Akce Krakonošův cyklomaraton 2015

Akce Krakonošův cyklomaraton patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2015-08-01.

:: Propozice :: Diskuze :: Foto :: Video :: Report Standa Prokeš

Historie: 2014

• Honzis – Mimořádný návrat na silnici
  
  

  Dlouho jsem žádný maraton nejel, vlastně jsem na silničce už notný čas nic nejel ))" width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" /> Ale tak jako Krakonoš ... by šlo, kor když mě bere David Marek. Na startu se to hemží Lawi, Remerxáky, ale i šlapkami a dalšími střelci, připadám si celkem divně, což se hned potvrzuje v úvodu, kdy jsem kdesi vzádu a pozoruji létající bidony a defektící borce. Ale je tu Hrádeček, kopeček a trošku "naložím", rozuměj jedu kaši na 53/21,23 a dostávám se až k Jirusovi někam do top 15ky. Míjím Benčíka, Dreamera - jó! Bohužel dolů to taková hitparáda není a natažený balík se sjíždí, takže střelný prach v prachu a lidí jak sra*ek tady " width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" /> Lawi furt nastupuje, k Žacléři se to celkem zajídá, neb rychlost pod 30km/h moc neklesá a když už klesne, tak se mi posteskne po exhibiconismu a jedu jim natáhnout držky na čelo balíku \ Jen tak lehce tempíčko, 53/23, svaly pálí, hlava se přehřívá a to jsme sotva začli První hodinu končíme s průměrem 37,9km/h - oops! Ale Zahradovi to bylo málo a udělal si soukromý výlet před balík, který se následně kotví a místo toho, abych jel zašitej v top 20 je tady snad 70lidí, co dolítli, včetně Benčíka s Colnagem Prohodím pár vět s Jirusem, postrádáme Kolíka - ředitel se nějak neukazuje, to jen snílek provokuje chlupatými nohami naolejované borce s vypracovanými lýtky a koly za 100+ Pomezky jsem kdysi jezdíval "na velkou", ono to je jen taká 12km nakloněná rovina, že jo Jede se přes celou šíři silnice a vypadá, že se snad ani nepojede. To je mi bordel toto, konečně se asi ve třetině kopce prosmýknu na čelo balíku a trošku jim zvýším wattáž ))" width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" /> Moc dlouho mi to nevydrží, borci jsou evidentně pouze v módu "bdělost" a hnedka se tam sází nástupy až křupou karbonové ráfky a já mizím v propadlišti dějin Nicméně pak to trošku ovadne a jede se "jenom tempo", což kvituji tím, že si na 53/21,23 hrabám až na dno a ještě u toho gratuluji Heczkovi k Pražskému maratonu Poslední 3km nejni čas na úsměvy a vtipné řeči, stehna pálí, lýtka tuhnou, oči hledí na představec a hlava bojuje v nerovném boji - vykašit se vs vystoupit si. Na posledním km prohrávám, vystupuji, v tom mě míjí Líba a chlupáč Dreamer, což mě ještě nutí vylovit poslední zbytky energie a prolítnout státní hranici jako 17tý na dostřel skvěle jedoucímu Jirusovi. Ve sjezdu smrkám, piju a nevím, co budu dál dělat, neb jsem na ručník ... Zase přibude pár odpadlíků, dole ve Velké Úpě jdou eliťáci močit, já na ně jebu a šmrdlám si to na 2.místě absolutně a mohu si užívat povzbuzování od kolemstojících ))" width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" /> Docela sranda, já sotva točím 53/19 a jsem za hvězdu, i motorkáři zůstali u močícího balíku, já si tak jedu sám, že mám čas se nějak mentálně připravit na reálnou popravu. Na Pražskou najíždím vzadu, Jirus 39/28, Dreamer 34/25, já 39/26 a málem najedu na záda Líbovi, kterému to dneska nějak nechutná šlapu si tak 9-11km/h, sotva otáčím kliky a na sranda poznámky neraguji, jen dřepím v sedle a vyhlížím horizont, který se moc neblíží Dlouhých 12minut, fakt, dojíždím na záda Standovi Prokešovi. Beru bidon, následuje šotka, Dreamer se válí v šutrech. Já vlaju za Jirusem a Prokešem + ?, ve sjezdu jsem úplně vyšitej, nějak nemám síly to tam posílat 60+ po úzké asfaltce. Konečně Dolní Dvůr, jenže v kopci to nejde, několikrát lepím díru, nastupuju si, přežívám až k bufetu na Strážné, kde beru další bidon. Blahodárné pití, ale už je pozdě, energie došla, tělo se vaří a já v 7-členné grupě plápolám, plápolám, až si po mírném zrychlení jednoho Poláka vystupuju před náměstím v Černém Dole. Škoda, ztrácím minutu, na větru, v kopci na Hoffmanky bojuju sám, potom si beru brýle, až mi spadnou a musím se vracet, což je další minuta Následuje časovka na větru, lehám na řidítka, ale nohy nejdou. Posílám gel od pořadatelů, dopíjím bidony a sotva se vyškrábu k Hrádečku. Ve sjezdu tu levou beru smykem, neb se tam válí někdo z Lawi ve škarpě a já zjišťuji, že jsem trošku "delší". I v dalších točkách to je občas na hraně, ještě makám a někde u Volanova mi přijíždí na záda Dreamer group " width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" /> Depka, do cíle pár km a já ztrácím další pozice, neb snílek má ještě síly na nástupy, na které nereaguji. I mistr Heczko vypadá jak v posledním tažení ... Konečně Trutnov, po asi čtvrtém neúspěšném nástupu Dreamera skupina trošku taktizuje, takže kulaťák projíždím první, chybí 1km, pošlu to tam doleva, letím dolů za motorkou, která mě místama spíš brzdí a najednou jsem na pěší zóně a už to uhájím až do cíle! ))" width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" /> 20tý flek, lehám si na trávu, jsem úplně vyšitej, hned dávám těstoviny, Birella a chci umřít Totálně vysolenej, ale úspěch, že jsem to slušně objel a nevyválel se. Další účasti na cykloakcích ale moc neplánuju, takže se nebojte, marnej Honzis zůstane jen ve vzpomínkách

  
  
  
• Dreamer – Následuje šotka a válení se v šutrech
  
  

  Srpen zacina, jeste par tydnu a bude tu zase podzim, cas opravdu leti. I kdyz on leti porad stejne, to jen tak vypada ze nekdy leti rychleji a nekdy pomaleji. Kazdopadne, je tu 2 rocnik maratonu v Krkonosich. Pred rokem jsem nejel, nebot jsem skoro nezavodil a taky az letos je poprve tento maraton soucasti serie 53x11 takze ma opet o neco vetsi prestiz. Je to dobre ze vznikl, vlastne to bylo trochu zvlastni ze byly maratony vsude krome Krkonos. I kdyz ted zase neni maraton na Sumave, kde to vsechno zacalo. Ale to je jiny pribeh.
  
  Sobota rano, slunce zacina svitit, mirime s Jirusem do Trutnova. Snidam, povidam, cesta ubiha, predjizdime Strejdu se spicim Hraboshem +1. Probirame Tatry Tour, Marianky SUAC, rikame jaky to bude skvely "trenink" pred Krusnotonem. V Trutnove jsme s rezervou pred pul devatou, registrace taky rychla, v 9 mam slozene kolo a jsem pripravny na rozjeti. Trochu se sice zatahuje, ale bude to na kratky kratky, ma byt 25st minimalne. Jdeme se rozjizdet, prida se Kolikac s vrzajicim kolem, evidentne prebral stafetovy kolik ode me pro tuto sezonu. I kdyz ja s technikou taky porad bojuju, jen to neni letos slyset. Zato jsou videt moje derave kratasy, tak vsem rikam, ze letos uz nove uz brat nechci, ze je to skoda, kdyz do konce sezony uz zbyvaji 2 mesice. Rozumna volba, jak ukaze dalsi prubeh.
  
  10h start, cekal jsem vic elite, je to krome Lawi jen par dalsich elite. Presto se hned jede, to mi bylo jasne. Snazim se drzet tak do 50 mista, presto je to tezky ukol zvlast co najedeme za Trutnovem na uzkou hrbolatou asfaltku. Nastesti je tu kopec na Hradecek, ktery rozdeluje balik, nebot se fakt jede. I ja mam co delat abych zustal s celem, ale za me porad lepsi dat takovy kopec na 10.km nez jet 50km po rovine jako na Beskydu. Takze za Hradeckem je nas tak 50-60 lidi, je tu i Honzis co se prekvapive zjevil na startu a zatim se drzi prede mnou v baliku, o Jirusovi nemluve, ten tradicne drzi pozici do TOP20. Po Hradecku nas dojede hodne lidi z baliku, vcetne Kolikace, tak vyborne, vim ze mi to letos jezdi o neco lepe, ale tohle je jeste brzy na to aby tu Kolikac nebyl. Chybi mi ale i Kapr, skoda ze vynechal. Vidim stare zname Pavla Kudu, na dohled si drzim Standu Prokese, vidim i Bedu Pruchu, ktery se po mensi pauze vratil. Jo dnes to bude asi vyzivne!
  
  Dalsi kopec nasleduje, opet ztracime Kolikace a dalsi lidi, ale presto zustava tak 70-80 lidi. Nekdo z Lawi nastupuje, Jirus se aktivne ucastni sjizdeni, zacina me to bavit, takovy srot nekde na 30km! Je docela horko, piju, jim banan, jinak se ale citim dobre. V baliku drzim pozici do TOP30, jak prejedeme do Polska, tak jedu chvilema i vedle Jiruse a mame cas prohodit par slov. Pak stoupame na Pomezni Boudy. Uz ten kopec predtim byl takovej hakovej, jelo se porad 20-25kmh, sklon tak do 6% takze proste takove Zvole nekolikrat za sebou, uterni 3kopcovy trenink prinasi ovoce, jak je videt. Pak se na cele objevi Honzis a jede se hned o neco rychleji. Ale porad to neni nic proti tomu, kdyz za to vezme LAwi + elite. To mam i ja co delat, gumuju na stridacku zadni kolo Standy Prokese a Liby Janouska, presto je to pred horizontem malo a cca 15 lidi nam odjizdi. Tesne mi ujede i Honzsi s Libou a tak do sjezdu jdu sam, pak ve dvou lidech. Nastesti celo nejede naplno, tak se tam v pulce sjezdu dostavame. Pak nas doskoci dalsich 10-15 lidi s Bedou Pruchou.
  
  Pred Peci pod Snezkou stavime na WC, ani se mi moc nechce, ale nakonec stavim taky. Honzis rika ze ma dost, ja naopak rikam ze se tesim na tu Prazskou Boudu, ze cim prudsi tim lepsi, ze bych konecne zurocil vsechny ty Pancire? Zpetne mi prijde ze o poradi na Prazske Boude rozhoduje jak kdo najel na zacatku kopce. Ja mel respekt tak jsem najel zezadu a hned bylo celo 10-20-30m pryc. A pak prisla bolest, velka bolest. Tocim 34x25, prijde mi ze stojim. Ale jak bylo videt, bolelo to vsechny stejne. Prede mnou 10-15m Honzis, Beda Prucha, Jirus nekde za mnou, o kus dal vepredu Standa Prokes. Blizi se vrchol, mam chut slezt z kola, tohle fakt boli! Nastesti jsme nahore, uff!
  
  Obcerstvovacka, beru bidon a jedeme dolu. Honzis dalsi vyvoj popsal jako "Následuje šotka, Dreamer se válí v šutrech", ja to trochu rozvedu, ale zase z toho nebudu delat zadne drama, proste se to stava. Tak tedy sotka, nebo makadanovy usek uvedeny v propozicich opravdu nasleduje a protoze jsem propozice cetl, jedu v nem opatrne a tady jeste nepadam. Hned po nem najedeme na asfaltku, pravda neni moc kvalitni, ale je to asfalt. Tak rikam pohoda. Jenze tam ceka jeste jedna mega dira plna kameni, neboli sutru. Ja ji trefim, jen mirne otocim prednim kolem a uz se valim. Nez se zvednu, nahodim retez, zkontroluju ze kolo jakz takz jede, Jirus, Honzis, Beda, Standa jsou na dalsim horizontu 40 vterin prede mnou. To je bohuzel naposledy co je vidim. Pak nasleduje dlouhy sjezd uz po prevazne peknem asfaltu, sjedu se s dalsimi lidmi, ale z kopce jedou jeste pomaleji nez ja. Nejde mi zaradit na nejtezsi prevod, paka ohnuta, prezka na tretre utrzena.
  
  Jsem nastvany, ale bojuju dal. Po sjezdu, kdyz na 50x12 ujizdim moji skupince za to jeste beru asi 5min v kopci na Strazny, ale kdyz pred sebou nikoho nevidim, cekam na skupinu. Pak tedy jedu s nimi, jede se mi porad dobre, ale holt jsem o skupinku pozadu, misto abych si to ted uzival s Jirusem a Honzisem. Bufet Strazny skupinka stavi, ja rikam ze nic nepotrebuju a jedu pomalu dopredu. Do cile je to cca 40km, to uz je kousek. Pak jedu ve skupince, dobre taha tusim Jan Truhlar, ja se taky drzim na cele, jen sjezdy spis vzadu, protoze brzdova packa po padu nevypada v nejlepsi kondici. Krvaci mi koleno, otiram kapesnicky ktere vozim, vic se neda delat.
  
  Pred Hradeckem vidim Honzise! Tak aspon neco, aspon nekoho sjedeme. Sjezd z Hradecku je tezsi nez by jeden rekl, v jedne zatacce dodavka a evidentne tam uz nekdo pred nami spadl. Pak sjizdim Honzise. Rika ze je hotovy. Ale ve skupine se drzi. 5km pred cilem se citim porad dobre, tak zacnu nastupovat, protoze mi prijde ze vsichni uz to chteji jen nejak dojet. To ja samozrejme taky, ale nejaka energie jeste zustala tak co s ni, domu si ji nepovezu! Nastoupim jednou, podruhe, potreti. Evidetne to vsechny boli, ale je to malo na odjeti. Prijizdme do Trutnova a 1km pred cilem nastoupi fantom Honzis! Hned ho hakuju a i kdyz je to ve sjezdu, najednou odskakujeme zbytku! Posledni metry jsou technicky narocne, navic na kostkach, takze uz se mi Honzise nepovede predjet, ale i tak druhe misto z 6 clenne skupiny je pekne! V cili hned hledam sanitku, a nechavam si peroxidovat postizena mista. Ale dopadl jsem jeste docela dobre, podle borcu kteri u sanitky take byli. V kalhotech pribylo par vetracich otvoru, ja to vedel ze si nemam brat nove!
  
  V Krkonosich bylo hezky, trat je vyzivna, akorat dlouha, ani ta Prazska Bouda mi nakonec az tak nevadila, ii ty sutry se daji zvladnout, jen musite vedet kde jsou, za rok to uz vedet budu!

  
  
  
• Lenka – maraton na zkousku
  
  

  Loni jsme s Tomasem o Krakonosove maratonu uvažovali, ale byli jsme v te době na dovolené, tak letos jsme ho chtěli vyzkoušet. Krkonoše z kola neznám, pouze černou horu a pěšky okolí male Úpy, takže je to opravdu jízda naslepo. Mám ale skvělou společnost, s Igorem jsem domluvena dopředu a po Posázaví se přidává i Pantata. Pod Hradeckem se sjizdime a az do cíle jedeme spolu. Moje pokusy o prostridani přicházejí vniveč hned jsem odkázaná dozadu tak jen občas se dostanu na čelo skupinky a jinak se vezu či visim očima na zadním kole Pantaty nebo Strejdy. Prazska bouda je drsná, ale naštěstí není nijak hrozné dlouhá, sotolinu taky prezijeme bez defektu a pádu. V druhé pulce závodu dokonce i další závodníky dojizdime a v cíli za mnou asi ještěr dalších 50 lidi, to už ani nepamatují, kdy zas mnou tolik lidi skončilo Závod se mi jel dobré, sice 'jen' 140 km ale převýšení slušné A moc děkuji za super doprovod, byli jste pánové skvělí L.
  
  Omlouvam se za překlepy ale píšu to na tabletu a ma male písmenka...
  

  
  
  
• RiC – Premiéra v Krkonoších
  
  

  Premiéra na závodě vzniklém v loňském roce . Start a cíl je v Trutnově, ve městě, jehož název jsem si kdysi osudově spletl s Turnovem Bylo to dávno a od té doby si na to dávám dost velký pozor. Trasa závodu vede východními Krkonošemi, přes mě neznámé kopce. Bude to podruhé v životě, co zavítám do těchto hor.
  Celý report

  
  
  
• Radim – Krakonošův cyklomaraton aneb Pražská bouda se tě zeptá
  
  

  Silniční závod Krakonošův cyklomaraton v Trutnově měl svou premiéru teprve loni, ale už hned druhý ročník byl zařazen do silniční veloseérie 53x11 a nahradil tak poměrně zdařile Sudety Tour, které se už druhým rokem naopak nejezdí. V nabídce byly dvě trasy – 93 km (1 600 m převýšení) a 140 km (2 600 m převýšení), uvažoval jsem samozřejmě pouze o té delší, když už tam člověk jede že? Jako bývalý pacient z Janských Lázní znám navíc tuto lokalitu velmi dobře (kromě části trasy vedoucí přes polské území), takže to pro mě byl tak trochu návrat na stará známá dobrá místa.
  
  Na startu dlouhé trasy je něco okolo 300 lidí (stačím se pozdravit s Kolíkáčem a Davidem Markem), nestojím zase až tak úplně vzadu, ale když se to po úvodním vymotání z města na horské silnici trochu otevře, s překvapením zjišťuji, že čelo je hodně před mnou a po odbočce na užší silničku směr Vlčice se to natáhne ještě víc, a to už dopředu nevidím vůbec. V úvodních kilometrech se ještě stačím pozdravit z Honzisem (nakonec 20. místo absolutně), který se tlačí nemilosrdně dopředu, na to nemám, a tak si tak víceméně držím pozici a vidím, že jsem tu celkem dobře - ze známých se okolo mě pohybuje hlavně RiC z Vinohradských šlapek s číslem 20 a Tomáš bartoš z H.I.C. s číslem 3. První kopec na Hrádeček okolo Havlovy chalupy je selektivní, ale s uspokojením zjišťuji, že jsem se spíš o něco posunul kupředu, než že bych ztrácel. Po sjezdu do Mladých Buků a následném přejezdu mírným klesáním zpět na začátek Trutnova se utvoří poměrně početná skupina (je to tu bohužel samý kanál a není v nich přitom vůbec žádný systém, člověk se vyhne jednomu a okamžitě trefí jinej, tempo tím trochu kolísá, což umožní dojet zezadu dalším lidem) a už stoupáme na Stachelberg, zpočátku je tempo skupiny celkem příjemné, ale jak se postupně zvyšuje sklon, tak tempo nepolevuje, takže závěr už trochu bolí, ale držím se bez problémů poměrně vpředu. Zajímavostí je, že se zde potkávám s bývalým kolegou z práce Michalem Stránským, občas jsme se potkávali na Králi Šumavy, teď několik let vůbec, a pak se potkáme rovnou takhle při závodě. Ale je to fajn, hned je mi jasný, koho si budu snažit nenechat ujet a myslím, že to platí i obráceně. Prý to jel už loni, ale trasu si moc nepamatuje, zatímco já to nejel ani jednou, ale trasu znám docela dobře. Nahoře jsem jeden z prvních a v mezisjezdu do Prkenného dolu se dostávám až úplně na čelo, zřejmě jsem jeden z mála, který ví, že se tady v těch zatáčkách nemusí vůbec brzdit. V dalším hupu do Žacléře nás ale zezadu dolítne ještě několik rychlíků, co se zapomněli někde na startu a rázem mám co dělat, abych tam vůbec byl, což platí i onásledném klesání okolo nádraží již zrušené železniční trati směr Lampertice. Na prvním ze série několika po sobě rychle jdoucích železničních přejezdů (ty ještě zůstaly), který je nejvíc rozbitý, si přibrzdím nějak moc a čelo skupinky (cca asi 15 lidí) mi poodskočí tak, že už se to nesjede, ale zase tak moc to nevadí, protože nás tu zůstalo stále víc (tak 30-40 lidí) a těch prvních pár vyvíjelo na mě až příliš vysoké tempo na tuto fázi závodu, kdy máme de facto všechno důležité ještě před sebou.
  
  Projíždíme českým Královcem, který plynule přejde do polské obce Lubawka, zajímavé je, že ač sem tam nějací fanoušci byli i na české straně, tady na polské je jich o poznání více, prakticky celé vesnice, které jsou tady roztahané na velké délce podél silnice, stojí podél krajnice a fandí, u každého domu povzbuzující rodinka, to je opravdu příjemné a občas nás to přinutí aspoň zamávat nebo si s někým plácnout dlaní, když se zrovna nejede moc rychle. Ale to se právě většinou i jede, první polovina trasy na polské straně je spíš lehce z kopce, pak za obcí Sczepanów je jeden mezikopec, docela prudkej a nepříjemnej a hlavně tak trochu úplně zbytečnej, protože se z druhý strany jenom sletí dolů a hned začíná nejdelší stoupání dne na Pomezní boudy do výšky něco přes 1 000 m.n.m. – i s prvotním přiblížením údolím proti proudu potoka asi 12 km délky. Držím se tak nějak uprostřed, dopředu už mě to tak netáhne, ale je to chyba, protože po napojení na hlavní od města Kowary se to na ostré odbočce trochu natáhne a hlavně roztrhne, no a já v tý úplně první části skupiny nejsem. No nic, začínám tedy jet tempo a do nějaké skupinky se nakonec dotahuji, ale není to už ta úplně první z té naší původní skupiny, protože ta se už mezitím roztrhla ještě jednou a její čelo je ještě o kus přede mnou. Odjíždím tedy z této skupinky a společně s dalšími dvěma se pokoušíme dotáhnout na ty před námi, ale o kousek se nám to nepodaří a už je tu horizont a s ním i hraniční přejezd zpět do ČR a hlavně první dnešní bufet, kam někdo zajíždí, někdo ne a někdo už zase odjíždí, takže se to tam promíchá a jede se zase dál. Já jsem nějak příliš váhal, zda mám přibrzdit a zajet ke kraji ke stolkům, to se mi moc nechtělo, tak jsem se spíš držel při středu a koukal, co bych ulovil za jízdy, ale nakonec to vyšlo tak, že obsluha vždy dala nějaký poslední kus něčeho (kelímek, banán, gel) tomu přede mnou a na mě jako na potvoru nezbylo ani jednou nic. Ono mi ale vlastně ani nic nechybí, pití mám stále dost, nějaké traťovky taky, tak nakonec pokračuji bez zastavení dále ve dvojici a později ve čtveřici jezdců. Dole za Spáleným Mlýnem nás dolétne větší skupina, ve které je i Michal, Tomáš Bartoš i další z té skupinky na polské straně, takže se ukazuje, že to celkem bylo nakonec jedno, jak kdo jel na Pomezky, protože se to pod nimi stejně zase sjelo. Před křižovatkou, na které točíme směr Pec pod Sněžkou, se ještě dívám na aktuální průměrnou rychlost a je tam krásných 32 km/h, ale je mi jasný, že odteď už se bude spíš zpomalovat. Nastává totiž pomalu velké finále - stoupání na Pražskou boudu, které lze právem označit za královské. Je to znát i ve skupině, najednou se nikdo nikam nežene a tempo trochu opadá, ono taky kam spěchat, když víte, že tam na vás čeká na úvod 30% stěna. Ale jel jsem to několikrát na biku a vždy v rámci spíše výletu než závodu (i když párkrát jsem se to už ostřeji snažil jet), takže z toho kopce ani zase tak moc přehnaný respekt nemám, a to se ukazuje jako velká chyba. Jo na biku by to jistě šlo, ale tady se převod 39-28 ukazuje jako silně poddimenzovaný a já ještě nakonec s láskou vzpomínám na Tre Cime v Dolomitech, kde se to ještě nějak uplácat dalo, tady mi přijde, že každou nejbližší horní úvrať klik už nepřetočím a spadnu. Naštěstí ten nejprudší úsek není zase až tak dlouhý a u Poustevníka už se to přece jen trochu narovnává, ale peklo to jako celkem bylo a hlavně vzápětí to bude ještě pokračovat. Nepříjemným zjištěním pro mě dále je, že jak jsem v těch předchozích kopcích oproti mým srovnávacím spolubojovníkům neměl problém, tak tady najednou ať dělám, co dělám, tak mi spíš všichni odjíždí. Michal mi odjel hned dole, Tomáš Bartoš a další se postupně taky vzdalují, až zůstávám sám se dvěma jezdci v dresech Jiskra Jaroměř - Potocký, kteří táhli celý vláček před chvílí údolím dolů a které jsem už prve odhadl více na tempaře, než na vrchaře. A teď tu jsem najednou s nimi a mám co dělat, aby mi neodjeli i oni. Po výjezdu z lesa na sjezdovku odpočítávám boudy, které zbývají do konce této vraždy – Lenka, Žižkova, Husova, tam se to na chvilku sice srovná, ale vzápětí zase Lučiny, Lidická a už je vidět ta mrcha Pražská, kde to konečně končí, ale žádná procházka růžovým sadem to tedy nebyla. A jelikož vidím, že právě akorát hodně lidí z té mojí původní skupiny tady dojídá a odjíždí a mně se tak naskýtá šance jet opět s nimi, tak jen krátce přibržďuji, kopu do sebe dva kelímky s pitím (ionťák a voda) a rychle za nimi, než mi zase ujedou.
  
  Následuje asi půlkilometrový úsek po uválcované šotolině, Tomáš Bartoš u toho dost nadává, že to na silniční maraton nepatří, ale mě to zase tak strašný nepřijde, pláště na tom celkem drží a nemusí se ani tolik brzdit, aby to bylo jakžtakž bezpečné. Nebezpečnější mi přijde spíš velká díra při vnějším okraji zatáčky, která se bez varování objevuje u Hrnčířských bud krátce poté, co skončila ta šotolina, a začal hrubý asfalt, který leckoho zlákal k tomu, že trochu polevil v ostražitosti. Také mě to trochu rozhodilo, ale na pláště Continental je naštěstí spoleh. Po vyhupu k Lesní a okolo Tetřevek se cesta na dlouhou dobu zlomí směrem dolů a jelikož i tady vím, že brzdy není potřeba příliš zatěžovat a do téměř všech zatáček se to dá bez obav poklopit bez brzd (do těch zbylých pár teda taky, ale už s určitými obavami), tak se ve sjezdu opět celkem lehce propadám až na druhou pozici, na první teda ne, protože tam jede někdo, kdo to ví zjevně taky, anebo má o něco víc posunutý pud sebezáchovy, anebo v těch pasážích, které nejsou tolik z kopce, do toho oproti mě víc šlape. V posledním úseku sjezdu do Dolního Dvora okolo mě projede Michal, nechám si ho trochu odskočit a hned se za ním neženu, ale to se ukazuje jako chyba, protože dole se žádná silná skupina už neformuje (pár lidí ze skupiny zůstalo ve sjezdu zpět trochu víc a ještě tu nejsou) a naopak poměrně hezká a početná skupina je vidět i kus před námi (zřejmě je to ta část té mé skupiny z doby před Pecí, co odjela od Pražské ještě dřív, než jsem tam přijel já). Michal se tam ve spolupráci s dalšími dvěma poměrně rychle dotahuje, ale mojí trojičce s Tomášem Bartošem to trvá už o poznání déle a lopotněji a do skupiny se dostáváme až někde kousek před odbočkou do lomu. Tomáš do toho začíná mít křeče, takže občas okoření atmosféru výrazy typu „Kurva! Do hajzlu! Jeďte si třeba do prdele!“, ale nakonec si to vždy doskočí a je tu stále s námi. Stoupání do Strážného je naštěstí takové velmi pozvolné, takže se to dojet dalo a teď, když už jsem tady, tak si to jdu hlídat pěkně zepředu s tím, že budu pozorovat, jak se situace vyvine na posledním bufetu nahoře na parkovišti. No a překvapivě moc lidí tu nezastavuje, já bych sice už docela potřeboval, protože zásoby pití už se přece jen povážlivě ztenčily, tak ale něco v bidonech ještě je, tak si jenom chytnu za jízdy gel (radši bych kelímek, ale to se mi nějak nepoštěstilo) a hned se skupinou hurá do sjezdu. Těsně před Vrchlabím se odbočuje doleva na nějakou asfaltovou spojku mezi poli, což je jediná část trasy na české straně, kterou dopředu neznám. No je to tady takové všelijaké, zpočátku ještě dost nepříjemně nahoru, pak se to teda konečně láme dolů směr Lánov, ale kvalita povrchu jak kdy a chce to dávat bacha, ale celkem to ještě jde. V Lánově je nás ještě víc než dole na odbočce pod Strážným, dokonce dojeli i ti, co nahoře na bufetu stavěli, tak to jsem mohl klidně taky zastavit pro pití, říkám si. No nic, teď už nezbývá, než to nějak dojet, navíc trasa se dostává do míst, která mám projetá na kole z Krkonoš asi nejvíce a cítím se tady tak trochu jako doma, tak by mi to mělo snad sedět.
  
  Jakmile to ale zase začne trochu stoupat vesnicí Čistá, rázem vidím, že to asi nebude úplně můj šálek kávy, prosévám se úspěšně skupinou až dozadu, zatímco jeden chlápek taktéž na konci skupiny si libuje, jak se to prý dalo krásně sólo dojet, že už po sjezdu do Lánova myslel, že je odsouzen k jízdě na samotku, ale že prý naštěstí jedeme celkem hovno, a tak se mu to podařilo ještě dojet. No nevím, já mám tedy co dělat i při tom údajném hovnu, navíc mi začínají pocukávat svaly v obou stehnech, ale zatím jen lehce. Naštěstí jak se to na příjezdu do Černého Dolu zvedne trochu víc, tak tempo opadá, a to až tak, že jeden dva lidi odskočí a jsou teď asi 50 m před skupinou. Hlavou mi bleskne, že to tady přece znám, že to pak dál už zase tolik to kopce není, resp. že ten kopec je sice ještě celkem dlouhej, ale není prudkej a v menší skupině by se to pak už třeba dalo dojet a bylo by to rázem aspoň dvacet míst k dobru. Takže si tak nenápadně vyjíždím a při levé krajnici se sunu dopředu, jako nástup bych to rozhodně nenazval, zvlášť když ke křečím není už zjevně daleko, nicméně náskok z toho nějakej je. Ale k ničemu mi to asi nebude, ke dvojičce přede mnou je pořád poměrně daleko a za mnou už se to natahuje a evidentně se tam začalo jet, takže za chvíli jsem zase zpátky a ještě si pamatuju, že skupinu mi na záda přivezl zpátky právě Michal. Ale tak ono to bylo rozumný, ten závěrečný přejezd do Trutnova bude ještě docela dlouhej a na větru a asi by bylo nereálný to udržet. Na Hoffmanky už se tedy vyjíždí poměrně v klidu, i když před horizontem se to ještě trochu trhá, nicméně ve sjezdu přes Janské Lázně do Svobody nad Úpou se to zase sjíždí a stále tak 20 nás tam zase je. Poslední souvislejší stoupání z Mladých Buků okolo hřbitova už nás moc nerozdělí, ve sjezdu přes Hrádeček se to trochu natáhne, ale v naší skupině tu (na rozdíl od jiných, jak jsem pak slyšel v cíli) snad ani nikdo nelehne a pod kopcem se to postupně zase sjede. Ve Vlčicích mají nějaké místní slavnosti, oplocenky okolo silnice, ale projet se dá a ani si nás tu (na rozdíl od Polska) nějak nikdo moc nevšímá. Pak se zatočí nad hlavní od Nové Paky a nejbližší sídlo na naší trase už je konečně Trutnov - však bylo už taky na čase, ve stehnech mi pocukává už celkem pravidelně, takže už bych to chtěl mít rychle za sebou. Není mi ale souzeno, protože na nás čeká ještě opravdu poslední vlnka, takový táhlý horizont, celé to je vidět před sebou, a tady mi nohy řeknou dost. Nejprve křeč do pravého stehna, to se mi ještě daří protáhnout a ještě to roztočit, pak ale vzápětí to samý do levého stehna a po krátkém nerovném boji do obou, což znamená na chvíli konec šlapání a celá skupinka mi lehce poodskočí. Naštěstí nahoru už to není zase tak daleko a vědomí toho, že to za chvíli už skončí , dokáže přemoci i ty nepříjemné křeče. Navíc přes kruháky se přede mnou jede celkem opatrně, tak se ještě dotahuji zpátky, ale na cílový spurt to tedy rozhodně nevidím. Ono ale ten závěr je tady hodně klikatý a úplný konec ještě po hrbolatých kostkách, takže se vlastně ani klasicky nespurtuje, jen se to akorát pořádně natáhne a já dojíždím tak nějak uprostřed. Michal je o místo dvě přede mnou, ale už s tím nejsem schopen nic udělat. Ten závěr jel ale určitě aktivněji a navíc na Hrádečku mi dal ještě napít ze své lahve, protože já už tam byl opravdu na suchu, takže si to dnes plně zasloužil.
  
  Stopky se nakonec zastavují na hodnotě 4:42:37,7 h (ztráta na vítěze 0:40:30,4 h), což na 140 km/h dělá průměr 29,7 km/h – na krkonošské kopce řekl bych celkem slušné, i když ta třicítečka to už být také mohla. V celkovém pořadí obsazuji nakonec 115. místo z celkem 271 klasifikovaných a 297 na startu (výsledovka mi ale úplně nesedí, řekl bych, že někteří dojeli za mnou a přitom jsou ve výsledcích přede mnou, ale těch pár míst vážně nemá cenu řešit), takže konečně celkem s přehledem první polovina, i když tady to spíš než kvalitou mého výkonu bylo tím, že při druhém ročníku ještě převládá nadšení místních z nové akce a do závodu se tak přihlásí více nadšených cykloturistů než obvykle u již profláklých maratonských akcí. Zvítězil Václav Nežerka z LAWI – Author Team v čase 4:02:07 h o 0,1 s před reprezentantem Danielem Turkem a týmovým kolegou Petrem Novákem (LAWI mělo ve vítězné pětičlenné skupince trojnásobné zastoupení). V rámci závěrečného shrnutí bych rád uvedl, že se jedná o opravdu pěkný maraton se vzornou pořadatelskou službou, k vidění byla řada doprovodných vozidel i motorek a prakticky vždy měla nějaké toto vozidlo k dispozici i naše skupinka jedoucí okolo cca 100. místa, což bylo velice příjemné. Křižovatky byly ošetřeny též příkladně, velmi často za asistence naší nebo polské Policie, bufety řekl bych také vesměs dobré dokonce i s bidony (příště bude asi nejlepší odstartovat jen s jedním a druhý si na prvním bufetu vzít a pak už jen vyměňovat), jen je moje škoda, že jsem prakticky všechny jen projel, abych se udržel ve skupině, ale to je samozřejmě můj problém. Vybrané kopce vesměs velmi pěkné a jezdivé, takové poctivé krkonošské, žádné stojky, samozřejmě až na výjimku Pec – Pražská bouda, což pro neznalé je těžší varianta Šimanova na Králi nebo Grapů na Mamutovi, Vysoká Srbská na Sudetech, příp. Dlouhá Louka na Krušnotonu jsou proti tomu jen nevinné žertíky přírody (ale možná už teď v sobotu budu na Dlouhé Louce mluvit jinak). Každopádně moc pěkný závod, ideální cyklistické počasí a nebýt té rubačky z Pece na Pražskou, tak bych si to býval snad i docela užil, ale takhle už jsem po tom výjezdu bojoval spíš sám se sebou než s ostatními. Příště to bude chtít na tento závod buď pořídit větší kazetu nebo compact … anebo ještě víc a pořádně zatnout zuby!

  
  
  
• Kolíkáč – Krkonošská pohádka
  
  

  Pro mě neznámá trať, raději se tlačit dopředu, je to zvláštní pocit, když nevíte, co přijde, kde si to pohlídat, aby to zbytečně neujelo. Ale ono jsem v takovém stavu, že i když to znám, stejně to odjíždí, viz. před týdnem Rataje. Tak jen klapky na oči, nedívat se napravo nalevo a držet hubu a krok s těmi přede mnou .
  A první kopec je tu, první síto, začínám registrovat Jeffa, to je můj dnešní magnet a vypadá to, že jsem si nějak zase nesrovnal póly a Jeff mi odjíždí. Horizont a já zůstávám sám, čelní balík na dostřel a za mnou nikdo! Ta nejhorší situace, co se mohla stát, vypadl jsem z čela jako poslední a za mnou díra jako vrata. Nezbývá než si to docvaknout, ve sjezdu a na rovině snad trochu zvolní. Vidět ten konec balíku, jak tam všichni mají svěšeno, šátrají po bidonech a v zadních kapsách a vy se gumujete jako hovado, jooo to je stav. Ještě se znovu a znovu otáčím, a marně vyhlížím nějaké postavičky…
  Uff jsem s nimi, poslintaná brada, a tady se opravdu výletuje . Skáčeme přes kanály a asi po 2-3 minutách se zezadu přiřítí asi 50 hlav. Já se podělám! Naprosto zbytečně jsem se vypráskal na samotku. A je tu další kopec na Žacléř, znovu u mě stejná písnička, až moc brzy a bez bojovnosti si vystupuji a jedu si svoji bezbolestnou rychlost. Čelo pomalinku odskakuje i s Dreamerem, Jirusem, Honzisem …. a Jeffem! Ale naštěstí již nejsem sám, tvoří se sjížděcí komando, které to dojede a za chvíli mi klepe na rameno i Technik! Řítíme se v megabalíku, ptám se Technika, kdy už budeme v Polsku a on jen suše odpoví: Woe, už jsem tam …
  A jóóó polské nápisy, silnice obsypaná diváky, to je kotel! Další stoupání na Pomezky, prosmýknu se trochu dopředu a točit a točit. A hele Indián, Jeff, jdu přes ně, to je dobré znamení, snad se nohy trochu rozjely. Čelo zase nenávratně mizí, ale já si to již tak nějak bez stresu mydlím nahoru, jsem asi v 5 lidech, Indián přilétl a hned hecuje, jedeme, jedeme. Pomezky zdoláváme, na bufetu beru bidon a hurá do sjezdu. Točíme kolotoč, stále přes 60km/h., ale je to málo! Dole za odbočkou na Pec zezadu přilétne skupina! A v ní Jeff a Petr Benčík!
  V příkopu Líba spravující defekt, tempo opadlo, každý se vnitřně připravuje na smrtící stěnu na Pražskou boudu. A je to tady, fakt hnus hnus, toto do silniční cyklistiky podle mě nepatří, skupina rozbita na padrť, každý ponořen ve svém mikrosvětě a šněruje to nahoru. Jeffovi, Bejkovi, Indiánovi jsem poodjel, trošku zbytečně jsem možná ztratil kontakt s těmi kousek přede mnou, ale zpětně si říkám, že jsem ani nejel snad na nějaké celkové pořadí, ale závodil jen s Indiánem a Jeffem
  Konečně nahoře, diváci fandí, bufet projíždím, Indián je tu, ale do sjezdu jde hodně zhurta, šotolina, nebo asfalt s dírami a štěrkem, no zase ho zbytečně pouštím a frustrovaně koukám, jak si doskočil do vytvořené grupy. Já tedy jedu ještě s jedním, trochu střídáme, máme snahu si to sjet, ale přichází dlouhý sjezd v lese se zatáčkami a skupina mizí z dohledu. A po chvíli se přiřítí vypečená dvojice Bejk+Líba! Tak to je vysoká škola sjezdu, háknul jsem se, tmavý les, úzká lesní asfaltka plná zatáček…
  Začínám si připadat jak v nějaké počítačové hře a čekám nápis přes celou obrazovku: Game Over! Ne, to prostě nedávám, pouštím je... Jsme dole, naskočila díra, a začíná stoupání na Strážné. Grupa s Indiánem před námi, k ní se pomalu blíží Líba + Bejk, pak další mezera a já + 1. A kolega nastupuje a zkouší to sjet. Ale hola hola, mě začíná cukat v pravém stehnu. I rozum říká, kámo to sám nedáš. A tak se motám nahoru ještě s jedním borcem, je to již krásné pozvolné stoupání, ale Pražská se nám pořádně zakousla do svalů. Sjeli jsme si Jirku Svobodu-Kbely a před bufetem je tam i krásný bonbónek v podobě Indiána.
  Znovu beru bidon a gel a hurá do závěrečných kilometrů. Mírně stoupáme Černým Dolem, s Indiánem se dostáváme do stavu rezignace, u mě, jak se to trochu více zvedne, tak křečci okusují stehno. Zezadu přilítne jedna dvojice, jeden z nich je pak vítěz kategorie 50, ale jedou tempo snad o 5 m/h. vyšší než je naše. Ale když přilétne Michal Běhounek, tak to už se ve mě zježí všechny smysly a hop mu do háku. Indiána nechávám za sebou a s Michalem se přetahujeme o špic směr Hoffmanky. A je to moc dobře, za mnou v dáli vidím i Jeffa, jo musíme si pomoci. Náběhy na křeče se trochu uklidnily, sjezd přes Jánské Lázně, dole na hlavní Michal počká, i on moc dobře ví, že ve dvou si více pomůžeme, i když můj stav je už dost žalostný. Jo kdyby to bylo již jen po hlavní do cíle, ale jsou tu ještě nepříjemné vlny kolem Vlčic, zadní kapsy zmizly v mých útrobách, bidony začínají chrastit.
  Michal stále kontroluje situaci za námi, já už nemám moc sil, jen odpočítávám zbývající kilometry. A je to nekonečné, konečně vytoužená cedule Trutnov. Ale zase magnet na nějaký kruhák, Michal nastupuje, vyškrabuji poslední zbytky morálu, musím s ním, jakmile od něj odpadnu, tak krvelačný Jeff by mě určitě dorazil. Cílová dlažba nám buší do rukou a do nohou, a je to tam, Jeff a Indián za mnou, mise splněna!