Akce Okolo Tater 2012

Akce Okolo Tater patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2012-07-28.

Nejdelší varianta má délku 197.00 km.

:: Propozice :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto

Historie: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010 :: 2011

• Ivča – Okolo Tater – super víkend s bandou „Kokotů“ :-)
  
  

  Po velmi krásném závodu v Beskydech se přesouvá cirkus maratonské série na Slovensko. Už ve Frenštátu se domlouváme s Lacem o možnosti ubytování v jeho Kocot hotelu. Před odjezdem nastává trochu zmatků, ale na závod se moc těším a už se nemůžu dočkat pátku a odjezdu na Slovensko. Tento závod se chystá být opět svátkem Orange ducha a tak se mám na co těšit. Ženská kategorie je pouze jedna, tak jednou půjdu na start bez stresu, zda dopadne pódiové umístění a můžu si Orange jízdu užít na plno. Dle dostupných informací nás bude dost na to, abychom si minimálně prvních 70 km užili. Kluci už se těší, jak budou diktovat tempo celému balíku cyklistů .
  V pátek odjíždíme do Popradu. Někteří odjíždí vlakem dopoledne, jiní večer a Quit s Yetti autem. Na nádraží nás čeká Laco, který nás doveze k sobě domů, kde už po cestě odpočívá Yetti a Quit. Původní plán jet se zaprezentovat na kole ruší déšť, tak využíváme auta Quita a postupně se prezentujeme ve start závodu. Večer odcházíme na tradiční tiskovku a co nejdříve do pelechů. Spaní s ohledem na vysokou teplotu není úplně ideální a ráno si vyprávíme, jak kdo v noci strašil po bytě. Ráno se přidávají ke snídani Strejda a Dreamer a potom pomalu vyrážíme na start.
  Na startu se pozdravíme s různými známými a čekáme na povel ke startu. Začátek závodu je dost nervózní, protože závodníků je poměrně hodně a na cestách je dost aut. Každou chvíli se téměř stojí na brzdách. Já díky tomu trochu ztrácím přehled kde jsou všichni Oranžoví, ale postupně kromě Yettiho jsme pohromadě a mažeme směrem na Štrbské Pleso a dále pod Huty. Kluci diktují tempo a snaží se Mika nadirigovat k plynulému tempu . Pod Štrbským Plesem míjíme Dreamera jak kontroluje kolo po pádu (je to škoda, že měl takovou smůlu , ale hlavně že je bez zranění). Postupně dojíždíme i Yettiho s Kačkou Nábělkovou z Cyklo Chropyně. Skupina se rozrůstá a už jsme pod Huty. Kačka na Beskydu jezdila kopce moc dobře a vždy mi hned zmizela z dohledu, tak si říkám, jak to bude vypadat dnes. Dorážíme na Huty. Kačka je už na bufetu, ale ztráta není velká a z bufetu akorát odjíždí duo Kotlářových. Super jsme holkám v patách. Z Hut odjíždím s Pedrem a ten v dalších pasážích dělá, co může, abychom holky dojeli. Na 100. km se tak stává a jedeme v 7 členné skupině. Já a Pedro, Péťa a Luboš Kotlář, Kačka s manželem a ještě jeden závodník. Nejprve se ve špicích střídá Pedro a Luboš Kotlář, který si to nenechá líbit a vyzve zbylé chlapi k tahání špic. V této sestavě dorážíme do Zakopaného, kde v hrůzostrašném provozu prokličkováváme mezi auty do dalších kopečků (jak říkal Pedro brdků). V Zakopaném balík z různých důvodů opouštějí všichni domestici, a tak jedeme v dámském balíku směrem na Slovensko. Tuším, že Kačka na tom z nás bude do kopců nejlépe, tak se pokouším ve sjezdech i některých stoupáních holkám ujet. Pétě se mi odjet podařilo, ale Kačce ne. Když už to vypadá nadějně. V dalším kopci jede Kačka lépe. Před Smokovcem jedeme ve trojici Kačka, já a jeden slovenský závodník. Je to pěkně nepříjemné mírné stoupání, které vůbec neutíká. Víc než jedeme, bych řekla, že se motáme směrem k cíli. Těsně před cílem mi Kačka nastupuje a já nějak nenacházím morál ji docvaknout, škoda. Musím se tohle zmáčknutí naučit!!! Pravdou je, že přece jen v závěrečných úsecích více tahala špice, tak si 4.místo zasloužila více. Postupně dojíždějí ostatní Orange.
  Před startem jsem doufala, že bych mohla závod zajet okolo 7h15. S cílovým časem 7h03 jsem spokojená. Určitě budu na Tatry Tour moc ráda vzpomínat.
  Večer nás čeká pozávodní tiskovka, rozloučení s Dreamerem a Strejdou, kteří odjíždějí na noc do Prahy a ráno vyrážíme ještě na malé vyjetí a zpět do Prahy.
  Všem moc děkuji za super víkend pod záštitou Orange ducha.
  
  PS: Za tyto zážitky a ztmelení Orange skupiny na maratonech si největší dík zaslouží Laco, který již zrežíroval druhý krásný závod.
  PSS: Teď koukám na výsledky. 11 min od podia. To je na příští rok výzva
  

  
  
  
• Mišutka – H2O - základ života
  
  

  
  
  
  
  
  
  
  
  
  Reportáž z Tater pojmu tentokrát trochu ze široka, protože samotný závod toho moc nenabídl
  
  
  Cestu do Tater plánuji stejnou jako loni, tedy s přespáním v Žilině. Jenže týden před závodem příchází smutná zpráva o umrtí v rodině a v pondělí odpoledne mi otec oznamuje, že Tatry nejede. V úterý odjíždí do Žiliny na pohřeb. Ještě v úterý dopoledne jsem přesvědčen, že pojedu autem. Po zjištění, že vlakem mě to časově výjde téměř na stejno, téměř o 100% levněji a hlavně se vyhnu hnusu zvaný D1, zakupuji jízdenku i s místenkou pro sebe a kolo. Poté se znažím dovolat panu Mandzákovi na telefonní číslo, které má uvedeno v adresáři. Chci vědět jestli je ochoten mě ubytovat a poskytl mi pár informací ohledně přepravy kola. Číslo neznámé. No je úterý kolem deváté večer a nechci rušit Quita nebo Strejdu, aby mi řekli aktuální číslo pana Mandzáka. Ve středu odpoledne položím do diskuze dotaz ohledně přepravy kol, protože vím, že třeba Strejda jel vlakem i loni. Rozhodně jsem nelamentoval a i kdybych žádnou informaci nedostal, tak kvůli tomu nebudu brečet. Informace v diskuzi znamená, že informace je sdílená a může třeba pomoci i někomu, kdo třeba o převozu kola vlakem uvažuje. Ve čtvrtek ráno se chystám zavolat Strejdovi a požádat ho aktuální číslo na pana Mandzáka. Ještě před tím ovšem zapínam počítač a dozvídám se z příspěvku pana Mandzáka, že jsem de facto chuj, protože jsem mu nezavolal a v diskuzi jen spamuji. Dále jsem Skrblík, protože šetřím i těch pár centů, co stojí zavolání na Slovensko a jenom sa furt vyhovárám. Pro mě jsou maratonské závody součásti mé dovolené, kde si chci odpočinou hlavně od práce a vyhnout se blbcům, kterých při mé práci potkávám neurekom. A teď bych měl strávit svoji dovolenou s někým, který mi bude tu dovolenou kazit kokotskýma kecama a ještě bych mu měl být vděčen, že můžu využít jeho dva metry čtverečný podlahy? Ne tohle si Mišutka nezaslouží a okamžitě začíná hledat a volat na Slovensko. Ubytovací kapacity ve Starém/Dolnom Smokovci a blízkém okolí jsou vypredáné a co zbylo, tak je problém s kolem, které nemůžu mít na pokoji. A tak se přesouvám do Popradu, kde přes Booking.com nacházím nádherný single room v pěkné a hlavně klidné části města.
  
  V pátek jsem již v 8:00 na Wilsoňáku. Odjezd v 9:17, v 9:10 se objevuje na odjezdové tabuly nástupiště vlaku a vidím to, co jsem naposled viděl před dvacetidvěma lety, kdy jsem jako kluk jel s rodiči stejným spojem do Žiliny. Šílený dav, který se žene k vlaku, protože nemají místenku a nechtějí stát. Já jdu v klidu odevzdat kolo, kde to trochu vázne, protože je tam jedna průvodčí, která je zavalena obrovským množstvím poštovních balíků. První zádrhel je tu, mám místenku ve vagonu 368, ten ovšem po vagonu 367 není. Průvodčí mě a několik dalších usazuje ve vagonu 369, kde musí opustit místo několik jedinců, co nemají místenku. Holt Slovenské železnice šetří i na vagonu. Ještě, že tu místenku mám, protože bych pravděpodobně stál až do Popradu. Cesta samotná už byla v klidu, třikrát jsem navštívil jídelní vůz a kochal jsem se krásou krajiny. Příjezd na čas v 16:01. Cestu z nádraží do penzionu mám naštudovanou, přesto se ujišťuji u taxikářů. Ti mě trochu překvapí, když mluví o Spišské Sobotě, no nakonec mě uklidní, že to není město ale část Popradu. Penzion předčil má očekávání, byl skvělý a personál velmi ochotný. Kolem 17:00 začalo lejt jak z plné konve, přesto chci jet na prezentaci, jenže zjištuji, že postrádám helmu, kterou jsem ve vlaku opravoval a nechal ji tam. Vynadal jsem si do hovad a sháněl se po nějakém obchodním centru, kde si musím zakoupit novou. No za blbost se platí, ovšem na druhou stranu se stávají horší věci viz Olin a jeho klíční kost. Kamaráde ať se to vše rychle bez problému zahojí. Večer trávím v centru v pěkné pizzerii, pak se jdu ještě lehce projet. Je nádherně a po dešti se velmi dobře dýchá. Spát jdu s přáním, abych se ráno probral a počasí bylo podobné a pokuď možno totožné s loňským.
  
  V sobotu vstávám v 6:30. Vyspal jsem se výborně, ale náladu mi kází již v tuto ranní hodinu vedro, které venku už je. Snídaně v penzionu je pestrá, nahážu do sebe vločky s jogurtem, nějaký ovoce a jdu pro mašinu. Do Starého Smokovce na prezentaci odjíždím v 7:30 a je mi hned jasné, že dnes mi počasí opět nebude přát. Totálně splavený dojíždím do hotelu Grand, kde je letos prezentace. Než vypíšu prezenční listinu, tak je ten papír pořadně prolitý od mého potu. Už při prohlížení startovní listiny je jasné, že chybí celá řada znamých hvězd včetně Kolíkáče. Takže asi až po hodině vidím první známou tvář Jiruse a po chvilce přijíždí naše největší naděje tohoto závodu Dreamer se Strejdou. Na startu právě vedle Dreamera. Je hrozné vedro 38. stupňů!!! Start je svižný, jen málo jedinců odpadá, kilometr před Štrbským Plesem mě píchá na levé straně břicha a tep mám kolem 180, což je na mě moc. Po bláznivém sjezdu, kdy jsme ještě s pár jedinci musel prokličkovat mezi mnoha auty zpět v pelotonu. Přibližně pět kilometrů před Liptovským Hrádkom už asi třetímu jedinci bouchla galuska, ovšem tentokrát to končí obrovskou hromadou ve které končí smolař dne Dreamer. Mám mnohem více štěstí, přestože s kolem skáču do levé škarpy přes kterou pokračuji za čelem pelotonu. Po chvilce opět zpět. V Liptovskom Mikuláši je 40. stupňů a já cítim, že Huty budou moji konečnou s pelotonem. Pod kopcem jsem vyřízenej, nechutně ze mě lije, omotávku má nasáklou potem a ujíždí mi kdo může, včetně Doležalky. Vody moc už nemám a bufet je až nahoře. No jsem konečně tam, následuje sjezd a dole se tvoří docela nesourodá grupa. Před druhým bufetem konečně slušný kolotoč a hned dojíždíme pár jedinců. Na bufetu chci vodu a jonťák. Hažu do sebe meloun a beru zpět bidony. Byla tam docela tlačenice a tak jsem obsah bidonu nekontroloval a upaloval dál. Před Zakopanem dávám gel a když ho chci zapít, tak zjišťuji, že v bidonu mám na dně a v druhým nemám nic!!! No do prdele. Nevím co ta holka dělala, ale prostě mi vrátila skoro prázdný bidony. No viděl jsem tu dost doprovodných aut, tak snad bude někdo laskav a jeden bidon mi dá. Hodlám to řešit až za Zakopanem, protože průjezd městem to je slušný labyrint. Jenomže za Zakopanem se po autech slehla zem a tak se ptám ostatních jestli mi nedají alespoň cucnout. No buď nerozumí nebo mě chtějí, jako jedince, který je v této skupině leader zabít. Vzpomínám na svůj první maraton v Beskydech před dvou let, kdy bylo taky šílené vedro. Jenže tam je to lepší organizace a jestli mě paměť, tak kvůli tomu vedru udělali bufet i na Soláňi. Takdy máte dva bufety na 120 km. No Alena Mikšovská měla pravdu, když tvrdila, že je to organizačně závod na hovno. První dva brdky s grupou ještě ustojím, pak už to prostě nejde. Bolí mě hlava záda a je mi hrozné vedro. Nikde žádný koloniál, potok studánka, jen silnice a les. Na 160 km je silnice lehce vlhká po slabší přeháňce, jsem v takový krizi, že nejsem daleko jazykem lízat ten vlhký asfalt. Na 173 kilometrů konečně bufet. Jel jsem de facto 50 km na třetinku vody. Kontroluji, jestli mám bidony plné až po okraj a nachážu do sebe asi půlku melounu. Do cíle 25.km, jsem v hajzlu, těžce dehydrován a to že jsem konečně vypil asi litr vody už mě neprobere k nějakému výkonu. Do Tatranské Kotliny jedu s jedním Kolokramníkem, který musel po tom pádu měnit kolo a má naražený zápěstí. Poslední kilometry jsou už na dost mokré silnici po bouřce, kterou jsem ovšem při mé smůle nestihl. Konečně v cíli. Zde už vidím smutného Dreamera, který mi oznamuje novinu, že to nedojel. To asi táké přitížilo mému žaludku a tak jsem se za kostelem lehce poblil. Naposled jsem zvrácel na Krušnotonu a dnes po těžké dehydrataci a neshodě gelů, melounů a jonťáku v žaludku. Čas jsem zlepšil o 8 minut, ale skončil jsem až 139. Pak přijíždí naše hvězda Ivča. Ta jediná už může letos dokázat dát všech sedm maratonů a také ji to v cíli připomenu. Odpovídá stejně jako loni já. Že je tu hrozně těžký Krušnoston a já po loňské zkušenosti říkám, že Král je na psychiku . Věřím, že to dokáže, protože je na tom výborně. Jen škoda, že z největší pravděpodobností ji nebudu moc v cíli Krále, kdy jsou ty okamžiky nejsladší a nejhezčí pogratulovat, protože budu již Soldenu na Oetztaleru.
  
  Čeká mě velké semifinále a velké finále sezony. Krušnoton a Oetztaler. Formá je bídná, ale hlavně mě ničí vedro. Nezbývá než doufat, že mi bude přát počasí. Vůbec bych se nezlobil, kdyby bylo jak na Mamutu či Engadinu. To jest teplota kolem deseti stupňů a déšť:DD
  
  
  
  

  
  
  
• Strejda – Tatry v orange rezii
  
  

  Svůj nejlepší cas v Tatrach jsem zajel v r.2006, a bylo to 7:01. Nu jo, ale zaprve to mne skoro celou cestu tahal Jura, za druhe jsme se nemuseli stavet na bufetech, pač měli jsme doprovodne auto a za treti byl jsem o 7 let mladsi. Tak si davam za cil 7:15. Třeba to vyjde.
  Po Beskydy mi bylo jasne, ze na skupinu kolem Ivci v Kocot režii nemam, predbezne jsme se dohodli s Yettim, ze ve dvou to zvladneme. Na startu zrejme mame stejny plan: natlačit se co nejvic dopredu, snazit se udrzet baliku co to pujde a pak se třeba podari chytit i orange expressu a dojet s nim aspon pod Huty. Jedu pochopitelne na chvostu pelotonu, straslive to tam cuka, kazdou chvili brzdy a zase spurt. Netrva to dlouho a odpadávám jako první. A hned se ke mne pripojuje Lubos Kavalir, nas stary dobry znamy z marathonu. Yetti mizi nekde v dalce, ale ze zadu dojizdi nas slapkovsky balik. Nu krasa…. Dneska se nejede takova cocka, jako na Beskydu a tak se v klidu zapojuji. Kapitan Kocot cas od casu pokrikuje, at se zvolni, at se nezrychluje při stridani, tempo se usedne na prijatelne urovni. Zacina mne to bavit. Ivcu zatím schovavame, sily potrebuje posetrit na pozdeji.
  Huty. Prelomovy okamžik. Ivca, Pedro, Quit a Mike najizdeji dopredu, Laco krici, at zvolneji, ze urcite dostanou krizu, a nebudou schopni takove tempo udrzet. Posadka se bouri. Kde se bere takova nedůvěra v sily lidra?! Vzpouru podporuji, „Jedte, jedte, my to s Yettim a Lacem nejak zvladneme“. Ctyrice se nam vzdaluje, jedu sve tempo, na bufetu pockam na Laco a Yettiho. Strasidelny je to kopec, jižní svah, slunko pali. Polar mi nameril hrozivých 46 stupnu, pot ze mne uz nekape, ale tece z brady na ram proudem. Jen to vydrzet, pak bude cas ty tekutiny doplnit a orazit se. Ctyrka lidru se nam kupodivu nevzdaluje, odstup je vicemene porad stejny. Pak se taky drobi. Az dorazim na bufet, Ivca s Pedrem zrovna ho opousteji. Zbytek skupiny uz na to nemá a cekaji na nas. Mam krizi. A chytaji mi krece. Zjevne dehydratace. Vim, ze další bufet bude po neclych 30 kilometrech, a davam si za úkol do te doby vyprázdnit oba bidony. Disciplina, disciplina a disciplina. Napit se kadzych 5 az 7 minut, kazdych 20 minut něco snist. Do Zakopaneho se soustredim jen na tohle. A lepsi se to postupne. Ve skupine mame 5 slapek, Lubose Kavalira, Madara a Polku. Slusna sestava. Zacinam Lubosovi závidět, ze jede porad za tou Polkou, ma totiž krasny vyhled. Při nejkem stridani se zarazuji za ni. Jenze ona jednou necekane zabrzdi, jednou zaklickuje, a pred krásném vyhledem davam radsi prednost ošklivému zadku jednoho ze chlapu.
  V Zakopanem uz je definitivne po krizi, jede se mi dobře, v kopcich udavam tempo. Ještě lip je na tom Mike, poodjizdi nam a uz nechce na vrcholku zvolnit a pockat na zbytek. Nevadi, tahneme to s Quitem. Dojizdime vyzdimaneho Pedra. Ale v krizi je i Laco. A to v totální. Na poslednim bufetu ma dost velky zasek a tak resime, zda na nej budeme cekat. Nu jo, jenze pak prijde dlouohansky pozvolny sjezd, tam mu muzeme vyrazne pomoci. A tak rozhodnuti padlo: počkáme. Po cca 4 minutach je tady a upalujeme dolu co to jde. Na 184 kilometru prichazeji poslední dva kopce v tesnem sledu za sebou, tady uz nikdo nikomu prilis nepomuze, každý to musí vytrpet za sve. Pedro zustava s Lacem, zbytek jede, co muze. Mne taky docházejí sily, přemyslím, zda vystoupim a dojedu to v klidu. Quit kamaradsky mne podporuje a tahne a tahne a tahne. Nic se neda delat, porad musim jet na doraz. Priserne to boli, ale nakonec to zvladame. Po prujezdu kobercem jen sproste nadávám, abych si trosku ulevil. Je tu celkem znudeny Dreamer se zlomenou brzdni pakou. Ale vzhledem k tomu, ze se dostal do hromadneho padu a nemá ani škrábanec, tak mel velke stesti. Quit odlozi cip a jede zpatky na trat, aby ještě pomohl Lacovi s Pedrem (pozdej se mi prizna, ze to malem neprezil, jak to bylo tezky). Laco je vyrizeny. V cili zvraci, neda si ani jidlo a jede domu autem.
  Az tam dorazime, lezi v posteli a trpi. Postupne ho ale z posteli vytahujeme, nutime se osprchovat a jit do hospody. Za par hodin uz je nazivu.
  Tak za rok se zase tesim.