Akce Soustředění na Jižní Moravě 2008

Akce Soustředění na Jižní Moravě patří do kategorie Soustředění. Datum: 2008-03-06.

:: Diskuze :: Ročník 2007

Soustředění navazuje na loňskou tradici najíždění jarních objemových kilometrů. Jižní Morava mívá přeci jen teplejší a sušší klima než zbytek republiky, což narozdíl od letních měsíců bývá v zimních plusem. Jako základnu jsem zvolil naši chatu na úpatí Bílých Karpat poblíž obce Strážnice. Kapacita chaty je cca 5 lidí. Při větším zájmu je možnost ubytovat se v nedalekém (0,5km) penzionu v poměrně dobře vybavených chatkách pro 7 lidí za cca 160 Kč/noc/os. Penzion má oproti naší chatě výhodu lepšího sociálního zařízení, počítám tedy, že bude asi vhodnější pro případné zajemkyně :-).

Celé soustředění je rozděleno do dvou termínů:

• 6.-9.3.2008 - první termín (ČT až NE)
• 13.-16.3.2008 - druhý termín (ČT až NE)

• Léňa – Morava 2008
  
  

  Mé první soustředění na Moravě. Na Moravu jsem odjížděl s velkým očekáváním, především jsem se těšil na Šlapky, které jsem znal jen letmo a na objemy, které léčí.
  Vyjížděli jsme ve středu večer kolem 19hodiny ve složení: Iceman (driver), Malina (šampión), Honza Adámek (borec) a má maličkost. Odjezd by proběhl hladce, ale zapomněl jsem si doma tretry, tak jsme se pro ně vraceli. Dále už cesta utíkala svižně, Iceman jel jistě směr Strážnice, my jsme pomalu odpadali a začali klimbat. Ze spánku nás probudila policejní hlídka, myslím někde za Brnem, která si jen chtěla popovídat s naším řidičem. Do Strážnice k ubytovně jsme přijeli kolem (nevím přesně) 23hodiny. Zde nás již čekali Laco, Pedro, Jura a Míša. Za pár minut přijeli Rainy a Quit. Domluvili jsme se s Jurou, že naše soustředění začne zítra v 11hod. Ubytování proběhlo velmi hladce (správce je fotbalista, ale hlavně obrovský pohodář - nic není problém (např. kola na pokoj - není problém atd). Rozdělení bylo jasné a to: Ve čtyřlůžkových apartmánech Quit a Rainy, pokoj č. 2 slovenští bratia Laco, Pedro, č.3. tady jsem byl s Honzou A.
  K ubytovně. Jura nám opravdu sehnal za velmi, velmi přijatelnou cenu to nejlepší co šlo (díky, díky moc Juro). Měli jsme k dispozici dohromady pět sprchových koutů, 5x wc, vybavenou kuchyňku (lednice, mrazák, sporák, kompletní nádobí, mikrovlnka, rychlovarná konvice atd), společenskou místnost (no spíše taneční sál s televizí), vše příjemné zatopené a v dobrém stavu. Po prvním oťukávání jsme se dali čile do rozboru toho co nás čeká a kdo jaký je *okot......pardon. Již na prvním našem sezení vznikly dvě věty a jedno slovo, které nás provázely po celý zbytek soustředěn. První věta, která zazněla tak 20x až 40 za den byla: Účel tohoto soustředění je čistě tréninkový. Druhá věta, ta zazněla tak 20 - 30 za den: Pára se odpařuje s Míšinina těla.A slovo to zavedl ihned Laco to je *okot (nikdy mě třeba nenapadlo, že centrovat ráfek se dá pouze otočím-li kolo *okotem nahoru..atd. na milion způsobu).
  
  1.DEN
  Ráno bylo cyklisticky ideální, sice troch pod mrakem, ale jinak ok. Vyrážíme na sraz v dobré náladě a s očekáváním, jak těch naplánovaných 150km dáme. Na místo srazu přijíždíme cca o 10min dříve, druhou půlku našeho balíku za pár minut přiváží na svých bedrech Malina. Jura nám nastiňuje trasu a způsob jízdy (mírně, maximálně základní vytrvalost) a vyrážíme směr Břeclav. Na čele jede duo Jura, Malina kteří nám odtáhli celou cestu do Břeclavi (cca 45km) proti opravdu velmi silnému větru. Cestou se k nám asi na 15km připojil cyklista ze kterého se vyklubal třetí muž z Beskyd Touru..V Břeclavi přichází první defekt (Honza Adámek). V Břeclavi jsme změnili směr jízdy více na jih a okamžitě díky větru v zádech Jura s Malinou rozjíždějí tempo, které nepadá pod 40km/hod, po jejich vystřídání se snažíme laťku udržet, tak touto rychlostí pokračujeme dalších pár desítek kilometrů. Počasí nám nádherně přeje, tepy fungují v ZDV, takže super. Tento ideál, ale velmi brzy skončil a napadla nás první opravdu silná sněhová bouře. Balík se rychle přeskupil podle druhu kol (zimáky dopředu, letní na chvost) a již nelituji, že jsem si nevzal letňáka. Po přejetí této přeháňky se od nás odpojuje Rainy a Honza a mi pokračujeme dále směr Strážnice. Cestou nás zachytili ještě dvě opravdu silné, mrazivé, mokré přeháňky ze kterých nás Jura vedl,jak nejrychleji jsme dovedli (jel jsem hoodně nad práh, nejen já....). Tento den nám dal 136km a 4:34hod, ale hlavně mi dodal přesvědčení jak je důležitá týmová pomoc při těchto nelidských podmínkách a určitě to posílilo náš týmový duch. Večer jsme byli navštívit kolegy u Jury v chatě, kde jsme se shodli na dalších variantách zítřejší trasy.
  
  2.DEN
  Po prvním velmi náročném dnu jsme již připraveni na vše, tak vyrážíme na sraz, který je již v 10hod. Tento den začal defektem Iceman, ale v průběhu etapy se ukázalo, že mu to na pohodě vůbec neubralo. Jura na nás podle svých slov připravil trasu plnou kopců, tak jsem se velmi těšil!! Vyrážíme opět s duem Malina, Jura v čele a šinem si směr slovenské kopce. Po pár brdcích se odpojují Rainy, Pedro a Laco. Před prvním větším kopcem nás Jura varuje a nastupuje pauza a začíná pršet.... Kopec byl opravdu krásný (stojky, dlouhý, prudký), rychle se rozdělujeme podle stupně úsilí, které jsme ochotni do výšlapu vložit. Nahoře čekačka a nádherný sjezd, další kopec, po kterém se od nás odpojují Malina a Jura (už je nebavilo jezdit v kompenzaci nebo mrznout na kopci). Vytváříme tedy silné kvinteto Míša, Iceman, Honza, Quit a já. Po cca 2km se mi zlomil nosič, který držel blatník. Nosič jsem vyhodil a blatník jsem připevnili k sedlovce gumicuky. V dešti nám je opravdu zima, tak jedeme docela svižně (myslím si kolem 30 a 35km/hod - nefungují nám tachometry), ale ani toto tempo Míše nestačí tak na Icemenovo zvolání Fabiane (Cancellara) jeď! nám Míša nastupuje nezachytitelným způsobem (toto pro osvěžení udělala dvakrát). Do ubytovny dojíždím celý mokrý a zmrzlý, ale spokojený. Díky nepřízni počasí jsme natočili pouze 92km. Po tomto výkonu jsme zašli na večeři do restaurace ve Strážnici, kde k naší radosti dorazilo také osazenstvo chaty. Laco a Quit nás očastovali hereckou etudou, kdo je jaký *okot. Šli jsem brzy spát, protože jsme se dohodli, že dáme další den kolem 190km.
  
  3.DEN
  Sraz již v 9:30hod. Vyrážíme směr Slovensko. Skupinka z chaty přijíždí posilněna o jednoho člena (Martin - borec z extraligy...), který s námi absolvuje prvním cca 40km. Po prvním kopci se oddělují Rainy a Laco a jedou si užívat krásného počasí dle svého. Na 50km v jedné vesničce Míša absolvuje svůj první letošní pád (bohužel trefuje Quita, Malina nestíhá dobrzdit tak má ze zadního kola skládanku) v balíku. Jura se projevuje jako velmi zručný mechanik a nejprve centruje neskutečnou osmu Malinovi, později Quitovi a nakonec na 100km také Icemanovi. Od této nešťastné příhody Malina pokračuje na kole, na kterém se jistě cítí jako na rodeu pod rozzuřeným býkem, ale jelikož to je bojovník a týmový hráč, tak absolvuje zbytek trasy s námi. Na 100km dáváme větší pauzu, na které se k nám přidává borec, který vyhrává závody v Moravském poháru. Quit absolvuje svou první velkou krizi a po domluvě s Jurou si trať zkracuje přes Mikulovice, kde na nás čeká. Využíváme super trasy a super počasí pokračuje přes brdky kolem Mikulova do Mikulovi, kde nabíráme znovuzrozeného Quita. Cesta rychle utíká, a když už se blížíme k domovu máme natočeno kolem 180km, tak nám Jura nabídnul ještě obkliku přes Veselí, abychom natočili letošních prvních 200km. Nakonec nám to hodilo 204km za 6:50hod . Jen bych chtěl dodat, že jsme navštívili Slovensko a Rakousko. Na závěr tohoto krásného dne jsme zašli večer do vinného sklípku. Tady jsme se seznámili s naprosto skvělým vinařem Frantou a jeho ženou Zdenkou. Zážitek tady byl vynikající.
  
  4.DEN.
  Jsme docela zmoženi včerejším objemem a večerním sklípkem, tak vyrážíme na sraz pozvolna. Nakonec jsme dali jen 40km v kompenzačním tempu, protože nás opět zastihl déšť.
  
  Celkový dojem z soustředění mám velmi pozitivní. Trasy od Jury byly skvěle vymyšlené, nikde se nebloudilo, jelo se dle našich možností, 98% všech 477km odtáhnul na špici Jura (díky, díky) včetně celých 200km v sobotu (ale nechtěl vystřídat....)., ubytování super, složení lidí nemělo chybu (komici Laco a Quit 2008 atd..). Moc se těším na další rok a doufám, že přijede více Šlapek!!! Juro, děkuji za organizaci a odtáhnutí celého soustředění moc, moc se mi tady líbilo.
  

  
  
  
• Jura – Večer
  
  

  Nepříjemný pocit v žaludku se stupňuje a přechází pomalu v bolest. Začíná mi být jasné, že tohle asi neudržím. Zkouším to rozdýchat a připadám si jako prvorodička, ale jediný výsledek, který se dostavil, je, že je mi ještě hůř. Rozhlédnu se a šinu se směrem ke stínu mohutné lípy, který vytváří sinalé světlo pouliční lampy před prodejnou ZAF Velosport ve Velkých Pavlovicích. Sotva stojím na nohou a opírám se o kmen. Kleknout si a neupadnout přitom mi dá hrozně práce, jsem slabý jako moucha. Všechno jde ven. Snad i to co tam nebylo. Udělá se mi trochu lépe a tak se postavím a otírám si kapesníkem slzy, které mi vyhrkly do očí. Hlavou se mi honí pocity pod zbitého psa. Úleva však byla jenom chvilková a vrací se pocit tupé bolesti žaludku. Mířím zpět k Icemanovu autu.
  Iceman. Iceman je jediným pamětníkem loňského soustředění, které stálo na konci mé loňské zimní přípravy a které dalo základ letošnímu. Rozporuplnějšího a zároveň nadšenějšího člověka jsem neviděl. Jeho zlepšení oproti loňskému soustředění je tak markantní, až se mi nechce věřit. Je to věrný kamarád a dobrý cyklista, který jezdí především srdcem. Je zajímavé, že jeden z nejtěžších sportů ho přitáhnul až tak pozdě, ale aspoň je vidět, že touha překonávat sám sebe se objevuje v každém věku.
  Zkouším sklopit zadní sedadlo a pokusit se ulevit žaludku v leže. Moc to nepomáhá, navíc se do mě dává šílená zima. Aby taky ne - po 209km jsem místo doplnění energie všechno vyzvracel. Vypadám opravdu uboze, ještě, že mě nikdo nevidí. Hlavou se mi honí různé myšlenky. Přehrávám si celý svůj cyklistický život. Pro vlastně zrovna cyklistický život? Sakra proč cyklistický život? Aha, já vlastně žádný jiný nemám... Najednou se mi udělá tak zle, že nevím, do jaké se mám schoulit polohy. Zjišťuji, že předklon trochu pomáhá. Opřu si tedy hlavu o volant. Tak přeci pojďte už z toho sklepa!, říkám si. Najednou někdo zaťuká na okýnko - Laco. Pozvu ho do auta.
  Laco. Laca jsem potkal poprvé v roce 2005 na Rampušákovi. Dva zbídačení jedinci si to šinuli za sebou na Červenovodské sedlo rychlostí 7 km/h, protože lehčí převod již nebyl k dispozici a hádali se, kdo je víc na sračky. V tom jsem zavangloval a chytil svým předním kolem Lacovo zadní a už jsem byl na zemi. Laco mi podal ruku a tak jsme se seznámili. S Lacem mám zvláštní vztah - cítím v něm něco zvláštního a mám snahu mu pomoci, protože vím, že to nemá jednoduché, ale občas mě pěkně sere (on tomu říká jinak - nechá se unést emocemi). Každopádně je to člověk, jakých je málo (ať už z jakékoli stránky) a já nemám rád, když všechno tupě zařezává do průměru.
  Ptám se Laca, jak to vypadá ve sklepě a ten říká, že mají před sebou ještě nějaké flašky - takže to hned tak nebude, to je mi jasné. Probereme spolu ještě pár osobních věcí, což je další vlastnost, která se mi na něm líbí, načež Laco odchází s tím, že se to bude snažit urychlit. Mě začíná zajímat, kde ještě vezmu síly, abych osazenstvo našeho auta bezpečně odvezl těch 45km zpátky domů. Opět přemýšlím a hlavou se mi táhnou divné myšlenky. Komu jsem co udělal, že tady musím takhle skučet, jako pes? Všechno musí být asi vyvážené - zážitky za několik posledních dnů byly natolik skvělé a intenzivní, že se musejí asi něčím vykompenzovat. Nebo je to něčím jiným? Někomu v životě ubližuju? Ale komu? Nevím... možná jen žiju moc pohodlný život. Pohodlný? To záleží na úhlu pohledu. Další nával bolesti mě vytrhne z filozofování a já se rozhoduji to jít rozchodit, protože vyzvracet už nemám co. Přijdu ke dveřím a zjistím, že jsou zavřené - Léňa je zabouchnul.
  Léňa. Na Léňu jsem byl zvědavý, neznal jsem ho. A moc ho neznám nadále. Nějak) nevím, na čem u něj jsem. Jeho jízda v balíku na biku je hrozná a obdivuhodná zároveň. Jeho nadšení pro cyklistiku neuvěřitelné stejně jako talent, bez kterého by nemohl jezdit, jak jezdí, při stylu netréninku, který předvádí. Snad mu ten jediný pořádný kopec, který jel, ukojil hlad.
  Je mi strašná zima, klepu se, nemám žádnou energii a chce se mi strašně spát. Zvonek do sklepa tam není, musím zpátky do auta. Zapínám na chvíli motor a topení. Zhroutím se na volant a prosím ostatní, ať můžeme jet domů. V tuhle chvíli bych si před ně klidně i kleknul, kdybych se na kolenou udržel. Na okýnko mi klepe Martin a domlouváme se, že nemá cenu, aby tady s Míšou zůstávali. Nasedají do auta a vydávají se na cestu. Smutně sleduji odjíždějící auto.
  Martin s Míšou. Martina znám krátce, ale zapůsobil na mě hodně. Jeho silný životní příběh mu dodává zajímavého ducha a vnitřní sílu se poprat se světem a něco dokázat. Férový, tišší, ale zajímavý a silný - to jsem měl za těch 24h možnost poznat. Míša je kapitola sama pro sebe a zaslouží si více pozornosti. Z aktivních Šlapek ji znám asi nejlíp - hlavně kvůli dlouhodobější tréninkové spolupráci. Nemůžu zapomenout na její famózní dojezd BeskydTour 2007, který jsem si vyčítal, protože jsem to byl já, který ji přesvědčil (trochu z hecu), že když Beskyda, jedině dlouhou. To co předvedla mi ale vzalo dech a nasadila tomu korunu druhý den výjezdem na Lysou horu. Za dva dny absolvovala bez tréninku dvě absolutně nejtěžší věci na silničním kole v Beskydech. V duchu jsem se klaněl až na špičky, ale říkal jsem pořád proč to vlastně dělá. Nabídl jsem jí spolupráci, protože mi bylo jasné, že Král by pro ni byl za tohoto stavu utrpení a toho chtěla jet. Nevěřil jsem v počátku, že by spolupráce mohla být delší než několik týdnů - maximálně do konce září, Óóóó jak šeredně jsem se spletl! Míša trénuje poctivě celou zimu a její talent spolu s neuvěřitelnou vůlí se projevuje mílovými skoky kupředu. Kéž by u toho vydržela a zůstala takovou, jaká je, jak jsem ji za těch několik měsíců poznal.
  Z úvah mě probere světlo. Tentokrát ne sinalé od pouliční lampy, ale ostré světlo z výkladní skříně přede mnou. Franta ze Zdeňkou (vinaři a majitelé obchodu) vzali kluky do prodejny. To mi chybělo, říkám si a sleduji jak Malina prochází před vystavenými věcmi a se zájmem si je prohlíží. Vezme do ruky fotbalový míč a ladně jej protočí na prstu. No můžu já jim kazit tu radost? Vždyť je to pro ně určitě alespoň ne každodenní zážitek! Otáčím otlačené čelo na volantu a bolestí mi stékají slzy po tváři. Břece nebudeš brečet jako baba, ty posero!
  Malina. Fenomén. Neskutečné. Synonyma. Co k tomuto neobyčejnému talentu cyklistiky a skvělému člověku říct? Bylo mi ctí a národním svátkem, jak říkává můj otec. To by se sem hodilo. Byl to jediný člověk, který se mnou poctivě oddřel všechny nesmysly a všechny dálkové i výškové metry blbostí, které jsem na soustředění připravil. Zároveň jsem měl pocit, že to byl jediný, který chápal, proč tu vlastně jsem. K Malinovi mám zvláštní vztah - chvíli mám pocit, že jej znám a chvíli na to vím, že jsem totálně vedle. Jediné ale zůstává - úcta.
  Postavy přede mnou defilují jako na stříbrném plátně a prohlížejí si obchod nabytý věcmi. U pultu se zastaví neskutečná dvojice - Quit s Pedrem. Jeden 2m a druhý o půl metru míň. Ale oba cyklisté tělem i duší. Quit na mě působil dojmem, že si soutředění nesmírně užívá, navzdory nepřízni počasí - blbnul s Lacem ostošest. A Pedro? Ten se klasicky neprojevuje - občas neřekl půl dne slovo, jenom dělal Lacovi stín. Jako by neměl svá přání a život mu řídil někdo jiný.
  Frantova žena Zdeňka ukazuje klukům pult a nějaké zboží. Já ji v duchu proklínám. Všichni jsou tak blízko a přeci tak daleko. Přemýšlím, jak budu řídit zpět. Nevím. Poznám, jestli na to mám? Nepřecením své síly? Bojím se. Snad ne, své tělo znám dobře a vím, že rekace mám dobré a dokáži se ovládnout. Ale i teď? Bez energie? Nemohu riskovat! Uvidíme, rozhodnutí odložím na daný okamžik. Chci spát! Pojďte už prosím! Pořád je mi špatně. Zároveň bojuji s tím, že jim chci dopřát sklep až do konce. Vidím, jak Rainy rozkládá rukama a živě o něčem diskutuje.
  Rainy. Schopný, obětavý a ctižádostivý. Cyklistika ho baví, ale uvědomuje si důležitější věci. Přemýšlím, jestli to není lepší. I když cyklistiku si člověk bez formy neužije, ta se nedá dělat napůl. Mrzí mě, že nezvládal naše tempo ani v balíku - to jsem nečekal. Na výkonnostní rozdíly jsem byl připraven, ale tohle už bylo na něj moc. Bohužel jsme se museli rozdělit a Rainy s Lacem jako jedniní přišli o nejhezčí zážitek soustředění - sobotní maraton nanečisto. Tímto se ti Rainy omlouvám. I když - všichni věděli do čeho jdou...
  Sklopím oči opět dolů a hledím za volant. Řeším blbosti, které mi najednou připadají důležité. Já vlastně už ani nevím, co je důležité. Raději přestávám myslet úplně a začínám se soustředit na to opravdu důležité - co dělat, když nebudu schopen odřídit auto zpět? Nevím. Bude to průšvih. Musím se dát dohromady! Stejně rezolutně, jako jsem se já rozhodl, máchl rukou před Frantou Honza Adámek.
  Honza Adámek. Není to sice Šlapka, ale to jenom na papíře. Jinak všichni víme, že k nám patří. Vědec a rýpal každým coulem. Dokáže zkazit náladu stejně jako pronést geniální větu. A jezdí mu to! Jeho elegantní zimáček je asi jeden z nejlepších, co jsem kdy viděl. Celé soustředění nemluvil o ničem jiném, než o Oskerušovici, jejíž muzeum je kousek od Strážnice v Tvarožné Lhotě. A my jsme mu ani nedopřáli návštěvu tohoto muzea v kompenzační den. Budeš k nám muset, Honzo, zavítat ještě někdy jednou!...
  Debata se rozproudila a mě začíná být jasné, že konec tohoto večerního představení je v nedohlednu...