Akce Soustředění na Jižní Moravě 2019

Akce Soustředění na Jižní Moravě patří do kategorie Soustředění. Datum: 2019-03-27.

27.03. - 31.03.2019 v lokalitě Ubytování Dyje :: Diskuze :: Foto 1.den :: Foto 2.den :: Foto 3.den :: Foto 4.den :: Foto 5.den
Relive: čtvrtek 28.03.2019 :: pátek 29.03.2019 :: sobota 30.03.2019 :: nedele 31.03.2019

Historie: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018

• Dreamer – Soustredeni na Jizni Morave 2019
  
  

  Konecne mi to letos vyslo a vydal jsem se na teamove soustredeni na Jizni Morave, ktere nas klub porada uz vice nez 10 let. Letos se konecne vsechno seslo a protoze prisla lakava nabidka jet do Dyje u Znojma na kole, bylo rozhodnuto. Ve ctvrtek rano tak prichazi prvni etapa, kdy se s Kolikacem a Bobkem za doprovodu HonzyB vydavame rano smerem nekam na jih, nekam daleko, kde snad k veceru bude ono kyzene Znojmo. Kraj pro ne nepoznany, o to vice jsem se na nasledujici ctyri dny tesil. Rano zaciname pekne svizne, zatim je sucho, vitr priznivy, teplota akorat. Hned za Prahou mam pocit ze jsem uz nekde na Jizni Morave, takove nadseni me provazi od zacatku. Z nej me nevyvede ani sotolinovy usek kousek za Prahou, kdy to riskneme po opravujici se ceste. Vse je za nami, prichazi Bilkovice a prvni vtipky padaji. Ve Vlasimi se louci HonzaB a jakoby s nim odeslo i priznive pocasi. Zacne mrholit, silnice nahazuji. V Pelhrimove davame prvni pumpu a kafe, jsme promoceni a mame toho dost. Automat na kafe je navic rozbity, ale nastesti nam skvela obsluha udela kafe do hrnicku, ktere je ve finale levnejsi a lepsi nez by bylo z automatu. Ja zaroven nabijim muj mobil a vypinam Strava appku, protoze zere baterku vic nez je zdravo. Za Pelhrimovem, ktery jsem si moc co se tyce kochani neuzil, nastesti prestane brzy prset a silnice osychaji. Stoupani na nejvyssi bod Vysociny, kde lezi i zbytek snehu. Diky desti a mlhavu jsem si ale jinak Vysocinu tak neuzil, co je ale treba zminit je stav silnic, ktery byl opravdu luxusni v porovnani se Stredoceskym krajem. Nasleduje mesto Telc, krasne mesto s historickym namestim a setkani se zbytkem teamu. Polevka v restauraci a euforicka cesta zpet do Znojma. Prvni den a 222km za 8h je tak za nami. Ubytovani nema chybu, luxasnu pokoje, kuchyne, spolecenska mistnost jen pro nas, praskajici drevo v krbu. Na pokoji jsem s legendami Kaprem, Kolikacem a Bobkem. U vecere probirame dojmy s ostatnimi a planujeme co se pojede v patek.
  
  V patek jedeme udajne 198 km max, ktere naplanoval Turista, ale ktere maji mit dle ostatnich az 230-240km. To je trochu rozdil, je videt ze Turista pojal soustredeni prestizne, coz proti gustu nic, ale my ostatni jsme bud popraveni, nebo nemame takovou vykonnost. Turistovi se rano "nanestesti" vybije baterka a tak nas musi dojizdet. To se mu povede po 2.5h, kdy jsme davno v Rakousku a mirime smerem Sumava podel hranice. V patek je uz prijemne, sucho, slunce sice dopoledne za mraky, ale odpoledne je teplo a vice slunce. Skupina se trha, Vlcaci se ztraci, Turista by rad jel do Zwettlu, ale nikdo se s nim neprida. Ja bych i rad, ale po ctvrtku toho mam dnes dost. Davame McDonald, kde me kafe nakopne a stejne tak zbytek skupiny. Turista se odpojuje, my se sladime a jedeme smerem na Hardegg. Jak jsem byl prvni polovinu svihu unaveny, druha stoji za to. Slunce sviti, clovek prestane pocitat kilometry a sledovat cas, vsichni jsme jako jeden velky organismus spolupracujici a usilujici o stejny cil. Foceni u Hardeggu a mirime rychle domu, unava roste. Druhy den opet dve ste km, no jeste ze na sobotu je naplanovano vyjeti. Rakousko se svymi vinnymi sklipky se mi moc libilo, i kdyz tahle cast lezi v podobne rovnobezce jako Sumava, je ta krajina uplne jina. Vecer nasleduje objednana degustace vin s grilovanim, pro me dalsi novy zazitek a velka zabava, tohle proset melo atmosferu! Spat se jde po pulnoci, zato s pocitem dne proziteho na maximum.
  
  Treti den a vylet do Mikulova na kafe a zakusek. V domneni ze tam budeme rychle, si jdu rano na 5km zabehat, koupim chleba ke snidani a na svih si neberu moc jidla, ani snidani nedavam extra velkou. Podobnou chybu dela i Luke, novacek v nasem teamu, ktery jede paradne po cele soustredeni a jeste nam po dojeti streamuje cyklistcke prenosy, diky cemuz jsme v patek vecer mohli sledovat vitezny spurt Z. Stybara na E3 klasice. Do Mikulova se mi jede opravdu spatne a to pritom jedeme "pomalu" a po rovine. Krajina krasna, po jedne strane kvetouci merunky, po druhe vinne sady. Foceni u dalsiho hradu na sopecnem kopci a pak konecne prichazi Mikulov, kde se musim opravdu vydatne najist, abych byl schopen pokracovat. Na ceste zpet jedeme nejdrive asfaltkou mezi poli, do te doby nez se cesta zmeni v sotolinovy usek. To by bylo prijemne zpestreni, kdyby to cele nemelo vice nez 5 km. Defekt Kapra tak neni prekvapenim. Nastesti je to jedina kanka a nikdo dalsi uz defekt nema. Po najeti na asfaltku a zmrzline v laznich Laa se dostaneme na spici s Lukem a jedeme ji aspon 20km, tak naramne nam to sedlo. Velky zazitek, stejne jako cely den. Vubec se to neda, ale tri dny plne cyklistiky utekly jako voda a najednou vetsina lidi zacina odjizdet, protoze bud jsou ve Znojme od stredy, nebo maji v nedeli uz jine povinnosti. Takze dokoukame dalsi etapu cyklistiky a uz se loucime s Vlcaky, Turistou, Kaprem, Otasem, Lukem. Proste jak se rika cas nezastavis. Nastesti zustava Yetii a z lazni dorazi Nick s Baluem.
  
  Nedelni rano a ceka nas cesta zpet, tedy ctvrty den a velke finale. Uz se zase tesim, ale je jasne, ze sil bude posledni den malo. Vyrazime pred osmou, je uz letni cas. Bobek, ktery nakonec jede s nami, tvrdi od rana muziku, zato Kolikac ma az do Trebice mensi krizi, ale nic, co by tohohle zkuseneho maratonce mohlo rozhodit. Bobek nas za odmenu provede historickym centrem mesta. Navic dnes to neni o vykonech, ale o tom uzit si krajinu dokud to jde a pak se nejak v pouzitelnem stavu dopravit zpet do Prahy, vzdyt budeme mit kolem 800km za 4 dny! Zastavka na kafe a jidlo v Havlickove Brode nas dle ocekavani nakopne a tezky usek kolem Sazavy a nad ni az do Janovic zvladnene se cti, ale boli to a sily ubyvaji. Presto navstivime i geologicky stred Ceska v Cihosti, ale to je opravdu posledni krajinna a kulturni vsuvka, kterou si z posledniho dne pamatuji. Zaverecna pumpa v Janovicich, uz nevim co si dat, takze volim nanuk, kakao z automatu, ktere bohate zasypu skorici, ktera podporuje hubnuti. Uz proste mame vsichni dost. Bobek se odpojuje a my s Kolikacem to ani nevim jak dotocime pres Ricany zpet do Prahy. Na spici jsem dnes moc neukazal, ale i tak vidim na konci dvojmo a neni to Znojmo. Konecne jsem doma.
  
  Tech zazitku bylo za ctyri dny tolik, ze bych toho mohl napsat nekolikrat vic. To ale neni ucelem tohoto reportu, jeho ucelem je potvrzeni toho, ze kdyz si clovek dobre nastavi hlavu a ocekavani od akce, na kterou se prihlasi, muze to skoncit jedine tak, ze vas to naplni a snad i vase pritomnost bude pro ostatni prinosna. Jak rad bych vratil cas na ctvrtecni rano a zase vyjel na cestu do Znojma a cele to prozil znovu. Vim ze cas vratit nepujde, ale ty zazitky mi v hlavne zustanou, stejne jako ostatnim a jak jsem uz zminoval, vubec to nebylo o najetych km, nebo odsedenych hodinach na kole, ale o takovem tom souzneni s ostatnimi, kdy clovek na par dni vypadne ze svych obvyklych stereotypu a krasne si tak vycisti svoji mysl. A tento ucel letosni soustredeni na Jizni Morave splnilo mirou vrchovatou!

  
  
  
• Luke – Cyklopohádka
  
  

  Bylo, nebylo, za sedmero výtluky a sedmero horskými prémiemi čtvrté kategorie, cyklistické pohádkové království kdesi u Znojma v sousedství země Rakouské s lidem přátelským a cestami hladkými a liduprostými. Hned po příjezdu mě vítá Kolíkáč o dobrých 5 let mladší, než když jsem od něj ráno přebíral tašky s polní kuchyní. Kouzelná cesta evidentně udělala své. Postupně se schází celá parta k večeři a na všech je vidět, jak zdejší pobyt ozdravuje. Na zítra se plánuje max 200 km trasa a já se těším na svůj díl té omlazovací kůry.
  
  Páteční výlet začíná Turistovou vybitou baterkou, takže si hlavní trasér musí počkat a pak zahřát nohy víc než padesáti kilometrovou časovkou. My občas bloudíme, občas čekáme a často čůráme, a tak nás brzy dojede. Projíždíme krásně zvlněnou udržovanou krajinou, pastviny střídá les a vůni kvetoucích pampelišek střídá vůně dřeva. Využíváme delší a prudší zkratku kolem kostela, kde je nám odměnou dojezd ke kostelu za odbíjení zvonů . V Gars am Kamp se fotíme s místní zříceninou a šťastně se shledáváme s Turistou. Následují další dva kopce 4 kategorie (nakonec jich opravdu bude sedmero) a ve skupině sílí přesvědčení, že původní cíl je daleko za hranou 200 km výletu a že by se to nemuselo stihnout do večeře. Při jedné delší debatě se ztrácí Vlčáci a paradoxně jako jediní dnes dobijí cílové město. Nakonec trasu zkracujeme přes krásné stoupání lesní cestičkou s poetickým názvem Hell of Kienberg se míříme zpět směr Dyje. Každé další stoupání se zakusuje do nohou, ale prázdné Rakouské silnice jsou nám odměnou při každém sjezdu. Poslední foto pod hradem Hardegg a poslední delší kopec. Pak už se jen klesá a skupina harmonicky dojíždí do cíle. Krásných 7 a půl hodiny v sedle.
  Večer následuje hromadné sledování záznamu E3 Harelbeke, kde se naše cyklistické bláznovství posouvá na další level. V cílové rovince všichni řvou a fandí jak na fotbale a Štyby nám ještě vylepšuje už tak parádní náladu, a to degustace vín a žebra k večeři mají teprve přijít. To vše skvěle zapadlo do sebe, a tak není divu, že celodenní intenzivní omlazování většinu z nás vrátilo věkem někam těsně přes 20 a možná i míň.
  
  Sobotní regenerační vyjížďka slibuje cestu za zmrzlinou. Počasí je ještě krásnější než v sobotu, takže měním dres a beru krátký-krátký, jen do začátku návleky na ruce. Rozjezd je trochu náročnější, ale nakonec se nohy nechají přemluvit a už zas šlapu. Mezi vinohrady míříme opět do Rakous a tudy směr východ. Jen mírné vlnky občas naruší regenerační tempo vyjížďky. Po 60 km jsme ve Staatzu a všichni jedí. Já si jídlo zapomněl a myslel si, že to nevadí, touhle dobou jsem myslel, že už budeme na zmrzlině. Mikulov daleko, tak pro jistotu vyloudím půl tyčinky na Kolíkáčovi. Díky! Do Mikulova se rozjíždí krátký závod na hranici, kde se mi daří držet s nejlepšími. V Mikulově mraky lidí, chvíli trvá, než najdeme místo, kde se usadit. Gulášová polévka mě bodla a štrůdl taky fajn. Do řízku se salátem jsem ještě nedorostl. Cestou zpět plánujeme zmrzlinu v Laa, ale pro jistotu si dáme i v Bille, kde jsme zastavili nabrat zásoby. Cestu do Laa nám okoření šotolinový úsek přes Mitterhof. Skoro 5km jedeme v prachu, pravá jarní klasika. Jediný defekt potká Kapra, ale ten rychle a rutinérsky mění duši. Pak už je tu Laa, kde před cukrárnou na náměstí stojí taková fronta, že nelze odolat. Pořádná porce italské zmrzliny způsobí, že když se s Dreamerem, vlastně náhodně, ocitneme na špici hned za městem, vůbec nám to nevadí. Letíme kolem 35, balík za námi vesele švitoří, slunce svítí, kdo měl co sundat, tak už jede krátký-krátký. Prostě cyklistická paráda, která trvá snad dvacet kilometrů, než se silnice opět zvedne a mezi vinohrady se vracíme zpět přes Znojmo do Dyje.
  V podstatě ještě na Ještědu jsem neuvažoval, že bych jel, ale jsem strašně rád za ty dva dny. Odvezl jsem si pořádně bolavý nohy, spoustu krásných zážitků a bláznivou touhu dát si to příště z Prahy na kole. A taky 6 lahví vína . Byla to pecka, díky všem.

  
  
  
• Bobek – Znojmo 2019, obyčejně, nic Ti to nedá
  
  

  Na letošní klubové soustředění se extra nechystám. Přestože ho ze začátku plánuji a moc se těším na ,,výpadek z pracovní rutiny“, asi měsíc před termínem účast ruším jelikož mě nabídl Jirka s Pájou příjemný týdenní pobyt v Itálii, Lago di Garda, s lanem v rozkroku kdesi 0-90m nad zemí, ve spáře, na stěně jako sokol v hnízdě hlídající svoje mláďata. Nejsem žádný extra horolezec, ale výhledy mám rád, i výšky mě tak trochu přitahují a malá motivační změna nijak neuškodí.
  Co čert nechce, týden před odjezdem není dobrá předpověď i termín odjezdu je tak trochu plovoucí, tak se opět poslední den-ve středu-před odjezdem do Znojma tajně připojuji ke Kolíkáčovi. Je to o to více dobrodružnější, jelikož v úterý odmítám Kaprovu nabídku na odvoz věcí. Zkrátka jak malej kluk který neví co chce…
  Ve středu mám ale již jasno, cestou z práce kupuji bochníček chleba, aby bylo mezi co vložit Vysočinu. Nerad bych, aby si Vysočina obložila mě – za týden jsem sotva spojil 2x 80km což není mnoho a od poslední 200 už utekla spousta vody. Předpověď na čtvrtek není extra, ale lepší se čím dál více. Vysočina se však svou nadmořskou výškou umocněnou rozlohou, zkrátka nezapře!
  K trase se nevyjadřuji, přestože v průběhu února proběhli dva ,,extravagantní“ návrhy, jsem za Kolíkáčovu variantu velice rád.
  Do Ondřejova, stoupám v ševelu pracovního rána se 7min.zpožděním proti plánu. Cesta ubíhá suše a hladce, jen je trochu chladno ale to podmiňuji velké vzdušné vlhkosti díky které se člověk moc neodpařuje a navíc 15min čekání na ,,Pražkou Tojku“ na návsi v Ondřejově, kde se není kam schovat v důsledku plánovanému přerušení dodávky elektřiny-zavřeným obchodům. V duchu pyskuji a Dreamer si spokojeně začíná přežvykovat svoji tyčinku. O pár km už je lépe. Postupně asi opadává rutinní stres běžného života, a HonzaB dokresluje atmosféru svými vtipnými vsuvkami-nádhera… až smutné se loučit tam ve Vlašimi!
  Přejezd Vysočiny by se dal popsat jednoduše – vlhký, studený obklad-nejedná se o déšť, pouze o průjezd oblaky. Čím rychleji jedete, tím těsněji se obkládáte. O tom svědčí i vlhká silnice, která jakoby zázrakem nenahazuje. Dreamerovi se snažíme splnit přání kafe z automatu. Vyhřáté obchodní centrum s širokou škálou obchodů plných laskomin v Pelhřimově mu nešmakuje, proto volíme předraženou benzínku s nefunkčním automatem, přesto vše,lmi vlídnou a příjemnou obsluhou! Dreamer ale nereaguje, chová se jako klasický projekťák – čumí do mobilu a dělá že poslouchá. Díky vlhkému obkladu nemám srdce kluky provést nádherným náměstím s výkladem a spěcháme na nejbližší stoupání abychom se trochu zahřáli. A že jich tu kolem Křemešníku je… ale jak říká Dreamer, nic Vám to nedá! Silnice kolem Javořice osychá, snášíme se na náměstí do Telče kde usedáme k ještě ,,suššímu-poloslunnečnému“ a teplému občerstvení. O výkony tu nijak nejde a trocha energie při čekání na Znojemskou grupu jistě neuškodí, obzvlášť v následujícím mírně zvlněném 70km klesání z 500m.n.m. do 250… Trasa se mírně komplikuje cyklokrosovou vložkou, umocňuje klubové vztahy, podobně jako neplánovaná závěrečná závodní vložka v konečném úseku Znojemského Evropamaratonu, nebo večerní posezení ve společenské místnosti a televize s Lukovou projekcí s lahví Pistaciovi Pálavy, u plánování nadcházející, páteční vyjížďky.
  
  Při důrazu že 150 je příliš, 250 opravdu moc, se mi stále nedaří sladit týmový duch. Pohledy do ,,zvadlých“ tváří, rád bych řekl cyklistů, možná sportovců, mi stále nezapadá číslo 199km/2100m up.
  Snažím se utlumit vzpomínky na Vídeň 2017 a jistě stahuji offline mapu Dolních Rakous s horní, podalpskou příchutí. Celou atmosféru dokresluje noční plánování jak wobložit Míru. Co vše je potřeba udělat, aby odpadl – střídavé, pravidelné nástupy, atd, atd, až uteče dobrá půl hodinka.... Nespočet nápadů střídá jediný ranní nenadálý Mírův požadavek: Dejte mi prosím půl hodinky, neřadí mi to. Asi mám vybitou baterku… Jak jednoduché… ať už za to může kdo chce, nečekáme a valíme volným tempem, z kterého je jasné, že 200 po rovině bude na hraně světelných i výkonových možností. Po nějakém čase nás dojíždí Míra, krajina se vlní, hlavní slovo má navigace kterou k smrti nenávidím a neustálé otáčení na každé druhé křižovatce mě pomalu dohání k šílenství. Vytahuji mapu, studuji názvy Rakouských obcí, volím nejbližší cestu k cílovému Zwetlu po 2., 3. třídách. Kopce přibývají stejně jako únava či upadající tempo. Kluků je mi opravdu líto, navíc mě mrzí, že se grupa samovolně rozděluje. Udržet disciplínu není tedy jednoduché a člověk asi musí někdy zařvat, aby mu třeba Kapr neujel někam nekontrolovaně z kopce který předčí Vodslivy.
  Když to tu teď dávám do seznamu stále mi vychází 230km, 3600m up (včetně hlavní po které se asi nemělo jet, a která nebyla z poloviny projeta) a stále nemohu dospět k cifrám 199+2100…
  Nikomu nic nemám za zlé, spíš mě mrzí že to nevyšlo podle plánu-dosáhnout cílové město, čemuž jsem jistě dost pomohl. Bohužel mám blbou zkušenost s určováním trasy způsobem: nevím tady někde… a tak se řídím vlastním pocitem a názory/schopnostmi druhých.
  Pro jistotu otáčíme asi 30km před cílovým městem.
  Každopádně krajina super, stálo to za to! Trasování není lehké jak jsme se shodli s Mírou. Musíš to vymyslet, obhájit, ukočírovat, snést kritiku, nikdo Tě za to neodmění-takový malý diktátor. Míro musí to zkrátka bavit, že ano? :o)
  Velký dík patří Lukovi, nebýt jeho tyčinky, lehnu si u Znojma do škarpy a ležím tam snad ještě teď!!! Lehké to nebylo, každopádně mi to hodně dalo! O čemž svědčil kvalitní hluboký spánek podmíněný příjemnou degustací – jak kdo chce – bylo to hezké posezení bez mobilů včetně Dreamera!
  
  Natrasovat sobotní pro naši ,,Švédskou trojku“ vyjetí není obtížné. 120 po rovině s kavárnou. Nemá s tím problém ani zbytek skupiny, ani se známým mnohokrát navštíveným Mikulovem. Jelikož se Míra vzdává trasování, pokouším se najít přilehlé cesty kde jsme nejeli. Možná Yetti, kterého odhaluji hned v úvodu z neznalosti všech hraničních přechodů. Vlníme se jižně pod městečkem Laa ke Staatzu, ke kýženému Mikulovu. ,,Sightseeing“ dávno přestal zabírat, usedáme do téměř liduprázdné jídelny, v které to aspoň odsýpá. Zpáteční Rakouská cyklotrasa opět zpestřuje den, ještě více svým šotolinovým úsekem, v kterém si Kapr hlasitě lebedí, za což schytává odměnu formou defektu.
  Zmrzlina v Laa podtrhuje krásný slunný den a zlehčuje zbylých 30km k domovu, podobně jako průjezd mezi vinnými sklípky v Rakouském Untermarkersdorfu (ani ten název nemusím hledat v mapě, a jsem si jist, že ho píšu správně jak hluboko ve mně zůstal…), který se v grupě zdá opět neznámým…
  Vesnici před domovem trochu špatně uhybáme na hlavní pod Znojmem, kde je aspoň odměnou Yettiho výkon 760W po dobu 30sec, o kterém se dozvídám z Mírova dovolím si říci až spokojeného, překvapeného výrazu! Tak na mě tam u stolu působil.
  
  Loučení, loučení, je těžká věc. A jelikož na jihu se loučí hezké počasí o čemž mě informuje Jirka s Pájou, loučím se i já s Kaprem a zůstávám, abych si ještě trochu užil tento krásný bezstarostný svět a ve ,,Švédské trojce“ dokroužil tento čtyřdenní maraton VŠ, u kterého jsem tak trochu stál za zrodem (v prvopočátku). Na blbosti jsem zřejmě expert!
  Příště raději navrhnu auto, abychom nebyli tak urvaní a Mírovi splnili jeho matrasérské sny!!!
  
  Do batůžku bačkůrky, trenýrky, dvě houstičky a zbytek tyček. Uteklo to a už tu máme krásné vlahé jarní ráno. Jako bych tu šlapal s Camrdou remtajícím – to je zimaaa… Jede se kupodivu nádherně, volně. Cítím, Dreamer s Kolíkáčem moc střídat nebudou, navíc Dreamer táhne na zádech lodní kufr který dokonale obepisuje jeho charakteristické vykreslené kosterní ústrojí, na kterém jsem se marně každé ráno snažil najít kousek sádla nebo svalu! Dokonalý provázaný švihák!
  Projíždíme Vysočinou připomínající Dolnorakouské silničky, užíváme si svačinku v Havlbrodě a lehkým trochu smutným humorem posledního dne se snažíme nepropadnout značné únavě 760km…
  
  Zůstává otázkou, jestli to něco dává nebo ne. Večer po návratu a ještě včera jsem si připadal celkem ,,znulovanej“.
  O Rakouských silnicích by se dalo hodně polemizovat, kdo ví, co vše za tou kvalitou stojí; z vyprávění o vinařských problémech mi vychází, že jednoduché to víc než mi nemají. Navíc tam pro VŠ není dost benzinek, obchůdků Vietnamské komunity-která u nás může působit jako ,,KPZ“, atd. atd.
  
  Děkuji celé té společnosti, cítil jsem se v ní skvěle a jsem velkým dlužníkem!

  
  
  
• Kolíkáč – Očista mozku
  
  

  Je pondělí, je 1.4.2019, je apríla a já sedím u compu, šahám si marně mezi nohy pro bidon, sháním větrák, který by mě ofukoval, jelikož ten stojatý vzduch kolem mě, je nějaký divný. Jsem vyndanej a osamocenej, jak špunt od vína. Chtěl bych být zase součástí té oranžové party a napevno být zašpuntován v balíku! Letět po hladkých rakouských asfaltech mezi ohleduplnými řidiči, co si váží toho, že před nimi jede někdo na kole. Chtěl bych jet druhou řadu vláčku, který táhne Turista s Baluem. Chtěl bych zase slavit s Bobkem a Dreamerem nejlepší kilometrový měsíc za svůj život a děkovat jim, jak se mě o starají. Ťukat si s bráchou, spát s ním na manželské posteli a mít v hlavě pubertu. Řvát u televize, jak na fotbale, při vítezství Štybyho. Slyšet Lukeho a jeho bory, jak šumí po lučinách. Dávat s Nickem nekonečný rakouský kopec. Obdivovat Oťase, jak tam střihá jednu 150 za druhou. Zažít Yettiho kadenci nad 120, jak letí s balíkem a ani brvou nehne. Poslechnout si od Romana zase nějaký dobrý vtip o šampaňském. Unášet se na klidné síle skupiny v podobě bratru Vlčáků, kteří ten Zwettl prostě musí dát… ale nejde to, nezbývá než se těšit zase na příští rok!
  Je středa, 27.3.2019, nos s rýmečkou, v těle řádí vir jménem starťák. Dreamer a Bobek potvrzují cestu do Znojma, HonzaB nás chce doprovodit. Ze Znojma se říší po sociálních kanálech první fotky rozkvetlých mandloní. Ale mě se nějak nechce. Myšlenky jen na otlačený zadek a bolest celého těla, co ty 4 dny zase určitě přinesou. Nějak tu hlavu nemůžu přepnout na pozitivní zážitky a vzpomínky. Ale už dávno vím, že tradice se mají držet, a že po překonaní potíží, přijdou určitě zase skvělé stavy.
  
  "Čtvrtek"
  Ráno jsem svěží a natěšený. 6:15 je tu Luke a bere mi věci. Toho kluka nám seslalo samo nebe, zapadl mezi nás neskutečně. 6:30 kruhák, Dreamer, HonzaB a valíme na Ondřejov nejkratší cestou. Teplota kolem 7 stupňů, ale pocitově kolem nuly. Silnice pokropené, ale nenahazují. Před Říčany nás brzdí cyklokrosová vložka a ranní provoz. Už abychom byli někde u Divišova… V Ondřejově se sekerou 15 minut, omluva netrpělivému Bobkovi. Rozjíždíme své první desítky kilometrů letošního soustředění. Vodslivy přihazují desítky metrů do kolonky převýšení. Bílkovice a kamion s dřevem, který nás nesmyslně předjíždí uprostřed vesnice, v levotočivé zatáčce do kopce, až mu to chcípne. Tady to tedy žije, jak na Jižní spojce! Vlašim se blíží, 60 km v nohách jako nic. HonzaB se loučí a my si slibujeme Pelhřimov a teplé kafé. Vysočina ukazuje svoji pravou tvář, stále nahoru a dolů. Bobek leze na špic a střídat nechce, horizonty jede v závodnickém stylu, já s Dreamerem v maratónském. Na radaru nic zeleného, a přitom jsme promočeni, slabě a vytrvale mží. Stále utírám brýle, jak když v myčce zapnuli úvodní sprchovaní. Naštěstí jedeme po hlavní silnici, která má skvělý povrch, je překvapivě bez provozu, a navíc nám fouká do zad. To nabíjí. A pak představa Telče a oranžové bandy. Hřeben Javořice se blíží, nejvyšší bod soustředění, představujeme si, že už pak jen budeme sjíždět do slunečných lázní Jižní Moravy. A je to tak! Podloubí v Telči nás vítá vykukujícím sluncem. Česnečka, grog a hadry na topení. Znojemská grupa je tu za chvíli. Velké přivítaní, restaurace naplněna hlasitým smíchem, pubescenti utekli ze svých domovů, to jsou emoce! 9 oranžových duší letí s větrem v zádech na jih. Kapr si užívá Strade Bianche za Moravskými Budějovicemi. V Boskovštejně muzeum kol a traktorový bajk, fotíme se. Puberta v hlavě dostupuje vrcholu při příjezdu na ubytování a setkání se zbytkem letošní party, Svijany s Oťasem a s Bobajzem chutnají jako nikdy. Na pokoji se svými kumpány z dnešní cesty a s bráchou na letišti. Plánujeme páteční Zwettl.
  
  "Pátek"
  Roztáčíme unavené nohy pozvolným tempem, Turista nabíjí baterii u penzionu, a bude nás sjíždět. Bobek velí co 15 minut močení. Rakouský asfalt je bezchybný a řidiči ohleduplní, jaký to rozdíl oproti nám. Jedeme se pohoupat do kopců kolem řeky Kamp. Je tu krásně, ale není to rovinaté Polabí, abychom si střihli dvoukilo ve skupině. Turista si nás dolétl s další komplikací. Má prý průměr 33,3km/h a chce ho dnes udržet… Míro, Míro! Jsme na 80 kilometru a čas běží jako splašený, takže padá rozhodnutí to otočit a Zwettl vynechat. Proti tomu jsou však Vlčáci, kteří nám zmizli, a to foto cedule prostě chtěli mít. My si kvůli protažení dáváme Hell of Kienberg s místy až přes 20 % sklonu. Pak let po hlavní do Hornu na mcdonaldí kafe. To nakopává a do hlav zasévá semínko značky Hardegg. Bobajz trasuje, skupina drží famózně při sobě, obdiv především Oťasovi. Tak ono nakonec u některých těch 200 zase padne. Po 8 hodinách parádní cyklistiky dojíždíme do Znojma, aby nás přivítala krutá realita v podobě děrovatých silnic a bezohledných řidičů. Zrzouni chutnají snad ještě lépe jak včera a k tomu fotbalový kotel u Štybyho vítězství. Tenhle skvělý den ale nekončí, ještě tu máme vzorečky lahodného moku a pořádné maso. Odvázali nám řetězy, Kapr nepotřebuje skleničky, před půlnocí se z nás stávají šampioni.
  
  "Sobota"
  Vytočíme nohy na kávičku a zákusek. Bobek trasuje tu asfaltovou nádheru made in austria. Cílem je Staatz, jedeme v plné sestavě a všichni si užíváme jízdu ve skupině. Je to pravá očista mozku, jelikož člověk myslí jen na kolo a na jídlo. Tělo vyžaduje přísun paliva, které doplňujeme v Mikulově v tradičním bufetu, kde jsem seděl s Kocourem a s Matuličem před pár lety. Zahrádka je naše a já si dávám podle doporučení všech trenérů řízek s bramborovým salátem. Ten do mě tedy nádherně zapadl! Pak ještě vyrabovat nákupní stodolu, zmrzlina je největším hitem v tom létě, co panuje vůkol. Po cyklostezkách zase do Rakous, pěkný asfalt si opepříme prašným úsekem, jo to by bylo něco pro Benyho klasiky. V Laa někdo zase další porce zmrzliny a pak dlouhotrvající špice Dreamer + Luke. Nálada graduje a výjezd mezi sklípky a vinicemi z Untermarketsdorfu je úchvatný. Pak však malá navigační chyba a najíždíme na hlavní do Znojma, kde se stáváme lovnou zvěří pro auta. Yetti předvádí svoji kadenci a v háku za Turistou letí magnety více jak na 500 W, to je mazec! Většina balí fidlátka a se slzou v oku se nimi loučíme. Pozitivní zprávou je, že Bobek nakonec pojede v neděli s námi na Prahu…
  
  "Neděle"
  V noci proběhla změna času, ale budíky nás vzbudily podle plánu. Předávám svoje věci Nickovi na odvoz do Prahy, díky! Bobek mi vaří míchaná vejce s rýží. Jeho to nakoplo, mě to sejmulo Nemůžu se vůbec rozjet a kluky brzdím. Ono je to do Prahy snad stále do kopce a proti větru. Bobek jede famózní špic, v Třebíči moje krize dostupuje vrcholu, nohy mám jak ze slámy. Do Kamenice očistec, kluci aspoň mohou vnímat tu krásu Vysočiny. Já proklínám každé zvednutí sklonu a tupě čumím na představec. Bobek nám ještě dráždí nervové ústrojí, že zůstane u babičky, tak se s ním dojemně loučíme, aby si nás po pár kilometrech zase docvakl. Konečně padáme do HavlBrodu a slibujeme si velkou žranici. Nejdříve vybílíme stodolu a pak na pumpě to korunujeme XXXL kafem. A znovu do kopců a znovu protivítr. Ale nějak jsme se vzpamatoval a ke středu ČR už se mi jede lépe. Ta krajina je tady fakt kouzelná, Bobek to skvěle natrasoval. Do hlavy mi stoupá má letošní březnová porce kilometrů, která překročila únosnou mez. V Janovicích bych nejraději hostil celou pumpu. Dreamer objevuje skořici a její blahodárné účinky na hubnutí. Sypeme si to do kafe jak feťáci. Jsme vysmátí jak leča, po málem 750 kilometrech za 4 dny chceme ještě zhubnout! Bláto vynecháváme, nejkratší cestou do Kostelce. Loučíme se s Bobkem, který všechny 4 dny wobjezdil ve velkém stylu. Stále na špici, a ještě trasoval s mobilem v ruce, poklona pane Wobecký! S Dreamerem, který byl velkým oživením soustředění, nás v rauši vítá matička Praha, budíky se u mě zastavily na našlapaných 783 km s převýšením 8927 m při průměrné teplotě 14 stupňů. Jak jsem měl z toho hrůzu, tak se to zase povedlo, ty cesty odněkud někam, to je prostě omamná droga. A oranžoví kumpáni do toho vnesou vždy nezapomenutelné vzpomínky, díky všem!