Akce Kolem Posázaví 2023

Akce Kolem Posázaví patří do kategorie UAC. Datum: 2023-07-30.

Nejdelší varianta má délku 94.00 km.

:: Propozice :: Virtuální prohlídka :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto :: Flyby

Historie: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018 :: 2019 :: 2020 :: 2021 :: 2022

• Luke – Některý závody jsou všechny stejný
  
  

  To tak člověk leží pověšenej přes řidítka, úplně vyndanej, Michal z JALky gratuluje k finiši s poznámkou, že to tu asi znám. No jéééje. A hlavou mi jede jen, že to je furt dokola, zas mi to ujelo, zase jsem bojoval s hlavou. A ve finále jsou zas nohy na kaši a jo, zase to za to stálo. Prostě některý závody...
  Ale Posázaví je klenot, takže mě nerozhodí ani nepříznivá předpověď, ani že mě chytli záda a v sobotu večer se nemůžu ani otočit. Zkouška na kole ukáže, že pěkně bolí se jen rozjet, ale doufám, že se z toho vyspím. Aspoň se v závodě nebudu furt otáčet za sebe, když to tak bolí...
  Ráno záda lepší zhruba o 5% a k tomu Technik píše zvěsti o tom, že vlhko nedělá zdraví dobře a já nevím co. No to jsem úplně slyšet nechtěl, ale nějak se poskládám do auta a valím na start. Cestou začne pršet, takovým tím způsobem, že se člověk bojí, že mu uletí stěrače. Na radaru svítí oranžovo červená apokalipsa. No to teda bude zážitek.
  Beru číslo a uklízím se s autem na parkoviště mezi startem a cílem, kde je ještě místo. Rozjetí chci dát až po startu, zkušenost říká, že na Hradec stačilo 350W, to by mělo projít. Místo rozjetí se ploužím na start, stejně jsem ale brzo mokrej. Z bundičky se stává závaží, ale "pro jistotu" jí beru s sebou (blbost!). Startuje se vcelku ostře, ale nějak mě to nerozhodí, brzo není nic vidět, protože vody je všude dost a dost. Otáčím se (a hle, ani to nebolí) a jeden borec mizí hned za druhou serpentinou, ale jinak jsem na chvostu a za mnou pěkně vymeteno. Tak ještě trochu přišlápnu, ale vliv na pořadí to nemá. A na horizontu už jen hledám jednotlivce s kterýma by šlo vrátit se do skupiny před námi. Akorát ta skupina už ani není čelo, ti se chtěj asi v tom marastu koupat co nejkratší čas a mizí v dálce.
  OK, takže všechny ty sny (a byli to spíš jen sny) přejet letos s čelem konečně Podveky končí teď a budu rád za účast v gruppetu. A že si pěkně hrábnu.. Do Oplan na chvostu sjížděcí grupy, takže samá brzda a pak tam narvat 500W, docvaknout konečně skupinu č.2 a před sjezdem si to zas nechat ujet, protože sem se už fakt potřeboval nadechnout. Pacoš jsem! Naštěstí ze sjezdu pár lidí čapnu a ve dvou se ještě dotáhnem zpět.
  Takže skupina č.2, balík v nedohlednu a rezignace na dobrej výsledek. Přitom kolem jsou jen lidi, co mě ve většině případů wobkládaj, navíc jsou čerství a chtěj závodit, takže mě to furt bolí. Brdek do Benátek mě v závodě snad nikdy takhle nebolel, nahoře radši zalejzám na konec a dělám, že tam nejsem. Sjezd z Úžic naštěstí opatrně, takže si i najedu Talmberk z čela a nějak ho přežiju. Do Ratajů zase na chvostu, na sjezd po mokrejch kostkách se fakt necítím. Takže jsem odpojen už před Podvekama, sice se v kopci ještě vrátím, ale jak se začne jet přes 350W jsem zase pryč. Chápu, že tohle prostě už v nohách není a letos není ani v hlavě nějaký limitování ztrát a prostě jen jedu nahoru. Tam samozřejmě nikdo, za mnou taky ne, přeci jen se docela jelo, takže zbytek odpáraných lidí bude asi daleko.
  Přemýšlím jak naložit se zbytkem závodu. Dojet do Ratajů před čelem druhýho balíku sám je v podstatě nereálný, šance na svezení tedy minimální, takže to chci šudlat než přijede skupina č.3, jestli se ještě nerozpadli, a pak si zazávodit s nima. To ale znamená, dát se trochu dohromady, do Šternberka jedu těžkou údržbu, kterou podtrhnou červený světla na přejezdu. Přestalo pršet, můžu si aspoň utřít brejle, srovnat věci v kapsách, podívat se na hrad i motoráček stojící v zastávce. V zásadě mi to ani nevadí. Přijede Michal Dychtl, tak chvíli kecáme, že tohle jsme ještě na závodě nezažili a za chvíli se konečně vydáváme dál. Michal nasazuje závodní tempo a mě docela trvá než se s tím srovnám, vlastně se mi moc nechce. Zdebuzeves, to už je jiná, ale za chvíli nás předjíždí čelo druhýho balíku. Jedou pěkně, 9 lidí ve vláčku, jak kdyby tu ten hák fungoval. Já se jen dívám, nechci se zničit ještě víc, Michal zkouší hákovat (ale ještě se uvidíme). Pod sebou však vidím skupinku, kterou táhne Žába, takže hned zvesela čekám. Nahoře jsme pohromadě, Žába je jistotou rychlého přesunu do cíle. Akorát tu nemá žádného soupeře, jsou tu jen posbíraní lidi od mě z balíku a dva Dčkaři: Rendl a Ježek.
  Do Kácova poprvé odjíždíme s Žábou, jen proto, že se nechcem ze sjezdu flákat, ale aspoň je čas trochu probrat situaci. Do kopce pak Žába jede pěkný tempo, který bolí mě i soupeře, takže takhle bych s tím byl ok. Akorát Jarda Rendl se cítí dobře, tak ještě přikládá. Vlastně je to i super podívaná, Ježek stínuje Rendla, ten volí jedinou správnou taktiku, dělat kopce to nejtěžší, ale neodjíždí, páč bychom ho ve víc lidech sjeli. Takže vyletíme z Kácova, padáme do Ratajů. Motáme se s Žábou u čela, nemám problém točit i když samo žádný bomby nejedu. Do sjezdu si pak najíždím na čele a dokonce si dělám pěknýho bezpečáka před kostkama. Ty navíc vyjedu docela obstojně a nahoře se ukazuje, kdo jak na tom je. Stejně tak si najíždíme z čela sjezd přes Talmberk, pořád je mokro, takže hodně na jistotu, ale i tak s Žábou odjíždíme. Ale náskok je malý a na Nechybě se necháváme sjet. Dojeli jsme Michala, jsou tu pořád Dčkaři a dál už jen slávista Jan Marek. No pěkný. Válíme dál, nejvíc nás posouvají špice Žáby, ale točíme všichni. Vlkančice si zas najíždím na čelo, nechci ty sjezdy vůbec riskovat a takhle mi to vyhovuje. Pak přesun pod Ondřejov, těším se na rozuzlení. Vlastně všechny ty roky, kdy jsem zajel Posázaví perfektně, tak mi vadilo, že v posledním kopci už to bylo spíš o přežití. Teď to sice bylo ze začátku na nic, ale za to je pořád o co jet, navíc s lidma, který jsou na tom podobně.
  NeKostky ve Skalici to zkouší Jarda Rendl natrhat, ale všichni v pozoru, pak se jede vyčkávací tempo. Jako dalo by se z toho krásně zvednout a jet, ale jak dlouho? To je to co nikdo neví, ale když přitápí Jarda, jsem mu za zadkem. Jedinej!
  Ale dál nepokračuje, tak nic. Sjezdík a hurá na Ondřejov, využiju toho, že zbytek zbytečně brzdí a odjíždím, ale Jarda postupně všechny dotáhne zpět. Kostky k náměstí nesnáším, je to utrpení, ale nějak to uplápolám. Potom nejedeme, až teatrálně, jak já tohle nesnáším, ale dnes musím být trpělivý. Na kostkách za odbočkou ale hned pěkný bomby a já v půlce hrozně tuhnu, tohleto rajtování po kostkách fakt nesnáším. Dčkaři odjeli, asi, nevím, nevidím, jen slávista přede mnou, modlím se za konec kostek, věřím, že na asfaltu ještě něco zmůžu. Hned se zvedám, slávistu doletím i Michalovi se blížím. Ještě jsme dojeli L. Hniličku, no to taky přidá. Mini sjezdík a poslední dvě točky po kostkách. Jak mám rychlost zkouším se narvat vnitřkem do první zatáčky, trochu si musím přibrzdit, ale povedlo se, protáhl jsem se a hned full gaz do cíle. Tak to jsem neplánoval ani nedoufal, ale vyšlo to perfektně, takhle na pásce skočit 3 soupeře, navíc už s defacto odepsanejma nohama.
  Letos mi to přišlo teda extra těžký (nebo mi to nejezdí no), ukázalo se vlastně víc lidí, než jsem čekal (předloni nebyla zdaleka taková apokalypsa a lidí bylo míň), ale nějak byli všichni hrozně dobrý. Poslední 3 starty do Hradce mám 340W - v pohodě v balíku, 350W - na chvostu, ale čelo na dohled a dojezd, letos 360W - cca předposlední místo, čelo v nedohlednu. Ale stejně sem si to zase užil, od Podvek bylo i hezký počasí, sice mokro, ale zase silnice fakt vyčištěný a od shledání s Žábou to nemělo chybu.

  
  
  
• Žába – Pořádná sprcha jako budíček z letní pauzy
  
  

  Minulý týden jsem odpískal Žernovský bajk pro pocit marných nohou. Během týdne jsem si dopřál těžký trénink a doufal v zázrak. Nepřišel a navíc jsem se v sobotu na výletě se ženou rozplácl o chodník a narazil si žebro a rameno. V noci to bylo na brufen, jinak bych se vůbec nevyspal. Ráno radar ukazuje krutou dešťovou frontu. Ale na Posázaví se těším, pro jistotu jsem platil předem. Když už nic, pojedu domestika ségře.
  
  Na místě sotva vyzvednu číslo, začíná lehce pršet hodinu před startem. Podle radaru to vypadá na 2 hodiny deště, rozjíždění vynechávám a z auta vylezu rovnou u startovní čáry. Stav ramene a žebra budu zjišťovat až v závodě. Protože se mi nechce moknout, najíždím na start skoro poslední a tak musím z Hradce máknout. Studené nohy bolí, ale zbytek je překvapivě ok. Prokousávám se startovním polem až někam na chvost těch, co chtějí závodit. Bohužel jsem ztratil ségru, role domestika padá. Za odbočkou na Oplany dělá Čespa díru, lepím to, ale nenaložil jsem ho do háku. Lépe se zabuduji do balíku a zkouším pošetřit. Nějak se jede.
  
  V Ratajích jsem si na kostkách vycouval, v dešti prd vidím, určitě to klouže. Cestou v údolí pozici nezlepším ani o centimetr a v kopci bezpečák chybí. Nástupy jsou kruté a dneska nemám krabičku plnou 500W sirek. Jsem první za čelem, v dálce za mnou velká skupina odpadlíků. Nechci na ně čekat, ale na dojetí čela sám nemám. Najednou se dotáhne sólo Jarda Rendl, chytám se do jeho háku a pouštím tam o 30W víc. Za horizontem fandí zmoklý Kolíkáč. Dotankuje mi plnou nádrž závodního nadšení a na 2 vystřídání s Jardou dojíždíme čelo.
  
  Nástup střídá nástup, v brdku, na horizontu. Je strašný pohled na Uličného ze sedla, 6 W/kg znamená jen zmírnění propadání se dozadu. Dávám si záležet, abych kolem Šternberku najížděl z dobré pozice. Celkem se daří, nakládám 5 W/kg a balík mě nechává vzadu jako patník u silnice. Když tam naložím víc, tak zdechnu za 5 minut v Radonicích. Zvolním a čekám na zdravou skupinku za sebou - Rendl, Ježek a jeden junior. Jedeme mnohem pohodlnější tempo. Jarda má dobře nastavený tempomat do kopců. Za Radonicemi nakládáme Luka a hned je ve skupině živěji. Na špicích se střídáme s Jardou a Lukem. Kamil mě střídá jen když chce zvolnit. Občas nabereme nějaké korálky z prvního balíku. Trochu nechápu, že si na mě dovolí pokřikovat jestli nechci zvolnit na špici. Naštěstí na to funguje Lukův nástup ve stoupání a mé tempo za horizontem. Skupinka zůstává příjemně malá. Mám pocit, že jedeme dost rychle na to, aby nás někdo dojel zezadu. I Kolíkáč už oschl a může si na křižovatce vyřvat hlasivky povzbuzováním. Počasí už je příjemné a mě to náramně baví. Tedy až na kostky v Ratajích. Nemůžu ve stoje kvůli ramenu a žebru, v sedě nemám převody. Tady chybělo k odpárání málo.
  
  Ve sjezdech jede Jarda hodně opatrně a Luke cítí šanci. Úniku nahrává Range Rover, který ho bohužel také pohřbí když dojede kolonu za dalšími korálky prvního balíku. V Nechybě už zase všichni společně. Ze Střímelic vystřelí Luke s Jardou pryč. Nejedu a ostatním za mnou chvíli trvá než začnou reagovat. Bohužel pro Luka to Jarda nechá a sjíždíme se. Já už jedu jen udržování, nohy mám v háji, ve stoje jet nemůžu ... tak cíl neřeším a nechci si zkazit parádní dojem ze závodu.
  
  Bylo to super včetně počasí. Vlastně si nepamatuji Posázaví kde bych nezmokl. Asi to k tomu patří a já to mám přesně takhle rád.

  
  
  
• Čespa – Krásné šmrdlání v Posázaví
  
  

  Aktivní čtení těchto řádek může způsobit trauma, nebo úsměv - kombinace se nevylučuje. Je tu neděle a s ní kultovní závod Kolem Posázaví, což znamená 100% účast i kdyby trakaře padali. Sedám do auta ve slunečném duchu a už řadím z jedničky na dvojku ku Ondřejovu. Krásně bylo za Říčany u Mukařova si dávají sraz pekelníci a vaří jedovatej guláš z mrakomoru, trochu jim ukáplo z hrnce a stěrače to nestačí pobrat i v tu chvíli šlo slunce raději svítit na jinou polokouli. Na místní fotbalové hřiště přijíždím v optimistické náladě s myšlenky na historii tohoto závodu, kdy před pěti a nebo víc lety vařili pekelníci stejnej guláš, vyzvednout si číslo a trochu potrápit mozek na otázkou, jaké mám číslo UAC, no upřímně jsem už zapomněl, co to ten UAC je a střílím od boku.......přijmout pozvánku do hospůdky, objednat si tureckou kávu a lehce zavzpomínat s Kolbabou nad historii, ale nerušit, neboť páruje čipy a přece nechci, aby za mě šlapal Venca......zaplatit a i s autem se posunout k cíli, když v tu chvíli pekelníci začali guláš zahušťovat......převlékání, kontrola kola i přesun na start ve slejváku, brejle mokré ze všech čtyřech stran, pláštěnka už nepobírá a kůže vydává struhadlo.........Start-úvodní kopec se jede s rozumem a tak jen si najít stopu mezi gejzíry vody nahazujíc od zadních kol, první ostrá pravotočivá, seřadit se a co člověk nechtěl, přiřítilo si to zjevení z levá, které v pravotočivé zatáčce nedrží rádius a posílá mě ku škarpě, jen tak tak jsem jí nenavštívil a místo omluvy urážky, no už jsem dost starej, abych obětoval den a místo radosti sklidil kosu v tomto nečasu. Oplany ukázali, kde má každý své limity a taky jakej používá prášek na praní, neboť pěnové útvary u zadku hrají různými barvami i pachy......Před Benátky zas pospolu a tak hop do opatrného sjezdu, daří se a tak se převalujeme k Ratajům, kde ve sjezdu na kostkách mi celej balík odjíždí na 200m a už se nedá do-cvaknout.....jsem vlastně štastnej, jedu si své, jedu si svojí stopu i tempo a nemusím polykat ty litry vody z gejzíru.......před Štemberkem poskládáme mini-skupinku a ve sjezdu mi to ujíždí podruhé, jsem to jelito......ale co, jako jedináček jsem vyrůstal, tak samotka mi sedí.....to celé se odehraje ještě před sjezdem do Ratají......tam mi už vypíná i hlava a celkově se přepínám do modu turista, dnes mi kopce jdou líp než sjezdy, ale hlava velí, nic nedělej, nezávod už a jen se nech dopravit do cíle.......a tak se i stalo.Vlastně krásné šmrdlání v Posázaví a veliké díky Kladenákum