Akce Okolo Tater 2011

Akce Okolo Tater patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2011-07-30.

:: Propozice :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto :: Report M.Hajzler

Historie: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010

• Kolíkáč – Nad Tatrou sa blýska, hromy divo bijú!
  
  

  Cesta do Popradu proběhla nad očekávání dobře, díky Strejdovi jsme měli dokonalého průvodce, který vše zajistil, a mohli jsme se tak plně soustředit na sobotní Tour okolo Tater. Soustřeďovali jsme se v kupé, nebo v jídelním voze a nebo při debatě s Astralem, který s námi jel ve stejném vlaku. Cesta velmi rychle utekla a na nádraží v Popradě nás už vítal další průvodce, a to místní patriot Laco na svém vytuněném časovkářském speciálu. Dovezl nás do svého hnízda, kde už nás čekal Pedro, po vřelém uvítání se převlékáme do cyklistického a razíme směr Starý Smokovec na prezentaci. Cestou nabírame Kapra a Janka, takže 16-ti kilometrové stoupání zvládáme v družném hovoru, bohužel počasí nám nepřeje, Tatry jsou zahaleny v mlze a ve velké oblačnosti. Naštěstí dnes neprší. Ze Smokovce máme kliku, vidíme Poprad a můžeme se vyfotit s panoramatem, zaprezentovat se a vzbudit trochu rozruchu při Icemanově testu objemu plic
  Sjíždíme dolů, převléci se a já se Strejdou jdeme na nákup do Hypernovy, Strejda slíbil tradiční cyklo večeři v podobě vynikajících těstovin, které zaléváme červeným vínem. Vládne skvělá nálada, děláme společné foto s čísly na dresech jako za starých časů, jen pohledy na Lacův notebook a zelený radar vnáší trochu nervozity. Uleháme do svých pelechů, spím dobře, jen brzké ranní bušení deště do oken mě značně znervózňuje. A nejsem sám, Iceman již kolem 6hod. chrastí lžičkou a dává si první nálož vloček. V 6,30hod. nás pohled z okna na neprostupnou vodní clonu ještě uzemňuje do postele, ale v 7hod. již vaříme čaj a debatujeme co na sebe. Astral posílá SMSkovou smršť jestli fakt do toho vodního světa vyrážíme, já jsem též hodně nahlodán, kdyby někdo z kluků řekl, že nejede, asi bych se též přidal. Přece jenom Krušnoton 2010 je stále hodně čerstvý. Ale u všech vládne bojovná nálada, já jen zjišťuji, že funkční triko pod dres zůstalo doma, ale zachraňuje mě Laco, který mi půjčuje svoje spodní prádélko (díky!), na které beru krátký dres, vestu a návleky na kolena, ruce a tretry. Sice jsme si včera s Kaprem říkali, že v 9,30 v první lajně, ale představa, že tam budu 30 minut stát přimražen k zemi, mi tento předstartovní plán hatí a věřím, že nás moc nepojede a po startu se nastolí rozjížděcí tempo, stejně jako loni na Krušnotonu. Vylézáme tedy před dům až v 9hod. a dostáváme první ledovou sprchu, po několika metrech jízdy jsme dokonale promočeni a drápeme se znovu 16km na start. Je 9,50h. když přijíždím na chvost startovního roštu, který je překvapivě docela početný, je 10 stupňů, stále prší
  Start, najeli jsme na magistrálu a pálíme to na Štrbské Pleso, bohužel představy o klidném startu vzaly za své, jede se kaše, pole se natáhlo a Kapr s Mišutkou zmizeli někde v dáli a já se bezmocně gumuji v potocích vody. Snažím se dostat co nejvíce dopředu, ale magnet na Pleso se utahuje, tvoří se okolo mě početná grupa, teď už bych jen mrhal silami, čelo je nenávratně v háji . Najednou je vedle mě skvěle jedoucí Diablo, jo tak to o zábavu nebude nouze . Povzbudíme se, a v dáli před námi jako bych zahlédl bílou plášťenku Mišutky a i dres KC Brno, to by mohl být Jura. Konečně se profil otočil směrem dolů, ale mě se jede neskutečně blbě, respekt z té vody, chvílemi i nerovného asfaltu, prosel jsem se nakonec grupy a dávám si bezpečnostní mezeru, která se chvílemi pěkně zvětšuje, a já nejsme schopen si to sjet. Balík stále šlape jako o život, a já bojuji se svou hlavou, ve které je úplně vymeteno, okolo defektící borci, kteří se klepou zimou, jsme ve sjezdu, který má délku přes 30km, třesu se jako ratlík a jen očima visím za lidmi přede mnou. Kapr, Mišutka odjetí, Diablo úřaduje na špici balíku a já se trápím a trápím, jsem slušně na odpis .
  Světlo do černé mysli vnáší další rozmazaný pohled do balíku, oni si sjeli tu grupu před námi a nahoře mě zrak neklamal, on je tam opravdu Jura a Mišutka! Nálada se začíná vylepšovat, i teplota díky klesající nadmořské výšce vhání do organismu trochu sil, podpořím to gelem a banánem, je to sice nadlidský výkon vytáhnout ztuhlými prsty něco ze zadních kapes, ale nakonec se podařilo. Trochu jsem se srovnal, prohodil pár slov s Mišutkou, Jurou, dokonce mám i síly se dostat na špic této grupy, kde vládně ďábelskou silou Diablo a též nasát něco té orange energie. Je nás kolem 40-50 kusů, průjezd Liptovským Mikulášem je dost rozbitý, tempo opadlo, každý regeneruje po tom úvodním pekle, a i místy suchý asfalt dává trochu optimismu do prokřehlých duší. Tepovku si vyženeme nahoru díky zakufrování do Tatralandu, kde najednou zjišťuji, že jsme někde vytratili Mišutku . V hlavě si zkouším zafixovat kód JURA, musím to s ním zkusit hned na Kvačanské sedlo, to je dlouhý kopec, tam se to určitě nadělí. Jede se opravdu výlet, nikomu se nechce rozjíždět tempo, a bohužel zase jedeme do mraků a deště, ale už jsem se dal vcelku do kupy. Před začátkem stoupáním mi Diablo hlásí, že svůj úkol domestika splnil a dotáhl vrchaře pod kopec , já ale věřím, že pojede s námi, vyzařuje z něj dnes velká síla, navíc máme doprovod ve formě Diablo´s family.
  A je to tady, úvodní procenta sklonu, Jura se usazuje na špici a já se zakusuju do jeho zadního pláště. Po chvíli se ohlížím, balík se rozsypal do jednotlivých jezdců, vepředu je nás kolem 7 lidí, kopec je dlouhý a spravedlivý, tak si jen přeji vydržať! A podařilo se, chvílemi jsem sice trochu zaostával, chvílemi se mi zase jelo dobře, ale nakonec jsem s nimi, vrcholový bufet, beru si banán a spouštíme se dolů mokrým sjezdem. Je nás 7 kusů, točíme se, moje špice jsou tradičně hodně krátké, šetřím síly na další rozhodující okamžiky. Počasí stále pod psa, ale už mi aspoň není zima, člověk si zvykl na vodu, i zadní kapsy občas navštívím, a snažím se přemoci a vždy se trochu i napít, i když žízeň nepociťuji. I anticrampy slupnu, co kdyby náhodou křečci přišli. Přežil jsem to do Zakopaného i díky bidonu od týmového vozu (Díky!), kličkovaná městem je nekonečná a navíc se stále mírně stoupá, to mi vůbec nevyhovuje a jsem trochu v krizi, až serpentinový výjezd nad Zakopané mě zase vrací do hry. V následujícím sjezdu předvedu i natrénované močení za jízdy, i když ten ledový vítr do rozkroku moc hitparáda nebyla . Grupa se pomalu rozpadá, ustálili jsme se na počtu 3, ještě s námi jede Burda Ladislav, začínáme sjíždět i prošité borce z Alltrainingu (Bouška, Treml). Kilometry přibývají a začínám se zaobírat myšlenkou o 6 hod., do doprovodného auta Jury odkládám plný bidon, který dnes již nevyužiju, ve sjezdech dokonce jedu chvílemi rychleji než Jura, až si říkám, ty woe neblbni! Odbočka Starý Smokovec 15km, najíždíme na magistrálu do krutého magnetu, kde to vůbec nejede, čas máme 5:32h., kdybychom jeli průměrem přes 30km/h., tak by 6 hodin mohlo padnout, ale v našem stavu již je to nemožné. Láďa je na tom z našeho tria nejlépe a před cílem odjíždí, Jura má menší krizi, ještě ho hecnu, nebylo by spravedlivé být před ním, to on byl povětšinou motorem. Je to nekonečné, těch posledních 5 kilometrů hodně bolelo, závěrečná stojka a převalíme se do cíle. Gratulujeme si navzájem, jsem pěkně popravený, dnes to zadarmo nebylo, teplý čaj a rychle na jídlo do příjemně vytopené restaurace. Uprostřed otevřený oheň, okolo něj nahřívající se účastníci dnešního vodního pekla. Postupně kecám s Kaprem, Mišutkou a Diablem, pak se odhodlávám vyjít ven, ale hned se do mě dává třesavka, že nejsem schopen udržet rovně kolo, od ledového sjezdu do Popradu mě zachraňuje Ataman, který mě nakládá do své káry a dováží mě až do vařící sprchy u Laca. Díky! Konečně jsem se zkulturnil, klukům vařím čaj a očekávám jejich příjezd. Jsou tu, promrzlí a mokří a zážitky se jen sypou. Následuje tiskovka v místní pizzerii s tradičním fernetem, jo, teď už je dobře . Balíme se, loučíme se, děkujeme slovenským bratrům a ve 23:25h. uleháme do lůžkového vlaku.

  
  
  
• Iceman – Nad Tatrou sa blýská II
  
  

  Dát letos alespoň jeden maratón.S touto myšlenkou jsem si začal pohrávat před dvěma měsíci.Čekal mě desetidenní pobyt v slunné Itálii.Passat mé manželky vezl samozřejmě spoustu věcí.např.plavky,plechovky plné piva a na střeše jako bonus i mého Spešlíka,kterého jsem tam chtěl trochu potrápit.A jak to bývá,zvítězil Spešl .Po 900 km najetých za 10 dní jsem byl orvanej jak Tatry po vichřici,můj karbonovej zázrak zato vypadal spokojoně a v dokonalé kondici.
  Letos jsem absolvoval tři závody.Papírově to vůbec nevypadá zle,jednou jsem dokonce stál těsně pod bednou.Komu to stojí za to,ať si teď vyhledá kde to bylo,ale pravdou je,že po Doksech jsem se utvrdil,že závodnické instinkty se u mě zcela vytratily.Kdyby slovo \" turista \" nebylo tak zprofanované,díky Orle,použil bych ho teď a byl by to věru přesný příměr.
  Ale jak začne alkoholikovi chybět chlast,tak i Icemanovi začal chybět ten rumraj kolem závodů.Zas se setkat s tou oranžovou bandou pro které jsou ty štafle vším.Zas se opít po závodě,zas poslouchat ty stokrát omílané story,zas slyšet celé části reportů,které zlidověly jak Cimrmanovi hry.
  Italské kilometry pomohly přetavit snění v možnost.Beskyd se jevil jako první šance.Bohužel,rodinné povinnosti jsem rád vyměnil za maratón.Další šanci poskytovaly Tatry.Ono zůčastnit se otevřeného mistrovství střední Evropy má určitou prestiž.Když se na netu objevila Igorova nabídka na zajištění dopravy a Laco s Pedrem nabídli ubytování,byl jsem zpola rozhodnut.Ještě asi týden jsem lavíroval ,Tatry mě jednou nehezky pokosily,ale pak přišel krásný slunečný a teplý pátek a já se musel definitivně rozhodnout.Tak jsem hodil mincí a pak zvěstoval tu věc do světa.Jedu a poprosil Igora ať mi ten lístek koupí.
  Ten týden před Tatrami se mi krutě nedařilo.Akce Zlaťák byl poslední podařený příspěvek v přípravě.V neděli jsem odpočíval,v ponděli jakbysmet.Úterý mě vyhnalo vyhnat pavouky ze zapletenců.28 km ukázal computer.Tak takhle by to dál něšlo kamaráde,pokáral jsem se v duchu a nařídil budíka na 6.30.Computer ukázal tentokrát kilometrů deset.Co už zamlčel,ale Vy máte šanci se to dozvědět,byla ona příčina takovéhleho masakrálního tréninku.Ale nezbláznil jsem se,jak si teď myslíte.Oním masakrem nemyslím oněch 10 km,ale těch druhých,taky deset,ale pěkně po svých,v tretrách S-Works Specialized.Obutí je to super,zvlášť ve spojení s pedály,přímé spojení s asfaltem NEDOPORUČUJI.Paty se brání.Všeho příčinou byla zadní nába mých zbožňovaných Ksyrií .A tak kilometry najeté v středu a čtvrtek na trase Praha-Říčany bylo možno zaznamenat jen do knihy jízd podnikatele.Specielně pro úředníky z FÚ: \" Autor čestně prohlašuje,že poslední věta byla napsána ve snaze udělat tento text čtivějším.\" Ostatně knihu jízd ani nevedu,neb odepisuji auta paušálem.Fanda,můj nový dvorní mechanik,ano,to je ten trasér z Koloděj,mi naštěstí v čtvrtek napasoval do Spešla zadní kolo ze zimáku.Žádnej šrot to teda není,s Fulcrumama jsem něco maratónů obkroužil ale červenej drát to není.Zručné ruce Fandy navíc pohladily Spešla i na jiných místech.Podobné ruce se však nenašly pro mou hlavu a tak jsem v pátek,nic na sebe ovšem nedávaje znát,nastupoval do vlaku směr Poprad poněkud psychicky nabourán.K tomu všemu na peróně zřu pana Astrala.Kdo sem tam zabrousí na diskuzi,jistě si nemohl nevšimnout,pro někoho jistě zajímavých,jeho příspěvků a jednu moji reakci a následných nespočet dalších,zas jistě pro někoho zajímavých,jinak by to pan Astral zřejmě nepsal,reakcí výše zmíněného pana.Tak jsem se začal modlit,aby mi v kupé dělali společnost jen Igor s Kolíkáčem a nějaký pánbů mě jistě vyslyšel,měli jsme místenky.V této souvislosti zde velmi děkuji Igorovi za perfektní zajištění dopravy.
  Kolíkáč s Igorem mi okamžitě zlepšili náladu.Igor nabídl i nějaké časopisy,pít i jíst bylo co a i jídelňák nabídl kuřecí prsíčka v přijatelné kvalitě a ceně.Na nádraží již čekal na svém časovkářském speciálu náš hostitel,celý v černém a navrch zakuklen,bez helmy ??? Laco .Po nezbytném přivítání si nás nakvartýroval k sobě a i Pedro z nás měl neskrývanou radost.Snad.U těch dvou nikdy nevím.Kombinace nepublikovatelných slov,vzájemného špičkování,tváří, které neprozradí co je a co není myšleno vážně, mě pokaždé dostává do kolen.A tak jsme raději sedli na kola a zajeli do Smokovce zaplatit startovné.Nepršelo kupodivu.A další div,těch 38 km na kole mě vrátilo radost z cyklistiky.Dráty vrněly,computer ukazoval,oblečení vonělo,pláště měly svých 140 psů a to je kombinace která mě pokaždé dostává do kolen.
  Hlad jsme ukojili zcela netypicky doma,ručně udělanou krmí z Igorovi dílny.I víno,které přinesl nemělo chybu.Chybu neměly ani zbývající hodiny do půlnoci.Témata byla jsmě daná,bulvár soutěžil s počasím a cyklistikou.Moje technika třebas získala od Laca titul propadák roku.Víme, i kdo a kdy naposledy souložil.I pár pixelů bylo obsazeno a nedivil bych se,kdyby se něco z nich objevilo jako foto týdne.
  Ráno už na bulvár nebyl čas.Vše válcovalo počasí a co na sebe..Bylo zkrátka nádherně hnusně.Přesně tak,jak to má oranžový mor rád.Alespoň tak mi to připadalo,tak strašně jsme se těšili.Vylézám ven jako první a těšení dostává první trhliny.Zas tak nádherně hnusně není.Označení hnusně je správnější výraz.Aspoň není zima.Zatím.Častečně nepromokavavá větrovka drží teplo a i tretry mám ještě ve Starém Smokovci suché.Návleky na tretry od Dres.cz fungují parádně,však jim dělám reklamu i bidony.Pane Doležale,číslo účtu za reklamní služby Vám na požádání rádi sdělíme ! Z Popradu do Smokovce je to 19 km pořád mírně do kopce.Skvělý na rozjetí.Přijíždíme na čas.Zbývá pět minut do startu a tak nestačíme ani vychladnout.Ještě stačím zaregistrovat Kapra,Diabla,letmo se zdravíme a já si pokorně stoupám uplně dozadu.Dopředu to stejně nejde.Panuje tam slušná tlačenice a chvíli trvá,než se podaří odstartovat.Holt otevřený mistrák střední Evropy dovede poškádlit nervovou soustavu mnohých závodníků.Celkem nás je asi 150.Start.
  Startuje se netypicky cca 200 metrovým padákem.Kdyby bylo sucho,vpořádku,takto mohu leda hned zkraje konstatovat : \" brzdí mi to,to nemohu říct \".Ale jsme na tom všichni stejně,alespoň všichni ten krátký kousek tak jedou.Pak už ne.Ostatní jsou na tom o hodně lépe.Naše skupina A,zatím ji tak směle mohu nazývat,parkuje zcela na konci a na Štrbské pleso jedeme skutečně rozvážným tempem,které mě plně vyhovuje.Tempo jak na vyjížďce na Zlaťák.Sem tam jdu na špic polechtat tepy,nejvíce určuje tempo Igor a nikomu jinému se do toho nechce kecat.Nahoře nás La Zora povzbuzuje : \" já myslela,že už jste to vzdali \". Na takovýhle slovní doping se nedá nereagovat.Následný,bezmála třicetikilometrový sjezd,tak jedeme jako kdybychom snad ani neměli brzdy.Pedro dokonce šlape.Já ne,ale i tak sjíždíme nejméně tři nešťastníky,kteří zaspali na startu.Dva z nich pekelné tempo nevydrží,jeden se drží jak klíště.To obdivuji.Já zimou neudržím ani myšlenku.Prochcaný jsem tak,že zbavování se jiným způsobem přebytečných tekutin než do vložky je mrháním cenného času.Laco dle svých slov tak činí.Já se orálně uspokojuji tyčinkou.Však všeho dočasu,přichází rovinatější část,je tepleji a víc fouká.A to já nerad.Zvlášť,když je mi blbý se jen vézt.A protože hlava pomalu rozmrzá,začínám špekulovat,jak se skupinou A,kde by od mě jistě chtěli i nějakou práci v prospěch všech,vyjeb.. . Omluvám se za používání tvrdších výrazů,ale cyklistika je tvrdý sport tak co.Než stačím něco kloudného vymyslet,jsem přinucen okolnostmi chvílemi i tahat.Dost to bolí.Míjíme prvního nešťastníka jak cosi hledá v příkopu.Asi našel nějakej doping a nebo to nebyl nešťastník.Připojil se k nám a řádově zdvihl tempo.Skupina A se nedala zahanbit a každý z nás co přišel v tu chvíli na špic tempo nenechal upadat.Nemohl jsem než obdivovat Laca,Pedra a Igora.Řekl bych,že i Laco šel přes svou bájnou hranici 161 tepů.Bočák ohýbal i vzrostlé borovice.Já vpředu vydržel řádově vteřiny,což však stačilo k otupění tak,že se mi podařilo jednou odstřídat po větru což mi bez poznámek sice odpustila skupina A ale ne ten nešťastník od pangejtu,alespoň tak jsem si ho pojmenoval. V Kolodějích by mě za to ujeli.Pelášili jsme tak rychle,že jsme sjeli početnou,zřejmě ambicióznější skupinu,než jsme byli my.Snad osm jich bylo,včetně jedné dámy a poskytovali tak náádhernej stín,že jsem se opaloval až k Hútám a bez krému,totiž gelu.A jako bonbónek k tomu,ze skupiny A jsem tu byl sám.První část ďábelského plánu,totiž ujet skupině A jsem si mohl spokojeně odfajfkovat.Teď hlavně aby mě nedojeli.To byla druhá část rafinovaného plánu.Ale jak je známo,žluťák dává křídla a já Húty doslova letěl.Ambicioznější skupina proti mě svěsila nohy.Aby ne,když jsem chvílemi točil i 34/24 ! Navrchu jsem po způsobu profíku převzal na bufetu půl banánu aniž jsem slezl z kola.Dával jsem do toho vše a aby byl žluťák vidět,svlékl jsem si i větrovku.Taky za jízdy.Počasí se přeci jen na druhé straně Tater poněkud umoudřilo,nepršelo,jen poněkud mžilo a i teplota vystoupila nad 10 stupňů.Taky jsem poprvé využil vložky jako nočníku a musím říci že je to opravdu opojný pocit.Zas to musím někdy vyzkoušet.
  Přede mnou už byla ta snazší část mistráku.Sice delší ale prakticky samá rovina.To,že jsem jel sám jsem považoval za výhodu.Mohu si tak určovat své tempo a nikdo mě nemůže peskovat že kazím tempo.Poprvé kontroluji avs a radostí jsem málem spadl z kola.Průměr 29,9.Málem.Ne ten průměr.Ten sedí.Málem jsem spadl.Opravdu jsem si ustlal až na 107 kilometru.Opatrně lezu z pangejtu a ejhle.Krev ze mě necrčí,kosti nikde nečouhaj a bolest žádnou necítím.I kolo je jetelné.Trochu jen poupravit ohlou páku a vzhůru dál neb jedu přece mistrák.A tak vzhůru na tu svou Lacem haněnou plečku a vzhůru nebo dolů ? do Polska.Předem říkám,že Poláky mám rád.To aby nedošlo k nedorozumění .Ovšem to co mi předvedli hošani za volantem svých svých polonezů a polských fiátků to mi ještě teď hlava nebere.Jediné vysvětlení,které připadá v úvahu je,že v Zakopaném byl tou dobou trh s halucinogeny.Navíc jsem v Zakopaném zabloudil.Super značení a zajištění trati z SR se vypařilo jak aceton.A nebyl jsem v tom zdaleka sám.Na to,že jedu blbě mě upozornil až podobný nešťastník.Škoda,že jsem mu neuvěřil rychleji.No zanadával jsem si.O to rychleji jsem ze Zakopaného spěchal.Pořád se mi jelo dobře.Až s podivem.Zpětně nedovedu pochopit,že me ten pád nijak víc nerozhodil.Hlavě se pořád chtělo jet,jen v sjezdech jsem se mírnil.Ale jako každá pohádka ma svůj konec tak i ta moje.Defekt.Nechtělo se mi tomu věřit,odmítal jsem ho dlouho brát na vědomí ale když ke slovu přišel ráfek nedalo se nic dělat, musel jsem vytasit montpáky.A udělal jsem to zřejmě na tom vůbec nejhorším místě.Kousek od mě parkoval polský autobus.V něm se zřejmě velice nudila pánská část a tak s jásotem přivítali možnost pobavit se na účet nešťastného Icemana.Iceman se obává,že došlo z jeho strany i k uřážkám na cti a doufá,že se tímto nezhorší Česko-Polské vztahy.Snad i to přispělo k tomu,že se skoro brečícímu Icemanovi nepodařilo v plášti objevit střípek,který pak následně dílo zkázy dokonal.Během té doby okolo profrčela ambiciózní grupa od Hút a netrvalo dlouho a já slyšel jak zní Óda na radost z Lacových plic.Kalich hořkosti tak byl dopit až do dna.Oprávněně rozhořčen jsem pak vztekle dupal nožkami po krajnici až mi totálně došlo.Pak přijel sběrák.Zažil jsem tak potupu největší.Až teď jsem si uvědomil že je po všem,je konec,víc kilometrů už dnes nebude.
  K dovršení hanby mě sběrák vyvrhl přímo před Kaprovou zapnutou kamerou.Vůbec,ani na chvíli nepochybuji,že normálně by už odpočíval v spacáku.To nebyla náhoda.Alespoň jsem se snažil přetvařovat.Odpovědi ze mě šly jen ztěžka,marně jsem hledal slova.Kdybych byl rváč,šel bych se někam poprat.Nejsem a tak jsem alespoň vrátil čip a pokorně poprosil zda něco nezbylo k jídlu.Kupodivu ano.
  A pak,pak se stalo něco nečekaného.Laco,můj přítel z pod Tater mi nabídl své zadní kolo,abych mohl dojet dolů do Popradu.Díky chalane ! A další díky,že jsi mi bez výčitek opravil i moje zadní kolo.
  Konec dobrý všechno dobré.Po rychlé sprše jsme zašli do místní pizzerie.Tři Kozlíci do mě jen zahučeli a všichni jsme si připili na kamarádství a den,na který já dlouho nezapomenu.Vlak přijel na čas,u průvodčí jsem zakoupil na dobrou noc ještě jednoho trkacího kamaráda.S pomocí Kolíkáče jsem vylezl na palandu a očekával spánek který vše zahojí.Ten se ale mrcha ne a ne dostavit,co se naopak dostavilo byla bolest celého těla.
  Jestli tenhle report projde naší cenzurou a nebudukamenován a navrch mě ponecháte v šlapkách,pak už tenhle skvělý klub přežije všechno.Díky bejci !
  

  
  
  
• Strejda – Tatry v plastence
  
  

  Vždy a vsude jsem verejne prohlasoval, ze Tatry Tour je nejlehčí marathon z celeho serialu. A vždy se mi Laco u toho posmival a doporucoval vetsi pokoru. A mel pravdu.
  Počasí v noci před startem se poradne pokazilo, a pohled na aktuální radar nevesti zadne zmeny k lepsimu. Nicmene ani na chvilku nepochybuji, ze se tam na startovni lajně postavim. Nasazuji zadni blatnik (nic nevazi ale zadek a bederku chrani vyborne), oblekam se do plastenky a jedeme na start.
  Do skupiny se nam přihlásili krom mne a Laca taky Pedro a Icenam. Pedro je vynikající domestik, ale s Icemanem prilis nepocitam, nejspíše chytí závodní zapáleni a ujede nám hned. Na horni ramove trubce mam tradicni tabulku stoupani a casy jejich prujezdu z roku 2008. Hned po startu mi to pripomina letosni Rampusak. At delam co delam, nohy jsou naprosto ztuhle, otaceji se, jako by v kloubech zmrzlo mazivo, a tepy nejdou nahoru. A pokud je nějakým usilim tam vyzenu, tak citim, ze sily ubyvaji naprosto neumerne namaze. Skupina se ale drzi pohromade a přibalujeme k sobe Libose Kavalíře, naseho starého známého.
  Na Strbskem Plese mame ztratu 3 minuty. Sjezd je dost narocny hlavne kvuli vode a zime. Plastenka chrani vyborne, takze celkove podchlazeny nejsem, ale nohy zacinaji bolet. A není to bolest ze slapani, ale z chladu. Nastesti dole je o něco teplej, v Litkovskem Hradku dokonce vidime suchy asfalt. Ale prsi stále, zrejme dest prisel tam spolu s nami. Stridame se, jedeme docela tempo a dojizdime několik zavodniku. Pak před sebou vidime i dost velkou skupinu, fouka proti a tak bylo by vhodne ji dojet a schovat se. Nejake usili to stoji, ale mame to. Akorat mne překvapuje, ze Iceman místo toho aby se schoval a orazil se po stihaci jizde naopak jde na celo a nastupuje. Zbytecne mrhani sil. Po stridani jdu dozadu a nevidim v baliku ani Laco ani Pedro. Nekde při tech nastupech jsme je ztratili. A tak vystupuji a jedu odpocinkove a cekam. To cekani se nejak protahuje, dokonce si zacinam myslet, ze v te skupine byli a jsem je prehledl. Ale prece po nejake době dorazili a dal uz jedeme naprosto nerozlucne. Na zacatku stoupani na Huty zase mame Lubose a ten s nami vydrzi az do Zakopaneho, slusny vykon. Na vrcholu mame ztratu jiz 20 minut. Sakra, dneska budeme radi, pokud to zvladneme za 8 hodin. Klukum sdeluji, ze dneska je budu brzdit, vůbec se mi nejede dobře. Muzu podavat staly vykon, ale docela nizky. Taky ztrácím v zatackach. Jedu mozna az moc opatrne (zkušenost Icemana ukazuje, ze to nebyla nejhorší taktika). Dal uz nas tahne téměř vyhradne Pedro. Obcas mne z toho zacina trapit svedomi, a když se aspon trosku citim lip, tak snazim se ho vystridat. Hned mne predjede a tahne zas. Tempo je konstantni a ani neda se ric, ze by bylo naprosto plazove. Dvacetiminutový zásek se uz nam nezvětšuje a dokonce se zacina pomalu snizovat.
  Predjizdime Icemana. Opravuje defekt. Pomoc mu nemuzu, pac nevezu dusi, dneska jedu na galuskách. Navíc zvyky skupiny A jsou neúprosné, pokud nam někdo odjede, je z nej souper. A tak pokracujeme ve svém tazeni. Nu, tazeni… Spise plazeni v mem podani. Kluci ale kamaradsky jedou me tempo a ulkidnuji mne, ze prej se nic nejede, v pohode, jed jak muzes. A muzu jen pomalu :). Nakonec dojizdime v case 7:45:40. Takze od Kvcanskeho sedla jsme stahli něco malo přes 5 minut. Vyborne. Caj, jidlo, je tu do zimniho obleceny Kapr. Zberak doveze Icenama. Ve sjezdu do Popradu je sice zima, ale palstenka je vyborna věc, aspon se neklepu. V Poprave mam defekt :). A predvadim, jak rychle se opravuje defekt na galusce pomoci tmelu extrem od Tufa. Není to ani dve minuty a uz jedeme dal.
  Celkove shrnuti:
  Budu citovat jednoho známého zavodnika: Byla to dulezita zkušenost, clovek se musí umet proptrapit cely závod. Další citat: byla to tranzitni etapa. Na Krusnotonu zautocime :).
  Laco zpravidla po Tatrach chyti formu a uz do konce sezony je na tom lip, nez ja. A Lacovi a Pedrovi jsem mimoradne vdecny, ze mne dotahli az k cili.
  Doprava vlakem byla vyborna. Myslim, ze vyzkousena kombinace – tam přes den, zpatky v noci – bude optimální i do budoucna. A tak se zacinam tesit na Krusnoton.
  

  
  
  
• D!ablo – Aqua...
  
  

  ... Tour

  
  
  
• Kapr – Kolem neviditelných Tater
  
  

  Tatry Tour jsme spojili s rodinnou dovolenou. Po víkendovém Zlaťáku a Svijanech vyrážím s manželkou a synem v pondělí ráno. Na Moravě začíná pršet a voda nás provází až do Staré Lesné. V úterý přepadovka Laca a Pedra v jejich cykloprodejně v Popradu. Odpoledne túra na Hriebenok, po které mě parádně bolí nohy. Na kole jsem neseděl dva dny. Středeční ranní cyklopremiéra v Tatrách se odkládá, protože lije jako z konve. Před obědem dávám 40 km, kdy na chvíli oschly silnice. Odpoledne opět déšť. Ve čtvrtek ráno konečně slunečno. V sedm vyrážím na projetí trati závodu od posledního bufetu na 170 km do cíle – to ještě netuším, že v sobotu ten samý úsek pojedu znovu sám – celkem jsem dal 60 km za 2 hoďky. Potom dlouhá túra do nadm. výšky 1966 m. V pátek ráno 30 km na pohodu a pak opět túra na Skalnaté pleso. Navečer sraz se Šlapkama a společná prezentace ve Starém Smokovci, asi 35 km.
  V sobotu k ránu slyším déšť a je mi jasné, jak to dnes bude. Vstávám v půl sedmé, venku pěkně prší. Hlava to bere velmi rozumně, vůbec mě nenapadne, že bych nejel. Dobře se nasnídám, na sebe beru moiru s dlouhým rukávem, návleky na ruce, dres a pláštěnku. Nechce se mi na start 8 km do kopce v dešti, tak mě rodina veze autem do Smokovce. Mohl jsem se postavit do první lajny, bylo tam volno. Chvilka zaváhání a stojím někde kolem 70 místa, vpředu vidím Mišutku, vzadu Diabla, Kolíkáče, a úplně vzadu skupina A se svým šéfem Strejdou. V 10. hodin start, startovní pole se natahuje, borci za to nějak vzali. Na konci Nového Smokovce předjíždím Mišutku. Vůbec jsem se nerozjel a hned jedu kaši. Rychlost neklesá pod padesát, postupně hákuju několik borců a na pátém km jsem v balíku. Mišutka by to mohl zvládnout, ale začínám tušit, že Kolíkáč to nesjede. Plánované objetí Tater s Kolíkáčem dostává trhlinu hned na prvním km. Chčije, tretry durch, kraťasy durch, ještě že mám pláštěnku, má pro mě cenu zlata. Stále nevím, jestli už dorazili Mišutka s Kolíkáčem. Bojím se ohlédnout, abych nezavinil pád. Stejně není vidět, voda stříká ze všech stran, před ní není úniku. Nejhorší je sprcha od zadních kol přímo do ksichtu. Míjíme odbočku na Štrbské Pleso, kde registruji Diablovic klubové auto. Začíná dlouhý sjezd, kde se ke všem problémům s vodou přidává zima a projíždění kluzkých zatáček. Kolem 30, 40 km se třesu zimou, je to šílený. Nechápu, jak to zvládá pár borců, kteří jedou v krátkým rukávu.
  Může nás být kolem 70ti, ale Kolíkáč s Mišutkou tu nejsou! Před Liptovským Hrádkom je suchá silnice, je to nádhera. Začíná se zase jet a konečně je mi teplo. Následuje cyklokrosová vložka. Nevím, jak se to stalo, ale při podjezdu dálnice jedeme v protisměru. Pořadatel na nás z auta v pravém pruhu křičí, že se musíme vrátit. Balík zastavuje, vycvakáváme tretry a přelézáme svodidla na správnou stranu silnice. Za Liptovským Mikulášem svlékám pláštěnku, která mi moc pomohla. Cedím se dozadu a přemýšlím, do kterého auta ji odložím. Najednou je vedle mě mechaničák Kolokrámu, který mě neodmítne. Ve stoupáních bych se v ní uvařil a klesání už nebudou tak dlouhé. Třeba ani nezačne znovu pršet. Začínáme stoupat na Kvačanské sedlo. V mírném sklonu se balík drží pohromadě. Jak se silnice postaví, tak je balík na cucky. Na čele je početná skupina, ale korálky z ní vypadávají. Nesnažím se zůstat v balíku, jedu si své tempo a ono to nějak dopadne. Několik borců, kteří to přehnali, předjíždíme. Je nás asi pět, jedeme v koloně mechaničáků, kteří nás předjíždějí. Držím svoje tempo, táhnu čtyři borce a najednou vedle v Oktávce paní Krupičková. Opravdu kus přede mnou jede osamocený Krupi, za chvilku mu dýchám na záda a hákuji ho. První schod je za námi. Kopec pokračuje, dva borci jdou před Krupiho, jdu za ně. Ani nevím, kdy začalo pršet. Stoupání je nekonečné, jedeme výborné tempo, nikdo nenastupuje. Jede se mi dobře, ale bylo by to daleko lepší, kdybych si mohl odskočit. Už hodinu potřebuju na záchod, ale nemám čas zastavit! Konečně jsme na vrcholu, na bufetu nikdo nestaví, jídlo mám a na 83 km jsem ještě nevypil celej bidon! Sjezd je brutální, jedu jako druhý, borcovi přede mnou nechávám 30 metrů. V každé druhé zákrutě vycvakává nohu a jede to jako plochou dráhu. Po nejprudším sjezdu jedeme na kreff ve čtyřech (Krupi je kus za námi) časovku družstev.
  Na 93 km v Zuberci skáčeme doprovodná auta ala Tour de France a jsme tam. Pár kousků i s Krupim dorazilo také. Je nás asi čtyřicet, trochu se to uklidnilo, tak se pokouším močit za jízdy, ale nejde to. Je zde pár magnetů, občas se po krátkém úniku zrychlí. Na čelo, které okupuje hlavně Kolokrám, nejdu, jenom ho ze zadních pozic pozoruju. Na 111 km je nějaký zmatek - někdo říká, že se na někoho čeká, někdo zastavuje na záchod, někdo jede dál a já konečně, poprvé v životě, močím do kraťasů, uff, to je úleva. Stejně jsem promočenej skrz na skrz. Ani to pořádně nestihnu, hákuju skupinku s Jakubem Svobodou a po několika minutách je roztrhaný balík opět pohromadě. Přejíždíme hranice do Polska. Na nakloněné rovině do Zakopaného jedu skoro pořád šrot. Nástup střídá nástup, jedeme lajnu, motám se mezi 20 až 30 místem, vteřina zaváhání a 5ti metrová díra v 50km/h stojí strašně sil, skoro to nejde sjet. Minutu je klid a potom se znovu závodí. V Zakopaném projíždíme celkem v klidu, jenom si pamatuji, že jsme pořád zatáčeli z ulice do ulice a všude byly davy lidí. Nedivím se, že někdo bloudil, kdybych nejel v balíku, tak bych taky netrefil domů. V první polovině kopce za městem ještě na konci skupiny visím, ale vím, že končím.
  Když začíná druhý schod, tak definitivně na 144 km odpadám. Hlavně, že nejsem sám. Jsme ve čtyřech. Dva Poláci, Kolokrámník a já. Rychle nás míjí doprovod v autech a pak šlapeme v přijatelném tempu sami. V dlouhém stoupání na Poroniec nám pomalu odjíždí jeden Polák. Ve třech přejíždíme hranice na Slovensko. V kopci za přechodem odpadá Polák. V následujícím sjezdu si musím znovu ulevit do kalhot, v dešti nemá cenu zastavovat. Kolokrámník zpomaluje a čeká, až ho sjedu. Společně zdoláváme stoupání na bufet a poprvé prohodíme pár slov. Ví, že jedu kategorii C, že vepředu je Pavol Polievka a ptá se, jestli jedu na bednu. Dodávám, že je tam taky Standa Prokeš a určitě nějaký Polák. Ptám se ho na jméno – on odpovídá: „Netík, Ivo Netík“. No to je gól! „Ty vole, co děláš tady, vždyť jsi to vloni vyhrál?“ „No to víš, počasí na pendrek a tak“. „No to je pro mě čest jet s loňským vítězem“, říkám. A on na to: „Příští rok už přestupuji do tvojí kategorie“. Trochu trapas, že jsem ho nepoznal. Za rok to bude zase těžší, ročník 72 je hodně silný - Netík, Kolíkáč,…
  Kopec je pěkně dlouhý, domlouváme se, že nahoře zastavíme. Potřebuji nutně doplnit pití, na dva sedmičkové bidony jsem dal 170 km, asi jsem dlouho chlastal vodu ze zadních plášťů soupeřů!!! Konečně jsem se dočkal. Pípnutí nám odměřilo mezičas na 170 km, těsně před bufetem. Zrovna se chystá odjet Filip Endler, ale rozmyslí si to a čeká na nás. Pořádně se napiju, plním jeden bidon a dávám si dva kusy melouna. Ivo říká, abych jel sám, že do cíle doprovodí prošitého kolegu z týmu, který byl v úniku.
  Nasedám a jedu s cílem nenechat se dojet nějakou skupinou. Tento úsek znám ze čtvrtka a vím, že tady by se skupina hodila. Nejdříve mě čeká 10ti km sjezd, jedu naplno, užívám si rychlost, občas přes šedesát, to by se Léňovi líbilo. Ve Ždiaru dojíždím kolonu aut, která jede dle předpisů. Pětapadesátkou předjíždím několik aut, také minibus. Z oken cestující nevěřícně koukají, co tady v tom dešti vyvádí nějaký šílenec na kole bez blatníků. Za vesnicí mě zase všichni motoristé předjíždí. 17 km do cíle, odbočuji z hlavní a už vím, že mě čeká dlouhé nepříjemné stoupání, ve skupině ideální na hákování. Trápím se sám, nevím, jak to aspoň trochu rozjet. Každých 500 metrů se ohlížím, jestli za mnou někdo nejede, ale přede mnou nikdo, za mnou nikdo. Protože jsem měl melouna, prší a od bufetu jsem vypil skoro celý bidon, musím pořešit záchod. Sláva, jsem na horizontu, odlehčit si ve sjezdu už mi nedělá žádný problém. 5 km do cíle, tento úsek za celý týden dokonale znám, jsem si jist, že mě nikdo nesjede. Jede se mi výborně, těším se do cíle. V cíli jsem za 5:40, nad očekávání výborný čas.
  Za cílem dostávám horký čaj s rumem, to je nádhera. Domlouvám se s Janou, že pro mě dojede na chatu. Vyzvedávám si pláštěnku od mechanika Kolokrámu a vyrážím na chatu. 8 km jenom sjezd, cestou povzbuzuji Kolíkáče, který to má ještě asi 3 km. Doma si dávám vynikající vařící sprchu. Teple se oblékám a hurá do Starého Smokovce. Jídlo, pivo a pokec s kamarády, ještě stačím natočit pár záběrů do kamery. Zajímavé bylo srovnávání časů v cíli a mezičasů na 170 km, samozřejmě jsem největší ztrátu nabral při posledních 27 km na samotku! Jel jsem asi 5 hodin v dešti, zima, strašný počasí, jsem moc rád, že jsem nelehnul a nedefektil, promrzlýma prstama bych to snad ani neopravil.
  Jinak to byl výborný závod, někdy se sem určitě vrátím.