Akce Soustředění na Jižní Moravě 2022

Akce Soustředění na Jižní Moravě patří do kategorie Soustředění. Datum: 2022-03-30.

30.03. - 03.04.2022 v lokalitě Ubytování Dyje :: Diskuze :: Foto 1.den :: Foto 2.den :: Foto 3.den :: Foto 4.den :: Foto 5.den :: Foto Oslava 20 let

Historie: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018 :: 2019

• Kolíkáč – Díky za těch báječných 20 let!
  
  

  Pondělní ráno, to snad není možné, po jarním týdnu přišla krutá zima. Předpověď je přímo hororová a vnáší černé chmury do hlavy. Zrušit soustředění a sobotní výroční párty? Volá mi Dyje a chce se ujistit, jestli vůbec někdo přijede. Nevím. Rozhodneme v úterý odpoledne. Kapr to ale rozhoduje již v úterý ráno. „Zítra vyrážím brzy ráno autem do Ubytování Dyje, plus mínus kolem 11:00 chci vyrazit na kolo na plus mínus 150 km... Bude tam někdo, nebo pojedu sám?“ Jo, tohle se počítá, nic neměnit, tradice je tradice, termín je daný, kolo je venkovní sport a na počasí se nemá cenu dívat .
  Já se od nedělního bolavého kolenního návratu chystám na první jarní úterní Koloděje s obavami, jak toto dopadne. Nakonec to překlopí k neúčasti dva zelené mráčky na radaru a nenadálá práce. Tak jen lehce indoor s Lukem. Koleno nebolí, v hlavě mám stále cestu Praha-Znojmo. Středa po obědě se předpověď značně vylepšuje, ale nikoho na pokec do Telče již nepřemluvím. Stále čekám smršť omluvenek ze soustředění a představuji si sobotní mejdánek k 20-ti letům Šlapek v komorní atmosféře. Ta je zatím u Znojma, kde je jen hrdinná čtyřka Kapr, Luke, Nick a Balu. Ve středu večer ladíme noty na čtvrtek, nechci kluky přemlouvat, aby mi jeli naproti, Aladin totiž přece jenom predikuje zeleno na Znojemsku na čtvrtek odpoledne. Domluvit s obětavým Pantátou odvoz jednice a bagáže a na zimákovi pro sichr vyměnit pláště.
  Brzké čtvrteční ráno, zachumlat se do zimní výbavy a začít si užívat jízdu odněkud někam. Zapnout blikačky a promotat se do Mnichovic. Neskutečně si to užívám, každé bezbolestné šlápnutí, rychlost podle sebe, žádné hákování rozdováděných zadků anebo sledovaní pochybných čísílek na budíku a honění se za komsy. Prostě pravá turistika, využít kolo jako dopravní prostředek a bojovat tak proti cenám na pumpách Sjezd do Chocerad, lehám na rámovou trubku, a při zvednutí ucítím sval v pravém stehně. No do prdky! Že by problém nebyl zažehnán? Mlha na Vodslivech, a i v mé mysli, chce se mi to otočit a zalézt doma pod peřinu. Při každém šlápnutí, prostě cítím, že něco není v pořádku a furt na to myslím. Ale touha se setkat v Telči s kumpány a víra, že to rozjezdím je větší a blížím se tak pomalu do Vlašimi. Foto s cedulí a najet na super povrch, který mě vlastně neopustí až do městečka s podloubími.
  Mlha, že by se dala krájet, zadní blikačka jede na plný výkon, přední už bohužel doblikala. Zdálo by se, že to je strašně depresivní takhle na samotku, držím se bílé lajny u kraje silnice, ale naštěstí nejedu sám, všichni orange jedou se mnou, promítám si totiž ten velkofilm "20 let Šlapek" a je to skvělý biják! Míjet odbočky na vodní svět u Želivky, najet na trasu časovky Strnadova 30, projet Pelhřimov a vydrápat se na nejvyšší bod trasy přes 750 metrů nad mořem. A teď už to bude jen opojně padat do Telče, zavzpomínat, jak se tady na silnici vedle závodilo v roce 2017 při společné cestě na soustředění. U cedule Telč prozvonit Luka s Kaprem a po chvíli se domluvit, že jsou 6 kilometrů od náměstí, ať zaberu nějakou občerstvovnu. Tak tohle klaplo!
  Vřelé objetí s Kaprem, Lukem a Nickem. Tohle stojí za to zažít! Grog, hrachovka a pizza mě dává do cajku. V povznesené náladě míříme na Znojmo, na ubikaci, do horké sprchy. Ale není to úplně z kopce, brdek střídá brdek, a navíc začíná padat mlha. Kluci jedou na letňácích bez blatníků, já se těšil na závětří, ale ostřikován zase být nechci, takže si moc háku neužiju. Naklikaná trasa nás zavádí na písečnou cestu, kterou vyhodnocujeme dnes jako nesjízdnou a dáváme si tak ještě 10-ti kilometrovou kapsu navíc. Mlha už se změnila v regulérní déšť a moje koleno v centrum bolesti. Začínám si ulevovat co to jde, strašně mě to štve, že zdržuji, ale prostě to nešlape. Navíc ty myšlenky, že jsem dorazil na cyklistické soustředění a měl bych teď další tři dny jen jezdit… Posílám kluky, ať si to dorazí rychleji, já to nějak na samotku zvládnu. Ale jsou neoblomní, padá i varianta se schovat ve vyhřáté hospodě, ale nakonec vítězí Lukův návrh, budeme tě tlačit. To je nápad! Tím se hoši zahřejí a mně pomohou. Nick je promrzlý na kost, jeho slabounké rukavice, absence podsedlového blatníčku mu asi vytváří skvělou cyklistickou pohodu. To Kapr s Lukem si to začínají užívat, nikdy bych nevěřil, že mě bude Kapr tlačit, ale je to tak. Další nezapomenutelné okamžiky do naší historie, tenhle pocit sounáležitosti hřeje u srdce, moc děkuji kamarádi. Stále čekáme na poslední hup a pak už jen sjezd do Znojma, ale jsou tu ještě parádní stojky, pocitová teplota padla pod nulu, déšť a vítr nás bičuje, jo tohle je pravá jarní cyklistika. Konečně, konečně věže Znojma a posledních pár kilometrů do Dyje. Vzpomínám, jak jsme se tady před rokem soustředili… safra před rokem jsme tady nebyli… tak před 2 lety, jak jsme se tady setkali… safra oni to nejsou ani 2 roky, oni jsou to 3! Bože toto letí!
  Prásknout s kolem do garáže a nechat na sebe pustit vařící proudy vody ve sprše. Pantáta skvěle vše zvládl, takže bagáž mám u sebe a využívám tak luxusu suchého oblečení. Pantáta, Yetti, Balu, Nick, Mlhoš, Technik, Profesor, Turista Kapr a Luke jsou společníky pro čtvrteční večer. Na pátek se plánuje Vídeň, já už ale vím, že beze mě, ty stavy před Znojmem, již nechci zažívat, tělo si řeklo dost a musím dát oraz. Přemýšlím, co tak budu celý den dělat, když tu Technik hlásí, že má najeto 200 km od začátku roku, a že by Vídeň dal jen směrem tam a nazpět by se nechal odvézt autem. A to auto bych tam mohl dovézt já. No to je nápad! Začínám zase žít a těšit se na novou funkci týmového řidiče
  Pátek vypadá beze srážek, ale obloha zatažená a teplota slabě vylezla nad nulu. Není to sranda být řidičem doprovodného auta, jen sesynchronizovat trasu, co mi zaslal Luke z Garmina do Mapy.cz je nadlidský výkon, aby to fungovalo jako navigace. Ono to snad ani nejde … takže to chce mít 2-3 obrazovky v autě jako profíci Balu chce taky do Vídně, takže nakonec se sekerou jedné hodiny nasedáme do auta a vyrážíme po stopách kluků. Ale po chvíli je jasné, že je nemůžeme dohonit, jelikož jet stejnou trasu, kde jsou i nějaké cyklostezky a samé vesničky, tak to prostě hodinu náskoku nesjedeme! Tak si zaměřit vesničku Puch, a tam nejkratší trasou, Luke posílá aktuální polohu, to by mohlo klapnout. Ale jsou rychlejší! Pěkně letí, vítr v zádech a furt z kopce
  Tak až Tulln na Dunaji nás šťastně spojuje a kluci doplňují potřebné suplementy z auta. A teď již pojedeme pospolu a budeme dokumentovat parádní vlásenkové stoupání na Exelberg, kde je vysílač tyčící se nad Vídní. Luke nenechává nikoho na pochybách, kdo bude letos vládnout v kopcích, ale i zbytek se skvěle drží pospolu a užívá si toto stoupání. Odměnou je panoramatický sjezd do Vídně, tohle opravdu nemá chybu, ještě že jedeme za skupinou, nechtěl bych před nimi ujíždět v autě. Vídeň je plná aut a tramvajových kolejí, tak se raději dělíme a dáváme si sraz na cestě zpět, již za Vídní, ve městečku Korneuburg.
  Myslel jsem, že borci dají tradiční kafe na pumpě a něco z nákupní stodoly, ale přijedou hodně okoralý a chtějí prý teplý jídlo! Takže místní Burger King je dokonale ztrestán, s Baluem čekáme na ně v autě, ale museli si dát snad XXXL menu, to není možné, je 16hodin, to těch 70 kilometrů nemohou dát za světla. Jdeme je vypakovat a čekáme kdo vleze do auta. Technik jako včerejší horký kandidát ovšem prohlásí, já to zkusím dát a zdvojnásobit si tak letošní roční nájezd! Po tomto rozhodnutí se již nikdo nechce nechat zahanbit, a tak hrdinná šestka pokračuje ve stejném složení dál. No budou to mít těžké, fouká hodně proti, navíc teplota pocitově leze zase pod 0. A tak se nabízím, že jim můžeme jet špic, jestli výfuk nebude moc otravovat. A vypadá to že ne, kluci se báječně porovnali a zbývá tedy jen sledovat ve zpětných zrcátkách čidla výkonnosti a přizpůsobit tak rychlost auta. Chtělo by to tempomat ne na rychlost, ale na watty!
  Je to ale zážitek, sledovat, jak si dávají, někdy potměšile přidat plyn, aby všichni přešli do závodního módu. Je to hra kočky s myší a mě to tak baví! Blízkost hranice rozdmýchává choutky v Lukovi, který jde do úniku a přímo na hranici v minibrdku se za ním vydává i Kapr a užijí si tak časovku dvojic až do sprchy. Technikův Multivan se ještě postará o zpříjemnění cesty pro zbytek, abychom se před garáží euforicky poplácali po zádech. Jste dobrý!
  Jedeme večerní bomby, kde palivem jsou především zážitky z dnešní Vídně, tyhle tiskovky jsou neopakovatelné. A překvapivě si to taky užívám, vždyť já vlastně v té Vídni taky byl Další optimismus vnáší do žil zprávy, že by sobotní oslava nemusela být až tak komorní…
  V sobotu slavnostní vyjížďka, doráží Vlčák a Pistachio. Kuře s Rudou jsou tu jako zástupci Běhen. Já s Profesorem zakládáme pivně-turistickou část a odpoledne pak vyrážíme tradičně do Laa prohlédnout dvorce. I toto patří k soustředění, a regenerace se nesmí vynechávat. Nakupujeme ještě zásoby na večer, jelikož to nakonec večer vypadá na 20 Šlapek!
  Jak symbolické, 20 let, 20 Šlapek. 20 pizz a 20 orange flaštiček od Barbánka. Vidět zase Quita, Malinu, Kocoura a HonzuB, který to dal na otočku z Prahy. Tohle se cení, díky kluci! V TV padají vzpomínkové fotky jedna za druhou a do toho příhody a hlášky, které už zlidověly. Fascinujících 20 let! Korunu tomu všemu nasazuje orange koruna od Vlčáků, všichni jsme tak na chvíli Králové. Díky všem za to, že furt držíme pohromadě! Díky za těch báječných 20 let ve vaší společnosti!

  
  
  
• Luke – Vídeňská ... mletá kližka
  
  

  Soustředění bylo letos ve znamení oslav, takže o účasti nebylo nutné moc přemýšlet. Což bylo dobře, protože předpověď úplně k cyklistice nevybízela. Vzal jsem tedy navíc trochu víc necyklooblečení a dvě kola. Odvoz jsem radši nenabízel, protože jsem doma slíbil, že "kdyby něco", jsem za 2h doma.
  
  *** Středa ***
  Dle předpovědi poslední hezkej den, vypadá to na sucho, tak beru do auta i jednici (jinak by asi zůstala doma, což by byla taktická chyba). Před obědem už s Kaprem vyrážíme směr mandloně. Na rychlo jsem ještě kliknul trasu přes Moravský Krumlov, čistě ze zvědavosti, jestli je tam nějaká podobnost s Českým Krumlovem. Směrem na Krumlov to rozhodně žádná nudná placka není a snad i fouká proti. Vzhledem k výcviku posledních týdnů a měsíců mi to ale nepřijde. "Sem tam brdek" nás docela zahřeje, takže mám radost, že i jarní verzi oblečení unosím a nevezl jsem to zbytečně. Za hodinku a kousek jsme v Krumlově, zámek, náměstí, řeka, takhle z "makro" pohledu to je "Krumlov", jinak moc podob nevidím, ale hezký to je. Kapr jde pro turistickou známku a pak nás zaujme kostel nad městem. Cesta tam vede, tak není moc o čem přemýšlet. Kostel je ve skutečnosti kaplí sv Floriána. Nad městem zářící, z blízka dost opršelá, ale výhled je odtud opravdu luxusní.
  Dál míříme přes Oboru Moravský Krumlov, kde se chovají jeleni a další vysoká zvěř. Občas kápne, ale silnice zůstává suchá, jen trochu hrubá. Teda ne trochu, ale člověk už si za těch pár hodin docela zvyknul. Kvalita v tomhle kraji je opravdu tristní. V Loděnici trénujeme na pavé, kostky po chvíli vystřídají cihly. Jako fakt, hodně nahrubo, tohle jsem ještě nejel. Kapr si lebedí, já na konci docela dlouho vyklepávám ruce. Za "hrubý asfalt sem tam díra" jsem pak už rád. Když se povede kousek po hladkém, je to většinou hlavní a dlouho se tam neohřejeme. Ale je teplo, sucho, tak co by nám chybělo. Blížíme se k Hustopečím, z dálky jsou vidět sady i dálnice a mě tak nějak pomalu dochází, že se tudy člověk něco najezdil a sadů si nikdy nevšiml. Pěkná cyklostezka ze Starovic a pak objet místní mandloňovou horu a vystoupat až k rozhledně. Kus šotolina, ale to při wobjíždění vadí pramálo. Pod rozkvetlými stromy narváno, lavičky obsazeny a stylaři usrkávají chateau Mandloň ze skleniček na šampaňské.
  My sjedeme do města a jdem zastavit čas do cukrárny. Chvíli trvá ji najít, delší je však vystát frontu. Ostřížím zrakem pozoruju kola co zůstala venku a přemýšlím, jaká je šance, že bych případnýho lapku nesjel, zvlášť kdyby asi neměl tretry... zmrzlinový pohár ale tyhle chmury rychle rozptýlí, dokonce s mandlemi, tak je to lokálně stylové.
  Domů nás čeká jízda s větrem v zádech, tak si slušně zvedáme průměr. Navíc už je to skoro bez brdků, pořád letíme. Podél Nových Mlýnů (I, II, i III ) chvíli zleva, chvíli z prava. Projedeme Drnholec, Litobratřice, Břežany, radiálu za Čejkovicema a najednou už se vracíme na Hodonice stejnou silnicí jako jsme vyráželi. Necelých 150, tak to ještě podél Dyje dotočíme, aby seděla ta včera proklamovaná vzdálenost. Mezitím dorazil ještě Balu s Nickem, tak zajdeme na večeři a večer zkouknem inspirativní konec Napříč Flandry.
  
  *** Čtvrtek ***
  Hurá do Telče, aneb trochu kopečků. Ráno si s Kaprem odhlasujeme jednice s tím, že zmokneme až cestou zpět a to už se pojede takovej šrot, že nám to vadit nebude. Ještě můžem být solidární s Kolíkáčem, ale ten cestou z Prahy stejně už bude mokrej, tak mu to snad bude taky jedno. Nick se taky přidá a tak ve třech míříme na Vysočinu. Fouká skoro pořád bočák, tak se snažíme jet rozumně, ne že by včerejšek nebyl vůbec cítit. Až před Telč je to pořád do kopce, magnety a brdky se pravidelně střídají. Zajímavá trasa, ale docela bolavá. Silnice stejně nekvalitní jako včera a až značka Vysočina přinese aspoň občas nový asfalt. Co mě překvapí jsou Moravské Budějovice, po vzoru včerejšího Krumlova úplně obyč. Teplota klesá a mlha padá, naštěstí to nenahazuje, teda myslím. Za každým horizontem je sjezd a o něco větší další kopec. V zásadě by to bylo vtipný, kdyby to netrvalo dvě a půl hodiny, nebo bylo trochu příjemnější počasí. Po čase si beru bundu, to když je zima už i v kopcích. Nicméně před Telčí už je sucho, navíc volá Kolíkáč, že už je tam a jde hledat posezení. Kapr ožívá, dere se na špic a po chvíli rve úspěšně Nicka z háku.
  V Telči pak šťastné shledání a neopakovatelná atmosféra ve zdejším kafé-baru. Až se z toho zapomeneme vyfotit. Zpět opět na bočáku, sucho, místy mlha, teplota dál kolem 4 stupňů. Podíváme se do Želetavy a zastaví nás až písková cyklostezka. Prý už se kdysi jela a hrozně to prášilo. To dnes nehrozí. Nakonec ale padne rozhodnutí to objet. Čímž si přidáme pár kilometrů a trefíme pěknou přeháňku. Dál už to nahazuje, díky čemuž je to takové rozháranější. Nastupuje zas minule zmíněná kamarádská pomoc a hořkej humor, ale přesně takhle to máme rádi. Kolíkáč se shání po bodovkách, ale těšíme se i na tu obyčejnou teplou sprchu. Člověk by mohl zase psát jak moc "epic" to bylo, ale pátek měl být ještě někde jinde.
  Když jsem po sprše slezl dolů a uviděl Turistu, první co mě napadlo byla Vídeň! Ten nejdřív řekl, že nemá najeto a je to daleko, ale pak se zasnil o kopcích okolo a byl lapen. Zkusmo jsem to klikl i s přejezdem Alpského hřebínku co u Vídně končí, Kapr to zkušeným okem přehlédl a dál nikdo neprotestoval. Neskutečný.
  
  *** Pátek ***
  Vídeň. Kolíkáč se nabídl, že kvůli bolavému kolenu vezme doprovodný auto a my v 6ti vyrazili. Zase jednice (proč jsem bral sakra toho zimáka?) a profesionální doprovod. Je neskutečný co nás letošní zima naučila. 100 km tam fouká do zad a nikdo neprotestuje, že zpět proti větru umřem. Taky možná bude pršet, nu což... Doprovodný auto dodává jistotu, takže Technik dnes zdvojnásobuje svůj letošní nájezd a na Profesora to není ani dlouhý, ani moc velkej kopec... Jedeme přes Oslavice a za chvíli už se ženeme po rakouském asfaltu. Profesionální trénink dnes, auto kdesi za náma, na špici lehce přišlápnout, v zadu pohodička, rychlost pod 35 nepadá. První brdek Mailberk má skoro 2 km a místy je pořádně prudký. Z vesnice mezi sklípky a ztrácí se v lese, těžká paráda. Pak už jen pár brdků a delší magnet, jinak je to pořád s větrem v zádech a z kopce až k Dunaji. V Tullnu nás konečně dostihne Kolíkáč s Baluem, dáme krátkou pauzu a těšíme na kopeček před Vídní. celkem má skoro 10 km, ale nahoře má takové 3 vrcholky a sjezd mezi, takže hlavní část je "jen" 5,3 km a 4,6%. Kolíkáč z auta hlásím, že mám jet furt 300W a že to orvu, což se vlastně děje hned, protože 300W nikdo neakceptuje. Nedivím se, ale když vidím ty serpentiny před náma, tak se nedá než to pálit co to jde. Kolíkáč a Balu natáčí a povzbuzují. Zbytek grupy je vidět o zatáčku pode mnou, takhle to letos chci na závodech.
  Chtělo by se napsat "sjezd za odměnu", ale odměnou bylo už to stoupání. Ale sjezd je taky luxus, alpské serpentiny a k tomu výhledy na vídeňské věžáky. Užívám si každý nástup za zatáčkou, tohle prostě nemá chybu.
  Pak průjezd Vídní, ten jsem bohužel dobře nenaplánoval a ještě se pak ztratil. Tohle chce příště vychytat a hlavně se vyhnout ulicím kde jsou tramvajové koleje. Ty mi způsobují hodně stresu a snižují tak dost průměr přesunu. Milion semaforů zkázu dokoná a průjezd městem je na hodinu a půl. Zásoby glykogenu dochází a vzletné chutě na sachr, wienerschnitzel, mozartkugeln a další laskominky se mění na "hlavně už něco". Projíždíme kolem kaváren s dortíky za výlohou a hledáme jakésy penny u pumpy co vybral Kolíkáč. Nálada ve skupině nic moc, naštěstí sám sotva vidím na cestu, tak je mi to jedno, ať si každý špačkuje jak se mu zlíbí.
  Kolíkáč je tu, nabízí tyčinky na pumpě, ale Prófa velí Burger King. Nikdo moc neváhá, návrhy na mekáč jsou rychle utišeny. Obsluha namítá, že kdo nemá ffp2, nic nedostane, ale to nevědí s kým má tu čest. Nakonec pro kus mletý hovězí kližky s majonézou každý najde opticky vyhovující kus něčeho co vypadá jako respirátor, aby nepoprskal objednávací dotykový stojan. Prófa našel největší prasárnu a zbytek už jen kliká plus plus plus. Respirátory splnily svůj dekorační účel a my euforicky pohřbíváme tréninkový efekt téhle vyjížďky pod nánosem upatlaných papírových obalů od téhle ňamky. Ale jo, dobrý to bylo a atmošku asi těžko reprodukovat.
  Najednou jsou 4 a musíme dál, největší borci berou ještě jeden burger do zadní kapsy a vydáváme se na souboj s větrem a západem slunce. Zbývá ale něco přes 70 km, tak by to snad mělo být ok. Po výjezdu z města začíná doprovodná dodávka plnit roli větrolamu. Teda pro první a občas druhou brázdu, pro zbytek je to spíš trenažér nástupů. Nějakou dobu si užívám střídavě nástupy a střídavě sděluji dojmy do auta. Po hodině mi přijde, že pro mě nemá moc smysl jet pomalu do kopce a pak se zbytečně mačkat na horizontu aby mi auto neujelo a jdu do "úniku" před auto. Ve sjezdu i dál se pak pořád otáčím, občas auto vidím, občas ne. Ale nezdá se, že by mě sjeli, i když z flyby je pak vidět, že na rovině jeli přeci jen trochu rychlejc. Nakonec přijede Kolíkáč sám a zahlásí pauzu. Ta přišla vhod, dojídám svoje zásoby, protože mi ten burger konečně trochu slehl. Vyrážíme dál, já před autem, za chvíli se přidá Kapr. Popravdě jsem čekal, jestli někdo přijede, přeci jen rychlost je podobná, jen si člověk trochu líp dávkuje tempo. Za chvíli nás ale balík pohltí, probíhá boj o zadní nárazník, ale já si říkám, že v dalším brdku zase ujedu. Ten přichází v zápětí, navíc se bude ještě utahovat. Jdu hned před auto, Garmin hlásí 22 km do cíle, to je kousek, tak že bych už auto do konce nepotřeboval? Stejný názor má Kapr, tak počkám a horizont už letíme v závodním kvapíku. Turista to nestihl a tady se nečeká. Sešup z kopce co to jde, proletět Oslavice a už za námi nejsou vidět. V Hrádku směrovka Znojmo a dál se prát s větrem, občas to stromy zmírní, ale čas na flákání tu není. Točíme poctivě, já už odpočítávám kilometry, za to Kapr vypadá nesmrtelně a najde si i čas na vyprávění o zdejší časovce. V Hodonicích byl prý i cíl hromaďáku, to já kdesi lovím 360W na místní brdek, aby mě Kapr nevyklepal z háku. Pak už jen poslední špic a domydlit to do Dyje. Za 2 minuty je tu zbytek, všichni šťastný, jak se patří na výroční vyjížďku. Tak dnes to byla paráda všech parád, to stoupání před Vídní mi v hlavě zůstane ještě hodně dlouho a závěrečnej závod, to bylo jak ocitnout se za Lázy v hodně vypečený společnosti.
  
  *** Sobota ***
  Ani dnes to nebude na zimáka. Sucho. Vítr pořádnej a zima ještě větší. V hlavě odpolední sauna, takže jen na chvíli vytočit nohy. Nakonec to úplně "jen" nebude. Turista kliká trasu a ujímá se taktovky. Já se chci jen chvíli svézt, ale podél Dyje do Znojma se jede dokonalý regenerační tempo, že bych se možná nechal přemluvit na víc... První brdek za Znojmem mě ale vrací do reality. Letí se tvrdá lajna za Turistou, kdo se nevejde do pruhu má smůlu. Svých regeneračních 130W musím násobit třemi a v zimní bundě začíná být nepříjemné vedro. Klidně bych to točil domů, ale Kapr chce dát ty 2 hoďky, tak neprotestuju, ale v hlavě to dnes není. Když se vejdu tak se schovám, většinou jedu druhej terezín, ale kdyby se Technik nacpal víc dopředu, tak bych bezstarostně odpadl. Vysbobození přichází hned za hranicema v podobně 12% stojky v Mitterretzbachu a kopec pak volně pokračuje až do 470 metrů nad mořem. Turista láká na svoje vábničky a kdo se nechá nachytat za chvíli už drtí 300W k nebesům. Já na to neskáču a zkušeně sbírám napálené jedince. Nahoře krásný 1 stupeň a po sjezdu na náhorní plošinu, kterou Turista nazve domovem cyklistického boha, už jsme na nule. Já teda taky, myslím jen na saunu. Prý je to přes Hardegg zpátky kratší, což je sice blbost (25 km ujeto a 35 km nás čeká), ale nechci kazit kolektivní srandu. Takže když mi slíbí Lukov, vítr do zad a samou rovinu souhlasím.
  Fotíme Hardegg, což je dobře, protože až se za 20 let budou hledat fotky té "nadpozemsky krásné slečny" od hradní pokladny, určitě tady někde už fakt budou (jako fakt, určitě tu někde jsou). Pak si dáme brdek od Dyje, kde ztratíme Nicka, ale naštěstí se zase našel a nešel krmit kačeny jak někteří prorokovali. Pak už to byl zas klasický jihomoravský asfalt, jen ten vítr do zad nikde. Ten se objevil až v Horním Břečkově (sic!). Pak už to šlo v rychlém sledu, samá díra, sem tam brdek, Turistova vábnička na špici, občasné móc a sem tam nějaká ta nadávka. Kdo v zimě jezdil toho let padesátkou po větru a brždění do zatáček nepřekvapilo a kdo jezdil od středy zde, tomu nevadili ani zdejší silnice "sedmi chutí", jak by je kvůli vrstvám záplat nazvali v čínském bistru. Kdo ne, ten trpěl a nemohl stíhat tempo návratového modulu Turista, který byl tak hodný, že zrušil svou plánovanou delší trasu a navedl nás zpět do Dyje, včetně středověké skalní uličky v Dobšicích. Tam jsem konečně odpadl tak, že nikdo nespoléhal, že to dojedu a tak jsem si mohl konečně vytáčet chvíli nohy.
  
  *** Výroční Večer ***
  Byl epochální ale v zásadě nepopsatelný. ))" width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" />
  
  
  Celkově vzato se soustředění vydařilo a znovu se jen ukázalo, že to je o lidech a ne o počasí, trasách a podobnejch malichernostech. Díky všem za společnost, užil jsem si to!!!

  
  
  
• Technik – Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi…
  
  

  Když se bavim s lidma o různejch věcech a nemůžeme se shonout, ukáže se nakonec, že každej z nás ty svý betónově - neotřesitelně logický a jednoznačný závěry odvozuje z určitých předpokladů. No a ty jsou často u každýho úplně jinde.
  Takže aby bylo jasno:
  - Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi…
  - Šlapky jsou nesmrtelný - i když stárnoucí, jak jsme při pohledu na zaroslýho Malinu během jedné z argumentačně propracovaných debat u piva dovodili
  - Šlapky jsou magoři, ujetý blázni, šašci, co se za nic nestyděj, ale zároveň rytíři a salónní elegáni s mravy a etiketou jak od Guta Jarkovskýho
  - Cyklistika je boží sport… nemilosrdnej, spravedlivej, týmovej, špinavej a čistej
  - Kolíkač je maniodepresivní hovado, který si snad vždycky nechává to lepší „já“ na chvíle, kdy je „s tebou… a nebo se mnou?“
  Normálně by se mohlo našinci zdát, že příběhy a zápisy, který čteme na stránkách dabljůdabljůdabljů, jsou nesmyslný žvásty a blouznění v posledním stádiu malárie. Vycházeje ale z výše uvedeného, dostává vše najednou reálnej rozměr. Jakoby ty předpoklady definovaly dimenze a každej příběh pak do prostoru nakreslil svoji stopu jako výslednici všech zážitků a emocí. Každej do toho dá hloubku svojí osobnosti tak, jak se v tu danou chvíli utvořila. Proto je z toho vždycky něco neopakovatelnýho, tím nezapomenutelnýho.
  Svoji roli hraje samozřejmě taky okolní prostředí, a tím bych dneska začal.
  Bylo hnusně, zima, vlhko, větrno a my nasedali na bicykly směr Vídeň. Mohlo by se zdát, že krásnej přiběh s toho nakombinovat nelze, ale opak je pravdou. Prostě se sečetlo všechno to co jsem popsal… Jelo se ve skupině, po větru, někdy do kopce, ale hlavně z kopce. Ranní šeď vystřídaly pohledy jak z časopisu. Do toho watty, sjezdy, háky, doprovodný vozidlo a nezničitelná energie Kolíkáčova.
  Někdo by se mohl divit, že při letos najetých 230 km je možný sednout na kolo objet dvoukilo. Ujelo se to ale tak nějak samo, zadarmo. Na samotku bych neměl sebemenší šanci.
  Proto chci poděkovat všem, jak se o mě starali. Turista s Lukym táhli, Kapr mě krmil, Profesor bavil, Mlhoš držel místo za nárazníkem, Kolíkáč a Balů dělali tým.
  Večer skvělý pivo a krásná únava přetavená v žízeň.
  Chalpi, Šlapky napsali jste zase něco nezapomenutelnýho, a já jsme do toho dostal zase strašnou chuť. Snad to letos ještě zažiju!