Akce Žiželická 70 2025

Akce Žiželická 70 patří do kategorie Silniční závod. Datum: 2025-09-13.

:: Propozice :: Diskuze :: Garmin :: Mapa :: Foto :: Flyby

Historie: 2017 :: 2020 :: 2021 :: 2022 :: 2023 :: 2024

• Kolíkáč – Ještě žiju!
  
  

  Hlava v háji, nohy v háji, tělo na odpis. Nechce se nic. Cyklistické sebevědomí 0. Motivace někam zmizela, priority se mění. Tohle prostě ještě nechceš! Středa v háčku za Lukem a HonzouB. Zkusit nasát opojné orange energie a závidět, jak je to furt baví.
  Sobotní ráno a já stojím vedle Pumpičky v Žíželicích. Ptá se mě, proč jsem tak smutný? Vysvětluji mu svoji životní etapu, kterou právě procházím - Oranžové dresy rozsvítily balík a já s hrůzou testuji svoje studené nohy. Kde odpadnu, kde se zahltím a zamávám? Prodrat se na špic a nechat Žábu odskočit. Luke to glosuje, tohle jsme asi nechtěli, teď se začne nastupovat. A taky že jo! "Hradištko jen kopec" pořádně štípne, ale jsem s nimi. Karbony žehlí a opájím se rychlostí balíku.
  "Chvaletičák" již ukazuje, kam patřím. Ale zůstávám v odpadlé grupě, která chce jet! A čelní je stále na dohled. Točíme! A přibližujeme se. Nohy se roztočily, hlava začala fungovat, pocity, v které jsem již ani nedoufal. A jsme zase za zaváděcím autem. Špice šetřím, jen projít a už trhat loktem na vystřídání. Nemá cenu tady nechávat síly, když top okamžiky ještě přijdou. Bidonuji a banánuji. Oranžová šestka je stále pospolu, tohle je krásný pohled.
  "Svobodná Ves", krásné točky v lese a zase to odjíždí. Od nás vepředu zůstane jen Žába, tak je to teď takové nejasné, jestli ho sjíždět. Má tam ještě Ghost, Tufo a Unlimited. Škoda, že tam ještě někdo od nás nebyl.
  Nakonec se to znovu sjíždí, ale díky především jiným jezdcům než orange. Takže znovu po kupě a je tu "Horušice climb". Bolavý 4 minuty šrotu, Luke hlásí, jseš na 50 kilometru, tak už můžeš jet. A nohy jedou! Na dostřel Žábovi a Lukovi, ještě to narvat až ke křižovatce, kde se určitě trochu zpomalí. Jo! Jsem zase s nimi. Bohužel jsme ale teď už jen ve 3 Šlapkách na závěrečné kilometry. Ještě pozlobí od "Hájku ke hřbitovu", ale po horizontu si je doskočím.
  "Ohaře" znovu pekelné nástupy a s Lukem zůstáváme pozadu. Ale sjíždíme to! Euforie dostupuje vrcholu, Luke je zvolen jako spurter a já to mám prý ještě trochu rozstřelit. Tak jo! Na metě 3 kilometry před cílem se zvedám a pošlu to na místo, kde je krásný výhled na zaváděcí auto. Po chvíli mě mají, ale i ta chvilka stála za to. Tak ještě jednou před cílem píchnout do vosího hnízda a pak už jen z dáli pozorovat, jestli nám to vyjde...
  Safra, dnes to zase moc chutnalo. Po dlouhé době jsem si to závodění zase moc a moc užíval, díky orange, bylo to s vámi nabíjející! Ještě žiju!
  

  
  
  
• Luke – Bez taktiky bos
  
  

  Nohy ještě bolí po Kitzbuhelerhornu, nic moc se nechce. Naštěstí Žíželice slibují parádní intenzitu v relativně přiměřeném formátu, snad i možnost se svézt. Navíc sem definitivně rezignoval na týmovou taktiku a nehodlám nic vymejšlet, ani nikomu dělat blbce.
  Nakonec se ale trochu mění soupiska a Daffy s Hulisem slibují týmovou podporu, tak to úplně bojkotovat nemůžu. Po startu to Kolíkáč odpojuje z dvojky i přes mé varování, že tím odstartuje nástupy. To se taky děje, takže místo roztočení nohou po startu přichází první výplach glykogenu ze svalů. Hned jak se to uklidní je tu nějaký brdek a o uklidnění si necháme zase jen zdát. Než se člověk naděje jsou tu kostky v Týnci a beru jako týmovou povinnost zapsat trochu wattů do nohou všem co nemaj 28+mm pláště.
  Pak přesun pod první kopec, kde sem se dostal do úniku ani nevím jak a přes zjevnou snahu nechat se rychle sjet sem se tam docela dlouho větral. Přítž tomu učinil až borec v autě, co se rozhodl projet kruháč vedle mě. Na to teda nemám hlavu a brzdím. Uklízím se do balíku, kde mi ale pšenka nekvete, protože vzadu se děruje a do prvního kopce tak místo klidu najíždím v 500W nástupu ve snaze lepit díry. Škoda jen, že si takhle do týmu střílí vlastní barvy.
  Díky tomu čelo ujíždí bez nějaké šance se aspoň pokusit tam být. No co, postupně předjedu pár soupeřů, minu Kulhoše a Kolíkáče a u horizontu koukám, že se i blížím k Žábovi. Zaparkuju ale ve skupině kousek za ním, ale tak nějak čekám, že se to všechno sjede. Za křiživatkou už je nás pěkná skupina a ze sjezdu mě zas nechaj vyvětrat, tak si to na čelo za Žábou doskakuju sám, aspoň to mám bez výčitek, že jsem někoho přivezl.
  Pak chvíle po rovině, dorazí zbytek závodníků, nejede se a přichází další brdek. Do první točky se jede vcelku pohoda, pak se ozve "v klidu, ať si to všichni užijem" a za pár vteřin už se to zas mele zprava, zleva. Obligátně se zvedám, abych mě neujela ambiciózní část, Žába vepředu, přede mnou to praská, ale moc to neřeším, rezervy nejsou velké, jestli nějaké jsou a nechci to testovat. Tvoří se skupina, která má chuť jet. Kolíkáč řeší, jestli máme jet, když tam je Žába, nebo ne, když je tam chudák sám. Reálně je to asi jedno, protože až tam přijedem, tak mu stejně nepomůžeme, ale co už. Jede se.
  Sjedeme zpět do údolí, pak se to málem smotá na odbočce, ale čelo je vidět a Hulis s Daffym jedou famózní čpice, takže za chvíli jsme zase na čele. Chvíle kočkování, kde se to snažíme nechat odjet v nějakým výhodným formátu a zavřít, ale síla a čerstvost soupeřů to nedovolí. Takže poslední kopec, kde si z toho dost lidí vystupuje. Ani já nemám v plánu se tu kdo ví jak předvádět, nohy už jsou prázdný. Ale Hulis s Daffym se tam popravili, abychom tu teď byli, Žába není úplně na čele, někdo by tam měl být s ním a mám to asi nejblíž, tak se ještě mačkám. Na horizontu jsem tam, nápad najet ještě na špic a Žábovi to zalepit je bohužel nerealizovatelný. Za křižovatkou jsme zpět na čele, najet na špic a trochu to uklidnit. Ještě to zvládl dolepit Kolíkáč, ale Žábovi na rovinu říkám, ať od nás radši nic nečeká.
  Vlastně se asi nejelo, nebo nevím, prostě jsem se normálně točil na špici, tak aby nikdo neprskal, trochu se posbíral a přemýšlel, co bychom asi tak mohli udělat pro Žábu, aby z toho nebyl jen spurt, kde se mládí vpřed natlačí komplet na bednu? Pár km do cíle, pak přijede Žába s "Luku připrav se na spurta". No, vzhledem k tomu, že mě stejně nic lepšího nenapadlo, tak ani moc neprotestuju, třeba se povede nějaký překvapení, ale nohy jsou dost tuhý. Na druhou stranu to úplně nemusí nic znamenat.
  Snažím se šetřit, ale párkrát se nastoupí, nebo se to trhne, no prostě furt v lajně za oči, nic moc příprava na spurt. V posledním brdku si ještě nedám pozor a odpojivšího Kolíkáče jen motivuju s tím, že svojí poslední sirku spálím až ve spurtu a tady si to musí zalepit sám. Pak ještě zkusí rozčeřit balík dvěma nástupy, pěkná práce, ale to už se blíží spurt a tempo je dost vražedné. Pamatoval jsem si to mnohem víc za zatáčkou a tak z konce trochu zmatkuju, snažím se dostat blíž a pálím v zásadě spurt už někde 500m před cílem. Zrychlení a získání pozice ukázalo, že nohy nebyly úplně zlý, ale jak jsem pak viděl, že cíl je mnohem dál, než jsem si myslel, už nebyly morální síly to všechno v zásadě ještě jednou zopakovat. Aspoň už se nebudu smát spurterům, když se občas ukáže, že ani ve spurtu nebyli.
  Vytočit nohy na betlém a příjemné posezení. Fajn to bylo, co na tom, že jsme jako tým nic nepředvedli, však jsme ale taky nic neplánovali. Navíc Hulis s Daffym pak aspoň doručili k Žábovi do finále mě a Kolíkáče, fakt za to díky a velkej respekt, jak jste se tam vypustili, tohle fakt nabíjí.
  

  
  
  
• Hulis – Ledová sprcha a návrat zpátky na zem
  
  

  Po letošním létě, kdy byla buď zima nebo pršelo, jsem byl těžce demotivovanej. Vůbec se mi na kolo nechtělo a na každej švih jsem se musel neuvěřitelně přemlouvat. Řikal jsem si, že už jen nějak odjedu Zeleňák (a bylo mi celkem jedno jak) a letošní sezonu můžu pohřbít. Přišla první zářijová sobota a já světe div se, měl nohy z nebes. I přes to prd najetý za poslední měsíc. Takže místo konce sezony jsem začal přemýšlet nad dalšíma závodama. Což byl hned následující víkend Žíželická 70. V práci jsem ještě zlomil kolegu, abych takovou štreku ze severu nejel sám.
  
  Před závodem se ve WhatsApp skupině lehce naťukla diskuse o sobotě. Já s pocitem nesmrtelnosti hlásám, že mám cíl jasnej, hákovat Matese Fanderlika jakožto loňskýho vítěze. Na startu se mě Mates ptá, jestli si to dneska uděláme hezký, asi si myslel, že pojedeme časovku dvojic. Řekl jsem mu, že když na to budou nohy, tak proč ne… Začátek se jede klidně za autem, který nás vyváží z vesnice. Na konci obce u cedule zatroubí na znamení ostrýho startu, ale zatím se nic neděje. Po chvilce jede dopředu Žába, kterej chce balík trošku rozpohybovat. Nikdo s ním ale nejede a tak odjíždí sám. Kolíkáč to kotví, Luke to komentuje slovy, že tohhle asi úplně nechtěl, že se brzo začne nastupovat. Sotva to Luke dořekl, tak se to přes nás valí, takže to chytnou za spodky a první oťukávání je tady. Zatím všechno v pohodě. Mates Fanderlik si vyjíždí na špici a já plním svůj plán do puntíku, pořád jako stín za ním.Přichází první dloubák, tak si říkám, proč nezkusit nohy a pozornost ostatních. Zvedám se, vyjíždím ke středovýmu pruhu a zkouším něco jako „nástup“, ale spíš je to jen taková provokace ostatních.Tepy letí do závratný výšky a já si řikám, že to asi není úplně OK. Ještě kousek pokračuju na špici a pak se opět uklízím za Matese. Po chvilce, když se jakš takš srovnám a rozdejchám si vyjíždím vedle něj. Prohodíme pár slov, ptám se ho na trasu, jak ty kopce vypadají atd. Pak zas couvám do háku. Následuje transport do Chvaletic, kde se nic moc neděje a je klid. To by se ale mohlo změnit v prvním kopci. Nečekal jsem, že do toho kluci půjdou už tady a tak vostře. Už od spoda se to moc nešetří, ale furt se snažím držet taktiku. Když se zvedl Mates, zvedl jsem se taky. Bohužel nohy z nebes a lehkost v nich jsou od minulýho víkendu bůh ví kde a po pár vteřinách ve snaze ho držet si musim sednout a zvolnit si. Na horizont mě ještě skáče pár lidí, ale naštěstí tu nejsem sám. Po pár set metrech se to posjíždí a začíná zběsilá naháněčka první odjetý grupy. Čekal jsem, že já budu ten, co bude vepředu odjetej, takže hned jak si trošku voklepnu, se snažím jet na špici docela přes limit, abychom se tam vrátili. Možná nebylo nutný se tak ždímat, ale snažím přesvědčit sám sebe, že jsem na tom líp, než doopravdy jsem a že bych měl jet vepředu. Upřímně, první brdek ve Chvaleticích mi + - ukázal, jak na tom jsem a kam patřím… Sotva se vrátíme na čelo závodu, tak už skoro najíždíme do druhýho kopce. Vím, jak na tom jsem (dost použitej po špicích) a jak se cítím, takže v přípravě, než se to zvedne v esíčkách si vyjíždím na čelo. Poměrně dlouho se nic neděje, ale o to víc v prdeli zase jsem, když se začne „blbnout“. Začne se to přezemě valit zleva, zprava a když už mi na záda dejchá Kolíkáč, kterej mě vídi a je mu jasný v jaký kaši jsem na mě řvě: „Hulis… stííííín“. Momentálně se snažim jen neumřít, než že bych chtěl jet v háku Matesovi. V druhý půlce kopce jde přezeme i Honza Kunc, což nechápu, co tady k*rva dělá. Ještě pár měsíců zpátky jezdil jak důchodce z kterýho jsem si dělal v kopcích dobrej den. Upřímně jsem toho měl tak akorát, že kdyby tady nebyl, tak už si dávno vystoupím. Ale řikám si, že mi přece nemůže odjet, tak se ždímu úplně dosucha a sotva visim na konci skupiny. Zase se povedlo pár lidem odjet, takže opět začíná stíhací jízda, která mi vůbec nechutná. Pořád jsem totál vymletej, vůbec mi to nechutná, nemůžu se srovnat a dostat do nějakýho tempa a „comfortu“. Dost trpím i v háku a začínám bejt celkem frustrovanej, vždyť jsem tu dneska měl jet minimálně pro bednu, tak proč furt odpadám a musíme to neustále dotahovat?? Čelo je na kousek, takže si všichni poměrně slušně pomáháme a točíme se. Bohužel pro mě už nejsem úplně fresh před posledním kopcem, kde už je to zase všechno pohromadě. Jak už je mým dnešním zvykem najíždím do kopce z čela a čekám co se bude dít. Furt si řikám, že to celkem jde, což se hodně rychle změní. Až v druhý půlce kopce přicházejí nástupy, na který nejsem schopnej reagovat. Chtěl jsem se zvednou a taky i zvedl, ale 2-3 otočení a byl konec… Jak když vytáhneš vysavač ze zásuvky, totál bez energie. Nohy se doslova zastavily a na tom kousku jsem nakoupil na skupinu dobrejch 150m. Začaly se i objevovat náznaky křečí. Takže jen koukám, jak ta skupina s celym týmem včetně Honzi Kunce odjíždí. Naštěstí tu nejsem sám, zůstal tu i borec z TFD, takže mu skáču do háku a narovinu mu řikám, že jsem popravenej, ať nečeká, že mu nějak pomůžu. Když se zas trošku srovnám a začnu pomalu vidět obrysy, tak i na tý špici pomůžu. Před sebou vidíme Daffyho a Honzu, který skoro stojej – prý si mysleli, že jedou špatně. Alespoň malá injekce energie a morálu i když vim, že závod už je prohranej. Pak ještě sjíždíme HonzuB. Několik km vlaju na konci skupiny a nestřídám. Odstřídavší lidi ze špice pouštim před sebe. Poslední zkouška morálu mě čeká v Týnci ke hřbitovu, kde jsem cca 30m za skupinou a hlavou se mi honí myšlenky, jestli to mám zapotřebí se takhle trestat, jestli by mi nebylo líp tady prostě spadnou do škarpy a umřít. Na tom hřbitově by určitě měli jedno volný místo. Ale opět zafungoval hnací motor v podobě Honzi, prostě bych to těžce nesl a měl to v práci na talíři hodně dlouho. Takže nechápu jak, ale tu mezeru už i skoro s křečema jsem dolepil. Následuje další období temna, než jsem schopnej vlíst na špici a skupině pomoc. Tak nějak pravidelně střídáme, ale mě už jde jen o to, nějak se dostat do cíle. Cestou nabíráme jeden korálek, který ještě sehraje menší roli ve finiši. Už to není daleko a na metě 2km do cíle, se všichni zastavili a začali snad taktizovat???? Proč? Tohle mě v amatérský cyklistice vážně upřímně fascinuje. Chápu to vepředu v boji o výhru, ale ve druhý skupině o 10-15 místo? O-o No nic holt lezu na špici a jedu takovou udržovačku, co mi nohy dovolí. 1km do cíle – Daffy se zvedá a zkouší odjet. Nikdo nereaguje, až na týpka, kterýho jsme nabrali pár km zpátky. Když to vidím, jdu za ním a jen čekám, jestli mě to vystřelí ze sedla s naplejma stehnama nebo ne. Bolí to, náběhy křečí jsou poměrně velký, ale furt můžu šlapat. Týpek nás dováží k Daffymu, kterej když nás zahlídne tak svěšuje. Borec to zkouší na hodně dlouhej spurt, ale je mi jasný, že po tom co jel kudlu, aby dojel Daffyho tohle nemůže vydržet a taky že ne. Zvedám se a bez větších problémů jdu přes něj a naší skupinu nakonec vyhrávám i když jsem minimálně 30km bojoval s křečema. To byla prostě povinnost, když Daffy oddřel všechnu práci.
  
  Ač zklamanej z toho, že mi to wodjelo a jakym způsobem jsem vyhořel jsem si Žíželickou fakt užil. Čekal jsem od nohou / od sebe mnohem víc. Takhle nahovno a popravenej jsem se zas hodně dlouho necejtil. Byla to pravá ledová sprcha a návrat na zem se všim všudy… Ale holt i to k tomu patří. Díky všem, kdo jste dorazili, natahovali mi držku a testovali moje fyzický a hlavně morální limity… Proklínal jsem vás všechny… Mělo to grády…