Akce Krakonošův cyklomaraton 2018

Akce Krakonošův cyklomaraton patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2018-06-16.

:: Propozice :: Celkové výsledky :: Diskuze :: Foto :: Flyby :: Roadcycling :: Relive :: ČT :: Report Standa Prokeš

Historie: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017

• Dreamer – Krkonose s olympijskou medailistkou
  
  

  Krakonosuv cyklomaraton mam rad. Je to relativne novy zavod, ktery vznikl v roce 2014 a od toho nasledujiciho jsem se zucastnil vsech rocniku. Ani letos jsem si jej nemohl nechat ujit, pocasi preje, neni na co cekat. Rano me nabira do auta Strejda, poprve tak nejedu na Krakonose s Kolikacem, ktery uz se domluvil s ostatnimi kluky. Cesta ubiha svizne, posnidam, posvacim, na zachod si odskocim a zhruha hodinku pred startem uz se jdeme se Strejdou kratce rozjet. Po pul desate uz ale radeji stojime s klukama na startu, protoze nas pojede opravdu hodne, kolem 700 lidi, navic kratka i dlouha trasa budou spojene. Samozrejme me to netesi, ale je to pro vsechny stejne. O stres v pelotonu kazdopadne nouze nebude.
  
  To se ukazuje hned na jednom s prvnich kruhaku, kde si o obrubnik ustele prvni jezdec. Pak se odmavne ostry start a jede se. Tim jak je nas takhle mega velky balik, tak se snazim drzet rozumne vepredu, zachytnym majackem mi je skvele pozicne jedouci Kolikac a Kapr. Zahy me predjede Michal Kubicek a Salo, takze mam dalsi magnetky, vidim i Standu Prokese. V prvnim brdku po startu nekde na 10km to lehne ve stoupani, nastesti se tomu vyhnu. Nasledny sjezd v pohode, vlastne ani nema cenu hrotit to a jet uplne vepredu, protoze je jasne, ze do Polska a pod Pomezni Boudy nas dojede tak 200 podle me. O kus dal sleza z kola Salo, asi bohuzel defekt. V baliku se jinak jede dobre, stiham se obcas i napit a kdyz v Polsku rikam M. Kubickovi ze uz mam vypity skoro cely bidon, tak je prekvapeny a rika ze jsem toho vypil vic nez on, coz je opravdu na povazenou. Kriticky moment v Polsku je pro me v prvnim meste za hranici, kde je zleva zuzeni a na zemi lezi bidon, ktery prejedu, nastesti nespadnu ani nedefektim. To se s bidonem snadno muze stat, pamatuji, jak takhle jednou mel defekt F. Rabon na Pave Milovice.
  
  Mirime do stoupani na Pomezni Boudy, snazim se propracovat vic dopredu, coz je tady dulezite. V momente kdy uvidim neprehlednutelne pozadi Rudy Novaka, jsem spokojeny a jedu si tempo do kopce. Uplne celo se sice trhne, ale pohledem na tepy usoudim, ze nema cenu se zrusit na prvnim kopci, kdyz me ceka jeste Prazska Bouda a spol, zatimco na cele bude jiste vetsina lidi z kratke. A tak trochu zvolnim, Ruda stale na kontakt, naopak me dojede P. Bencik, ktery dela "doprovod" olympijske medailistce, bikerce Maje Włoszczowske. Na vrcholek tak dojedeme spolecne v mensi skupine, sice jsem docela na srot, presto stihnu pochvalit P. Bencika za jeho komentovani v televizi. Jiste si musi rikat, co to bylo za blazna, kdo v tom nejvetsim vypeti stihne jeste mluvit. Jindy by to ale neslo, protoze v nasledujicim sjezdu za to Petr vezme a odvazi i Maju, profik se nezapre. Nastesti se nejak zahakuji a par borcu doskoci zezadu a tak se nam dari sjet se do mensi skupinky asi 8 lidi. Pak dojedeme i grupu s Rudou, tak to mam radost. Nez ho ale stihnu pozdravit, Ruda miri rovne na kratkou trasu a my doprava na dlouhou.
  
  P. Bencik dokonce pred Peci dojede dalsi vetsi skupinku pred nami, kde je mj. Liba Janousek nebo V. Novak. Mne se tam take povede doskocit, ale to uz zacina samotna Prazska Bouda. V. Novak vycvakava nohu z pedalu v te nejprudsi pasazi a pak uz jde pesky, nasednou se na kolo neda. Jedu si svoje, celo te spojene velke skupiny mam par metru pred sebou, ale tim jak jsme je dojizdeli pred Peci, to preci jen stalo vice sil. A tak nastava presne ten moment, ktery nemam rad. Par lidi odpadlo, za mnou nikdo, ale tu hlavni skupinku ne a ne sjet, pritom nejedou rychleji nez ja. Mozna to chtelo zmacknout se o trochu vic, ale uz je pozde. Jak vyjedeme na planinu, skupina se mi pomalu, ale jiste vzdaluje. Zezadu me doskoci jeden borec a zahy i opet jedouci V. Novak, ktery nam v nasledujicim sjezdu ujede. Snazim se stridat a jet co to jde, ale tim ze to je technicky sjezd, tak to moc efekt nema. Presto obcas porad V. Novaka zahledneme, takze alespon jedeme stejne rychle.
  
  Uplne dole po narovnani silnice vidime ze Vita si doskocil asi pet lidi, takze jedeme s klukem co jede se mnou, chvili srot a k memu prekvapeni si tam take doskocime, ani to tak nebolelo! Tak to je parada, uz jsem se bal, ze pojedeme ve dvou a nekdo nas dojede, tohle je vzdy ta lepsi varianta! Chvili vydechnout, ale to uz opet mirime do kopce, tak ke konci uz to opet boli. Nicmene mam cas se napit, najist a citim se relativne dobre. Take tu a tam potkavame ucastniky Krakonosovy 100, myslim na Kocoura, jak tu nekde pobiha. Na bufetu ve Straznem dokonce beru bidon, tudiz to vypada ze moje lahvicka v zadni kapse dresu zustane nevyuzita, protoze sjezdy prijemne ochlazuji, pocasi je proste tak akorat. Ve skupince s nami jede i jeden Australan, ktery hodne pripomina spurtera Caleba Ewana. Tim jak ale nezna trat, tak jednou ve sjezdu nevybere zacatku a konci v poli, podruhe ze spice zapomene odbocit a jede rovne. Ale jinak jede pekne a i po techto incidentech se vzdy do nasi skupinky vrati. Posledni vetsi kopec na Cerny Dul jedeme pekne tempo, dva kluci z nasi puvodni skupiny odpadaji. Nahore dokonce vidime kus pred nami dalsi vetsi skupinu, zrejme tu s Libou a spol. V. Novak veri ze to jeste sjedeme a tak to zkousime. Do cile chybi 25km.
  
  Jelikoz je ale zaver vicemene rovinaty, tak ac letime s vetrem v zadech, uz je nesjedeme, byt podle vysledku byli pred nami minutu, ale to je porad velky naskok. Pred kruhacem ve stoupani v Trutnove za to vezmu a zkousim roztrhat nasi skupinku. To se mi dari, hakne me a zahy i predjede pouze Kamil Maj z Polska, ostatni zaostavaji. Jeste se tak zmacknu, drzim si Polaka na dohled, jednou se ohlednu za sebe a ujistim se ze tam nikdo neni a uz je tu cil na kostkach. Co dodat? Kdyz se sejde poctiva priprava a nezbytna trocha stesti pri zavode, je z toho krasny den v Krkonosich! Umisteni jsem pred zavodem neresil a plati to i po zavode, tady se vzdy muze stat milion veci, ze radeji dopredu nic neplanuji. O to hezci pak je, kdyz pak dojedete do cile s dobrym pocitem, ze jste tam nechali vsechno, na co jste ten den meli nohy! V cili nasledovala pri cekani na vyhlaseni vysledku a tombolu slusna "afterparty" okorenena bednami Kurete a M. Kubicka. Ale i ta nakonec skoncila a jako v kazde pohadce, i tady zazvonil zvonec a my jsme se rozjeli vstric domovum, kazdy jiste s hlavou plnou nezapomenutelnych dojmu!

  
  
  
• Kuře – Anče, Kubo, Hajnej!
  
  

  Jak vyzrát na Krakonoše?
  No bylo, nebylo...
  Po rozumném zhodnocení najetých kilometrů a počtu závodů volím krátkou trasu. Možná si řeknete srab, ale na té dlouhé bych nemohl závodit. Buď bych závodil a na druhé půlce umřel, nebo bych nezávodil ale jel jen svižnější výlet a na to nemusím platit startovný.
  Na Krakonoše vyrážíme s Rudou už v pátek večer, Ruda zajistil hotel Krakonoš a formu večer dolaďujeme dvěma vychlazenými Krakonoši, prostě stylovka.
  Díky tomu ráno máme na všchno klídek a čas. Při prezentaci ještě odchytnu Jirku Černého se Salem a na rychlo zpunktujeme tým do soutěže. Název Vinohradské šlapky, Sparta ani Sparťanské šlapky nejsou průchozí, takže se nakonec jmenujem: 4 jezdci nakopalipsy
  Až na startu se dozvídám, že nestartujem 5 minut za hlavním závodem ale hned v závěsu. No tak to bude zajímavý. Volím taktiku být co nejdřív na čele, proplétám se balíkem kousek za Salem, který má evidentně stejnou. bylo to docela maso, adrenalin stříkal z uší, i skok ubrubníčku na kruháči se konal.
  No ale jsme na čele, postupně se objevují další nízká čísla, Ruda, Mára Šroll s Šustym, Jirka Černý, McHammer, a mlaďasové z Mapei.
  V kopci je pád a částečně se do toho přimotám, musím vycvaknout a z kola, ale hned jsem naštěstí zpět. V Polsku chytá defekt Salo, škoda, těšil jsem se, že si to rozdáme. Balík je početný a likviduje jakékoli pokusy o únik. Pár jich zkusíme s Márou a Šustym vyprovokovat, ale vždykcy nesmyslně naskočí někdo z dlouhé, takže po nás jde všechno co má nohy. Ale aspoň se v Polsku nenudíme.
  Dopředu je jasné, že na krátké jsou hlavní síto Pomezky. Hlídám si čelo a začátek je docela na pohodu. Přitápět se začíná cca 2km před vrcholem a to už bolí, posledních 300m přetlačuju kolo přes horizont očima. Ale kontakt s čelem jsem udržel a z krátké vidím jen borce z Mapei a McHammera. S Bittnerem(Mapei) poměrně aktivně jedeme i ve sjezdu. Strach z těžkotonážních borců řítících se zezadu nám dává křídla. Hlavně se bojím Rudy, který to umí z motorek takzvaně na kolínko, a lovce DH KOMů Máry.
  Na dělení tras se potvrzuje, že z krátké jsme 3. 20km za 21 minut jsem ještě na kole nejel. Domlouvám s Bittnerem, že je potřeba spolupracovat a kývá že jo. Točíme pravidelně a postupem času je vidět že to Hammerovi moc nechutná a trápí se. Na Bittnerovi je naopak vidět že sil má dost a i technicky je na tom dobře. Občas se ohlídnu a čekám, že uvidím vláček stíhačů, ale nic.
  Tři kilometry před cílem, když odstřídávám, za to bere Bittner. Zvednu se taky, ale za chvilku si zase sednu. Je to jeho. Hammer říká, že spurtovat nebude, ale nenechávám nic náhodě a u pivovaru nastoupím. Je to tam, stříbro jako prase. Radost mám jako bych vyhrál! Další grupeto dojíždí cca 2 minuty za námi. Maja W. dojíždí na celkovém 12. fleku - hodně chlapů bylo dneska zaříznutejch holkou. Jirka a Ruda jsou tu brzo, smrdí to výhrou v týmech jako bohus.
  Posezení po závodě jen podtrhuje atmošku. Nemá to chybu. Týmy berem - 20 litrových Trautenberků se určitě nezkazí.

  
  
  
• Kolíkáč – Stavy, kvůli čemu to všechno kolem stojí za to!
  
  

  Výjezd z Trutnova, prosmýknout se na špic dnešní bitvy a užívat si vyčištěné silnice před sebou. Jak jednoduché, tady vepředu se nejede, točíme se v pár lidech, takhle by to chtělo dojet pod stoupání na Pomezky. Že je za námi málem 700 helem, tomu se snad ani nechce věřit. Pohoda ale nevydrží dlouho, zprava, zleva se to hrne dopředu, ne, nesmím se propadat. Hobluji pravou škarpu za Jonatánem, pozdějším vítězem, jak na vyjížďce v Kolodějích. Registruji oranžové bojovníky, předpisově oblečené, Kuřete, Dreamera a Kapra. Vpravo chodník a těsně přede mě z něj skočí mladý boreček z Hradce a přidává se ke svému rozvernému kumpánovi. Bejk jedoucí vedle mě to komentuje hláškou: „Tak se uklidněte, jinak volám Kaňourovi, aby si vás srovnal!“ Hoši to mají na háku, jak z jejich rozhovoru vyplývá, v kopci nás prý všechny obloží.
  Jedu asi v 10. řadě balíku, když přede mnou smotek, kterému se jen tak tak vyhnu. Uff, rázem jedeme lajnu a pole se natahuje. Tohle sjíždění ze zadních pozic bude bolet. Silnici znovu narvaná od kraje ke kraji, v každém brdku raději malou, ať pěkně točím kadenci. Vyhoupneme na hlavní od Žacléře a padáme do Polska. Slušný tankodrom, ještě vetší respekt z něj má rudoch McHammer, kterého ve sjezdu předjíždím. Přejezd a ostrá levá směr Lubawka. Dnes mi hlava a odvaha funguje, jsem dobře zašitý v balíku a připadá mi, že nemusím ani hrábnout. Pilotem přede mnou je Líba, jedu jeho bezpečnou stopu. Vzpomínám na minulý rok, jak jsem tady trpěl při sjíždění balíku.
  Brdek za Bukowkou jedeme vedle sebe s Dreamerem a Kaprem. Parádní chvíle, jsem rád, že jsem s nimi, užíváme si to. Letos žádný propad balíkem, naopak vršek letím tak lehce. Ale pýcha málem předchází pádu. Ve sjezdu za borcem před sebou nevidím díru v silnici a trefím ji přímo na komoru. Rána a pravá ruka mi poletuje bezvládně vzduchem a jen tak tak se chytám zpět řídítek. Tak další dnešní velká klika, tohle mohlo skončit nehezky.
  Znovu s oranžovými maratónskými legendami bok po boku, tohle se nikdy nemůže omrzet. Nebeská nálada, najíždíme s čelem na rozhodujíc stoupání závodu. Tady se to nadělí do skupinek, ve kterých se již povětšinou i dojíždí do cíle. Nohy mám roztočené, tak uvidíme, do jaké grupy mě Pomezky usadí. Koukám po soukmenovcích, se kterými jsem již letos byl schopen jet a vypadá to dobře. Dokáži držet jejich tempo, nebo dokonce jít i přes ně. Jede se kaše, chytám se záchytných bodů a je jen velká škoda, že jsem tady nedoskočil ještě za záda Ondry Sobka ze Stark týmu, s ním jsem jel Lesnou. Ten pak jel v grupě s velkými jmény, jako je Bejk, Kamil Ackermann. Sjeli si dokonce i Dreamera a nakonec nám nadělili 3 minuty v cíli.
  Ale to v tuto chvíli nemůžu tušit a ani řešit, jelikož už moc kyslíku do hlavy nedostanu, mydlím to na své hraně tím nádherným stoupáním nahoru, ještě mě přejede Eda Evinic z Mamuta, ale i ten je bez nároku na zahákovaní. Formujeme se asi do 15-ti členné grupy, přejezd Pomezek, a tady snad jediná malá výtka k organizátorům, ten bufet by byl potřeba přesunout do stoupání, takhle ve sjezdu, je to pro obě strany většinou neřešitelné si něco předat za jízdy.
  Letíme dolů dlouhým sjezdem a pak točíme doprava mírným stoupáním pod hitovku dne, stoupání na Pražskou boudu. Snažím se dát trochu do kupy, je tu Tomáš Ress ze SportRaces a jejich doprovodné auto, s ním jsem jel minulý rok Krušnotona a ze známých je tu ještě Harny – Petr Harnoš, jo s nimi by to mělo jít. Příjezd od Pece mě ale nezastihuje v nějaké top formě, nohy bolí již v té dolní části a což teprve, když vjedeme do lesa a začneme se drápat tou šíleností nahoru. V lýtkách cuká, jedu na hranici křečí, ani 36x28 nepomáhá, plazím se šnečí rychlostí nahoru, ale naštěstí jakž takž hákuji čelo naší skupiny.
  Předjíždíme borce, co jdou dnes Krkonošskou 100 po svých, vzpomínám na Kocoura, jak asi bojuje. Diváci okolo tratě fandí a povzbuzují a virtuálně nás tlačí nahoru k bufetu. Tam jen kelímek za jízdy si chrstnout z půlky na tvář a z půlky do pusy a soustředit se na sjezd, který rozjíždí Tomáš. Ještě jsem nějak zapomněl na malou stojku před sjezdem, která potrápí, zase je 36x28 v permanenci. Část skupiny jsme nechali na Pražské, teď už jen v 7 lidech letíme černým, úzkým sjezdem pod Strážné. A zase nahoru, romantickým údolím, oproti Pražské to je jen nakloněná rovina, ale zase se jede trochu jinou rychlostí, takže to stejně bolí Sjeli jsme si borce, co nám odjel na Pražskou a docela pěkně točíme, velkou snahu má především Tomáš, který má zprávy z auta, že grupa před námi není až tak daleko.
  Na bufetu ve Strážném chytnout bidon a banán a zase se soustředit na sjezd, ať to neodjede. Před rokem nás pod Černým Dolem sjela velká skupina, tak se ještě chvílemi otáčím a kontroluji situaci. Ale zdá se, že naše grupa jede a měli bychom to udržet anebo naopak sezobneme nějaký okoralý bonbónek před sebou?
  K Hoffmanově boudě na vrcholu posledního stoupání se jede tempo, které přináší do mé mysli stavy, kvůli čemu to všechno kolem stojí za to. A stejně tak i sjezd přes Jánské Lázně a rovina směr Trutnov. Tady jsme roztočili pořádný kolotoč a závodíme na hraně svých aktuálních sil. 10-15 sekund špice a už se pakovat na konec. Hrádeček se letos nejede, a tak jinou rozdrbanou silnicí drkocáme do cíle. Slabší kusy odpadají, nástupy střídají nástupy, ale mě nohy drží a nechci se propadat dozadu. Jak opojné!
  Již jen 4 kusech vletíme do cílového města a bohužel v technickém dojezdu mám nejméně odvahy já, nakonec tedy beru bramboru z naší skupiny, která se zformovala na Pomezkách. Při kontrole kola zjišťuji, že jsem někde vytratil zadní podsedlovou brašničku, takže třetí dnešní klika Nakonec tedy velká spokojenost, ztráta 3 minut na Bejka, 7 minut na Dreamera a 8 minut na Líbu, ty jo, to kdyby mi někdo řekl ráno, bral bych všemi deseti!
  Pochvala organizátorům, my jsme snad nepotkali auto v protisměru, tolik regulovčíků kolem trati, jsem fakt nezažil, poklona!

  
  
  
• Radim – Krakonoš aneb Pražská s vlastními fanoušky
  
  

  Krakonošův cyklomaraton mám rád, navíc letos po dlouhé době se zúčastnil i někdo ze sokolů – dorazil Michal. Ubytko jsme měli i s rodinkama u Ester na Červenokostelecké boudě nad Velkou Úpou, ráno stačilo sjet dolů do Úpy a do Trutnova to pak bylo stále lehce z kopce, tak to jsme si příjemně roztočili nohy. Na startu jsme stáli docela vzadu, byl to hodně dlouhý had, snažili jsme se s Michalem jet u sebe, ale druhej kruhák jel Michal zleva, mě to přišlo, že to bude z rychlejší zprava, tak jsem to tam poslal a pak už jsem Michala neviděl, ale myslel jsem si, že jsem před ním. Cestou na Lampertice jsem se propracoval do takové větší skupinky, kde byl i Michal Stránský, ale brzy se začalo ukazovat, že zatímco on je tam zabudovaný pěkně a v pohodě se veze, tak na mě je to už trochu moc vysoké tempo, na každém horizontu jsem to měl tak tak a zkrátka jsem se necítil moc komfortně. To se ukázalo hned na začátku stoupání na Pomezky, kde jsem poměrně brzy ze skupiny odpadl, dost lidí mě předjelo (včetně třeba Davida Marka na krátké trase), ale pak jsem se přece trochu aklimatizoval, chytil se nějaké menší skupinky a drápal se vzhůru už celkem srdnatě. Asi kilometr před vrcholem jsem pak začal mít zdání, že před sebou vidím sokolský dres a skutečně, byl to Michal, kterého tedy kruhák v Trutnově katapultoval někam daleko přede mě, a ne za mně, jak jsem si celou dobu myslel. K Michalovi se sice přibližuji (pak se dovídám, že si zde musel nutně odskočit do lesa na velkou, jinak bych ho třeba ani nedojel), ale před horizontem už nestihnu jej dojet, on pak staví na prvním bufetu, já jenom projíždím, tak se tím dostávám před něj, ale jen na chvilku, resp. jen na sjezd do údolí Úpy a lehce relaxační pasáži na přiblížení do Pece. Tam mi nastavuje zrcadlo obávané stoupání na Pražskou boudu. Většina lidí, se kterými jsem sem přijel, mi tu odjíždí, převod 39-28 není optimální, ale lehčí nemám, tak to v nejprudších místech motám ze strany na stranu, dopředná rychlost je sice o něco nižší, ale psychicky to docela pomáhá, není to takové to krutě silové lámání. Po nejprudší úvodní pasáži při výjezdu z lesa mě dojíždí Michal, jede mu na to novém kole Willier Cento pěkně a s kompaktem mi brzo ukazuje záda z uctivé vzdálenosti. Ale zůstávám v klidu, rodinky se nám vydaly fandit nahoru na Pražskou, tak je jasné, že se tam oba chvíli zdržíme a pokračovat budeme spolu. A skutečně, u boudy Na Lučinách nás začínají hlasitě povzbuzovat naši fanoušci, na boudě je několik rodinek z naší skupiny, tak je to špalír skoro jak někde na Tour. Nejvíc na mě řve asi Klára, ale je to fajn, donutí mě to zvednout zadek a ve finální fázi stoupání ještě trochu zrychlit. Nahoře je bufet, největší stoupání dne je za námi, teď už to půjde, je tu i Michal a po chvíli vyrážíme již společně vstříc dalším kilometrům. Postupně začínám trochu přebírat aktivitu, zapracujeme se do takové celkem rozumné skupinky, ve které se mi přežívá celkem fajn. Přejedeme Strážné a brdky do Lánova, následuje přejezd do Čisté a začíná poslední velké stoupání na Hoffmanky. Naše skupinka se trhá, Michal zůstává o něco zpět, mně naopak se daří držet v popředí a zuby nehty se držím prvních tří – trochu se to potrhá a zůstávám na třetí figuře asi 100m zpět za první dvojičkou, pak mě předjede ještě jeden a dojede si dopředu, ale ve druhé polovině kopce zabojuju i já, dotáhnu se k nim a společně pak na horizontu dojedeme ještě další čtveřičku s jednou holkou (myslím Zuzana Boháčová od Starka, nakonec 4. žena v celkovém pořadí). Sjezd přes Jánky mám najetý, fakt se tam nikde nemusí brzdit (pokud se do toho nepřimotají auta), a ve dvojici se tak dostáváme poměrně daleko před ostatní, ve Svobodě se to ale zase sjíždí a v Mladých Bukách dorazí zezadu ještě další skupinka, ve které je i Michal, tak jsme zase spolu. Na dlouhé rovince k Trutnovu ještě dojedeme pár lidí, vpředu pracuje několik tempařů velice statečně, po odbočce na Peklo dojedeme dokonce ještě asi dalších deset lidí a je nás tu odhadem tak 25 kusů, možná i víc, zkrátka téměř nepočítaně. Dojezd do Trutnova tak je celkem v pohodě, poprvé za celou dobu mě tady dokonce ani nechytají křeče do lýtek, tak do finále spřádám plány, že bych do finálního kopečku z Volanova zkusil odjet, protože ve spurtu velké skupiny asi nebudu míc moc šancí. Michalovi už se ale do další akce nechce, tak se zkouším domluvit s dalším známým Tomášem Švihálkem, se kterým jsem dojížděl letošní Doksy a loni tady vlastně taky, ale také se moc netváří, tak to nakonec nechávám osudu. Nakonec se i bez mého aktivního přičinění v druhé fázi kopce zrychlí, tak si jen hlídám, abych zůstal vpředu, což se mi daří. Do finálního sjezdu k cíli najíždím na druhé figuře, ale Tomáš mě ještě před cílovou rovinkou předjede, tak nakonec třetí místo z té poměrně početné smečky, což celkem beru. Nakonec těch nějakých 149 km dávám v čase 5:11:02 h (28,7 km/h), což je sice trochu zklamání, že to nebylo pod pět hodin, ale trasa prý byla delší než loni, tak se to tak musí brát. Co do umístění mi to vyšlo na rovnou 200. příčku z 340, Michal skončil kousek za mnou na 206. místě. Suma sumárum celkem podařený závod, zpočátku možná zbytečně vzadu, ale zase jsem pak vydržel pěkně v tempu až do posledních metrů, tak celkem spokojenost (průměrné tepy 168, maximální 190, takže žádná flákačka). Zvítězil Vojtěch Jonáš (LAWI STARS-GIANT) v čase 4:02:49 h (36,8 km/h) před Michalem Kollertem a Robertem Petzoldem (Petz Racing). V tombole jsem pak ještě vyhrál víkendový pobyt v Trutnově zdarma, tak to také potěšilo (přitom se losovalo snad jen deset nebo patnáct cen). S Michalem jsme se pak po cílovém jídle a relaxu vydali na cestu zpět, nakonec nechybělo moc do 200 km, lákalo mě to protáhnout si to ještě do Pece a zpět, což by stačilo, ale drahé polovičky už se po nás sháněli na večeři, tak jsme to nakonec zapíchli dole v Úpě a nahoru nám ještě pomohl Míra Stopka, že nás vzal autem, tak jsme se poslední asi tři kilometry nemuseli krvit do kopce, ale denní nájezd tak zůstal na „jen“ 190,5 km (nakonec i tak druhý nejvyšší nájezd v sezóně).