Akce Krakonošův cyklomaraton 2017

Akce Krakonošův cyklomaraton patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2017-07-29.

Nejdelší varianta má délku 145.00 km.

:: Propozice :: Celkové výsledky :: Diskuze :: Foto

Historie: 2014 :: 2015 :: 2016

• Dreamer – Krakonoš, Pražská bouda a dva zuby navíc
  
  

  Jiz poctvrte se letos konal stale popularnejsi Krakonosuv cyklomaraton, ktery odstartoval jako tradicne z Trutnova. Pro me je je to letosni maratonska premiera, coz je trochu na povazenou jet prvni maraton az na konci cervence, ale faktem je ze se letos jely pouze dva maratony a jak Mamut tak Beskyd mi nevysel. O to vic jsem se do Krkonos tesil, i kdyz jak se to vezme, sice jsou tu tezke kopce, respektive je tu vyjezd z Pece pod Snezkou na Prazskou boudu, ktery dela tenhle zavod, takove stoupani nikde jinde na zavode u nas nenajdete. Vyrazime z Prahy pred 7 ranni s Technikem, Kolikacem a Profesorem, start je az v 10h takze casu dost. Cesta pekne ubiha, vyndavam z batohu jidlo a snidam, coz Kolikac komentuje slovy jestli toho nejim nejak moc a ze pred zavodem nema cenu se moc nacpat. Tak to nevim, jednak si nemyslim ze miska ovesne kase a dva rohliky se syrem znamena "nacpat se", druhak vim ze pri zavode uz na jidlo tolik casu nebude, takze me Kolikacovo komentar nechava v klidu
  
  Pred devatou jsem za slunecneho a tepleho pocasi v Trutnove, zatimco objevuji kouzlo damskych toalet (ano ctete spravne), kluci mi vyzvednou startovni balicek s cipem a dalsimi drobnostmi, je tam i mixit tycinka, bidon, potesi to. Skladame kola, ale klukum to nejak trva, tak se jdu rozjet sam, davam si prvnich par km po trase zavodu, coz se mi po startu hodi, preci jen je tam par kruhacu, koleje. Na startu stojim uz asi 25min pred zacatkem a prede mnou uz je asi 30 lidi. Rikam si jak jsem udelal dobre a trochu se bojim o Kapra s Kolikacem, ti asi budou nekde vzadu. Zahy se objevi Jirus v krasnem zlutem dresu za lonske vitezstvi a s oranzovou bradkou, je to proste pankac. Dav houstne, stojim vedle Standy Prokese kteremu gratuluji k 24hodinovce kterou nedavno jel, je tu i Kamil Ackermann, zacinam se na zavod fakt tesit. A co to nevidim, najednou Kolikac s Kaprem uplne vepredu na startu, to me trochu znervozni, protoze jsem chtel po startu byt s nimi a najednou jsou kus prede mnou. Jasne taky jsem se tam mohl nacpat timhle trochu necestnym zpusobem, ale ted uz s tim nic neudelam. Ale co treba se mi to v zavode vrati v dobrem.
  
  Slalomarka Sarka Strachova pronese uvodni rec, zazni vystrel dela a zavod zacina. Zavadeci km za autem jsou nervozni, jedu tak kolem 100. pozice. Je to presne jak jsem cekal, velka nervozita, asi nikdo to nema rad, ale je treba zabojovat, davat pozor a samozrejme mit i stesti. Prvni kopec prijde az v Polsku na Pomezni boudy, coz znanema jet pres 50km v baliku ktery ma pres 350 lidi. To je pro predstavu jako dva kompletni pelotony na Tour de France. Do kopce se vzdy protlacim po stranach docela dopredu, ale ve sjezdu to nehrotim a desitky lidi jdou preze me. Kazdopadne s narustajicim casem jezdim vic a vic vepredu a kdyz zaciname najizdet z polske strany do kopce, najednou jedu skoro uplne na cele mezi prvnimi deseti lidmi. To je parada, vedle Beda Prucha, uzivam si to, nemluve o tom ze to tu vubec neboli a je to jako jet nekde na SUAC.
  
  Prichazi prvni dlouhy kopec na Pomezni Boudy a peloton se natahuje. Prijde mi ze se nejde uplny srot, prvni pulku si hlidam celo a jedu tak kolem 30 pozice, ale postupne se trochu propadam a stejne jako pred rokem mi to nahore na poslednim km poodjede. Je tu ale Jirka Jezek, Standa Prokes a dalsi, verim ze to sjedeme, jen me desi ten avizovany sterk na silnici. Jedu tak ve sjezdu zabrzdene a pritom sterk nikde zatim neni. Je az v dolnic casti sjezdu, kde tedy konecne opravdu mohu jet zabrzdene, ale to se nevyplaci, zbytek skupiny asi trochu riskuje a pred delenim trati jsou zpet v celnim baliku. Ne tak ja, musim si jeste asi dva km v podstate sam a na srot dojizdet celo, skoro uz cekam ze se to nepovede, ale par km pred Peci jsem tam, kdyz peloton opravdu zvolni. I ja tak mam sanci se alespon na par minut nadechnout a vydechnout, skoda toho plytvani sil kazdopadne.
  
  A to uz je tu Pec pod Snezkou, uzka silnice, po leve strane auta, to vse znamena ze do kopce najizdim zase tak kolem 30-40 mista. Okem hakuju Jiruse a Standu, Bedu nevidim, ten zahajil stoupani hodne z cela. Mijim Svobodaka z Kolokramu, kteremu se trochu zastavily nohy v te uvodni vice nez 20% stojce, stejne tak predjizdim Jirku Jezka, ktery ma asi pocit ze jsem ho zavrel tak mi jen suse rekne "diky", ale stiham se mu omluvit i kdyz si nemyslim ze bych tam nejak vybocil ze sveho smeru. A pak uz prichazi to vsemi ocekavane utrpeni, Jirus obcas zarve bolesti, ale to on tu dela pokazde. Zato ja objevuji kouzlo prevodu 34x27, tuhle kazetu jsem mel doma uz nejakou dobu, ale az ted jsem si rekl ze ji vyzkousim. A bylo to znat, dva zuby navic v takovem kopci jako kdyz najdes. Kde jsem loni tuhnul a jel ze sedla, mohl jsem letos v sedle. Zahy dojizdim a predjizdim Jiruse, ale vim ze je za mnou. Standu Prokese take dojedu a predjedu, ale dal uz se nezenu, vim ze tohle je ma dnesni skupinka. Nahore se poskladame do asi deseti lidi, v houpavem a sotolinovem useku jeste musim parkrat zabojovat, aby mi skupina neujela, ale kdyz se najede na asfalt a dlouhy sjezd v lese, jsem tam. Bohuzel uz tu neni Jirus, ale rikam si ze nas urcite, protoze za nami zustalo dost dobrych lidi.
  
  Tahle stoupani na Strazne porad docela jedeme, ale uz je cas se najist a napit. Nahore na obcerstvovacce beru bidon s iontakem, fakt mi ta chladiva voda chutna, ale prichazi hned serpentiny a sjezd, tak bidon z poloviny plny musim odhodit, protoze nechci vyhodit moje vetsi bidony. Delam dobre, i sjezd se porad dost jede a ja sjezdar kdovijaky nejsem, takze to znamena ze musim mit porad oci na stopkach a hlidat si pozici. To se vyplaci, sice obcas musim prislapnout, ale tak nejak uz zacinam tusit ze by to mohlo v tehle pekne skupince ktera jede nekde kolem tricateho mista, vyjit az do cile. Jen me desi lonska zkusenost, kdy nas pred stoupanim na Hradecek dojelo asi 20 lidi. Jelikoz ale ve stoupani na Hofmanky nebo jak se to jmenuje jede borec z Bikecentrum Olomouc slusnou kasi a vsichni za nim jen ocima visime v haku, zacinam verit ze ani vetsi skupina o moc rychleji nemuze jet. Uff jsme nahore, byl to dlouhy kopec a mel jsem to tak na hrane zustat tu. O tempu svedci to, ze jsme asi tri ctyri kluky vytratili, za to tempo proste nekdo zaplatil.
  
  K Hradecku uz vyletime, hecuju kluky at jedeme, at nas nesjedou, do sjezdu davam instrukce aby nekdo z nas nespadl. Uzivam si to, kilometry ted uz leti samy, vzdy po odstridani se otocim jestli za nami neni nejaka mega skupina, ale neni. Cedule Trutnov, blizi se kruhac v mirnem stoupani, prijde mi ze se moc nejede, tak za to z celni pozice vezmu a nastoupim. Vsichni mi ale uvisi a naopak ja nechytnu hak a kluci mi odjizdi. Jeste se snazim zabojovat, ale uz mi vlacek odjizdi a do cile tak prijedu sam s dvacetivterinovou ztratou. Nicmene vubec toho nelituju, chtel jsem to zkusit tak jsem to zkusil, v tom technickem dojezdu a spurtu bych asi o moc lepe nedopadl. V cili vyjeti a cekam na kluky, chvili trva nez se nekdo objevi, konecne je tu Jirus a hlasi ze mel technicke problemy, pak dorazi i Kolikac s Technikem. Pred odjezdem potkavame dokonce Krakonose, takze nemuze chybet spolecna fotka. Byl to v Krkonosich moc pekny den a heslo delej co te bavi a uzivej si to jsem dneska naplnil mirou vrchovatou.

  
  
  
• Hrabosh – Jsem rád, že jsem v jednom kuse!
  
  

  Včerejšek byl věru vypečený.
  
  Kolem Pražské se jezdí po všelijakém povrchu, varovali před sjezdem z Tetřevek, takže jsem se rozhodl přehodit pláště na 28mm. Foukám a rána, že mi zvonilo v uších. Seš blbej, myslel sis, že jsi plášť nasadil správně a místo toho jsi ho skřípnul. Beru rezervní, foukám a v pět ráno vyrážím na nádraží. Cestou při brždění zadní kolo cuká. To se spraví v Trutnově.
  
  V poklidu přijízdím od nádraží, dávám kolo do servisu a jdu se přihlásit. S číslem se vracím pro kolo. Prý mám ohnutý ráfek - od toho byla ta rána. Na tom se závod odjet nedá. Obíhám parkoviště a všech se ptám jestli nemají náhradní zadní kolo. Nemají. Nakonec se nade mnou ustrnou nejmenovaní borci (nepřejí si být veřejně jmenováni) a půjčují mi celé kolo. Musím si tam ale přeházet košíky na vodu a sehnat kam vrazím svůj nepojízdný bicykl. Za sedm minut deset vracím klíče Strejdovi a stavím se na start. Ovšem hodinuapůl, kterou jsem plánoval na snídani a nakoupení traťovek v sámošce je v čudu. Mám hlad a jazyk se mi lepí na patro. V kapse akorát jednu tyčinku od organizátorů a bufet na 60km. No třeba nějak dojedu.
  
  Hned od startu to cuká, několikrát se brzdí skoro do zastavení. Nikdo neukazuje, vymetám jednu díru za druhou. Krátká mě dojede těsně před přejezdem do Polska. Postupně se cedím dozadu - po rovině se svezu se skupinou a na brdku si vystoupím a počkám na další. Asi na třicátém kilometru na rovině hodně fučí z Čech do Polska. Jedeme srovnaný jako divoké husy při tahu, když v tom první zničehonic hodí vlnu asi půl metru ke kraji. Jako domino mě to vystrkuje až na trávník. Řvu a už si vybírám kam to zapíchnu. Naštěstí se vlna zastavila. Borec (760) mi pak akorát odsekne, že si mám držet větší odstup.
  
  Zase se cedím a asi na 40km si zas vystupuju z asi dvacetičlené skupiny. Přejedu přes brdek, jsou asi 50m přede mnou, a lítaj vzduchem. Naprostá rovina, perfektní asfalt, široká silnice... Z té skupiny tam s nimi nikdo nezůstal. Naskákali na kola a zmizeli. Jeden to odnesl fakt hnusně, další dva taknějak normálně odřený, čtvrtej lehce. Hodně hluboký odřeniny, trochu v šoku a ještě si neuvědomoval si co se mu stalo. Přední karbonový kolo vejpůl, zadní vyletělo z vidle. Sbírám kusy kol a věcí, snažím se borce posadit, pro případ, že by omdlel. To se nedaří, ale ani neomdlívá. Nikdo nemá číslo na organizátory (alespoň se k tomu nehlásí). Mávám na projíždějící skupiny, aby to do nás nenaprali. Naštěstí od nějaké křižovatky přibíhá hasič a huláká do vysílačky. Tomu nejméně pomlácenému půjčuji nářadí, na předním kole má osmu, tak si povoluje brzdy. Další dva mají taky rozflákaná kola, jeden hlásí zničenej mobil. Mezitím z nehlídané křižovatky vyjíždí auta na trasu závodu a jedou do protisměru, odkud je na jiné křižovatce vrací jinej hasič. Co jsem pochopil, tak někdo na tom rovném úseku hodil vlnu.
  
  Nasedám, jedu dál. Jsem z těch lidí dnes nějakej otrávenej. Měl jsem zůstat ve skupině se Strejdou a Lenkou, ten nejezdí jako debil, ukazuje... Pod stoupáním na Pomezky se dostavuje vlčí hlad. Fakt vlčí. A žízeň. Protože jsem se nestihl najíst a napít před startem a sháněl jsem kolo. Navíc je větší teplo než podle předpovědi a to mi taky nepřidá. Do kopce mi to fakt nejede a začíná mě bolet hlava. Počítám, že se to po najedení snad spraví, ale ztrátu už nedoženu. Koukám na hodiny a konstatuju, že bych dojel pozdě a ti od kterých mám půjčené kolo by asi nebyli nadšeni. Dorážím na Pomezky rozhodnut si vyžrat startovné, když už se nedostanu na ten druhej bufet.
  
  Na Pomezky přijíždí kluk, který se shání po pumpě. Nemají. Prý má pomalý defekt, vyměnil duši a i tu píchnul. Protože vím, že na krátké mě stejně neklasifikují, tak mu půjčuji lepení (duši jsem spotřeboval ráno) a pumpičku, třeba tu dlouhou dojede on, když ne já. Než si to opraví, tak vyžeru ten bufet. Při téhle pauze mě míjí Aqua.
  
  Beru si cajky zpátky a jedu vrátit kolo. Kolem Hrádečku jedu jak pitomej, už s nikým nezávodím a stejně tam třikrát! vylítnu do protisměru. Furt lepší než borec z Dukly se kterým jsem jel vlakem tam i zpátky a který to tam v zápalu boje o bednu v jedné zatáčce poslal do lesa (a naštěstí jenom urval patku a přehazovačku).
  
  S ohledem na uvedené zážitky jsem přesto se svojí účastí spokojený, protože jsem se vrátil v jednom kuse a oprava kola mě snad nebude stát majlant.

  
  
  
• McHamer – Občas ani lepší výkonost nestačí:-)
  
  

  Máme před sebou další v celku hezkej závod. V tejdnu ale moje pocity nebyli vůbec dobrý a nebejt předem zaplacenýho startovnýho, tak bych ho určitě vynechal. Byl jsem docela zvědavej jak se mi pojede a jestli někde brzo neodpadnu. Na startu nikoho moc neznám a tak si řikám, že se alespon nepojede moc rychle a dýl tam vydržím. Po startu se jede ale opravdu pomalu a tak to zkouším na čele rozhejbat at už sám a nebo se ke mě docela často přidává závodník ze Sparty. Takhle to je pořád dokola a tak pod kopcem na Pomezky mám za sebou přibližně deset pokusů o odjetí, až si řikám jestli za to v kopci nezaplatím.
  V kopci se ale opět nejede, tak to občas zrychlím. Přibližně 4km před vrškem po té co táhnu balík za to vemou kluci z Kolína a tenhle nástup opravdu bolí a chvilku trvá než se srovnám. Odjíždíme přibližně v 5 lidech. V kopci se to redukuje na 3 a asi 1,5 km před vrškem se moje nohy cejtěj, že můžeme přidat Tak začínám tahat víc a víc a na kopci jsem první. Nicméně žádná prémie tu není, takže je to stejně fuk. Dál to valíme ve 3 lidech, ze sjezdu je ale nepříjemnej proti vítr a tak se to po přibližně 8km zase sjede. Ted nás je přibližně 15 a vše se opakuje a nikdo nechce jet. Tak to zase zkouším a stále nic a nic.Na posledních 5 km při opětovném pokusu cejtím náběh na křeč. Řikám si, že nakonec ještě dojedu ze skupiny poslední. Pak za to bere starší týpek v BMC dresu a odjíždí.
  Za ním se vydávaj dva Kolínáci a já čekám a to byla bohužel chyba. Nakonec jsem se rozhoupal v kopci taky nastoupit a týpka v BMC sjíždím a do závěrečného sjezdu jdu na 3. nebo 4. pozici. Bohužel tady mě přeskočej další 3 a dojíždim sedmej. Ono ve výsledku bejt 7 nebo 4 je stejně fuk a ze sjezdu rozhodně nehodlám kvůli pár místům riskovat. Nakonec tedy s výkonem spokojenost ale umístění tomu moc neodpovídá. Příště na tomhle závodě přece jen radši zkusím dlouhou Tak zas někde příště

  
  
  
• Mišutka – Nestudoval jsem profil
  
  

  Už rano se necítím dobře, jsem nějaký unavený a tuším, že to dnes nedopadne dobře. Jaký to rozdíl oproti Beskydu, kde jsem byl motivován, měl nastudovaný profil, plán, který vyšel až do toho prvního defektu a pádu. Teď stojím na startu v polovině pelotonu a tuším, že se přes me bude valit lavina, protože se nestartuje do kopce jako na Beskydu. Sice je oficiální start až po dvou kilometrech, ale už se cedím dozadu. Tohle loktovani nemám rad a po chvilce vidím jak hrozně moc lidi mám před sebou. Je to nervózní i nějaký pády jsou, když to nějaký střelec nezvládne. Přichází první hup a tak zapinam turbo a po levé straně letim nahoru. Vidím Profesora, ztrátu cca 20 metrů už nedolepím. Ujíždí i Ric. Organizují grupu a po chvilce skupinu Rice dojiždime. Na chvíli zvolním a odfrknu si. Ale po chvilce ostře doleva a vítr z boku. Pár jedinců odpojuje lajnu, takže zase dolepuji. No zatím je to slušná časovka. Po padesati kilometrech hákuji jednoho a po chvilce zjišťuji, že jsme se odpojili ze skupiny. A přichází další chyba. Nestudoval jsem profil a vím jen to, že první bufet je na 61 km a mám za to, že je na Pražské boudě. Takže jsem očekával, že za chvíli pojedeme do Pece pod Sněžkou a tak zvolňuji a čekám na skupinu. Pak se od jednoho dozvídám, že to ma ještě pět kilometru do kopce a bufet je na 61 km, ale je to jiná Bouda. To už me mezitím dojela skupina a s nima jedu až nahoru. A to byla další chyba, protože mi nedošlo, že jsem v Čechách, kde je to samej prestižák, co nestaví na bufetech, protože tu ma různé podavače bumbání a papání. Takže tu skupinu definitivně ztrácím. Jsem těžce demoralizovany, protože jsem dřel 60 km úplně zbytečně. Na parkovišti po zavodě jsem potkal toho kluku, kterého jsem hakoval a divil se proč jsem s nim nepokračoval. Měl jsem, získal bych čas na bufetu a skupina by mi neujela. Do Pece pod Sněžkou jedu v klidu, musím se srovnat, protože zatím to byl jeden velký sprint. Pražskou jsem nějak vylamal, že bych tlačil neprichazelo do úvahy, protože to by byla poslední rána v tomto podělaném zavodě. Pak už bych si zavolal taxi. Do Stražného na pohodu a na bufetu také. V klidu jsem pojedl, pokecal s obsluhou a nakonec jsem i vyměnil jednomu šikulovi duši, poté co zlomil monty paky, při sundavání pláště. Když jsem chtěl odjet vidím, že přijíždí Ric, tak na něj počkám. Jedeme ve čtyřech, tempo ucházející. Poslední kopec se snažím jet v tréninkovém tempu, tak jak jezdím alpská dlouhá stoupání. Občas chytnu díru, ale bez potíží si to dolepím. Horší je to ve sjezdu v Janských Lazní. Nestihnu předjet auto před nami a proti jedoucímu autobusu nechci zmuchlat karoserii. Dole s jedním Profijezdcem na dresu hakujeme Rice s tím druhým. On to v brdku stihne mě cvaklo a navíc se mi chce moc s pískem.Kašlu na to. Pak už to jen v klidu dojedu. No nazývat to marathonem je odvážné. Spíš je to takový delší UAC. Tomu odpovídalo i nasazení. Jen místo 10 okruhu kolem kupky hnoje bylo tohle v hezkém prostředí.

  
  
  
• Technik – Krásný a bolavý závodní
  
  

  V Trutnově jsem si zase ověřil, že mě to s váma šlápoty strašně baví. Od začátku do konce.
  Zkusím tak se zpožděním dat do kupy nějaký ty postřehy.
  Krásné prostředí Krkonoš kde jsem byl lyžařsky i turisticky odkojen mě naplňuje takovým tím pocitem, ze tady do toho místa patřím a mám to tu rad.
  Na startu jsme s Profesorem profesorsky tak v cca první třetině. Ještě se trochu procpeme k Vaškovi, ale na prominentní pozici Kapra a Kolikace čumíme z uctivé vzdálenosti. Start výstřelem z děla je originální a kdo by byl náhodou na startu moc v klidu má zajištěnou dávku adrenalinu z leknutí.
  První kilometry po startu jsou jedny z nejnervóznějsích, jaké jsem kdy zažil. Slabší povahy postupně opouštějí pozice a důležitý je zabudovat se v balíku blízko čela. Jakmile se někde objeví škvirka, je nutno ji poradně zaleput dřív než tak učiní někdo jiný. Daří se, za chvíli jsem u Kolika a pak už se učím profesorky styl pohybu v balíku od Kapra a Dreamera. Občas se trochu propadám, ale staci jen zachytit Dreameruv atak a jsem na špici.
  Nájezd do kopce na Pomezky je super. Jedu krásně zašitej. 28km/h v 3% stoupání ani nebolí. Po par kilometrech procenta rostou a já s klidným svědomím nechávám balík jet. Mám splneno a nechci vytuhnout ještě v Polsku. Je to bomba, jsem v grupě s Kolikačem, to je už dlouhý léta moje měřítko kvalitně odjetyho závodu. Na Pomezkach máme tak 2 minuty na čelo, ale víme co nás čeká, takže opatrně a prošetřit síly. V Úpě je nás asi 15 a tocime poctivě kolotoč, až si skoro říkám ze zbytečně. Je s nama par kousku jejichž špice mi vůbec nechutnaj, proto je moje spic vždycky jen hodně sporadicka. Kolíkáč hlásí ze je v háji a já jsem někde v sousedství. Najezd do nebeskyho stoupání na Pražskou působí na náš balík jak obrannej granát na utocici rotu. Jedu si svy tempo a jsem tak na 10. fleku, Kolíkáč neuvěřitelně drtí výškový metry ve stoje a mám pocit ze ho dneska vidím naposledy. Postupně se mi ale daří držet tempo a sbírám jeden korálek za druhým. Nahoře jsem tak půl minuty za Kolíkem. Hodím do sebe 3 kelímky a malém z toho bleju. Ve sjezdu doskocim 3 kusy a po 5 minutách už je mezi nama i Kolíkáč.
  Do Straznyho jedem asi normálně, ale já už vidím všechny svatý. Gel tyčinka magnezko a maximální zašívárna. Ve Stražnym zase kelímek a rychle za grupou která skoro nestaví. Kolíkáč mění palivo a není s nama, je na čase trochu zakotvit, ale zkušenej mazak nás doletí jakoby nic. Po nájezdu na hlavní nás bohužel doleti dalších asi 20 možná 30 lidi, což ale není důvod měnit taktiku, Hoffmanky se blíží. Zase jsou s nama ty draci co to hrotili v Peci a já trpím jak zvíře už dole v Dole.... Kolíkáč si jede normální tempo a dodává mi síly povzbuzuje hecuje a zase uklidňuje. Nahoře je naše grupa tak poloviční a já už melu totálně z posledního. Zbytek už je jenom odvoz do cíle. Jedu ho tak z půlky skupiny, Kolíkáč visí netecne na konci, občas po něm kouknu, vypadá apaticky, ale ten si nás odjet určitě nenechá.
  V Trutnově je tam par nastupů, ale vše je zalepeno. Najednou záblesk oranžové energie, Kolíkáčuv nástup už slaví úspěch, zuby nehty se ho drží jeden kus. Chvíli přemýšlím a koukám jestli po nich někdo nepůjde ze bych se svezl, pak už na nic nečekám a po krátkým nástupu jsem s nima když Kolík zrovna odstridava a hned skáču do háku na druhou pozici. Ješte nás doskoci jeden Stark a už se řítíme do cílového sjezdu, ostrá práva mi vyjde skoro bez brzdy a najednou jsem sám. Na cílových kostkach dam ještě někoho, ale ani nevím jestli nejede krátkou. Tak takovejhle závěr jsem si nepředstavoval ani ve snu, fakt bomba a díky Kolíku!!!!

  
  
  
• Kolíkáč – Někde to jde a někde nejde...
  
  

  Experimentovaní s výbušnou směsi v mých bidonech mě znovu vytrestalo, již první zkušební lok v autě žaludek moc nepobral, do toho stálý boj se zadní rýmečkou a o průšvih bylo zaděláno. Tak to jsem si udělal virtuální berličky, proč někde odpadnu a hurá na start!
  Nečestně se nakýblovat s Kaprem do první lajny, Beda Prucha nám drží fleka jako na Beskydu. Rána jako z děla a už se masa těl dává do pohybu. Dreamer to trefně označil za válečný stav, stále čekáte, odkud dostanete ránu. To je hold silniční hromadná cyklistika, to k tomu patří. Ale bohužel moje hlava dnes nepobrala ten úvodní nervák. Jedu jako žáček, na rozdíl od skvěle zabudovaného kvarteta Jirus, Dreamer, Kapr a Technik přede mnou.
  První mini stoupání k Žacléři, ale v té mase loktů to ani nebolí, jen se soustředit jet rovně. Nájezd na hlavní silnici, trochu děr, 2 přejezdy a s hrůzou se otáčím, že dělám koncová světla čela! A dávám si jako howado, prostě moje klasika, proč, proč? Polská Lubawka a parádní kostkový průjezd přes náměstí obsypané diváky. A zase plápolám, neschopen se posunout škarpou vpřed. Za to budeš Kolíkáči platit!
  A tak přišlo to, co se dalo čekat. Za Bukowkou nenápadná hrb, díra, protivítr, koukáme po sobě, kdo tam vsadí pro ostatní pár wattů... Připadám si jak ve zlém filmu, jsem totálně demoralizován, břicho bolí, z nosu lítají potoky hlenu a čelní balík fuč! Jsem na pár facek! Šátrám v prázdných zadních kapsách, vylejvám bidony, ze kterých se mi chce zvracet a vlastně tak přemýšlím, že to možná ani nedojedu. Nohy na odpis, bufet daleko a já jsem bez přísunu energie a tekutin.
  Pak se ale ten nahoře asi smiloval a poslal některé borce z čela do škarpy na močení. Tak takový obrat umí snad jen cyklistika Chytám se jednoho mlaďocha, se kterým i chvílemi střídám a po totální kaši jsem zpět. Akorát, když se začíná stoupat na Pomezky. Pozdrav se svými soukmenovci, Kapr úplně hotový, kde prý jsem, že myslel, že jsem padl. A nohy jedou, jak jsou z toho šrotu zahřáté. Technik se mi lepí na zadní kolo, Kapr už mává o zatáčku níže. Tak tedy hurá na Pomezky!
  Tady už není žádných výmluv na nějakou špatnou pozici, najel jsme tam asi v půlce balíku a spravedlivě odpadám na výkonnost . Škoda, že to nešlo ještě zůstat o grupu před námi, kde třeba jel Jeff a Indián, ale po tom, co jsem prožil před chvílí, si musím vískat blahem! Je tady Starkovec Láďa Šindelář, soupeř Kapra Láďa Vlček, Patrik Swaczyna a další a další ... ale hlavně náš Technik! Jet se Šlapkou v grupě, to je pro mě vždy euforický zážitek. Pomezky zdolány, na bufetu bidon s vodou a banán a letíme dlouhým sjezdem na rozcestí k Peci.
  Břicho furt bolí, magnet od rozcestí k úpatí smrtící stojky na Pražskou, se tak nějak jede nejede, chvílemi jak kdyby náběhy na křeče, asi z té hrůzy, co nás čeká. Ale Pražská mě překvapivě nepopravila, ba naopak! Vytloukám bolest jinou bolestí. 39x28 si spokojeně chroustá a já nejkratší cestou směřuji nahoru, žádné kličkovaní od kraje ke kraji. Největší motivací je bufet nahoře, musím všechno doplnit a grupa určitě nebude stavět. Takže žádné ohlížení, furt strojově nahoru. Kudla mě to snad i bavilo! Pozdrav od Vaška Klause jr., užít si atmošku kravského zvonce a připadat si jak na průjezdu přes Tourmalet! Na bufetu doplnit proviant a mydlit to do nebezpečného sjezdu a čekat na sjetí grupy za mnou.
  Tak to klaplo, to břicho přestalo bolet a sjezd jedu na první figuře a postupně cítím, jak se mi lepí na záda poztrácené vagónky z Pražské. A mezi nimi i famózní oranžový Technik! Parádní chvíle! Stoupáme na Strážné, zase moc nejedeme, ale ani nějak neprotestuji, nohy už jsou slušně posekané. Sjeli jsme si Mirka Thumu a par dalších lidí, je nás asi kolem 8 kusů. Strážné bufet zase musím stavět, grupa letí dál, ale můj soukmenovec Technik ji skvěle přibrzdí a před točkou doleva jsem s nimi! Díky Pavle!
  Po úzkých silničkách padáme na hlavní silnici. Tady se ukazuje, že jsme se chvílemi moc flákali a zezadu nás docvakává snad 20 lidí Uff to je síla, cedím se na chvost a kontroluji, kdo to všechno přijel. Čekám třeba i bráchu, ale místo něj jen nezdolná legenda Robert Kleiner. V hlavě mě ale šrotuje, že třeba jede kousek za námi a bylo by pěkné mu odpojit oba soupeře z naší grupy. Ale to jsou jen takové úvahy, které mě mají rozptýlit pozornost od mých nohou, ve kterých zlověstně poškubává. Ještě to bude robota do cíle, Černý Důl bude vystavovat účtenky!
  O tempo se především stará Láďa Š. s Mirkem T., s Technikem ale držíme zuby nehty a navzájem si dodáváme oranžovou wattáž. Je to nekonečné a před koncem kopce se začíná platit. Oba soupeři Kapra zůstali za námi, včetně dalších lidí. Takže sjezdem přes Jánky už zase jen v cca 15 lidech. Dostal jsem se do značně zkyslého stavu. Vlaju na ocásku a jen si odškrtávám poslední kopce, brdky, magnety a kilometry. Sjeli jsme pár dvojiček, škoda, tady kdyby se točila pravidelně celá grupa, mohli jsme možná pohltit ještě zajímavá jména - třeba Jeff, Přemek Kuchař byli minutu před námi... Ale jsem tak zdevastovaný, že vůbec nemám náladu něco organizovat. Vepředu se točí 2-3 lidi a já už jsme smířen s tím, jak mě dovezou do cíle. Stejně jak se znám, tak v tom technickém klikatém dojezdu nebudu riskovat, a tak nebudu mít šanci. Nikdy bych v tuto chvíli neřekl, jak se to může změnit!
  Před cedulí Trutnov nastupuje Thuma a odjíždí, to mě nějak probudilo z letargie a říkám si, že by třeba bylo hezké být o těch 15 míst vepředu ve výsledcích než se jen nechat dovést do cíle. A tak když přijde již asi legendární dloubák v Trutnově před kruhákem, pěkně zleva přelítnu grupu nástupem, kterých bych od sebe před pár minutami vůbec nečekal. V grupě to jen zahučí a pořádně zanadává, ale mě nohy jedou a před kruhákem jsme rázem jen ve 4 lidech včetně howaďáka Technika! A točíme jako z partesu, zatáčky nezatáčky, furt plnej kotel. Láďa Š. nezvládá ostrou pravou a jde na chodník, já se držím za Technikem a mordujeme cílové kostky! Tak to je grandiózní finále, které bylo vychcané, ale tak to hold v cyklistice chodí...Cílové obejmutí s Technikem, chlapákem, který nemusí jezdit v zimě do Ústí, ale stejně to tam furt má! Díky bejku, bylo mi potěšením!
  Mám trochu výčitky, ten start ani ten cíl nebyl úplně košer, ale kolikrát jsem to zažil v obrácené roli? Teď mě bolí v krku, ale kudla stalo to za to! Ta stěna k Pražské se mi bude zjevovat při usínání! Nádherně připravený match, furt mi hlava nebere, že někde to jde a někde nejde...

  
  
  
• Radim – Krakonoš aneb setkání s Čendou
  
  

  Prvním letošním maratónským počinem byl Krakonošův cyklomaraton – relativně krátký, ale výživný, a to zejména díky výšlapu z Pece na Pražskou boudu, kde je dole místy sklon přes 30%. Doprovod mi dělala Klára, taky se silničkou, ale závod nejela, že prý si v klidu dojede do Pece a bude fandit právě v tom nejprudším místě na začátku stoupání pod Poustevníkem. Počasí bylo příjemné letní, takže krátký-krátký na startu jsem stál docela vzadu, ale zato jsem se zde potkal s bývalým kolegou Michalem, se kterým tu mám vzájemné skóre 1-1, a jako překvápko také s Čendou Hačeckým, který prý startovné na maratonu dostal od kluků jako dárek k narozeninám. Po startu se kvůli uzavírkám na původní trase jelo netradičně hned na Královec zadem přes Lampertice, a jelikož stoupání to bylo plynulé a ne až tak prudké, tak se celý velký balík příliš nedělil, ale jak jsem byl poměrně vzadu, tak jsem si několikrát zaskákal na gumě jako jo-jo, až mě to po chvilce samozřejmě eliminovalo, ale pořád jsem byl v části, kde to frčelo stále docela slušně. Při sjezdu z Lampertic do Královce ale zjišťuji, že mě nějak nápadně brzy začínají tahat stehna, kouknu pod sebe a ejhle – sedlovka zajetá snad o tři centimetry dolů až po objímku blikačky. No jo, asi jsem si neměl před startem tolik hrát s novým momenťákem, aneb od teď už vím, že i když je na objímce uvedeno max. 5 Nm, tak tomu nemám věřit a mám to naopak utahovat aspoň tak na 8 Nm, jinak ta potvora začne zajíždět. Nedá se nic dělat, na křižovatce v Královci musím zastavit a normálním multifukčním klíčem to poštelovat bez ohledu na nějaké doporučené Nm, mám to sice celkem rychle, ale tak dvě minutky zásek to je, což ve výsledku znamená propad tak o dvě až tři skupiny dozadu, no ale stále jsem v hře. Michal mi odjel už před tímto mým problémem, na něj bych dnes stejně asi neměl, a Čenda přijede ve skupince, do které se po tomto defektu zapojuji. Po přejezdu do Polska začne být znát vítr šikmo zepředu, chtělo by to, aby jezdec na čele skupiny jel spíš po prostředku a další se naskládali šikmo za něj, Čenda se to snaží chvíli organizovat (to bylo naposledy, co jsem ho v závodě viděl, pak v nějakém brdku asi zůstal trochu zpět), ale Poláci mu asi nerozumějí a moc to nefunguje, takže se hodně větráme a hovno sjíždíme, nicméně lepší aspoň takto, než někde plápolat ve větru sólo. V Polsku děláme oproti předchozím ročníkům trochu zajížďku, abychom dohnali celkové kilometry ztracené v úvodu, kdy se nejelo přes Hrádeček a Žacléř, a na Pomezky tak stoupáme o něco delší cestou. V kopci samotném se mi jede tradičně dobře, neodjíždí mi to a naopak mi připadá, že jako jeden z mála v okolí dokáži zrychlovat v místech, kde stoupání na chvilku povolí a těžit z toho, takže se sice polehoučku, ale přeci jen pohybuji z pozice ocasu skupiny pod kopcem až na téměř čelo na vrcholu, přičemž skupina už je hodně natažená po kopci a dokonce dojíždíme i nějaké jezdce z předchozí skupiny. Na bufetu na Pomezkách jen přibržďuji a beru za jízdy banán, ve sjezdu se zformuje asi patnáctičlenná skupina a když míjíme v Peci horní parkoviště, tak si vlezu dopředu, aby Klára viděla, že se toho nebojím a taky abych vypadal dobře na očekávané fotografii, jako že to celé vedu a udávám tempo, a ne že chcípám někde na konci vláčku. Je teda fakt, že kopeček je to opravdu brutální, sice to nejhorší máme rychle za sebou, ale i to co následuje, tak není nic moc sklon pro silniční kola, takže to na čele vydržím tak akorát ke Kláře a pak mám chvíli pocit, že asi chcípnu, pár lidí jde přese mě, ale pak zase chytám jakžtakž dech a pomáhá mi i letošní moje nová cik-cak taktika, kdy nejedu prudké pasáže (takže prakticky celý kopec až na Pražskou) přímo, ale kličkuji ze strany na stranu – dopředná rychlost je sice tak o 1 km/h nižší, než kdybych jel přímo, ale zase to tolik nervu a mám pocit, že je to ve výsledku lepší, protože nahoře se necítím zdaleka tak vymletej, jako jindy, a dokonce i poznávám a reaguji na povzbuzení od Ester s Ivošem, kteří mě sem přijeli podpořit z Červenokostelecké boudy. Na Pražské na bufetu už stavím, pár kelímků s ioťákem, něco málo k snědku a jede se dál – klasicky přes šotolinu nad Hrnčířskou boudou, úzkou rozbitou asfaltkou na Lesní, pak už trochu lepší cestou na Tetřeví a hurá dolů do Dolního Dvora. Celkem se to potrhalo, žádná větší skupina už se nekoná, stoupání do Strážného jedeme chvílemi dokonce jen ve dvou, ale pak po dalším bufetu ve Strážném se to naštěstí celkem pospojuje a tak deset plus nás zase je, takže přejezd přes Lánov do Čisté celkem odsýpá. Kopec na Hoffmanky naší skupinku opět potrhá, ale daří se mi zůstávat mezi první čtyřkou až na vrchol, ve sjezdu jim odjíždím, ale dole se to zase pospojuje aspoň do tří a valíme přes Hrádeček k cíli. V posledním kopci už v cílovém Trutnově opět to, co zatím vždy v tomto místě – křeče do stehna, přitom do té doby se mi jelo dobře, nevím, proč zrovna vždycky tady to na mě přijde, asi nějaká karma. Ale už s tím tak nějak počítám a jedu dál celkem naplno i s cukajícími svaly, přitom dojedeme ještě pár klidí před námi, takže dojezd je lehce nepřehledný, z té naší trojičky jsem druhý (předjel mě Jaroslav Rubeš, se kterým jsem pohyboval prakticky celý závod už od skupiny v Polsku, takže tomu to přeji a gratuluji), ale ještě jsem na cílové rovince chroupnul dalšího minimálně jednoho, co byl do té doby před námi, takže s pocity spokojenost, s časem 5:02:06h (průměr 28,8 km/h) a výsledkem - 219. místo absolutně z celkem 351 (78. v kategorii ze 128), již méně. Přes pět hodin jsem to zde ještě nikdy nejel a k první polovině výsledkové listiny byl také poměrně daleko, ale je fakt, že letos byla jiná trasa, tak to není úplně vypovídající. Sice na délku to bylo zhruba stejné a na převýšení to bylo řekl bych docela i o něco menší, což by negativní dopad na čas mít nemělo, ale těžko říci, něco vzalo to korigování sedlovky a pak ty skupiny, do kterých jsem se tím propadl, asi nejely tak, jak by jely ty předchozí, ve kterých jsem se mohl udržet, ale to jsou jen kdyby. Pocitově to ale bylo celkem dobrý, bojoval jsem, závodil až do cíle, kopce jsem vyjel obstojně, s křečí si poradil, počasí vyšlo, Klára byla s výletem do Pece také spokojená, takže celkově hezký den na kole.