Akce Krakonošův cyklomaraton 2020

Akce Krakonošův cyklomaraton patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2020-06-20.

Nejdelší varianta má délku 134.00 km.

:: Propozice :: Celkové výsledky :: Diskuze :: Foto :: Flyby :: Report Cyklover

Historie: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018 :: 2019

• Luke – Krakonoš nebo vodník?
  
  

  Tak nějak to vyplynulo, že se z Krakonoše stal nejdůležitější závod první půlky sezóny. Evidentně ne jen pro mě, takže startovní listina byla snad bohatší než na mistrovství republiky elite. U registrace se převléká Roman Kreuziger a jak vidí Kapra, hned se s náma chce vyfotit ;-) . Před startem jde asi všechno podle plánu, kromě toho, že nebyla vyslyšena naše přání a radar se ne a ne vyčistit. Prší už třetí den v kuse a tak jsem na kole seděl naposledy v úterý. No co už, oblečení otestováno na Doksech a pro jistotu do kapsy ještě ta drahá pláštěnka od Kalaše... aspoň to unosím. Kapsy narvaný kofejnem, 3 ze 3 šlapek tvrdí, že jeden bidon stačí. Kapr sice vznesl námitku, že by snad mohl skončit na suchu, ale to dnes opravdu nehrozí.
  Kapr má "reserve" v první řadě, já se radši nacpu trochu dozadu. Mezi holkama je to sice jak v parfumérii, ale tak pokud si mám vybrat, tak tohle beru. Start a snažit se moc se nepropadat. To se docela daří, zaměřit Kapra a ukrást si jeho zadní kolo pro sebe. Lepšího průvodce tu neznám. Nesměle zkouším sušit Bory, abych byl připraven na nastávající cukaturu, ale vody je tolik, že to moc nefunguje. Uf, takže docela stres a radši větší mezery. Docela se to i setká s pochopením, a tak do prvního brdku (teda on měl asi 2km) se jede v klidu, přeletím to za Kaprem ,ani nevím jak a ještě mám dobrý pocit, že se hodně lidí procedilo kamsi pryč... netrvá to však dlouho a všichni se hned zase cpou vpřed, tentokrát už bez pochopení pro mojí větší mezeru, a tak jsem odpojen od Kaprova zadního kola a propadám se až na chvost skupiny. Ne že bych tu chtěl být, ale zlý pocit, že si ty lidi co se cpou kolem brzo ustelou mi nedovolil nějak se bránit. Na chvostu marně vyhlížím Kolíkáče, ale po chvíli je tu taky. Ukazuju mu, že super, že tu jsme a to je asi tak poslední pozitivní věc co se udála.
  Pak to před náma lehlo, brzdy si suším vcelku pravidelně, ale i tak mám co dělat to do nikoho neposlat. Hned se zběsile spurtuje na čelo, do toho začíná další kopec. Garmin hlásí 400W a taky, že nahoru je to asi 4km. Hlavou letí celý ten film kdyby "nepo**at se ve sjezdu, být teď za Kaprem, pěkně v klidu" a "místo toho se tu gumovat a to všechno jen, aby následoval další sjezd a já tam zas nechtěl být". Kolíkáč mi ujíždí, já to balím, pak to zkouším za někým, ale ten jede, kdoví proč, málem do škarpy. Ne já tu prostě být nechci, nikoho už nehákuju, sedím na nádraží a nechávám odjet jeden vlak za druhým. Projíždí motorky a únik 3 elite, za nimi hlavní pole, registuruju akorát Vakoče. Pak přichází sjezd, držím se bezpečně aspoň 10 m od ostatních, točky beru jak dědek s chodítkem, hlavně se nenahnout. Občas leze týpek ze škarpy jak v nějakém zombie hororu. Když se silnice srovná začnu si sjízdět skupinu přede mnou, docela se daří, navíc mě zezadu nabírá ještě další grupa a tak si říkám, že ještě možná není vše ztraceno. Ale přes to, že nás je kopa, tak se nejede. Místo toho se do mě dává zima. Najednou se vedle mě objeví Honza Bárta, má tu i další kolegy. Evidentně v Hradci plní úlohu Kolíkáče, takže až pod Pomezky je aspoň co poslouchat. Začíná pršet víc a víc a neotepluje se. Dle Bárty "bude třeba trochu jet, jinak zmrznem". Jak prorocká slova. Já bohužel nemám moc náladu, v hlavě jen ten mokrej sjezd a vlastně jen touha jet to sám. No a to se mi samozřejmě splní, protože nahoru jedu výletním tempem a čím větší zima mi je, tím větší nechuť mám se rozjet. Po překonání stoupání přichází takovej protivítr, že mám pocit, že se úplně zastavím, prší snad ze všech stran.
  Konečně jsem nahoře, notně promrzlý, stavím na bufetu a beru bundu do sjezdu. Zrovna nikdo nejede, tak se mi plní sen a můžu jít do sjezdu sám. To je dobře, protože nic nevidím, vůbec to nebrzdí, tak to radši nepouštím. Zamlžené brýle nejdou otírat, protože poryvy větru se mnou cloumají a odmítám se pustit řidítek. 11 kilometrů sjezdu "za odměnu" nadávám a přemýšlím co s dnešním představením. Zabalit se mi to nechce, i když o tom přemýšlím. Vlastně nevím proč pokračovat, ale takovej závod se nebalí. Takže točím pravou do Pece. Na rovince je v bundě docela teplo, do Pece to ani není tak daleko. Někdo na mě křičí "šlapky do toho" a já se vydávám na Pražskou. Bál jsem se, že to bude klouzat, nebo to prostě zabalím a budu tlačit, ale výletním tempem to ani nějak hrozný nebylo. Za chvíli už je vidět bouda a vrchol, navíc fouká do zad. Na Pomezkách sem si zapomněl vzít bidon, tak to napravím tady i když jsem ještě nevypil ten od startu, ten nakonec stačil až do Strážného. Zastavím si aspoň na něco k jídlu i když z vlastních zásob, nikam nespěchám, čekám další sjezd a nechci zemřít s prázdným žaludkem.
  Opět na jistotu, ale už není tolik vody všude, takže aspoň kola zase začínají normálně brzdit, stačí občas vysušit. Ještě mě sice pár lidí předjede, ale už to není takovej frmol jako z Pomezek, kde se kolem řítili blázni rozdílem 20 km/h. Navíc se i oteplilo a obecně se mi nálada trochu zvedá. Vím, že pár lidí co mě předjelo ve sjezdu bych mohl dojet a posbírat si tak skupinku na roviny co mě čekají. Jedu kolem 230W a předjíždím pár lidí, bohužel zahákl se jen jeden. (Podle stravy jsem to asi nejel úplně špatně, když srovnám svůj čas 18:50 s časem Kolíkáče 18:20 - o to větší škoda, že jsem tudy projížděl o hodně pozdějc) Nahoru jsem si nakonec dovezl jen jednoho borce, který mě ale na občerstvovačce beze slova opustil... no škoda. Další borec, asi Elite se uklízí k trenérovi do auta se slovy "mě už je fakt zima" - to jako vážně? Amatér...
  Sjezd už jedu normálně, kolo brzdí, takže pohoda, občas se otočím, ale nikdo se neblíží. Za to já se blížím k někomu, tak konečně, že bych se svezl? V Lánově nabírám holčinu, ne že bych čekal, že pojede, ale i tak je to super pocit, nejet úplně sám. Do Černého dolu docela v tempu, předjíždíme borce, ale nechce se k nám přidat. Jak se silnice zvedne, posílám slečnu dopředu a stavím, abych si v klidu sundal bundu. Cestou nahoru pak zjišťuju od slečny jestli se aspoň o něco jede, když proti nám přibržďuje auto a hlásí, že je 5... (no nakonec ve výsledcích 3. v kategorii) tak to jde, testujeme tempo a trochu musím přibrzdit do kopce, ale pak to bude 20 km do cíle, cítím se v pohodě a vím, že mě to bude bavit. Navíc už je jen mokro, takže sjezd v pohodě, ve Svobodě nad Úpou na hlavní, která je skoro suchá. Vítr se opírá do zad, na Garminu rychlost začíná 4 ... a já vzpomínám na RiCův report z Krušnotona No škoda, že tu není skupina A, to bychom se zase svezli, takhle jen trochu tempa, aby na mě kluci nemuseli čekat dýl, než je třeba a slečna snad bude taky ráda brzo v cíli. Dlouho jedeme sami, občas kolem projede auto pořadatele, aby jsme ho zas někde předjeli, a tak se situace opakuje. S větrem v zádech mi to odsejpá a za Hrádečkem se začnou objevovat bonbonky. Všichni ale zlomený jak já na Pomezkách, takže je míjíme jak patníky u cesty, větší skupina na dohled, ale za nima kolona aut a než se propleteme už je tu Trutnov. (když už v tom hledám ty mini pozitiva, tak segment Svoboda - Trutnov za 32:43 vs KaKo 32:04)
  Nakonec to nebylo zas tak hrozný, i když objektivně to bylo hrozný. Moc rád bych napsal, proč jsem jel, jak jsem jel, jestli ten stres, nebo sem na to reálně neměl... ale fakt netuším. Bohužel ani netuším jak se tomu příště vyhnout.
  PS: Největší vrchaři dne:
  - Hirt, který na Pražský dolítl do čelní skupinky 3 lidí ujetý už od začátku. Neskutečný, že se tam dá jet 14 km/h.
  - Kolíkáč, který tamtéž dolétl Kapra, velká poklona, užasnej morál. Závidím!

  
  
  
• Kolíkáč – Sdílet nesdělitelné!
  
  

  Je středa před Krakonošem a já to mám chuť vyřvat do světa…
  Zase to chci a nejde tomu uniknout! Holit si kopyta, stříhat si nehty, míchat si bidony, cpát si zadní kapsy, leštit každý záhyb kola, aktualizovat radary, ladit hadry, leštit řetěz, dvě duše, pumpička, bombičky. Vytáhnout zaprášenou závodní helmu, opíchat si sichrhajskami panensky nový nejkrásnější orange dres na světě. Krakonoš, letošní otevírák maratonské série. Pomezky, Pražská, Strážné, Hofmanky nekonečné a bolavé kopce, které tak milujeme. Přát si svézt se v grupě, která bude mít všechny ingredience hromadné silniční cyklistiky. A když se k tomu ještě naskytne i týmový hráč na blízku, tak to bude zase extáze. Už jsem smířen s tím, že moje pomalu trouchnivějící tělo se zlepšovat nebude, tak si nejedu pro světové časy a rekordy, ale jen pro ten pocit, že jsem to zase dal a nechal jsme tam všechno. Těším se moc, budu bojovat i za ty maratonské legendy našeho klubu, na které nezbylo místo v letos omezené startovce. Kapr, Dreamer, Luke, držím pěsti, ať se v cíli můžeme ve zdraví obejmout a sdílet to nesdělitelné!
  A jak to nakonec dopadlo?
  Dopravu řeším společně s Lukem a Kaprem, tak nějak věřím, že již v autě se k sobě přilepíme, a to lepidlo nám vydrží i na trati. Předpověď tragická, ale hlava to chce, déšť nedéšť, lepší se trápit v nečase a fetovat cyklistiku než sedět doma na divanu.
  Projíždíme si v autě za kmitání stěračů cílový dojezd, soukáme se z auta a první kapky nám padají za krk. Pod deštníky, do kterých bubnuje déšť, jdeme na prezentaci. Tam převlékající se Roman Kreuziger a foto s ikonickým Křižákem zařizuje Kapr svým osobitým stylem a stává se tak režisérem dnešního dalšího maratonského velkofilmu. Hned po startu sice z první lajny, ale na prvním kruháku to bereme špatnou delší stopou a hned je 20-30 lidí před námi. Pak se však formujeme a 3 orange dresy pěkně za sebou, stříkáme si do tlam týmovou euforii. První brdek nás nerozhodí, Kapr se nepropadá, tak nechci ani já, stejně tak jako Luke. Zatím se jede ohleduplně, nějaké zásadní brzda-plyn se nekoná, přece jenom respekt z té mokré silnice je znát.
  Začátek se jede po obdobné trase jako v předcházejících letech, pak ale přichází pro mě neznámý brdek do Prkenného dolu. Vlevo si někdo více přibrzdil a jde k zemi, já také musím na brzdy, stejně jako Luke. Kapr odskakuje, ale není to nic fatálního, je stále na dohled. Myslel jsem, že s Lukem postřídáme a musíme si ho doskočit. To se však neděje, Luke zůstává za mnou a já tak nějak plápolám mezi skupinami, jsem teď mezi jednotlivci, je to prostě rozpojené a Kapr se vzdaluje ve větší skupině. Je to takový nemastný magnet, který ale tahá za nohy a stále nekončí. Hledám spřízněné duše kolem sebe, stále čekám Luka, ale on je to jen Pavel Popiolek. Tak s ním!
  Otáčím se dozadu, jak to vypadá za mnou, a tam v dáli vidím valící se Elite balík. Měl by teď následovat sjezd, a chci si ho sjet v menším počtu lidí, ale profi motorky jsou tu neskutečně rychle. Takže mi není souzeno s nimi odjet ani metr, jen se motat u škarpy a nepřekážet. Ještě povzbudí Jura Janoušek, který to mydlí za nimi, to já ve sjezdu pěkně opatrně brousím exalith. Před nájezdem na hlavní ještě nepříjemný přejezd železnice, kde zvoní ráfky a stojí tam i s defektem Mc Hammer. Naštěstí širokou silnici přes Svobodu nad Úpou jedu v docela dobře jedoucí grupě, která si sjela i další skupinu, kde svítí orange helma, nejdříve myslím na Kapra, ale on je to Jura, který mi hlásí, že se asi teprve rozjíždím… no nevím, mám toho docela plné zuby, hlavně písku a soli ze silnice
  Takže před stoupáním na Albeřice a Pomezky jsem ve vybrané společnosti, Jirka Šrain a Pavel Popiolek určují tempo a zdoláváme ty nechutné výhupy. Vzpomínám, jak jsme tady jednou výletovali s HonzouB, ale to bylo krásné babí léto, kdežto dnes nám to Krakonoš chce opepřit a ukázat, kdo tady vládne. Potoky vody se valí z nebe, do toho ostrý vítr a nějaké závodění se u mě změnilo na boj to vůbec vydrápat nahoru bez vycvaknutí. Navíc brýle se zamlžily, jsou zalyskané z obou stran a nejsem schopen s tím nic udělat, jelikož je nutno se pevně držet řídítek, aby člověk neskončil v příkopu, jako někteří jedinci okolo. Navíc se přes nás valí další a další Elite střelci, takže uhýbání do strany na úzké cestě je lahůdka. Když konečně zmizí procenta sklonu, tak stejně nepokračuji podle představ, jelikož nic nevidím a trefit nějakou jámu se mi vůbec nechce. A to ještě nemáme za sebou hit tohoto stoupání, a to stěnu u Rennerovek, kde to ukazuje kolem 20 %. Stále jsou brýle nepoužitelné a já si nechávám zbytečně odjet skupinu s Pavlem Popiolkem. Pomezky – prémie a bufet v zimním hávu, jen to sněžení chybí. Nejsem vůbec pohodě, děsím se sjezdu a přestávám věřit, že dnes uvidím ještě nějakého týmového hráče. Kapr asi šikovně hákl Elite na rovině před stoupáním na Pomezky a počítám, že má slušný náskok.
  Spouštím se dolů tím vodním toboganem. Je to jak na lyžích na ledu, nakláním se jen minimálně, stále si představuji, jak se kloužu do svodidel. Sklon polevuje a dá se trochu šlapat. Ale zmrzlé nohy odmítají poslušnost. Konečně odbočka na Pec. Dávám se do kupy, ale marně vyhlížím někde v dáli před sebou bráchu. Moje psycho krize dostoupila vrcholu, nechce se nic a nikam. Jsme tu asi ve 4 lidech a spolupráce vázne. Záchranou je Jirka Šrain, který kouká na wattmetr a jede furt špic. Ale tady by to chtělo střídat a dalo by se jet mnohem rychleji. Představuji si stoupání na Pražskou, na tom mokru, jak to bude klouzat a v tom větru, jak se budu motat. A kdo ví, jestli mě to nesestřelí na pěší chůzi.
  Ale cyklistika je proradná holka, a v hromaďáku se pocity mohou měnit z minuty na minutu. Když už jsem se zase utápěl ve svém podělaném mikrosvětě, tak mi začal nějaký vnitřní hlas říkat, jeď s Jirkou a budeš odměněn. Najíždíme na Pražskou a po výjezdu nejprudších ramp se otevírá výhled na celé stoupání. Jirka jede strojově nahoru, já se ho na dohled držím a překvapivě netraverzuji, ale mám sílu jet rovně a nejkratší cestou nahoru. Kolo nepodkluzuje, přestalo snad i pršet a začalo foukat do zad! Krásně vidím přes brýle a asi 200 metrů přede mnou je tam! Oranžová helma! Oranžový dres! Brácha!
  Dostává to neskutečnou šťávu a chci ho dojet. Zdá se mi, že letím vzhůru, ale napomáhá tomu hlavně ten vítr do zad Kolem silnice diváci fandí a jeden z nich hlásí, že týmový kolega již na mě čeká. Před bufetem je Kapr na dosah, bufetí a zpomaluje, takhle si to zrežíroval a takhle to taky bude Řvu na něj euforicky proč na mě čeká a plácám ho do zad, až vystřikují gejzíry z promočených zad. Začíná paráda, která se nikde jinde nedá zažít. Víme, že takhle už dojedeme do cíle a pořádně si to chceme užít.
  Sjíždíme z Pražské lesním mokrým sjezdem, ale najednou cítím jistotu, vysušuji totiž cestu pro týmového hráče, pro Kapra, zase má cenu jet naplno. Sjeli jsme si Jirku a stoupáme na Strážné. Jede s námi i Zuzana Boháčová, snažím se být aktivní a taky vlézt na špic, ale především tam operuje Jirka, který jede přijatelné tempo přesně pro naši aktuální formu. Na bufetu chytnout gel a banán, s bidonama vydržím a letíme zase dolů. Na hlavní se k nám docvaknou další borci, takže na dlouhé stoupání na Hofmanovu boudu najíždíme minimálně v 10 lidech.
  Moc mi to nechutná, cítím i pocukávání v lýtku, a tak když se Jirka začíná vzdalovat skupině a za ním se vydává Kapr, tak se jen ztěžka zvedám k nástupu a jedu hranu. Safra toto bolí, ale musím! Jirka nasazuje 260 wattů, to by snad náš Mirek odsouhlasil a já trpím a trpím. Ale za orange zadkem se tak příjemně trpí! A navíc, když jsme odměněni a celá skupina zůstává za námi! To nám vlévá nové síly a nechceme, aby nás dnes již dojeli. Prolétnout přes Jánské Lázně a překvapivě koukat na vysušenou hlavní silnici ve Svobodě nad Úpou. No jo, ono přestalo i pršet! Tak teď již v kolotoči až do cíle, kdy ještě sjedeme jednoho borce, zase mám bolestné stavy, kdy to málem po odstřídání neháknu, ale tohle stojí za to, točit se v kolotoči s týmovým hráčem, to jsem si tak přál! S Kaprem domluvíme cíl za ramena, Jirku nechat před sebou, zasloužil si to, ty kopce jel parádně a hodně nám pomohl.
  Jo, byly to vodní lázně, Pomezky byla vodní apokalypsa, ale od Pražské již týmová extáze. Kapře je neskutečný, jak to furt držíš! Luke nevěš hlavu, další cenná zkušenost za Tebou, věřím, že letos ještě Mamut a Beskyd budou v týmové spolupráci! Mlhoši parádní výkon na krátké a palce nahoru, že jsi to nevzdal kvůli předpovědi. A poklona skvělým pořadatelům, Krakonoš i v těchto nepříznivých klimatických podmínkách byl výborně zabezpečen!
  Je sobota před půlnocí, kolo vyčištěné, vyprané hadry na věšáku, nohy vydrhnuté a v hlavě euforický nesdělitelný pocit, který umí přinést jen milovaný hromaďák!

  
  
  
• Radim – Krakonošův cyklomaraton, 134 km, Trutnov, aneb lepší mokro než tropy
  
  

  Reportáž (www.sokolveltez.cz)