Akce Sázavák 2022

Akce Sázavák patří do kategorie Vyjížďka. Datum: 2022-04-30.

Nejdelší varianta má délku 81.00 km.

:: Propozice :: Profil a mapa :: Garmin :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Poděkování :: Foto :: Flyby :: GPX trasa :: Segment Sázavák 2022

Historie: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018 :: 2019 :: 2021

• Luke – Posázavská extravaganza
  
  

  Klepanda v týdnu i celkově pocity na kole poslední dobou ukazují, že forma není. Ono ani být neměla, tak asi není důvod se divit. Holt jen na výsledcích to vypadá divně, když člověk není tam, kde ho lidi čekaj, nebo zajede hůř než loni, ale pro výsledky jsem to nedělal a dělat nebudu. Pořád mě to baví a to je důležitý.
  V tomhle stavu vyrážím na Sázaváka, na startu naštěstí samý esa a tak si nikdo nepohrává s myšlenkama na nějaký moje umístění, což je v mém stavu určitě plus. Hned jak se rozjedeme cítím, že se zázrak konat nebude a zas to bude takový utahaný. Nacpu se dopředu, ať jsem aspoň trochu užitečnej a hákuju co se pohne kolem, kdyby to snad někde prasklo, ať maj aspoň kluci výmluvu, že nemusí jet, když maj Luka v úniku. Čespa a Jirka Jiřinec řádí asi nejvíc, takže na Vyžlovku se žádnej pokec nekoná. Pak to ještě pár lidí zkusí, ale v údolí se to nakonec uklidní a do Hradce je klid.
  Před Hradcem trochu tlak na čelo, takže se tam taky sunu a je otázka, jestli to vlastně za to stojí. Za zatáčkou se začne jet mě ne úplně příjemné tempo. Výhoda je, že čerstvě vím, jak to bolí na čas kolem 3:30, KOM je pár vteřin a tohle bolí víc. Nechci teda blbnout a jedu s rozumem (čti 400W). Nohy bolý hned, žádná úvodní euforie, takže vím, že fakt špatný a do toho proletí kolem Kapr jak motorka a o mě se pokoušej mdloby. Za ním Kolíkáč, ten už aspoň má svůj typický projev a trochu mě uklidní. Za první zatáčkou většině došlo, že to na KOM nebude a zvolňuje se, já zapadnu někam na konec a valí se dál tempem, který už bych věřil, že se dá až nahoru. Tam se to začne ještě trochu trhat, tak musím přišlápnout, ale na horizontu jsem integrální součástí balíku a hlavní ostuda dne je odvrácena. Jo, tohle je trochu blbý závodní nastavení, ale kecat tu nebudu.
  Dál se jede opatrně, odbočka na Oplany v chodídku, co kdyby náhodou a pak to nikdo moc nehrotí, takže i Oplany tak nějak extra nebolely a nemusel jsem se nikam propadat. Pak se nějak omylem ocitám na špici, ale moc dlouho se tu větrat nechci. Blíží se Vlkančice, kde se nestane vůbec nic, vlastně nevím, kde to mělo nějaký sklon, co by stál za řeč. Dál se letí bezbolestně k Sázavě, dávám gel s kofeinem (kdo ví, jestli zas nakonec neudělal víc škody než užitku, ale chtěl jsem to ještě zkusit) a snažím se dost pít. Taky je čas pokecat a s Kolíkáčem na sebe řveme superlativy na tenhle posázavskej spektákl. Jo, i kdyby měl člověk jezdit tužku celou sezónu, tak dokud to na tohle stačí, tak je to totálně parádní.
  Před Sázavou ještě sprdnout Sukese, že zas málem vybral špatně, protože na Lopatě určitě taková kvalita nebyla a už už se na mostě loučit a chvátat dopředu. Proč vlastně? Protože takhle se to prostě dělá, ať má člověk nohy nebo ne, chce tam být, zažít to a aspoň chvíli se účastnit. Marně hledám hák, tak jdu na špic, určitě jedu přes 300W, ale na čísla se koukám až doma, jinak mě zas Kapr přežehlí! Chvíli přemýšlím, že by to třeba všem stačilo, ale po chvíli vyráží Čespa. A už se to hrne přes, kdybych se hned zvedl... ale já si počkal až se to převalí a hned mám 10m díru. V kombinaci s tím, že se myslím, že na to dnes nemám je to smrtící kombinace. Kouknu za sebe a žádná pěkná grupa na dojetí tam není, za to přede mnou se to dělí. 10m díra zůstává, což vyhodnocuju jako pozitivní stav a na konci vesnice si přišlápnu a jsem tam. Ideál grupa s celým pódiem Dčka. Mít lístek do první řady na tenhle biják, to by byl dnes splněnej sen. Ale Honza Kulhánek je proti a začíná sjíždět čelo. Kolíkáč se taky otočí na špici a já bohužel nejsem ve stavu se tam procpat a říct jim, že to nemá smysl. Před sjezdem jsme zpět, protože čelo moc nejede.
  Reakcí je hned nástup někoho z Unlimited, po pěkný hlášce Honzy K. "už sem tady, můžete jet". Jejich přístup k závodění je fakt super. Útok ale sjet a je třeba taky zamávat orange praporem, takže si nastoupím před odbočkou na Vodslivy a horizont jedu na max, pár metrů mám, ve sjezdu super, ale bohužel na rovince za vsí fouká proti a nohy teda nejsou schopný držet čelo. Takže mě pár lidí přesype, ale jak sjezd pokračuje, zase se dostanu do čela. Před kolejema autobus, takže stojíme a z bezpečáku před kopcem nic není. Akorát si můžu rozjet tempo na HP, což ale není akceptováno zbytkem, procedím se zpět a tentokrát se ani nezvednu a jen hodím kašpara a jedu si svý. Asi nějaký přesycení emocema nebo co. Během půl minuty restart, zapínám maratonské tempo a jedu dál. Nikdo mě už nesmí sjet. A že se tam na konci dlouhejch rovinek občas někdo objeví (nakonec to byl Bobek, Kapr + 2). Vylámu Ondřejov a jsem vlastně rád, že si můžu jet svoje, na Mukařově už vím, že to je do cíle z kopce, docela to odsejpá, pronásledovatele nevidím (prý jim to zkazila dodávka) a od Doubku už se ani neotáčím. Až v cílový rovince, ale nikdo nikde, takže pohoda.
  Pecka to byla, jako vždy. Letět známými místy v závodním opojení, plnit si jeden sen ze zimních průjezdů za druhým a užívat si perfektní práce zaváděcího auta. Fakt dík a i když to třeba někdy nevypadá, tak si to fakt užívám...

  
  
  
• Hulis – návrat ke kořenům...
  
  

  A je to tu zase. Sázavák 2022, aneb návrat ke kořenům. Sázavák byl můj vůbec první závod v dresu šlapek. Na kole jsem začal jezdit 2009 někdy kolem října, v obyč triku, kraťasech a sálovkách… O pár dní později jsme s bráchou objevili web šlapek a požádali prezidenta klubu (Kolíkáče) o členství – wow všechno klaplo, ani po nás nechtěli životopisy, výkon wattů na kg nebo biologické pasy… ))" width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" /> ))" width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" /> Hned druhý den jsme měli založenou kartu člena. Po novém roce jsme objednali oranž dresy, abychom ladili. Přišlo jaro a Sázavák – to jsem ještě netušil, do čeho jdu. Neznal lidi (závoďáky), co znám teď a který mistrovství vesmíru pravidelně jezdí… S nádhernou nevědomostí, se starym fortem, chlupatejma nohama a sálovkama se jdu zařadit mezi ty magory na karbonovejch raketách… Závod mě vyklepal hned někde po startu, brácha defektil v jevanskym údolíčku, kde ho míjim. Celym závodem jsem se trápil 2:42:46 s avg 26,54km/h… Po dojetí do cíle, kde už bylo lidí pomálu přijíždím ke skupince šlapek, které zatím neznám. Někdo se zeptal, jestli jsem měl defekt… ))" width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" /> Noooo, kéž by, já na trati bojoval o přežití… To k úvodu, jak proběhl vůbec můj první hromaďák v životě…
  
  Po X letech mám opět možnost si Sázavák zajet – posledních pár let se mi to vždy krylo s českolipskym pohárem - závodem za barákem. Neváhám tedy ani minutu a hned potvrzuji účást. Zároveň zvu i Lukáše (můj druhý nepokrevní brácha / přítel ségry, občasný trénink partner a neskutečnej letec). Před cestou do Brodu mu píšu, jestli sebou mám brát Hefrona (rum) na zapití mých 30 narozenin, které jsem měl v týdnu a na výsledek ze Sázaváku, až to tam vyhraje… Po zkušenosti před 14 dny na Pekelných lesech si moc nevěřím, takže když probíráme trasu, mu říkám, že je to na něm, aby to všechno obložil. Že já budu rád, když uvisim Hradec s trochou štěstí. Do Úval vyrážíme okolo 13h, máme vítr v zádech, takže to jede krásně, na prezentaci jsme tedy relativně brzo, ale už tu pár závoďáků je. Zdravím šlapky a čekám, než se zmenší fronta na čísla. Mezitím prohodím pár slov s Orlíkem. Po prezentaci ještě dodatečně popřát Robertovi ke včerejšímu svátku a přát mu nohy z nebes! Krátce se projet a jít si stoupnout na startovní čáru. Chvilka zpoždění a lehce po 14h vyrážíme vstříc Sázavě a nezapomenutelným zážitkům. Prvních pár km jsem dost ztuhlej a docela mě tahaj nohy, i když se jede přijatelný tempo. Díky bohu za to, že se nejela uplná kudla hned od startu a byl čas na to se zahřát a rozdejchat. Prvních pár km se nic moc neděje, šlapky jako organizátoři se pravidelně střídají na špici. Vzhledem k počtu bych čekal větší aktivitu od týmu Unlimited, místo toho se nudí někde v hloubi balíku… Do Hradce ještě nějaký ten kilometr zbývá, tak taky vlezu na špici a trochu balík rozjíždím. Lehnu na řidítka a držím tam lehce přes 50km/h, abych se trošku zadejchal a roztočil nohy, zkrátka zapnout závodní mód do prvního kopce a doufat, že mě to nevysype. Jsme v Hradci, do kopce najíždím cca z 5 místa, což mi příjde ok. Furt bude kam se cedit, nic moc od sebe nečekám. První serpentina – Čespa zrychluje, tak mu skáču do háku, druhá serpentina, furt dobrý. Po třetí se zvedá David Fanderlik a vypadá to, že bude chtít jít do nástupu, jsem tedy připravenej reagovat, jenže se nic neděje, jen vyjel na čelo a zase si sednul. Po Chvilce se vrací zpátky do baliku, já držím stále druhej flek za Čespou a říkám si, že se buď se moc nejede a nebo mám nohy z nebes. Ať tak nebo tak jsem happy, že je tu konec kopce a výjezd na hlavní, kam najíždím na 3 pozici, takže bude v klidu čas se napít a vyklepat nohy než se to zas všechno zcukne. Krátký úsek z kopce a je tu asi nejnebezpečnější místo na trase. Už s předstihem řvu a signalizuju, že bude následovat ostrá pravá se šterkem a bordelem. Záhy se ke mně přidávají i ostatní, kdo to znají, takže se včas brzdí a jede opatrně. Krátkej sjezdík do Oplan, kde bude ještě kratší dlouhák. Čespa stále aktivní a o kousek odskakuje baliku, na horizontu už jsme mu ale za zadkem. Následují Vlkančice, krátký sjezdík pod kopec – vlevo odemě jede Kapr a napravo Luke. S Lukem si řekneme pár slov, Kapra jen mlčky obdivuju, že je tu stále s námi. Kolíkáč tu určitě taky někde bude. To jsou super zprávy před Dojetřickym sítem. Za Vlkančicema se megakufruje, jedou se takřka ukázkový dvojičky s kochačkou. Jedu s Čespou a řikám mu, že je to dneska zatím ale krásnej kolodějskej švih… Říká mi, že jo, ale že se diví, že tu furt je. Moc nechápu, o čem to mluví, když je furt na čele, což mu i říkám. A on: „no právě, to si vybere svý“. Dávám gel a psychicky už se připravuju na Dojetřice. Sázava – přejíždíme most, 2x zhluboka nadechnou a v duchu si říct pro sebe, tak a je to tu, jde se na to Hulis. Začínáme stoupat, pořád se pohybuju okolo první 5tky. Po chvilce si na špici vyjíždí Luke a zrychluje, za ním Čespa, Kolíkáč, za kterým jedu já. Pořád se mi jede super, nohy točí zlehka, takže když nastoupí Čespa (respektive ještě zrychlí a nikdo nereaguje hned) opět lehce odskočí od balíku. Ostatní závoďáky tu moc neznám, přecijenou už jsem tu pár let nezávodil, takže nevím, kdo jak je silný, ale moc dobře vím, že když se teď zvednu a pojedu s Čespou, tak neudělám chybu. Během chvilky jsem za ním. Do vsi se nic moc neděje a jedu furt druhý flek. Pak to ale příjde a začne se zrychlovat a nastupovat. Lehkost se krůček po krůčku vytrácí a tepy se začínají přibližovat k horní hranici hratelnosti. Díky bohu se začlo závodit poměrně pozdě, tak i když už mi to není 2x příjemný výjezd mezi polema a následně nájezd do lesa s posledním dloubákem přežívám. Právě jsem prodělal první větší krizi, jedu něco mezi 10-15 pozicí, vůbec se neohlížím, takže netuším jestli za mnou ještě vůbec někdo je nebo jsem na chvostu. Soustředím se na balík předemnou, nechutná to, ale svěsit nehodlám, navíc když snad poprvé od startu vedle mě přijíždí Lukáš. Náádhera, je tu taky, ani jsem nepochyboval, že by tu nebyl, jen nebyl celý závod vidět… Jsme nahoře, ale jsem docela načatej, poprvé od začátku se mi hlavou začínají honit pochybnosti a už se smiřuju s tím, že na HP mě to asi vyklepe. Očekávám tam další zdrcující nástupy a závodění. Když se po chvilku trošku vzpamatuju a vydejchám, vyjíždím si do protisměru, abych zkontroloval stavy před padákem do Chocerad. Zjišťuju, že nás jede pořád stále strašně moc, včetně Kolíkáče i Luka… Parááda, nejsem tu sám, navíc Luke s Kolíkáčem skáčou na špici a ve sjezdu letí neskutečně. To útočí ve sjezdu nebo jen vědí, co je čeká a chtějí si to najet z čela? V Choceradech docela zmatky, při nájezdu na hlavní, stojí auta kvůli šraňkám. Pár závoďáků se tam začne cpát, místo aby nechali auta v klidu projet, naštěstí se to obejde bez karambolu. Přejíždíme řeku a jsme v úvodních esíčkách… „Kdo chce získat HP, musí nechat velkou“ mi zní v hlavě, ne že bych si brousil zuby na HP, ale chci tu zůstat… Esíčko za náma a furt se nic neděje, jede se mi zas docela dobře, ale stále čekám nástupy a boje o prémii. Naštěstí jeden kus odjel už pod kopcem, tak ostatní asi ztratili zájem jet, což mě jako dieslovi vyhovuje, nástupy těžce nesu… ve ¾ kopce se zvedá Čespa a jde to ještě zkusit, nikdo nereaguje. Stále se jede přijatelný tempo. HP za náma, opět chvilka klidu před kostkama v Ondřejově. Zaslechnu Kolíkáče, který mě hecuje slovy: „Hulis je to na tobě, musíš jet, já už jsem v p*deli“. Pořád nechápu, že to někdo nezkusil roztrhat, už moc šancí nebude a jede nás pořád hromada… Na kostky najíždím zezadu skupiny, ale předchozí kopec na HP mi opět lehce dodal sebevědomí, že by to mohlo dopadnout. Navíc vím, že tu se mnou furt někde visí srdcař Kolíkáč. Nedělá mi tedy problém si přišlápnout a zařadit se kolem té mojí oblíbené top 5, kde se pohybuju většinu závodu. Krátkej padáček a hurá na poslední brdek na Třemblat – to už jsem v klidu a pomalu začínám přemýšlet, co a jak udělat v závěru závodu. Když se nenastupovalo do teď, nebude se to hrotit ani teď. Žádný nástupy se nekonají, ale po sjezdu to nějak vyplivlo trojici, která je trošku odjetá a vidím jak se ohlíží. Jak jsem psal už výše, nevím kdo to je a jak silný jsou, zda je reálný, že by mohli odjet… Nechci nic podcenit, protože se mi jede pořád suprově. Založím a na horizontu doskakuju trojici, balík se vyvezl za mnou. Nahoře opět vedle sebe vidím Lukáše a i když je to hlavní konkurent v kat. mám hřejivej pocit, že tu je… Obracím se na něj a říkám mu, že teď už to bude dobrý, skoro furt mírný klesání až do cíle. Za brdkem mezi polema to ale začíná dost zajímavě foukat, jsou tam i nějaký pokusy balíček rozpohybovat a v jednom z těch pokusů jsem asi nějak nešikovně šlápl, zabral nebo málo pil? Doteď jsem nestihl vypít ani první 0,5l bidon… Do pravýho lejtka mi vjela bolest… Aj jaj jaj, to neni dobře… Při silovějším šlapání začínám cítit cukání ve svalu a já už teď moc dobře vím, že to znamená konec nadějí… Stačí jednou blbě šlápnout a končím. Soustředím se na frekvenčnější šlapání, abych lejtku ulevil, ale s tímhle prostě spurtovat nepůjde… Do Mukařova se nic moc neděje, pak ale Honza Kulhánek ucítil šanci, přejel kopce s čelem a teď přichází jeho momenty a terén, který mu sedí jak prdel na hrnec… Rovinky, mírný klesání na větru… Ani snaha Honzi ale s balikem nic nedělá, furt je to pohromadě, do cíle poslední cca 3km. Teď už je jasný, že to bude na spurta. Přišimasy, levá, začínáme mírně stoupat a zrychlovat. Najíždíme do posledního kilometru, který ohlašuje Kolíkáč z druhé půlky balíku. Silnice je tu i po těch letech furt stejná – samá díra. Poslední levá kam najíždim dost nahovno z vnějšku až někde v druhý desítce. Takřka okamžite se začínají všichni zvedat, zvedám se taky a snažím se to ještě dotáhnout, ale kdepak… Bohužel to nejde a nejrychlejší jsou v tahu. Sedám si a ohlížím se, co se děje za mnou. Vypadá to, že by mě už nikdo nemusel skočit, tak to jen tak nějak dotočim do pásky kousek za Čespou. Pocity všelijaký, celej závod až na jednu krizi na závěru Dojetřic super, pak to lejtko a na posledních 500m takovej výbuch… :-/ Ale ani mi to nějak nevadí a neštve, beru to dneska jako trénink se šlapkama, takže jsem si to mega užil. Moje dnešní mise, a že jich nebylo málo…: vrátit Kolíkáčovi a Lukovi Pekelný lesy. Zaříznout Davida F. z Unlimited a Lukáše… Všechno až na Lukáše klaplo… V cíli se pak dozvídám, že byl Lukáš jen o kousek druhej… Náádhera, mám radost i za něj… No… Nemám malý cíle, koho chci wobkládat… V prostoru cíle krátkej pokec s ostatníma a pak přesun do Úval na vyhlášení, zaplácat nejlepším v kategoriích. Pak už jen volný vyjetí domů.
  
  Tímhle vším dnešní mejdan, ale nekončí, ba naopak… Doma se převlíkáme a jedeme na zahradu, kde je v plánu rozdělat oheň, opíct buřty, zapít moje 30 narozky a dnešní úspěch Lukáše o kterým jsem psal na začátku.. Začínáme pozvolna pár plechovkama kingswoodu, pak přichází na řadu rumíček (Hefron)… Pocitů a zážitků ze dneška je moc a flaška začíná pomalu mizet… Okolo 23h už jsme na suchu, tak se balíme a jedeme domů, kde otvíráme druhou flašku toho samého. Minuty a hodiny diskuze utíkají a my se dostáváme až na dno druhé flašky. Po nalití posledních dvou panáků se ale Lukáš zvedá, že musí… Bohužel už to neustál a musel si jít odložit… Říkám, že takhle to tady snad nenecháme ne? Tak dopíjím jak můj, tak i Lukášův panák. Tak, hotovo, teď se může jít s čistym svědomím spát… To už nám hodiny ukazují skoro 4 ráno… Na kole byl dnes silnější Lukáš, ale v rumu v druhym kole jsem mu to vrátil, jak se patří…. ))" width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" />
  
  Díky všem za sobotní mega párty. Camrda, Kocour a Balu v autě parádní práce. Díky Bětce, ségře a mamce za podporu v posledních nejtěžších metrech. Za focení, které pak pomohlo k rozklíčování celkových výsledků… A gratulace všem k parádním výsledkům. Kapr neuvěřitelný bojovník, Kolíkáč vyšvihanej v top formě!! Za mě dneska taky spokojenost, až na těch posledních 500m. Vůbec jsem nevěděl, co od sebe po Lesech můžu čekat. Zlepšení o 100%, takže dobré znamení do dalších závodů…
  
  PS: Někde před koncem první flašky rumu, kdy jsme ještě vnímali čas a prostor, jsem Lukášovi nadhodil, co by říkal na to jezdit za šlapky… Prý uvidí do budoucna, ale nebránil by se tomu. Takže je tu poměrně slušná šance zhlasovat TOP závoďáka do našich řad…

  
  
  
• Kolíkáč – Posázavská stříbrná galaxie
  
  

  Jaro bez Sázaváku si již od roku 2009 prostě nemohu jinak představit. Navíc od roku 2015 jsme se stali organizátory a chceme ho udržet při životě. Letos již 30. ročník. Když jsem poprvé dolétl v čelní grupě v roce 2019 do cíle, tak jsem si to zarámoval a věděl jsem, že tohle se už nikdy opakovat nemůže…
  Ve čtvrtek nalajnovat trasu a projet si v klidu všechny zásadní úseky. Nohy bolavý, jsem bez síly, vůbec nereaguji na nějaké zrychlení Lukeho nebo HonzyB. Ještě, že se na každé křižovatce zastavuje.
  Na prezentaci nával a z těch jmen jde respekt. Přejedu s nimi vůbec Vyžlovku? Z pořadatelské nervozity mám oschlé rty už na startu, ale nohy se bezbolestně točí. Pohltilo mě to zase parádně, tak si to člověk přeje a říká si, že už to třeba nikdy nezažije. Hromaďák je pro mě prostě nej a nemůže se tomu nic vyrovnat. Hned po startu odjíždí jeden z Unlimited a já bezhlavě lezu na špic, ať nám moc neodskočí, přeci nepojede auto před ním a před balíkem nic. Vnímám kotel Barbánka, který rozvěsil i vlajky (dres) po okolním křoví, tohle nabíjí, díky! Únik zažehnán, využíváme luxusu zaváděcího auta, které nám připraví bezproblémový přejezd Vyžlovky, díky kluci!
  Letím v balíku údolím na Jevany, jó první postupný cíl splněn. Loknout z bidonu a zase se tlačit dopředu, jelikož serpentiny z Hradce hned od spodu se jedou pěkně zostra. Kapr valí jako howado a hákuje Top 10. No ty wado, tohle je tedy palba. Luke snad za mnou, není sil se ohlížet, jen si hlídat Kaprův zadek. Strava doma hlásí PR. Ale jsme s nimi, Hulis, Luke tu jsou taky a jen ztěžka komentujeme to Kaprovo běsnění. Nahoře kotel od Kocoura a Camrdy a pak ještě z fotek zjistit, že Bobajz chytil díru, kterou si ale bezproblémově sjel. Navždy budu vidět ten Kaprův výraz v obličeji po Hradci. Takhle se bojuje, ty nespočetné okamžiky ze závodních bitev, které jsme spolu zažili, tak znovu ožívají! Luke to taky glosuje a smějeme se tomu jak po nějakým jointu. V cíli to komentuje i Jarda Halík a Líba Janoušek, že ten Hradec snad vyjeli jen kvůli Kaprovi
  Oplany za námi, Vlkančice taky. Síla závodního balíku je neskutečná, ty brdky snad ani neštíply. Do Sázavy vyklepat nohy, top momenty dnešní bitvy jsou tu. Viadukt, Luke jde na špic, ale pak je to již v režii Čespy. Tak si za něj najet a držet druhý flek. Ale cedule vesnice Dojetřice už to seje přesně jak velí tradice! Valí se to přes a nic s tím bohužel neudělám. Přibližně Top 12 odskočilo i s naším Hulisem, ale stíhací letka se šikuje v zajímavém složení. Hlavně je tu Honza Kulhánek a nějak mu věřím, že to na Ostředek sjede. Ale já musím hlavně být teď s nimi! Cítím tlak na plících a hrozné vedro…
  Rozepnout dres jak v červenci. Magore! Co budeš dělat v tom ledovém sjezdu do Chocerad? Podařilo se, vrchol zdolán, Luke je tu taky, tak paráda! Šetřím na ocase, jak mi přikázal Luke, který se jde za Šlapky bít na špici. Mám tu dva soupeře z kategorie, Jardu Halíka a Michaela Mullena. Začínám řešit zapnutí dresu. V tom šrotu to jaksi nejde, ale v hlavě mám, že ho musím zapnout. Tak Honza K. to dokázal, sjel čelo a já zapnul dres. Jet bez držení a hákovat a najít úspěšně zip mě hrozně psychicky povzbudilo. A je to tak tak, někdo nastupuje a jede se přísná lajna dole za oblouky. Plápolám na chvostu, a vím, že v Choceradech to bude tak natažené, že mi to zase určitě odjede. Ale sakra je to náš závod, tak co se ostýchat! Takže do sjezdu přes Vodslivy si vlézt na špic a vidět zaváděcí auto. Jak omamné. PR ve sjezdu mi z toho cinkne. Dobře Kolíkáči!
  Před přejezdem řeky nás zbrzdí autobus stojící v zastávce. Nohy drží, tak si pohlídat přední pozice. Výhled na prémii, jeden boreček nastupuje a po chvíli jde po něm Čespa. Začíná mě to ukrutně bolet, a navíc mi cukat v pravém stehně. Znovu rozepnout dres, třeba to pomůže. Ale moc to nepomáhá. trocha zaváhání a HP mi naznačuje, že do čelní grupy nepatřím a chytám odlep. Ale Kocour s Camrdou vytvořili znovu orange kotel! I pro ně musím ještě zvednout zadek! Hulis stále s nimi, Luke někde za mnou, slíbili jsme si žádné ohlížení a svěšování, tak za HP naštěstí doskákat mezi auty zase do čela. Kudla! V tohle jsem nevěřil! Ještě ty kostky musím s nimi! Vyškrábnout ze sebe 450 wattů a zapadnout na konec balíku. Euforie!! A ještě si to osladit znovu zapnutím dresu! Poprvé se dnes otočím, zdali není Luke kousek za námi jako před rokem…
  Pak zazlobí brdek na Třemblat, kde to znovu pořádně štípne, ale neodpojí. Vznáším se v posázavské galaxii a užívám si těchto chvil. Ze soupeřů kategorii 50 je tu už jen Jarda, má sice prý o 3 kila navíc, ale jede stále parádně, to v tom cílovém brdku asi budu bez šancí. Bidon chrastí, Luke sliboval, že mi dá kdyžtak napít, ale není tu... Jsem apatický, potřeboval bych týmového parťáka na pokec a vyhecování. Ale svaly v nohou toho už mají dost a pěkně cukají. Hulis stále skvěle u čela sleduje nástupy. Já nevěřím, že by mohl někdo odjet, a navíc bych s tím v tomhle stavu stejně už nic neudělal. Ještě mi to cukne u Hradešína, když přes křižovatku přibrzdím. Ale nakonec můžu zvesela zahelekat do balíku poslední kilometr! 20 závoďáků si chce vychutnat cílový hup a s nimi i dvě Šlapky! Vidím Jardův zadek a věřím v zázrak, který se ale nestane. Jarda nás nakonec dá oba, ale i tak se to sakra povedlo. Tímhle zase dlouho budu žít! Díky, že to furt držíme a přináší nám to tolik emocí!