Akce Okolo Tater 2008

Akce Okolo Tater patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2008-08-02.

Nejdelší varianta má délku 212.00 km.

:: Propozice :: Celkové výsledky

Historie: 2005 :: 2006 :: 2007

• Astral – Daleké Tatry
  
  

  Po delším přemítání jakým způsobem se do Tater přepravit odjíždíme ve dvou s Hankou v pátek ve tři odpoledne autem směr Poprad. Spojili jsme příjemné s užitečným a kromě závodění to pojali i jako malý výlet. Na Slovensku jsem nebyl již dlouhých patnáct let.
  Cesty autem jsem se předem obával a realita předčila očekávání. Již na dálnici do Olomouce velmi hustý nervózní provoz. Rychlá auta, pomalá auta, kamióny, auta bez řidiče (dámy promiňte, ale to, co za volanty mnohdy předvádíte je jedna nekončící katastrofa), vše na jedné hromadě se všemi problémy které tato kaše notoricky přináší. Chce to klid a železné nervy, dvě vlastnosti, které mi do kolébky příliš naděleny nebyly. Ještě že mě Hanka za volantem střídá. Jezdí lépe než já, má na to prostě šikovnost i trpělivost. Dálnice je ovšem jenom předkrm. Přejezd česko-slovenského pomezí je nepříjemným pokračováním situace na dálnici, nekonečné ploužení se za kamióny a pomalými auty po klikatící se vozovce. Nedaleko za hranicí předvádí slovenská polícia, že si s tou českou mohou upřímně podat ruce. Naprosto nesmyslné označení obce Kolárovice a chlapci v uniformách za bukem vykazují činnost a rejžují prachy. Jenom díky blikajícím protijedoucím vozidlům unikám dramatickému snížení své životní úrovně. Naprostá katastrofa nastává v úseku Žilina-Martin-Ružomberok. Kdo jel do Chorvatska a protrápil se okolo nedodělaných dálničních tunelů, ten má přesnou představu o tomto slovenském úseku v pátek večer. V půl deváté je jasné, že prezentaci v devět nestihneme. Volám tedy pořadateli, zdali nebude náhodou prodloužena, naštěstí ano, do 22:00. V půl desáté konečně náměstí sv. Egídia v Popradu a patrání po místu prezentace. Podrobnou mapičku jsem si samozřejmě nevytisknul, tak zkouším najít nějaké šipky a ptám se lidí na ulici. Nikde nic, nikdo nic neví, mobil pořadatele již vypnutý. Rezignovaně usedáme na náměstí, dáváme si pizzu a přichází záchrana v podobě dalšího blázna, který si chce druhý den huntovat na kole tělo, kterým jsem poslán na místo prezentace. Uf, konec dobrý, všechno dobré, alespoň pro tento den. Nalezení penzionu a ubytování se daří již bez problému.
  Ráno budíček a včasný příchod na start. Za každou cenu se chci vyhnout školácké chybě z Beskyd, kdy naprosto zbytečně jako naprostý zelenáč přicházím pozdě na start a pak se zoufale pokouším celou první hodinu dojet čelo závodu, což se mi samozřejmě nepodařilo.
  A přesně v 8:15 slavnostní start. Moje představa byla, že dojedeme za závaděcím vozidlem do Starého Smokovce, kde bude letmý ostrý start. Jedu tedy celý kopec na doraz, stejně mi to odjíždí, ale najednou ve Smokovci všechno stojí a čeká se, až všichni kopec z Popradu vysápou. Teprve za nějakou čtvrthodinu zazní výstřel, přejede se elektronický rošt a začíná se závodit. Na mě to dělá dojem, že jsem si mohl celou tuto náročnou předehru ušetřit, sehnat ubytování nedaleko Smokovce a přijít vysmátý až na ostrý start. V Popradě totiž dle mého názoru žádný startovní rošt nebyl. Favorité závodu však z Popradu jeli. Nevím jestli všichni, ale Čera a Polievku jsem tam viděl určitě. Pozdějšího vítěze Jurča jsem neznal, tak nemohu soudit.
  Další závodní taktika je naprosto jasná. Pohybovat se co nejvíce blízko čela závodu kvůli nebezpečí hromadného pádu ve sjezdech a kvůli co největšímu polštáři, který potřebuji mít v nástupu do kopce, abych se měl čím cedit. Lehce se to řekne, hůře dělá. Balík má neustálou snahu mě předjíždět, opravdu to nechápu, žádná úcta k šedinám. Jak pohodlné by bylo tak nějak jet, vždyť kolem sebe stále někoho mám. To však nelze za žádnou cenu připustit! Neustále je třeba jet dopředu, dopředu, dopředu. Jedině tam je zárodek nějakého úspěchu! Vůle musí nutit hlavu, hlava líné staré tělo. Celkem se daří. Sjezd ze Štrbského Plesa dolů je strašidelný. Zlověstné hučení peletonu, na tachu místy 80 km/h a v duchu se snažím vzpomenout, ja zní Otčenáš, který se mě babička jako malého kluka snažila naučit. Bohužel si vzpomínám jenom na první slova „Otče náš jenž jsi na nebesích“ a doufám, že to pánu Bohu bude stačit a nikoho přede mnou nenechá lehnout. Opravdu byl milostiv a padlo to dost daleko přede mnou až na rovině v Liptovském Mikuláši. Další pád v hnusné zatáčce plné šotoliny ve sjezdu z Jamníku. Nešťastníka svíjejícího se bolestí na zemi objíždím a valíme se dál. V nástupu na Huty dělám školáckou chybu. Předním kolem brnknu o zádní nábu borce přede mnou. Málem jsem sestřelil sebe, borce přede mnou i kus balíku. Ustojím to, přední kolo háže, ale po povolení excentru na brzdě mohu jet naštěstí dál i když o brzdu lehce škrtám a valí se kolem mě spousta lidí. Nevím co s kolem je a raději nedomýšlím co se stane, jestliže se to v nějakém sjezdu rozpade úplně. Hanku s náhradním kolem a pitím jsem poslal před sebe na vrchol stoupání na Huty. Volám mobilem, že ho potřebuji vyměnit a doufám, že vše proběhne co nejrychleji. Nahoru se ovšem jede v nekonečné koloně aut, mezi kterými se proplétají cyklisté. Co z toho jsou doprovodná vozidla závodníků a co normální hustý provoz lze těžko odhadnout. Výsledek je, že svoji záchranu s náhradním kolem nepochopitelně nevidím a Hanka mě také ne. Auto na mě stále čeká a zůstává kilometry za mnou a nakonec se výměna až do cíle nepodaří. Přejíždíme Huty, Oravici, Vitanovou, auto stále nikde a jsem už i bez vody, začíná to být velmi zajímavé. Zoufale volám mobilem a čtu cedule obcí kudy projíždíme. Hanka v autě jede Tatranské rally a snaží se nás v hustém provozu dojet. Konečně spása!! Dojede nás někde před Zakopané a dostávám palivo na další část závodu. Piji jednu lahev za druhou jak ťava na Sahaře a doufám, že to tělo zkousne a nezačne stávkovat. Další legrácka, praská mi jeden karbonový držák a plná lahev končí na asfaltu. Nadávám jak námořník v přístavní krčmě až se zelené stromy kolem červenají. Chlapci v balíku mi radí, že se pro ni přece mohu klidně vrátit, že moc rychle přece nejedeme … .
  A to už jsme v kopcích za Zakopané a nastává stále se opakující hra. Z kopce dolů dojet zásek z předchozího kopce, na rovině v balíku pošetřit síly, do kopce uviset. Bohužel to poslední není tak jednoduché a pomalu se propadám. Neprodávám však svoji kůži zadarmo.
  Ve sjezdu z Príslopu se ocitám v zemi nikoho a vypadá to na časovku jednotlivců až do cíle. Veškeré iluze mi však bere silný nárazový protivítr po odbočení na Starý Smokovec. Chvíli bouji, ale brzy je jasné, že na toto mi síly určitě nestačí a nezbývá než počkat na nějaký balík za sebou. Ten se brzy ochotně dostavuje. Naštěstí se chytám a jsem jím dopraven až do Smokovce. Je nás okolo patnácti a v dlouhém sjezdu do cíle stoupá cílová nervozita. Mladí reci s nohama jak lopaty usoudili, že bude dobré to roztrhat už před cílem a v silném bočním větru nastupují. Dvakrát to málem sundali. Nadávání, omluvy a hra na honěnou pokračuje. Zaváhání na terezínu znamená nemilosrdné odpadnutí ze skupiny. Jedu stále v háku těsně za špicí a okamžitě se chytám každého kdo to zkouší. Tuto hru vydržím téměř až do cíle. Pár set metrů před cílovým kruháčem mi dochází a o půl minutky mi část mého balíku poodjede. Naštěstí tam nebyl nikdo z mé kategorie. To bych byl hodně spruzený. Na Beskydu mi utekla bedna pár set metrů před cílem a o stejný scénář bych opravdu zájem neměl. Sice opět jen bramborová medaile, ale borec na třetím místě byl o balík před námi, takže nebylo co řešit.
  A konečně cíl! Odvedl jsem na co mám, nemyslím si, že to mohlo být nějak výrazně lepší. Porazil jsem borce, u kterých jsem nepředpokládal že by se to mohlo podařit. Naopak mě porazili jen ti, na které nemám a už nikdy mít nebudu. Takže spokojenost.
  Je milé, že pořadatel vyhlašoval první až páté místo. Člověka to prostě nějak potěší, když mu je dopřáno jít na vyhlašování.
  Bezvadný závod, lidsky příjemný, dobře zorganizovaný. Trať dobře zabezpečená, na všech křižovatkách policie zastavuje provoz. Šipky na asfaltu velké, těžko je šlo přehlédnout, před koncem závodu na silnici zbývající kilometry. Některé stížnosti na občerstvovačky neumím posoudit, měl jsem svůj skvělý servis, Hanko díky moc. Vyhlášení vítězů moc pěkné, prostě nadšení. Jenom ty silnice by už konečně po těch letech mohli být lepší. Sice po otřesném Beskydu to byla úplně jiná liga, ale stejně je to pořád velká bída. Už se těším na rakouského Ötziho, asi jediný závod v celé sezóně, kdy se pojede na normálním asfaltu.
  Po závodě u skvělého pivka a dobrého jídla vyprávění zážitků ze závodu a v úžase slyším, jak mi Hanka vypráví, že na vlastní oči viděla několik borců, kteří se úplně natvrdo nechali do kopce tahat držíce se za karoserie svých doprovodných vozů. Že se někteří borci za auta schovávají je notoricky známé a velmi nefér, ale toto? To jsem ještě nikdy neviděl ani neslyšel. Hlava mi to nebere. Jak mohu dělat nějakého koníčka a dosahovat úspěchu podvodem? Jaké bych měl z takto dosaženého výsledku uspokojení? Proč to pak vůbec dělat? Na své otázky odpovědi neznám.
  Večer příjemná procházka krásným Popradským náměstím, v neděli výlet na Lomnický štít a pěší tůra dolů ze Skalnatého plesa do Tatranské Lomnice. Počasí se na nás usmálo a na Lomničáku nám na chvíli otevřelo krásný pohled na tatranské štíty. Bezvadné.
  Cesta zpátky je již méně náročná. Nejely téměř žádné kamiony a provoz byl proto podstatně snesitelnější. Večer cestou domů ještě odbočuji z dálnice a vezu poškozené kolo Mavic do servisu ve Ždáru nad Sázavou a za tmy málem přejedu mladou holku. Jde po krajnici po pravé straně oblečená do maskáčů, proti mně auto, tlumená světla, vyhybám se ke krajnici, vidím ji na poslední chvíli, myška, studený pot po zádech … .
  Člověk musí mít v životě štěstí, jinak je v háji!
  

  
  
  
• Iceman – ať je co číst ...
  
  

  Silniční cyklistika je nádherný sport.Tvrdý,někdy hodně bolí ale je spravedlivý.
  
  Report z Tater začínám psát již potřetí.Snad tento dokončím.Zatím pokaždé,když jsem jej po sobě četl,obával jsem se,abyste z něj nezískali mylný dojem,že se snad zbořil svět či razantně podražil carbon,tak depresivní čtení to bylo . Cyklistika je pro mě „ jen „ zábava a to i přesto,že jsem jí totálně propadl.Kdyby mi tedy měla přinášet starosti,špatnou náladu,stres ( starťák nepočítám ),to bych s ní raději skončil.
  
  Jak jsem se cítil před Tatrami ? Říkám zcela upřímě : „výborně“.Od Rampušáka jsem shodil 3 kg.,strávil a trénoval 14 překrásných dní v slunné Itálii,najezdil hodně kilometrů v ZV a v kopcích mi to taky docela jezdilo.Vůbec jsem si tedy nepřipouštěl myšlenku,že by mě,dle Igora,nenáročný maraton v Tatrách nějak potrápil.Snil jsem o pokoření 30 km/h.Ó ty svatá prostoto,víc jsem se mýlit nemohl !
  
  Tatranský maratón je velkoryse pojat.Slavnostní start je v Popradu,ostrý je ve Smokovci.Je to dvanáct km pořád nahoru.Trochu foukalo proti ale na konci balíku,kde jsem byl zašit to nebylo cítit.Jelo se mi dobře,nebylo kam spěchat,stejně se mělo,dle sdělení Igora,na ostrém startu čekat,až všichni dojedou.Přede mnou jelo celé KC Brno,jeli pohodičku,zvlášť na Pavlovi Matouškovi bylo vidět,jak se na maraton těší.Šlapky kolem sebe nemám.Až ve Smokovci jsem zahlédl Jestřába a Pedra,držím se tak u Jury a ten mě alespoň narychlo seznamuje co nás čeká po startu a dovídám se,že je tu dnes za domestika,jede pro Jaru a mě vyzývá ať to alespoň na Štrbské Pleso zkusím s nimy.Těší mne,že má o mne Jura tak vysoké mínění,však Juro až přečteš tento report,svoje mínění o mne budeš muset korigovat.Hozenou rukavici ale přijímám Je odstartováno.Zpočátku vládne všude okolo nervozita.Několikrát musím prudce brzdit a pak zas zrychlovat.Nicméně před stoupáním na Štrbské pleso jsem dokonale schován v háku celého KC Brna .Jsou srovnaní jak profíci a na okolních cyklistech je vidět,že z nich mají patřičný respekt.Nikdo se kol nich zbytečně nemotá a já z toho těžím.Následně se červenobílý brněnský tým dělí,Pavel s Pohym odjíždí závodit.Jura zůstává s Jarou a i já jim zatím stačím.Stoupání je dlouhé a tak,přeci jen s ohledem na své „ kvality „ cca 2 km před koncem kopce vystupuji z háku.Díky Brno !Fantastická jízda to byla.Předjeli jsme opravdu hodně cyklistů a nyní,před cca 40 km sjezdem jsem hodně vpředu,snad v 50 členné skupině.Líp jsem maraton jěště nezačal.Cítím se skvěle.
  
  Přichází úsek pod Húty.Pořád dolů.Žádný brdek není zaznamenáníhodný.Rychlost ve sjezdu mohu jen odhadovat,v Popradě,těsně před startem,mi bohužel došla baterka v computeru.Kola jen hučí,cestu nám navíc čistí policejní motorka.Úžasný.Cestou sbíráme jednotlivce i celé skupiny,najednou je tu Gubor,Jíra,zdravím se s Luckou Kočí.Jsem v strašný euforii.Nezapomínám ani na jídlo a pití.V jednu chvíli cpu do sebe i celý rohlík,no zvládl jsem to,ale příště to již zkoušet nebudu.Málem jsem se udusil.Počasí jsem ještě nezmínil.Slunce praží jak v karibiku,však zatím,ve sjezdu,teplo cítit není.Na obloze sem tam mrak,déšť však nehrozí.Jen ten vítr je poněkud nadstandartní.,ale náš balík zpomalit neumí.
  Takže Húty.Čekal jsem to teda lehčí.Kolbaba ten kopec večer trefně přirovnal k těžšímu Zhůří.K tomu spalující sluneční žár.Hned zpočátku jsem vědomě rezignoval na tempo skupiny.Arrivederci,Gubore,Jíro,Lú.Volil jsem taktiku,která se mi tak vyplatila na Rampušákovi.V kopcích nebláznit.Do cíle je daleko a za mnou spousta lidí s kterými půjde jet.Nahoru jsem se tak skutečně vyškrábal asi poslední z oné skupiny,na bufetu jsem doplnil vodu a hurá dolů.Tatranské „ Zhůří „ mi vzalo síly.Ale únava nabyla nijak extrémní.Dal jsem gel a čekal od svého těla adekvátní reakci,totiž,že začne regenerovat.Byl jsem si tím zcela jist.
  
  Před startem jsem si Tatry rozdělil na dva díly.Ten první,lehčí a kratší,na vrchol Hút byl za mnou.Druhý,delší a těžší byl přede mnou.Jak jsem předpokládal,ve sjezdu mě začali sjíždět soupeři.S jedním to docela šlo a začli jsme jakž takž spolupracovat.Zezadu přilétla Miki,nabízela mi hák,ale snad to ani nemohla myslet vážně.Ani jsem se nepokusil.Naše aktuální rychlosti se lišily řádově .Zdaleka jsem na tom nebyl tak,abych mohl začít závodit.Tělu se zatím nechtělo a k tomu mě začal tlačit žaludek.Zkoušel jsem jíst ale nechutnalo mi,hlad scházel.Jel jsem jakési tempo netempo,čekal jsem na návrat sil,energie a chuti dál závodit.Cca na 130 km mě dojel Jestřáb s Hruškou.S nima holka a kluk z Kooperativy,ta holka byla posléze třetí celkově v ženách.“Tohle bych měl alespoň zkusit ,“ říkám si,“alespoň v háku“.Na to,abych pomáhal s tempem nemám.Za necelých deset minut bylo vymalována.Podvakráte nechávám díru,Jestřáb či Hruška ji pak za mne pracně lepí.“ Sorry,“ v duchu se jim omlouvám a raději svěšuji nohy a vzdávám to.Těch pár km s nimy mě stálo neuvěřitelně mnoho sil.Klukům to jelo parádně.Jak Jestřáb tak Hruška vypadali odpočatí,plni sil,bylo vidět že si s tempem sedli a plně si vychutnávají spolupráci.Já v tu chvíli zažil rychlý přerod ze závodníka v turistu.Předefinoval jsem svůj cíl na dojet.Velmi nepříjemné bylo,že jsem neměl ani časové informace,kolik toho mám za sebou.Na závody letos tepák nevozím.....
  
  Alespoň jsem se tedy kochal úchvatnou krajinou kolem sebe.Po pravé ruce samé úchvatné pohledy na Tatry.A že jsou to vysoké a velké ty Tatry,zvlášť když je cí na druhé straně.Tento úsek nebyl nijak zvlášť těžký,rovina,mírně do či z kopce.Sem tam okolo mě přefrčela nějaká skupina,ale já už nehodlal riskovat ani čistý hák.Bál jsem se,že kdybych jen o trochu zrychlil,mělo by to fatální následky.Skupiny se postupně proměňovaly,od té závodní / Jestřábo-Hrušková / až po ty,co měli jen jediný cíl jak já.Dojet.Ale ani těm už nestačím.......
  
  Musím vypadat dost hrozně.Ve stoupání mi dokonce nějací lidé,jistě v dobrém úmyslu,v doprovodném autě,nabízejí,ať se chytnu okénka.Nechat se mrtvý naložit,odvézt do cíle,prosím,ale výtah do kopce posunkem odmítám.Jiní se ale neinženýrují.Zdaleka nejlepší jsou dva poláci.V kopci mě předjel stříbrný Peugeot s polskou SPZ,dvě nádherná kola na střeše má.Tatéž kola pak dojíždím s jejich majiteli na občerstvovačce.Na zádech mají startovní čísla,zahrádka na Peugeotu zeje prázdnotou.
  
  Moje únava se stupňuje.Poznávám letos nepoznané.Bolest zad a rukou.Už ani ve sjezdu nejsem schopen držet řidítka spodním úchopem.Stále a pořád dokola přemýšlím,zda jsem udělal nějakou chybu.Na nic však nemohu přijít.Samozřejmě,v úvahu by přicházel přepálený začátek,přetrénovanost,ale nemyslím si to.Zdá se,že pravá příčina je v nefungujícím žaludku.Netráví mrcha,ale proč ? Stále řeším,kolik km mi ještě zbývá.Odhaduji to tak na 20 až 30 km.Situace se náhle vyjasňuje,když spatřím dopravní ceduli Poprad 50 km.Alespoň jsem měl jasno.Stále dokola a dokola jsem si omílal „ posledních 12 je z kopce“.Ne že by to nějak zabíralo,ale 38 zní lépe než 50.Pak jsem na silnici spatřil bílou 30.Takže už jen 18.Ale blbejch osmnáct.Do kopce,proti větru a na bulváru širokém jak Champs-Élysees.Moje převody tou dobou ? 42X26.Na tohle jezdím Zlaťák.Konečně Smokovec,sjezd do Popradu už nestojí mnoho sil a konečně cíl.
  
  Je to hloupý pocit,projet cílem maratónu a neradovat se.Jsme otupělý.Alespoň trochu mě udobřuje vynikající jídlo.Bezpečně vím,že v Tatrách mě už nikdo neuvidí a krále pojedu krátkého,nejraději bych nejel žádnýho,ale nejde to,už mám zaplacený nocleh...
  
  Nevěříte ? Děláte dobře.Na Králi šumavy nashledanou .