V pátek cca tri hodiny před odjezdem vlaku kouknu na jízdenky a orosí mne studený pot: jízdenky mí prodali ne do Popradu, ale do Spišské Nové Vsi. Rychle kouknu na mapu Slovenska, je to někde ve Slovenském Ráji. Už jsem jednou měl docela trapné problému s jízdenkami do Popradu, a tak se rychle balím a jedu na nádraží, zjišťovat co a jak. Pátek večer, a tak fronta u pokladny tak cca na hodinu. Kdo mně osobně zná, určitě ví, že nervozitě příliš nepodléhám, ale tady mí nějak ujeli nervy. Pokladní je arogantní, chybu ČD samozřemně uznat nechce a nadává, že jsem to měl zkontrolovat při koupí, a on nezodpovídá za cizí chyby. Ale naštěstí se vysvětluje, že Spišská Nová Ves to je jen další zastávka toho samého vlaku. Teď jen aby při jízdě zpět nás v Popradě pustili do vozu.
Snažím se uklidnit, ale nějak se nedaří. Nastupujeme do vlaku a v tu chvíli se mi náhle zablokuje krční páteř. Nikdy v životě se min podobného ještě nestalo. Bolí to jako čert, v noci ve vlaku skoro nespím.
Laco a Yetti čekají na nás na nádraží – královské uvítaní. Yetti mi poskytuje první pomoc, trošku se to lepší a chystáme se na start. Mezitím venku lije jako z konví. Ale to je jen přeháňka, a až vyrážíme na start, je pryč.
Na startu se schází samá lepší společnost: Cancellara, Alena, zvaná Fenix, Yetti, Pedro, Laco, Olin, Astral, dokonce někde v dálce vidíme i D!abla, křičíme, máváme, ale nevidí nás.
Po startu už všechno jde přesně podle plánu. Celé to jedeme ve třech s Lacem a Honzou. Rovinky se střídáme s Lacem, do prudších kopců jedeme „spadovou rychlosti“ (termín Laco. Znamená rychlost, při které se ještě daří nespadnout z kola). Naštěstí moc těch prudkých stoupaní tady není. Tempo je pořád stabilní a rozumné, Honza za celou cestu nemá žádnou krizí, jede prostě svůj životní závod. Mne se naopak vůbec nejede dobře. Krk bolí, každá boulička v na asfaltu se citelně ozývá, nemohu se ani otočit a zkontrolovat, zda neujíždíme Honzovi. Naštěstí je tu Laco, a přebírá veškerou zodpovědnost. Dneska se mu jede jako nikdy před tím. Aspoň já jsem ho takhle jet nikdy neviděl. Žádná nervozita, klidný, vyrovnaný, v závěru už táhne téměř výhradně on a ještě má sily zaspurtovat.
Za zmínku ještě stojí ten slejvák, ve kterém jsme jeli asi hodinu na konci. Ve chvilce žádná nit nezůstala suchá. Byl dost výživný. Pokud jedeš, to ještě jde, ale po dojezdu se hned začínám klepat zimou, takže rychle do sprchy a udělat si čaj.
Večerní tiskovka nemá chybu, ačkoli v nepřítomností Kolikače je taková až moc klidná.
Laco nám ještě zařídil odvoz baglu na nádraží, takže máme se naprosto královsky. Ve vlaku s námi nepočítají, takže nechtějí ani otevřít. Musíme pořadně zabouchat a dopadlo to dobře.
::
Propozice:: Diskuze :: Celkové výsledky