Akce Krakonošův cyklomaraton 2019

Akce Krakonošův cyklomaraton patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2019-06-15.

Nejdelší varianta má délku 173.00 km.

:: Propozice :: Celkové výsledky :: Diskuze :: Foto :: Flyby :: Relive :: Report Standa Prokeš :: Video na ČT :: Report Tomáš Kocanda

Historie: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018

• Dreamer – Hop nebo trop v Krkonosich
  
  

  Cestou z Krakonosova cyklomaratonu jsem si rikal, ze bych mohl zkusit napsat report s co nejmensim poctem vet, aby byla nejaka zmena. Dalo by se to mozna vse shrnout do deseti vet, ale to by si tento maraton nezaslouzil, protoze to je vyjimecny zavod. O to vice, kdyz se k tomu prida tropicke pocasi, jake dnes panovalo. Rano me nabira ochotny Strejda s Rybou a po 6h vyrazime smer Krkonose. Jsem rad, ze muzu na chvili zmizet z bytu, ktery se promenil v saunu a teplota uvnitr byla 28st. Ranni cena ubiha rychle, posnidam, posvacim a v 8h jsem v Trutnove. Slunce zacina palit, takze se jdeme s McHammerem rozjet spis jen symbolicky asi na 6km, na vic se necitim. Coz neni dobre znameni, ale spoleham ze zavody a par tezkych treninku v poslednich tydnech se zuroci. Jeste si ve startovnim rostu vsimnout zahaknuteho zadniho radiciho bovdenu zahaklelo o rychloupinak cyklisty za mnou, to by byl asi pekny start.
  
  V 10h je odstartovano, uz se tesim az nas zacne osvezovat ten tropicky vzduch. Jede se vcelku rozumne, na startu kolem 220 lidi, jestli jsem dobre slysel. Prvni brdek v pohode v baliku, horsi je to pri prejezdu polske hranice, kdy se po sjezdu v natazenem baliku trochu propadnu a hned je tam dira, kterou musim sjizdet, ale jsme tam i s Kolikacem. Ale prvni varovani v podobe zbytecneho vydeje energie je tu. V Polsku si uz situaci vic hlidam, ale mame tu 20km novy usek, kde je jeden asi 150m brdek. A v nem se to opet nepekne natahne, jedu srot a celo ujizdi. S vypetim vsech sil se spolecne se Standou Prokesem a dalsimi dotahneme, ale za nami uz nikdo. Jenze pak se zase totalne zvolni a tak zezadu doskoci dalsich 30 lidi vcetne Kolikace. Aspon mame sanci trochu pokecat, ale to se nakonec zase malem ukaze osudne, protoze staci chvilka nepozornosti a tim jak je balik pocetny a vepredu jedou profici z Elkovu Author a par dalsich skoro profiku, jede se docela trhane, chvili moc, chvili vubec. To mi moc nesedi, ale delam co muzu.
  
  Pri prujezdu Lubawkou kde je prvni obcerstvovacka se to na kostkach opet slusne natahne, sice jsem relativne vzadu, ale nastesti ne uplne, takze jak se na cele zvolni, brzy jsem v pohode v baliku. Pak se zase nejede, V. Nezerka a dalsi jdou na toaletu, aby v dalsim brdku opet rozjeli tak nejak nenapadne tempo, ktere eskaluje do dalsiho srotu, ktery tentokrat ale nepolevuje ani ve sjezdu. Jeste ze jsem si hlidal Standu Prokese, sice jsme na konci celniho baliku, ale jsme tam. Jeste par minut se leti a je nas tak kolem 50ti. Blizi se najezd na Pomezni Boudy. Opet se rozjede nenapadne tempo, tepy leti nahoru, vznika dira, Mchammer si to jeste s jednim doskakuje a ja tady prohavam ten spravny moment. Mam kolem sebe dost lidi, takze cekam ze to nekdo zalepi, ale kdepak. Behem snad minuty je to pryc, jeste bych se mohl mozna uplne zrusit a dockvaknout si to, ale jelikoz se blizi finalni pasaz Pomezek, beru rozum do hrsti. V ten moment jsem trochu nastvany, protoze nase skupina moc nejede a je jasne ze celo uz neuvidime. Pomezky tak snad poprve vyjedu relativne v pohode, nahore preberu bidon od Terezy od McHammera a valime dolu. No valime, ani z kopce se moc nejede, takze nas zakonite sjede celo kratke trasy s Kuretem.
  
  Nasleduje odbocka do Pece a blizi se Prazska Bouda. Piti mam dost, jidla taky, citim se slusne, narozdil od rady lidi z nasi skupiny, kteri maji o neco mene sil. Neni se co divit, vedro zacina byt spalujici. I Prazska Bouda se mi jede docela dobre, sice si davam, ale rezerva tam trochu je a dojizdime par jednotlivcu. Nahore jen chytim kelimek vody a nasleduje technicky sjezd a pasaz nahoru dolu. Prezit sotolinu, dojet jeste jednoho dva borce a zformujeme se v asi 10 clennou skupinu. Ve sjezdu je prijemne, trochu se zatahlo. Zato dole v udoli je opet dusno a vedro. Takze piju, dojidam posledni dva prosle gely od Kolikace a doufam ze se z nich nepozvracim. Ale ne, i tahly kopec nahoru az k bufetu ve Straznem jsem ve skupine v pohode. Tady definitivne vidim, ze jsem asi mohl byt dnes o skupinu vepredu, skoda tech Pomezek, ale beru to jak to je. Na bufetu beru bidon, trochu zmatky, ve sjezdu si to musim sjizdet, ale za chvili jsem zpet ve skupine.
  
  Blizi se posledni velke stoupani na Cerny Dul, poodjizdi vysvihany borec v cernem dresu, ale pak ho zase mame. Podle vysledku vidim, ze to mozna byl nakonec slavny vitez Krusnotona R. Petzold. Kouknu na computer a zahlasim v dobrem rozmaru do skupiny ze je 34.5 stupnu. Nikdo nerekne ani slovo. V polovine kopce vidim, ze na horizontu je pred nami dalsi asi 5 clenna skupina a mezi nim jeste dva lidi. Trochu prislapnu a zahy je skupinka 20m za mnou. Chvili tak jeste jedu a cekam kdo se prida. Nikdo na to nevypada, ale me laka ta skupinka v dali prede mnou. Do cile 25km, tepy mi drzi pekne nahore, tak do toho prasknu a jdu naplno. Jedu srot po cely zbytek kopce, moje skupina za mnou zmizela, ta prede mnou se blizi. Dojizdim tu dvojici mezi nami, ve sjezdu si me docvakne L. Nemec od Vokolku. Ukaze je se jako dobry spolecnik, sice nejdriv taham spice ja, ale pak se taky protoci. Ja se az divim, jak mi to i takhle ke konci porad pekne jede, takze slapu naplno a pred sjezdem z Hradecku jsme za auty doprovazejicimi tu skupinku, kterou jsem chtel sjet. L. Nemec ve sjezdu malem nevybere jednu serpentinu, ze silnice se sbira V. Novak, ktery jinou serpentinu asi taky nedal. Lubos me dole doskoci a blizime se ke ctverici. Ta si ale taky zacina nastupovat a dva v modrem dresu odjizdi. Myslel jsem ze to je nekdo ze Sport Races, ale byl to mj. vitez Mamuta L. Hendrich spolecne s T. Satkem. Ok, tak tyhle uz jsem tedy nedojel, ale dva borce jeste jo. Hned jak jsme je s Lubosem dojeli, jsem nastoupil, aby se nehakli. Jeste vydrzet posledni brdek v Trutnove, ve sjezdu mi spadl retez na maly prevodnik, takze mi Lubos poodjel, ale to bylo jedno.
  
  Jak jsem byl pod Pomezkami lehce rozpolceny, ze jsem tam mel vydrzet vice, mel jsem diky tomu moznost zazit Krakonose poprve opacne, tedy ze jsem posetril sily na konec a zurocil to v takovy pekny zaver, kdy jsem jel 25km "v uniku" a radu lidi jeste sjel. Mozna bych byl o par mist a minut vepredu, ale treba by mi taky totalne seklo a do cile bych se protrapil. V cili rychle do sprchy, probrat zazitky s kamarady, za chvili je tu i Strejda, ktery to take zvladl s bravurou, pockat na vyhlaseni a pak se skrz velkou bourku pred Hradcem pomalu vracet zpet do "normalniho" zivota. V tropickem pocasi byl dnes vitez kazdy kdo dojel, prumerna teplota byla skoro 31st. Premyslim kolik vet tenhle report ma, pocitat to nebudu, ale vic nez deset jich urcite bude!

  
  
  
• Strejda – Krakonoš 2019, nová trasa
  
  

  Letos organizátoři Krakonoše nám prodloužili trasu a hned je z toho maratonská distance. Letos už to dokonce není ani nejkratší závod seriálu, o necelých 10 km to přeskočilo Beskyda (ale co do převýšení - tak to s Beskydem samozřejmě konkurovat nemůže). Prodloužení trasy vítám, vím, že druhá stovka se mi vždy jede líp.
  Jako vždy před maratonem řešíme počasí a skupinu. S počasím je to víceméně jasno: bude vedro. Ale co, zažili jsme Krušnoton při 36, tak Krakonoše při 33 určitě zvládneme. A když už pořadatele přidali pitný bufet před Pomezkami – tak to už jsem úplně v klidu. Poslední otázka: zda bouřky přijdou už během závodu, nebo až po něm. CHMI a Norové shodně slibují bouřku kolem 13 hodiny, což bych akorát mohl byt na Pražské, pak sjíždět tu šotolinu a úzkou klikatou silničku s ostrůvky mechu za mokra – může to byt zajímavá zkušenost. Uvidíme, jak ono to dopadne.
  Skupinu ještě z Mamuta máme dohodnutou s RiCem, a Tomem Tvarůžkem a taky se k nám rozhodl připojit Standa Hnízdil z CK Záluží. Je to dobrý základ. V Trutnově na náměstí v 8 ráno slunko už pálí vo 106 a vedro se zda byt neúnosné. Ale když si nasednu na kolo a trošku se rozjedu – tak protivzduch chladí docela účinně. Letos jsem trošku zredukoval zásoby podkožního tuku, cévy se mi dostaly blíž k povrchu a chlazení potem je hned účinnější, stačí jen dostatečně pit.
  V startovním koridoru stavíme se vedle sebe s RiCem a Standou, Tom je kousek vedle. Plán mám jednoduchý: pod Pražskou jet s rezervou, ten nejtěžší kopec celé sezony nějak přežit – a dál už jet co se dá. Odstartováno, nesnažím se zachytit nějaké rychlé skupiny, pořád se cedím dozadu, lidí je pořád hodně. Až dojdou borce z dlouhé, dojedou nás ty z krátké, a další a další. A tak se pořad máme hoho háknout. Se spolubojovníky za skupiny nejsme hned za sebou, ale jsme rozeseté po větším balíku a máme se na dohled. První hodinu nehraji se na žádného hrdinu, jen schovávám. Pak už všeobecné startovní nadšení trošku opadá a tak občas i vylezu na špic. Letos jsem toho ve skupině moc nenajezdil, nemám v tom jistotu, takže jsem trošku nervózní, hlavně když se potřebují napít nebo vycucnout gel. Ale všechno se daří a po dvou hodinách máme průměr přes 30. Někde kolem 65 kilometru odtřidam, pouštím houf před sebe a Standa mne hlásí, že jsme ztratili RiCe. Tak já na něj počkám. Pouštím skupinu a jedu v klidu. Občas se otočím – vzadu nikdo, tak zpomalím ještě, ale pořad nic. Začíná stoupaní na Pomezky, točím hodně pomalu, a dojíždí mne velká skupina. Aha, tak RiC bude tady. Ale není tam. Že by defekt? Ptám se, zda neviděli chlapa v dresu Vinohradských šlapek. Jojo, prý jen tak asi 100 m za tebou. Tak to je dobrý, to za chvíli mne dojede. Tak plním svůj plán, jedu v klidu, šetřím se na Pražskou. Ale nedojíždí mne. Tak pouštím jednoho závodníka za druhým před sebe. Pochvaluji jednu slečnu: že se jí to do kopce jede, když už má těch 45 kilo. Směje se, že těch 45 nemá. Nu jasně, že se to jede, když ani těch 45 nemá :). A pak se ještě ptám, zda tam neviděla RiCe. Jo, je hodně vzadu za tebou. Aha, takže přece mu ujíždím. Ale zvolnit ještě víc už nechci, to bych vypadl z tempa, počkám na bufetu. Na bufetu na mne čeká Standa a pak spolu čekáme na RiCe. Po 7 minutách, když už jsme rozhodnuté jet dál, je tam a nevypadá dobře, neví co se děje, ale nemůže jet a odstupuje. Tak holt mažeme dolu. Rozdělení tras, a začíná předkrm. Ono té Pražské předchází 6 kilometrové mírné stoupání, které svádí ke svižné jízdě. Tady se potřeba krotit, zapínám omezovač svého tempomatu a Standa se evidentně nudí. Když mně vystřídá, tak vystřeli dopředu, ale na to já nemam, a tak ho pouštím. V Úpě pod kopcem sedí Ryba a smutnými očima pozoruje svého pochroumaného oře. Holt další nedokončený závod pro tohoto hrdinu. Ale pro mne už přichází čas plnit přece vzetí, je tu Pražská, kterou jsem ještě nikdy nevyjel. V nejprudším úseku předjíždím tlačících Standu a Toma, a snažím se dýchat zhluboka a točit a točit. Když se to trosku povolí – důležité nepodlehnout euforie a nezrychlit, jet stále pomalu, aby se dech a tep trošku zklidnily, pač on ten kopec se zase zvedne. A daří se. Na otevřeném svahu těch 1,3 km bez zatáček a s rovnoměrným sklonem zvládám celkem s přehledem. Akorát tady jedna závodnice to šněruje od kraje ke kraji, a to jí musím požádat, zda by nebyla tak laskavá a nenechala mně projet. Všechno se daří. Nahoře nečekám, vím, že sjezdař jsem bídný, opatrně se pouštím dolu, oni kluci mně doženou (nedohnali). Ale tady přichází ke slovu ta druhá část plánu: prostě jet co se dá. A to plním až do cíle. Spolupracovat s ostatními už nejde: buď oni mne nestačí, nebo jedou takové koule, že já nemám nárok. Jede se mne velmi dobře, a tak to točím a točím. Cca 4 km před cílem mne dojedou 3 borce, a to už vím, že se svými mizernými sprinterskými schopnostmi budu tady poslední. A opravdu poslední jsem. Ale vůbec mne to nekazí náladu a dobrý pocit z Krakonoše. Další povedený maraton letos.
  Cestou autem domu vjíždíme do epicentra bouřky a tiše se s Dreamerem radujeme, že jsme to nemuseli potkat na trase :)
  

  
  
  
• RiC – Krkonoše - ztráta iluzí
  
  

  Jak mi to nešlo v Krkonoších " width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" />

  
  
  
• Kolíkáč – Tropické peklo v Krkonoších
  
  

  Červen se nevyvíjí vůbec dobře, od Doks 2x na kole za posledních 14 dní, furt nějaké zdravotní problémy, ne, tohle není optimální příprava na další díl Roadmarathon série. A do toho tropická předpověď, takže první křeče už chytám v noci před odjezdem do Trutnova. V očekávání průšvihu ladím tři bidony, ještě koupit před startem minerálku a pořádně se prolejt. I když kluci říkají, nepřeháněj to, ať nejsi těžký do kopců. Namazat opalovákem, ať přehřátí aspoň trochu eliminuji. Ani v hlavě to není, nějak nemám sílu a drzost se cpát do předních pozic pod nafukovací bránou narvaného startovního pole, kde málem 300 kusů jede dlouhou trať. Ťuknout si pěstí pro štěstí s RiCem, Strejdou, Rybou a i se Standou ze Záluží.
  Prásk! Valíme ven z Trutnova, hákuji Radima Skálu, zatím se jede ohleduplně a překvapivě bezpečně. Na konci města už mě předjíždí zajímavá lokomotiva, v podobě červeného dresu a za ním v háku Pavel Popiolek. Přesedám do tohoto vlaku a během chvilky očuchávám Dreamera na dohled zaváděcímu autu. Jak dlouho to teď vydržím? Fouká povětšinou do zad, takže se vcelku letí, před Lubawkou chytáme ďouru, chvilku po sobě ve skupině koukáme, až to na sebe bere Dreamer a já nesmím taky zaváhat. Jsme zpět, najíždíme na novou část trasy, na takový lalok vedle Lubawky. Jedu v závodním transu a užívám si vybrané společnosti. Ani to vedro nevnímám, snažím se pít a už i něco sníst.
  Na 30 km první vážnější brdek, který už nedávám, ale nejsem sám, soustředil jsem se na Pavla a jedu jeho tempo. Musíš s ním, letos druhý pokus třeba vyjde, mi ještě v hlavě bláhově zní. Horizont, velká placka a letíme za červeným dresem. Bolí to, až mám problém, že vypadnu Pavlovi z háku, když on zavelí volněji, uff. Čelo není vidět, ale je mi jasné, že s těmi dvěma by se měl podařit návrat. A je to tak, vracíme se do Lubawky, a už si zase můžu pokecat s Dreamerem. Kostky v Lubawce nás pěkně prověří, že si ani nevšimnu, že tam byl pitný bufet. Ale to bylo stejně bez šance zastavit, aby to neujelo.
  Trochu se zvolnilo, Néža v krajnici si ulevuje, takže vtípky lítají vzduchem, zdravím se s Tomášem Čerem. Krásných 60 kilometrů za námi průměrem 36 km/h., cítím, jak mám nohy v jednom ohni, ale furt věřím, že pod Pomezky musím s nimi! Vesničky obsypané fandícími diváky, trať parádně zabezpečená, stále si to užívám. Ale euforie netrvá dlouho, brdek za Bukowkou mi posílá do pravé nohy parádní křeč. Propínám nohu, neschopen šlapat, balík odjíždí, konečná, vystupovat.
  Motám se na samotku a zoufale přemýšlím, jak vyjedu Pražskou... hold, půjdu pěšky. Dojíždí mě čelo krátké trasy, Kuře povzbudí, a já se zašívám na konec tohoto balíku. Jak se ale trochu přitlačí na tempo, začíná mi cukat v obou nohách, tak tohle bude ještě dneska zajímavý. Začíná stoupání na Pomezky, už jsem zamával balíku z krátké a jen se soustřeďuji na sebe a svoji rychlost posunu vpřed, která mě úplně neposeká a budu schopen překonat to zbývající kilo.
  Dojel mě Ryba, chvilku s ním, než si najdu výmluvu, že mě zbrzdili dva turisti, co jeli na horských kolech, a já musel přibrzdit a objet je. Jo hlava i tělo přestalo závodit, je tu Ruda z krátké, a další a další kusy, které se valí přese mě. Ani Pavlis (Pavel Sucharda) mě dnes nemůže vyprovokovat svojí hláškou, že už jen běhá, tak mě přeci nemůže takhle dát. Překvapivě mě zdraví i Trungy, ani jsem nevěděl, že dnes jede, ale ani on není můj magnet, který by mě vytáhl nahoru.
  Konečně Pomezní sedlo a bufet, stavím, jím, piju, jo dnes si to užiju! Padám v háku za Trungym, ve sjezdu nás sjíždí Jura Janoušek z krátké, tak nás taky trochu potáhne na rozdělení. Zdá se, že jsem se trochu vzpamatoval a k Peci asi ve 4 lidech už jsem schopen jet. Ale další hřebíček do rakve dnešního výkonu je Pražská, která už vlastně začíná v Peci. Před první nejprudší částí vidím našeho smolaře Rybu, jak sundává helmu a vzteky s ní mrskne o asfalt, bohužel namotal přehazku…
  Trungy mizí, a já začínám svádět boj o holý život . Jedu 5 – 6 km/h. jsou chvilky, že mám chuť vycvaknout a jít pěšky. V minulých letech jsem to jezdil kolem 13 minut letos málem 2x déle, krize dostupuje vrcholu, divně mě píchá u srdce, začínám přemýšlet i šílených věcech. Za úspěch fakt považuji, že jsem nešel pěšky, takže bufet nahoře je zase můj. Doplnit bidony, houbičku plnou studené vody za krk a posunuji se dál. Po dlouhé době čumím na budík, Katce jsem říkal, že v cíli budu za cca 5-6 hodin, a tak se snažím motivovat na těch 6 hodin. Ve sjezdu dokonce sjíždím jednoho borce, který taky vypadá hodně okorale.
  Na Strážné si užívám, že jedu sám, že si můžu jet svoje tempo a né se stále někomu přizpůsobovat Sjeli mě dva Němci, ale nechali mě tam jak patník u cesty. To před bufetem to vypadá nadějněji, další 3 lidi přes, a ty zkouším úspěšně háknout. Na bufetu konečně jídlo, cpu do sebe rohlíky, koláčky, ale trojka odjíždí. Takže s plnou hubou dolů za nimi, nedostatek slin udělal dobrou zátku z těch koláčků v mé puse, no dnes je to fakt vypečené! A stejně mě odjeli…
  A zase sám, soustředit se na kadenci, aby se křeče úplně nezakously a na hlavní k odbočce k Černému Dolu je tu nová skupina zezadu. Tak s nimi vydržím? Kdepak, sice jsem si vlezl na čelo ve stoupání, ale po chvíli jsem převálcován a zadupán a dalších minimálně 10 lidí odjíždí. Zajímavý to pohled, o kolik dokáží zmizet a já s tím nejsem schopen nic udělat. Sleduji těch 6 hodin na budíku, ale zdá se, že ani tento cíl si nesplním. Sice mě do Trutnova ještě předjelo pár lidí, ale po chvilkovém háku, odpadávám. Ne, dnes jsem odsouzen k pomalému přesunu do cílového prostoru, kde se plně oddávám do péče své manželky. Nechci dnes již o cyklistice ani slyšet, omluva všem. Chci popíjet pivko a koukat na Kuks, chci zažít bouřku a pak se zchladit v pískovně u Poděbrad…
  Nezbývá než smeknout před těmi, co zvládli závodit po celou trať letošního Krakonošova tropického pekla!