Akce Kolem Posázaví 2020

Akce Kolem Posázaví patří do kategorie UAC. Datum: 2020-08-16.

Nejdelší varianta má délku 94.00 km.

:: Propozice :: Virtuální prohlídka :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto :: Flyby

Historie: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018 :: 2019

• Luke – Klenot z Posázaví
  
  

  Kolikrát chci si můžu říct, že po dovolený bez kola, těžkým týdnu, a navíc závodní sobotě od sebe nic nečekám. Přesto ráno parádní starťák, zařizuji si u Piráta radši přebrání čísla a čipu a vůbec tak nějak děsně stresuju. Prostě Kolem Posázaví je český amatérský monument, po maratonech možná nejtěžší závod, v podstatě domácí po Kolodějských kopcích. Na start na kole s Kolákáčem, Oťasem a Baskem. Stíháme akorát, přebírám si číslo a čip, v klidu na start, znovu probrat taktiku a stoupnout si s Pirátem a Rybou blízko čela.
  
  Pirát hlásí dobrý nohy, já sobotu trochu cítím, ale úplná hrůza to není, tak snad... Je odstartováno, do první točky v klidu a pak se tempo zvedá. Mírně se propadat a držet plánovaných 300W, tepy letí ke 180, ale ne přes, vypadá to dobře. Postupně přidávat a víc držet pozici, Pirát kousek přede mnou, tak asi s těma nohama nekecal. Poslední levá točka, dle plánu jsem tady měl vybrat nejbližší větší skupinu a pak nešlápnout až do Talmberka... No tak to nevyšlo. Jediná skupina je balík pár metrů přede mnou, kolem letící Jirka Baier, jen hodit háček, ale nechci stresovat Piráta, který se mě chtěl držet a zbytečně nás oba poslat za hranu. Další dva borce kolem už ale jet nenechám, horizont se blíží, tohle bude naše budoucí skupina. Houknout na Piráta a už se vezem. Je nás ale míň, než jsemčekal, tak se otáčím na špici, abychom neztráceli rychlost. Proletět Oplany a sjezd dolu. Vidím, že v balíku už probíhá kontrola jízdenek, takže nás časem bude víc. Sjezd z Oplan na čele a vlastně s náskokem, za křižovatkou přijede Maťěj Činčera a ptá se jestli jedu. Pirát sjezd zvládl a je kousek za námi, tak řikám, že pojedu, ale za chvilku. Ve třech pak valíme dál, korálky před námi už se trousí, bohužel auta za nimi nám to dost komplikují. Zezadu tak přijede ještě pár lidí. Pirát doslovně plní taktiku na špici nešlápnout až do Talmberka. To mě se moc nedaří, snažím se udržovat skupinu v pohybu, ale dost lidí se chce jen vést. Loni jsem měl určitě horší skupinu, ale svezení to bylo příjemnější. Takhle je největším tahounem Matěj, který by asi i odjel, kdybych ho dvakrát nesjel, ale na to jet jen ve dvou se úplně necítím, navíc tam nechci nechat Piráta. Úžice je tu ale překvapivě rychle, fouká do zad, tak se cpu dopředu, Kolíkáč radil, jet sjezd na čele. To je dnes moje parketa, v Talmberku zase s mírným náskokem. Užívám si to, ztrácím koncentraci a škrtnu si pedálem o zem. Sakra, dávej pozor! Naštěstí nelehnu, místo toho si užívám stoupání pěkně podle sebe. Nahoře konečně chvíli v háku, ale v Ratajích už zase všechny táhnu, bude sjezd, tak mi to nevadí.
  
  Takže cíl splněn z půlky, skupina by byla, ale zadarmo to nebylo. Přichází první vážnější stoupání na Podveky. Tempo nestálé, trochu se bojím nástupů, tak si lezu na špic a na 280W si to dám až nahoru. Nikdo neprotestuje, odměnou je další navlečený korálek, další dva na dohled. Proběhla taky nějaká selekce a skupina začíná jet. Do Šternberka tak nabíráme vše co bylo v dohledu. Sjezd jsem zase na čele, chci jet v pohodě, ale stejně dojedu auto, bohužel s *****, která se neumí vyhnout autu v protisměru, a tak radši zastaví. Musím fest na brzdy a jen doufám, že za mnou všichni dávají pozor a já nedostanu přímý zásah. Naštěstí v pohodě. V kopci od řeky pár lidí vysazujeme. Tentokrát zase 280W, ale v háku. Cítím, že se to začíná sčítat, pod Zdebuzevsí se snažím najíst, ale nestíhám to. Všichni prohledávají zadní kapsy, tak se cpu dál, vypadá to, že se chvíli nepojede, ale houby. Za nepozornost platím, protože jsem si nevšiml, že to někdo rozpojil a 8 lidí nám ujíždí, 4 zůstávají. Nějak mám ale pocit, že to musím dojíst, chlácholím se, že to Pirát zabrzdí, a tak si v klidu dojím a tak ve třetině kopce teprve vyrážím. Nejdřív s jedním, pak sám. Ha, mezera se zmenšuje, tak to bude pohoda. Jedu v klidu svoje tempo, s každým povolením kopce jsem blíž, jak nejedou. Před horizontemuž za autama (sakra on tu fakt má někdo doprovodný auto kvůli 30 místu??? ). Beru bidon od manželky, zvedám se, skáču dvě auta a už se zase vezu ve skupině. Při přejezdu řeky už jsem zase na čele. Kolem špice se motám až do Ratajů. Pirát je tu taky, před sjezdem a pak kostkama se to chce nikam nepropadat. A hele i ten Jirka Baier je nakonec náš. Pirát hlásí pohoda, já už bohužel moc ne.
  
  Obávané kostky v Ratajích v tempu, sedět, neblbnout. Nějak to dneska docela jde, snad je to vidinou, že až pod Nechybu to bude z kopce. Míjí nás únik druhého balíku, ale nahoře svěšují, přijíždí další lidi, ale Pirát se asi někde zapomněl, že na kostky najel na chvostu a teď tu není. Doufám, že ho někdo z druhého balíku ještě přiveze, protože asi už nejsem úplně ve stavu, že bych mu pomohl. Přestože až k řece se moc nejede, už ho nevidím. Škoda, jel pěkně, rozjetý jsme to měli dobře, navíc pak zjišťuju, že je chytil dva defekty a konec se tedy moc nepovedl. Na Nechybu za to bere druhý balík a odjíždí, s ním i pár lidí z naší skupiny, kteří mají najednou spoustu sil. Ale to už tak bývá. Matěj mě ještě hecuje, že je na rovince sjedem, moc tomu nevěřím, sám už nemám moc kde brát, ale v Benátkách jsme tam. No moje zásluha na tom je tak maximálně pět procent. Balík má ale jinou aerodinamiku než skupina pár lidí, takže příjemný oddech. Bohužel už to moc nevidím na nějakou bitvu na Ondřejově. Vedro a únava se podepisují, mám toho dost. Vymýšlím alternativní plán, mít čas pod 3h, abych měl motivaci ten Ondřejov úplně nezabalit. Vyklepán jsem už na kostkách ve Skalici, nějak tam ty nástupy už nejsou. Ondřejov jedu svým tempem, pár vyklepaných předjedu, ale většina soupeřů z UACu je pryč. Holt pošetřili víc. Nakonec za mnou nikde nikdo, ale cíl dát to pod 3h mě jakž takž drží. Ondřejov mám o minutu a kousek pomalejší než PR, ale čekal jsem to horší. Kostky před hvězdárnou už jedu snad rychlostí chůze, ale na asfaltu se ještě zmátořím. Předjíždím Pantátu, který končí kratší trasu, tak povzbudím a je tu cíl.
  
  Dál jak metr za bránu už nedojedu, ale čas 2:58 je tam. K super trase, bezchybné organizaci (než se člověk probere z mrákot v cíli, už jsou výsledky online) se navíc přidala i vysněná grupa s Pirátem. Asi bych se víc flákal, kdybych tam byl sám, ale takhle to mělo extra náboj a i bez nějakého extra finiše z toho vypadl pro mě moc hezký čas o 26 minut lepší jak loni, takže spokojenost.
  

  
  
  
• Radim – Kolem Posázaví aneb finiš dobrý, všechno dobré
  
  

  Kolem Posázaví je můj oblíbený a spravedlivý závod vedoucí místy, kam rád jezdím i v tréninku, navíc letos těch závodů není tolik a když už se nějaký povede uspořádat, tak je to skoro zázrak. Sláva tedy pořadatelům z CFC Kladno, že se jim to podařilo i letos v nelehké době koronavirové. Počasí bylo krásné letní, možná až moc, na dva bidony to bude na hraně, říkám si, ale jiná možnost ani není. Na prezentaci luxusní servis, jako zaplacený předem jsem upřednostněn ve frontě a v obálce s čipem mám dokonce přichystané i své startovní číslo UAC 377 na celou sezónu, které si teda vyzvedávám jako ostuda až nyní. Kvůli aktuálním problémům se zády mám v plánu pojmout akci spíše jako kvalitní trénink, ale zároveň je mi jasný, že až to po startu vypukne, tak mi to asi stejně nedá.
  
  Prezentace je nahoře v Ondřejově, start dole v Hradci, rozumná volba, aby se to nepomlátilo po startu hned v prvním sjezdu. Řadím se tentokrát docela dopředu a vyplácí se, po startu se celkem dlouho držím na dohled čela, až mi to připadá skoro divné, ve druhé polovině kopce přece jen začínám lehce ztrácet, ne moc, skoro mi připadá, že kdybych se ještě o kousek zmáčknul, tak bych tam i byl, ale hlava nakonec vítězí nad srdcem a nechávám se poměrně příjemně eliminovat, jako že vím, že kdybych chtěl, tak jsem tam ještě chvíli mohl na konci plápolat, ale že spousta lidí je taky ještě za mnou, takže se určitě s někým svezu. A také ano, v krátké době po dalším kopečku v Oplanech se formuje poměrně početná druhá skupina, ve které jsou jezdci, se kterými jsem jel tady loni (Běhounek, Šrejma) a další známé tváře, se kterými za mě rozhodně není ostuda být ve skupině (Tomáš Bartoš, Václav Zimmel, Martin Šurányi, Antonín Čech, Tomáš Švihálek. Přejezd do Talmberka je tak za mně v poklidu, vezu se, na čelo nelezu a celkem to odsýpá, to loni ve trojici to tu bolelo rozhodně víc, a přitom jsme určitě nejeli tak svižně jako ve velké skupině. Jediným nepříjemným momentem je tak parta „motorkářů“ na starých Simsonech a fichtlech, která nám v kopečku na Benátky dá zřetelně pocítit, zač je toho spálená dvoutaktní směs benzínu s olejem. Ve sjezdu z Úžic se vyvezu na třetí pozici a protože na začátku talmberského kopce se do toho těm dvěma přede mnou moc nechce, vlezu si na čelo a první část kopce udávám tempo, pak mě tedy přeskočí Tomáš Bartoš, trochu mi odskočí a jede si stoupání podle sebe, ale ostatní až nahoru k hájovně dál poslušně za mnou, tak to jsem ani nečekal. V přejezdu na Rataje se trochu schovám, ale ve po kostkách si zase vlezu na čelo a snažím se to trochu chladit a hlavně před ostrou levou na náměstí včas ukazovat, aby všichni včas zpomalili a nikdo tam nelehl, což se myslím i podařilo. Na první pozici jedu ještě dál až pod železniční podjezd, je to tu dost rozbité, tady nemá cenu nějak přehnaně závodit, to si nechme na následující kopec, jedu podle toho a ostatní to zdá se pochopili, neb nikdo se přese mě nežene. Hned na začátku kopce přiloží pod kotel Tomáš Bartoš a pár dalších, ale stále si jedu na nějakém plus minus pátém místě ve skupině a říkám si, že takhle by to dnes mohlo být pořád, ale najednou se karta znenadání obrací. V serpentinách pod vsí ještě dobrý, ale začínám se cedit dozadu, na začátku Ježovic tam ještě jsem, ale už víceméně úplně na konci trochu prořídlé grupy, no a na horizontu tam někdo ještě přihodil polínko, a to byl můj konec, na tyhle výkonové špičky nejsem nějak stavěný, trochu jsem povědomě asi cítil i ta záda a nedokázal se na těch pár sekund ještě zmáčknout, takže mi tam naskočila 10 m díra a už jsem to i přes veškerou snahu nesjel, na odbočce Zalíbená už do bylo 25 m a na horizontu nad Šternberkem už jsem před sebou nikoho neviděl. Jako k poslední naději jsem se upínal ke sjezdu k řece, ale hned nahoře mi tam z nějaké zahrady najelo auto a vlekl jsem se tak celou dobu za ním, takže nic, ale možná lepší, asi bych už je stejně nedojel a za ten risk by to nestálo.
  
  Stoupání od řeky okolo hradu tak začínám osamocen, ale dlouho to netrvá, a ohobluje mě jezdec s příchozím číslem 758 (Aleš Koberec, Hradecký spinning klub), na toho reaguji víceméně jen pohledem, ale na odbočce ke mně zezadu dorazí Martin Šurányi (463, CFC Kladno) s Naďou Voráčovou (744, TUFO Pardus Prostějov), alias asi s jedinou ženou, která startovala s naším druhým balíkem (40-60 let). Ve třech se to lépe táhne a když je ještě jedním z trojice docela pohledná holka, tak je to hned lepší, přece jen je to v té záplavě mužských nohou a zadků taková celkem příjemná změna. Jinak asi nejdelší dnešní kopec s největším převýšením přes Radnice a Zdebuzeves jedeme stylem každý chvilku tahá pilku a každý chvilku polyká andělíčky, aby se udržel, aspoň teda v mém případě to tak minimálně třikrát bylo, vzájemně si tím pomáháme a je to prostě celkem nadoraz, o čemž svědčí i to, že nikdo z nás nemluví, ačkoli s Martinem se jinak docela dobře známe. Ve sjezdu do Kácova dojíždíme i 758, zrovna do sebe láme gel nebo něco, takže se okolo něj přeženeme a ani chudák nezaloví. Za mostem přes Sázavu to hned zase začíná stoupat, k řece se sice ještě dnes několikrát podíváme, ale až do cíle už zůstáváme na pravém břehu. Na začátku je kopec nejprudší, dokonce je tu i značka 12%, a nějak se stane, že svým dvěma souputníkům o takových 25 m odskočím, což jsem samozřejmě ani neměl nijak v úmyslu. Na výjezdu z lesa tak spíš jen udržuji tempo a čekám, až mě dojedou, ale jako první je u mě trochu překvapivě jezdec 758, teprve až za ním přijíždí Martin s Naďou. Jsme tedy ve čtyřech, celkem spolupracujeme a hned je to zase veselejší. Pod Zbizuby nahazuji vpředu velkou, ostatní postupně také a začíná se zase pěkně valit - přetrpět rozbitý úsek přes Kozojedy do Ratají, vychutnat si tamní kostky, každý bojuje jak umí, snažíme co nejvíce využívat občasné asfaltové záplaty, ale jsme stále pospolu a nikdo nemá zjevně navrch, nejsilnější mi připadá Martin a naopak nejvíc tam plápolá 758, ale všichni dobře víme, že jak to vypadá tady, na to se nehraje, rozhodující bude až finální kopec do Ondřejova.
  
  Sjezd přes Talmberk jedem odpočinkově, není už moc kam se hnát, ale dole u řeky najednou blesk z čistého nebe, stojí tu auto a pár dalších jezdců, jeden v modrobílém dresu TJ Kovo Praha leží na zemi, bez helmy, ale při vědomí a už v takové té stabilizované poloze, zjevně čekají na sanitku. Zpomalujeme, ale nezastavujeme, lidí je tu už dost a sotva bychom tu byli navíc co platní. V cíli pak zjišťuji, že k pádu došlo v hlavní skupině, to znamená o nějakých 10 až 15 minut před námi, že v tom místě ani nejeli nějak rychle, ale bylo jich hodně a moc se zrovna nejelo, spíš se tak jako kecalo, takže ostražitost možná na chvíli polevila a došlo k pádu. Příště jet radši pořádný kule, aby nebyl čas na blbosti, jak pravil v cíli Kolíkáč … a má pravdu, předseda! My se také rozjíždíme jen zvolna, takovýhle pohled na ležícího jezdce s člověkem vždycky trochu zamává, všichni to máme vesměs jako koníček po práci a nikdo nejede na závod s úmyslem se tam zrakvit, tak v duchu přejeme jezdci, ať to dopadne, co nejlépe a jedeme dál, co jiného naděláme. Jak zpívá Nohavica – „Jo když to jde, tak to jde, a když to nejde, tak se musí jet a všechno časem přejde“, což pro nás platí i v tomto případě. Následující zatáčkovitý výjezd na Nechybu tak jedeme celkem zvolna, na konci už se tedy trochu přitápí, ale dalo se to vydržet a celkem překvapivě zde dojíždíme Pavla Lišku z CKKV, vypadá dost okorale, ale hákuje celkem pohotově. Následující snad jedinou trochu odpočinkovější pasáží údolím z Benátek na Komorce tak jedeme v pěti a za odbočkou dorážíme ještě Baska z Vinohradských šlapek a už je nás šest. Na horizont na Vlkančice se sice doškrábu na druhé pozici, ale zacuká mi v pravém a vzápětí hned v levém stehně a já si okamžitě vzpomenu na loňský závěr, který v křečích celkem bolel – ajaj! V kapse mám však ještě ampulku poslední záchrany – MagnesLife, tady už není žádný čas na hrdinství, a tak šup tam rychle s ní a doufat, že se během sjezdu a krátkého údolíčka pod Stříbrnou Skalicí stačím dát ještě trochu dohromady. Mám to o chlup, abych se s neustále ke křečím napínajícími se svaly udržel ve skupině, ale nakonec tam jsem, naopak Pavel se neudržel a je nás zase jen pět. Ve Skalici na náměstí se to zase začíná pnout, ale až do křeče to magnesium už nepustí, ufff. Poslední úsek z kopce na kostkách trochu proklepe svaly a je tu velké finále v podobě táhlého kopce do Ondřejova. Dopředu jde 758, tak vida, na Ratajích na to nevypadal, ale nakonec bude mít sil na rozdávání, naopak zbylá trojice trochu ztrácí, nicméně já se soustředím spíše sám na sebe, jako nohy by sice jely, ale zase se to začíná nepříjemně pnout v jednom a vzápětí i ve druhém stehnu. Zkouším jít ze sedla, to trochu pomáhá, ale zase celý kopec jet ze sedla nemohu, a jakmile se sednu, už se to zase pne. Nakonec zůstávám sedět, už nemám sílu jít ze sedla, a ono hleďme – napřed se to napíná víc a víc, a když už myslím, že mě křeč už příští sekundu kousne, tak najednou ten krásný pocit úlevy, jak to náhle samo ustupuje. No paráda! Do toho koukám, že přede mnou už není jezdec 758, resp. není tam zdaleka sám, neboť jako barevné korálky je po kopci roztažená nějaká velká skupina. Začínám jednoho po druhém sjíždět, dost jsou to příchozí z mladšího balíku, který startoval o 8 minut před námi, ale poznávám hodně lidí i z té skupiny, ze které jsem vypadl v Ježovicích, a někteří vypadají, že mají už opravdu dost. Postupně předjíždím asi pět jezdců z mé kategorie a další z řad příchozích. O kus dál před sebou poznávám ještě rozepnutý dres Vaška Zimmela a říkám si, že by to bylo hezké ho taky předjet, ale ukazuje se, že máme podobně sil, protože pár ostatních ještě předjedu, jednoho dokonce i ve svém značně neoblíbeném kostkovém dojezdu pod hvězdárnu, ale k Vaškovi už se nějak výrazně nepřiblížím. To ale nevadí, nakonec ten závěr vyšel ještě parádně, utekl jsem křečím v poslední chvíli a hezkou řádku soupeřů ještě předjel, odhadem tak deset, z toho pět z mé kategorie, takže platilo ono známe „konec dobrý, všechno dobré“. Stopky se mi nakonec zastavily na údaji 3:17:54 h (průměr 28,3 km/h), loni to bylo 3:13:59 h, tedy o něco pomalejší, ale taky loni jsem ten poslední kopec už v křečích málem nevyjel, to letos mě to bavilo víc. V celkovém pořadí druhého balíku to stačilo na 46. místo (z celkem 85 na startu a 75 v cíli), opět tedy druhá polovina, ale tentokrát celkem se ctí, řekl bych - bojoval jsem, co to šlo, až jsem úplně zapomněl, že mě vlastně bolí záda a že bych se vlastně měl víc šetřit, přesně jak jsem doufal před startem. Čili za mě celkem spokojenost i když samozřejmě – lepší to může být vždycky, dokud se nevyhraje. Na druhou stranu, vítězství, děcka, to taky není ještě vše!
  
  Telegraficky ještě dodám, že Králem Posázaví v mém druhém balíku se stal zcela zaslouženě Líba Janoušek (Giant Cycling Team) v čase 2:45:27 h (průměr 33,8 km/h) před Vladimírem Uličným (), Tomášem Patakim (Železničáři) a Zbyňkem Kudrnou (Enduraining). Mladý balík zcela ovládli jezdci z LAWI Stars – Giant, zvítězil Filip Endler v čase 2:36:09 h (průměr 35,8 km/h) před svými stájovými kolegy Václavem Nežerkou, Vojtěchem Jonášem a Tomášem Kotlíkem. Ve třetím balíku nad 60 let (letošní novinka, loni startovali dědci ještě s námi) zvítězil (na zkrácené trase 65,3 km) Stanislav Hájek (CSK Markus) v čase 2:07:17 h (průměr 30,8 km/h) s velkým náskokem více než 6 minut před Josefem Králem (Kbely Cycling Team), Leopoldem Spáčilem (Mondraker Racing Team) a Igorem Kubínem (CSK Markus).
  
  Na závěr je ještě třeba poděkovat pořadatelům, Vítkovi Novákovi, Kolbabovi a jejich týmu, udělali krásný závod navíc prakticky v mém domácím prostředí, i když třeba do Ratajů na kostky se sám neodvažuji vůbec a do Kácova jen když cítím formu, to znamená v posledních letech prakticky taky vůbec. Je to ale krásný spravedlivý závod prakticky neustále nahoru dolů, zkrátka pro všechny, co se nebojí kopců, takže jsem rád, že to zatím platí i o mě, protože kdo ví, jak na tom budu třeba za rok, že?
  
  Ještě odkaz na záznam Strava: https://www.strava.com/activities/3921839492

  
  
  
• Kolíkáč – Kolbabáci, máte další jedničku s hvězdičkou!
  
  

  Tak tohle byla jedna velká paráda! Balíky narvané k prasknutí, konkurence veliká, skvělá trať a zabezpečení. Kolbabáci máte další jedničku s hvězdičkou!
  Bohužel můj výkon byla jedna velká tragédie, tak jsem se těšil, ale od začátku do konce utrpení, vedro mě spalovalo, nohy nejely, v hlavě prázdno. Jedině Kapr byl motivací, uviset za jeho zadkem a obdivovat, kde furt bere síly i po tom včerejším rozjetí. Ranní roztočení kopyt z Jíža, takže Hradec jakž takž vycupitám, nahoře mě ještě popostrčí Čespa. Ale teď to chce si najet dopředu, ale v hlavě to není. Srabácky zalezlý na ocase, a vidět těsně před sebou, jak jde k zemi Tomáš Ress v té točce před Oplany. To nepřidá a Oplanský ďolík tak hodně na krev, abych se přisál zpět. Do Úžic stále vzadu, jen kontrolovat bráchu, jestli je kousek přede mnou. Sjezd do Talmberka zase s koncovými světly a k hájovně tak spravedlivě odpojeni. Kapr se spojuje s Vencou Cafourkem a já se furt nemůžu docvaknout. Hrozný stavy! Do Ježovic to pospojujeme a nabereme větší grupu i s Lacem Šindelářem. Tak teď bychom měli jet, ale nejede se. A mě to nevadí, mám totiž stále problém, že mi to ujíždí.
  Za Zdebuzevsi si nás dokonce zezadu doskakuje Tomáš Pacovský. Parkujeme, ale jsem za to rád, jelikož z Kácova chytám parádní krizi. Doteď nechápu, jak jsem pak ještě přežil s nimi Rataje. Před Nechybou to bohužel kousek přede mnou znovu lehne, ten řev raněného býka budu ještě dlouho slyšet. Tak teď už chuť na nějaké závodění totálně vyprchala. Marně vzpomínám, jak jsem před rokem plný sil tahal špice. Teď jen transport do cíle. Ani mě nevzruší, že duo Dexter Venca a Tomáš nás zaslouženě obkládá...tak snad bude příště lépe ... ale stejně Kapře díky za společnost a obdiv za výkon a gratulace ke stříbru! A poděkování všem orange, že jste dorazili!