče a podruhé nás čekají zdejší proslulé serpentiny/vracečky nad Adršpach. Tentokrát se rozhoduji s nikým moc nemazlit, však už do cíle mnoho nechybí, a chci jet hned od spodu, co to půjde. Leč ukazuje se, že podobný nápad jako já měli i jezdci s čísly 30 (Alexandr Satinský – YOUGI Racing Ostrava) a 166 (Jan Kavula - CKKV Praha), kteří jdou přese mě a pomalu mi ukazují záda, neb jedou tak o 1 km/h rychleji, než momentálně považuji za optimální. Chvíli jedu s nimi, ale pak si vystupuji, přece jen je to zase trochu přes závit, což by se nemuselo vyplatit. Ohlížím se a zjišťuji, že skupina za mnou už je pořádně roztrhaná na jednotlivce, maximálně dvojičky. Ke mně se zezadu blíží jezdec ve žlutém dresu, tak si dávám 39-23, v klidu přečkám úvodní teď již očekávané chroupnutí řetězu (přehazovačka skutečně není úplně ve své kůži) a víceméně čekám, až mne dojede, neb jak je známo, ve dvou se to lépe táhne. Za chvíli je vedle mě, je to číslo 200 (Pavel Mencl – PCK LOUDA) a hned jde dopředu, koukám, že jede také lehký převod 39-23, tak ani nepřehazuji a jen trochu víc roztáčím nohy. Zpočátku to celkem bolí, ale za chvíli se svaly zkonsolidují a my se ve dvojici začínáme pomalu blížit zpět k původně odjeté dvojici před námi, která jede o poznání těžší převody. Můj kolega žluťásek, kdo ví proč, volí v serpentinách striktně vždy stopu po středu vozovky, tak si najetím po vnitřní straně trochu pomáhám dostat se na jeho úroveň, protože v rovinkách mezi vracečkami mám docela problém udržet jeho tempo, i když jedu na doraz. V předposlední serpentině dojíždíme zpět 30 a 166 a pokračujeme svorně ve čtyřech. Zkusím si takový lehký nástup, spíš jen tak na uvítanou a aby se neřeklo, ale všichni celkem bez potíží jedou za mnou. Horizont si ale z první pozice rád pohlídám, to zase jo. Nahoře celkem logicky na nikoho nečekáme, zbyli jsme vpředu ve čtyřech, za námi jsou jezdci roztroušeni na jednotlivce, a tak nás hned tak snadno nikdo nedojede, navíc skupinu jsme před tím tahali nejvíc právě my, takže ideální výchozí pozice pro závěrečné dějství.
  
  Relativně v klidu projíždíme Adršpachem, držíme si tempo takové, při kterém nejdeme do extrému, ale při kterém zároveň snad nehrozí, že nás zezadu někdo dojede. Kilometry okolo Adršpašsko-teplických skal rychle ubíhají, za chvíli jsme zpět dole v Teplicích nad Metují (dnes už včetně startu potřetí) a čeká nás už jen závěrečná třešnička na dortu v podobě stoupání na Skály, alias na Bišík (ano Pepo, to je to krásné stoupání v lese, jak jsme si to tam v létě 2006 pěkně dávali a já nakonec o drapák prohrál). A začíná to hned pěkně zostra na sluníčku po louce. Najíždím sem jako první, tak zkouším trochu podržet tempo a vida, 30 i 166 začínají hned dole lehce ztrácet, naopak 200 akceptuje a jde dokonce přede mě a trochu mi odskakuje. Ve stoupání je hlavně v zatáčkách třeba dávat pozor, protože dolů v nepravidelných intervalech sjíždějí zpět do Teplic rychlejší jezdci a bylo by dost hloupé se tady, kousek před cílem, srazit. Jedním se sjíždějících je i kamarád Petr Zahrádka, na základě jehož zahecování „Dávej!“ si shazuji vzadu o dva zuby na 39-19 a zkouším krátký nástup na číslo 200. Ten nijak nereaguje, takže je z toho slušný náskok 50 m, který by se snad dal udržet, což také teď už na 39-21 zkouším. Občasné ohlédnutí však ukazuje, že to asi nepůjde, číslo 200 opět točí lehký převod, zjevně se přibližuje a já nejsem s to držet takové tempo, abych náskok udržel. Jedu si tedy svoje a v hlavě spřádám plány na další nástup. Ten ale předpokládá pošetření maximálního zbytku sil, což se v tomto stoupání realizuje dost obtížně. Přesto ale nejedu úplně naplno a po očku sleduji, jak se 200 plíživě přibližuje. Chvíli si pohrávám s myšlenkou, že bych zkusil nástup ihned, jak se dotáhne na úroveň mého zadního kola (to mám ozkoušené, že celkem funguje), ale to pro nedostatek sil zavrhuji a naopak v momentě, kdy mě za poslední serpentinou dojede, se zavěšuji za něj. Do cíle zbývá necelý kilometr přímým úsekem (bez zatáček) vzhůru na horizont a chlapík drží sice slušné tempo, ale nijak nezrychluje. Předjíždíme několik jezdců z krátké trasy a kousek před sebou pak zahlédnu dívčí pozadí a pouze dvouciferné startovní číslo, což musí být někdo z dlouhé. Znenadání se tak nabízí možnost urvat těsně před cílem dvě místa jednou ranou, takže shazuji na 39-19 a jdu do toho znovu jako magor. Číslo 200 naštěstí už nijak nevzdoruje a já se pomalu blížím k oné odvážné ženě s číslem 60, kterou je loňská vítězka dlouhé trasy Jana Kábrtová – ALPINE PRO - AUTHOR TEAM. Snažím se ji trochu hecnout do spurtu, ale jsem rychlejší a zbývá posledních 100 m, tak už si pořadí vzít nenechávám a nerozhodí mne ani protijedoucí traktor doslova pár metrů před cílem (na dobu samotného míjení alespoň zastavil). Mezi jeho obří pneumatikou a řadou vpravo stojících doprovodných vozidel sice zbývá mezera stěží tak na šířku beranů plus 15 cm na každou stranu, ale vejdu se tam celkem s přehledem, byť možná o pověstný chlup. Zkrátka odvážnému štěstí přeje a jsem na pásce, mám to za sebou a mám radost, že se mi i v samotném závěru dařila aktivní jízda, před kterou se mí soupeři museli sklonit. Hurá!
  
  Cyklocomputer se nakonec zastavuje na 161 km a stopky na čase 5:25:05h (dle časomíry ovšem 5:25:59h), což dělá průměr slušných 29,6 km/h. V celkovém pořadí to nakonec vyšlo do první stovky, konkrétně na 92. místo z celkem 190 v cíli a 217 na startu. Tak teď ještě Beskyd Tour v červenci a pak už přijde on, veliký Král Šumavy!
  
  Radim
  
  Pro zájemce ještě uvádím podrobný popis trati a kilometráž:
  Teplice nad Metují (START) – Lachov- Bukovice – Hlavňov – Suchý Důl – Police nad Metují – Bělý – Machov – Vysoká Srbská 22. km (VP1) – Zličko – Hronov – Bezděkov nad Metují 38. km (VP2) – Police nad Metují – Velké Petrovice 44. km (VP3) – Maršov – Žďár nad Metují – Česká Metuje – Solovický Dvůr 52. km (VP4) – Stárkov – Krkavčina 60. km (VP5) – Horní Kostelec – Červený Kostelec – Rtyně v Podkrkonoší – Odolov 72. km (VP6, O1) – Jívka II – Radvanice – Chvaleč – Závora 86. km (VP7) – Adršpach – Teplice nad Metují (Skály CÍL 101. km) – Česká Metuje – Solovický Dvůr 107. km (VP8) – Stárkov – Krkavčina 115. km (VP9) – Horní Kostelec – Červený Kostelec – Rtyně v Podkrkonoší – Odolov 127. km (VP10, O2) – Jívka II – Radvanice – Chvaleč – Závora 141. km (VP11) – Adršpach – Teplice nad Metují – Skály (CÍL 156. km) (VP1-11= vrchařské prémie, O1-2 = občerstvovací stanice)