Akce Krušnoton 2019

Akce Krušnoton patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2019-08-10.

Nejdelší varianta má délku 303.00 km.

:: Propozice :: Mapka :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto :: Strava Flyby :: Report Kolokram :: Report Standa Prokeš :: Report Cyklover

Historie: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018

• Dreamer – Krusnoton XXXL s legendami
  
  

  10. rocnik nejtezsiho maratonu u nas jsem si nemohl letos nechat ujit. Navic kdyz je nove kategorie XXXL ktera ma 300 km a 6000m prevyseni. V patek zkoumam Aladina, Nory a rikam si jak bude, protoze nebude li prset, nezmoknem. Do batohu ale i tak radeji beru vybaveni do deste. Budicek na 4h, ale stejne se probudim ve 3:30. Tohle bude dlouhy den! A kdyz vse vyjde, tak to bude tyden snu, protoze prvni dil se jmenoval Zlatak a v utery jsem pri nem najel 335km, vskutku idealni pruprava na Krusnoton. Nekdy je fajn byt v necem ne uplne normalni, pred 10 roky bych nikdy do sebe nerekl, ze to bude zrovna silnicni cyklistika. Ale jak se rika, clovek mini, zivot meni. Zpet ale k dnesku, Kolikac s HonzouB me nabiraji ve 4:30 a v 6h uz sestavujeme kola, pripevnujeme cip a v mem pripade jeste znasilnujeme toaletu, startovni nervozita stoupa. Cpu se jeste rohlikem se syrem, ze ani nestiham normalne pozdravit Jirusovo rodinu.
  
  Presne nacas je odstartovano, hlavni dest presel v noci, silnice sice trochu oslizle, ale teplo, takze neni co resit, jedu kratky kratky. Joo kdybych vedel co nas ceka. Kapr s Jirusem a Vlcakem se drzi pekne v popredi, balik jak je velky a kombinuje 250+300km trasy se natahuje a zahy se deli na dve pulky. Nastesti jsem v te prvni, druha nas ale zahy dorazi, ale museli si davat. Jede se mi slusne, ale celo 250 s borci jako Petzold a spol. z Nemecka jede na muj vkus vysoke tempo. Na Neznabohy sice najedu taktiky zepredu, ale pak to jde preze me a ja to nehrotim, nechavam celo i s Jirusem ujet. Mozna jedu az moc opatrne, ale Standa Prokes je za mnou. Zahy nas doskoci P. Popiolek + jeho vodic a tohle uz je vlacek ktery by bylo dobre zahakovat. Dari se, Standa v najezdu na Sneznik zaostava, mne prijde ze se jede akorat, tak jedu s grupou Pavla. Konecne mam moznost videt jak to funguje. Do kopce si jede svoje, vubec ho nevzrusuje ze skupina 15 lidi nam poodjizdi, protoze jak se silnice srovna, rozjede tempo a je zahy brzy zpet. Z toho cerpam i ja, jen je treba nenechat si to ujet z kopce. Je tu porad i Ryba, ktery prekvapuje, jeste na 70.km hlasi ze uz nam chybi jen 230, no to uz jsme skoro v cili rikam mu. Naklerov taky jedu podle Pavla, sjezd je mokry, nebezpecny, jedeme vsichni opatrne, i tak jeden borec malem trefi protijedouci auto, ale nastesti to dopadlo dobre.
  
  Komari Vizka, opet nechavam nasi velkou skupinu jet a cekam na Pavla, ktery si pod kopcem odskocil. Vyplaci se, nahore jsme opet v podstate na cele skupinky, nekdo odpadl, jen asi dva nam poodjeli. Beru bidon od Jirusovy rodiny a valime dal. Ryba uz tu neni, skoda. Jirus je prede nami udajne 4 min. Nahore zacne prset, bufet Cinovec samozrejme nestavime. Sjezd dolu, zacit neco jist a hura do kopce na Hrob, k Flajim. Tady trosicku chytam krizi, ale nic velkeho, staci se napit a najist. Flaje bufet taky nestavime, zato pred nimi ztracime Pavla, ktery chyta krec. Jedu s Vitkem Novakem a predevsim legendou ultra cyklistiky Janem Kopkou, od ktereho mam i par knizek. Zatim ale neni cas pokecat, kazdy se soustredi na jizdu. Hlavne sjezd do Litvinova z Klinu je potreba jet hodne opatrne, mokro, silnice kluzke a dole jsem docela zmrzly, teplo moc neni.
  
  Blizi se Dlouha Louka, jede se mi dobre, tempo rozumne s Vitou a Honzou, dokonce je cas i sem tam prohodit vtipnou hlasku. Prestava prset a ani nahore neni takova zima jako pri prvnim prujezdu. Mijime spality cyklistu z kratke trasy, rikam ze je to tu jako na Vaclavaku a je to tak. Druhy bufet Flaje stavime, ale stihnu nabrat jen vodu, pozdravit Turistu, ktery tu prekvapive je a zase letime dal. Krize zatim nikde, tak parada. Za Litvinovem je sice teplo, ale zase prsi. Ne moc, ale prijemne to neni, hlavne silnice nahazuji. Jedeme ve porad ve trech, jen obcas s nami jede nekdo ze stredni trasy. Prichazi prvni brdky a rozdeleni trati, Vita Novak se odpojuje, loucime se a s Honzou mirime na zbytek nasi XXXL trasy. Do te doby jsem s nim uz stihl prohodit par slov, je to cest jet s takovou legendou. A dalsi se nemilosrdne zezadu blizi. Na predposlednim bufetu stavime, beru dve palacinky, chleba se skvarky, pak jeste stavim na WC a vidim ze zezadu se nekdo blizi. Neni to nikdy jiny nez Standa Prokes. Sjede nas a jakmile mu oznamim ze s nami jede Jan Kopka a tudiz jeho souper v kategorii, je mi jasne co bude nasledovat. Skoro do kazdeho kopce jede Standa sve vysoke, strojove tempo, ze i ja trpim. Zatimco ale jindy bych tady odpadl, jako se mi stavalo, letos jezdime hodne podobne, takze se vzdy zmacknu a nenechame s Honzou Standu odjet. Musim si hlidat sjezdy, ktere Honza jezdi zadrzene kvuli hladkym plastum udajne. Jeste ze my ostatni je mame se vzorkem, ze ano.
  
  Uzivam si krajinu kolem Milesovky, novy usek, cekal jsem ze bude bolet, diky Standovi boli, do toho mokro, misty rozbity povrch, ale presto je to cira radost a hrozne me to bavi. Citim ze uz tady uz me nikdo neodpare. Standa je z nas nejsilnejsi, ale ne natolik, aby nam odjel. Lukov vyjedu bez krize, z kapes ovsem musim vytahovat vsechny zbyvajici gely a tycinky, ktere jsem myslel ze uz ani dnes nespotrebuju, ale ted se hodi a jsem rad ze vse mam. Cedule 20km do cile, dlouhe tahle stoupani po hlavni, euforie vrcholi, Standa jede pekelne tempo, ja obcas prohodim nejakou hlasku, aby to jako vypadalo, ze si moc nedavam a nahore jdu jeste na minutku na celo, byt toho mam plne zuby. 10 km do cile, jeste jeden brdek na rozbitem asfaltu, kde je treba se zmacknout a to uz jsou tu opet cilove Teplice. Dojedeme jeste jednoho kluka a tak dojde na spurt o sedme az desate celkove misto. Honza Kopka nas vsechny oblozi, ja dojedu celkove 9. pred Standou, ktery by si asi zaslouzil brat z nas nejlepsi misto, ale je to tezke, ve finale nam asi nic vycitat nebude. Tak je to tam, jsem v cili!
  
  Jdu k autu a pres 10min hledam duvtipne schovany klic od Kolikacovo auta, nakonec se zadari. Prijde sms ze jsem 4, v kategorii. No uprimne, po tom celodennim boji bych byl rad za 3. misto, ale co se da delat, chtelo to zahakovat jednu skupinku vepredu, ale na to jsem dneska spis nemel a asi by mi nekde totalne doslo. Zatleskam Jirusovi za skvele 3. celkove misto a pak mi kluci hlasi, ze na webu jsem 3. v kategorii. Je to tak, tak mam velkou radost, konecne TOP10 na Krusnotonu a k tomu jeste bedna! Jasne, takovy dlouhy maraton nejde moc planovat na poradi, ale tu bramboru asi nechce nikdo. Kolikac, Kapr. HonzaB dorazi take do cile, s jidlem pockam na ne, prevezmeme medaili za dokonceni 300km trasy no a tim se den pomalu chyli ke konci, vzdyt jsem zavod jel pres 10,5h to uz je poradna porce. 10. rocnik Krusnotonu, XXXL trasa. 10. ucast na nejdelsi trati, dnes navic celou dobu ve skupince s legendou ultra Janem Kopkou, vice nez dustojna oslava tohoto dnes uz legendarniho maratonu. A kdyz k tomu pridam uterni 335 km Zlatak, je tohle tyden snu!

  
  
  
• Luke – Bedna na Krušnotonu
  
  

  Na start dorazím trochu dřív, kolmo zlehka z Krupky, kde jsme se ženou sehnali ubytování a je to ideální vzdálenost na ranní rozjetí. Silnice vlhká, ale moc to nenahazovalo, aspoň to tak vypadalo a je docela teplo. Předpověď je už poslední dva dny všelijaká, tak to radši neřeším, bundičku v kapse, plácačku za sedlem a víc s tím stejně neudělám. Vše jde podle plánu, takže jsem na startu s rezervou, tedy v 6 a jdu se ještě projet. Potkávám Rybu a pak i Kolíkáče s Dreamerem a HonzouB. Na startu pak Strejda s RiCem, moji dnešní parťáci. Vlastně to vymyslel Iceman, že jako premiéra bude dobrý dělat domestika skupině A, takže cíl je jasný objet to s nima. Vlastně bych rád ke konci tahal, na Zlaťáku jsem si zkusil, že by to šlo, tak uvidíme. Ještě se k nám přidává známý s bratrancem, tak o zábavu bude postaráno.
  Na minutu přesně je odstartováno, jsme někde ke konci první poloviny a asi se budeme propadat. Ale to nevadí, věřím Strejdovi, že najde tu správnou skupinu, a tak jen viset mu na zadním kole a bude to fajn. První kopec ještě v Teplicích, no úplně volně se nejede, ale překvapivě dobře to snáším. Vůbec nevidím na čelo a tak se spokojím s tím, že jsme ve skupině, co má určitě přes 30 lidí a zezadu se valí ještě další. Ric i Strejda jsou tu, takže žádná komplikace po startu, známí s bratrancem taky. Chvíli se ještě trochu mačkáme, je to opravdu velký balík, ale situace se ustálí a za chvíli už se dá i pokecat. Hodina uteče a člověk ještě pořádně nešlápl, Strejda opravdu vybral dobrou skupinu. Ve sjezdu od dálnice jde na čelo RiC a poprvé ukazuje, kterému týmu tahle skupina patří.
  První vážnější kopec je ten do Arnultovic, skoro 2,5 km a 9% už není brdek a skupinka se dělí. Ze sjezdu nicméně většinu sjedeme a blížíme se pod Sněžník. Tady ještě pár lidí pospíchá dopředu, ale my jedeme rozumně. Jsme se známým vepředu, je tu i jeho bratranec, snažíme se kopírovat Strejdovo tempo, RiC je hned vedle. Nic nevadí, že neletíme nahoru dvacítkou jak ty nej profíci, já si stejně připadá nejvíc profi ever. Silnice zablokovaná, někdo by se sice protáhnout mohl, ale beztak se nikomu nechce, tohle je prostě naše skupina, tady jede my a všichni to respektují. Stále se dá prohodit pár slov a tak to i nahoru docela uteče a tam už čeká první bufet. Kopců je na trati moc, tak si budu aspoň odškrtávat bufety. Palačinky nemají, tak jen doplnit bidony, v panice z nedostatečné snídaně ještě čapnu housku se salámem a jedeme dál. Zbytek se záhy přidává a tak pořád v hojném počtu, netřeba vydávat mnoho vlastní energie. Strejda organizuje střídání a po chvíli se to i daří sladit. Podobně jedeme i na Nakléřov a další kopec hned vzápětí, tady to není tak prudké a tak se vcelku v pohodě dá točit. Pořád je ve skupině dost lidí a po rovinách se pěkně jede. Mám z toho dobrý pocit. Navíc RiC se Strejdou jsou excelentní sjezdaři, takže si můžou dovolit i menší ztrátu do kopce. To se bohužel mě netýká, a tak se sjezdy pro mě stávají dost postrachem tohohle závodu a to jsem si myslel, že to tak zlý se mnou není. Navíc když se radši nacpu dopředu, tak z druhé pozice sleduji driftování v 70 a výlet do protisměru. Naštěstí bez následku, ale srdíčko buší jak kdyby se to stalo mě, to mi taky nepřidá. V Chlumci teda naštěstí všichni živý a zdravý a teď to bude až do Krupky rovina. Jdeme na čelo a sjíždíme menší skupinku, kde jsou taky lidi z jednoho týmu a jedou, tak se ještě svezem. V Krupce kolem penzionu kde bydlím, promotat městem, pravá a silnice se hned zvedá.
  Komáří vížka před námi, držíme čelo skupiny když v dálce zahlédnu mojí ženu se psem. Na televizi koukám dost, takže vím, co se sluší a patří a jdu na čelo, aby to dobře vypadalo na fotkách. Nic nepotřebuju, tak jen zdravím a jedu dál. Kopec je to prudký, tak si není moc kde sednout, navíc nahoře bude zas bufet tak jedu, tady stejně nikomu nepomůžu. Předjíždím pár lidí a dostávám i trochu hlad, takže držím tempo a dost se těším do cíle, eh teda do bufetu ale v tu chvíli je to cíl. Za chvíli jsem nahoře, povzbuzen množstvím lidí co jsem předjel čekám bufet, ale je tu jen mlha. Aha tak bufet až na Cínovci, což je prý támhle, totiž v mlze. Projíždím kolem dua pomníků, jeden pro jednoho vojáka sssr a druhý pro 58 obětí pochodu smrti… zvláštní. No nicméně to neřeším, protože to nevím, ani nemůžu, je mlha, že sotva vidím bílou čáru na krajnici. Stín přede mnou mi ukazuje cestu na Cínovec. Jak to tu je pěkný zjistím až o 24h později při regenerační procházce. Šťastně jsem se dostal na Cínovec a našel zdejší bufet. Ochotní pánové doplní bidony, nabídnou Colu a doporučí chleba se škvarkovkou. Prý tam dobře klouže a dobře to po něm jede. To první potvrdím hned, to druhé později. Zbytek skupiny nikde, tak si beru nášup a další Colu. Taky koláčky tu mají… Ještě si dojdu na záchod, skupina je tu, tak doporučím ty chlebíky, vezmu ještě jeden. Pán mi ještě šoupne banán do kapsy na cestu a můžeme jet. Pěkná zastávka.
  Jak bylo krásně na bufetu, tak při sjezdu po státovce do Dubí trpím. Na tacháči 60 a v očích smrt. V první mi zatáčce mě předjíždí RiC, vzápětí za ním Strejda. Ostřejší pravá a já hned sahám na brdy a … 2 vteřiny co trvaly snad půl hodiny než ten karbon oschnul a Bory začali zpomalovat. Dreamer v reportu píše, že to klouzalo, to já nevím, já vím jen jak moc sem se bál a jak hrozně mi ti dva ujeli. A to jsem cestou dolu pár lidí taky předjel, dokonce včetně jedné dodávky. Další ránu mi ale zasazuje čelo trasy 180 km, ty jeli tak ještě o 20 km/h víc jak já. To vědět, tak nečekám na bufetu, ale až dole. Kluci ale pod kopcem čekají a během chvilky zase formujeme pěknou skupinku, pořád ještě pěkně jedeme, pár lidí se snaží jet s tou kratší trasou, ale moc úspěšní nejsou, ale i tohle skupinu posouvá a tak jsme za chvíli v Hrobě. No já mám pocit, že trocha smůly a mohl jsem tam být o pár minut dřív a definitivně. Ale přijde mi, že je to pořád ta stejná skupinka, lidí dost a mám pocit, že to takhle v pohodě domotáme až do cíle. Padají i vtipy tom, že už budeme v půlce. Bohužel dobrou náladu kazí RiCův defekt. Všichni tři zastavujeme a čekáme až RiC vymění duši v zadním kole. Bohužel nám ujíždí dost lidí, s kterýma se dalo jet a navíc i skupinky ze střední, které je odtáhnou pryč.
  Aspoň jsme ale orazili, a tak se nahoru jede docela dobře, začalo mě trochu zlobit koleno, přece jen by to ty kopce chtělo jezdit víc kadenčně, ale na to by to chtělo lepší kazetu, nebo kondici. Oboje schází, takže často točím jen pomalu a prokládám to jízdou ze sedla a po 5ti hodinách se koleno ozývá. Trochu mě to děsí, hlavně když všichni straší Dlouhou loukou. Nahoře už jsme ale za půlkou, a to vlévá optimismus do žil. Zároveň jsme ale taky přišli o všechny skupinky, co nám mohli pomoct a jsme na to sami. Občas se někdo objeví, ale jednotlivec se spíš sveze, než že by pomohl a těžko mu to zazlívat. Na rovinkách ale zjišťuju, že tempo, které jsem si vyzkoušel na Zlaťáku jako, lehce ale pořád, ani kluky neurazí, a tak lezu na špic a jedu. Za chvíli jsme na bufetu, kde překvapí Turista (díky za povzbuzení a pěkný foto), který má navíc poměrně přesné informace o stavu závodu. Potkáme se tu i s Rybou. Chvíli předtím nás taky předjížděl Basko na trati 180 km a už z dálky křičel „Vinohradské šlapky!“. Prostě společenská událost. První sjezd do Litvínova se snažím něco si najet a hlavně si to trochu zapamatovat, pojedeme to ještě jednou. Rovinka z Litvínova už je na mě, Strejda hlásil, že má čas jak loni a to se mi nelíbí, to bych tu byl na nic. Domlouváme se, že Dlouhou louku každý podle sebe, za to jsem rád, když si stoupnu, trochu klukům ujíždím, naopak, jak se to srovná chci si trochu oklepnout. Kapsy plný moderní chemie, jenže na bufetech bylo zatím tolik dobrot, že se mi to chce jíst. Jediný, co mi fakt chutná jsou sladký želé s kofeinem, tak jich aspoň pár spořádám, když už to s sebou vezu. Najedou vidím kostel a jsem na vrcholu, tak to bylo docela v pohodě. Teda když odhlédnu od toho, že pořád prší a přijde mi, že se ty kapky nějak zvětšují. Jsem tu trochu dřív, tak aspoň stihnu zase na záchod, jsem rád, že sem to nemusel řešit za jízdy. Druhý objezd Flájí už je jen hra pro naše trio. Nikdo další tu není. Nikdo nás nepředjíždí, ani mi nikoho. Další občerstvení a vzhůru dolů. Za každou zatáčkou si pořádně přišlápnout abych dohnal co jsem ztratil přibržděním před ní, aby mi jen v Litvínově padli do háku a pojedeme do Středohoří. Plán pěknej, ale RiC mě stejně předjede. Naštěstí mi ale moc neujede a tak hned za kruhákem pod kopcem srovnat a jedem. Prej stejnej čas jak loni, to teda nene. Placka je to krásná, ve výsledku trošku nakloněná dolů, příjemná změna proti těm stojkám, tak trochu přitopím. Tohle už není lehce (snad) a pořád (no to už vůbec ne), ale začíná mě to bavit. RiC se Strejdou si lebedí v háku a před námi se objevují první korálky. Najednou jich je čím dál tím víc, nit se plní a škodolibá radost, když se někdo nezvládne navléknout mi dává další sílu. Když už mám víc jak deset korálků a další se někam odkutáleli chci si trochu zvolnit, abych dojel v rozumném tempu až pod kopec. Jenže to se před námi objevuje skupina snad dvaceti lidí. Tam chci a opravdu se blížíme. Tak tohle jsou ty nohy z nebes, nebo ty před námi prostě jen nejedou? Vlastně je to jedno, důležitý je, že jsme tam, zapojujeme se do skupiny a máme chvilku na oddech, než přijde další kopec.
  Do Kostomlat je kopec mírnější, i když i prudší části tam jsou. Ukazuje se, že v té velké skupině málokdo střídal, takže nám hned v kopci pár lidí zas odjíždí. Ale kluci jedou parádně a tak jsme přeci jen dost lidí nechali za náma. Navíc RiC se na 220 km pěkně rozjel, až si říkám, že kdybychom jeli tu třístovku, tak by na nás musel čekat. Naštěstí jedem jen 250 a vidina cíle nás už pohání vpřed. Chvíli to i vypadá, že na posledním bufetu nebudem stavět. Ani to nepotřebuju, pití dost, jedl jsem dost. Strejda hlásí, že jede volně dál, RiC staví, a tak se přidám. To jen on, to je ten bufet s palačinkama. A já málem projel kolem. Všichni jsou tu hrozně milý, asi si taky dali, takže mezi řečí spořádám 5 palačinek, zapiju zas kolou a vyrážíme dál. Po hlavní se ten kopec už docela zajídá, ale RiC v háku mi dodává energii, to za to stojí. Ve sjezdu ještě docvaknout Strejdu, ale bohužel ještě zastávka kvůli jeho spadlému řetězu, než můžeme valit dál. Za námi nikdo, před námi jen dva lidi ze střední, ty už sjíždět nemusíme, tak za posledním brdkem už v pohodě dojet do cíle. Krásně, bok po boku, jsme to zvládli. Z loňského času jsme nějaký ty minutky ubrali, a hlavně jsme si to užili.
  V cíli ještě zkontrolovat týmovou soutěž, kde nám kluci z loňska nechali nelehký úkol v podobě obhajoby třetího místa. A hle, povedlo se, jsme dokonce druhý, hned za Petz Racing (s vítězem Robertem Petzoldem a druhým Tobiasem Hessem). Takže ještě po misce s těstovinama cesta na pódium a dobrý koláč na závěr. Kdo může říct, že stál na pódiu na Krušnotonu a podával si ruku s celkovým vítězem. (teda ze Šlapek asi dost lidí, ale tak obecně to myslím ) Navíc moderátor ocenil nejen název týmu, ale i Strejdův knírek a náš dress-code obecně.
  Velkej strach jsem měl z jidla a energie vůbec. Nakonec sem teda na bufetech strávil asi víc času, než by bylo vhodný, ty palačinky byli za odměnu, ale ten zbytek, toho taky nebylo málo. V cíli jsem ani nedojedl tu malou misku těstovin a na večeři sem nešel vůbec.
  

  
  
  
• Radim – Krušnoton 3XL, aneb nevěřil jsem a je to tam!
  
  

  Letos jsem si trochu zaexperimentoval, k jubilejnímu 10. ročníku připravili pořadatelé výroční extra dlouhou (305 km) a extra náročnou (přes 6 000 m převýšení) trasu. Sami o ní na stránkách závodu napsali toto:
  
  Nejdelší trať 300 Km – XXXL: Novinka pro desátý ročník. Opravdová výzva pro pravověrné maratonce. Nechybí na ni legendární stoupání na Sněžník, Nakléřov, Komáří Vížku, Bouřňák a Dlouhou Louku. Svatá pětice, kterou doplní úžasný okruh v Českém Středohoří, na kterém není metr roviny. 3XL trasa vás bude kousat, nechá vás trpět, budete nás za ni proklínat. Ale již první centimetr za cílovou čarou z vás budou stříkat pozitivní emoce. Budete už jednou pro vždy nejodvážnější a nejtvrdší Krušnotonci.
  
  Zprvu jsem se tomu smál, jenže pak … pak jsem o tom začal přemýšlet. Pokud to má být trasa, která se dá zajet jen teď, a v příštích letech bude nejdelší opět obvyklých 250 km, tak by to stálo za to, posledním mým obdobným vytrvaleckým počinem byl Vasův běh na lyžích ve Švédsku v roce 2010, tak proč si nedokázat, že něco podobného se dá absolvovat i po čtyřicítce. Trochu jsem se přemlouval, ale nakonec jsem se tedy přihlásil na trasu 3XL, tedy tu nejdelší, třistakilometrovou. Až pak jsem si s hrůzou uvědomil, že Vasák jsem běžel nějakých 10 hodin, ale 300 km na kole v horách při očekávané rychlosti cca 25 km/h bude nějakých 12 hodin, s pauzami na bufetech spíš ještě víc, a začalo to ve mně hlodat, že jsem asi udělal dost blbost. Navíc trénink taky nebyl optimální, z delších tras jsem jel naposledy Krakonošův cyklomaraton (172 km) v polovině června, od té doby jen do práce a z práce, něco o dovolené, ale vždy tak max. okolo 70 km, pak týden před Kolem Posázaví na 95 km, kde jsem sice úplně nevyhořel, ani nezazářil, no a teď mám jako jít na 300 km?
  
  Výsledkem bylo, že už v úterý jsem začal cítit hrozně unaveně, zpočátku jsem to přisuzoval regeneraci po Kolem Posázaví, ale ve středu i ve čtvrtek jsem byl stále úplně malátnej, zíval jsem při chůzi, na kole, pořád bych jen spal a opravdu jsem si nedokázal představit, jak mám v tomhle stavu jet takovou štreku. Ve čtvrtek večer se to nepatrně zlepšilo, v pátek jsem se přichystal, že prostě do Teplic ráno pojedu a uvidím, že zabalit se to dá poměrně dobře, neb Teplice ze žádného místa na trati nejsou zase tak daleko, aby se nedalo vrátit. Zároveň jsem si říkal, že to celé je možná jen nějaká podvědomá vnitřní obrana organismu, aby se zpočátku nenechal vycukat a měl síly do poslední třetiny závodu, ve které jsem si tak nějak neuměl představit, co se bude dít, protože víc jsem ujel jen v roce 2001 na Šíleném cyklistovi na trati mezi Velkou Chuchlí a Radotínem, jenže to bylo po rovině a s přestávkami. Jdu si lehnout něco po 21 h, budík dávám na 3:50, je to brzo, ale vyhodnotil jsem to tak, že lepší vstát dřív a dojet ráno z Prahy, než shánět nocleh někde v okolí, tam se ráno stejně muset balit atd. Plánuji vyjet ve 4:45, ale nějak se mi nedaří takhle v noci moc rychle jíst, musím se nutit do každého sousta, což kdo mě zná, tak ví, že to není moc obvyklé, pak ještě narychlo odbíhám už podruhé na onu místnůstku, a vyjíždím nakonec až v 5:10, což s vidinou cca hodinové cesty a startu v 6:30 není kdo ví jak ideální, jinými slovy dostávám tím sám sebe hned na začátku dost zbytečně pod tlak. D8 je naštěstí v tuto dobu dost volná, ani auta s koly na střeše už nepotkávám, ty už jsou dávno v Teplicích, kam tedy nakonec dojíždím v 6:13, parkuji a rychle utíkám na prezentaci. Následuje automatická rychlá příprava, upevnění čísla na řídítka, sedlovku, nastrkání potřebných věcí do kapes (nahradní duše, CO bombička, peněženka s hotovostí a lístkem na jídlo a pití v cíli, 4x müsli tyčinka, 4x Carbosnack, z toho 3 rovnou odjištěný, 4x Magneslife, a to je myslím vše) a s banánem v ruce se v 6:28 odpichuji od auta. Na start do zadních řad dojíždím přesně v okamžiku, když hlasatel oznamuje 30 sekund do startu. První fáze tedy zdárně zvládnuta, byť o pověstný fous, ufff!
  
  Startuje se přesně na čas, dlouhá 250 km trasa a 3XL 300 km trasa dohromady, dlouhá má oranžová čísla, 3XL modrá od 3000 výše, já vezu na svém Duratecu číslo 3099. Rozhodně nemám v úmyslu hned od začátku závodit, to jsem si v duchu několikrát přísně zakázal, ale jak se pole prvním kopci na Drahkov natahuje a trhá, stejně mi to nedá, abych se alespoň trochu nepokusil poskočit kupředu. Nakonec doskakuji do docela velké asi 20 členné skupinky, ale po průjezdu esíčku v obci Modlany se to trhá a já zůstávám vzadu a už se mi to nějak nechce dojíždět. Je mokro, ve skupině se sprchujeme navzájem, pomalu na každým kruháku se někdo sbírá ze země, tady nemá cenu to hrotit. Postupně se zapracuji do asi 6 členné skupiny, do kopců se na můj vkus stále přitápí pod kotlem trochu moc, ale co nadělám, vystupovat se mi už nechce. Nejede se mi vůbec dobře, jsem unavenej jako pes, tepy nízko, do kopců mi to nejede, a začínám uvažovat, jak to udělám dál, resp. kde by bylo nejlepší to zabalit. Zatím jsem rozhodnutý obkroužit těch úvodních cca 100 km do Krupky, že pak se uvidí. Ve sjezdu směrem k Ústí dojíždí naše skupinka Tomáše Bartoše, má také modré číslo na 3XL trasu, ale říká, že asi přehnal očekávání, a že pojede jen 250 km. Do prvního většího kopce na Neznabohy najíždím zepředu, ale pak se jen zoufale snažím uviset, cítím, že mi to do kopce nějak nejede, sice jako nic mě nebolí, ale je to vše v takovém nějakém divném útlumu. Na pokračujícím horizontu nás ještě dojede skupinka za námi, už je nás celkem dost, a jak se to při sjezdu po úzké silnici přes Čemrnou do Jílového natahuje, nějak se prosévám dozadu, a když se to v Jílovém za křižovatkou natáhne, najednou zjišťuji, že mám před sebou pěknou mezeru a za sebou už nikoho. Stoupání na Děčínský Sněžník tak začínám sám, je tu zase víc mokro, když si stoupnu, cítím prokluz zadního kola, tak nejprudší pasáže v sedě a pak jak se dá, moc mi to nejede a celkem mám v hlavě i myšlenku, že dokončím jen do Krupky a pak to zabalím, v nejlepším případě, že zkusím dokončit aspoň těch 250 km, ale třístovka se mi v tuto chvíli jeví jako čirá utopie. Kousek pod vrcholem mne dojede dvojička, jedním z dvojice je číslo 2136, Josef Runt alias Chosé, těch se chytám a od této doby se to začíná přece jen v lepší obracet. Na vrcholu na bufetu beru trochu jídla, pití mám ještě dost, chvíli jedu sám, pak mě opět dojede Chosé, společně pak dorazíme dva před námi a postupně se to ještě dál nabalí, až už je nás tak okolo osmi. Ve sjezdu přes Tisou mi dva odjíždí, naopak zbytek skupiny je dost daleko za mnou, tak přes Libouchec po státovce běžeckou terminologií spíš tak vyklusávám a čekám, až mě zase dojedou, což se děje přesně na odbočce na Knínice. Obávaný Nakléřov vyjedu celkem obstojně, udržím se relativně bez potíží až nahoru, trochu se to potrhá, ale v klesání na Krásný Les se to zase sjede. Zde ve stoupání se k nám připojuje jezdec/divák s řehtačkou a docela hezky nás povzbuzuje a říká nám, co nás v nejbližší době čeká – prý 500 m horizont na Adolfov a pak dlouhý sjezd do Telnice. Ve sjezdu je hodně mokro, dva mi zase odjíždí, za mnou zase díra, nicméně tentokrát mě dojedou brzy a společně ve skupině se pak transportujeme do Krupky pod obávanou Komárku. Ta mi tentokrát moc nechutná, hned dole zůstává jeden, ale pak si vystupuju i já a zbytek skupiny mi mizí postupně z očí. Zezadu mě dojíždí další a další, většinou se i zaháknu, ale po chvilce vždy musím konstatovat, že to je stále moooooc a neustále tak hákuji a vystupuji, až už jsem z toho nahoře celkem rozmrzelý, když musím konstatovat, že: a) mi ujela moje skupinka, b) mě předjelo asi tak dalších 15 lidí, c) já předjel snad jen jednoho nebo dva. V hlavě se tím jazýček vah opět spíše nachyluje k variantě se na to časem někde vysrat, ale zatím jedu dál. Po vrcholu stoupání pokračuji na Fojtovice sám, do toho začínají padat kapky deště, přede mnou v dálce dva, za mnou taky, tak se nechávám dojet (rozhodně nemám ambice si na větru klestit cestu tímto úsekem sám) a pokračujeme pak ve třech (Vojtěch Dostál, AD Team) celkem obstojně až na Cínovec, kde si na bufetu jako ostatně i ostatní zastavuji, do jednoho bidonu si místo původní vody doplňuji ionťák, ve druhé nechávám tak půlku vody (od této chvíle už budu doplňovat pouze tu první s ionťákem a vodu vezu už jenom jako rezervu – není zase tak velká potřeba pití v tomto vlhkém počasí a od bufetu k bufetu bude stačit v pohodě jen jedna lahev) a dále se poměrně poctivě občerstvuji, mají tady toho hodně – koláčky, sýr, salám, sladké i slané špízy, chleba se škvarkovou pomazánkou a mnohé další. No obešel jsem to asi 3x a můžu jet zase dál. Pořád jsem na tom líp než jeden sedřenej, co tu končí a čeká na sběrák, klepe se celej mokrej ve stoje pod dekou a asi mu moc hej není, tak ale aspoň to má svým způsobem za sebou a už nikam nemusí, narozdíl od nás. Ve sjezdu z Cínovce začíná pršet víc, postupně už regulérně leje, ale s loňskejma kroupama se to srovnat nedá, tentokrát ani moc nebrzdím, na začátku Dubí dojíždím a předjíždím Chosého, pak začínají proti valit jezdci z krátké, než odbočí na Komárku z této strany, v našem pravém pruhu stojí kolona aut, jak je dole zastavený kruhák kvůli průjezdu krátké, do toho déšť, zacákané brýle … no nic moc. Dole na kruháku zase někdo leží, ach jo, dnes je těch pádů opravdu požehnaně. Po státovce na Hrob jedu sám, nějak není kam spěchat, počasí je pěkně hnusné, něco jím a nikam se neženu. Na začátku stoupání na Mikulov mne dojede Chosé, a jedeme pak dá se říci celkem na pohodu až nahoru, povídáme si, dá se říci, že tenhle kopec mi docela utekl a ani moc nebolel, ale to je asi také tím, že je asi nejlehčí ze všech těch zdejších výjezdů na hřebeny. Po připojení krátké od Vitíšky začínáme vyhlížet, koho bychom zahákovali, a nemusíme čekat dlouho, hned z kraje Nového Města nás dojíždí skupinka, je to mix krátké, dlouhé i 3XL, vpředu pracují hlavně ti z krátké, ale i ostatní včetně mě občas připojíme ruku k dílu a přejezd na Fláje probíhá opravdu luxusně, tady jsem si celkem pěkně orazil a při výjezdu k přehradě najednou zjišťuji, že mi to jako i docela začíná jet. Z této fáze se mi vybavuje chlapík v červenobílém dresu Cykloklub Morava (3111, Lubomír Horký), kterému šíleně křupe černé karbonové kolo, to můj Duratec je v tom vlhku pěkně zticha. Od přehrady pak jedeme celkem pěkné tempo a sjíždíme skupinku před námi, i když myslím, že pár lidí při tom sjíždění odpadlo. Asi 2 km před bufetem na Klínech nás dojíždí čelo střední trasy a světě div se – dá se s nimi jet. Asi si zrovna dávali chvíli oraz, ale to nevadí, celá ta naše poměrně velká skupina se přimíchává a až na bufet jedeme takto společně, což bych nečekal, že jim budeme celkem v pohodě stačit. Na bufetu ale čelo střední jede samozřejmě bez zastavení dál, mají s sbeou různé doprovody, zatím co my z dlouhé, XXL a povětšinou i z krátké stavíme. Doplňuji bidon, občerstvuji se, mají tu moc dobré palačinky, ale zase tak dlouho jako na Cínovci se tu nezdržuji, protože bych chtěl zachytit aspoň pár lidí z té naší původní skupiny, ve které se mi tak dobře jelo. Pár se nás pospojuje, ale ve sjezdu se to stejně moc nevyužije. Sjezd z Klínů je takový polosuchý, jako musí se dávat bacha, ale stejně mi přijde, že si ostatní přibržďují už v horní rovnější pasáži nějak moc, tak se nasunu na čelo a sekundují mi akorát ten chlapík v dresu Cykloklub Morava, ten jde dokonce ve sjezdu přese mě (a pak ještě jeden), nicméně za chvilku se ukáže, že jde nejen přese mě, ale i na hubu, nějak si po esíčkovité pasáži nedával bacha a sjel předním kolem z vysoké asfaltové krajnice směrem k pangejtu, sice se udržel ještě na té rovné části vozovky a do příkopu nepřepadl, ale na asfalt už se zpátky taky nedostal, přední kolo se mu přitom smeklo a už je na zemi. Ten jezdec přede mnou u něj brzdí, ale chlapík volá, že dobrý, ať jedeme dál a dole v Litvínově tam pak zase mezi námi je, nicméně ve výsledcích má nakonec DNF, tak možná až tak úplně dobrý to přece jen nebylo. Na průjezd Litvínovem se chytám nějaké skupinky z krátké, jedou na můj vkus celkem ostře, ale vydržím to, v Lomu ale všichni odbočují, kousek za sebou je Tomáš Bartoš, kteréhož jedoucího sólo jsme před chvilkou předjeli a bohužel nezalovil, tak teď jedu jen tak, aby mě to moc nebolelo a čekám, zda mě dojede, že bychom těžký výjezd na Dlouhou Louku mohli jet na kecačku spolu, ale neděje se tak, za to mě dojíždějí jiní, většinou ze střední, ale občas i z mé nebo dlouhé trasy. Spodní část kopce se mi jede celkem dobře, rychlé to není, ale nijak výrazně netrpím, je dobrý, že jak je chladněji a vlhko (prakticky většinu doby se jede po mokré nebo jen zvolna osychající silnici), tak takové věci jako křeče se zatím vůbec neukázaly, tož vlastně pohoda. Druhá prudší část Dlouhé Louky už bolí, šmidlám to tam na nejlehčí převod 39-28, ale občas i někoho předjedu, občas teda někdo mě, ale není to už zdaleka tak marný jako v prvních třech hodinách nebo na Komárce, takže teď už uvažuji, že by se aspoň ta dlouhá dala dojet, na 3XL ještě raději moc nemyslím. Nahoře mám opět štěstí, nejprve jsme tam jen dva (taky modré číslo), ale hned pár set metrů za horizontem přijede zezadu trojička ze střední s Milanem Beránkem z Varty Sokol Králův Dvůr, pak je tu jeden dres ze Sparty a ještě jeden, skáčeme jim do háku s vidinou, že tohle by mohlo přejezd na Fláje celkem zpříjemnit a hlavně urychlit. A skutečně, kluci nám to hodně zpříjemnili, nechali nás jet s nimi, necukali nám, Milan tahal krásné tempové špice, posbírali jsme cestou hodně soupeřů ze všech možných tras (i jednu holku), někdo se udržel, někdo ne, a zpátky pod Flájskou přehradou jsme byli co by dup. Pomalu jsem těšil, že by to takto mohlo vydržet až na bufet, ale pak nás zezadu dolítla jiná skupinka, ve které byl překvapivě i kamarád Přemek Kuchař, divil jsem se, že byl až za Milanem, tak mi vysvětloval, že přetrhl řetěz, ale naštěstí to s externí pomocí (nýtovačka) nějak vyřešil a jede dál. To je dobře, jenže tempo skupiny se od té doby zvyšuje, k přehradě a ještě kousek za ní to ještě vydržím, ale v dalším horizontu už mi to odjíždí, zůstávám vzadu s jedním Němcem ze střední, ona vlastně celá ta skupina byla poskládaná z jezdců ze střední, já tam byl jediný zástupce z ranního startu (tihle všichni startovali až v 10:00), až se občas někdo divil, že tam s nimi jede někdo s modrým číslem, ale mně se tenhle úsek jel velice dobře, i když to bylo de facto v UACovském tempu, tak jsem si to užil a zpětně vzato to byla ode mě nejlepší část závodu, o čemž svědčí i to, že celý ten vnořený okruh Giro Lannuti mám jen o necelé dvě minuty pomalejší, než loni, když jsem jel střední a byl tedy v této pasáži mnohem čerstvější.
  
  Na druhém bufetu na Klínech už to beru navyklým způsobem, nejprve doplnit bidon, pak něco k jídlu, palačinky už jsou bohužel pryč, ajaj, ale jinak je tu toho stále ještě dost. Horší je, že to vypadá zase na déšť, občas spadne nějaká kapka a před chvilkou tu asi prošlo něco většího, protože silnice je pěkně mokrá. Sjezd do Litvínova tedy jedu mnohem opatrněji, než při prvním průjezdu, zkrátka na jistotu, ale stejně mi to v esíčku nad městem lehce klouzne. Dole jsem tak nějak sám a hned koukám, koho bych zalovil. K mání jsou ale momentálně pouze jezdci z krátké, což už je v této fázi závodu zadní voj a jedou pomaleji, než já sólo, dojíždím jednotlivce i jednu skupinku, ale jinak nic. Až těsně před odbočením v Lomu přichází spása zezadu, skupinka pěti jezdců z dlouhé, až na jednoho myslím samí Němci. Vlezu si dozadu a jako docela by to šlo, ale … jednak jedou nějak rychle, až mám pocit, že ani v háku si moc neorážím, jednak začíná čím dál víc pršet, voda stříká od kol, brýle zacákané, moc toho nevidím, a tak i když je tento úsek snad 20 km stále po rovině nebo lehce z kopce a je tak jednoznačně nejodpočinkovější částí celé dnešní trasy, tak zrovna za těchto podmínek si to až tak neužívám. V Hostomicích na úpatí kopce do Kostomlat dojíždíme ještě jednu větší skupinku, naopak nás za chvíli dojíždí jiná zezadu, začíná se to promíchávat a nechává mě to poměrně vzadu, aneb jak se mi ty předchozí kopce jely celkem dobře, tak tady najednou zjevně nestačím, a ani nevím proč. Říkám si, že prostě možná nakonec i ti s modrými čísly pojedou jen dlouhou 250 km, pravidla to umožňují, je to tedy pro ně poslední větší kopec, a tak to prostě napálili, protože mi připadá, že to tempo bylo opravdu celkem ostré. Tak určitě! Anebo na mě sedá nějaká lehčí krize, nebylo by zase tak divu, protože po tom bídném začátku se mi od nějakého 130 do cca 220 km jelo opravdu dobře, závodil jsem, a už se to asi nasčítalo, nicméně stále se mi jede relativně v pohodě, nic mě kromě nohou mě nebolí, jen občas se ozývá levé zápěstí, ale to stačí procvičit a zase j to na čas dobrý. No zkrátka v tomto kopci, i když mi většina odjela a jen malá část (spíš jednotlivci) zůstala za mnou, tak dochází ke zlomovému momentu v tom smyslu, že jazýček vah se z polohy a) Vysrat se na to definitivně překlápí na stranu b) Zkusím to dojet, prostě že se pokusím domotat celou tu 3XL trasu, že teď už jednoduše nezbývá, než těch zbývajících 85 km nějak dojet, protože když už jsem se jednou přihlásil na tu třístovku a jsem na nějakém 220 km v takovéto situaci, že mě nic nebolí, nohy stále chtějí jet, až se tomu hlava i občas diví, kde se to v nich bere, tak že prostě kdy jindy, než právě teď. A navíc tady i postupně přestalo pršet.
  
  Kopec přes Kostomlaty mě už celkem potrápil, vždy se to tu jezdilo v opačném směru a ani bych neřekl, že je to nad náměstím tak prudké, pak to sice na chvilku povolí, ale závěr v lese už je zase do kopce docela dost, tak tady už mi to moc nechutnalo, jeden s modrým číslem mě tu předjel, ale jinak byl celkem klid. Sjezd do Milešova je dost rozbitý, nic moc, za Milešovem naštěstí oáza v podobě posledního bufetu dodává trochu optimismu do žil. Za chvilku je tu Velemín a poslední možnost odpojit se na 250 km trasu, ale jsem už pevně rozhodnutý máchnout rukou doprava a jít do 3XL, teď už prostě věřím, že pokud nenastane nějaký totální obrat ve vývoji, tak že to dojedu. A nějakému velkému zvratu tady nic nenasvědčuje, tak jsem celkem klidný. Trochu mě zviklá info cedule o parametrech prvního kopce, kde se praví, že mě čeká 9 km stoupání s průměrným sklonem asi 5,5%! Ufff, tak to jsem nečekal. Zpočátku jedu sám, pak mě dojede jezdec na červenobílém Corratecu, co se mnou jel už ranní skupině z Komárky přes Cínovec (Dostál, AD Team), má s sebou doprovodný skútr, na něm dvě náhradní kola, přepravku od ovoce, vypadá to vozítko takto ověšené poměrně bizarně, nicméně asi to funguje, podávají si za jízdy pití, jídlo dle potřeby. Říkám si v duchu, zda je ve výsledku větší darda jet těch 300 km na kole, nebo na tom skútru – no já osobně bych asi ani neměnil. Tak pokračujeme ve dvou, Duratec a Corratec vedle sebe, chlapík se mně snaží zorganizovat, abychom se navzájem tahali, ale mně to nepřipadá moc dobrý nápad v devítikilometrovém kopci se pokoušet o nějaké společné tempo, což se časem i potvrzuje, on je silnější v mírnějších pasážích, já naopak v těch prudších, takže si neustále vzájemně různě poodjíždíme, ale aspoň není nuda. Předjedeme jednoho, co už má zjevně dost, tak máme radost, že my jsme na tom lépe, ale pak nás zezadu dolítnou jiní dva a rázem je veselo, protože zrovna přichází závěr stoupání jménem Dřevce. Ono celých těch 9 km do kopce ani pořád nebylo, byly tam i pasáže z kopce, občas to bylo mírnější, občas prudší, no ale teď v samotném závěru to pěkně graduje, ty Dřevce to prostě nedávají zadarmo, je tu sice pěkný nový asfalt, ale je to úzké a hlavně prudké, tak ke 20% určitě a ani kličkovat se tu moc nedá kvůli malé šířce. Tak to každý lámeme jak se dá, bolí to hodně, ale zase na druhou stranu jsme všichni o jednu překážku blíž k cíli. Nahoře se formujeme do skupinky, je nás tu dokonce už šest, následuje sjezd a lehčí příjemné pasáže, dokonce začíná vykukovat i sluníčko poprvé za celý den, a nálada je taková skoro až slavnostní, jakože to už nějak dojedeme. V obci Tvrdín se napojujeme na původní trasu Krušnotona a v Mrzlicích je poslední bufet, stavějí všichni až na Dostála, který má místo bufetu s sebou kolegu s mopedem, ale stojí s ním o kus dál a víceméně čeká, až se ostatní zase rozjedou. Ani tu nestojíme moc dlouho, jen doplnit bidon, dvě tři věci k jídlu a už abychom byli v cíli. Do další vsi Razice jedeme známou cestou z let minulých, jenže na křižovatce ouha, nejde se vlevo jako vždycky, ale doprava, a tam na nás čeká pěkný kopec. Mukov sice není nijak zabijácký kopec a je tu pěkný nový asfalt, ale je to taková v podstatě jen odbočka nahoru a dole zase vyjedeme na stejnou silnici jen asi o 2 km dále, než jsme do kopce odbočili, takže v podstatě vložený kopeček navíc, jen tak, pro srandu. Mně ale do smíchu v tomto kopci moc není, protože mi tu celá skupinka odjede, a to jsou v ní povětšinou samé ročníky viditelně starší než já. Ale co už, na nějakém 265. kilometru už takovéto drobnosti neřeším, teď už nezávodím, teď už pouze a jen dojíždím za svým snem, o kterém jsem si ještě na 100. km myslel, že je čirou utopií. Chci tím říct, že v takovémto stavu už se jede vlastně trvale dobře, i když to stojí vlastně za hovno a všichni mi ujíždí, teď už tu totiž nejsem kvůli vzájemnému soupeření s ostatními, ale jen kvůli sobě. Jako jasně, když se naskytne šance s někým spojit síly, tak jedině dobře, ale aby mě mrzelo, že mi teď někdo v kopci ujede, tak to už vůbec. Spíš jsem ani nečekal, že s v této fázi závodu vyskytne ještě tolik lidí pohromadě, ale i to je možné, jak je vidět, byl bonus se s nimi chvilku svézt, ale teď už musím zase sám. Z Mukova se sjede zase dolů na stejnou silnici a pokračuje se známou cestou na Štěpánov-Lukov. Kopec je to nepříjemnej s maximem někde okolo 12-14%, ale pokaždý jsem ho vyjel, tak ho vyjedu i dneska. Dva mě tu předjíždí, já předjíždím jednoho a pak ještě Dostál s doprovodným mopedem stojí u krajnice a mění přední kolo. Nakonec to nebylo tak hrozný, v minulosti jsem se na tomto kopci natrápil už rozhodně víc. Nahoře spojuji síly s klukem v dresu Ski Bike Centrum (3094, Tomáš Mařík), sjíždíme směrem k Milešovu a já si všímám, že mezi Milešovem a Velemínem je na profilu, co mám nalepený na horní rámové trubce, ještě nějaká vlnka. Co to zase je, vždyť z Milešova do Velemína jsme už dnes jednou jeli a bylo to vesměs stále lehce z kopce? Vysvětluje se to na nejbližší křižovatce, kde netočíme doleva na Milešov, ale doprava směrem k lesu zase do nějakého kopce. Jindy bych si asi pěkně zanadával, ale teď mi to ani moc nevadí, no co, jeden nebo dva kopce navíc, to už mě nerozhází, a aspoň je tu pěkný asfalt. Následují obce Medvědice a Kocourov, aspoň něco nového do sbírky, silnice už tak pěkná není, ale cíl je zase o něco blíž. Dojíždí mě ten kluk, co jsme spolu najížděli do kopce, ve kterém jsem mu trochu poodjel, ale po rovině jede pěkně, tak se k němu připojuji a je to hned o něco veselejší. Společně dojíždíme do Velemína a začínáme stoupat na Bořislav. Říká, že je po dvou nebo třech defektech a že má hlad a nemá už nic k jídlu, tak lovím v kapse a dávám mu jednu müsli tyčinku, mám jich ještě dost, nějak mi stačí to, co sním na bufetech, a co mám po kapsách, jsem zatím ani moc nevyužil (až doposud jen jednu tyčinku, dva CarboSnacky a preventivně dvě tuby MagnesLife). Chutná mu, tak tahám z kapsy ještě gel a ptám se, jestli nechce ještě tohle, že mám ještě jeden otevřenej a že ho asi nevyužiju, ale nechce, tak si ho nakonec dávám sám, do závěru se možná bude i hodit, a jak si tak hraju s tubou, tak najednou koukám, že kolega chytil odlep a že ho zezadu začínají předjíždět jiní dva. Za chvilku jsou u mě, tak jedu s nimi, na vrchol musím přišlápnout, valí to pěkně, v háku mám co dělat a horizont za Žalanama mám na hraně (předjedeme přitom dvě holky ze střední trasy), ale vydržím a svezu se tak s nimi až na Kozlíky (zde z rovného přímého kopce dokonce maximálka celého dne – 74,5 km/h), kde je poslední kopec dne na Nechvalice. Ve sjezdu mě začalo píchat v levém koleni, tak ho v duchu odprošuji, ať ještě chvilku vydrží, že s těmi dvěma už jet dál nemusím, že je klidně pustím. Znám to tu z loňska, úzká rozbitá silnička, nic moc, ale je to krátký a tak si to dá se říct už i užívám, sice ti dva mi tu odjíždí, já ale zase dojíždím jiné dva (jedno oranžové a jedno zelené číslo) a hlavně, zmizelo píchání v koleni, takže vlastně pohoda. Nahoře ještě předjedu jednoho ze střední, ani nezaloví, a zbývá se transportovat do cílových Teplic. Dojezd znám z loňska, je to zpočátku lehce z kopce a pak zase pořád lehce do tahu až do cíle, ale tentokrát už se tu nenechám psychicky vycukat, jako loni, a dojíždím si to už na pohodu, přede mnou nikdo, za mnou nikdo, takže dá se říci triumfální dojezd, v cíli zaťatá pěst, zastavuji stopky a … mám to za sebou. No vida, nakonec to ani tak nebolelo a je to tam!
  
  Stopky mi ukazují čas 12:27:02 h, přes půl dne v sedle, to je hustý, ale nakonec to překvapivě celkem šlo, žádné závažné problémy nebyly, nohy se po 120 kilometrech rozjely a držely až do konce, takže nakonec skutečně ta únava v týdnu před byla nějaká automatická obrana, jak tělo nepustit do obrátek, ale udržet výkon, což nakonec bylo asi dobře, rozhodně lepší, než vylétnout Sněžník, Nakléřov a Komárku a pak někde zdechnout. Na tachometru mám dokonce průměr lehce přes 25 km/h, to znamená 305 / 25 = 0:12:20 h, tedy že na bufetech a při jediné pauze na čůrání (na prvních Klínech) jsem prostál jen cca 15 min, tak to je krásný, to bych skoro i řekl, že jsem tam debužíroval déle. Celkem na 3XL trasu odstartovalo 143 statečných, dokončilo 108, mezi nimi já na 67. místě v absolutním pořadí a 26. v kategorii (ze 45 v cíli). Zvítězil Marek Šroll (Alset Racing Team) v čase 9:51:19 h, což je průměr přes 30 km/h přátelé – neskutečné! Druhý dorazil Němec Nico Kuchinke, který dlouho vedl, ale až do cíle vedení neudržel, a třetí matador Jiří Zárybnický (CK Vinohradské šlapky), oba v čase lehce přes 10h.
  
  Co říci závěrem? Jsem rád, že jsem to zkusil, byla to výzva. Každý rok bych to jezdit ani nechtěl, tak doufám, že organizátoři tuto trasu zase stáhnou a zařadí ji nejdříve až za 10 let na 20. ročníku, to už mi bude přes padesát a budu mít tedy dost dobrou výmluvu pro to, že už to jet nemusím. A do té doby budu pořád ten frajer, co ujel na kole v horách třístovku. Tak takhle nějak si to představuju. Zároveň ale musím říct, že to ani nijak hrozný nebylo, v podstatě to stačilo jen odsedět, přesněji odšlapat, ono když nic nebolí a nohy nějak jedou, tak si asi ani nejde na nic stěžovat, a kdybych se cítil na startu lépe, asi bych sám sebe oddělal nějakým nesmyslným závoděním v úvodu, kdyby bylo teplejší počasí, možná bych dojel na křeče nebo dehydrataci, takže v podstatě když se to vezme kolem a kolem, tak lepší už to snad být ani nemohlo, a za to jsem moc rád. Tak zase za rok, ale už asi jen zpátky na střední 180 km trase, ta mi sedí asi nejvíc!
  

  
  
  
• RiC – Srovnaní a spokojení ...
  
  

  report