Akce Okolo Tater 2009

Akce Okolo Tater patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2009-08-01.

Nejdelší varianta má délku 233.00 km.

:: Propozice :: Diskuze :: Celkové výsledky

Historie: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008

• Cancellara – Parádní Tatry :o)
  
  

  Páteční předpříprava na závod: příjemné rozjetí okolo Popradu, trošku adrenalinu na bobové dráze, blbnutí na skuzavkách na koupališti v Popradu a dobrá večeře na závěr.
  Sobotní závod v Tatrách byl úžasnej. Nádherná krajina, počasí ideál, neskutečný pohled v Zakopaném na skokanský můstek, nádherné stavby a krásné cesty a společnost milých šlapek.
  Byla jsem ráda, že jsem mohla být chvíli střídavě v milé společnosti šlapek Laca, Pedra, Igora a Jestřába. Začátek jsem si dost protrpěla, držela jsem se v blízkosti Quita ve velkém balíku, ale stoupání bylo nekonečně dlouhé a nakonec jsem to na Huty protrpěla s Lacem, Pedrem a Jestřábem. Pak mě nějak popadla slina a mohla jsem konečně dýchat a nechtěně jsem za to na špici vzala, tak jsme poračovali ve třech já, Jestřáb a jeden chlapík. Tak ještě jednou omlouva za odtržení Lacovi a Pedrovi. Od 100tého km nám dělal doprovodný vůz Krupi s mamkou a bylo to nečekaný a suprový brát si pití a jídlo z auta a nezastavovat na občerstovačkách. Chlapík se nám někde ztratil, tak jsme pokračovali s Jestřábem ve dvou, ale začali mu křeče, tak musel zvolnit a já držela své tempo a jela pár kilometrů na samotku. Pak dojíždím Igora, kterému praskl drát v kole, tak mění kolo z mechaničáku a já mezitím dávám lulu pauzu a v tom nás i dojíždí Jestřáb a pěkně si to jedeme ve třech, opět trpím v kopci, špatně se mi dýchá, tak se dost trápím. A visím jen za šlpakami na vlásku. Ale pak sjezdík a už se jede líp. Igor si jede svoje tempo, tak s Jestřábem pokračujeme společně dál ve dvou. Z mechaničáku nám lítají pečené kuřata rovnou do pusy (transformováni do gelů), zapíjíme pivečkem ( z ionťákové lahve) a to se to jede. Docela si pěkně dáváme. Sjíždíme cca 8 člennou skupinku v naději, že si chvilku dáme hák, abychom si na chvilku odpočali, ale ze skupiny nikdo netahá, tak se s Jestřábem točíme na špici, jede se proti větru, tak to vůbec nejede. Snažíme se je utrhnout, protože nám vadí, že nestřídají. A povedlo se do posledního stoupání na Smokovec si dáváme pěkně do těla, snažím se ještě soupeřce odjet, protože v té osmičlenné skupince byla holčina. Tak to pěkně v závěrečném kopci drtíme, aby nás nedojeli. Krupi nás povzbuzuje z auta a já už šlapu na doraz a dávám do toho poslední síly, pak už jen zasloužený sjezdík, ale ke konci se ještě musí docela pěkně šlapat, průjezd městem a závěrečná rovinka do cíle a konečně pořádný spurt s Jestřábem. No paráááda. Moc jsem si to užila. Díky všem za milou společnost :o) Na závěr příjemné večerní posezní v hospůdce pod širým nebem ve společnosti šlapek a dalších milých lidiček.

  
  
  
• Strejda – Jak jsem neporazil Jestraba, aneb pribeh potrestane pychy
  
  

  Musim ric otevrene: tenhle závod mam proste rad. Trat je hodne jezdiva. Stoupani az na par vyjmek nejsou narocna, a vetsinou rychlost ani neklesne pod 15. Zase sjezdy tu jsou pozvolne, tahle a s minimem serpentinu, takze pro jezdce se spatnou technikou, jakym mam tu cest byt, podminky jsou naprosto idealni. A to ani nemluvim o nadherne kulise zavodu. A navíc počasí – to snad ani nejde vymyslet lepsi, kolem 24 stupnu a skoro bezvetri.
  Na startu se takticky radime dozadu, ponevad se ocekaji pady. Laco presne vi, kde by k nim mělo dojit a varuje predem. A vždy ma pravdu. Vymotame se ze města, zaciname stoupat, nejedu nejak rychle, ale Laco nejak není. Ohlizim se, spomaluji, ale porad není, ze by mi ujel dopredu? Vidim před sebou nejakou slapku, trosku pridavam, ale za chvili podle copanku identifikuji Misu. Tak se nic neda delat, jedeme bez Laca. Dobře vim, za tady je dost dulezite se udrzet v dobře skupine do Strbskeho Plesa, poněvadž pak prichazi padesátikilometrový pozvolny sjezd a ten se ve skupine da jet porad kolem 45 km/hod. A tak se snazim nekam zapadnout, neflakat, stridat a drzet se nekde v popředí skupinky. Najednou dojizdime Jestraba. Nu to teda…. Normalne se vedle tohoto zavodnika ani nesrtnu, dneska se mi jede opravdu dobře. Zvlastni, ze Jestrab nejak nestrida, jen se necha tahnout, pak se pomalu odsouva na chvost skupinky a pak při nejakem tom skubnuti chyti diru a odpadne. Zacina mne hlodat takova blba pochybnost, zda nejedu moc rychle a zda se mi to pak nevymsti. Ale zatím jedu. Na zacatku stoupani na Kvacanske sedlo se nam skupina rozpadne, zustavame ve dvou s damou, seznamujeme se, je to Zina, spolupace nam vyhovuje a tak se dohodneme, ze to zkusime dojet spolu. A jde nam to na vytecnou. Dost dlouho jedeme jen ve dvou, ale postupne se na nas nabaluje ještě několik zavodniku a před Zakopanym dokonce zacinaji i stridat. Za Zakopanym na 157 kilometru prichazi ten zlomovy okamžik. Slyším nejake cvaknuti a kolo mne zacina nejak mlatit. Prasknoul drat na zadnim kole. Skupina mne ujizdi, a ja najednou vůbec nemam chut pokracovat. Ulomek dratu nejak zamotam do vypletu, aby nemlatil o zadni vidlici a snazim se rozjet. Kolo docela haze a mam strach aby neprasknou další drat, pak by mohlo byt zle. Zrovna prichazi objizdka, a ta stoji za to. Nejdriv sjezd sama dira, do toho se pletou auta, ktera taky jedou skoro krokem, a ja ani nevim, zda je mam predjizdet, poněvadž na silnici se skoro neda vybrat nejakou rozumnou stopu. A tu mne dojizdi Misa. A taky za ni doprovodny vuz. Hodny Krupi mne pujcuje nahradni kolo, akorat trosku mne desi, ze nejvetsi pastorek uz nebude 27, ale 23. Dorazi i Jestrab. A pak prichazi nekonecne 8 kilometrove stoupani. A to je to poslední, co jsem ještě nejakz takz jel. A je se mnou konec. Zbylych 55 kilometru to uz je jen cire utrpeni, vůbec to neubiha, organismus nechce slapat a tak vymysli nejake kraviny, proc to zrovna nejde. Krece, paleni chodidel, brneni rukou, otlaceny zadek. Predjizdi mne jedna skupina za druhou, a ani nemam chut se snazit zachytit. Kdyby se v tu chvili objevi zberak a nabidl mne odvoz, tak ani nevaham. Na rovinkach tep nedostanu ani na 120, při stoupanich 124 je muj maximum. Jako na vysvobozeni cekam na Stary Smokovec, kde se zacina sjezd k Popradu. Ale není to zadne vysvobozeni, jen dalších 25 minut utrpeni. Ale nastesti uz poslednich. Jen tesne vejdu pod devět hodin, coz jsem si pokladal za ten nejzazší limit. Tak za rok si to musim odcinit, uz budu chytrejsi, pojedu takticky a pokud zase dojedu Jestraba, uz se od neho neodpoutam :).