Akce Kolem Posázaví 2021

Akce Kolem Posázaví patří do kategorie UAC. Datum: 2021-08-01.

:: Propozice :: Virtuální prohlídka :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto :: Flyby

Historie: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018 :: 2019 :: 2020

• Kolíkáč – Závod, který umí pohladit silničářské srdíčko!
  
  

  Je to v palici, ani žádné světové předpovědní radary to nemohou vymýt z hlavy. Kolem Posázaví je perla UAC, hromadný silniční závod nahoru a dolů v překrásné krajině kolem říčky Sázavy . Ráno sice bubnuje déšť do auta, ale v Ondřejově již bez deště. Teplota šla rapidně dolů oproti minulým dnům, je kolem 12-13 stupňů, ale stejně beru jen kombošku, jako kdyby byly tropy. Závodní intenzity zahřejí až běda, na 3 hodiny není třeba ladit žádné anti vodní propriety, které pak ve finále jen překáží a zbytečně moc váží
  Oranžové kvarteto Luke, Kapr, Oťas, Kolíkáč se schovává pod korunami rozložitých stromů pod Hradcem, první slabý ostřik z nebe je tu. Přijeli jen ti nejvěrnější, takže balíky zejí vcelku prázdnotou, což je velká škoda... Luke odlétl již do závodního časoprostoru, já s Kaprem klepeme kosu, nohy nám pěkně vibrují. Ale stačí to kouzelné slůvko Start! a najednou je vše parádní . Hradec v poklidu na úvodní zahřátí, před Oplany si najet na čelo a do sjezdu jít z první figury, ať ho mám jen pro sebe. Silnice mokrá, nahazuje, ale tohle se v tom závodním opojení vůbec nevnímá. Kapr skvěle přejede Oplany, do sjezdu jdu zase dopředu, ať nejsou komplikace. Na Benátky se již rozjíždí solidní řemeslo, ale zatím stíháme.
  Do sjezdu na Talmberk jsem už nějak nestihl přední pozice, ale všichni jedou bezpečně a ohleduplně, takže dole v levé točce jsme zase po kupě. K hájovně se to už asi bude porcovat, tak se posunout do přednějších pozic, chvílemi to štípe, ale stále to jde. A nahoře mě ťuká do zadku brácha, tak to je sen! Jsme asi v 11 lidech a mydlíme to směr Rataje. Po kostkách zase opatrně, vracečka a přežit rozbitý úsek pod viadukt. Zformovat se, začátek rozvážně, ale pak se již začíná slušně topit. Kapr jako první si vystupuje, já začínám cítit krev v puse, do prdky, snad mi neteče z nosu. Otírám rukavicí, ale na nos to nevypadá, aha to je slouplý strup na mamutím oparu Tak to moc nepřidá, potřebuji teď pár wattů k dobru, a ne řešit nějakou krev. TOP 6 pomalu odjíždí, za nimi bojuje dvojička Tomáš Ress a Jirka Šrain. Musím se teď zvednout a doskočit si je anebo se otočit a zjistit, že Kapr je nedaleko.
  Chvilku se to ve mně mele, ale pak rozhoduje týmové srdíčko, pomoci Kaprovi, ať ho zezadu nikdo nesjede, vždyť si asi jede o stříbro. Brácha mě sice seřve, proč na něj čekám, ale mě to naplňuje více než jet v grupě bez orange kumpána. Valíme na Šternberk, Kapr v předpisovém háku chudák hltá vodu od mého zadního kola. Jirka s Tomášem jsou vidět, takže máme o motivaci postaráno. Na přejezdu před mostem přes Sázavu se zdá, že asi zrovna projel vlak, tak možná museli zastavit. A byla to pravda, což se dozvídáme až v cíli, Jirka Š. si je díky tomu doskočil.
  Držím 270-280 wattů, to Kaprovi vyhovuje, sjezd kolem Rybiček a hurá na ikonickou Zdebuzeves. Tady už Kaprovi chutná i více wattů a Tomáš R. se nám začíná přibližovat. Cítím, jak závodíme, tohle byla fakt skvělá záležitost, kopec s parádním asfaltem a dva orange zadky směřující vzhůru. Nakonec cinklo PR, tak to je zasloužená odměna. Kapr se chce fotit u plakátovacího stromu, ale nemáme mobily. Spadnout do Kácova, zhltnout tyčinku, zapít bidonem a další kopec je tu. Strašně mě to baví, nohy jedou, krásně se dýchá, silnice oschlá, tenhle kopec zase neměl chybu! Kapr skvěle drží, Tomáše jsme sjeli a v ostrém bočáku začínáme točit. Jen ty mraky tam někde nad Ratajemi trochu přidělávají vrásek, snad tam nebude nějaký slejvák.
  Podveky, Zalíbená a po rozbitějším úseku do Ratajů, kolik bitev jsme tady již zažili. Na kostkách pod hradem si nás dojíždí Jirka Jiřinec, měl technický problém a prý si nás nahání asi od 12. km. Hned nasazuje ostřejší tempo, které akceptuje jen Tomáš a pomalu nám odjíždí. Furiantsky uklidňuji Kapra, že si je stejně sjedeme. Ale moc tomu nevěřím. Vzpomínám na Úvaly – Šternberk 2014, jak jsme se Standou Vohníkem odpadli na kostkách, ale pak jsme si k Sázavě sjeli Líbu, Indiána a Honzise. Tak proč to dnes nezkusit! A hele nohy a kola jedou jak splašené, není problém tam posílat přes 300 wattů a Kapr zase visí a visí. Letíme mokrým sjezdem do Talmberka, před zatáčkou vysušit karbony, aby špalky hezky zabraly až bude potřeba. Hop hop hop a máme je! Tak to jsou okamžiky, pro které stojí za to žít!
  Na Nechybu se situace opakuje, Jirka s Tomášem zase odjíždí, ale já věřím, že do Skalice je zase budeme mít u sebe! Naložit bráchu na záda a přetáhnout ho přes Vlkančice, protočit se, když je potřeba se vysmrkat nebo napít či najíst. A vzpomenout na Rampušáka 2014, když na mě počkal Kapr na bufetu a dotáhl mě do cíle. Jak tam jel špice k 50 km/h., a když jsem ho vystřídal, tak rychlost šla hned o 10 dolů a Kapr se slovy, že jedu hrozně pomalu tam zase po chvilce vlezl a roztočil peklo. To jsem si sliboval, ty woe, tohle Ti musím někdy vrátit! A tyhle chvíle přišly právě dnes!
  Marjána a přání z Nechyby vyslyšeno, Jirka s Tomášem nám táhnou špice! Tak to je sen, velké finále se blíží, a já jsem docela slušně posekán. A začínám se děsit Kapra, že mu zase bouchnou cílové saze a drze mi odjede Skalické kostky jsme daly po chodníčku, a Jirka s Tomášem nám zase cukli. A zase si věřím, že na Střímelice to musíme spojit. A to se i děje, stoupáme pospolu po kočičích hlavách na ondřejovskou náves, kde nám v závěru již kluci definitivně odjíždí. Tak teď už to jen domlátit do cíle, za mohutného povzbuzování Luka a Oťase, díky kluci!
  Kapr stříbrný, Oťas bronzový, nadšený Luke, který se svezl s čelem obou balíků, jo dnes to byl skvělý den. Vlastně snad ani nepršelo, možná trochu na startu mžilo, ale zase se o to lépe dýchalo, žádné křeče, mně to prostě sedlo! A ta radost byla vidět i na ostatních, tenhle závod prostě umí pohladit závodnické silničářské srdíčko. Takže poklona do Kladna, ty zajištěné křižovatky, perfektní značení, online výsledky hned v cíli, to je vizitka top závodu. Děkujemeeee!

  
  
  
• Luke – Perfektní závod
  
  

  Posázaví, ikonické kopce naskládané pěkně za sebe, ani chvilka nudy. To se to jede, to se to závodí, když člověk zná každý horizont a každou zatáčku. Vyježděné úseky dostanou závodní atmosféru a člověk si může užívat cyklistiku naplno a se vším všudy. Navíc letos jsem zas o něco lepší a od Mamuta cítím, že forma tu je. V týdnu dvakrát do Koloděj a zase projet většinu trasy. Do závodu jdu s dvěma cíli, které byli jasné už na jaře: Při třetí účasti konečně přejet Hradec s čelem a zase trochu zlepšit čas (tedy kvůli delší trase spíš průměr).
  Na neděli jsou hlášeny přeháňky, což asi odradilo dost lidí. Musím říct, že v neděli ráno u nás nepřetržitě pršelo, až jsem se zarazil. K tomu trochu práce a ranní nestíhačka, ale nakonec vše zvládnuto. Do Ondřejova tak netradičně autem a docela pozdě, ale co. V Ondřejově už bylo sucho, takže paráda. Je sice chladno, ale nic hrozného, na start se dá bez bundy, aspoň jí budu mít po závodě v autě a nemusím jí shánět. Prezenci zařídil prezident, takže jen připnout čip a hurá na start. Ještě to probrat s Kaprem a Kolíkáčem a čas startu se blíží. Začíná mrholit, ale v hlavě to žádnou paseku nenadělá, což je důležité.
  Start se odloží o pár minut, protože je nás až neuvěřitelně málo. Docela lituju pořadatele, protože ti to mají každý rok perfektně připravené a dle počasí pak mají nával anebo poloprázdný startovní prostor. Přitom 3, 2, 1 start a všechno počasí může být člověku úplně jedno.
  Vyrážíme ve 23 lidech. Už v tuhle chvíli je top 20 neuvěřitelně blízko . Plně se koncentruji na první cíl, tady prostě nevypadnu i kdybych měl jít za hranu, což jsem loni nechtěl, viděl že v druhé skupině bude lidí dost a pak trochu litoval, protože se to doskočit dalo. Jenže letos se jede až překvapivě v klidu. Myslím, že neodpadl nikdo. Z lesa vyjíždíme skoro výletně a skoro po dvojičkách. Jenže tohle bylo jen takové ukolébání soupeřů a už se přitápí. Točka směr Oplany a už se jede naplno. Jen co člověk svěsí, je tu další nástup. Vhledem k tomu, kolik nás je, to člověk ani ignorovat nemůže a chtě-nechtě se musí zúčastnit. A čím víc u čela, tím menší šance, že to ujede. Oplany teda zabolí, ale jsem tam, což už všichni říct nemůžou. Dál se pořád někdo zvedá, občas ho chytnou hned, občas nechají vyvětrat. Odjede Víťa Novák s Martinem Vodákem a najednou se docela kotví. Nechci šahat na brzdy, takže se i na špici ukážu, ale jen chvilku, aby balík neztrácel rychlost. Přeci jen, to je moje hlavní starost. A na hry o vítězství tu je Xeelo a Lawi, kteří jsou ve 3. A Lawi se taky hned ujímá práce, jak mávnu loktem.
  A práce to je poctivá, takže hned první brdek v lese za odbočkou na Vlkančice se zase jede úplně na max, další gumovačka a nastupuje se dál, žádný sjíždění. Kolem Benátek tyhle nástupy znamenají konec úniku a mě to zase vyplaví na špic, takže horizont přejíždím na špici váhajícího balíku, přesně jak jsem si to ve čtvrtek natrénoval. A hned za horizontem další nástupy. Musím říct, že mě to baví, ale teda ekonomická přeprava do cíle to rozhodně není. Vlastně mám pocit, že další nástup už nemůžu ustát, ale vždy to vidím včas a stihnu se zvednout a zapadnout za správný zadní kolo včas. Vlastně mě přijde docela hustý s jakými lidmi tu závodím, takže to taky dost pomáhá. Odjeli Nežerka a Kollert a asi jedou pěknou kaši, protože to za nimi rozhodně nešetříme a moc je nestahujeme. Konečně je tu pravá na Talmberk, poslední šrot a jde se do sjezdu, který se jede docela opatrně a dá se oklepnout. Cíl dojet sem v balíku jsem si splnil, i když považovat to za šetření sil asi nejde. Ale pecka to byla.
  Z Talmberka levá a hned pěkně zostra, 500W tam dnes lítá pořád. Říkám si, že tady asi skončím, ale trochu se zvolňuje a zbytek kopce se jede akceptovatelně. Nahoře se přišlápne, ale už bez nástupů a já už vím, že si splním svůj sen dojet v balíku až do Ratajů. Objektivně na víc není, ale řekl jsem, že to prostě zkusím, co to půjde, takže do Ratajů na špici a do sjezdu stále u čela s výhledem. Zatáčku na kostkách v klidu, zavřít oči a modlit se v mostku pod kolejema a jde se na Podveky. A jak jsem čekal, hned 400W. To už ale nohy nedávají a výkon klesá na 370. Což ale nestačí, takže se postupně sunu ke konci skupiny. Ještě chvíli to zkouším, ale pak se loučím. Ale bylo to super.
  Jen teď se z toho musím nějak oklepat, protože to bylo hodně intenzivních 40 minut. Vypotácím se vzhůru, za mnou postavička, tak jedu dál a doufám, že třeba nepojedu úplně sám. Brdky směr Šternberk vzdálenost moc nezmění, ale sjezd jedu radši opatrně a v kopci si zvolním a počkám, když vidím, že se dost přiblížil. Je to Pavel Provazník, zdvořilostně probereme náš stav a vyrážíme vstříc zbytku závodu. Zdebuzeves docela uteče, pak sjezd do Kácova a další kopec. Nahoře teda fičí nepěkně, ještě že tu nejedu sám. I tak je to tvrdej boj, než se konečně otočíme aspoň na bočák. Klesáme opatrně do Ratajů a kostky už pěkně bolej, ale to vždy. V půlce ale slyšíme auto za námi a má majáčky. Nahoře napít a najíst a čekám druhý balík, ale místo toho jen odjetá skupinka a docela valí. Posledních pár soust je o udušení, ale pod Nechybu musíme s nimi. V další skupince už se nespíš vezou naši soupeři, a tak snad nevadí se tady svézt.
  Kolem přejezdu se ještě otáčím, jestli v další skupince vzadu někde nejsou orange helmy, ale nikde nic, takže když se to trochu rozpadne a zase spojí po sjezdu přes Talmberk, začínáme střídat, přeci jen trochu pomůžeme a sami se taky svezem. Stejně nejde čekat, že bychom sjeli někoho z čela, ty jsou jinde...
  Nechyba od začátku dost bolí, ale ta motivace svézt se až do Skalice je velká. Za poslední zatáčkou se na tom kroutím jak snad nikdy dřív, ale tu mezírku prostě musím sjet. Neskutečný! Nechyba zdolána a dál točíme v 6ti. Vím co se sluší a patří, držet tempo, 300W, 10-20s a hop - další. Opájím se pohledem, že tam vždy těch 300W skočí. A zas. A znovu. Pavla si hned srovnali a pěkně nám to odsejpá. David Šulc vypadá z těch 4 nejvíc hotovej a trochu se bojím, že ho budou chtít nechat na Vlkančicích. Naopak Vláďa Uličný v dresu mistra SAC vypadá dobře (nejen kvůli dresu), takže držím pozici za ním, což sice znamená dostávat špic rozjetou na nejvyšší rychlost, ale taky aspoň pocit, že to neodjede. Vlkančice nakonec bez útoku a valí se dál. Teď už do Skalice dojedu, takže paráda. Říkám si, že když bych přejel i ty zpropadený kostky a dojel až do Hradce, tak to bude fakt perfektní závod. Jenže zároveň na těch kostkách jsem zatím vždy byl už úplně mrtvej a v týdnu jsem klukům říkal: "jednou bych sem chtěl při závodě dojet a nebejt úplně mrvej".
  A myslel jsem to jednou, za pár let. Jenže dnes je ten den. Skalice je tu, kostky se zvedají, já si připravil převod a drtím to, co to jde. Jenže to by bylo zbytečně moc. Dá se ubrat, i když tak procento, ale i to se hodí. Vrchol po boku elity Cčka, dole na sebe jen houknou, že jedou, protože tam nechali Davida Šulce. A na dvacet metrů tam zůstal taky Pavel, což trošku mrzí, protože jinak v kopcích problém neměl a mohl to být zajímavý souboj. Ještě pořád mám sílu točit, tak do Hradce nechci jet zadarmo. V Hradci v euforii, že by mi snad nevadilo točit pravá a dát si to ještě jednou. Stejně by těmhle kopcům pořádnej maraton slušel.
  Ale točíme levá směr Střimelice a jak se silnice zvedá uhybám na konec grupy, abych se nepletl do souboje o vítězství. Postupně mi naskočí menší díra, ale jinak jedu pořád stejně, což mě motivuje, sice před vesnicí už tam skočí i 400W, ale pořád jsou na kousek tak se ještě zvedám a ze Střimelic se ještě chci svézt. Proč že jsme tady v týdnu něco fotily? Hlavní, nehlavní, já zapadnu za ty tři galdy a nic víc nevnímám. Najíždíme zpět na zavedenou trasu, z dolíku pod Ondřejovem vyletí Vláďa Uličný, Míra Horváth se za ním zvedne, ale nezalepí. A Radek Plechata se už nezvedne. To vypadá na rozhodnutí, tak se mi podařilo dokoukat to až do zlomového bodu. Jedu kousek za Radkem, ještě na kostkách v Ondřejově je vidím, pak už ne. I ty kostky se mi jeli dobře (290W), navíc za mnou nikdo. Ondřejov proletím, v závodním módu minu i autobus a kolonu před odbočkou k hvězdárně. Mohl bych svěsit a jet v klidu, ale mě to pořád baví. Navíc za chvíli vidím ještě Oťase před sebou, jak dojíždí jejich zkrácenou trať a jede si pro třetí flek. Tak ještě přidám, abychom mohli projet cílovou bránou společně. No to je paráda. Líp to vyjít nemohlo!
  Až v cíli zjišťuju, že jsem docela mokrej, vlastně v údolí z Talmberku cestou zpět to docela slušně nahazovalo a mokro bylo pak až do cíle. Ale myslím, že ani nepršelo, nebo ne moc. Už v Ratajích jsem měl splněno, ve Skalici bylo jasný, že to byl perfektní závod, v cíli sen. Navíc mě to bavilo od začátku do konce, a stejně tak to pořád jelo. Nakonec asi i díky tomu chladnějšímu počasí. Celkově 13. místo a hlavně přede mnou nikdo, na koho bych si mohl aspoň trochu věřit, takže naprostá spokojenost z výkonu i z výsledku.
  Zorganizované to bylo na jedničku, ostatně jako vždy, tak jen škoda, že se nás tam nesešlo víc. Vlastně mě je to fuk, já si to užil naplno a možná i dobře, že bylo málo lidí. Ale mrzí to, když člověk vidí, kolik lidí se zapojí, co všechno musí zařídit a pak mají sotva třetinovou účast oproti loňsku. Přitom loni to bylo v horku určitě těžší, člověk musel řešit pití, křeče apod… Letos nic, jen sednout a závodit. Každopádně poklona a velký díky do Kladna. Posázavská perla jako vždy, jen se občas v té vodě trochu víc leskla :)
  

  
  
  
• Radim – Kolem Posázaví aneb je libo trochu vody?
  
  

  report