Akce Sudety Tour 2007

Akce Sudety Tour patří do kategorie Silniční Velosérie. Datum: 2007-06-02.

Nejdelší varianta má délku 163.00 km.

Propozice :: Mapa :: Profil :: Diskuze :: Celkové výsledky 170km :: Celkové výsledky 90km :: Fotogalerie Roadcycling :: Fotokocian

• Andy – Sudety Tour – dvojnásobný pád
  
  

  Sudety Tour - dvojnásobný pád Na silniční Sudety jsem se moc těšila a zároveň jsem se jich i bála. Rozhodla jsem se jet dlouhou trasu, tedy 170 km, což je vzdálenost, kterou jsem ještě nikdy neujela. Ale věřila jsem, že to zvládnu, obzvlášť když to vypadalo, že uděláme balík - já, Jirka, Dana a Marťas a pojedeme společně. V pátek před odjezdem jsem se ale od Marťas dozvěděla špatnou zprávu - vyvrkla si kotník a nikam nejede. To je smůla! Večer jsme se tedy k nám na chatu, kde jsme měli mít základní tábor, jeli jen tři. Večer jsme si připravili kola a jídlo, jaké si vezmeme oblečení jsme chtěli dořešit ráno. Jirka s Danou strašili že bude pršet, já je posílala do háje s tím, že bude určitě hezky. Silný déšť mě probudil v noci a bušil do střechy celou noc, přesto jsem pořád věřila, že na závod bude pěkně. Pršelo bohužel i ráno, ale obavy mých spolujezdců jsem zaháněla s tím, že je ještě brzy (vstávali jsme před šestou) a že do závodu se to vyčasí. Asi v půl osmé jsme vyrazili do Teplic nad Metují. Bylo to cca sto kilometrů, cesta proběhla bez problémů a asi v půl deváté už jsme byli na prezentaci v informačním centru na náměstí. Dostali jsme pěkná čísla - já 66, Dana 44 a Jirka 46 a moc hezká trička. Pak jsme začali řešit oblečení. Nepršelo (říkala jsem to! , ale moc teplo nebylo. Já na sebe vzala tříčtvrťáky, moiru, krátký dres a rukávky, Jirka s Danou měli dresy s dlouhým rukávem. Trochu jsme se ještě před startem projeli a poté už šli zabrat výhodnou pozici. K Daně se mezitím připojil její nový přítel Pavel, který ji hodlal doprovázet na biku. V deset se ozvala houkačka a peloton se rozjel. Dařilo se nám držet se vpředu, přišlo mi, že se nejede tak rychle jako na Mamutovi. Profil trati byl ze začátku příznivý, až do 25.km to byla víceméně rovina nebo mírně z kopce. Sice jsme se postupně propadali, ale pořád jsme jeli v balíku, naše průměrka v tomto prvním úseku byla něco přes 30 km/h. Já jsem se chytla borců z SP kola na dvojkole, ti jeli parádně. Byli nádherně sehraní a jelo jim to fakt dobře. A mě se za nimi jelo parádně, dobře mi proráželi vzduch Se zájmem jsem sledovala i jejich komunikaci, kdy kluk vpředu neustále informoval svoji dívku o tom, co se děje nebo co dělá (teď přibrzdím, teď zvolníme, pojedeme do kopce, už bude vrchol, předjíždíme cyklistu zleva apod.) a také se stále ujišťoval, zda jí tempo vyhovuje. Stihli jsme si i povídat, tak jsem se mimo jiné dozvěděla, že se chystají i na dlouhou (123 km) trasu bikových Sudet. To tedy vážně klobouk dolů! Na tom zhruba pětadvacátém kilometru to začalo stoupat, tempo zvolnilo a jeli jsme společně v balíku - dvojkolo, Dana, Pavel, já, Jirka a ještě nějaká paní v dresu Phonaku, kterou jsme dojeli (jela krátkou trasu). Jelo se nám všem moc dobře, povídali jsme si a cesta ubíhala. Ani nám nijak zvlášť nevadilo, že se spustil déšť. Prvni problém se objevil asi na čtyřicátém kilometru. Tam totiž byla prudká levotočivá zatáčka po kostkách po rychlém sjezdu. Všichni jsme měli problém to ubrzdit, mokrá vozovka klouzala. Mě se navíc nepodařilo přehodit a tak jsem se do prudkého kopce po kostkách nemohla rozjet a musela jsem trapně zastavit. Ostatní tak získali náskok, naštěstí Jirka po chvíli zpomalil a počkal až do dojedu a pak jsme začali sjíždět ostatní. Moc rychle nám to nešlo, protože to bylo do kopce a já se po té zastávce nějak nemohla dostat do tempa. Nicméně jsme se blížili a jelikož jsme se dostali na vrcholek kopce a následoval sjezd, pořádně jsme to rozjeli. Já jela kousek za Jirkou, rychlost přes čtyřicet a najednou před námi levotočivá zatáčka. Všimla jsem si ji později, trochu jsem zaspala, ale nepřipadala mi těžká, ani sjezd nebyl prudký, myslela jsem, že ji v pohodě projedu. Jenže Jirka přede mnou najednou přbrzdil a to jsem nečekala, v tom okamžiku jsem už byla skoro v něm, tak jsem zahamtla obě brzdy. No a protože asfalt byl mokrý a kluzký, je asi jasné, co následovalo. Kolo se pode mnou zavlnilo, chvilku jsem jela kolmo k silnici a pak už to šlo rychle, řacha a už jsme se klouzala po asfaltu, nejdřív kolo, já za ním. A o pět vteřin potom slyším druhou ránu a i když svištím po asfaltu, vidím jak jde Jirka k zemi. Jak jsem byla napumpovaná adrenalinem, hned jsem vyskočila na kolo a běžím k Jirkovi, který se ze země nezvedal. Klečel a kroutil se bolestí. Dojelo nás bílé dvojkolo, oba hned zastavili a nabízeli pomoc, že prý zavolají sanitku. Ale Jirka nechce, prý je to dobré a zvedá se na nohy. Tak dvojkolistům říkám ať klidně jedou, že to zvládneme a kdyby něco, mám mobil také. Kývou tedy a odjíždějí, ještě volají že jsme před sjezdem do vesnice Bělý. Já se obracím k Jirkovi a vidím, jak už zase leží na zemi a kroutí se. Prý ho strašně bolí rameno. Sanitku pořád nechce, že prý pojede, jen co bolest trochu odezní. Tak čekáme asi deset minut, prohlížím Jirku, dres má na rameni a zádech na cáry, helma je prasklá. Oběma spadl řetěz, tak to nahazuju a zkoumám škody na kolech. Jirka ohnul přehazovačku, jinak snad vše dobré. Já prodřela omotávku a sedlo a ohnula levou páku. Blbě se mi to pak drželo, ale alespoň to přehazovalo. Jak stojím na místě, začínají se ozývat rány. Strašně mě bolí levý kotník a hlavně celé levé stehno. Dres vypadá netknutě, tak zvědavě stahuju nohavici a pohled mě trochu vyleká - celé levé stehno je sedřené, prostě vidím jen velký krvavý flek. Radši se zase oblékám. Jirka se mezitím vzpamatoval a že pojede dál. Také nasedám a zjišťuji, že mě bolí i obě dlaně, jsou naražené. Ale jet jde. Sjíždím z kopce dolů a čekám na Jirku. Řídí jednou rukou a jde mu to pomalu. Když vidím jak má obličej zkřivený bolestí, pojímám přesvědčení, že má zlomenou ruku a chci volat sanitku. Ale bohužel, na startovním čísle není SOS telefon. Domlouváme se tedy, že ještě kousek zkusíme jet, jsme přesvědčená že ve vesnici najdeme nějakého regulovčíka a ten nám pomůže. Nakonec jsme museli ujet ještě pět kilometrů, trvalo nám to hodně dlouho, rychlost mohla být tak 10 km/h. Konečně jsem v další vesnici (Machov) viděla člověka ve svítivé vestě. Byl to policista. Byl překvapený, jak se k němu řítím. Ale byl moc ochotný. Poprosila jsem ho aby zavolal sanitku, že jsme měli pád. Hned vzal vysílačku a začal to zařizovat. Jirku vzal k sobě do auta. Když jsem měla jistotu, že je o Jirku postaráno, vyrazila jsem opět na trať. Věděla jsem, že i poslední cyklista má přede mnou minimálně půlhodinový náskok, ale strašně se mi nechtělo to vzdát. Věděla jsem, že 170 km už holt neujedu, ale na devadesátku jsem si ještě troufla. Rozloučila jsem se tedy s Jirkou a vyjela. Noha bolela, hlavně každou nerovnost jsem hodně cítila. Teď si budu hodně vážit každého jezdce na TdF, který dokáže po pádu dokončit etapu. Navíc kousek za místem, kde jsem nechala Jirku začalo šílené stoupání po kostkách. Vážně nic příjemného. Ale na nejlehčí převod jsem ho vyplazila a dokonce jsem předjela dva cyklisty - kluka a holku co jeli závod na biku. Nahoře byla naštěstí občerstvovačka, místo ionťáku jsem po překvapené obsluze chtěla dezinfekci Měli ji a hned mi nohu bohatě polili peroxidem. Dala jsem si ještě banán a pokračovala dál, do cíle mi zbývalo 40 kiláků. Protože už jsem vlastně nezávodila, poprvé jsem si v závodě mohla trať opravdu užít a kochat se krajinou Moc se mi to tam líbilo. Krásné, převážně lesní cesty, skoro žádná auta, profil docela dobrý, po kostkách už jen dva kopce, jinak spíš rovina. Na 85. kilometru v Teplicích byla druhá občertvovačka, ale tu jsme minula, do cíle to byl už jen kousek. Bohužel do docela nepříjemného dlouhého kopce po serpentýnách. Do cíle jsem dojela v čase 4:07, ale stejně jako DNF, jelikož jsem byla přihlášená na dlouhou trasu. Ale měla jsem radost, že jsem alespoň krátkou trasu dokončila. Hned jsem vytáhla mobil a volala Jirkovi, jak je na tom. Prý už je po vyšetření v nemocnici v Broumově a za chvíli ho sanitka doveze do Teplic. A že má zlomenou lopatku! Sjela jsem tedy z kopce dolů, po cestě jsem potkala čelo závodníků na 170 km. Jeli to tedy jen něco málo přes čtyři hodiny! V Teplicích jsme se potkali s Jirkou, měl ruku v šátku a byl dost bledý. Jeho kolo ještě pořadatelé nepřivezli, tak jsme si došli na guláš a líčili si zážitky. Kolem šesté se Jirka s kolem štastně shledal a také jsme potkali Danu s Pavlem, kteří dojížděli do cíle. Pavel jel s Danou celých 170 kilometrů na biku. To je borec! Poté jsme jeli zpátky do Chlumce a vypili hodně piv jako narkotikum )

  
  
  
• Ježek – Asfalt proklatě blízko
  
  

  Silniční Sudety jsou dalším silničním závodem, který jsem chtěl jet, ale měl jsem z něco velký respekt. Trať je 170km dlouhá a převýšení 2160m. Jezdím teprve první sezónu a hned druhý velký závod si troufám ujet více než 150km. Má jet Andrea, Dana, Marťas a všechny jedou dlouhou trasu, tak přece nevyměknu...
  Hned v úvodu změna, Marťas nejede. Má vyvrknutý kotník. Takže jedeme ve třech. Kolem 19h se setkáváme před Thomayerovou nemocnicí a vyrážíme směr Chlumec nad Cidlinou, kde přespíme a v sobotu brzy ráno vyrazíme na start do Teplic. Cesta do Chlumce bez problémů. I když převoz zvířátek v autě plném kol byl hodně dobrodružný
  Na chatě v Chlumci se zabydlujeme a řešíme strategii na zítra. Já, na základě předpovědi počasí prorokuji déšť, Dana straší, že bude mít defekt. Andrea naše chmurné vize slyší velmi nerada. V rámci přezouvání mého kola na "nové" pláště ukazuji Daně, jak postupovat při defektu, aby potom v závodě nezmatkovala. Ukládáme se ke spánku, protože ráno vstáváme v 5:45.
  Budíček ! V noci sice pršelo, ale ráno už ne. Balíme si věci, plníme Camelbaky a bidony. Nasedáme do aut a hurá směr Teplice nad Metují. Za chvilku jsme tam a parkujeme přímo před informačním centrem v Teplicích, kde probíhá registrace závodníků. Registrujeme se, přiděláváme si čísla na kola a dresy. Já si oblékám dlouhou "moiru", dlouhý dres, 3/4 kalhoty + návleky na nohy, vestu, dlouhé rukavice, čepičku pod helmu a šátek na krk. V dresu mám připravené návleky na ruce, kdyby začalo jít do tuhého. Andrea je o trochu odvážnější. Obléká dlouhou moiru, krátký dres a 3/4 kalhoty, krátké rukavice. A nad oblečením Dany jen kroutím hlavou, dlouhý dres, ale krátké kalhoty, žádné návleky. To bych zmrznul ! Oblečení se jedeme trochu projet a pak hned na start. Sešla se "dobrá skupinka", vpředu chrti, my (Andy,Já,Dana) uprostřed. Neprší, teplota dobrá.
  Start. Tempo po startu vcelku poklidné, žádné extra maso. Je nutné jet pořád na velkou placku a rychlost se mění podle aktuální dopravní situace. To mi vyhovuje ! Celý peloton vzorně spolupracuje, upozorňuje na překážky na silnici, upozorňuje na to, že se brzdí apod. Z idylky mne akorát trochu vyvedl krátký úsek na výjezdu z Teplic, který byl po kostkách. Prvních 20km je víceméně z kopce, takže průměrka skoro 37km/h mne nepřekvapuje. Utvořili jsme takovou hezkou skupinku, která však příliš nestřídala a jela dost nehomogenně. Bylo tam i několik ženských, tak jsem předpokládal, že je účelem se jich držet co nejdéle. Ale po chvilce najednou Andy a Dana zpomalili a dvě holky jim ujížděly, tak jsem se pokusil se jich držet a nestřídat, abych je zpomalil a Andrea s Danou by je dojely. Jenže mezera se pořád zvyšovala a to už mi přišlo divný. Zpomaluji a vracím se za Andreou, která mi sděluje, že ty holky co jsem stíhal, jedou krátkou trasu, tudíž nás nezajímají. To jsem teda popleta, neuvědomil jsem si totiž, že startovní čísla >200 mají ti, kteří jedou krátkou. Pokračujeme dále, teď už jen Andrea, já, Dana, tandem SP-kola. Začíná pršet. Sice zatím drobně, ale není to příjemné. V jednom ze sjezdů následuje levotočivá zatáčka, která je ale po kostkách. Regulovčice trochu "zaspala" a ukazuje nám na poslední chvíli, kam máme jet. Brzdím co to dá, ale na kostkách jede kolo vesele dál. Dostávám drobnější smyk, ale ustojím ho. Mám však jako většina z nás přehozeno na velkou placku, přehodit nestíhám a tak to za zatáčkou rvu na velkou pilu. Andrea také nestihla přehodit, ale už to neušlápla a musela zastavit a přehodit. Já jedu dál a pořád se ohlížím, kde je Andrea, ale nikde ji nevidím. Ostatní už jsou hodně vpředu. Otáčím to zpět a jedu jí naproti. Za chvíli už společně dotahujeme skupinku, ale jde to pomalu, protože začíná jedno z prvních výživnějších stoupání. Skupinku s Danou, Pavlem (nový přítel Dany, připojil se k nám asi na 20km) a tandemem máme bezpečně na dohled. Stoupáme, pak zase sjíždíme dolů, hned zase stoupáme a už jsme na 40km. Ubíhá to celkem rychle, ale už prší docela dost.
  Stoupáme z Police nad Metují směr Bělý. Kopec zdoláváme a začínáme sjíždět dolů. Rychlost kolem 45km/h. Následuje lesní úsek a v něm levotočivá zatáčka do které není vidět. Jelikož je asfalt mokrý a nechci riskovat další smyk, přibrzďuji si na cca 35km/h. Když už vidím do zatáčky, pouštím brzdy a zatáčku projíždím. V tom však za sebou slyším zvuk smyku a pádu. Proto se instinktivně ohlížím přes levé rameno. V první chvíli mi totiž probleskl hlavou incident s Vlkem, když trefil v zatáčce auto v protisměru. Jenže moje ohlédnutí bylo zřejmě příliš energické a dostávám velký smyk zadního kola. Instinktivně se snažím o korekci, ale je už moc pozdě. Celé kolo se smykem dostává kolmo do směru jízdy a v tu chvíli se prakticky okamžitě zastavuje. Setrvačná síla při rychlosti 40km/h se už postarala o zbytek. Přepadávám bokem přes kolo jako špalek na pravý bok, nemám čas cokoliv vymýšlet. Cítím jen obrovskou ránu do stehna, ramene, zad, předloktí a ihned potom přichází rána do helmy v oblasti spánku, brýle mi odletují pryč. Když jsem se ocitl na zemi, první na co jsem pomyslel, že musím vstát a tím poznat, zda mám něco zlomeného. Vstávám tedy do kleku = nohy to zřejmě přežily. Zkouším se tedy postavit úplně a opírám se o ruce. Pravá ruka, hlavně rameno, bolí a nemůžu se o ruku opřít. Ruku zlomenou ale nemám, rameno však bolí jako čert. Napadají mne dvě možnosti. Buď mám vykloubené rameno, nebo je to klíční kost. Sotva co jsem se postavil, hroutím se bolestí opět na zem. To už vidím Andreu, jak ke mě běží. Zastavuje u nás bílý tandem a ptá se, zda je vše OK a pro jistotu nám popisuje, kde jsme, kdyby jsme potřebovali přivolat sanitku. Projíždějí i další závodníci a všichni nabízejí pomoc ! Ukazujeme, že je to OK. Jenže není to až tak úplně pravda. Rameno bolí jako blázen. Ale nával adrenalinu mi nedovoluje uvažovat racionálně a tak první myšlenka je, že pojedu dál a závod dojedu. Nechtěl jsem ani na vteřinu připustit, že by pro mne (a možná i Andreu) závod skončil na 47km. Jakmile nával adrenalinu opadnul, došlo mi, že pokračovat je zcela nereálné a popadnul mne vztek smíšený s lítostí. V jednu chvíli jsem mlátil vzteky pěstí do svodidla u cesty a o chvilku později jsem brečel jak malej kluk. Tak moc jsem byl zklamaný, že jsem ten závod pokazil. S Andy se rozhodujeme, že pokud nemám viditelně nic zlomeného a jsem schopen sedět na kole, že se pokusíme dojet k nějakému nejbližšímu regulovčíkovi a odtamtud zavoláme pomoc. Na startovních číslech totiž nebyl uveden SOS telefon, takže jsme neměli na nikoho z pořadatelů kontakt. Sjíždíme do obce Bělý, ale nikde nikdo. Pokračujeme tedy dál, do kopce. Stoupání trpím, protože mne bolí nejen ruka, ale celý pravý bok. Řídím jen jednou rukou. Kolo na tom také není nijak dobře. Na pravé straně je celé odřené, přehazovačka včetně patky ohnutá, ale kupodivu řadí. Konečně sjezd, ale taky trpím, protože každý sebemenší otřes bolí.
  Nakonec asi po pěti kilometrech dojíždíme do obce Machov, kde na křižovatce narážíme na policistu (z Pohraniční stráže?). Vyprávíme mu, co se stalo a on ihned volá vysílačkou na základnu a ti volají záchranku. Policista mi zdvořile nabízí, abych si sednul do jeho zeleného VW Transporteru. Andrea se se mnou loučí, jede dál, zkusí dojet alespoň krátkou trasu. Za chvíli přijíždí pořadatelské auto (SPZ H3468, stříbrná Toyota s korbou) a ti mi berou kolo do cíle (resp. do prodejny Redpointu poblíž náměstí). Čekáme cca 15minut, které zaplňuji debatou s policistou, který je evidentně místní, protože zná i dámy z vesnice, které sledují šrumec z okna... Přijíždí pořadatelská sanitka, sedám si a jsem "vyslýchán" Čekáme na sanitku, která mne odveze do Broumova do nemocnice na vyšetření. Za cca 20minut nikdo nepřijíždí a tak jedeme sanitce naproti. Po chvilce sanitku potkáváme v protisměru a já si přestupuji. V sanitce už jeden závodník je. Je hodně potlučený v obličeji (zuby, brada). Prý si dva závodníci před ním střejchli o řídítka a šli k zemi a on se jim už nestačil vyhnout. Jedeme společně do nemocnice v Broumově a vyprávíme si zážitky nejen z tohoto závodu...
  Po nějaké době dorážíme do nemocnice. Ujímá se nás sestřička z chirurgie a pak už to jde jako na drátkách. První "výslech" a pak hned rentgen. Mezitím si vzali do práce "kolegu". Nakonec jdu na řadu já a při pohledu na RTG snímek je jasno, mám zlomenou lopatku. Není o tom pochyb, veškeré symptomy tomu nasvědčují. Kolega má pochroumané zuby, ret a "něco v puse". Já dostávám fešný úvaz/šátek na ruku a kolega je bohatší o pár stehů. Oba na rozloučenou dostáváme lístek na sanitku = transport do Teplic. Chvíli to trvá, než sanitka dorazí. Za to jízda do Teplic je raketová, řidič se s tím nemazlí a místy mám obavu, zda se nevyklopíme Dorážíme na náměstí v Teplicích a loučíme se. Já jdu k autu, kde potkávám Andreu, která mezitím dojela krátkou trasu. Převlékáme se, líčíme si zážitky, prohlížíme si svá zranění.
  Nasedáme do auta a jedeme směr cíl, protože potřebuji vyzvednout své kolo. V cíli se dozvídáme, že pořadatelské auto ještě nedorazilo, ať počkám. Mezitím se opět setkávám s osádkou pořadatelské sanitky, kde líčím svou diagnózu. Andy využívá lékařské ošetření k dezinfekci sedřeného stehna. V sanitce vidíme sedět závodníka, který je také pekelně sedřený na nohách. Pak sjíždíme dolů do "zázemí", kde si dáváme guláš a pivo. Potkávám tam svého "kolegu ze sanitky" a společně se fotíme Po jídle ještě jedeme zase k cíli, protože se nám nechce čekat na doprovodné vozidlo, které má vézt moje kolo. Cestou potkáváme další Šlapky, Honzu a Juru. Jura také upadl a měl "vylepšenou bradu". Od osádky pořadatelské sanitky dostávám kontakt na jednoho z členů posádky doprovodného vozidla a po krátké domluvě se dozvídám, že moje kolo je v prodejně Redpoint v Teplicích. Jedeme tam a kolo vyzvedáváme. Dana pořád ještě nedojela a tak se rozhodujeme, že pojedeme už zpět do Chlumce.
  Když jsme kousíček za Teplicemi, potkáváme Danu s Pavlem. Otáčíme tedy auto a chviličku si povídáme, co a jak... Pavel jede s Danou celou cestu, tj. skoro těch 170km !!! Jel na bajku a neměl žádné extra vybavení (Camelbak, hladké pláště apod.) Jako kdyby jel jen na takovou vyjížďku ! Klobouk dolů před takovým výkonem ! Vypadá to, že Pavel má velké srdce nejen sportovní, ale i pro Danu Pavel je opravdu velký sympaťák, prý triatlonista. Postavu (svaly a kondici) na to určíte má ! Konečně Dana potkala někoho, koho si opravdu zaslouží !!! Pak Danu s Pavlem opouštíme a jedeme směr Chlumec.
  Celkové dojmy:
  Trať - až do 47km moc hezká trať. Andrejka říkala, že i zbytek krátké trasy byl moc pěkný.
  Pořadatelé obecně - závod byl skvěle organizován, na křižovatkách regulovčíci, doprovodná vozidla, motorkáři. Policista v Machově - naprostý pohodář a byla s ním zábava, když jsme čekali na sanitku.
  Pořadatelská sanitka - sestřička i řidič byli vstřícní a hodní. Dali mi kontakt na pořadatele v pickupu.
  Sanitka Broumovské nemocnice - řidič jezdil jako závodník, ale jinak sympaťák
  Pořadatelé v cíli - ochotně mi pomohli "najít" mé kolo.
  Pořadatelé u stánků s gulášem a pivem - litovali mne, když se dozvěděli, co jsem prováděl...
  Pořadatelé ve stříbrném pickupu - ochotně mi odvezli kolo do prodejny Redpoint v Teplicích.

  
  
  
• Jura – Moje první Sudety
  
  

  Na Sudety jsme se chystali společně s Honzou - nikdy jsem tam nebyl a Honza tam byl naposledy již dávno. Takže to pro nás byla taková nová výzva. Původně jsem si myslel, že to bude maraton, který je tak trochu bokem hlavní pozornosti a tudíž by tam mohla být menší konkurence. Všechno bylo však přesně naopak - profíci tady měli dokonce svoji kategorii a bylo jich tu více než zdrávo. Což, jak někteří vtipně poznamenali, je dobře, neboť "se pojede svižně a neusnu na kole" (Pavel Matoušek).
  Při pohledu na profil trasy a z Honzových zkušeností mi bylo jasné, že první půlka bude spíše na rozehřátí a ty největší prasárny přijdou teprve v druhé půlce. Navíc počasí neslibovalo nic moc dobrého a v kombinaci s relativně úzkými silnicemi, stoupáním po kostkách apod. to dávalo dohromady poměrně zajímavou směs.
  Na závod jsem se nijak extra nepřipravoval a přestože jsem jej hodlal jet naplno, neměl jsem žádné ambice větší, než tréninkové. Na start jsme se vydali s Honzou z Prahy v 6:00 a kolem 8:30 jsme se již prezentovali v infocentru na náměstí v Teplicích nad Metují, odkud se maraton startoval. Původně jsem si chtěl jet na rozjetí projet cílový kopec, abych znal dojezd, ale nakonec na to nebyl čas. S Honzou jsme se před startem rozloučili a popřáli si hodně štěstí na tratích ( Honza tentokráte zvolil z tréninkových důvodů kratší 90km variantu, na které se ovšem neflákal, a já klasicky trať dlouhou - 170km, která byla ovšem z důvodů oprav mostu zkrácena na 163km). Společně s Pavlem jsme se postavili na startu skoro dopředu a po vyslechnutí úvodního slova pořadatele se odstartovalo. Zpočátku se jelo výletně a prvních cca 5-10km se borci jen zahřívali. Držel jsem se v první půlce pelotonu a snažil se nepropadat moc dozadu a držet se na dohled od Michala Chadima (Etape Dukla Brno), se kterým jsem měl v plánu závod objet. Jede se poměrně v poklidu, až na několik málo brdků, kde se pochopitelně čím dále v pelotonu tím více projevuje harmonikový efekt. Tak se dojede pod první horskou prémii, kde za to borci poprvé navážno berou a já je pouštím, protože na to nemám. Ve sjezdu dotahuju jednoho borce a spolu sjíždíme malý balíček cca 6 lidí před námi a společně ještě s dalšími dotáhnuvšími se tvoříme hezkou spolupracující skupinku a mastíme to slušným tempem. Počasí několikrát hrozí deštěm, ale nakonec zůstane jen u několika kapek a hrození. Navlhlá silnice s příměsí jemného štěrku a prachu je však příčinou mnoha pádů a jeden se bohužel nevyhne ani naší skupince. V levotočivé zatáčce na 52. km před Vysokou Srbskou a první občerstvovačkou se pokládá borec přede mnou a já, pokud ho nechci brutálním způsobem nabrat do hlavy musím na brzdy a uhnout, což se mi stane osudným a letím k zemi. Nikdo další nepadá, borec naskakuje na kolo a se skupinkou odjíždí. Já mám spadlý řetěz a zaboha ho nemůžu nahodit. Po asi dvou minutách se mi to podaří a po letmém zjištění, že já i kolo jsme schopni pokračovat naskakuji a přidávám se ke skupince, kde vidím také Michala Chadima. Společně vyjíždíme Vysokou Srbskou, kterou nějak pod vlivem adrenalinu z pádu moc nevnímám, přestože je to nejtěžší kopec na krátké trase (2x za sebou přes 20% na kostkách). Nahoře se trochu dávám dohromady a zjišťuji, že jsem si pěkně narazil zápěstí a nemůžu plnohodnotně držet řidítka. Snad to přejde, říkám si a rozhoduji se jet dlouhou podle plánu. Bolest opravdu přechází, protože nejsem schopen ruku šetřit - sjezdy jsou zde poměrně nebezpečné a místy technicky náročné, ač to na první pohled nevypadá. Obranné reakce organizmu tedy potlačují bolest a já můžu v poklidu jet dál. Ani se nenaděju (skupinka je poměrně velká - cca 15-20 lidí) a místy se docela závodí, místy se jede až výletně, ale najednou jsme zpět v Teplicích a několik borců odbočuje do cíle krátké trasy. My však před sebou zároveň vidíme cca 6-7 borců z dlouhé trasy a sjíždíme je. Společně tvoříme opět velký balík a stoupáme podél Adršpašsko-Teplických skal nahoru. Smůle není konec a při pití najedu do díry jako past na mamuta a padá mi bidon z ruky - bohužel plný. Zastavuji, sbírám bidon a vydávám se stíhat balík, který ale po chvilce celkem bez problémů dojíždím - borci trochu povolili tempo. Jak se cesta postupně zvedá, propracovávám se dopředu a společně s Michalem Chadimem se usazujeme kolem špice. Tu vydatně tahá jeden chlápek v dresu ČVUT, ale nikdo další není moc ochoten střídat. V následujícím dlouhém a mírném sjezdu po projetí sedla nad Adršpachem tedy společně s Michalem střídáme a asi v 4-5 lidech táhneme cca 20 dalších . Štve mě to a řvu na ně, aby střídali, ale probouzejí se jen v občasných brdcích, kde mají najednou sil na rozdávání. Tenhle přístup mě irituje, protože kdybch zpomalil na 20 km/h, oni by se stejně jen vezli. Michala to zřejmě také štve a tak v následujícím mírném stoupání nasazuje pozvolna se stupňující tempo a začíná naši skupinu roztahovat a trhat. Asi v půlce kopce odpadám, ale jsem stále v kontaktu - nějakých 50m. Nahoře se kopec malinko zmírňuje a tak zabírám ze všech sil a vedoucí skupinku s Michalem a borcem z ČVUT dotahuju. Některým za mnou se to také podařilo, ale pár lidí jsme odpárali nadobro. Poté přichází nejvtší darda závodu - Odolov. Představte si takové schody do nebe - 20% .. 12% .. 20% .. 12% .. 20% .. a asi po 2,5km jste nahoře . Na profilu jsem myslel, že to je nějaká porucha, ale nebyla. No nějak jsem to vyjel. Pak kousek sjezdu a ve svižném tempu po malých brdkách stoupáme dál. ptám se Michala, jak je to ještě s kopcema (zná trať z dřívějška) a dozvídám se, že ještě jeden "těžký". OK, říkám si, musím se pošetřit. Nějak nedávám pozor a v nevinném brdku nasazuje Michal ještě s jedním chlápkem k úniku. Neustále je máme nadohled, ale ve skupině není totálně vůle střídat a zbylo nás po Odolově již asi jenom 8. Nájezd do posledního kopce je pozvolný, docela se však rozjíždím a pomalu stupňuji tempo a nahoře zůstáváme jenom 4. Sjezd dolů podél Adršpašských skal není ani zdaleka tak svižný jak by mohl být - ještě nahoře na HP jsem viděl Michala ani ne 150m před námi a říkal jsem si, že v eskupině ho musíme sjet. Lidi však nechtěli spolupracovat - měli toho už dost. Já taky, a tak jsme najeli do posledního kopce vedoucího k cíli. Dole se mi ozvala levá noha a hrozila křečí po těch stojkách na Odolově. Takže jsem se rozhodl dojet to v klidu a nenechat se jenom nikým dojet zezadu. To jsem splnil a maraton byl šťastně na mnou. Kdybych však věděl, že Michal je jenom necelou minutu přede mnou a došlo mu v tom kopci, kdoví, jestli by se křeč nedostavila .
  Celkově jsem s výsledkem i závodem spokojený - i Honza dojel dobře - zdaleka neskončil poslední na krátké trati - ani celkově ani v kategorii.
  
  Statistika: 163 km, čas 4:52:39, průměr 33,4 km/h, nasoupáno cca 2000 m