Akce Košice 2026

Akce Košice patří do kategorie Vyjížďka. Datum: 2026-01-18.

:: Trasa :: Diskuze :: Foto :: Flyby

Historie: 2016 :: 2021 :: 2022 :: 2024 :: 2025

• Luke – Polykání kilometrů
  
  

  Košice bez Košic, nebo tak něco. Svítí sluníčko, nemrzne, tak to by šlo. Vytáhnu zimní hadry, přifouknu grvl a pustím teplo do rukavic. Vylezu ven a kde si mezi zbytky těch bílejch sr..., teď už černejch sr... a kusy ledu se nachází asfalt naší ulice. 40 na krku a je to znát, zas pár mozkovejch buněk chcíplo a tak se utěším hláškou z diskuse "Kvůli nevyhnutelné ranní námraze vyjíždíme později", bude 11h a svítící sluníčko mě uchlácholí, že je to dobrej nápad a na hlavní to bude lepší.
  Není, namožený hýžďový svaly mám už v Uhříněvsi, přitom ještě ve čtvrtek jsem měl poměrně jasnou představu, jak to v neděli bude vypadat. Zmrazky a tající závěje podél silnice, ve stínu mrznoucí voda, na sluníčku tekoucí voda přes silnici. Bylo mi to jasný, stačej dva a dny a člověk tak zblbne, že když mu napíšou, že se jede v 11, kratší trasa a ještě k tomu dostanu sadu hrnců, tak to prostě beru.
  Po měsící na trenážéru se nechávám strhnout situací, kola se točí, vítr ve vlasech, člověk neví jestli slzí dojetím, nebo zrovna zajel ke Kolodějskému lesíku kde mrzne. Ohranej Kolodějskej sjezdík, mostek, retardér a levá. Dojímám se tím pohledem jak přede mnou utíká asfalt a nemusím čumět na tabulku vlevo nahoře. Asfalt utíká, přední kolo utíká, zadní kolo utíká, tvl co blbnete. Takže si lehnu, dochází mi to, zvyklej z rouvy prostě jen čekám, že třeba obraz zas naskočí, avatar se objeví v přijatelnější pozici. Řach, tvl. Kloužu dál, trochu si klepnout helminkou, ale nic mě nebolí. Super tenhle virtuál. Kontrola kola, bundy, kalhot, helmy a to už mě kontroluje i Žába s Vláďou. Grep má nemístný poznámky a zakončí to HonzaB, že prej sraz je až u kostela. Tvl sorry, tak já sebou příště jebnu až nahoře, no.
  Nahoře Martin a Ivča. Nemi se chlubí, že je větši kkt než já a lehnul už na Budce. Chjo, trochu radosti mi nenechá. A Camrda prej nejede, že to klouže - kde woe? Pod dojmem prožitků vyrážíme dál tempem ještě horším než normálně, kde by se normálně brzdilo na 30 se jede 20 a co by zalepilo 300W řeší až 400W.
  Průběh cesty asi netřeba popisovat, to si většina dokáže představit, ze 4h mi to dalo 2 v Z1, čti ani nešlápneš. hodinu sem to nešlápnutí různě sjížděl někde nad požadovaným objížděcím tempem a hodinu jsem teda jel tu správnou zónu. 50 minut z té hodiny pak byla sólo cesta na start a domů, 10 minut zbylo na mojí špic z Nymburka. Když jsem po 10 minutách střídal, tak se samozřejmě přidalo. Nutno říct, že velmi elegantně, plynule až nenápadně, ale kolem 45 km/h už sem si řikal, že by se mohl někdo ozvat. Čekal jsem na poryv větru na špici, nebo vteřinovou ztrátu koncentrace, abych mohl vynechat půl otáčky a zeptat se Ivči, jestli jí tohle tempo nevadí, ale naštěstí se po chvilce ozvala sama. Z posledních sil jsem houknu na Grepa "Móóóc. pošli to dál!" načež ten vesele zahýkal a za chvíli se opravdu trochu zpomalilo.
  Ke vší smůle tohle byl jediný úsek trasy, kde nebyl ani led, ani bočák, ani metr vody na silnici. To skončilo za Lysou a v Sojovicích to vypadalo, jak kdyby se právě Kapr sprchoval. To mě s krátkejma zástěrkama odeslalo na konec balíku odkud už jsem se nevymotal. V posledním brdku z Brandýsa jsem to na 320W prostě radši nechal jet. Po chvíli kolem projíždějící HonzaB mi jen do ucha zařval "Móóóc!", ale do háku mě nenaložil, projíždějící Grep zůstal jen nevysloveným přáním.
  Na chvíli zpět jsem se vrátil v doprovodné koloně, ale jak se začlo jet na bočáku a místo na mě zbylo jen ve škarpě, tak jsem si zas uháněl sám samotkou.
  Dokonce to i vypadalo, že si mého odpadnutí všiml Grep a počkal, ale byl to jen přelud, protože když jsem ho minul, tak se ukázalo, že čeká asi na někoho jiného. Pohlazením na duši bylo maximálně to, že mě vlastně neujížděli a když se Nemi nástupy přes horizonty konečně vyčerpal, tak jsem si je dojel.
  V Horních Počernicích jsme si ještě s HonzouB dali synchronizované plavání zadního kola, ale naštěstí se to ustálo a zbytek už byl jen nezajímavým přesunem do vany.
  No co k tomu dodat, jsem rád že jsem jel, protože mě aspoň zbytek zimy nenapadne lézt ven, když jsou takovéhle podmínky. Tak zase zdar na jaře!
  
  

  
  
  
• Grep – Co nevymyslíš, musíš zažít!
  
  

  Cukrák a první wobjížděcí týden jsem vynechal.
  Den přen Košicemi se raduji, že počasí a počet přihlášených pomerančů je tak mizerný, že mě to nebude mrzet ani tentokrát. Bohužel předpověď modrého počasí a počet přihlašujících geometricky měnil mé alibi. Tím spíš, že se trat zkrátila na akceptovatelných 100km.
  Neděle ráno přemýšlím, zda jet, nebo ne. Píšu skoro zbytečně Nemimu, zda jede, a Žábovi na čem jede. Dlouhé rozhodování nebudu popisovat a suma sumárum nakonec nabírám autem Žábu a jedem k Vladovi na start kilového kolečka. Cestou Žaba popírá vše, co bylo k trase napsáno, a mě se začíná chtít brečet. Jako že „pumpa v Nymbruce nepřipadá v úvahu“. „Ty máš jen jedny rukavice?” atd. Když k tomu připočítám Nemiho „rovná řídítka (dozvíte se později) stejně jedou na chvostu“ nebo „Jede i Camrda, to nebude výlet“..
  No pomalu vytahujeme kola u Vládi z auta a Žabovi se podlomí kolena, když vidí a tahá z auta moje 13kg trekingové kolo Author s odpruženou vidlicí z let, kdy ještě kde kdo z vás tahal kačenku. Ráno jsem vsadil na 38mm pláště s blatníky až na zem, bohužel to mám obuté na tomhle kole no. Rovná řídítka mě také nemůžou rozhodit, bo i Barbánek to přeci jednou s námi dal na podobném rotopedu. Věřil jsem, že i drapákové pláště mě v tom nenechají a Šlapky se případně nad bláznem slitují a ujedou mi co nejdříve, abych se netrápil dlouho.
  Nasedáme na kola a nabíráme Vládu. První zatáčka na zkratku sídlištěm a už to točíme zase zpět na silnici, kde je alespoň kousky asfaltu a ne jen led. Zadek mi jezdi jak sádlo po pánvičce. Sesedám a upouštím tlak v obou kolech. To za 2km dělám znovu a kolo začíná byt konečně trochu ovladatelné. Jak se říká, že teprve led ukáže, jakou má člověk slovní zásobu se v mé hlavě znásobilo o 200%. To se ještě míchalo s výčitkami, že jsem ráno manželce neřekl, co chci mít na kameni vytesáno. Věřím, že to ale telepaticky pochopila, že něco ve smyslu mých posledních vět “Tady už je to suchý”.
  Dávám si odlep od Vládi, co vesele cvrdliká se Žábou ve dvojici a mastí to neohroženě na 25mm pláštích přede mnou do Kolodějů na sraz. Na křižovatce před sjezdem do Kolodějů kolem nás proletí Luke. Říkám si no tyvl, to je kuráž takhle rychle, když já s jednou nohou vycvaknutou. Padáme dolu z kopce a koukám nad Lukem červený nápis “BREAKING IN 3s” jenže on nic. Pak koukám, jak se zvedá ze silnice a snaží se znovu připojit k WIFIně, aby závod na ROUVY neprokaučoval. Zprvu trochu nechápe, že ti avataři kolem něj jsou až moc reální a znovu statečně nasedá na kolo a jede. Naštěstí kluci z ROUVY vypnuli na jeho trenažéru násilí, krev a paniku, a tak se vše obešlo bez větších ztrát.
  Na srazu 8 statečných a vyrážíme na do xichtovětru, nebo spíš bokovětru. Začínám chápat, že s posezem na paní Radovou to daleko nedotáhnu. Snažím se schovávat za ty sušenky co se oblékají do oranžových dresů, a je mi to prt platné. Budík mám na tomhle kole nastavený tak, že vidím jen klikatící se trasu a odpočet km do cíle. Tlačím vočima číslo 90km směrem dolu každým šlápnutím.
  Na čele se střídají silnější kusy nedobrovolníků co mají ještě roupy. To jsem si jednoznačné zakázal. V jednu chvíli to i vypadá že odstřídající Nemi chytá dech a malou díru přejemnou. Popotlačím ho za záda se slovy „nemůžeš vypadnout, potřebuji Tě, abych přežil!“ A také že jo, na bočáku každá díra znamenala desítky wattů nazmar.
  V jedné obci si všimnu protijedoucího auta, jak řidič přitisknutý na čelním skle, pustil volant a na mobil si nás natáčí. Pomalu to pak málem stočil do nás, ale vybral to. Říkám Nemimu, to je magor, nejdříve si nás natáčí, protože si myslí, že jedeme dvojičky, aby to rozmatlal na FB a mezi tím rozmatlá nás. A stejně je to na nic, protože dvojičky nejedeme jen „cik-cak“ abychom měli bezpečák na brzdění. Kdo to byl, se nakonec ukázalo, že Barbánkuv kamarád, co nám udělal foto na hrob 😊
  Na 50tém proletíme Nymburkem a vítr se nám dostává do zad. Jak jsem tušil, úleva nepřišla, protože na pramen sedla Žába a jelo se. Vítr v zádech znamenalo, že každý za své. Když už se ručička mého tafografu klepala na 40km/h tak jsem zařval “tohle kolo ještě nikdy tak rychle nejelo, rozlítnou se mi pneu jak monopostu F1 na okruhu, pitomci!“ To jsem si ale nakakal. Žába to vyhodnotil jako pochvalu a teprve až se zastavila ručička budíku na mém velocipédu na 45km/h, byl spokojený. Čekal jsem sonický třesk, ale naštěstí na mě ze zadu třeskl Luke „móóóóc, pošli to dopředu.“ Zařvu, a i když mašina přestala táhnout, stejně trvalo celý km, než rozjetý vlak začal skutečně zpomalovat. Když mě míjí Luke tak říká, ty wago, teprve teď vidím, na čem to jedeš. Asi poklona říkám si. Za to mi pak stříknul vodu ze zadního pláště přímo do vočíčka, díky jeho legračně kraťoučkým blatníkům… které mám bohužel doma také 😊
  Z Nymburka sucho až do největší louže středních Čech Sojovic. Někdo prohodí, že se tady Kapři asi mají dobře, a hulíme to dál. Před předním kolem mi stříkala voda do výše očí a představoval jsem si, že jsem se Spitfiru a zkouším sestřelit Žábu přede mnou v Messerschmitu. Naštěstí jsem si uvědomil, že bych byl fakt schopen ho nepěkně zráchat a že jeho stíhací ochranu potřebuji mít až na nálet na Prahu, tak jsem přestal.
  Před Prahou mi ještě pro jistotu v jedné obci výhružně podjel zadek, ale záchrana ve formě zastávky na vylámaní zmrzlého bidonu z košíku mě nechala trochu oklepat nohy. Různé vyhrůžky mého těla však jasně říkaly, že to bylo pro dnes už ale dost. V posledních kilometrech jsme začali ztrácet korálky, které se odpojovali ke svým domovům. Bohužel hláška „aaa zase se jeden odpojil, pojede se lehčeji“ mi zatloukla poslední hřebík do sedla. V jednom brdku mi vynechali nohy a díra najednou 200m. Děkuji obětavým pomerančům a křižovatce, na které počkali, aby mě těch posledních 5km dovezli až k autu.
  Musím podotknout, že takhle rychle vs. daleko tohle trekingové kolo nejelo posledních 5let a předtím také nikdy. Děkuji všem wobjížděčům za nápady, co nevymyslíš, ale musíš si je prožít.
  Altavista Grep